STŘEDOŠKOLSKÁ
FILOSOFIE ROVNOVÁHY
OBSAH
PRVNÍ DÍL
FILOSOFIE ROVNOVÁHY SPOLEČENSKÝCH VĚD … 2
|
1. Předmluva … 2
2.1 Úvod … 4
2.2 O Bohu (metafyzika) … 6
2.3 O základech bytí (ontologie) … 9
2.4 O poznání (gnoseologie) … 11
2.5 O správném myšlení (logika) … 14
2.6 Jak žít (etika) … 14
2.7 O státu a právu … 18
2.8 O krásnu (estetika) … 22 3. Úvod do dějin filosofie a lidstva … 25 4. Náboženství … 26
4.1 Úvod … 26
4.2 Hinduismus … 26
4.3 Židovství … 28
4.4 Křesťanství … 41
4.5 Buddhismus … 44
4.6 Islám … 49 5. Dějiny filosofie … 51
5.1 Čínská filosofie … 51
5.2 Řecká a římská filosofie … 53
5.3 Filosofie středověku … 61 |
5.4 Filosofie baroka … 66 5.5 Filosofie osvícenství … 70
5.6 Filosofie 19. století … 76
5.7 Filosofie 20. století … 88 6. Politická a právní filosofie … 102
6.1 Politická filosofie … 102
6.2 Filosofie práva … 109 7. Dějiny lidstva … 114
7.1 Pravěk … 114
7.2 Starověk … 117
7.3 Středověk … 131
7.4 Novověk … 143
7.5 Izrael … 154
7.6 20. Století … 156 8. Ekonomie … 167 8.1 Obecná ekonomie … 167 8.2 Ekonomie státu jako akciové
společnosti … 168 8.3 Ekonomie a skutečnost … 171 9. Závěr … 172 10. Přehled literatury … 176 |
DRUHÝ
DÍL
FILOSOFIE ROVNOVÁHY EXAKTNÍCH VĚD …177
|
1.
Předmluva … 177 2.8.5 Geometrický obraz světa … 193 2.9 Aritmetika a geometrie nekonečna … 3.1 ÚVOD … 197 3.2 MECHANIKA … 198 3.3
MOLEKULOVÁ FYZIKA A TERMIKA … 205 |
3.4
MECHANICKÉ KMITÁNÍ A VLNĚNÍ … 207 3.5 ELEKTŘINA
A MAGNETISMUS … 208 3.6 OPTIKA … 214 3.7 SPECIÁLNÍ
TEORIE RELATIVITY …
217 3.8 FYZIKA
MIKROSVĚTA … 219 3.9
ASTROFYZIKA … 222 4. Chemie … 226 4.2 OBECNÁ
CHEMIE … 227 4.3 ANORGANICKÁ
CHEMIE … 235 4.4
ORGANICKÁ CHEMIE …
238 4.5
BIOCHEMIE … 247 5. Biologie … 254 5.1 ÚVOD … 254 5.2 VZNIK ŽIVOTA … 254 5.3 KLASIFIKACE ŽIVÝCH SOUSTAV … 261 5.4 PODSTATA EVOLUCE ŽIVÝCH SOUSTAV … 266 5.5 PODSTATA ŽIVOTA A SMRTI, RESP.
ZLA ŽIVÝCH SOUSTAV … 268 6. Přehled literatury … 270 |
Tato kniha je licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs
, licence Creative Commons
Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Česká republika 1999-2014 Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz e-mail: filosofierovnovahy@seznam.cz
FILOSOFIE ROVNOVÁHY SPOLEČENSKÝCH
VĚD
1. PŘEDMLUVA
Filosofie
rovnováhy je postavena na několika základních axiomech, tedy základních
předpokladech. Zpochybním-li ve stopách radikální pochybnosti filosofa René
Descarta veškeré Bytí, zbývá mi určit, nejpevnější bod, který, ačkoliv lze též
zpochybnit, pokládám za nejistější pravdu. Tyto základní pravdy jsou dle mého
názoru ty pravdy, na níž se střetávají
smysly jako na nejobecnějším smyslovém vjemu hmotného světa, mysl jako na
nejjednodušší a nejbezprostřednější myšlence a cit. Jedná se tak o velmi
silný prožitek člověka. Tímto způsobem dospívám k základním předpokladům
Filosofie rovnováhy, jež lze shrnout Bytí
jako spoluprotispoluděj.
To
znamená veškeré Bytí se děje, děje
se jako skládání a rozklad, tedy jako spolu-
a proti- děj. Skládání a rozklad je v rovnováze, tedy jde o skládání a
rozkladu nadřazený spoluděj. Z povahy Bytí jako děje plyne, že jej lze rozdělit
na vývojové stupně vznikového, výkonného
a zánikového děje. Z povahy děje jako spolu- a proti- děje plyne rozlišení
na celkový a jednotkový děj, na nad-,
stejný a pod- děj. Celkový, jedno-, spolu-, proti-, nad-, stejno-, pod-,
vznikový, výkonný a zánikový děj ztělesňuje dle Filosofie rovnováhy každou existující skutečnost.
Vznikový,
výkonný a zánikový děj jsou pojmy zvolené pro shodný obsah písmen v kořeni slova, jsou jimi písmena „N“ a „K“, což jsou
písmena velice podobná těm, která se vyskytují v kořeni slov „něco“ a „nic“.
Tyto pojmy jsem zformuloval původně v anglickém jazyce jako „formation“, což
znamená vznik či tvoření, „performance“, což znamená výkon a „termination“, což
znamená skončení, jejichž kořen je též složen ze stejných písmen „R“ a „M“.
Těchto pojmů je 11, ale
jedná se o pojmy, které jsou vůči sobě ve vztahu pojmu obecného a zvláštního.
Pojmy dějové analýzy jako pod, zánikový, stejno lze podle situace
nahradit pojmem protiděj a pojmy jako vznikový, nad, stejno,
výkonný lze nahradit pojmem spoluděj. Lze tak hovořit o omezené
pojmové analýze.
Protiděj značí rozklad
nebo ničení a v podstatě zahrnují slova jako podděj, tedy rozdělení na
část a záníkový děj, tedy zánik určitého děje, může zahrnovat stejnoděj, je-li
protidějem. Dále jde o spoluděj neboli skládání či tvoření, který v podstatě
zahrnuje nadděj, tedy složení ve vyšší celek, a vznikový a výkonný děj, tedy
zahájení a pokračování skládání určitého děje, a může zahrnovat stejnoděj,
je-li spoludějem.
Filosofie
rovnováhy navazuje na filosofii
Konfuciovu, jež ve svém učení „o středu a míře„ či „o zlatém středu„
předjímá podobu nadspoluděje jako rovnováhy mezi skladebným a dobrým spoludějem
a rozkladným a zlým protidějem. Dále Filosofie rovnováhy navazuje na filosofii Alfreda Northe Whiteheada,
dle které v jednotce bytí tzv. reálně existujícím momentu je ve formě citu
zakoušeno celé Bytí, jeho minulost, přítomnost a naznačena a preformována je i
budoucnost. Dle Filosofie rovnováhy
ve skutečnosti existuje pouze jeden děj, který jen lidská mysl rozděluje. Tato
jednota děje jako nadspoludějnost znamená souvislost každého děje s ostatními
ději. Vznik každého děje je spoluurčován vznikem, výkonem a zánikem všech
ostatních dějů a zánik určitého děje je zároveň vznikem jiného děje.
V
oblasti vývoje představuje Filosofie rovnováhy syntézu mezi dialektikou Hegelovou a evolucí Herberta
Spencera. Na rozdíl od Hegela, dle kterého se smíření protikladů v jejich
syntéze, která je zrušuje a zároveň zachovává a pozdvihuje na vyšší rovinu,
projeví opět v dalším rozporu protikladů, Filosofie rovnováhy určuje veškerou
protikladnost jako rozpor skládání projevující se v hmotném světě jako tvoření
a rozkladu projevujícím se v hmotném světě jako ničení a smíření celkového
skládání a celkového rozkladu v nekonečném čase jako konečné. Na rozdíl od
evoluce Herberta Spencera, který v integraci čili tvoření spatřuje popření
desintegrace čili ničení, Filosofie rovnováhy předpokládá tvořivou nedokonalou
(vývojový stupeň výkonu děje) a dokonalou (vývojový stupeň zániku děje)
rovnováhu. Nedokonalá rovnováha spočívá v boji neomezeného dobrého skládání,
resp. tvoření a zlého rozkladu, resp. ničení na stále vyšší úrovní spoluděje ať
již v podobě složité integrace jako mnohočetného spoluspoluděje či složité
desintegrace jako mnohočetného spoluprotiděje. Dokonalá rovnováha dosažitelná
v nekonečném čase spočívá v konečném smíru omezeného celkového dobrého
skládání, resp. tvoření a omezeného celkového zlého rozkladu, resp. ničení. Dle
Filosofie rovnováhy neomezené tvoření jako neomezený boj proti ničení nebo jako
neomezené tvoření, vyvolává ničivou reakci. Omezené ničení je naopak slučitelné
s omezeným tvořením v rovnovážném tvořivém dění.
V
oblasti metafyziky navazuje Filosofie rovnováhy na panteismus Barucha Spinozy, když Boha ztotožňuje s celkovým dějem,
který má podobu spoluprotispoluděje, tedy tvořivé rovnováhy mezi omezeným
celkovým rozkladem, resp. ničením a omezeným celkovým skládáním, resp.
tvořením, Ďábla s celkovým spoluprotidějem, tedy zlem a rozkladem, resp.
ničením, ať již v podobě čistého rozkladu jako spoluprotiděje či rozkladu
spoluděje jako protispoluděje a Anděla s celkovým spoludějem, tedy dobrem a
skládáním, resp. tvořením, ať již v podobě čistého spoluděje či rozkladu
protiděje jako protiprotiděje. Panteismus zároveň představuje syntézu idealismu
a materialismu. Bůh v rámci něho má rovněž materiální povahu. Filosofie
rovnováhy mimosmyslové děje popisuje pojmy známými ze světa smyslového vnímání.
V první části nazvané „Filosofie
rovnováhy„ odpovídám na základní filosofické otázky z pohledu této filosofie. V dalších částech se věnuji hlavním
světovým náboženstvím, dosavadní filosofii, politické a právní filosofii a
lidským dějinám z pohledu Filosofie rovnováhy, převádím jednotlivé pojmy a
skutečnosti na společný základ dějového pojmosloví a systematizuji je z pohledu
Filosofie rovnováhy děje.
Použití
pojmů jako Anděl, Ďábel a Bůh není
pouhá troufalost, nýbrž pojem Bůh znamená rovnovážný nadspoluprotispoluděj
tedy, že jsem myšlenku v dějové podobě převzal a že s ní souhlasím, jde zřejmě o
rovnováhu (tj. lásku) mezi vlněním o rychlosti světla a absolutním vakuem, pojem Anděl
znamená tvořivý a dobrý spoluděj nebo ničení ničení jako protiprotiděj, jde
zřejmě o projev vlnění o rychlosti světla a Ďábel ničivý spoluprotiděj, jde
zřejmě o projev absolutního vakua jako konečného počtu, příp. jediného bodu
časoprostoru o nulové relativistické hmotnosti o rychlosti nižší než rychlost
světla roztažených do časoprostoru. Z vlnění o rychlosti světla a
absolutního vakua je dle Filosofie rovnováhy složena veškerá hmota v našem
Vesmíru.
V Brně
29. 1. 2002
JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D.
|
2.3 O základech bytí (ontologie) 2.5 O správném myšlení (logika) Vznik: Jak se zrodil svět, chci teď přemýšlet, zda je odpověď v bytí, ve kterém mysl svítí. Mysl je mozaika určená ke skládání, každý krok vpřed je hodný oslavení. Chyb nejsem prost, trápí mě zlost a zlé skutky mé provází vše nadějné. Výkon: Ve zmatku dějů, které jsou ve válce, přemýšlím o míru skutečné pohádce. Mír je vládce světa, kde každá jeho věta znamená nový vznik či neodmyslitelný zánik. Tento nekonečný sled představuje první z věd zřejmou každé mysli sycené jejími smysly. Jak setřást prokletí ve zmateném bytí, které se neustále děje, zlo na dobro se směje. Avšak i dobro vítězí a zlo neustále poráží, nakonec bez poražených a vítězů se ve jsoucnu vždy rozchází spolu. Na čí stranu se dát, když dobro vítězí nebo když zlo ho poráží mám jít s vítězi? Toť rozpor mého bytí nebo jít cestou oběti nebo využít své síly, abychom slabé bili. Je třeba najíti druhou z věd, že klidná není žádná z těchto cest. Dobro vždy následuje zlo, zlo zase volá po dobru, míru se tak nenašlo, třeba čekat na válku. Nezbývá, než oběti pro dobrou věc pro zlo přec osobně přinésti Co se však změnilo zlo ale i dobro nezraněno vyvázlo nijak neumenšeno. Proto hledej třetí z věd milovati dobro teď zlo však stejně tak, ve středu nutno stát. Ve zmatku dějů jsoucna smlouva mezi nimi byla na vždy uzavřena a nastolila harmonii. Zánik: Chci-li v míru žít a vnitřní harmonii ctít, pak musím nestranit, zlo i dobro usmířit. Dobro je skutečné, rozhoduji-li nestranně, když hledá rovnováhu jak ke zlu, tak i k dobru. Kde leží pravý střed dobrých a zlých dějů, třeba nalézti z cest, kde jest nejméně odporu. Tam hledej mír teď i ve věčnosti, to je to nejvyšší, co tvoří všehomír. Vznik: Kde hledat nebe, ptá se má mysl, Bytí se děje, kam jen Bůh vešel. Bůh má být všemocný a dokonale dobrý, děj je však nekonečný a na zlo štědrý. Výkon: Přesto si myslím, že Bůh je všude, kde Bytí se děje a tomu i věřím. Bůh otec Bytí tak splývá s celkovým dějem, svými dvěma syny, zveme je Andělem a Ďáblem. Anděl a Ďábel jako Bůh otec Bytí splývají s dobrem a zlem a jsou Boží součástí. Bůh jako všechno Bytí je nade vším mocný, vládne věčnosti a je nekonečný. Starý děj zaniká a nový vzniká, práci svou koná či přichází změna. Dějiny dobra a zla jsou tak nekonečné, končí věc jedna a nová zase počne. Nade vším a ve všem Bůh se tyčí tvořen nezměrným celkem se svými syny. Kdo je však stvořitelem všeho dobra a zla, kdo stvořil Boha, má mysl brojí s nepřítelem. Bůh je vše dění, v němž žije Bytí dobré i zlé nějaké i nicotné. Kromě něčeho a ničeho nic má mysl nezná a takto pak střetává Boha všemocného a nekonečného. Podděje: Bůh je tak dvojí, dobré a zlé dění, zlo brojí se všemi, dobro vše zas pojí. Soustavu Bytí zlo navždy ničí dobro zas tvoří spolu ve věčném boji. Zlé myšlenky mě pálí, je Bůh vždy dobrý, když jeho jsoucím synem je kromě Anděla i Ďábel. Bůh je celkový spoluděj, a to jak dobra stejně tak i zla, jinak by byl omezen. Bůh jako vyšší dobro stvořil také ničivé zlo z důvodu vyšší rovnováhy k dobrému tvořivému ději. Něco a nic v jejich věčném boji tvoří děj, jímž je vyváženo celé Bytí. Že se něco a nic děje, plyne ze stálého boje dobrého spoluděje a zlého protiděje. Nic něčemu ustupuje nebo něco pohlcuje a naopak se něco děje v podobě jejich nadspoluděje. Bůh je dobrým otcem, jenž miluje své syny, ať je Andělem či Ďáblem, neshledává na nich viny. Kdyby Bůh miloval jenom dobrého syna, zlého by zapřel, byla by na něm vina. Neboť i Ďábel je krví jeho krve, stejně jako Anděl se v něm též děje. Skutečné nejvyšší dobro a tedy i Boha má mysl našla v lásce pro dobro i zlo. Synové Boha spolu brojí, jedině láska otce je pojí, v čem tkví láska otce, odpověď je v rovnováze. Bůh nestraní zlu ani dobru, podoben osudové váze v místě nejmenšího odporu dějinné války ukončuje. Bůh je v každém ději dobrém a zlém přítomen, Bůh je nad dobrem a zlem, jež každé hraje na svém poli. Pole Anděla a Ďábla v dějinách dobra a zla jsou v rovnováze díky láskyplné Boží snaze. Ta pole dobro i zlo nesmí překročit, což od věků je zvyk, jinak by jedno zvítězilo. Dobro by žilo věčně, zlo by věčně mrtvé bylo, Bytí by se pak nedělo, stání by bylo nekonečné. Vše a všichni by byli na věky dokonalí, jakákoliv nedokonalost již znamená bytí dějového boje dobra a zla. Filosofie rovnováhy děje neříká, co bude s duší po smrti, zda se vrátí v jiném těle či spočine u dobra či zla na věčnosti. Tedy zda po zániku spoluprotiděje vznikne opětovně podobný spoluprotiděj či složí se děje více četné, a to celkový spolu-, proti- či
spoluprotispoluděj Tato otázka je složitým dějem, určená celkového děje vznikem a díky své povahové složitosti je neviditelná myšlení i citlivosti. 2.3 O ZÁKLADECH BYTÍ (ONTOLOGIE) Vznik: Má mysl hledá základ bytí, má jím být hmota nebo jen myšlenky. Z čeho je Bůh, hmota nebo duch, z čeho je dobro a z čeho zlo. Co jest skutečnost a co není snad je to hmotnost snad myšlení. Výkon: Ten spor je lichý neboť veškeré Bytí se přece plynule děje jako celek či jednotlivě. Každý děj Bytí je složen z částí, jež mysl dělí v jednotném ději. Děj zprvu vzniká, pak práci koná, nepříjde-li změna, tak opět zaniká. Ale ve skutečnosti děj není mnohý, je pouze jeden, ten je nám Bohem. Mysl děj člení v složené dění a jednotlivé děje opět rozčleňuje. Vznik a zánik odděluje výkon, nedojde-li ke změně, což jsou též složené děje Vznik, výkon a zánikání jsou části jednoho celkového děje, ve skutečnosti nerozhraničené, existují pouze v mysli. Vznik je výkonem a rovněž zánikem, výkon je vznikem a též zánikem. Zánik je výkonem a také vznikem a spolu jsou částí v jediném ději. Tak děje menší se skládají ve větší, nazvěme je složitější pojímající jednodušší. Jednotlivé myšlené děje nežijí odděleně, jsou částí celkového děje jsoucího nekonečně. Tak je Bůh hmotou, též mysl jej tvoří, prvotní je látka, jež s myslí se spoří. Děj je nekonečný složitý i jednoduchý, nemá počátek a konec, tvoří jednotný celek. Jednoduché děje mysl vnímá hmotou a složitější děje pak zveme myšlenkou. Bůh jako věčné Bytí v nekonečném dění je jednak složitou látkou a rovněž tak myšlenkou. Jinými slovy hmota dokonalou myšlenku tvoří a naopak myšlenka v hmotě nedokonale září. Četnost celkového výkonného děje je od počátku celkovým Božím vznikem, jako zákon zachování energie zůstává navždy stejný nezměněn. To platí i pro jednotlivé podděje vznikové, jež v celkovém vznikovém ději jsou od počátku navždy obsaženy. Jednoduché děje zanikají a složitý vzniká nebo opačně se pojí soustava jsoucna. Tento děj nazývá se změnou, jenž zánik děje provází, starý děj se též mění v děj s četností stejnou. Děje jsou dobré nebo zlé, jedny ničí vše společné, druhé vše společné tvoří, každé však na svém poli. Ta pole jsou v rovnováze vládnutá celkem Bytí, které miluje své děti Anděla spolu s Ďáblem. Tak různé podděje jak dobré tak i zlé, jenž nazývám spolu- a proti- děj, vytváří jeden nadspoluprotispoluděj. Vznik: Svět poznáváme myslí, jíž sytíme svými smysly. Je mysl dobrá nebo zlá, jaká je její role dějinná? Výkon: Mysl je složitý děj výsledek dějů jednodušších spoluděj dober a zel určitým způsobem složených. Každá mysl je dobrá a zlá, každá je z poddějů složená, z jiných poddějů je odlišná a přesto ve složitosti podobná. Mysli jednotlivých lidí tvoří protispoluděj všech myslí podobných svou složitostí vz-, zá- nikovými a výkonnými ději. Mysl je stupeň spoluděje výsledek dějového vývoje podobný četností dějů schopný vyšších spoludějů. Podoba různých myslí jednak dějovou četností jednak poddějovým složením projevuje se podobným myšlením. Jaký je celkový spoluděj vzniklý myšlením všech lidí, je součinem dober a zel v podstatě nakonec rovnovážný. Mysl i myšlení každého z lidí zveme mnohačetnými spoluději. Co je však dokonalá mysl, jež chápe veškerý smysl? Taková mysl zahrnuje všechny jednodušší děje, je to celek všech jednotlivých dějů, který patří vševědoucímu Bohu. Jsou to všechny jednotlivé děje, Bůh jinými slovy, který všechno ví, jinak vznik všeho spoluprotiděje. Naše omezená mysl chápe jen hmotné a myšlenkové děje, nekonečná a všemocná celková mysl Boží vládne každému jednoduš- i složitěj- šímu ději. Proto Bůh vždy vidí všechno dobré i zlé v naší lidské mysli v podobě vznikového děje. Bůh taktéž vnímá vše dobré i zlé dění ve světě v mysli některého syna ať již Ďábla či Anděla. Kde hledat hmotný svět, kdo nám může o něm povědět, je pravda skrytá ve smyslech nebo je o ní lépe myslet. Složitým dějem je mysl, jednodušší je lidský smysl, oba obsahují jednoduché děje, jejichž stavba podobná je. Tato stavba je hmotná, což je též podoba dějová, s podobnými podději, jakou předměty smyslů mívají. Proto je rovněž možno povědět: „vlastnosti hmoty, smyslů i mysli jsou u všech dějových jednotek, všem těmto spoludějům vlastní“. Např. časovost je v mysli, obsahují ji však i smysly, skrývá se taktéž v hmotě v jednodušší či složitější podobě. Věcnost, mysl i city náleží k celku Bytí jako více či méně podobné a četné děje. Lidský cit, mysl a smysl věrně uchopuje hmotné jednodušší děje, než on sám či ona sama je, protože je ve své dějové stavbě obsahuje. Nadrozumové nad- a pod- děje jsou přístupné citu, v němž složitého Boha vidíme, ve zlu, dobru či celku. Složitější děje lidské mysli jsou nadsmyslovými spoluději hmotných poddějů pozánikové změny, jež hmotné apriorní věty obsahují. Souvislost všeho děje se skrývá v jeho celkové jednotě, kterou naše mysl rozděluje, ve skutečnosti však plyne nepřetržitě. Smysly vnímáme jednoduché děje, jež nazýváme rovněž hmotou, myslí i složitější spoluděje, jež odhalují jejich stavbu složitou. Smyslové a hmotné vnímání a s ním spojené myšlení jsou výkonného vznikového děje vznik ostatní myšlení jeho další výkon a zánik. Složité myšlenky logiky a jednodušší vjemy smyslů jsou vznikovými ději všech lidských spoluprotidějů. Vznik lidského protispoluděje od jednoduchých dějů postupuje vnímaných lidskými smysly ke složitějším dějům mysli. Mysl i smysly jako děje jsou součinem dějového dobra a zla, proto každá myšlenka je správná od Anděla chybná od Ďábla. Dobro i zlo patří ke všemu Bytí a mezi nimi je rovnováha, proto úspěch a neúspěch ve skutečnosti osvětlí, která myšlenka je pravá. Jinými slovy výkon a zánik osvětlí u každého děje, jestli tohoto děje vznik je opravdu v rovnováze. Ve skutečnosti Bytí je vše spoluprotiděj, tedy zároveň dobré i zlé, správná je cesta k rovnováze. 2.5 O SPRÁVNÉM MYŠLENÍ (LOGIKA) Myšlení jako cesta pravého poznání je vždy ve svém ději dobré nebo zlé v podobě spolu- či proti- vznikového děje, správně však v rovnovážném uskupení. Způsob nevyváženého myšlení nám vždy buď naše mysl odhalí nebo hmotné jednoduché děje, postupujeme-li dále smyslově. Závěry jednoduchého děje ve složité mysl proměňuje, cestou je myšlenková složitost, která je v hmotě jako jednoduchost. Myšlení na druhou stranu nevymyslí jednoduché děje, nýbrž jen složitost uchopuje, jíž jednoduchost je vzdálenou. A/ nadspoluděje mysli: 1. soudy 1.1 kladný soud-
spoluděj nebo protiprotiděj 1.2 záporný soud-
protiděj nebo protispoluděj 1.3 obecné a
částečné a jedinečné soudy- nadděj a podděj 1.4 soudy, které
vypovídají, co je- vznikový děj 1.5 soudy, které
vypovídají, že něco nutně je - vznikový nadděj 1.6 soudy, které
vypovídají pouhou možnost- vznikový podděj 2. úsudky 2.1 sylogismus-
poddějového nadspoluděje podděj (předpoklady- podděj a nadspoluděj, závěr-
podděj) 3. důkazy 3.1 zásada sporu
(totéž nemůže zároveň a v témže ohledu být a nebýt)- spoluděj a protiděj 3.2 zásada identity
(A=A)- shodného děje složeného ze shodných poddějů 3.3 zásada
vyloučeného třetího (mezi bytím a nebytím téže výslovné věcné souvislosti
není nic třetího)- spolu- a proti- děj 3.4 zásada
dostatečného důvodu- vznikových poddějů určitého děje 4. nesprávné myšlení
- protinadspoluděj B/ podděje smyslů a
nadděje mysli 1. úsudek indukcí
(faktická platnost věty pro pod ní spadající případy)- vznikový
nadspolupodspoluprotiděj 2. úsudek dedukcí
(odvozování zvláštního z obecného)- vznikového nadspoluděje podděj C/ shrnutí naddějů
mysli spolu-, proti-,
nad-, stejno-, pod-, vznikový, výkonný, zánikový děj Vznik: Má mysl se táže, jak má člověk žít, aby se cítil blaze, v duši měl klid. Výkon: Bytí je v rovnováze jak dobré tak i zlé, bližme se k tomuto ději věčné přírodní harmonii. Když v duši míru chceš, ve středu nutno stát, milovat dobro teď, zlo však rovněž tak. Ve zmatku dějů jsoucna smlouva mezi nimi byla navždy uzavřena a nastolila harmonii. Chci-li v míru žít a vnitřní harmonii ctít, pak musím nestranit, zlo i dobro usmířit. Dobro je skutečné, rozhoduji-li nestranně, když hledá rovnováhu jak ke zlu, tak i k dobru. Kde leží pravý střed všech zlých a dobrých dějů, třeba nalézti z cest, kde jest nejméně odporu. Té cesty se nelze vzdát, chci-li v míru žít, vnitřní i vnější klid v svém bytí stále zažívat. Jinak nesetřeseš prokletí ve zmateném bytí, které se neustále děje zlo na dobro se směje. Avšak i dobro vítězí a zlo neustále poráží nakonec se ve Vesmírném míru rozchází bez poražených a vítězů. Na čí stranu se dát, čí meč mám pozvedat, když dobro vítězí nebo když zlo ho poráží. Toť rozpor lidského bytí, zda jít cestou oběti nebo využít své síly, abychom slabé bili. Je třeba poznati a v životě vyzkoušet, že klidná není žádná z těchto cest. Dobro vždy následuje zlo, zlo zase volá po dobru, míru se tak nenašlo, třeba čekat na válku. Nezbývá, než oběti pro dobrou věc pro zlo přec osobně přinésti. Co se však změnilo, zlo ale i dobro nezraněno vyvázlo nijak neumenšeno. Nevyhledám-li zlatý střed, nevydám-li se klidnou z cest, nevyhnu se dobrému či zlému boji, nenaruším však celkovou harmonii. I bez mého zbytečného boje, z moci Bytí se nastolí nekonečná Vesmírná harmonie, duše však neunikne bolesti. Rovnovážné jednání jakkoli mnohočetné není dobré ani zlé, nýbrž je vyvážené. Proti přehnanému zlu, vzdoruje v dobru, proti přehnanému dobru spočívá naopak ve zlu. Proti rovnovážnému jednání pouze přehnané zlo nebo přehnané dobro v míře podstatné vždy brojí. Rovnovážná jednání jsou v podstatě tvoření, jež v celkovém nadspoluději všechno dobro a zlo smiřují. Rovnovážné jednání částečně přijímá a částečně popírá zlo a dobro v ději. Řeknu-li to jinými slovy dobro nebo zlo v ději částečnými proti- nebo spolu- ději stále vzájemně smiřují. Nutná slušnost k dobru i ke zlu neznamená, že odmítám válku, jde-li o spoluprotidějný zlatý střed, musím být připraven k boji teď. Najít různých dějů střed, čili smlouvu mezi dobrem a zlem, nelze jen vymyslet, ale i nadrozumový cit je potřeben. Mysl vidí jen jednodušší svět, do nějž může i cit pohledět, citový spoluprotispoluděj dosáhne výše nebeských sfér. Tento zlatý střed platí jen okamžení, časných dějů usmíření třeba vždy znovu nalézt. Proto různé obce lidí tento střed v závislosti na svých zvycích vidí, rovněž dle okolností. Tyto okolnosti se liší, avšak též se podobají vždy v zvláštní dějové situaci avšak v celkové jednotě v ději. Děje jsou dobré nebo zlé, jednání částečně předurčené, kdyby mělo být určeno plně bylo by zlo i dobro nezvratné. Díky dobrému vznikovému spoluději může zlý člověk dojít k harmonii, díky zlému a ničivému ději vznikovému může dobrý člověk propadnout zlému. V rámci vzniku vznikového děje jsou obsaženy podmínky předurčené, mysl ovšem utváří i jiné děje, celkové rovnováhy dociluje. Myšlení je tak dáno hmotnými vjemy, svým ústrojím, je-li však dějově vykonáno, musí být částečně svobodným. Vznikového děje výkon je tak samostatný děj, jenž je jen částečně dán, svým vznikem podmíněn. Neomezený ve svém vzniku jinými zaniklými ději je Boží děj dějového celku, o nějž se člověk dělí. Vznik celkové děje zcela neomezený je, není totiž žádného nad- či pod- děje, jehož byť dílčí vznik ho předurčuje. Nezávislost celkového děje každý děj ve svém dílčím vzniku potom částečně obsahuje jako součást neomezeného celku. Svobodná lidská vůle, tak utváří lidský děj, jenž pouze částečně je jinými ději podmíněn. Jediné, co je plně dáno dobrému či zlému ději, spočívá ve jsoucí harmonii, což bude časem vykonáno. Vznik: Jak máme chápat stát, je třeba mysl dotázat, států je podob mnoho, jak sjednotit je v jedno? Výkon: Stát je možno vymezit dle jeho tří individualit vzniku vznikového děje, prvním z nich území je. Druhým je svrchovaná moc tudíž státní naddějovost, třetím společenství lidí shodné je se spoluději. Původce děje ve státě si všechno podřizuje osoby a věci na území s příslušnými výjimkami. Státotvorné nadděje jsou buď dobré nebo jsou zlé, ničivé nebo tvořivé. K protidějům patří dle původce nadděje tyranie a oligarchie, aristokracie a monarchie. Jeden vládne v monarchii či tyranii, v aristokracii či oligarchii několik lidí, v demokracii vládnou lidi, v politeie či dokonalé demokracii všichni. V těchto státech ovšem vládne jen skupina lidí, výkon této moci nepatří mezi nadspoludějné. Takováto špatná vláda, jež hrozí stálá zrada, protože není nadspoludějem mezi dobrými a zlými živými. Ani způsob vlády nezná pravé svobody proti násilí svých živých a jejich protiprotiději. Dále rozhodované děje jsou složeny z mnohých, pod vládou jen povolaných znamená myslet omezeně. K myšlení složitých občanských dějů rozhodovaných vládou státu je třeba užít jak myšlení tak i citu každého z nadspoludějných činitelů. Ideální stát je nadspoluprotispoludějem harmonie mezi podřízeným dobrem a zlem, tedy smlouva všech živých, ať jsou dobří či jsou zlí. Jen tehdy všichni původci děje naleznou pravdu harmonie, které nejméně dějů odporuje, je-li jím dokonalá demokracie. Chceme-li dále členit stát, musíme poddějů se ptát, dle zastoupení původce děje ve státě rozlišujeme republiky a monarchie. V monarchii původce státního děje panovník představuje či zastupuje, v republice je to parlament či jím je volený prezident. Smlouva původců děje, jež vynutitelnou je, se nazývá právem, jež je souborem norem. Právo je přirozené ne zcela shodné je právo spravedlivé podle četnosti děje. Přirozené právo je naddějem stojícím nad obyčejným právem ale i právem spravedlivým, je právem věčně platným. Právo přirozené a věčné je celkovým vznikovým dějem závěrem jsoucnosti dějinné v souladu s výkonným celkem. Je dokonalým nadspoluprotispoludějem, který je smlouvou mezi dobrem a zlem, ve které jsou děje všechny, co nejméně sobě se příčící. Právo je tehdy spravedlivé, je-li přijato všemi, na které se potom vztahuje, protože jim všem slouží. Takovýto právní kompromis zahrnuje jak dobré tak i zlé v podobě, co nejméně odporujícího nadspoluděje, kterým neotřese vůbec nic. Nedokonalým odrazem spravedlivého práva je dnešní demokratická podoba, protože všeobecná státotvorná moc odráží občanskou nadspoludějnost. Jaké právo je tedy zlé, právo jen některými přijímané, pak právo očividně škodlivé byť všemi odsouhlasené. Dále jsem přemýšlel, kdy povolat státní právo, aby potíralo příčící děje, byť je to zlo či dobro. I dobrem lze právo porušit, od střední cesty se odchýlit, protože po přehnaně dobrém ději, ho osudové váhy zlem vyvažují. Svoboda na prvním místě je jako část celkového děje, kterým ničím neomezen je, v podobě jednotlivcova podděje. Jen tehdy možno najít jednoduchou celkovou harmonii, když státní právo neomezuje jedince v jeho nadspoluději. Proto je pokaždé potřeba osobní rovnost a svoboda, jež teprve tehdy ustupuje, když v něčem nefunguje. Tak je tomu za prvé, když jednoduché děje se příčí společné harmonii avšak jen v míře podstatné. Dokonalá demokracie toleruje a zajišťuje dle rovnovážné míry živé, dobré i zlé. Tresty pro odpůrce nejsou jako přečin četné, nýbrž jsou rovnovážné v dobru i ve zle. Podstata míry je vždy z větší části osobní dle toho jaké osoby společenskou smlouvu uzavírají. Za druhé je tomu tehdy, když se zabýváme složitým dějem, který se řeší dohromady společenským myšlením a citem. Jde-li o nějakou nesvobodnost v daném případě naddějovost, má jít o rovný nadspoluděj nikoliv nerovný protiděj. V minulosti, kdy svoboda byla méně nadspoludějná, bylo spravedlivé a rovnovážné právo postupně více vyvážené. V podobě monarchie, aristokracie a demokracie tedy stále složitějšího nadspoluděje byly vyvažovány mezilidské boje. Vláda jednotlivce monarchy a stále se zvětšující skupiny plynula ze spolu smiřování dobra a zla v nadspoluději. V dokonalé demokracii zla a dobra vyšší smlouvy je společenstvo téměř nadspoludějné všechno zlo a dobro smířené. Poznámka: Právo jako
společenská smlouva odpovídá
požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu. Např. V české
republice jde o souhlas subjektů společenské smlouvy daný v zastoupení
orgány moci zákonodárné (srov. čl.2 odst.1 Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle,
jmenovitě její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a
projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a
násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR.
Legislativní proces dle mého názoru představuje obdobu složitého kontraktačního
procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení.
Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je
chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o trestním činu rozvracení
republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako společenské
smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje
zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem
občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy
ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na
rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip většiny a
od soukromoprávních úkonů předpoklad správnosti právního aktu. Vznik: Nejvyšší touhou lidí je zažít harmonii dobrého a zlého spoluděje celkového. Celkový spoluděj je pravým Bohem, setkání s ním lze uměním. Umění spojuje hmotné smyslové protispoluděje do nadrozumové a nadsmyslové Boží harmonie. Bůh v myšlence bývá neživotný, ale rukou umělce se stává skutečný. Bůh v pouhé hmotnosti je ve jsoucnosti ztracen, v nekonečné mnohosti jen těžko bývá nalezen. Umění nám umožní poznat jsoucí harmonii, a to jak hmotnostní tak v neviditelném ději. Děje smyslové jsou dobré či zlé v rozmezí četnosti hmotné danosti. I v pouhé hmotě nalezneme středu mezi dobré a zlé s nejméně odporu. Mimosmyslové četnosti k hmotné dějovosti jsou děje jednodušší rovněž tak i složitější. Lidská mysl uchopuje dokonale jen hmotné děje, nedokonale stejně četné děje, jako ona sama je. Nedokonale ve jsoucnu chápe naše pouhá lidská mysl jednodušší a složitější děje, než vnímá hmotný smysl. Proniknout k celkovému ději jeho Boží celistvé harmonii je možno prostřednictvím umění skrz vnímání, myšlení a cítění. Nedokonale je myšlena, lidskými smysly sycena, skutečně zažít ji může jen cit. Citem pronikáme do Boží harmonie k nejnižšímu a nejvyššímu dějovému dobru a zlu. Umění je tudíž trojí, nejvýše v nadspoluprotispoluději stojí přítomnost Boží, jež je zachycenou mimosmyslovou harmonií. Cesta k ní pak vede smysly a myšlením pouze nedokonale dokonale jen vcítěním. Dále lze zobrazit hmotnou dějovou rovnováhu, jež vnímá cit, použít lze smysly ale i myšlenku. Všechny tyto jsoucí celkové děje jsou nadspoluprotispoludějem všeho dobrého a zlého středem, jenž těmto dějům nejméně odporuje. A nyní do třetice je v hmotě umělce obraz děje Anděla a Ďábla mimosmyslového dobra a zla. Zlé je protiděj, který společné ničí, dobré je spoluděj ke společnému tvůrčí. Harmonie děje podléhá změně podle toho, jak v historii se součinné děje mění. Proto hodnotu umění změní čas, jiná je ovšemže nyní, jiná zítra zas. Umění, jež v množství dějů zůstává v dějinném středu, je ve skutečnosti tehdy nadčasové, jak s časem množství dějů roste. Záleží též na diváku a prostředí, v němž dílo vystavují, i ti patří k podději, jež spoluvytváří celkovou harmonii. Je-li dílo jen umělcovým osobním výrazem musí být mimosmyslovým dobrem či zlem. Takovéto umění, které není harmonií či neproniká za hmotné, se pozná na své hodnotě. |
|
|
3. ÚVOD DO DĚJIN FILOSOFIE A LIDSTVA Povolal
Bůh své dva syny, aby
spolu vedli rozpravu, jaké
byly lidské činy, zdali
lidé žili po právu. K
otci přišli Anděl s Ďáblem, aby
předestřeli mu své činy a
Bůh rozhodl spolu s právem, jaké
budou lidské dějiny.
|
|
Matematiku
lze v hrubých rysech rozdělit na aritmetiku a algebru, tedy početní
operace s čísly na jedné straně, a geometrii na straně druhé. Aritmetika a
algebra pracuje s menším počtem prvků a zároveň každý tento prvek a jejich
vztahy lze vyjádřit geometricky, což dokazuje tzv. analytická geometrie, která
převádí geometrické pojmy a jejich vztahy do číselné podoby. Jinak řečeno obecný
pojem čísla zahrnuje speciálnější a jednodušší pojem geometrie. Každý bod
v prostoru lze pomocí souřadnic vyjádřit jako uspořádanou skupinu
číselných souřadnic. Toto je projev obecné dějové podstaty skutečnosti, kdy z nepřetržitosti
a stupňovitosti děje plyne, že existence složitějšího děje zahrnuje v sobě
děje jednodušší a zároveň systém složitějších dějů vzhledem k složitější a
tím pádem méně početné dějové jednotce tohoto systému je zdánlivě jednodušší
než systém dějů jednodušších.
(podděje)
2.2.1.
Úvod
(vznik)
Logika
je způsob myšlení, které může být nadspoludějné nebo více spoludějné nebo více
protidějné čili nesprávné. Nesprávné je tak jak myšlení, které přehnaně přijímá jak dobro, tak i
zlo. Myšlení z hlediska Filosofie rovnováhy představuje vznikový
děj lidského spoluprotiděje. Nevyváženost myšlení nám odhalí zákony
myšlení nebo až hmotná skutečnost v praxi čili výkonný děj při
rozpornosti s vyváženým nadspoludějem celku Bytí. Smyslové vjemy hmotného
světa jako jednoduché myšlenky proměňuje mysl v myšlenky složitější,
jednoduché myšlenky jsou bezprostřední důsledky hmoty v naší mysli a
nejsou ve všeobecnosti produktem pouhé mysli na rozdíl od složitých myšlenek.
Dále nedělitelné
jednoděje z hlediska systému matematické logiky (spoluděje) představují základní
(prvotní) pojmy neboli základní matematické objekty. Výrokem
rozumíme každý vznikový děj neboli gramatickou větu, která je spoludějem čili pravdivá
nebo protidějem čili nepravdivá.
K danému výroku
lze vytvořit negaci čili v případě kladného výroku protispoluděj a
v případě záporného výroku protiprotiděj, což znamená kladný výrok čili
spoluděj.
Z několika výroků
vytvoříme pomocí spojek složené výroky čili spoluděje. Souvětí pak může
představovat v případě spojky „a„ vznikový nadděj, v případě
spojky „nebo„ vznikový podděj čili jednoznačně či nejednoznačně určený
výkon děje. Dále vznikově zánikový vznikový spoluděj v případě spojky „jestliže
…, pak„ a vznikově zánikový, zánikově vznikový vznikový spoluděj
v případě spojky „právě tehdy …, jestliže„.
Z hlediska důkazu
je možno odlišit přímý důkaz jako výkon vznikového spoluděje a nepřímý
důkaz jako výkon vznikového protiprotiděje, tedy vyvrácením negace. Dále
lze odlišovat důkaz neúplnou indukcí zobecněním jen některých případů
jako poddějový proticelkový vznikový spoluděj a úplnou indukcí zobecněním
všech dílčích případů jako poddějový celkový vznikový spoluděj a dále důkaz
popřením pravdivosti obecného výroku jeho nepravdivostí v konkrétním
případě jako poddějový celkový vznikový protiděj.
2.2.3. Matematicko-logický obraz světa
(zánik)
Matematická logika i
logické myšlení obecně představuje vznikový děj, tedy počáteční fázi
děje, a to i dílčího děje, tedy rovněž každé jeho pozdější fáze (výkonu a
zániku). Vzhledem k tomu, že děj je ve skutečnosti nepřetržitý, nelze ve
skutečnosti oddělit výše uvedené fáze každého děje, jak to činí lidská mysl.
Celek Bytí jako celkový děj a zároveň Bůh tak z hlediska
matematické logiky představuje nekonečný složený výrok, a to stejně kladný
výrokový spoluděj čili Dobro tak záporný výrokový protiděj čili
Zlo s tím, že negace negace představuje kladný spoluděj a negace kladného
výroku záporný protiděj.
Z hlediska
ontologie představuje takovýto nekonečný výrok Bytí jak svět hmoty, tak svět
ducha. Jednodějem z něhož je složen každý jednotlivý výrok, stejně
jako jeho základní (prvotní) pojmy je abeceda písmen, přičemž lze zkoumat,
která písmena se historicky vyvinula z jiných písmen a dojít tak ke
konečným výrokovým jednodějům. Výroky složitější (nadděje) se zároveň
rozkládají v jednodušší (podděje), stejně jako složitější pojmy lze
definovat pomocí základních (prvotních) pojmů.
Lidská mysl z pohledu matematické logiky představuje
složený výrok složený z nekonečného množství jednodušších, resp.
základních (prvotních) výroků. Tento vznikový děj lidské mysli je neoddělitelný
od svého výkonu, manifestace v hmotě. Lidské mysli jsou těžko přístupné
jednodušší a složitější výroky, než je přípustné rozmezí složitosti a
jednoduchosti ji vnímatelných výroků. Tyto neuchopitelné výroky vzhledem
k lidské mysli představují spoluděj, svět sám o sobě těžko přístupný
lidské mysli.
Rovnováhu mezi
pozitivními a zápornými výroky
nezajišťuje jednostranný příklon ke kladným nebo záporným výrokům a z nich
plynoucího jednání. Dle Filosofie rovnováhy mají převažovat omezené kladné
výroky doprovázené omezenou negací skutečnosti. Neboť i skutečnost je
vyváženou měrou záporných a kladných výroků spočívající v omezeném tvoření.
Tato rovnováha v logice se v konečném důsledku prosazuje
v každém výroku, odchýlit od ní se lze pouze dočasně. Vzhledem
k povaze skutečnosti jako složeného výroku je každý výrok částečně
předurčen jinými výroky a částečně nezávislý vzhledem k neomezenosti
celkového neomezeného výroku Bytí, který není omezen jinými stejně nebo více
složitým výrokem. O tuto svobodu se každý dílčí výrok částečně dělí.
Estetika
představuje zobrazení mimosmyslových myšlenek, ať již složitějších výroků, než je lidská nejsložitější myšlenka,
nebo jednodušších myšlenek, než je nejjednodušší lidská myšlenka.
Zároveň může představovat zobrazení negativního a rovněž pozitivního výroku, ať
již v podobě mimosmyslového zla nebo dobra. Nejvyšší podobu umění
však dle Filosofie rovnováhy představuje mimosmyslová výroková harmonie.
Zobrazení se děje pomocí výroků- prostředků přístupných lidské mysli.
Takovýmito zatím mimosmyslovými výroky pronikáme k Bohu, Dobru, Zlu, popř.
k podstatě všeho Bytí.
2.3.1. Definice
(vznik a výkon)
Množinu chápanou jako celek prvků lze označit
v oboru Filosofie rovnováhy spoludějem. Prvky množiny představují
jeho podděje. Prázdná množina jako nekonečně malá množina představuje
jednoděj, jehož nekonečným sjednocením již dle mého názoru není prázdná množina.
Základními
vztahy mezi množinami jsou podmnožina jako podděj, rovnost množin
jako stejnoděj, doplněk množiny jako nadspoluděje protipodděj, sjednocení
množin jako poddějový spoluděj, průnik množin jako spolupodděj,
jsou-li množiny disjunktní, lze průnik označit jako jednospolupodděj. Zobrazení
množiny A do množiny B lze označit jako vznikově (množina A) zánikový
(množina B) spoluděj (jejich zobrazení).
2.3.2. Množinový obraz světa
(zánik)
Množina
všech jsoucích objektů představuje ve Filosofii rovnováhy celkový spoluděj
čili Boha. Z hlediska Filosofie rovnováhy děje je vzhledem
k nekonečnosti a nepřetržitosti všeho Bytí jako děje počet prvků této
množiny roven nekonečnu a podléhá neustálé změně. Vztahy mezi množinami nejsou
pojímány staticky nýbrž dynamicky-dějově. Tato změna znamená neustálý rozklad
podmnožin na doplňky dvou či více množin jako zlý protiděj a
sjednocování podmnožin jako dobrý spoluděj. Obě základní operace
s množinami a jejich výsledné podmnožiny tvoří celek nekonečné množiny
Bytí.
Ve skutečnosti
je každá z podmnožin celkové množiny Bytí protispoludějem ve vztahu
k jiné podmnožině, což znamená, že jejich průnikem je neprázdná množina
spolupodděj, jeho doplňkem je opět neprázdná množina-protipodděj. Sjednocením
všech těchto podmnožin celkové množiny je celková množina Bytí, tedy nadspoluprotispoluděj.
Jednodějem celkové množiny Bytí je dle mého názoru prázdná množina,
sjednocením nekonečného počtu těchto nekonečně malých množin již dle mého
názoru není prázdná množina. Z tohoto jednoděje jsou dle mého názoru
v konečném důsledku složeny všechny objekty skutečnosti jako složité
množiny prvků, ať již duchovní tak i hmotné.
Lidská
mysl z pohledu
teorie množin představuje sjednocení nekonečného počtu prázdných množin jako
jednoděje celkové množiny Bytí. Lidské mysli jako složité množině jsou dobře přístupné pouze podmnožiny
v rozmezí určité četnosti prvků. Jiné množiny, ať již složitější
či jednodušší jsou vnímatelné lidskou myslí pouze na základě podobnosti či
logické souvislosti, ve zbytku pouze citem.
Sjednocování
a doplňkový rozklad množin v rámci dějových vztahů v rámci celkové
množiny Bytí je v rovnováze, která není představována její
neměnností, nýbrž rovnovážným omezeným sjednocováním množin čili nadspoluprotispoludějem.
Tato rovnováha představuje jakousi vyšší moc v dějových vztazích
množin. Neomezená vztahy vůči ostatním množinám je pouze celková
množina, neboť sama je podmnožinou pouze sebe sama a všechny ostatní množiny
jsou jejími podmnožinami. O tuto neomezenost se všechny ostatní podmnožiny
částečně dělí, takovou podmnožinou celku je i člověk a jeho mysl.
Estetika
představuje nauku o
množinách s více či méně prvky, než jsou vnímatelné podmnožiny množiny
lidské mysli. Tyto množiny přístupné především lidskému citu jsou přístupné
umělci a potencionálně každému živému tvoru též na základě vztahu logické
souvislosti a analogie s rozumem uchopitelnými množinami prvků. Totéž
platí o dějových vztazích množin, jejich doplňkovém rozkladu jako zlém protiději
a sjednocení jako dobrém spoluději, jež v mimosmyslové
podobě představují další významnou podobu umění.
2.4.1.
Definice
(vznik a
výkon)
Aritmetika definuje axiomaticky různé obory
čísel a základní operace s nimi. Těmito obory (spoluději) čísel jsou čísla
přirozená (N), nezáporná celá čísla (No), celá čísla (C), racionální
čísla (Q), reálná čísla (R), komplexní čísla (K). Tyto
spoluděje se liší zejména svými jednoději čili jednotkami, z nichž je
složeno každé z čísel z příslušného oboru čísel.
Nejobecnějším
oborem čísel jako nadspoluprotispoludějem, tedy množinou čísel s nejmenším
počtem prvků je množina přirozených čísel, vzniklá postupným přičítáním
čísla 1 k číslu 1. Tato množina přirozených čísel má z uvedených
spoludějů čísel nejmenší počet prvků a zároveň každý její prvek je složen
z čísel z ostatních oborů čísel.
Jednoděj v oboru přirozených čísel je
číslo 1, tento jednoděj je obsažen ve všech prvcích tohoto oboru čísel. Nadspolujednoděj
tedy číslo, ke kterému dospějeme po provedení všech početních operací se všemi
čísly tohoto oboru je číslo 1=0, tedy výsledek opačných početních operací
(proti- a spolu- dějů) s týmiž čísly. Celkový spoluděj všech
přirozených čísel je pak +¥.
Početní
operace lze dle toho, zda se jedná o rozklad či skladbu čísel rozdělit na
spoluděje a protiděje. Ke spoludějům patří sčítání, násobení, umocňování,
k protidějům naopak odčítání, dělení, odmocňování. Z těchto
operací plyne též vztah rovnosti a nerovnosti, které v oblasti Filosofie
rovnováhy lze vyjádřit pomocí pojmů stejno-, nad- a pod- děje.
V oboru
přirozených čísel se používá metody matematické indukce, kterou lze
v oblasti Filosofie rovnováhy zobrazit jako jednonadnadpodspoluděj, což
znamená jednonadnadpodděj (všechny prvky z množiny čísel jako přirozených
násobků čísla jedna) vyhovuje určité matematické větě Vn (spoluději). Jestliže
Vn vyhovuje jednoději, tedy číslu 1, a předpokládáme, že vyhovuje přirozenému
číslu k, a dokážeme, že vyhovuje číslu k+1, pak vyhovuje celému
jednonadnadpodději, tedy každému číslu z množiny čísel jako přirozených násobků
čísla 1.
Dělitelnost
v oboru přirozených čísel lze vyjádřit pomocí Filosofie rovnováhy jako poddějový (dělitelů) protiděj
(protiděj). Prvočíselný dělitel lze vyjádřit jako jednospoluděj (tedy
násobek sebe sama a čísla 1), rozklad v prvočinitele jako
jednospoludějů (nad) spoluděj (tedy násobek), největší společný dělitel
jako jednospoludějů nadděj (největší z dělitelů) a nejmenší společný
násobek jako jednospoludějů podnadspoluděj (nejmenší z násobků, tedy
naddějů).
Reálná
čísla představují
podrobnější případ přirozených čísel, vzniklý jejich rozkladem. Jednoděj v oboru
reálných čísel lze vyjádřit číslem 1/+-¥=0, tento jednoděj je zároveň skladebným prvkem čísla 0,
neboť 1/+-¥ + 1/+-¥=0 a zároveň je skladebným prvkem
všech ostatních čísel neboť (1/+-¥)*¥=+-1. Tento jednoděj je zároveň spoludějem neboť 1/¥+1/¥=2/¥=0 a zároveň protidějem neboť 1/¥-1/¥=0/¥=0.
Reálná
čísla dále zahrnují racionální čísla jako spoluprotiděj, tedy dělení
čitatele (spoluděj) jmenovatelem (protiděj) a iracionální čísla jako výkonný
(s neukončeným, nekonečným neperiodickým desetinným rozvojem) spoluproti
(skladba a rozklad) děj (číslo).
V oboru
reálných čísel je též nutné zkoumat skladebné a rozkladné operace neboť
reálné číslo samo o sobě je již výsledkem rozkladu přirozeného čísla. Tak
rozklad rozkladu (protiprotiděj) je vlastně skladbou např. -(-3)=+3,
1:0,1(=1:10)=1*10=10 a rozklad skladby (protispoluděj) je vlastně rozkladem
10*0,1(=10:10)=10:10=1, -(+3)=-3.
Zvláštní
obor čísel představují komplexní čísla, která jsou podrobnější případ
reálných čísel, která spojují pojem čísla a rovinného zobrazení, tedy
složitější a méně četný pojem reálného čísla dělí na jednodušší, podrobnější
více četný pojem komplexního čísla. Jako reálná čísla představují skladebné
zobrazení 2 až +¥ rozměrného
prostoru do jednorozměrného prostoru přímky bodů. Tak komplexní čísla
představují rozkladné zobrazení 1 a méně rozměrného prostoru a skladbu 3 až +¥ rozměrného prostoru do bodů roviny.
Zároveň reálné čísla se zobrazují v jednom ze svých možných shodných
zobrazení na body přímky. Z těchto důvodů v dalším výkladu odkazuji
na vektorovou algebru a analytickou geometrii v rovině, které rovněž
používají podrobnou aritmetiku a algebru čísel v rovině. Komplexní
jednotka je √-1.
2.4.2. Aritmetický obraz světa
(zánik)
Z výše
uvedené dějové analýzy lze odvodit zobecněný obraz světa pomocí oboru
přirozených čísel a jeho základních operací.
Boha je
možno ztotožnit s veškerou skutečností, kterou symbolizuje +¥ jako celkový spoluděj, celkový
protiděj jednotlivých prvků tohoto celkového spoluděje, tedy -¥, symbolizuje taktéž Boha, který tak
ve shodě s veškerou skutečností znamená jak dobro jako skladebný spoluděj,
tak zlo jako rozkladný protiděj.
Rozklad a
skládání jako děje Boha, s nimiž spadá v jedno a které se zároveň
shodují se skutečností, znamenají Dobro a Zlo, čili činnost a osobnost jeho
synů (poddějů) Anděla a Ďábla. Rozklad a skládání, spoluděj a protiděj
tvoří děj-dokonale nekonečnou početní operaci, která pouze dle logiky čísel
směřuje k číslu 1=0, jako dílčímu vyjádření rovnovážného Boha. Tedy součet
celkového spoluděje +¥ a celkového protiděje -¥ jako jejich nadspoluprotispoluděje. Bůh je tedy
rovnováha, která směřuje k neustále četnější (vyšších čísel) početní
operaci, které jsou dle své povahy nekonečné.
Skutečnost
je možno vidět jako složitou početní operaci s čísly, jednotkou Bytí
je pak číslo 1=0, celek skutečnosti je představován celkovým spoludějem
+¥ a jeho celkovým protispoludějem
-¥. Početní operace Bytí se skládá ze
zadání (vzniku), výpočtu (výkonu) a výsledku (zániku),
který je opět zadáním (vznikem) jiné dílčí početní operace (děje). Vyšší čísla
jsou skládáním čísel nižších, tedy děje jednodušší se skládají ve složitější (nadděje),
které se naopak rozkládají v jednoduššší (podděje). Objekt i subjekt
jako součást skutečnosti je tak složitou početní operací s čísly (dějem).
Početní operace, které tvoří skutečnost jsou buď rozkladné (protiděj)
nebo skladebné (spoluděj).
Jako
složitou početní operací s čísly lze chápat též spoluprotiděj mysli.
Mysl představuje početní operaci s velkými čísly avšak zároveň je složena
z velkého počtu početních operací s nejmenším jednodějem, tedy číslem
1=0. Příkladem takové mysli je i dvojková soustava, na níž je založena práce
počítače, která v konečném důsledku rozlišuje pouze čísla 1 a 0. Obecně
lze říci, že mysli všech lidí znamenají rozdílná čísla, avšak stejného
řádu. Jsou si tedy podobné. Početní operace skladby a rozkladu
(spoluprotiděj), která zahrnuje číselné členy představující mysl všech
jednotlivých živých tvorů, je schopna obsáhnout větší část celkového děje
z intervalu (-¥, +¥). Celkovou
mysl lze však ztotožnit s tímto intervalem, tedy jak vyplývá
z výše uvedeného s celkem Bytí neboli Bohem. Taková mysl ovládá a zná
všechny své členy, jednotlivé děje Bytí. Výšší soustavu než mysl, početní
operaci s vyššími čísly, představuje cit, jimž blíže pronikáme
k celku. Mysl je spoluděj či spoluprotiděj, tedy představována kladnými a
zápornými čísly o velké četnosti. Myšlenky jsou opět čísla z určitého
intervalu absolutní hodnoty čísel, čísla menší a větší mimo tento interval
představují děje jednodušší a složitější, než je naše mysl dobře schopna
zachytit.
Otázku jak
žít (etika) je možno odpovědět pomocí čísla 1=0, které představuje jednak závěr
nekonečného množství početních operací skladby a rozkladu, v nejjednodušší
podobě sčítání a odčítání přirozených čísel, a jednak vyvážený děj,
jehož skladbou a rozkladem dospíváme k němu samotnému, tedy děj
vyznačující se v rámci nekonečné početní operace relativní stálostí. Rovnovážné
jednání vyvažuje početní operace skladby a rozkladu tak, aby se výsledek
blížil rovnovážnému číslu 1=0. Vzhledem ke složitosti početní operace
představující skutečnost, je otázka její rovnováhy především otázkou citu.
Pokud se nebudu snažit o rovnováhu skladby a rozkladu v rámci početní
operace skutečnosti, nenaruším celkovou rovnováhu, která se nastolí
v rámci složitější početní operace, způsobím si však zbytečné utrpení
extrémní skladby či rozkladu. Jednotlivé složité děje - vysoká čísla je možno
nahlížet jako výsledek předchozí početní operace s jinými čísly, zároveň
však jsou též výsledkem náhody vzhledem k tomu, že nejvyšší číslo dokonalé
¥, celkový děj není ve svých početních
operacích závislý na výsledku početních operací s vyšším nebo stejným
číslem. Blíže se této problematice svobodné vůle a náhody budu věnovat
v algebraickém a kombinatorickém obrazu světa. Závěrem k této otázce
chci poznamenat, že se jedná o zobecněný obraz etiky. V podrobném etickém
obraze vycházejícím i ze speciálnějších vědních disciplín je rovnovážné
jednání v podstatě umírněnou skladbou čili tvořivým dějem.
Co se týká estetiky,
čili nauky o krásnu, lze říci, že se vztahuje zejména k citovému
vnímání celkového děje, tedy celého intervalu (-¥, +¥). Tento předmět citu přesahuje předmět lidského
rozumu, jímž je pouze podmnožina tohoto intervalu. Uměním tak pronikáme
k vyváženému celku, k nadrozumovému rozkladu či skladbě či
k vyvážené smyslové skutečnosti, která je podmnožinou intervalu (-¥, +¥).
To, co bylo
řečeno výše o přirozených číslech, se vztahuje nejen na přirozená čísla ale i
na ostatní obory čísel s tím, že jednoděje a podděje těchto číselných
oborů jsou jinak definovány a jsou výsledkem početní operace rozkladu a skladby
(protiděje a spoluděje) obecnějších pojmů přirozených čísel.
2.5.1. Definice
(vznik a výkon)
Algebra je matematická věda o řešení rovnic
obsahujících jednu nebo více neznámých, popřípadě jejich výrazy. Pojem neznámé
a jejího výrazu je zobecněním konkrétního pojmu čísla (nadspoluděj). Z rovnic
lze odvodit nerovnice. Stejně jako čísla, která algebraické výrazy představují,
lze i je sčítat, násobit, umocňovat (spoluděj) anebo odčítat, dělit,
odmocňovat (protiděj). Každou neznámou můžeme označit nadpoddějem
neboť označuje proměnný prvek (podděj) z množiny prvků (nadděj).
Algebraické
výrazy
s neznámou lze rozložit na jednodušší výrazy podděje a určit společný
násobek výrazů podnadspoluděj nebo společného dělitele
nadpodspoluděj.
Zvláštním
případem rovnice je funkce. Jedná se o vznikově zánikový spoluděj. Kdy definičnímu
oboru (vznikový spoluděj) funkční předpis (výkonný spoluděj)
přiřazuje funkční hodnoty (zánikový spoluděj). Poddějem funkce je její grafické
znázornění. Lze odlišit např. ohraničené funkce (zánikový podděj),
tj. f(x)£C v intervalu xÎMx, rostoucí a klesající funkce-vznikově
zánikový nadspoluděj (podspoluděj), tj xj, xiÎMx, xj>xi a zároveň f(xj)>f(xi), resp. f(xj)<f(xi), zánikově vznikový, vznikově zánikový spoluděj představuje funkci
inverzní.
Logaritmy (y=logax) lze vyjádřit jako
stejnospoluděje (x=ay) podděj (y). Dále lze u logaritmů neboli
mocnitelů jako výsledků logaritmování definovat skladebné spoluděje a
rozkladné protiděje.
Uvažujeme-li
pravoúhlý trojúhelník jako spoluděj, dostaneme trigonometrické funkce
pro jeho úhly jako podděje (velikost příslušné strany) jednopodděje (příslušná
strana o velikosti 1) protiděj (jejich podíl).
Stejně jako
u trigonometrických funkcí dochází i v případě vektorové algebry ke
spojení obecnější aritmetiky s podrobnější geometrií. Skladebné spoluděje
a rozkladné protiděje, které se shodují s jejich definicí
v aritmetice lze provádět zobecněnými prostředky pomocí pravítka, kružítka
a úhloměru (synteticky), nebo rozkladem těchto syntetických kroků analyticky
pomocí číselných os a výpočtu příslušných souřadnic. Tyto souřadnicové výpočty
jsou ve své podstatě podrobným poddějem jak ve vztahu k oboru aritmetiky
tak ve vztahu k syntetické geometrii.
Geometrický
vektor můžeme označit
jako vznikově (počáteční bod) zánikový (koncový bod) podspoluděj (součást
roviny). Velikost vektoru je četnost spoluděje. Jednotkový vektor je
jednodějem.
Analytické
vyjádření vektoru
jako součtu násobků dvou jednotkových vektorů a=a1i+a2j.
I v tomto případě obdobně jako v aritmetice je možno definovat
skladebné spoluděje a rozkladné protiděje.
Dalším
důležitým pojmem vektorové algebry je skalární součin dvou vektorů a
a b, který lze označit jako podspoludějů (vektoru b a průmětu
vektoru a do vektoru b) nadspoluděj (součin), tj. a.b=abcosj. I v tomto případě lze definovat
obdobně jako v aritmetice rozkladné protiděje a skladebné spoluděje,
dále pak provádět analytické výpočty souřadnic (podrobný aritmetický podděj).
Nejvlastnějším
vyjádřením algebry jsou rovnice a nerovnice obsahující neznámé a
jejich výrazy. Ve Filosofii rovnováhy je lze vyjádřit jako nadpoddějů
(neznámé) spoluprotipoddějů (početní operace na jedné a druhé straně) stejno-,
nad-, pod- děj (rovnice a nerovnice). U výše uvedených spoluprotipoddějů lze
definovat obdobně jako v aritmetice rozkladné stejnoprotiděje a
skladebné stejnospoluděje.
Kvadratické
rovnice a nerovnice
obsahují spolu2nadpodděj, algebraické rovnice a nerovnice vyššího
stupně se vyznačují vyšší spoludějností (koeficientem) neznámé. Goniometrické
rovnice hledají protiděj příslušný k úhlu vyjadřujícího neznámou podle
různých vzorců definujících spolu- a proti- děje těchto protidějů.
Geometrické
zobrazení stejně jako dosazení konkrétního čísla do nerovnice či rovnice je
konkretizací obecného pojmu neznámé, která vůči svým poddějům představuje
obecnější a jednodušší nadspoluděj. Pomocí těchto konkretizací je možno hledat
řešení obecných proměnných.
Rovnice a
nerovnice mohou obsahovat více nadpoddějů, tedy neznámých a mohou být
též v podobě jejich více nad-, pod-, stejno- dějů (nerovnic a rovnic).
Funkcí čili
vznikově zánikovým spoludějem jsou i posloupnosti. Členy těchto
posloupností jsou spoluděje čísel a1 a d, resp. q. N-tý člen
posloupnosti an=a1+(n-1).d, resp. an= a1.qn-1.
Spoluděj má v prvním případě podobu součtu a v druhém součinu,
četnost spoluděje je v obou případech n. Vyjádřit lze i součet všech členů
posloupnosti, který je opět spoludějem.
Dokonalou 0(nulu) již nelze dale
zmenšovat, nedokonalou 0(nulu) lze dále zmenšovat, nedokonalou 1(jednotku) lze
dale zvětšovat, dokonalé ∞(nekonečno) již nelze dale zvětšovat.
2.5.2. Algebraický obraz světa
(zánik)
Co se týká
Boha jako početní operace s neznámými, lze říci, že Bůh jako celkový
děj Bytí, definuje a tudíž i zná každou neznámou. Ne ovšem tak Dobro jako celkový
spoluděj, který nedefinuje a nezná protidějné neznámé a naopak celkový
protiděj nezná spoludějné hodnoty, které v početní operaci, které se
účastní, figurují jako neznámé.
Co se týká skutečnosti,
tak ze souvislosti děje plyne, že se v početní operaci budoucího Bytí
vyskytuje mnoho neznámých, které v početní operaci rovnic a nerovnic
teprve určí početní operace minulosti a přítomnosti. Stejně tak dílčí početní
operace jednodušších dějů teprve v rámci svého dějového zániku
(výsledku) vstoupí jako známé veličiny do vzniku složitějších dějů. Nadspoludějem,
tedy obecným dějem, který dokonale zahrnuje každou rovnici, resp. nerovnici,
které vyplývají z pojmu rovnice, je rovnice 1=0, kterou je možno dále
rozkládat na složitější rovnice, nerovnice a na soustavy rovnic. Jednoděj
představuje rovnice dokonalá 0=dokonalá 0, jejímž dokonale nekonečným násobením
jako celkovým spoludějem ve formě dokonalé ¥=dokonalé ¥ dostaneme jakoukoliv rovnici 1=0.
Totéž platí
o stvořené mysli, pro kterou budoucnost ale i přítomnost představuje
rovnici, resp. nerovnici s mnoha neznámými. Stejnou povahu mají rovněž
složité děje, které svou četností přesahují četnost dějů přístupných
stvořené mysli. K celkovému ději, tedy i hodnotám všech neznámých,
proniká potencionálně každý živý tvor částečně svým rozumem a z větší
části svým nedokonalým citem.
Ohledně
etiky představuje celkový děj, jednoděj i rovnovážný nadspoluděj
neznámou, ke které člověk proniká především citem. Cit představuje řešení
celkové rovnice, resp. nerovnice mimorozumově, a to s pomocí vnímání,
jemuž jsou přístupné i mimorozumové skutečnosti, v podstatě lze mluvit o
účasti na celkovém nadspoluději, tedy intervalu (dokonalá 0, dokonalé ∞).
Estetika představuje především zobrazení dějů
o nadrozumové četnosti prostředky dějů smyslové četnosti. Toto zobrazení
předpokládá vyřešení složité početní operace s mnoha neznámými, které
představují čísla mimo interval čísel přístupných stvořené mysli. K řešení
této složité rovnice, resp. soustavy rovnic je potřeba stvořený cit.
2.6 KOMBINATORIKA
2.6.1.
Definice
(vznik a výkon)
Základním
pojmem kombinatoriky je skupina, která jako spoluděj je podobná pojmu
množina, prvky se v ní však mohou opakovat (stejnopoddějůspoluděj)
nebo být uspořádané (poddějůpodnadspoluděj).
Definujeme permutace,
tedy všechny možné uspořádané n-tice z n prvků, popř. s opakováním,
tedy uspořádané k-tice prvků (k>n), kde se některé prvky opakují, variace, tedy
uspořádané k-tice s n prvky, kde n³k, s opakováním jsou všechny možné uspořádané
k-tice z n různých prvků, kde se některé prvky mohou opakovat, a kombinace,
které jsou skupiny k prvků z n prvků lišící se prvky, přičemž se
nepřihlíží k jejich uspořádání, s opakováním, kde se může
kterýkoliv prvek libovolně opakovat. V oboru Filosofie rovnováhy lze tyto
jevy definovat jako protipoddějů (různých prvků) podspoluděje (skupiny)
(stejno)protipoddějů (různých prvků s opakováním či bez opakování) pod-,
stejno-, nad- (pod)spoluděje (n>, =, <k u vytvářených skupin) (nad)spoluděj (jejich množina)
Klasická
definice pravděpodobnosti pak lze v oboru Filosofie rovnováhy definovat jako
jednospolupodspoluděje jednospolunadspoluděje protiděj, tedy počet
elementárních výsledků pokusu příznivých určitému jevu, který je podmnožinou
množiny všech elementárních výsledků pokusu, děleno počtem všech těchto
elementárních výsledků pokusu. Stejně jako v oblasti množin lze rozeznávat sjednocení
množin, tedy spoluprotipoddějů nadspoluděj, disjunktní množiny
protiděje a průnik množin podspoluděj. Celkový spoluprotiděj
pravděpodobnosti má hodnotu 1. V případě nestejně pravděpodobných jevů,
pojmy vzorce pravděpodobnosti dle Filosofie rovnováhy nevyjadřují počet
elementárních pokusů, ale jejich pravděpodobnost.
2.6.2. Kombinatorický obraz světa
(zánik)
Bůh jako celkový
děj Bytí, interval (dokonalá 0, dokonalé ∞) je nezávislý na jiném ději,
není většího ani stejně velkého čísla, které by ho omezovalo, které by bylo
obsahovalo tento interval v rámci své hodnoty. Z tohoto důvodu je Bůh
zcela nezávislý, má zcela svobodnou vůli. Naopak určuje vznik a výkon všech
ostatních dílčích dějů.
V oblasti
skutečnosti jako děje jednotlivé dílčí děje jsou částečně předurčeny
vznikem, výkonem a zánikem jiných dějů, částečně se však podílejí na
neomezené svobodě celkového děje. Tato svoboda se v rovině více
četných, složitějších spoludějů projevuje jako svobodná vůle,
v rovině méně četných, jednodušších spoludějů jako náhoda.
Tak jednání
člověka ovládané vznikovým dějem činnosti mozku je částečně
v příčinné souvislosti předurčeno souvislostí s jinými
jednoduššími i složitějšími ději, částečně svobodné jako podíl na
neomezené svobodě celkového děje, částečně náhodné jako výsledek
“svobodné vůle“ nemyslících jednodušších neživotných protispoludějů,
které se rovněž podílejí na neomezené svobodě celkového děje jako jeho
součásti.
V oblasti
etiky náhoda a svobodná vůle umožňuje člověku změnit svůj osud,
aby člověk částečně předurčený ke zlé protidějné nerovnováze se změnil
spoludějně k lepšímu a naopak dobrý člověk se změnil protidějně
k horšímu. Správná je však pouze cesta k rovnováze neboť
přemrštěné zlo trestá následné dobro a naopak, jen rovnováha plodí mír
v lidském životě.
Rovněž v umění
hraje velký vliv náhoda, neboť cit nezapříčiňuje vždy dokonalé zobrazení
mimorozumového světa smyslovými prostředky vzhledem ke své nedokonalosti
v případě mnoha lidí a tak ruka umělce je často vedena dílem náhody
vlastní zejména jednodušším podobám skutečnosti. Náhoda tak jako mimovolní a
mimorozumový projev lidské bytosti (jako složeného nadděje) ukazuje zpět
k jeho jednodušším a dílčím poddějovým kořenům.
2.7.1.
Definice
(vznik a
výkon)
Tento obor
matematiky se zabývá nejprve definičním oborem funkce, v oboru
Filosofie rovnováhy se jedná o vznikový podděj vznikově zánikového spoluděje.
Jde o zvyšování derivaci či snižování
integraci hustoty nekonečen, jde o výpočty s nekonečny.
Dále se
tento obor matematiky zabývá spojitostí funkce, kterou lze v oboru
Filosofie rovnováhy vyjádřit jako jednospolu- vznikově zánikových poddějů
spoluděj. Což znamená, že jak definiční obor funkce, tak i obor jejích funkčních
hodnot se zvyšují nebo snižují postupně o jednoděj. Tento jednoděj je však
nekonečně malý, což znamená, že funkce roste nebo klesá souvisle a nepřetržitě
jako spoluspoluděj.
Vedle
spojitosti funkce se matematická analýza zabývá limitou funkce, kterou lze
v oblasti Filosofie rovnováhy vyjádřit jako jednospolu- vznikově zánikový
podnadpodděj, což znamená, že se funkce blíží po jednoději, ze shora i ze spodu
ve svém definičním oboru a ve svém oboru funkčních hodnot k číslu a, resp.
f(a). Limitu funkce v nevlastním bodě +-¥ lze v oboru Filosofie rovnováhy označit jako
jednospolu- vznikově zánikový nad- nebo pod- podděj.
Derivace
v oblasti
Filosofie rovnováhy lze označit jako zánikového jednonadděje vznikového
jednonadděje protiděj, tedy funkce nekonečně malého přírůstku funkční hodnoty
děleno nekonečně malým přírůstkem proměnné x dané funkce. Protože jde o nekonečně
malý přírůstek limDx®0Df(x)/Dx=y-q/x=k tečny pro q=0, je funkční hodnota derivace
v daném bodě rovna směrnici tečny v daném bodě.
Integrál lze v oblasti Filosofie rovnováhy definovat
jako vznikově zánikového nadspoluděje (původní funkce) vznikově zánikového
podspoluděje (tečen) podpodděje(směrnic) vznikově zánikového podspoluděje
(funkce směrnic tečen -derivace původní funkce) vznikově zánikový nadspoluděj
(původní funkce). V případě určitého integrálu si pak lze přibližně
představit pro q1, q2=0 rovnici tečny původní funkce
v bodě a y1=f(a)=f `(a)*a a v bodě b y2=f(b)= f
`(b)*b jako f(b)-f(a)= f `(b)*b-f `(a)*a, kde f ` je derivace funkce, “*” je krát.
2.7.2. Matematicko-analytický obraz světa
(zánik)
Matematická
analýza provádí početní operace s nekonečně malým a nekonečně velkým
dějem, tedy limx®0 a limx®¥ f(x). Nekonečně velký protiděj -¥ a spoluděj +¥ lze ztotožnit s Bohem jako celkovým dějem. Výpočty
začleňujícími celkový děj chápeme celek Bytí a přibližujeme se k Bohu. Výpočty
začleňujícími nekonečně malý děj chápeme rovněž mimosmyslovou podstatu naší
existence v jakési pralátce, ve skutečnosti v nicotě, ze které je
složeno veškeré Bytí, ať jako celkový spoluděj +¥ nebo celkový protiděj -¥.
Vzhledem
k nekonečnosti a nepřetržitosti veškerého Bytí jako děje lze se
k jeho podstatě přiblížit teprve v rámci nekonečného spoluděje
(součtu, součinu, umocňování) nebo nekonečného protiděje (rozdílu, podílu,
odmocňování) či výpočtu začleňujícího hodnotu +-¥ nebo 1/+-¥, tedy nekonečně velkého nebo malého děje, které tato
nekonečná početní operace představuje. Takto lze chápat limx®0 a limx®¥ funkce, limity limn®¥ posloupnosti částečných součtů
nekonečné řady, tedy součet nekonečné řady.
Lidská
mysl je
z pozitivního hlediska omezena pouze na hmotné jevy, jež získává pomocí
smyslového vnímání. Ze souvislosti a nepřetržitosti Bytí jako celkového děje
však vyplývá možnost nahlížet mimosmyslové děje s použitím logické
souvislosti a analogie čili podobnosti. Takto můžeme celkový a nekonečný nebo
nekonečně malý jednoděj zobrazit pomocí hmotného myšlení a proniknout tak za
hmotné předměty a jevy k celkovému a jedno-ději, tedy k Bohu a
pralátce, jíž je nicota.
Z hlediska
etiky je třeba vyrovnané chování nahlížet nejenom z pohledu
okamžité konečné situace, ale hledat přijatelný kompromis z hlediska
celkového děje. Takovýto kompromis je pak neotřesitelný neboť znamená
rovnováhu nejen z hlediska každého jednoděje, složitějšího děje, ale i
celkového děje. V praxi se tak děje, že člověk za pomoci rozumu a citu
nalezne okamžitou rovnováhu, kterou pak s ohledem na nově nastalé děje
upravuje.
Estetika
rovněž pracuje s mimosmyslovým celkovým či jednodušším dějem, který zobrazuje smyslovými
prostředky. Také zde vedle citu se uplatňuje rozum, který využívá logické
souvislosti a podobnosti našeho světa s celkem Bytí.
2.8.1.
Úvod
(vznik)
Matematiku
lze rozdělit dle celkového děje a jednoděje na počítání s čísly, kde jednodějem
v případě přirozených čísel je číslo 1 a celkovým dějem +¥, a geometrii v 0. až. 3. rozměru,
kde jednodějem je bod a celkovým dějem je trojrozměrný prostor.
Pojem čísla je pojem složitější než pojem x-rozměrného prostoru, což
znamená, že početní operace s čísly lze zobrazit v 1. rozměru
geometrického prostoru, avšak pojem čísla zobrazený např. jako bod přímky lze
rozložit v nekonečný počet prostorů o nižším rozměru. Pojem čísla je tudíž
složitější pojem, jenž vytváří vzhledem k nižšímu počtu prvků (resp. větší
hustotě prvků daného nekonečna) jednodušší systém, než je systém geometrie.
Výše uvedený jev je důsledek stupňovitosti celkového děje. Zároveň ze
souvislosti celkového děje plyne, že pomocí číselných souřadnic lze vyjádřit
v zobecněné formě geometrické vztahy, což dokazuje analytická geometrie.
(podděje)
2.8.2.1. Úvod
(vznik)
Planimetrie
je geometrie
v rovině, celkový děj představuje rovina, jednodějem je pak bod
roviny, spolupodději jsou rovinné útvary složené z bodů jako podmnožiny
roviny příp. poloroviny.
2.8.2.2.
Definice
(výkon)
V tomto
oboru geometrie lze rozlišit podděj, tedy přináležitost k útvaru,
protipodděj, tedy nepřináležitost k útvaru, stejnopodděj, tedy totožnost
a různost neboli protistejnopodděj, a to větší četnosti jako nadděj a
menší četnosti jako podděj. Velikost útvaru znamená v oblasti
Filosofie rovnováhy četnost děje. U rovinných útvarů stejného druhu lze obdobně
jako v matematické aritmetice rozlišovat geometrický součet
(spoluděj) a geometrický rozdíl (protiděj). Dva rovinné útvary mohou mít
společné body-průnik čili spoludpodděj nebo mít nulový průnik jako
protispolupodděj.
Trojúhelník,
kružnice, mnohoúhelníky jako geometrické obrazce jsou spoluspolupodději, tzn. množiny bodů,
podmnožiny roviny, které vytváří vlastní soustavy. Podděje, tedy rovinné
útvary, které jsou podmnožinami těchto soustav, jsou vzhledem k povaze
soustav opět v geometrických potažmo v číselných vztazích.
Geometrická
místa bodů lze
v oblasti Filosofie rovnováhy označit jako vznikových poddějů spoluděje.
Tedy jako množinu bodů, jež mají předepsanou vlastnost, zároveň každý bod, jež
má předepsanou vlastnost, je bodem útvaru.
Obdobu
funkce v matematické algebře představuje geometrické zobrazení
v rovině jako vznikově zánikový spoluděj. Přímou shodnost lze
označit jako spolu zánikový podspoluděj a nepřímou shodnost jako proti
zánikový podspoluděj. Obdobně jako u rovinných obrazců platí, že zobrazení
v rovině představují spoluspoluděj, tedy soustavy, jejichž prvky jsou
v číselných i geometrických vztazích.
Obdobně
jako analytická geometrie lze vyjádřit některé geometrické vztahy
v algebraické a aritmetické formě. To platí zejména u výše uvedených
spoluspoludějů, tedy podmnožin roviny v podobě soustav, jejichž prvky jsou
v geometrických ale i číselných vztazích. To znamená, že podděje těchto
spolunadspoludějů (soustav) jsou opět ve spoludějných vztazích jako podsoustavy
(spolupodspoluděje). Důsledkem těchto vztahů je algebraická metoda řešení
konstrukčních úloh, obsah geometrických útvarů a trigonometrie
při řešení planimetrických úloh.
2.8.3 STEREOMETRIE
2.8.3.1.
Úvod
(vznik)
Stereometrie je složitějším dějem ve vztahu
k planimetrii neboli geometrii v rovině. Je geometrií
v prostoru, který je množinou nekonečného množství rovin, tedy jde o nadspoluděj
podspoludějů. Jednodějem je zde opět bod v prostoru, celkovým dějem
3-rozměrný prostor, spolupoddějem jsou prostorové útvary složené
z bodů jako podmnožiny prostoru příp. poloprostory.
2.8.3.2.
Definice
(výkon)
O vztazích
poddějů, prostorových útvarů, geometrických místech bodů, geometrickém
zobrazení v prostoru, objemech a površích těles a trigonometrii
platí v logické souvislosti a analogicky to, co bylo řečeno o příslušných
dějích v rovině.
2.8.4.1.
Úvod
(vznik)
Aritmetické
a algebraické matematické vztahy představují oproti geometrickým matematickým
vztahům obecnější nadspoluděj neboli systém se složitějšími pojmy, kterých je
menší počet oproti geometrii, vzhledem k čemuž je algebra a aritmetika
jednodušším vědním oborem oproti geometrii. Vlastnosti nadspoluděje, tedy
složitější vyšší soustavy však je, že je již zárodečně obsažena v každé
své součásti a jako takovou pomocí ní lze nahlížet a analyzovat i tyto její
součásti. To znamená, že matematické číselné obecnější vlastnosti lze
hledat rovněž v oboru jejich podspoluděje-geometrie, která
je jakousi zvláštní konkretizací obecných číselných a algebraických vztahů.
Prostředkem této konkretizace je soustava souřadnic jako vznikově zánikový
spoluděj, který každému prvku vznikového spolupodděje (osy x) přiřazuje
nekonečně prvků zánikového spolupodděje (osy y), jedná-li se o geometrii
v rovině, obdobně je tomu v prostoru o jiném rozměru.
(podděje)
2.8.4.2 ANALYTICKÁ GEOMETRIE V ROVINĚ
2.8.4.2.1.
Definice
(vznik a
výkon)
Souřadnicovým
vyjádřením celkového děje je souhrn všech různých uspořádaných dvojic
(podspoludějů) čísel x, y, xÎ(-¥, +¥), yÎ(-¥, +¥), jednodějem je pak podspoluděj [0,0] nebo jinak
vyjádřeno [1/¥,1/¥], jehož sčítáním spoludějem nebo
odčítáním protidějem lze vyjádřit dle mého názoru každý bod roviny. Rovinné
útvary jako podmnožiny všech bodů roviny neboli poddějů spoluděje podděje
lze vyjádřit jako funkce neznámých x a y, v oblasti Filosofie
rovnováhy vznikového nadděje (neznámé x) zánikového nadděje (neznámé y)
spoluděj (funkce), kde x a y představují v rámci definičního oboru neznámé
x souřadnice x, y, všech bodů rovinného útvaru. Podspoluděj protispoludějů,
tedy průnik několika rovinných útvarů představuje vznikově zánikové
podspoluděje, tedy podděje, určité uspořádané dvojice neznámé x a y, které
odpovídají naddějům neznámé x a y funkcí všech dotčených rovinných útvarů. Jde
o řešení soustavy rovnic popř. nerovnic.
2.8.Geometrický obraz světa
(zánik)
Uvažujeme-li
trojrozměrný prostor a poté prostor o nekonečně rozměrech, což je důsledek
skutečnosti jako stupňovitého a souvislého, nepřetržitého a nekonečného děje,
pak celkový děj představuje v prvním případě trojrozměrný prostor a
obecněji dokonale nekonečně rozměrný prostor, který je z hlediska
Filosofie rovnováhy též Bohem. V rámci tohoto dokonalého nekonečna lze
odlišit v geometrické podobě součty, rozdíly prostorů a odvozené operace,
které stejně jako v matematice čísel představují spolu- a proti- děje.
Tyto operace představují v nesložené podobě děj dobra a zla, jimž je
nadřazena skutečnost všeobjímajícího prostoru, tedy nadspoluděje
představujícího všechno Bytí neboli Boha.
Z hlediska
trojrozměrné ontologie je jednodějem Bytí, z něhož je vše složeno,
bod v prostoru, ale i tento bod je z hlediska nekonečnosti a
stupňovitosti děje složen z prostorů o menším rozměru. Tento jednoděj
neboli pralátka je pouhou fikcí, neboli nekonečně málo rozměrný prostor čili
nic. Každý určitý podprostor lze opět rozložit na podprostory tohoto prostoru.
Z tohoto nekonečně málo rozměrného prostoru je pak složeno vše, ať již
hmota nebo duch.
Lidská
mysl z pohledu
geometrie představuje složitý geometrický útvar vyplněný rozdílnými body
prostoru jako čtyřrozměrnými prostorovými jednoději, které však z pohledu
nekonečně rozměrného prostoru jsou různě složenými prostorovými soustavami čili
spoluději. Prostor menší nultého rozměru je lidskou myslí těžko zachytitelný,
stejně jako prostor vyššího než čtvrtého rozměru. Ze souvislosti a
nepřetržitosti Bytí jako děje můžeme na základě podobnosti a logické
souvislosti s trojrozměrným prostorem usuzovat na jejich existenci.
Podobně prostorovými útvary jako lidskou mysl lze chápat i další skutečnosti
našeho bytí.
Z pohledu
Filosofie rovnováhy lze přijmout teorii postupného vzniku podprostoru a nadprostoru
v rámci tvořivého spoluděje a rozkladného protiděje, tedy nekonečného
procesu dění. Z hlediska pouhé geometrie lze rovnováhu vidět ve
stabilitě prostoru představované shodným vznikem nových prostorů, slučováním
prostorů a rozkladem prostorů. Z hlediska Filosofie rovnováhy lze
rovnovážné jednání charakterizovat jako rovnovážné tvořivé dění. Rovnováha
v lidském jednání pak spočívá v omezeném tvoření čtyřrozměrných
prostorových útvarů, které je v souladu s celkovým
rovnovážným tvořivým děním. V rámci podprostorů se projevuje omezeným
rozpadem prostorů, v rámci nadprostorů omezeným slučováním prostorů,
s převažujícím charakterem omezeného slučování nadprostorů. Rovnováha
prostorů je jediná danost, která určuje v konečném důsledku
výsledek veškerého dílčího, tedy i trojrozměrného dění. Předurčenost
lidského jednání prostorovými vztahy je pouze částečná vzhledem
k neomezenosti celkového dokonale nekonečně rozměrného prostoru nadřazeným
nebo stejně rozměrným prostorem. O tuto neomezenost se každý podprostor
částečně dělí.
Estetika představuje průnik do vyššího i
nižšího než čtyřrozměrného prostoru, přístupného rozumem pouze
v podobě souvislosti a analogie s čtyřrozměrným prostorem a citem.
Takto se prostředky čtyřrozměrného prostoru přístupného lidským smyslům
dostáváme k Bohu i podstatě naší existence. Protože prostorové Bytí je
neustálé dění, lze zachytit rozpad prostoru jako protiděj stejně jako
jejich slučování neboli spoluděj.
2.9 ARITMETIKA A
GEOMETRIE NEKONEČNA
Úvod
(vznik)
V případě
nezáporného čísla ∞ se z hlediska Filosofie rovnováhy jedná o celkový
děj, který v sobě zahrnuje jednodušší děje z oboru aritmetiky nezáporných
čísel. Zákony platné pro početní operace ∞ se uplatní v dílčí podobě i
při početní operaci s nižšími čísly, což plyne ze souvislosti a nepřetržitosti
veškerého děje z hlediska Filosofie rovnováhy.
Výpočty v oboru aritmetiky lze geometricky zobrazit
objekty shodného rozměru, bodů v geometrii nultého
rozměru, jednotkových úseček v geometrii přímky neboli prvého rozměru,
jednotkových ploch v geometrii roviny, tedy druhého rozměru a jednotkových
prostorů v geometrii trojrozměrného prostoru. Počet těchto objektů rovný
∞ pak představuje celkový děj, resp. podděj, který se opět nepřetržitě a
souvisle děje.
Aritmetiku čísla
∞ lze opět zobrazit geometricky, což plyne z povahy geometrie jako
podděje tedy zvláštního oboru ve vztahu k matematice. Geometrie tak zobrazuje
obecný pojem čísla v geometrických objektech a jejich vztahy v geometrických
vztazích. Obecné zákony aritmetiky se opět uplatní v geometrii a zákony
geometrie se v obecné formě uplatní v aritmetice, což plyne z nepřetržitosti a
souvislosti veškerého děje z hlediska Filosofie rovnováhy.
Definice a vztahy
(výkon)
Číslo ∞
představuje složitý spoluděj, tedy výsledek v případě divergentních posloupností nekonečného počtu převážně spoludějných
matematických operací. Mezi spoludějné matematické operace aritmetiky, jak jsem
již uvedl ve Filosofii rovnováhy matematiky, patří sčítáni, násobení a
umocňováni, kde jednodějem těchto tři operací, z něhož jsou složeny obě
ostatní, je sčítání. Na tomto základě lze definovat jednoděj čísla ∞,
kterým je nekonečný počet součtů čísla 1, tedy ∞j =l+l+l+... .
Z tohoto jednoděje jsou složeny všechny ostatní čísla hodnoty ∞ Počet
těchto jednodějů v konkrétním čísle ∞ zjistíme ∞/∞j
a číslo konkrétního ∞ získáme opět vynásobením tohoto počtu jednodějů
číslem ∞j.
Aritmetikou čísla ∞ zobrazenou v geometrii
překračujeme jediný rozměr a dostáváme se tak do vyššího rozměru u
matematických spoludějů, resp. do nižšího rozměru u matematických protidějů,
což jsou matematické inverzní operace k výše uvedeným matematickým spoludějům.
Geometrickým zobrazením v prvém rozměru nespočetného ∞ počtu
matematických spoludějuých operací nenulového, konečného čísla, které lze
zobrazit jako úsečku, je přímka, a to nezávisle na počtu ∞j v
konkrétním čísle ∞, kterým násobíme, a nezávisle na délce úsečky. V tomto
smyslu lze hovořit o shodné hodnotě a
rozdílné hustotě všech čísel ∞ bez ohledu na to, kolik ∞j
v sobě obsahují. Přímka je však již objektem dvojrozměrného prostoru s nulovou
šířkou. Nenulovou šířku dostaneme vynásobením přímky opět nespočetným číslem
∞, tedy 1 *∞2
Poslední výše
uvedenou úvahou jsme se dostali k zvláštní problematice aritmetiky nekonečna,
tedy početním operacím čísla ∞ a
čísla 0. Číslo nula totiž představuje skutečný jednoděj v oboru aritmetiky
čísel. V rámci geometrického zobrazení v druhém rozměru si jej lze představit
jako přímku, tedy rovinu o nulové šířce a ploše. Z poslední úvahy v předchozím
odstavci plyne, že rovinný pás o šířce 1 lomeno ∞j se rovná 0,
neboli přímce o šířce 0. Jinak řečeno l/∞j se rovná 0, kde
číslo 1 představuje úsečku o délce 1 a číslo 0 bod této úsečky nebo číslo 1
rovinný pás o šířce 1 a číslo 0 přímku nebo číslo 1 trojrozměrný prostor o
rozměrech a=1, b=l a c=∞ a číslo 0 rovinný pás o šířce 1 atd. Bude-li
konkrétní nekonečno ∞=2*∞j, resp. ∞=(1/2)*∞j,
pak rozměr úsečky bude mít dvojnásobnou, resp. poloviční velikost.
Z výše uvedeného
plyne, že hodnota číslo 0 i ∞ z
hlediska více rozměrného prostoru a jeho aritmetiky může být různá, a to
podle počtu jednodějů čísla 0, kterým je l/∞j, a čísla
∞, kterým je počet ∞j v nich obsažených. Různé hodnoty
pak nabývají rovněž jejich matematické spoluděje a protiděje. Dále platí, že v
případě, že počet jednodějů v čísle ∞ je roven opět nespočetnému ∞
nebo 1/∞ v případě čísla 0, jedná se o geometrické objekty v prostoru
opět vyššího nebo nižšího rozměru.
Výpočty s nulami a nekonečny
01=0 … jednotková nula (např. 0metrů)
11=1 … určitá jednotka (např. 1metr)
∞1=∞ … jednotkové nekonečno (např.
∞metrů)
0∞ … dokonalá nula vzhledem k
0(např. metrů)
1∞ … dokonalá jednotka vzhledem k
1(např. metru)
∞∞ …dokonalé nekonečno vzhledem k
∞(např. metrů)
x … krát má přednost před mínus a plus, krát je obrácený postup k děleno
/ … děleno, resp. lomeno má
přednost před mínus a plus, děleno je obrácený postup ke krát
= … rovná se
- … mínus, tj. méně je obrácený postup k plus, tj. více
( …) … závorky mají přednost před
krát, děleno i mínus a plus
rovnost 1/∞1=0 je
první axiom, který vyplývá z praktického poznatku geometrie, kde úsečka o délce
např. 1metru se skládá z ∞ bodů o délce 0metrů
A ukázání výsledku 0=1 z konečného čísla 1
1=0x∞1
1-0=0x∞1-1/∞1 … nalevo
jsem odečetl 0, napravo jsem odečetl shodné 1/∞1
1=(1x∞1-1)/∞1 … nalevo
jsem odečetl 0, napravo jsem dosadil 1 za 0x∞1 a učinil
převod na společný jmenovatel ∞1
1x∞1=1x∞1-1 …
levou i pravou stranu rovnice jsem vynásobil ∞1
0=-1 … od pravé i levé strany jsem odečetl 1x∞1
1=0 … výsledek jsem získal přičtením
1 k levé i pravé straně rovnice
B ukázání výsledku ∞1=1 z rovnice 1=0
1.) ∞1=1x∞1 druhý
axiom
2.) 1=0x∞1 první
axiom
1=0
∞1=1 … levou i pravou stranu rovnice jsem vynásobil
∞1
C Závěr
Daný výsledek 0=1 představuje binární kód počítačů tvořený čísly: 1 a 0,
tzv. bity, tedy základní číselné vyjádření Filosofie rovnováhy ve třech
nejjednodušších znacích binárního kódu počítačů.
V našem Vesmíru představuje tato
rovnice skutečnost, že (neabsolutní) vakuum čili podle současné exaktní vědy
v našem Vesmíru nejméně nedokonalé nic je tvořeno jediným bodem
časoprostoru hmoty roztaženého do času a prostoru na rozdíl od hmoty a vlnění,
které jsou tvořeny nekonečnem těchto bodů.
Nejkratší jazykové vyjádření daného číselného výsledku 0=1 v češtině je
v deseti slabikách, tj. v deseti bytech, (česky čteno baitech, anglicky psáno
„bytes“, anglicky čteno „baits“, tj. kousnutí) základních složitějších znacích
binárního počítačového kódu na každé straně rovnice podle mne následující:
jestliže konecneneconicnejviceje 0=1 nekonecnenicneconejmene
pak konecneneconicnejviceje 1=∞
nekonecnenicneconejvice
Výpočty s dokonalým nekonečnem a dokonalou
nulou:
11 nebo 01/∞∞=0∞
11 nebo 01=0∞x∞∞
Nebo
11 nebo 01/0∞=∞∞ nebo 01x∞∞=∞∞
Author: Dalibor Grůza
Time: 09/04/2012 06:53:12
Post:
quoted:
Post of Bolševik
…
Pane doktore, zajímalo by mě,
co byste řekl Vašemu klientovi, kdybyste mu vystavil účet za právní servis
řekněme 10000,- Kč a on by Vám nic nezaplatil s odůvodněním, že podle Filosofie
rovnováhy 1=0 a tedy 10000 = 10000 x 1 = 10000 x 0 (substituce dle Filosofie
rovnováhy) = 0 ?
Bolševiku,
podle shora uvedené implikace 10000=1=0=∞, protože v sobě obsahuje
∞ nulových jednotkových částí. Platí tudíž
10000=10000x1=10000x0=0=1=∞, protože ∞=∞x1=∞ . Shora
uvedenou implikaci lze geometricky vyjádřit tak, že budeme-li za jednotku
považovat geometrický bod o délce 0metrů, pak úsečka o délce 1metru obsahuje
∞ těchto nulových jednotek, čili jde o samozřejmou matematickou
skutečnost. Nebo jinak řečeno geometrický bod jako prostor nultého rozměru je
nekonečnem pro bod prostoru mínus prvého rozměru atd. až po dokonalou nulu,
kterou již nelze dělit, resp. dokonalé nekonečno, které již nelze zvětšovat. U dokonalé
nuly nejde o nula metrů ale o nulu všech jednotek, tj. věcí, protože nula metrů
znamená nepřítomnost pouze metrických jednotek a připouští přítomnost jiných
jednotek, tj. věcí, např. výše uvedených geometrických bodů prostoru nultého
rozměru, u nula metrů čili jednotkové nuly nejde tedy o dokonalé nic, tedy
dokonalou nulu, dokonalé nekonečno je pak podle mne rovné nule všech jednotek,
tj. věcí (z) nula metrů, tedy např. 0metrů děleno dokonalá nula, protože podle
mne je každá věc dokonale nekonečně dělitelná, přičemž nikdy podle mne
nedojdeme ke konci dělení, ať budeme sebedokonalejší, jinak řečeno budeme podle
mne čím dál podobnější Bohu, nikdy se mu však nemůžeme vyrovnat, jinak řečeno
žádný tvor nebude podle mne nikdy umět přesně počítat s dokonalými nekonečny a
dokonalými nulami, náš výpočet bude podle mne čím dál přesnější, podle mne vždy
však pouze přibližný, všechny tvory tedy podle mne čeká dokonale nekonečná
cesta vyrovnání se dokonale nekonečnému nestvořenému Bohu. Jinak řečeno
dokonalá nula krát dokonalé nekonečno může být podle mne určitě rovna libovolné
věci, tedy libovolné jednotkové nule, protože jednotková nula děleno dokonalá
nula je rovna dokonalému nekonečnu, a tudíž rovněž podle mne může jednotková
nula krát dokonalé nekonečno být rovno dokonalému nekonečnu, protože jednotková
nula děleno dokonalá nula je podle mne rovna dokonalému nekonečnu, viz http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375 : Ráj začíná vědeckým pokusem na mé zahradě, http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1250 : Shrnutí filosofie rovnováhy v binárním kódu 1a 0.
3.1.1 ÚVOD
3.1.2 DEFINICE
3.2.1 ÚVOD
3.2.2 KINEMATIKA
3.2.3 DYNAMIKA
3.3
MOLEKULOVÁ FYZIKA A TERMIKA
3.4
MECHANICKÉ KMITÁNÍ A VLNĚNÍ
3.5.1 ÚVOD
3.5.2 ELEKTRICKÉ POLE
3.5.3 ELEKTRICKÝ PROUD V KOVECH
3.5.4 ELEKTRICKÝ PROUD V KAPALINÁCH
3.5.5 ELEKTRICKÝ PROUD V PLYNECH
3.5.6 MAGNETICKÉ POLE
3.5.7 STŘÍDAVÝ PROUD
3.5.8 FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI ELEKTRONIKY
3.5.9 ELEKTROMAGNETICKÉ KMITÁNÍ A VLNĚNÍ
3.6.1 ÚVOD
3.6.2 SVĚTLO JAKO ELEKTROMAGNETICKÉ VLNĚNÍ
3.6.3 OPTICKÉ ZOBRAZENI A OPTICKÉ SOUSTAVY
3.6.4 ELEKTROMAGNETICKÉ ZÁŘENI
3.7
SPECIÁLNÍ TEORIE RELATIVITY
3.7.1 SPECIÁLNÍ TEORIE RELATIVITY
3.7.2 VEDLEJŠÍ ROZMĚR
3.8.1 ÚVOD
3.8.2 KVANTOVÁ FYZIKA
3.8.3 FYZIKA ELEKTRONOVÉHO OBALU
3.8.4 FYZIKA ATOMOVÉHO JÁDRA
3.8.5 VAZEBNÁ ENERGIE JÁDRA A JADERNÁ REAKCE
3.9.1 ÚVOD
3.9.2 SLUNEČNÍ SOUSTAVA
3.9.3 ZÁKLADNÍ ÚDAJE O HVĚZDÁCH
3.9.4 STRUKTURA A VÝVOJ VESMÍRU
3.9.5 ASTROFYZIKÁLNÍ OBRAZ SVĚTA
(vznik)
3.1.1 ÚVOD
(vznik)
Objektem fyziky jako celku
(vznikovým poddějem vznikového děje) je pohyb. Tento pohyb dle své četnosti
zkoumají jak obory fyziky zabývající se makrosvětem (nadději) jako mechanika,
optika, příp. astrofyzika, tak obory fyziky zabývající se mikrosvětem (podději)
jako molekulová fyzika, termika, termodynamika, akustika, elektřina a
magnetismus, atomová, jaderná a částicová fyzika a vlnová optika, příp.
astrofyzika. Pohyb jako jev (děj) ve světě jevů (celkovém ději) lze
charakterizovat jako výkon děje a zejména jako spoluprotiděj. Protidějem je
pohyb, protože na rozdíl od spoluděje může být pro něj charakteristické vzdalování
se celku, naopak u spoludějného pohybu dochází k přibližování se celku. U dokonalého pohybu (zánikového děje) v případě spoluděje
se pohybuje pouze celek vůči jiným celkům, jeho části jsou v nulové vzdálenosti
a vůči sobě beze srážek, u protiděje jsou v nekonečné vzdálenosti či se
srážkami.
Svým objektem se
fyzika liší od
matematiky, jejímž objektem je číslo
jako spoluděj, resp. jednoděj v případě čísla nula, a to buď jako spoluspoluděj
u kladných čísel nebo spoluprotiděj u záporných čísel. Z tohoto pohledu rovněž četnost pohybu nabývá číselných hodnot jako spoluděje. Vzhledem k povaze
pohybu jako vektoru čili vznikového zánikového spoluspoluděje jako pohybu
určitým směrem nebo zánikového vznikového spoluprotiděje jako pohybu opačným
směrem je tak pojem pohybu speciálnějším pojmem než obecnější pojem čísla. Matematika se základním pojmem čísla (nadděj) je tak obecnějším vědním oborem než fyzika se základním pojmem pohyb (podděj). Jinak řečeno
pojem čísla je četnějším celkem složeným z jednodějů než pojem pohyb jako méně četný celek složený ze shodných jednodějů. V
důsledku toho je matematika obecnější vědou
zdánlivě jednodušší vzhledem k menšímu počtu
obecnějších pojmů, než je fyzika.
Fyziku jako speciálnější
vědu vzhledem k obecnější matematice a ještě obecnější Filosofii rovnováhy je tak možno nahlížet z hlediska
pojmů těchto obecnějších vědních oborů. Tato možnost plyne z povahy světa jako děje, tedy souvislého a plynulého (nepřetržitého) celku. To znamená, že složité pojmy matematiky a posléze Filosofie
rovnováhy (nadděje) v sobě již zahrnují
jednodušší pojmy fyziky (podděje), z nichž jsou složeny.
Používání těchto množinových
pojmů vzniklých sjednocením prvků shodných vlastností v pojmové (dějové)
analýze vět fyzikálních věd nám tak umožňuje nahlížet tyto pojmy fyziky (prvky
množinových pojmů matematiky a posléze Filosofie rovnováhy) v nových
vertikálních (v rámci fyziky) i horizontálních (v rámci matematiky a posléze
Filosofie rovnováhy) souvislostech.
3.1.2 DEFINICE
(výkonu vznik)
V úvodu jsme
rozdělili vědní obory fyziky dle jejich předmětu na fyziku makrosvěta
(předmětem jsou nadděje) a fyziku mikrosvěta (předmětem jsou pod- a jednoděje).
Ve shodě s předmluvou a jejím výkladem problému objektu a subjektu ve vědě
zkoumá fyzika fyzikální vlastnosti (podděje pohybu) a jejich vzájemné působení
(jejich spoluprotiděj). Zákony, principy a teorie fyziky lze označit jako
výkonné (dle účinku) vznikové (myšlenky) podnadděje (tedy více či méně účinné
myšlenky). Základní jednotky fyzikálních veličin jsou jednoděje poddčjů pohybu.
Odvozené jednotky jsou pak jejich matematické spoluprotiděje, čili fyzikální
spoluprotispolujednoděje. Měřeni lze označit jako jedno protispolupodděje
protispoluděj, tedy interakci mezi měřícím zařízením, které na základě určité
vlastnosti stanoví počet jednotek veličiny určitého děje. U měřícího zařízení
se může jednat o jednospolustejnopodděj, tzn. určující přímo
jednotky dané veličiny, nebo jednoprotistejnopodděj, tzn. určující jednotky
jiné veličiny a výpočet dané veličiny na základě jejich známého vztahu
(matematického spoluprotiděje). Chyby měření lze označit jako protiděje a
eliminace těchto chyb na základě matematického přiměřování za protiprotiděj.
Podděje
(výkon)
3.2.1 ÚVOD
(vznik)
Mechanika je obor fyziky,
který zkoumá pohyb hmotných těles v
makrosvětě, tedy výkon nadprotispoluděje. Mechanický pohyb je sumou
nekonečného počtu jednodějových pohybů v mikrosvětě. Avšak ze souvislosti a plynulosti světa jako celkového děje plyne, že zákony pohybu platné v makrosvětě platí
v dílčí formě i při pohybu v mikrosvětě (podspoluděj). Jinými slovy větami
mechaniky jako složitými podspoluději lze vyjádřit rovněž věty a jevy oborů fyziky mikrosvěta, jak jsem je vymezil níže. Tyto věty mechaniky však platí v
pozměněné neboli omezené podobě vzhledem k syntetické povaze vět mechaniky
oproti analytické povaze vět oborů fyziky popisující jevy mikrosvěta. Tento
souvislý a plynulý (nedělitelný) pohled na fyziku zprostředkovaný oborem
fyzikální mechaniky jako nejobecnější vědy
fyziky, nám umožní vidět fyziku jako jednotný celek postavený na
základech smyslových jevů, které jsou předmětem mechaniky. Jestliže tedy vnímáme mechaniku jako obecný nadděj fyziky, pak ostatní její obory
jsou jejími speciálními podději, ze kterých je tento nadděj složen.
Z plynulosti
(nedělitelnosti) a souvislosti všech dějů ve
světě jako celkovém ději plyne povaha celkového i jeho dílčích pohybů jako
jednotného děje, který pouze naše mysl a smysly rozdělují vnímáním jednotlivých
jeho vlastností (poddějů) jako hmotnosti, rozměru, času, teploty atd. Tyto
podděje jsou zároveň podspoluději, jako součást jednotného pohybu tak
matematicky a fyzikálně souvisejí a plynule přecházejí jeden v druhý dle zákonů
jejich souvislosti při zachování kvantity (četnosti) veličiny charakterizující
pohyb jako celek složený z výše uvedených poddějů.
Mechanika se skládá
z kinematiky a dynamiky.
Podděje (výkon)
3.2.2 KINEMATIKA
Úvod
(vznik)
Kinematika se zabývá pohybem
v makrosvětě z hlediska nejobecnějších smyslových veličin, tedy rozměru a času, které v rámci jejich
matematického podprotispoluděje znamenají rychlost
a zrychlení. To, co bylo řečeno o vztahu mechaniky a ostatních oborů
fyziky, platí přiměřeně o vztahu kinematiky a dynamiky. Kinematika je obecnou
vědou a zkoumá obecné jevy pohybu, které se dále rozkládají na jednodušší
vzhledem k obecnosti kinematických jevů ale složitější vzhledem k počtu zkoumaných veličin jevy a věty dynamiky. Platí zde
zákony o vztahu obecnějšího ke zvláštnímu v opačném smyslu, jak je obyčejně
vnímáme, s výše uvedenými důsledky.
Kinematika však je pouhým zobecněním pohybu v makrosvětě a není jeho celistvým obrazem
(vznikovým poddějem), k celkovému
zobrazení pohybu v makrosvětě je třeba použít rozbor z oboru mechanické
dynamiky a vztáhnout rychlost k další nejdůležitější smyslové veličině,
kterou je hmotnost. Tím získáme vztah, který je úplným popisem pohybu v
makrosvětě, tedy rozbor rychlostního, resp. rozměrového a časového vztahu
pod2protispoluděje na rychlostní a hmotnostní pod3protispoluděj (tedy, vztah
složený ze tří poddějů).
Definice a vztahy
(výkon).
Jednodějem pohybu z
hlediska kinematiky je nehybnost neboli pohyb charakterizovaný veličinou
rychlosti m/s rozdělený na nekonečně dílčích pohybů charakterizovaných touto
veličinou m/∞ děleno s/∞, kde m je metr a s sekunda. Konkrétní
rychlost jako protiděj veličiny rozměru a času je pak sumou nekonečného počtu
dějů, kde vznik a zánik spadá v jedno. Tedy z hlediska rozměru nekonečného
počtu nehybných poloh hmotného tělesa, resp. bodu při kinematice hmotného bodu,
které z hlediska času trvají nekonečně krátký okamžik. Výsledná rychlost je pak
složením nekonečného počtu hmotných
těles existujících na nekonečně místech nekonečně krátký okamžik. Tedy
jednoděj pohybu [(m/∞)/(s/∞)]x(∞/∞). Z tohoto jednoděje
je pak složen jako celkový děj znamenající celkový fyzikální pohyb. Vzhledem k
souvislosti a plynulosti (nepřetržitosti a nekonečnosti) děje tento celkový
pohyb charakterizovaný veličinou rychlostí je roven [(m/∞)/(s/∞)]x(∞x/∞x), x=∞. Protidějem chápu
pohyb dvou a více hmotných těles popř. bodů směrem od sebe či jejich srážky,
spoludějem směrem k sobě a beze srážek. Dále je možno odlišovat spoluspolu
(spoluproti) děj jako zrychlující se pohyb a protispolu (spoluproti) děj jako
zpomalující se pohyb. Tento proti, resp. spoludějový podděj (čili čas) udává
zpomaleni, resp. zrychlení pohybu. Celkový pohyb pak znamená vektorový součet
celkového protiděje a spoluděje, tedy [(m/∞)/(s/∞)]*(∞x/∞x)+[(-m/∞)/(s/∞)]*(∞x/∞x),
x=∞.
Zrychlení či
zpomalení je podprotispoludějem rychlosti a hmotnosti, které je v sobě obsahuje
v podobě poddějů. Zároveň se jedná o zánikově vznikový děj podobně jako síla
neboť jeho velikost je dána velikostí rychlosti v minulosti, tedy
předcházejícími ději. Zároveň se jedná o spolupodděj neboť je výsledkem
protispoluděje smyslového vjemu rychlosti, tedy myšlenkou, která již smysly
není vnímána přímo. Pro zrychlení tak platí vztah obecného a zvláštního
přiměřeně jako byl vymezen pro vztah mechaniky a ostatních oborů fyziky
mikrosvěta.
V případě volby osy
trojrozměrných souřadnic shodné s přímočarým pohybem znamenající neměnnou
hodnotu dvou stejnopoddějů veličiny rozměru jde o přímočarý pohyb hmotného bodu. V případě spoludějného vztahu dvou
těchto souřadnic s počátkem souřadnic ve středu kružnice a rovinou určenou
dvěma souřadnicemi shodnou s rovinou, v níž leží kružnice, lze tento kružnicový pohyb vyjádřit x2+y2=r2
těchto dvou rozměrů. Podle stejnoděje rychlosti se jedná o pohyb stejnoměrný, podle spoluděje zrychlení a zpomalení se jedná o
pohyb rovnoměrně zrychlený a zpomalený.
Ze souvislostí a
plynulosti pohybu jako děje pak plynou vztahy jeho myšlených poddějů, tedy
rozměru, času a rychlosti a zrychlení jako podprotispoludějového vztahu dílčích
veličin pohybu protispoluděje jako součást celkového vztahu charakterizující
celek pohybu.
Trajektorie i
rychlost jako vlastnosti kinematického pohybu jsou však relativní vzhledem k
soustavě, kterou zvolíme. Vztažnou soustavu můžeme chápat jako podpodspoluděj
celkového děje nebo-li jako pohybovou soustavu, která je podmnožinou soustavy
jako sumy celkového kinematického pohybu. Jestliže jsme celkový děj jako sumu
všeho pohybu vyjádřili jako vektorový součet [(m/∞)/(s/∞)]*(∞x/∞x)+[(-m/∞
)/(s/∞)]*(∞x/∞x), x=∞, pak
vztažná soustava je stejný součet pro x≤∞, kde pro x=∞ jde o
celkový pohyb, tedy svět z hlediska kinematiky. Pojmeme-li pak pohyb v prvé
vztažné soustavě jako výchozí (vznikový děj), pak veličiny (jednospoluděje)
charakterizující tento pohyb je třeba upravit o počet jednodějů pohybu
připadající na jednotku veličiny pohybu prvé
vztažné soustavy v druhé vztažné soustavě. Vzhledem k rychlosti tak může
jít o spoluděj u rychlejších soustav nebo protiděj u pomalejšch soustav.
Protiděj tedy zpomalený pohyb v jedné vztažné soustavě se tak může jevit jako
spoluděj, tedy zrychlený pohyb v druhé vztažné soustavě. Pohyb se tak zdá relativní
z hlediska vztažných soustav. Toto však neplatí, zvolíme-li za prvou vztažnou
soustavu celkového kinematického pohybu, jak byla popsána matematickým vztahem
výše. Tento celkový kinematický pohyb v sobě totiž již obsahuje ostatní vztažné
soustavy a jejich vztahy. Získáme tak absolutní kinematickou veličiny pohybu.
V případě, že
jednodějem bude pouze dráha s děleno t/∞ , pak můžeme spočítat okamžitou rychlost, popř. rychlost v
děleno t/∞ okamžité zrychlení
hmotného bodu popř. tělesa.
Kinematický obraz
světa
(zánik)
Celkový kinematický pohyb představuje ve Filosofii
rovnováhy celkový spoluděj čili Boha. Z hlediska Filosofie rovnováhy
děje je vzhledem k nekonečnosti a nepřetržitosti tohoto pohybu jako počet
prvků, z nichž se tento pohyb skládá, roven nekonečnu. Celkový pohyb jako
celkový děj má zase na druhou stranu neměnnou četnost, která je rovněž neměnná
v izolovaných soustavách, kterou je ve skutečnosti pouze celkový děj. Ostatní
izolované soustavy jako dílčí pohyb celkového pohybu jsou pouhou fikcí naší
mysli neboť pohyb jako děj je ve skutečnosti nedělitelný. Pohyb směřuje buď k
integraci, tedy pohyb těles k sobě beze srážek jako spoluděj, nebo k
desintegraci jako vzájemné vzdalování těles či srážky, tedy protiděj. Oba tyto
základní druhy pohybu skládají celek pohybu jako Boha v podobě Anděla a Dábla a
tvoři tak nekonečný celek Bytí.
Ve skutečnosti je každý složený pohyb a rovněž celkový
kinematický pohyb protispoludějem, tedy integrací ve vztahu k jedněm
pohybům a desintegrací ve vztahu k jiným pohybům, tedy protispoludějem. Celkový
spoluděj těchto relativních pohybů je pak nadprotispoludějem, který není ani
proti- ani spolu- děj a zároveň obsahuje oba druhy dějů jako vyšší spoluděj. Jednodějem
kinematických pohybů je nehybné těleso v nulovém časovém intervalu. Suma těchto
jednodějů charakterizovaných rychlostí obou druhů pohybu, tedy integrace a
desintegrace, dává celkový pohyb jako celek Bytí. Z tohoto jednoděje jsou z
hlediska kinematického pohybu rovněž složeny všechny objekty skutečnosti jako
složité jednospoluděje celkového spoluspoluprotiděje, a to jak duchovní tak i
hmotné. Četnost těchto jednodějů v celkovém ale i pod- ději je rovna ∞.
Jako složitý kinematický pohyb lze chápat též
spoluprotiděj mysli. Mysl představuje složitý pohyb složený však v
konečném důsledku z pohybových jednodějů. Obecně lze však říci, že četnost
pohybu jako mysli jednotlivých lidí z hledisku jednodějů je různá avšak
stejného řádu. Jsou si tedy podobné. Celkový pohyb zahrnující mysl všech
lidí je schopen obsáhnout větší část pohybu celku Bytí než mysl
jednotlivého člověka či dílčí skupiny lidí. Celkovou mysl lze ztotožnit s
celkovým kinematickým pohybem, který v sobě zahrnuje všechny jednoděje pohybu a
jejich dílčí celky. Jde tak o celek Bytí neboli Boha. Není zde oddělen
proces myšlení neboli vzniku děje a výkonu a zániku děje, který je ve
skutečnosti nedělitelný a pouze naše mysl jej uměle rozděluje. Ještě složitější
pohyb než mysl představuje lidský cit. Mysl je složený integrační i
desintegrační pohyb. Mysl, cit i myšlenky jsou pohyb o velké četnosti jednodějů
pohybu a nemohou dobře obsáhnout kinematický pohyb, který má stejnou nebo větší
četnost jednodějů a pohyby, které mají nižší četnost jednodějů pohybu, než je
interval četnosti kinematického pohybu zachytitelný lidskou myslí. Tyto mimomyšlené
a mimosmyslové děje si lze představit pouze pomocí logické souvislosti a
podobnosti všeho děje.
Otázku jak žít (etiku) je možno odpovědět pojmem
nadspoluprotiděj, který představuje pohyb beze srážek v rámci pohybu integrace
a desintegrace, která je však relativní, a to v maximální míře. Jde zde o
průměrný pohyb odpovídající celkovému pohybu, jehož integraci a desintegraci v
rámci skutečnosti dospíváme k němu samotnému, tedy pohyb vyznačující se v rámci
nekonečného kinematického pohybu relativní stálostí. Pokud se nebudeme snažit o
průměrný pohyb vzhledem k mé osobnosti jako dílčímu pohybu celkového pohybu,
nenaruším tak celkový rovnovážný pohyb, pouze se nevyhnu mnohočetnému integračnímu
či desintegračnímu protipohybu dle zákona akce a reakce a způsobím si tak
utrpení. Složitý pohyb je možno nahlížet jako výsledek spolupůsobení
jednotlivých pohybů (jejich matematický spoluprotiděj), avšak jsou zároveň
výsledkem náhody jako nezávislost dokonale nekonečně dílčího jednoděje
kinematického pohybu, resp. jeho celku.
Co se týká estetiky čili nauky o krásnu, lze říci,
že se vztahuje zejména k citovému vnímání celkového kinematického pohybu. Tento
předmět citu přesahuje předmět lidského rozumu jako jednoduššího pohybu. Uměním
tak pronikáme k rovnovážnému celku jako vyvážené kinematické integraci a
desintegraci, ať již v intervalu jednodějové četnosti naší mysli, nebo k
jednoduššímu či složitějšímu pohybu mimo tento interval, a to v tomto případě
rovněž v podobě nevyváženého integračního nebo desintegračního kinematického
pohybu.
3.2.3 DYNAMIKA
Úvod
(vznik)
Z hlediska dynamiky je kinetický pohyb jako podděj rozložen rovněž na spolupůsobení rychlosti a hmotnosti.
Rychlost a zrychlení jako výsledek složitého děje tak souvisí a zahrnuje v sobě
již účinek hmotnosti.
Dynamický fyzikální
pohyb představuje vzhledem k fyzikálnímu
pohybu částic v mikrosvětě souhrn těchto pohybů, jejich zobecnění, kde
zákony tohoto dynamického fyzikálního pohybu platí v dílčí podobě rovněž pro
fyzikální pohyb částic v mikrosvětě.
Definice a vztahy
(výkon)
K posuzování vztahu
jednotlivého pohybu vzhledem k celkovému pohybu používá dynamika fikci dílčí
pohybové soustavy, která je izolována a představuje tudíž celkový pohyb, který
je však ve skutečnosti z hlediska Filosofie rovnováhy nekonečný, a tudíž
nedělitelný. Celkový nekonečný, plynulý a nedělitelný pohyb uměle rozděluje
pouze naše mysl ke znázornění skutečnosti celkového pohybu. Touto dílčí
izolovanou celkovou pohybovou soustavou je z hlediska teorie fyziky izolovaný hmotný bod a izolovaná soustava.
Vztažná soustava, v
níž je těleso v klidu nebo v rovnovážném přímočarém pohybu je inerciální vztažná soustava a vztažná
soustava, v niž se těleso pohybuje se zrychlením je neinerciální vztažnou soustavou. Která soustava je v klidu a která
zrychluje, resp. zpomaluje není relativní ve vztahu těchto dvou soustav, avšak
ve vztahu k celkovému pohybu, tedy ve vztahu k celku vztažných soustav dospíváme k absolutním vztahům. Tyto
vztahy se projevují klidem nebo rovnoměrným přímočarým pohybem jednoděje
inerciální soustavy, tedy izolovaného hmotného bodu, který je sám nejmenší
inerciální soustavou. Vztah k celkovému pohybu, tzn. největší inerciální
soustavě je zprostředkován časem a dráhou, tedy ∞*s/(∞*t), s/t
představuje průměrnou Vesmírnou rychlost při zanedbatelné hmotnosti, kde
s je dráha a t čas. Pohyb ve všech inerciálních pohybových soustavách je
stejného druhu a platí pro něj stejné rovnice rychlosti a hmotnosti popř. pouze
rychlosti při zanedbatelné hmotnosti.
Jak jsem již uvedl,
lze fyzikální děje obecně popsat jako pohyb složený z pohybu jednoděje, kterým je setrvalý stav v nekoneěně krátkém čase.
Zároveň platí, že pohyb je dějem, který je nedělitelný a souvislý a pouze naše
mysl jej rozděluje na jednotlivé složky pohybu vnímané našimi smysly. O těchto
složkách jako jsou hmotnost, dráha a čas
ovšem platí, že se jedná rovněž o složitý pohyb. Tyto složky spolu opět
nedělitelně souvisí, jedná se tudíž o jeden druh skutečnosti, z jejich vztahů ať
matematických proti-, spolu- dějů dostáváme opět dílčí pohyby, které jsou
složkou celkového pohybu.
Pro popis pohybu je
třeba zvolit vztah, který uvádí do nejjednodušší souvislostí všechny základní
veličiny vnímané našimi smysly, tedy hmotnost, dráhu a čas, neboli rychlost. Tento
nejjednodušší vztah popisující nedělitelný celek pohybu, tak bude jednodějem,
základním vyjádřením celku i částí všeho pohybu, tedy fyzikální skutečnosti.
Všechny ostatní vztahy popisující pohyb budou nadstavbou, tedy protispoluději
tohoto základního vztahu. Tento základní
vztah pohybu představuje vztah pro hybnost p=m*v=m*s/t, kde m je hmotnost a
v rychlost, s dráha a t čas. Všechny ostatní vztahy popisující
různé druhy fyzikálního pohybu jsou pak odvozeny z tohoto základního vztahu.
Zde mám ria mysli v prvé řadě vztahy mechanické energie, ale i energie celkové
v relativistické fyzice, ale i vztahy termodynamiky, optiky a fyziky
mikrosvěta, kde se jedná o příslušné druhy fyzikálního pohybu.
Z této souvislosti
fyzikálních pohybů např. plyne souvislost zákona zachování hybnosti se zákonem
zachování energie, potažmo se zákonem zachování
mechanické energie a zákona zachování elektrického náboje. Souvislost zákona
zachování hybnosti a energie je možno dokázat ze vztahů odvozených v
relativistické fyzice, konkrétně ve Speciální teorii relativity. Uvažujeme-li
částice o nulové hmotnosti, pak její veškerou energii představuje její
mechanická energie. Mechanická energie se skládá z kinetické energie a
potencionální kinetické energie. Potencionální kinetická energie představuje
jiné druhy energie, ať již mechanické nebo jiné, např. teplo, které lze
přeměnit na kinetickou energii. Z toho plyne, že přeměníme-li celkovou energii
tělesa na kinetickou energii, a tu spočítáme, získáme celkovou energii tělesa.
V praxi to znamená, že těleso přeměníme na jednosměrný proud fotonů -
elektromagnetické záření o rychlosti světla o shodné relativistické hmotnosti a
energii jako má toto hmotné těleso. Celková klidová energie fotonu tohoto
tělesa bude E=m0*c2, m0=0, m0
představuje nulovou klidovou relativistickou hmotnost fotonu pohybujícího se
rychlostí světla c. Celková kinetická energie fotonu tělesa bude E=mc2-
m0c2= mc2-0=mc2, tedy rovna celkové
energii fotonu, kde m je relativistická hmotnost. Potencionální kinetická
energie je tak rovna 0 a energie fotonu tělesa je představována pouze jeho
kinetickou energii. Totéž však platí o tělesu jako celku neboť vzhledem k
nenulové celkové energii fotonu a konečné celkové energii tělesa vyjádřeného
formou elektromagnetického záření je jeho celková energie rovna kinetické
energii Ef*x=Et kde Ef je kinetická energie
fotonu tělesa, x počet fotonů pohybujících se rychlostí světla v takto
vyjádřeném tělese a Et celková energie tělesa.
Ze zákona zachování
hybnosti platí u izolovaného hmotného tělesa jako izolované inerciální soustavy
p=mfc (=po)*x, kde mf je relativistická
hmotnost fotonu pohybujícího se rychlostí světla c, po hybnost
fotonu a x počet fotonu tvořících v souhrnu energii tělesa, p budu dále
označovat pojmem relativistická hybnost, po je relativistická
hybnost jediného fotonu. Vzhledem k tomu, že c je konstanta a p je konstanta,
je tomu rovněž u vztahu Et= E*x= mfc2*x a
platí tudíž zákon zachování energie, který jsme odvodili ze zákona zachování
hybnosti. Tam, kde hovořím o tělesu, lze hovořit rovněž o izolované pohybově
soustavě, vyjádřené rovněž vztahem p=m*v, ve které platí zákon zachování
hybnosti a energie.
Nyní k jednoději
pohybu vyjádřeného obecným vztahem m*v, ze kterého je složen veškerý fyzikální
pohyb. Již v oboru kinematiky jsme tento jednoděj vyjádřili vztahem
(s/∞)/(t/∞). Tento jednoděj znamená nehybnou polohu tělesa v
nekonečně krátkém čase při zanedbání jeho hmotnosti. Přistoupí-li k tomuto
vztahu pro rychlost ještě veličina hmotnosti m, pak tento jednoděj pohybu lze
vyjádřit vztahem (m/∞)*(s/∞)/(t/∞) a znamená nehybnou polohu nekonečně lehké částice po
nekonečně krátký okamžik, což znamená, že tato částice existuje nekonečně
krátkou dobu, její vznik, výkon a zánik z póhledu dějové skutečnosti Filosofie
rovnováhy tak spadá v jedno, splývá. Z definice jednoděje pohybu zhruba plyne,
že každé těleso je složené z fotonů v klidovém stavu, které jsou však rovněž
složeny z výše uvedených jednotlivých pohybů.
Celek Bytí jako nekonečný fyzikální pohyb lze pak
vyjádřit součinem tohoto jednoděje, který má obecně povahu stejnoděje (je tak
shodný pro veškerá fyzikální tělesa) a ∞ vztahem [(m/∞)*∞x]*[(s/∞)*∞x]/[(t/∞)*∞x],
kde x je číslo rozměru prostoru pohybu a je z hlediska Filosofie rovnováhy děje
také rovno ∞. Zároveň však platí omezení pro [(s/∞)/(t/∞)]*∞2/∞2≤c,
což je rychlost světla.
Ze zákona zachování
pohybu, resp. hybnosti a energie plyne, že celkový pohyb je neměnný a je
součtem jednodějových pohybů definovaných výše. Jednodějový pohyb představuje
jeden bod časoprostoru, tedy součet pohybů v nekonečně bodů, tedy součet pohybů
v nekonečně bodů v druhém rozměru časoprostoru, tvořeného nekonečně body v
prvém rozměru časoprostoru atd. Jedná se tak o nekonečný součet jednodějů.
V oboru fyziky
makrosvěta, který představuje mechanika, rozeznáváme tzv. mechanickou energii, která je představována kinetickou energií a
potencionální kinetickou gravitační energií. Zanedbáme-li kinetickou
energii z oboru fyziky částic a jinou potencionální energii než gravitační,
platí zde zákon zachování energie.
Energie je
definována základním vztahem W=F*s,
tedy rovna práci jako výsledek matematického spoluděje dráhy s a síly F. Z
definice pohybu jako p=m*v=F*t, kde t je čas, plyne, že odvozený vztah pro
pohyb je W=F*s=p*v, kde p je hybnost a v rychlost. Zákon zachování mechanické
energie pak plyne z výše uvedeného vztahu pro relativistickou hybnost a
energii.
Zde je nutno
podotknout, že vztah pro kinetickou
energii E=(1/2)*mv2=(1/2)ma*at2=F*s, kde a je
zrychlení o jednotce metr děleno sekunda na druhou a s je dráha o jednotce
metr, jednotkou síly F=ma je Newton o jednotce kg*m*s-2, je zároveň platný pro
potencionální (přitažlivou kinetickou) energii E=mgh=mg*(1/2)gt2=(1/2)mvd2,
kde vd je rychlost tělesa při dopadu při volném pádu na povrch země
a g tíhové zrychlení Země.
Veličiny výkon Pp=W/t,
kde W je práce a t čas, a účinnost ή=P/P0, kde P0 je
příkon, pak představují dílčí pohyby celkového pohybu neboli matematické
protispoluděje výše uvedeného jednoděje fyzikálního pohybu.
Vezmeme-li Vesmír
jako celek, pak jej dle poznatků fyziky lze považovat v celku jako homogenní a
izotropní, tedy lze uvažovat o jeho nepřetržité a spojité povaze, jak to
postuluje Filosofie rovnováhy všeho děje. Lze tedy uvažovat o průměrné hodnotě hybnosti a energie
připadající na jednotku prostoru neboli objemu, která se prosazuje postupně při všem fyzikálním pohybu, a
to díky spojité povaze fyzikálního pohybu částic a těles světa v konečném
důsledku shora vymezených jednodějů tohoto pohybu. Souvislosti hybnosti a
energie jsem se věnoval výše.
Matematicky lze
tento jev vyjádřit vztahem pro rovnovážnou
silu F1=∆E/s=[(E1-E2)V1/(V1+V2)]/s
pro dvě sousední hybnostní pole, resp. hmotná tělesa, resp. částice (dále též
hybnostní pole) fyzikálního makrosvěta, kde F1 je odpudivá síla prvního
hybnostního pole v případě kladné hodnoty a přitažlivá síla tohoto hybnostního
pole v případě záporné hodnoty, ∆E změna celkové relativistické energie
pozorovaného hybnostního pole, E1, 2 je celková hodnota relativistické
energie zvolených hybnosntích polí, V1, 2 je objem daných
hybnostních polí, s vzdálenost středů sousedních částic, resp. hmotných těles,
resp. sousedních hybnostních polí, ∆t čas vzájemného působení hybnostních
polí a t celkový čas vyrovnání hybnosti částic v důsledku srážky částic.
Vycházím přitom z toho, že ∆E=∆W=F*s, kde ∆W je práce, resp. energie,
kterou je nutno vykonat k obnovení rovnováhy, a to silou F (dále jen rovnovážná
síla) působící na dráze s nutnou k obnoveni rovnováhy srážkami částic po dobu
t. Vycházím přitom z toho, že dojde k vyrovnání E1 a E2 za dobu t, jinak neplatí druhá
část výše uvedeného vzorce pro rovnovážnou sílu a uplatní se pouze prvá část
tohoto vzorce, což je dáno přetlakem, resp. podtlakem vzhledem k sousednímu
hybnostnímu poli. Síly způsobené
přetlakem, resp. podtlakem sousedních hybnostních polí jsou tak podle Filosofie
rovnováhy fyziky důvodem veškerého pohybu ve Vesmíru.
Průměrná hybnost,
resp. energie na jednotku objemu se prosazuje v důsledku srážky částic, a to vyjma částic o dokonale nulové hmotnosti, tzn.
fotonů ne o rychlosti světla ale v nekonečném počtu. Vznikají tak hybnostní
pole, kde se prosazuje průměrná lokální
hybnostní hustota, která na sebe opět vzájemně působí srážkami částic.
Důsledkem těchto srážek částic je, že hybnostní pole a částice s nadprůměrnou
lokální hybností snižují svou hybnostní hustotu a částice a hybnostní pole s
podprůměrnou lokální hybnostní hustotou svou průměrnou hybnostní hustotu
zvyšují v čase. Jinak řečeno srážky částic způsobují působeni odpudivých sil
mezi hybnostními poli, resp. částicemi s podprůměrnou lokální hybnostní
hustotou nebo mezi dvěma hybnostními poli, resp. částicemi s nadprůměrnou
lokální hybnostní hustotou a přitažlivých
sil mezi hybnostními poli, resp. částicemi s podprůměrnou a nadprůměrnou
hybnostní hustotou.
Působení těchto
lokálních rovnovážných sil je omezeno dobou, než dojde k vyrovnání
energetických, resp. hybnostních hustot v nadřazených soustavách, resp. Vesmíru
v nekonečném čase. Vesmírná rovnovážná
síla působí mezi pohybovými soustavami s velkou hybností danou celkovou
hmotností a rychlostí s hodnotami blížícími se ∞, lokální rovnovážná síla
mezi soustavami s nízkou hybností. Vesmírná rovnovážná sila představuje sumu
(matematický spoluděj) lokáních rovnovážných sil. Působeni rovnovážných sil je
dáno srážkou částic a těles dle zákona zachování hybnosti m1v1+m2v2=m3v3+m4v4,
kde mxvx jsou veličiny hmotnosti a rychlosti, a to i ve
vzduchoprázdnu jak uvedu níže.
Gravitační pole představuje sumu
pohybových jednodějů v podobě oblasti působeni sil, tento dílčí pohyb, jak jsem
uvedl výše, představuje část celkového pohybu jednodějů znamenající změnu
rychlosti pohybu částice o nulové hmotnosti v nulovém čase vynásobenou počtem
jednodějů v dané hmotnosti. Gravitační pole dle mého názoru představuje hybnostní pole a jeho působeni je shodné s působením rovnovážné síly mezi
dvěma hybnostními poli vzhledem k přitažlivé, zejména gravitační síle
způsobené podtlakem zřejmě dokonalejšího vakua tvořícího meziprostory
hmotnějších těles vzhledem k jeho velmi nízké absolutní hybnosti.
Uvažujeme-li výše
uvedenou souvislost mezi energií a hybností tělesa, pak lze říci, že gravitační
pole působí na částice s nenulovou celkovou energii, resp. s nulovou energií
(tj. absolutní vakuum) v nulové vzdálenosti, což plyne ze vztahu Fg=χm1m2/r2
pro m1=0, kde χ je gravitační konstanta přibližně o hodnotě
6,67*10-11N*m2*kg-2, m1m2
hmotnosti obou těles a r poloměr vzdálenosti obou těles.
K výpočtu přitažlivé gravitační síly lze užít vztahu pro potencionální gravitační energii E=mgh, kde h je výška
hladiny vzhledem, k níž potencionální (kinetické) energii určujeme, vztahu
pro gravitační sílu Fg=mg a vztahu pro celkovou relativistickou
energii E=mc2. Uvažujeme-li foton ve vzdálenosti r od středu
gravitačního pole, které mu potencionálně udělí rychlost světla při dopadu do
středu gravitace, pak jeho potencionální kinetická energie se rovná rozdílu
celkové okamžité energie před dopadem, která je rovna 0, a nenulové celkové
energii při dopadu rychlostí světla v nulové výšce, která je tak rovna
kinetické energii částice při dopadu, čili a Ep= mdc2-m(=0)c2=∆mc2=mdc2,
kde md je relativistická hmotnost při dopadu. Pro potencionální
kinetickou energii této částice pak rovněž platí vztah Ep=mgh, h=r.
Vztah ∆mc2/h=Fg se pak rovná síle, kterou je
částice o nulové hmotnosti a energii, resp. relativistické hybnosti,
nepohybuje-li se rychlostí světla c, přitahována do středu gravitace.
Vydělíme-li takto získanou gravitační sílu hmotností tělesa v gravitačním poli,
získáme tak gravitační (tíhové) zrychlení tohoto gravitačního pole.
Z výše uvedené
matematické definice gravitační síly
plyne, že se jedná rovněž o specifický
případ lokální rovnovážné síly, kdy však nedochází k šíření pohybu, nýbrž k
jeho zpomalování. Jinak řečeno
těleso s gravitační silou představuje oblast s nižší hybnostní hustotou
částice, než je hybnostní hustota této částice mimo toto hybnostní pole, které
vyrovnáváním hybnosti srážkami částic snižuje rovněž hybnost těchto částic s
mnohem vyšší hybnosti ve svém okolí včetně vakua. Před snížením hybnosti může
často dojít k jejímu zvýšení, když těleso s nižší hybnostní hustotu výše
uvedenou rovnovážnou silou přitahuje oblast s výše uvedeným přebytkem hybnostní
hustoty. Po srážce těchto dvou těles dojde k neznatelnému zvýšení hybnosti
těžšího méně hybného tělesa a ke znatelnému snížení hybnosti méně hmotného
tělesa. Celková hybnost je zachována.
Kruhový, elipsovitý
nebo parabolický pohyb kolem gravitačního pole v případě hmotných těles je
výsledek skládání sil, gravitační síly Fg a odstředivé síly Fo,
která znamená pohyb, resp. relativistickou hybnost popř. jejich složku kolmou
na směr dostředivé síly. V případě rotace kosmických těles se dle mého názoru
jedná o pozůstatek a důsledek pohybu částic hvězdného prachu před vznikem
větších těles a tím vznikem větších gravitačních sil, resp. hybnostních polí.
Může být táké důsledkem a důkazem existence hybnostních polí, kde se látka o
větší hustotě soustřeďuje ve středu rotujícího hybnostního pole s nižší
rychlostí a látka o nižší hustotě na okraji tohoto hybnostního pole. -
V případě
kosmických rychlostí nutných odpoutání se z gravitačního pole musí na částice
působit síla větší, než je gravitační síla, příp. její kinetická energie musí
být větší, než je její potencionální kinetická gravitační energie,
představovaná součinem gravitační síly a vzdálenosti od středu gravitace dle
vztahu W=F*s a Fg=mg. K takové hodnotě kinetické energie dospějeme u
částic mikrosvěta uvolněním z nadprůměrné energeticky, resp. relativisticky
hybnostně hustého tělesa vlivem přirozených rovnovážných sil nebo uměle
udělenou rychlosti jako dílo člověka.
Uvažujeme-li těleso jako hmotný bod neboli pohyb
p=m*v, pak k celkovému pohybu dospějeme vztahem p=m*v*∞3
vzhledem k tomu, že trojrozměrné těleso je složené z nekonečně bodů ve třech
rozměrech. Vztah p*v pak představuje průměrnou hybnost jednoho bodu
čtyřrozměrného tělesa. Tedy opět prostorový jednoděj pohybové soustavy tvořící
těleso. Z pohybového jednoděje tohoto bodu (m/∞)*(s/∞)/(t/∞)
je pak složen každý vztah vyjadřující dílčí pohyb mechanického ale i celkového
fyzikálního pohybu, jako jsou v mechanice moment síly M=Fd, kde d se nazývá
rameno síly, smyková síla smykového tření Ft= fFN, kde FN
je tlaková síla a f součinitel smykového tření, který je různý pro různé kvality
stykových ploch a různé materiály těles, odporová síla Fv=ξ*FN/R,
kde ξ je rameno valivého odporu (jeho jednotkou je metr), R je poloměr
tělesa, tlak v kapalině a plynech p=F/S, kde F je tlaková síla, která působí
kolmo na rovinnou plochu kapaliny o obsahu S, jednotkou tlaku je pascal (Pa),
objemový průtok Qv=S*v, protéká-li průřezem o obsahu S kapalina
rychlostí v, zákon zachování mechanické energie v kapalinách a plynech (1/2)ςVv2+pV=konst.,
kde první člen představuje kinetickou energii kapaliny o jednotkovém objemu a
druhý člen tlakovou potencionální energii o jednotkovém objemu, která se
současně rovná tlaku proudící kapaliny, ς je hustota kapaliny, V je
objem kapaliny, nebo vztah aerodynamické odporové síly F=1/2CςSv2,
kde C je součinitel odporu, ς hustota vzduchu, S obsah průřezu tělesa
kolmého ke směru pohybu a v velikost relativní rychlosti. Jedná se tak o
matematické protispolupodděje celkového pohybu vyjádřeného obecným vztahem m*v.
Obdobně si lze
představit celý Vesmír, resp. Bytí jako
fyzikální pohyb soustředěný do jediného bodu v prostoru, pak by rychlost
pohybu tohoto tělesa byla rovna 0. Kinetická energie by rovněž rovna 0 a ze
zákona zachování hybnosti by plynula, že je m=∞, vzhledem k
předpokládanému rozpínání Vesmíru a z toho plynoucího nenulového vektoru
celkově rychlosti pohybu Vesmíru. V každém případě by pak existovala veličina
průměrné energie připadající na jednotku prostoru čtyřrozměrného Vesmíru jako
podíl E/V, popř. průměrné relativistické hybnosti p/V, kde E, p a V se vztahují
k Vesmíru jako celku, V je objem Vesmíru.
Dynamický obraz světa
(zánik)
Počet jednodějů celkové energie, tedy p=m*v ve
vztahu k E=mc2 Vesmíru je dle zákona zachování energie, resp.
hybnosti neměnný, avšak vzhledem k zřejmě nekonečně hodnotě veličiny E soustavy
Bytí je počet těchto jednodějů roven ∞. To odpovídá předpokladů věčnosti
a nekonečnosti Boha jako všeho Bytí z hlediska panteismu Filosofie rovnováhy
děje.
Představuje-li pohyb fyzikální vztah m*v, pak z důvodu
nepřetržitosti a souvislosti veškerého děje z pohledu Filosofie rovnováhy,
celkový děj je roven ∞m*∞s/∞t, kde podíl ∞s/∞t je
roven nejvýše c, tedy rychlosti světla. Jedná se tak o celkový fyzikální pohyb ve
čtyřech rozměrech.
3.3 MOLEKULOVÁ FYZIKA A TERMIKA
Úvod
(vznik)
Z mechanického pohybu
hmotných těles v makrosvětě přecházíme ke skutečnosti fyzikálního pohybu mnohem menších částic v mikrosvětě.
Tento pohyb se děje z hlediska popisu mechanického pohybu vztahem p=m*v jednak
v prostoru ale i čase a zároveň zahrnuje spojité a nepřetržité stálé pozice
částic v nulovém časovém intervalu s nulovou hmotností v nekonečném počtu. Této
skutečnosti jednodějů se přibližujeme se zmenšující se hmotností a rozměry
částic, tedy ve fyzice mikrosvěta.
Fyzika mikrosvěta
tak zkoumá opět fyzikální pohyb ve výše uvedeném smyslu, avšak v oblasti
mikrosvěta. Z poznatku nepřetržitosti a souvislosti všeho děje stanoveného v
rámci Filosofie rovnováhy plyne, že zákony
fyzikálního pohybu v oblasti makrosvěta se v dílčí podobě uplatní rovněž při
fyzikálním pohybu v rámci mikrosvěta, fyzikální pohyb v oblasti makrosvěta
je totiž sumou fyzikálního pohybu částic v rámci vztažné soustavy. Pro vztah
fyziky makrosvěta a mikrosvěta tak platí vztah obecného a zvláštního, tak jak
jsem jej vymezil v Úvodu Filosofie rovnováhy fyziky.
Definice a vztahy
(výkon)
Molekula jako
částice má velmi nízkou hmotnost blížící se z hlediska fyziky makrosvěta
hodnotě 0. Lze tak zde uplatnit model
fyzikálního pohybu jednoděje popsaného vztahem z oblasti fyzika makrosvěta
ve tvaru p=(m/∞)*v.
Brownův nepřetržitý a
chaotický pohyb molekul je dle mého
názoru výsledkem spolupůsobení přitažlivých a zrychlujících rovnovážných sil.
Malá vzdálenost působení těchto sil lze vysvětlit nízkou absolutní hybností
částic, při větších absolutních hybnostech buď na sebe působí tělesa o větší
hmotnosti, které se blíží průměrné hybnosti a lze tak zanedbat působení
odpudivých rovnovážných sil, nebo při větším počtu a působení mikročástic se
průměrná hybnost soustavy blíží průměrné lokální hybnostni hustotě a nerovnováha
vzniká pouze na malém prostoru. Malou vzdáleností a vysoce nadprůměrnou
hybnostní hustotou lze vysvětlit velkou
velikost přitažlivých sil částic jader atomu, a tudíž velkou potencionální
kinetickou energii těchto soustav.
K popisu
fyzikálního pohybu částic v mikrosvětě přistupuje vedle hmotnosti a rychlosti
další základní smyslová veličina a tou je termodynamická,
resp. celsiova teplota. Z postulátu souvislosti a nepřetržitosti všeho
děje, tedy i fyzikálního pohybu makro- i mikro- světa, zformulovaného ve
Filosofii rovnováhy, plyne, že v případě teploty se jedná o znak pohybu, který
vnímají lidské smysly. Fyzikální pohyb je však ve skutečnosti nedělitelný
celek, z hlediska Filosofie rovnováhy děj, charakterizovaný v makrosvětě
vztahem p=m*v nebo vztahem E=mc2=Ek+Ep=W=F*s=(1/2)*mv2+mgh,
kde Ek je kinetická a Ep potencionální (kinetická)
energie, tyto vztahy se uplatní rovněž pro teplotu. Teplota tak představuje
znak pohybu.
Výše uvedené lze
dokumentovat v případě ideálního plynu, kdy je třeba chápat rozdíl teplot těles
jako funkci rozdílu jejich kinetických energií na jednotku objemu. Vzhledem k
tomu, že veškerá energie ideálního plynu je energie kinetická, platí, že rozdíl
teplot těles je způsoben a funkcí rozdílu jejich celkové energie na jednotku objemu.
Jinými slovy základní jednotka teploty je odvozenou jednotkou hmotnosti,
rychlosti a času.
Výše uvedené
tvrzení vyplývá ze vztahu pro teplo, které příjme(vydá) těleso z dané
látky, má-li hmotnost m a jeho teplota se změní o ∆T,
Q=m∆Tc=(1/2)mv2, c je měrnou tepelnou kapacitou o jednotce
kJ(kilo Joule, tj. jednotka energie)*K-1 (Kelvin, jednotka teploty
T, vedle převoditelné Celsiovy teploty °C, označované rovněž písmenem t), z
čehož plyne ∆T= v2/(2c) v případě tepla přijatého ideálním
plynem přeměněného na energii tohoto plynu. V případě nulové energie ideálního
plynu před tepelnou výměnou se Q rovná celkové energii ideálního plynu. Ze
vztahu pro střední kvadratickou rychlost molekuly plynu, který přijal veškerou
energii při tepelné výměně, vk=(3kT/m0)1/2
plyne po dosazení, že vk=vk [3kN/(2cm0)]1/2, kde k je Boltzmannova konstanta k=1,38*1023JK-1, rn0
hmotnost molekuly a N počet molekul látky, a že m0=3k/(2c). Ze
vztahu pro energii přijaté tímto ideálním plynem Q=(1/2)Nm0vk2=
(1/2)*[3kN/(2c)]*T*2c=T(3/2)kN plyne, že teplota je funkcí
energie ideálního plynu vyděleného počtem molekul, které mají stejný objem,
tudíž funkcí energie na jednotku objemu.
Obecně platí z
prvního termodynamického zákona, že Q=∆U+W neboli teplo dodané soustavě Q
je rovno součtu změny vnitřní energie soustavy ∆U a práce W, kterou
soustava vykonala. Nekoná-ti soustava práci pak teplo dodané soustavě je rovno
přírůstku vnitřní energie neboli přírůstku potencionální a kinetické energie
částic. Není-li při uvažovaných dějích mechanická energie je tento přírůstek
potencionální a kinetické energie roven přírůstku celkové energie. Vzhledem k
povaze přírůstku tepla rovného ve výše uvedených případech přírůstku celkového
pohybu vyjádřeného jako přírůstek celkové energie E=∆mc2, kde
∆m je změna relativistické hmotnosti, a vzhledem ke vztahu Q=cm∆T,
kde c je měrná tepelná kapacita, lze konstatovat, že obecně je termodynamická
teplota dílčím pohybem a funkcí celkové energie tělesa. Veličiny rychlosti a
hmotnosti ve vztahu hybnosti jako obecné rovnici fyzikálního pohybu p=mv jako
obecné nadděje pak již v sobě zahrnují veličinu termodynamické teploty. Celková
energie je pak tvořena potencionální kinetickou a kinetickou mechanickou
energií tělesa a částic.
U pevných látek na rozdíl od plynů převládají
přitažlivé síly, a to zřejmě z důvodu velké relativní hmotnosti (ve vztahu k
objemu), resp. hybnostní hustotě molekul a malých vzdáleností mezi nimi. U
plynů to naopak jsou odpudivé rovnovážné síly vzhledem k malé relativní
hmotnosti, resp. hybnostní hustotě molekul a velké vzdálenosti mezi nimi. U kapalin jsou tyto síly přibližně stejně
velké. V případě polykrystalů a
monokrystalů se ve větší míře uplatnily lokální, resp. universální(všechné)
rovnovážné sily při jejich vzniku. V případě amorfních(tj. beztvarých) pevných látek se spíše uplatnily
přitažlivé síly. Při změně skupenství z pevného na kapalné a plynné se
potencionální kinetická energie částic představovaná především přitažlivými
silami přeměňuje na kinetickou energii a odpudivé rovnovážné síly a naopak při
obrácené změně skupenství.
Při povrchovém napětí kapaliny se uplatní
přitažlivé síly kapaliny v případě převažující přitažlivé síly u molekul na
povrchu kapaliny dovnitř kapaliny. Těmto povrchovým molekulám tak přísluší
potencionální kinetická energie. Důsledkem přitažlivých povrchových sil je
minimální povrch kapaliny V jejím rovnovážném stavu, neboť molekuly na povrchu
mají snahu pohybu dovnitř kapaliny a povrch se smršťuje. To ovšem platí pouze v
případě nižších přitažlivých sil nad povrchem kapaliny než v kapalině pro
prostředí jako rozhraní plynu a kapaliny. Přitažlivé síly uvnitř kapaliny se
navzájem vyrušují. Teplotní objemová roztažnost, a to jak kapalin tak plynů, je
způsobena růstem kinetické energie částic, a tedy i odpudivých rovnovážných
sil. V případě syté páry, tedy
stejného počtu molekul, které opouštějí povrch kapaliny a které se z páry
vracejí do kapaliny, jsou v rovnováze přitažlivé a odpudivých rovnovážné síly
plynu a kapaliny.
V praxi se přeměna
přitažlivě v odpudivou rovnovážnou sílu, resp. potencionální kinetické v
kinetickou energii, uplatní v případě rozbití struktury látky a změny
přitažlivé síly relativně těžkých částic (vzhledem k jejich vzdálenosti) na
odpudivé rovnovážné síly relativně lehkých částic (vzhledem k jejich
vzdálenosti), které vyrovnávají hybnost s okolím o menší hybnosti. Tyto případy
nastávají zejména při spalování pracovní
látky v tepelných motorech a chladících strojích. Zde se pak kinetická
energie představovaná tepelným pohybem mění v mechanickou kinetickou energii
tepelného motoru. Popř. v případě chladícího stroje se zvyšuje kinetická
energie částic a odpudivé rovnovážné síly a látka koná práci a spotřebovává
energii, kterou přijímá tepelnou výměnou, čímž ochlazuje prostředí, kde klesá
energetická hustota čili teplota, a zpětně se snižuje kinetická energie částic
a snižují se odpudivé rovnovážné síly a látka vydává energii, čímž se otepluje
jiné prostředí.
3.4 MECHANICKÉ KMITÁNÍ A VLNĚNÍ
Úvod
(vznik)
Mechanické kmitání
a vlnění je fyzikální disciplína, která je zvláštním případem (poddějem) obecné
discipliny mechaniky (nadděj), a to jak její kinematiky tak její dynamiky.
Fyzikální pohyb popsáný v mechanice a jeho zákonitosti se tak uplatni v dílčí
podobě rovněž v mechanice kmitání a vlnění. Matematické vyjádření tohoto
speciálního fyzikálního pohybu je tak složitější a zabývá se méně obecnými,
tedy četnějšími a jednoduššími ději než mechanika. Ze závislosti a
nepřetržitosti všeho děje postulované ve Filosofii rovnováhy tak plyne výše
uvedená aplikovatelnost mechanických matematických vztahů i v tomto oboru
fyziky.
Definice a vztahy
(výkon)
Kmitavý pohyb lze chápat jako
podděj-dílčí pohyb kruhového pohybu, tedy jako jeho průmět do osy y. Harmonický kmitavý pohyb je dílčím
fyzikálním pohybem rovnoměrného pohybu po kružnici, tedy jeho průmětem do osy
y.
Z hlediska
kinematiky je jednodějem kmitavého
pohybu pohyb, jehož rychlost je rovna 0, zároveň veličina ω, která má
u pohybu rovnoměrného po kružnici význam úhlové rychlosti a kterou nazýváme u
kmitavých dějů úhlová frekvence nebo úhlový kmitočet, je rovna 0 a amplituda ym=r=0,
což odpovídá vztahu v0=rω, kde v0 je rychlost pohybu
po kružnici a r poloměr kružnice a vztahu v= v0 cosωt, kde v je
rychlost kmitavého pohybu. Z tohoto vztahu, kde 0=(1/∞j)*x, kde x≠∞ a ∞j představuje jednoděj, je pak složen každý harmonický
kmitavý pohyb popsaný veličinou v, který zahrnuje ∞ výše uvedených jednodějů kmitového pohybu.
Spoluděj výše
uvedených jednodějů kmitavého pohybu je složeným
kmitáním sestávající z nekonečného množství jednodějových složek, které
mají stejnou frekvenci. Doba kmitu T=∞, frekvence kmitu je
f=1/T=1/∞=0, což plyne ze vztahu pro úhlovou rychlost jednoděje
ω=2π/T=2πf=0 uvedenou pro jednoděj harmonického kmitavého pohybu
výše. Pro výsledné kmitáni těchto dvou jednoděju tak plati počátečni souřadnice
x,y polohového vektoru r,
x=2*0*cos0=2ymcosφ= ymcosφ+ ymcosφ,
y= 2ymsinφ=2*0*sin0, kde ym jsou shodné amplitudy a
φ počáteční fáze obou jednodějů a počáteční fáze obou jednodějů
harmonického kmitavého pohybu.
Při dynamickém popisu harmonického kmitavého
pohybu na sebe působí několik druhů rovnovážných sil. Nezbytnou podmínkou
je rovněž vychýlení z rovnovážného stavu působením nějaké třetí síly. Tato
třetí síla dodává rovnovážné soustavě kyvadla energii, resp. hybnost potřebnou
k překonáni gravitační síly, resp. hybnostního pole Země, a to energii zpočátku
kinetické povahy, jejímž vlivem se kyvadlo v důsledku lokálních rovnovážných
sil vychyluje, resp. hybnostní pole kyvadla opouští hybnostní pole Země,
hybnost kyvadla se však rozptyluje zvýšením lokální hybnosti Země a kinetická
energie se přeměňuje na potencionální kinetickou energii Země, a kyvadlo se
opět působením gravitační síly, resp. zvýšeni lokální hybnosti Země vychyluje
opačně a snižuje se hybnost Země, a to až do okamžiku, kdy dojde k maximálnímu
rozptýlení hybnosti a opět převládne síla gravitace. Ve skutečnosti se však
hybnost kyvadla nerozptyluje pouze zvýšením hybnosti Země, ale i třením.
Při počáteční
vyvinuté síle a kinetické energii, kdy frekvence kmitání převyšuje frekvenci
vlastního kmitání, resp. hybnost oscilátoru, se zvětší přitažlivá síla
oscilátoru (tlumení), která redukuje účinek počáteční kinetické energie a
zmenší se i amplituda výchylky. Vlastní frekvence oscilátoru představuje
vlastní hodnotu energetické, resp. hybnostní hustoty, při které působí
minimálně gravitačních síly, při větší výchylce hybnostní hustoty zvýšeně
působí přitažlivé zpomalující rovnovážné síly oscilátoru.
Mechanickým vlněním se šíří
fyzikální pohyb. Vzhledem k tomu, že z hlediska Filosofie rovnováhy představuje
rovněž hmota fyzikální pohyb částic o nulové hmotnosti v nekonečném součtu
těchto pohybů, případně v konečném množství, pohybují-li se tyto částice
rychlostí světla, lze vlněním z tohoto pohledu přenášet rovněž hmotu.
Jednodějem mechanického vlnění je vlnění o v=0, T=∞, x=vτ, kde τ je čas, o který je
kmitání opožděno oproti počátku, y=ymsin2π(t/T-x/λ), kde
λ je vlnová délka, T perioda kmitání a kde ym=0 a y=0. Z tohoto
jednoděje je jejich interferencí složen veškerý vlnivý pohyb, kde počet
interferujících jednodějů je roven ∞. Rovnice tohoto interferujícího
vlnění pro dva jednoděje je y=(2ymcosπd/λ)*sin2π[(t/T)-(1/2)(x1+x2)/λ],
kde d je vzdálenost zdrojů vlnění, λ je shodná
vlnová délka obou jednodějů a ym shodná amplituda obou jednodějů.
Vzhledem k hodnotě ym =0, rovněž y=0.
Z hlediska dynamiky
mechanického vlnění je jeho příčinou
přitažlivá a odpudivá lokální rovnovážná síla částic vymezená v předchozích
kapitolách, přitažlivá rovnovážná síla působí mezi částicemi přitažlivě,
odpudivá rovnovážná síla odpudivě při rozptylu energetické, resp. hybnostní
hustoty.
Šíření vlnění je
tak způsobeno kinetickým vychýlením částic z rovnovážné polohy a působením
přitažlivých a odpudivých rovnovážných sil mezi částicemi, které obnovují
rovnovážný stav těchto sil. Nárazy sousedních částic tak dochází k šíření
pohybu vyvolaného výše uvedenými silami, a to všemi směry, kde se nacházejí
částice. V důsledku rozptylu pohybu, resp. energie vlivem lokálních rovnovážných
sil ve vztahu k okolí tak dochází k postupnému útlumu vlněni. V důsledku
velkého rozdílu hybností a energie sousedních částic tak dochází k odrazu vlnění a v důsledku jeho šíření
všemi směry a interference k jeho ohybu.
Při stojatém vlnění tak dochází k
přenosu energie, resp. hybnosti na ohraničeném úseku oběma směry tam a zpět,
celková energie soustavy se tak nemění, mění se pouze kinetická, která vyvolala
vlnění, v potencionální kinetickou energii.
Při pohybu zdroje vlnění vůči pozorovateli nebo
naopak se mění jejich relativní rychlost, a to buď součtem nebo rozdílem
jejich rychlostí, tím se mění rovněž podspoluděje neboli odvozené veličiny jako
vlnová délka a frekvence, což znamená menší, resp. větší počet jednodějů v
popisu mechanického vlnění, tak jak jsem je definoval výše. To je tzv.
Dopplerův jev.
3.5.1 ÚVOD
(vznik)
Z hlediska
Filosofie rovnováhy lze veškeré děje ve fyzice označit jako fyzikální pohyb,
pro které z důvodu souvislosti a nepřetržitosti veškerého děje, jak to vyplývá
z povahy děje jako kontinua, zdůvodněné v rámci Filosofie rovnováhy, platí
vztah z oblasti fyzikální mechaniky p=m*v, kde p je hybnost vyjádřená jako
součin hmotnosti a rychlosti. Z tohoto pohledu jak elektrické tak magnetické děje představují dva různé fyzikální pohyby,
pro které platí p1=m1v1, p2=m2v2
lišící se pouze v hmotnosti nejmenších částic, které jsou nositeli elektrického
náboje, resp. nositeli magnetického pole, a jejich rychlosti. Mezi těmito
částicemi pak opět v souladu s fyzikální mechanikou působí přitažlivé a
odpudivé rovnovážné síly a mají mechanickou potencionální kinetickou a
kinetickou energii.
Podděje
(výkon)
3.5.2 ELEKTRICKÉ POLE
Definice a vztahy
(výkon)
Elektrický náboj jako základní
jednotka představuje druh fyzikálního
pohybu jako celku vyjádřeného obecným vztahem p=m*v, jednotka coulomb (C), v případě nulového náboje jde o lokální
rovnovážnou hybnost mezi jedním elektronem a jedním protonem, v případě jednotkového záporného náboje jde o
hybnost jednoho elektronu, v případě jednotkového
kladného náboje jde o hybnost jednoho protonu. Tomu nasvědčuje i rozdílná
hmotnost nositelů tohoto náboje elektronů a protonů, kde me(hmotnost
elektronu)< mp(hmotnost protonu). Důsledkem této rozdílnosti
hybnosti proti lokální průměrné hybnostní, resp. energetické hustotě, kterou je
neutrální náboj, je působení lokálních
rovnovážných sil, kde souhlasně nabité částice se vlivem odpudivých
rovnovážných sil odpuzují a nesouhlasně nabité částice se vlivem přitažlivých
rovnovážných sil přitahují, zatímco se obnovuje lokální průměrná hybnost. ,
Z definice náboje
jako fyzikálního pohybu definovaného vztahem Q=p=m*v, kde m a v se pohybují v
rámci určitého intervalu a mezní nejmenší hodnoty m*v představují dále v rámci
elektrického pohybu nedělitelný
elektrický náboj e. Při překročení mezních hodnot elektrického náboje jako
fyzikálního pohybu se dostáváme do oblasti fyzikálního pohybu jiného druhu,
jako jsou např. magnetické pole nebo tepelný pohyb. Intervaly těchto jiných
druhů fyzikálního pohybu se však překrývají, tzn. při společných hodnotách m*v
mohou tepelný pohyb a magnetické pole indikovat elektrický náboj.
Elektrický náboj
jako druh fyzikálního pohybu je přenosný
v intervalu hodnot m*v pro tuto částici a jí představovaný fyzikální pohyb.
Zprostředkování
elektrického proudu pouze tzv. volnými
elektrony nejvíce vzdálenými od jádra atomu je způsobeno poměrně malou
vzdáleností, se kterou se snižuje působení lokálních rovnovážných (přitažlivých
a zrychlujících) sil, které váží elektrony k jádru. Lokální rovnovážné síly v
důsledku kladného náboje zdroje elektrického proudu, tak jsou schopny překonat
u těchto elektronů slabé přitažlivé síly k jádru atomu.
Z vlastnosti
částice s elektrickým nábojem jako druhu fyzikálního pohybu představovaného
vztahem p=m*v plyne zákon zachování
náboje, a to jako dílčí zákon zachování celkové hybnosti, resp. energie pro
částice s určitou hodnotou m a v.
Vztah pro elektrickou sílu Fe=k*|Q1*Q2|/r2
, kde k je konstanta úměrnosti závisející na vlastnostech prostředí,
v němž náboje Q1, Q2 vzdálené r metrů na sebe působí
vzájemnými silami Fe a -Fe, je obdobný vztahu pro
gravitační sílu vzhledem k jeho odvození a souvislosti se vztahem pro celkovou
energii soustavy dvou těles. Vztah pro intenzitu elektrického pole E= Fe/Q,
jednotkou tak je (kg*m/s2)/(kg*m/s)=1/s a udává poměr hybností za
sekundu. Vztah pro elektrický potenciál v bodě A elektrického pole
v okolí náboje Q je φA=W/Q0, kde W je práce,
kterou vykonají síly elektrického pole při přemisťování kladného bodového
náboje Q0 z bodu A do místa nulové intenzity, jeho jednotkou je
volt (V), tj. (kgm2/s2)/(kgm/s)=m/s
shodná se vztahem pro rychlost. Stejnou jednotku má napětí U= φ1-φ2. Vztah pro kapacitu je C=Q/φ, jednotkou je
(kgm/s)/(m/s)=kg a představuje tak hmotnost částic, které vodič pojme.
Rozmístění nositelů elektrického náboje pouze na povrchu plyne z působení rovnovážných sil, kdy se tyto snaží obnovit rovnovážný
stav hybnosti, resp. energie vypuzením těchto částic vně elektricky nabitého
vodiče.
3.5.3 ELEKTRICKÝ PROUD V KOVECH
Definice a vztahy
(výkon)
Vztah pro proud I=∆Q/∆t, kde ∆Q
je celkový náboj částic, které projdou zvoleným příčným řezem vodiče za dobu
∆t, proud má jednotku ampér (A), tj. kgm/s2 a představuje
množství fyzikálního pohybu za jednotku času a zároveň výsledek působení
odpudivých a přitažlivých rovnovážných sil I=(Fgt1+Fot2)/t.
Souvislost
elektrické energie jako mechanického pohybu částic plyne z přeměny této energie
ve spotřebiči na světelnou, tepelnou nebo mechanickou, kdy skládáním nebo
rozkladem pohybu elektronů me*ve vzniká pohyb jiného
druhu m*v, např. tepelný, světelný nebo mechanický v intervalech hodnot m a v
vlastních tomuto druhu pohybu. Tato přeměna plyne z předávání energie částic
různé m a v v intervalu jejich společných hodnot. Naopak jiný druh pohybu se
přeměňuje na elektrický náboj při práci tzv. vtištěných sil zdroje napětí, které přenášejí nabité částice z míst
s nižším potencionálem na místo s vyšším potencionálem a zajišťují tak svorkové
napětí elektrického obvodu.
Vztah pro
elektrický odpor je R=U/I, odpor má
jednotku ohm (Ω), tj. (m/s)/(kgm/s)=s/kg a představuje čas, za který projdou vodičem částice o
jednotkové hmotnosti. Naopak vodivost
konduktance představuje hmotnost částic, které projdou vodičem za jednotku času,
vztah je C=I/R a jednotka je farad
(F),
tj. kg/s.
Původem odporu dle
teorie elektronové vodivosti jsou srážky vodivostních elektronů s ionty mřížky,
které svými přitažlivými silami působí proti pohybu elektronů ve směru kladného
elektrického náboje. S rostoucí teplotou roste kinetická energie a hybnost
iontů a srážky jsou častější. Zvláštním jevem je supravodivost spočívající v náhlém poklesu odporu materiálů na
prakticky nulovou hodnotu při určité teplotě.
Kirhofovy zákony pro proud v uzlu
∑k=1hIk=0 znamenají, že množství
příchozího pohybu, resp. hybnosti a odchozího pohybu z uzlu je shodné a pro
napětí na rezistorech a elektromotorické napětí zdrojů ve smyčce ∑k=1nRkIk=∑j=1mUej
znamená, že součet rozdílů rychlostí částic před a za rezistorem je roven rychlosti
částic ve zdroji napětí.
U sériového
zapojení je součet rozdílů rychlostí částic na jednotlivých rezistorech roven
rozdílu rychlosti částic na všech rezistorech, tedy R=∑k=1nRk
ze vztahu IR=∑k=1nRkIk
=U=∑k=1nUk. Dále v případě senového
zapojení z rovnosti množství pohybu v čase procházejícího celým obvodem U:U1.
.... Un =R:R1: .... Rn, což plyne ze vztahu
U/R=U1/R1= .... =Un/Rn („:“ a „/“
je děleno nebo jinak řečeno lomeno) nebo I=I1= ... =In(„=“
je rovná se). U paralelního zapojeni je shodnou rychlost částic ve všech
větvích U, a součet množství pohybu(hybnosti) částic v čase jednotlivých
větvích I1+I2+ .... +In=I, kde I je množství
pohybu částic v čase vcházejícího, resp. vycházejícího ze společného uzlu. Z
toho plyne I=∑k=1nUkRk.a dále
U=U1= ....... =Un a tedy Rl=R1I1= .......
=Rn1n., tedy I:I1 ..........In=1/R:1/R1.......l/Rn.
Výkon elektrického proudu představuje pohyb, resp. energii vykonanou částicemi s elektrickým
nábojem, tento pohyb se skládáním a rozkladem přeměňuje na jiný druh pohybu, jiný
interval hodnot m a v ve vztahu fyzikálního pohybu p=m*v. Zpravidla při této
přeměně pohybu dochází ke ztrátě, např. uvolňování tepelné energie při přeměně
na mechanický pohyb, to znamená, že pe=me*ve
pohybu elektronu se rovná p=pt (=mtvt)+pm(=mmvm),
kde pt je tepelný pohyb částic v intervalu mtvt
tepelného pohybu a pm mechanický pohyb částic v intervalu mmvm
mechanického pohybu. Podíl pe/pm je pak účinnost
spotřebiče konajícího mechanickou práci.
Jiným příkladem
skládání a rozkladu tepelného pohybu je tzv. termoelektrický jev, kdy tepelný pohyb, resp. záření v mezích
společných hodnot m a v indukuje elektrický pohyb.
3.5.4 ELEKTRICKÝ PROUD V
KAPALINÁCH
Definice a vztahy
(výkon)
Nositeli elektrického proudu v elektrolytech
jsou kladné a záporné ionty s vyšší než průměrnou lokální hybnostní hustotou v
případě kladných iontů a s nižší než průměrnou lokální hybnostní hustotou v
případě záporných iontů. V důsledku lokálních rovnovážných sil jsou kladné
ionty přitahovány k záporné elektrodě a naopak a přebíráním, resp. odevzdáváním
elektronů, resp. kladných a záporných iontů vznikají neutrální atomy průměrnou
lokální hybností, resp. energií.
Celková hmotnost vyloučené látky neutrálních atomů v případě přebírání kladných iontů zápornými ionty elektrolytu lze
vyjádřit vztahem m=m0Q/(ez)=m0mvvv/(mevez),
kde m0 je hmotnost molekuly, e elementární náboj, z počet
elementárních nábojů potřebných pro vyloučení jedné molekuly, mvvv
celkový náboj prošlý povrchem elektrody, meve elementární
náboj, a to v obou případech vyjádřený veličinami hmotnosti a rychlosti jako
fyzikální pohyb.
Rozkladné napětí Ur
představuje minimální napětí, které je potřeba k urychlení, resp. zpomaleni
částic v elektrické dvojvrstvě s
průměrnou hybností a rychlostí částic, tzn. napětí, které se vytvoří na
rozhrání kovu a elektrolytu neutralizací iontů. Poté, co dojde rychlostí částic
vnějšího zdroje napětí k urychlení v případě anody, resp. zpomalení v případě
katody částic neutrální dvojvrstvy, prochází obvodem trvale elektrický proud ze
zdroje.
Chemické zdroje
napětí v případě galvanických článků
zapříčiňují reakci neutrálního kovu kladné elektrody se zápornými ionty za
vzniku neutrálních atomů, volné elektrony jsou odváděny na zápornou elektrodu,
kde kladné ionty reagují se zápornou elektrodou, od které přebírají elektrony,
které jsou doplňovány elektrony přicházejícími vnějším obvodem od záporné
elektrody. Příčinou tohoto jevu je působení rovnovážných sil, které musí být
větši, než jsou přitažlivé sily uvnitř neutrálních látek obou elektrod a
elektrolytu, které vzájemně reagují.
3.5.5 ELEKTRICKÝ PROUD V
PLYNECH
Definice a vztahy
(výkon)
Nositeli elektrického náboje v plynech jsou
kladné a záporné ionty a elektrony. K překonání přitažlivých sil vlastních
neutrálním atomům plynu se používá ionizace,
jedná se o energii, resp. hybnost dodanou elektronům v atomech potřebnou k
jejich uvolnění. Vzhledem k vlastnostem elektrického náboje jako fyzikálního
pohybu p*v jde o jiný druh pohybu, např. tepelný, ultrafialového,
radioaktivního nebo rentgenového záření, které vychýlí elektron z jeho orbitu a
elektron se pohybuje mimo pole přitažlivých sil jádra atomu (obdobně kosmickým
rychlostem a gravitačnímu poli Země). V důsledku rovnovážných sil vnějšího
zdroje náboje, resp. elektrického pole se tak plyn stává vodičem elektrického
proudu. V důsledku přitažlivých sil atomu plynu dochází k rekombinaci iontů, kdy se opačně nabité částice zpětně spojují v
neutrální molekuly.
Obecně platí Ohmův zákon, že při zvyšování rozdílu
rychlostí částic, tedy napětí mezi póly elektrického pole, se zvyšuje proud
neboli fyzikální hybnost (pohyb) v čase. Při určitém mezním rozdílu rychlosti
částic, napětí U, v důsledku zvyšujících se přitažlivých lokálních rovnovážných
sil nedochází ke zvýšeni pohybu, resp. hybnosti v čase, tedy el. proudu I,
protože všechny urychlené částice ionizací tzn. nerovnovážný fyzikální pohyb
byl zpomaleny rekombinací. Při dalším zvýšení napětí se k ionizaci zářením
připojuje ionizace fyzikálním pohybem samotných iontů a dochází tak k překonání
dalších přitažlivých rovnovážných sil, které přistupují k přitažlivým silám
atomů.
Pohyb iontů, resp.
elektronů plynu v elektrickém poli o vysokém napětí se zřejmě zase přeměňuje v
jiné druhy fyzikálního pohybu částic, ať již jde o tepelný pohyb nebo pohyb rentgenového
nebo světelného záření popsaný opět vztahem p=m*v s odlišným intervalem hodnot
hmotnosti m a rychlosti v.
3.5.6 MAGNETICKÉ POLE
Definice a vztahy
(výkon)
Magnetické pole stejně jako
elektrické pole představuje z hlediska Filosofie rovnováhy složitý jednoděj,
kterým je fyzikální pohyb popsaný vztahem p=m*v. Oba fyzikální pohyby jsou
částečně nezávislé a částečně společné, neboli hodnoty m, v náleží do dvou
intervalů, jejichž průnikem je neprázdná množina, čili magnetické pole indukuje elektrické pole a naopak. Nezávislost
těchto polí zase znamená zákon zachování náboje, tedy jistého druhu fyzikálního
pohybu odvozeného ze zákona zachování hybnosti, resp. energie. To samé platí o
zákonu zachování mechanické energie v případě mechanického pohybu, odmyslíme-li
si jeho indukování jiného druhu pohybu např. tepelného. Platí tak zákon zachování celkové energie jako
celkového pohybu p=m*v a zákon zachování náboje p==m1v1.
Vzhledem k
jednoději jako pohybující se částice o nulové hmotnosti pak prostor představuje
suma takovýchto pohybů a elektrické, resp. magnetické pole uspořádaný pohyb
vyvolaný odpudivými a přitažlivými rovnovážnými silami, jak jsem je definoval v
mechanice. Vracím se tak ke starobylému pojmu éteru, který na principech mechaniky objasňuje fyzikální pole. Tyto
částice o nulové hmotnosti jsem rovněž popsal v oddíle mechaniky.
Na rozdíl od
elektrického pole a náboje vyvolaného rozdíly v energetické a hybnostní hustotě
a silami vyvažujícími tyto rozdíly a obnovujícmi průměrnou lokální energii na
jednotku prostorového objemu představuje magnetické
pole zřejmě rozdíly v hybnosti, které nejsou kvantitativní jako u
elektrické náboje ale kvalitativní, a to ve směru vektoru v ve vztahu pro hybnost jako popis magnetického
pohybu ve tvaru p=m*v. Tomu nasvědčuje
stejná hmotnost a opačný směr nositelů magnetického pole v atomech, tedy
elektronů.
Ze směru
magnetických indukčních čar měnících se podle směru proudu lze usuzovat, že
pohyb elektronů ve vodiči není rovněž přímočarý, ale má tvar spirály, takže je
kruhový v rovinách kolmých k vodiči. Tento spirálový pohyb elektronů ve vodiči
pak vyvolává srážkami s částicemi o nulové hmotnosti jejich kruhovitý pohyb a
kruhové magnetické čáry v okolí vodiče.
Rovnovážné síly
vyrovnávající směr pohybu čili rychlosti v
v rámci pohybu magnetického pole my
na průměrnou lokální rovnovážnou hybnost pak znamenají, že opačné magnetické
póly magnetu a vodičů se stejným směrem proudu, které se přitahují magnetickou silou, vyvolávají magnetické pole s opačným
směrem pohybu částic o nulové hmotnosti.
Magnetická indukce je definována
vztahem B=Fm/(Ilsinα) pro přímý vodič s proudem I, s aktivní
délkou vodiče zasahující do magnetického pole 1, úhlem α., který svírá
vodič s magnetickými indukčními čarami a silou Fm, kterou magnetické
pole působí na tento vodič. Jednotkou magnetické indukce je N/(A*m)=kgm/s2/[(kgm/s2)m]=1/m
a znamená poměr zrychlení magnetického pohybu ku množství elektrického pohybu
za sekundu na metr aktivního vodiče.
Magnetický indukční tok (skalární veličina) v homogenním
magnetickém poli (Φ=B*S=m2* l/m=m, kde B je magnetická
indukce, S je obsah rovinné plochy, např. plochy rovinného závitu, kolmé
k magnetickým indukčním čarám, a
znamená poměr zrychlení magnetického pohybu ku množství elektrického pohybu za
sekundu krát metr plochy.
Magnetická indukce
tenkého vodiče s proudem B=μI/sk, kde I je proud, s vzdálenost různá pro
přímý vodič, závit a cívku a k je konstanta. μ=sB/I*k o jednotce s2/kgm
je konstanta nazvaná permeabilita
charakterizující magnetické vlastnosti prostředí magnetického pole a znamená
množství elektrické hybnosti za sekundu v obrácené hodnotě pro konkrétní
prostředí.
Magnetické
vlastnosti látek jsou způsobeny opačnými směry pohybu elektronů o stejné
energii v atomu. Působením přitažlivých sil magnetického nebo elektrického pole
se tato elementární magnetická pole u feromagnetických látek s působností tzv.
výměnných sil mezi sousedními atomy orientují shodně s vnějším magnetickým
polem a zesilují tak účinek magnetického
pole.
Změna elektrického
pohybu, tj. pohybu elektronů vodiče v magnetickém poli, se promítá rovněž jako
změna indukovaného elektrické proudu čili pohybu v čase vyvolaného magnetickým
pohybem. Vztah pro indukované elektromotorické napětí Ui=-∆Φ
/∆t tak udává střední hodnotu
Ui indukovaného elektromotorického
napětí za dobu ∆t, tedy rychlost částic, kterou se pohybují po dráze
∆s, kterou urazí vodič v magnetickém poli, což plyne ze vztahu Ui=B
∆sl/∆t= (l/m)∆sm/∆t=∆s/∆t, kde 1 je aktivní
délka vodiče, ∆s je dráha, kterou vodič urazí za dobu ∆t a
∆sl je změna obsahu plochy opsané
vodičem za tuto dobu, součin B∆sl je změna magnetického indukčního toku
∆Φ a Ui indukované elektromotorické napětí.
Jednotkou je m/s čili rychlost.
Při změnách proudu
v cívce se mění rovněž indukované magnetické pole a indukuje se tak elektromotorické napětí ve vodiči cívky Ui=-∆Φ/∆t
a Φ=L*I, kde pro indukčnost cívky platí L=Φ/I a jednotkou je s2/kg,
která představuje obrácenou hodnotu elektrického pohybu za sekundu na metr
šířky.
Magnetické pole i
elektrické pole jako druh fyzikálního pohybu částic o nulové hmotnosti mají
rovněž svou energii, což plyne z jeho matematické definice jeho hybnosti p=m*v.
Energie magnetického pole cívky je
popsána vztahem s jednotkou Em=1/2LI2 =(s2/kg)*kg2m2/s4=kgm2/s2=J.
Elektromagnetické
pole plyne z výše popsané vlastnosti přeměny jednoho druhu fyzikálního pohybu v
jiný druh fyzikálního pohybu v rámci intervalu společných hodnot m a v, kde
tyto pole představovaná pohybem v tomto intervalu mohou přecházet jedno v
druhé.
3.5.7 STŘÍDAVÝ PROUD
Definice a vztahy
(výkon)
Povaha elektrického
proudu jako pohybu popsaného vztahem pro mechanickou hybnost p=m*v plyne rovněž
ze zákonitostí střídavého proudu, pro který platí vztahy odvozené pro
harmonický kmitavý mechanický pohyb. To plyne i ze vztahu pro okamžitou hodnotu
střídavého napětí u=Umsinωt a v=vmsinωt= vmcos(ωt+π/2),
kde Um je amplituda a ω úhlová frekvence, v je rychlost částice
a vm, jejich maximální rychlost. Vztah pro okamžitou hodnotu
střídavého proudu je i= Um/Rsirnωt, kde R je odpor rezistoru, s
jednotkou I=(m/s)*(s/kg)k=mkg/s2, kde k je konstanta.
Pro obvody s rezistorem, kondenzátorem a cívkou
platí vztahy pro odpor rezistoru R=Um/lm
s jednotkou s/kg, pro induktanci XL=Um,/Im,=ωLs,
kde L je indukčnost cívky, s jednotkou (k/s)*(s2/kg)=s/kg, kterou je
opět Ohm a pro kapacitanci Xc=Um/Im=1/(ωC)=1/[(k/s)kg]=s/kg
s jednotkou, kterou je opět Ohm. Opačná rychlost částic vzhledem k
indukovanému elektrickému pohybu u cívky způsobuje posunutí křivky proudu
vzhledem ke křivce napětí o φ=-π/2 radiánů. Dále hybnost částic za
sekundu neboli proud je nejvyšší v okamžiku, když napětí na nenabitém
kondenzátoru je nulové, což způsobuje, že proud předbíhá napětí neboli rychlost
částic o φ=-π/2.
Z povahy
magnetického a elektrického pote jako fyzikálního pohybu p=m*v s částečně
společným a částečně odlišným intervalem hodnot m a v plyne možnost
transformace elektrického pole, resp. proudu v magnetické pole, resp. tok a
tudíž existence elektromotorů a transformátorů.
3.5.8 FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI
ELEKTRONIKY
Definice a vztahy
(výkon)
Příkladem fungování
rovnovážných elektrických přitažlivých a odpudivých sil jsou polovodiče, kde
volné elektrony, tzn. elektrony dostatečně vzdálené od jiných částic, tj. s
minimální přitažlivými silami, se pohybují z místa s větší do místa s menší
hustotou elektronů, resp. s menší do větší hustoty hybnosti fyzikálního pohybu
dané průměrně vztahem pro hybnost p/V=m*v/V, kde V je objem soustavy. Z
toho plyne, že při stejném složení polovodiče dochází při vyšších teplotách ke
zvýšení množství fyzikální hybnosti na jednotku objemu srážkami částic, resp.
přeměnou různých druhů tohoto pohybu, k rekombinaci
děr a volných elektronů, tj. k obnovování lokální hybnostní rovnováhy. Při polovodiči o nestejném složení daném
příměsemi dochází k tomuto obnovování rovnováhy mezi děrami a elektrony
jako většinovými nosiči náboje různých polovodičů. Zároveň však tyto přitažlivé
síly a částečné obnovování lokální hybnostní rovnováhy způsobuje nenulové,
resp. lokálně nerovnovážné nabytí příměsí.
Polovodičů se
využívá k výrobě dvou základních druhů polovodičových součástek, a to diodových usměrňovačů a tranzistorových
zesilovačů. Usměrňovač využívá toho, že proud prochází různými polovodiči
(viz výše) jen ve směru obnovování lokálního rovnovážného stavu mezi elektrony
a dírami v polovodiči nikoliv však opačně vyjma případu destrukce diodového
usměrňovače, kdy elektrony získají takovou hybnost, že převáží přitažlivé síly
uvnitř atomu. A v případě tranzistorového zesilovače je využito rovnovážného
pohybu polovodičových elektronů a děr, které spolu s trvale nabitými částicemi
pohybujícími se ve směru vstupního napětí souhlasného s rovnovážným pohybem
různých polovodičů zesilují toto vstupní napětí.
3.5.9 ELEKKTROMAGNETICKÉ
KMITÁNÍ A VLNĚNÍ
Definice a vztahy
(výkon)
Elektromagnetické kmitání zprostředkované elektrony jako nosiči elektrického a magnetického pole
představuje společný elektromagnetický fyzikální pohyb vyvolaný rovnovážnými
silami jako důsledek průměrné lokální hybnostní hustoty, v konečném důsledku
průměrné Vesmírné hybnostní hustoty jako sumě lokálních hustot všeho
fyzikálního pohybu, zprostředkované srážkami částic a těles. Jedná se tak o přeměnu energetického hybnostního rozdílu v
rozdíl směru rychlostí, tedy čistě hybnostní.
V oscilačním obvodu se tak amplituda
elektrického napětí elektrického pohybu elektronů vyvolaná maximálním rozdílem
energie elektrických pólů kondenzátoru přeměňuje v amplitudu magnetické indukce
magnetického pohybu elektronů vyvolané rozdílem směrů rychlostí elektronů ve
vinutí cívky, která působí na elektrony opačným směrem jako je směr
elektrického proudu srážkami s těmito elektrony a způsobí opětovné nabití
kondenzátoru s opačnou polarizací.
Elektromagnetické
vlnění představuje druh fyzikálního pohybu vyjádřeného vztahem p=m*v a
složeného ze dvou pohybů vzniklých působením dvou lokálních rovnovážných
hybnostních sil vyrovnávající průměrnou energii elektronů pohybujících se
shodným směrem a směr rychlostí elektronů o stejné energii. Elektromagnetické
vlnění se může šířit prostorem
srážkami s jinými částicemi, příp. přeměnou v jiný druh fyzikálního pohybu v
rámci společného intervalu hodnot s těmito druhy fyzikálního pohybu. Při šíření
prostorem se může jednat rovněž o srážky s částicemi o nulové hmotnosti a
rychlostí ve vakuu, z nichž je složeno veškeré Bytí, jak jsem již uvedl výše.
K rezonanci elektrického oscilačního obvodu
lze uvést, že považujeme-li veškeré Bytí za fyzikální pohyb o různých hodnotách
hmotnosti a rychlosti ve vztahu p=m*v, pak při určitém elektromagnetickém
pohybu dochází k maximální lokální výchylce rovnováhy hybnosti, pro vyšší
hodnotu hybnosti omezují kmitání, resp. hybnost vzrůstající lokální rovnovážné
síly plynoucí z lokální rovnovážné hybnosti, zprostředkované, srážkami částic.
Maximální výchylka hybnosti představuje vlastní kmitání elektromagnetického
oscilátoru.
3.6 OPTIKA
3.6.1 ÚVOD
(vznik)
Světlo jako
fyzikální skutečnost představuje opět druh
fyzikálního pohybu vyjádřeného vztahem pro hybnost p=m*v. Jako každý jiný
pohyb popsaný tímto vztahem mechaniky je složen z jednodějů fyzikálního pohybu
popsaného vztahem 0kg*0m/0s, který v nekonečném počtu vytváří daný světelný
pohyb. Z aritmetického nekonečna plyne, že nula může mít opět různou hodnotu
podle toho, zda je konečné číslo dělené ∞ či ∞x, kde
x>l. Dle poznatků teorie fyziky je světlo
pohybem částic fotonů o nulové klidové hmotnosti o rychlosti světla.
Rychlost světla je pak maximální rychlost, tzn. rychlost rovná rychlosti
∞m/(x*s), kde x<∞ a složené tudíž z nekonečna jednodějů
0kg*∞m/xs=ykg*zm/xs=∞(0kg*0m/0s), kde 0<x,y,z≥∞, kde
m je metr, s sekunda a kg kilogram.
Při popisu pohybu
světla se vrátím k starobylému pojmu éteru. Protože vakuum je rovněž složeno z
jednodějů fyzikálního pohybu m*v=[(x/∞)kg (y/∞)m]/(z/∞)s, tak
ps=∞*pv, kde ps je hybnost světla a pv
je hybnost vakua. Pohybem světla dochází k
předání kinetické energie fotonu sousedním fotonům, tedy částicím o nulové
hmotnosti ps/4=∞pv/4=∞pv, beze
změny hybnosti světla a světlo se šíří všemi směry. V případě nekonečné hustoty
fotonů rovné nekonečné nebo nenulové
hmotnosti střetávaných částic pak dochází ke změně hybnosti fotonů světla ps/∞=∞pv/∞=xpv,
kde x<∞ a pohlcování světla.
Podděje (výkon)
3.6.2 SVĚTLO JAKO
ELEKTROMAGNETICKÉ VLNĚNÍ
Definice a vztahy
(výkon)
Světlo je tvořeno proudem fotonů, které představují příčné
vlnění. Současně foton jako částice o nulové klidové hmotnosti a nulových
rozměrech vychází z poznatku, že i
paprsky, které se navzájem protínají, se neovlivňují a postupují prostředím nezávisle
jeden na druhém. Tento poznatek potvrzený zkušeností se ve fyzice nazývá
princip nezávislosti chodu světelných paprsků. Seskupováním
fotonů a jejich rozptylováním dochází ke vzniku míst s podstatně vyšší
hybnostní, resp. energetickou hustotou, které vlivem elektrického pole
přitahují další fotony. Elektrické pole jsme charakterizovali jako přitažlivou
sílu mezi seskupenými částicemi s vyšší a nižší hybnosti (resp. hybnostní
hustotou), a to působením lokálních rovnovážných sil zprostředkovaných srážkami
částic s vyšší hybností s částicemi s podstatně nižší hybností. Po seskupení
fotonů nastoupí působení lokálních odpudivých rovnovážných sil, neboť vyšší
hybnostní hustota v daném místě je zpomalována okolním prostředím o nižší
hybnostní hustotě a tím se zároveň snižuje přitažlivá lokální rovnovážná síla
vydáním potřebného množství energie do okolí. Odpudivá lokální rovnovážná síla
je zprostředkována srážkami částic o vyšší hybnosti s částicemi o nižší
hybnosti.
Protože vlnění je
vlnění příčným, působí magnetické pole,
zprostředkované částicemi o stejné energii avšak rozdílném směru hybnosti a
tudíž rozdílné hybnosti, kolmo ke směru pohybu světla zprostředkovaného
elektrickým polem, jak jsem jej popsal výše.
Rychlost světla je maximální rychlost, tzn. maximální výchylka průměrné Vesmírné rychlosti dovolená působením universálních(všechných)
rovnovážných sil. Zároveň z aritmetiky nekonečna plyne, že i při nulové klidové
hmotnosti fotonu může být jeho hybnost rozdílná, a to v závislosti na hodnotě x
ve vztahu x/∞=0, kde x<∞.
Rozdílná hmotnost v relativistickém vtahu p=m*c pro
hybnost fotonu způsobuje rovněž rozdílnou frekvenci a
vlnovou délku ve vztazích pro rychlost světla c=λ*f=p/m=p* l/m, kde
λ je vlnová délka a f frekvence,
tedy při větší hmotnosti se zvětšuje rovněž hybnost a při větší hmotnosti se
může zmenšit vlnová délka a zvětšit frekvence.
Šíření světla
Šíření světla jsem
popsal v Úvodu této kapitoly. Šíření světla
ve vlnoplochách vyplývá z mechanicko-pohybové charakteristiky světla, kde
srážkami fotonů šířících se všemi směry dojde k neutralizaci hybnosti vyjma
směru vlnoploch šíření světla.
Odraz a lom světla
Pro lom světla platí vztah
sinα/sinβ=v1/v2, kde sinα/sinβ jsou
sinus funkce úhlů α a β, které svírá lomený paprsek s kolmicí
dopadu světelného paprsku na rozhraní obou prostředí, α před štěrbinou a
β za štěrbinou, v1/v2. je podíl rychlostí světla ve
dvou různých prostředích, v1 před štěrbinou, v2 za
štěrbinou. Zanedbáme-li hybnost fotonu, předanou okolnímu prostředí, pak psv=ps2,
kde psv, je hybnost světla ve vakuu a p s2 hybnost světla
v jiném prostředí. Při přechodu světla z jiného prostředí do vakua platí m
v *vv=m2*v2, z toho plyne vv/v2=m2/mv=
sinα/sinβ, tudíž čím je větší rychlost světla v druhém prostředí v2,
tím je menší hmotnost částic v druhém prostředí m2 a tím je menší
úhel αv lomu ve vakuu, kde vv je rychlost světla ve
vakuu a mv hmotnost částic vakua.
Obdobně to platí
při lomu světla z vakua do jiného prostředí, zanedbáme-li hybnost částic, které
se stanou nositeli světla, oproti hybnosti fotonu světla ve vakuu. Obdobně lze
vztáhnout tyto vztahy na přechod mezi hybnostně hustším do hybnostně řidšího
prostředí a naopak, zanedbáme-li hybnost fotonu, předanou okolnímu prostředí.
Disperze světla
Disperze světla souvisí s různou
hmotností fotonu v klidovém stavu x/∞kg u světla, jak plyne z aritmetiky
nekonečna. To znamená, že světlo je složeno z fotonů o různé frekvenci a
hybnosti, které ve vakuu má konstantní rychlost c, avšak v jiném prostředí, kde
různá relativistická hmotnost nositelů světla m>0, se tyto složky světla
lámou pod různými úhly. Když složky světla s vyšší frekvencí, tudíž nižší
hmotností částic se lámou pod větším úhlem lomu.
Interference světla
Interference světla lze
pozorovat pouze u koherentních světelných vlnění, tedy vlnění o stejné
frekvenci. Výkladem o působení rovnovážných sil jsem poukázal na to, že stejná
frekvence souvisí se stejnou hodnotou rovnovážných sil a ta je závislá na
hybnosti. Z toho plyne, že f1=f2, a tedy v1/v2=λ1/λ2=m2/m1=1.
Jinými slovy při
stejné hybnosti světelných vlnění srážkami částic nedochází ke zvýšení hybnosti
vlnění, a tudíž jeho frekvence, nýbrž k zintenzivnění světla o téže frekvenci.
Ohyb světla
Ohyb neboli difrakce světla souvisí dle mého názoru s lomem světla, a to v důsledku změny průměrné
hybnosti hustoty prostředí. Obojí je pak důsledkem šířeni světla, tak jak bylo
popsáno výše.
Vztah
asinα=kλ pro polohu interferenčních minim osvětlené štěrbiny, kde a
je šířka štěrbiny, λ je vlnová délka světla a k=1,2,3 řád interferenčního
minima, lze převést na vztah pro lom světla (kλ/a1)/(kλ/a2)=a2/a1=
(sinβ/sinα1)/(sinβ/sinα2)= sinα1/
sinα2=(m1/m)/(m2/m)=m1/m2=(v2/v)/(v1/v)=v2/v1,
kde m a v jsou rychlost světla ve vakuu a m1 a v1 hmotnost
a rychlost částic světla před štěrbinou a m2 a v2 hmotnost
a rychlost částic světla za štěrbinou, a tedy čím je širší štěrbina a2,
tím je menší změna úhlu světla, resp. úhlu α2 svíraný světlem
s kolmicí paprsku světla za štěrbinou, tím je menší podíl průměrných
hmotností částic před a za štěrbinou a
menší podíl průměrných rychlostí částic za a před štěrbinou, tj. poměru
rychlostí a hmotností fotonů.
Polarizace světla
Při světelných
vlněních založených na hybnosti dochází působením rovnovážných sil k elektrické polarizaci, která je však
zcela nahodilá. V případě, že se pohybující fotony srazí s částicemi o větší
hybnosti, které umožňuji pouze pohyb jedním směrem, v ostatních směrech dochází
ke zpomalení pohybu fotonů předáním jejich hybnosti, resp. pohlcením světla,
pak nastává polarizace světla pouze v jednom směru pohybu.
3.6.3 OPTICKÉ ZOBRAZENÍ A
OPTICKÉ SOUSTAVY
Definice a vztahy
(výkon)
Světlo představuje
fyzikální pohyb vyjádřený vztahem m1*v1, kontaktní
optické prostředí vztahem m2*v2. Po průchodu světla tímto
optickým prostředím představuje světlo fyzikální pohyb mv= m1*v1+
m2*v2.
Zakřivení povrchu čoček způsobuje spojitý lom světla u spojek nebo rozptýlený lom světla u rozptylek. Zrcadla jsou
složeny z látek, které představují fyzikální pohyb o relativně velké hybnostní
hustotě, kde směr rychlosti jejich částic směřuje vně látky. Příkladem je voda
nebo rtuť a tento pohyb popisuje mechanika kapalin.
Z rovnice pro
ohniskovou vzdálenost čočky 1/f=[n2/n1(=v1/v2=m2/m1=sinα1/sinα2)-1](1/r1+
l/r2), kde f je ohnisková vzdálenost čočky a r1, r2
poloměr křivosti optických ploch a n2 index lomu látky, z níž
je čočka vyrobena, a n1 index lomu prostředí, plyne, že čím je širší čočka a čím je větší hmotnost
částic čočky, tím je větší zpomalení světla a tím je větší úhel lomu za čočkou
vzhledem k rozdílu rychlosti světla v čočce a za čočkou.
3.6.4 ELEKTROMAGNETICKÉ ZÁŘENÍ
Definice a vztahy
(výkon)
Z popisu světla
plyne, že světlo o vyšší frekvenci a
kratší vlnové délce je představováno pohybem částic o vyšší hmotnosti, a to
relativistické i klidové, a naopak z tohoto pohledu vlnění nejtěžších
částic představuje záření γ(gama), pro které γ(vlnová
délka)/m(metry)=10-12 až 10-14 a nejlehčí záření
rozhlasové, pro které γ(vlnová délka)/m(metry)=102 až 100,
mezi nimi jsou televizní a rozhlasové vlny, tzv. VKV(velmi krátké vlny), pro
které γ(vlnová délka)/m(metry)=100(=1) až 10-2,
mikrovlny, pro které γ(vlnová délka)/m(metry)=10-2 až 10-4,
infračervené záření, pro které γ(vlnová délka)/m(metry)=10-4 až
10-6, ultrafialové záření, pro které γ(vlnová délka)/m(metry)=10-8
až 10-10, mezi infračerveným a ultrafialovým zářením se vyskytuje
světlo, dále jde o rentgenové záření, pro které γ(vlnová
délka)/m(metry)=10-10 až 10-12. S frekvencí souvisí
rovněž energie a hybnost záření, kde světlo s nejtěžšími částicemi má největší
hybnost a energii a naopak.
Energie vyzařovaná černým tělesem při vzrůstající teplotě
s největším podílem při vlnové délce γ max dle mého názoru představuje
obdobu resonance oscilátoru, jinak řečeno při větší frekvenci nastává tlumení
vlivem rovnovážných sil, které připouštějí maximální hodnotu výchylky hybnosti,
resp. energie pro danou frekvenci tělesa.
Kvantová povaha světla E=h*f, kde
E jsou kvanta, tj. množství energie vyzařovaná postupně světlem, veličina h je
fyzikální Planckova konstanta h=6,626*10-34 Js (Joule krát sekunda),
f frekvence světla, plyne z duality fyzikálního pohybu, který jako pohyb
vyjádřený vztahem p=m*v má vždy částicovou povahu o hmotnosti rn, přičemž
jednoděj o nulové hmotnosti vzniklý nekonečným dělením částice je fikce.
Vztah E=h*f plyne z toho, že
každý foton, resp. částice znamená přírůstek hybnosti, resp. hmotnosti a tedy
zvýšeni frekvence vlivem působení rovnovážných sil. Přírůstek hybnosti znamená
zároveň zvýšení energie, což plyne ze souvislosti hybnosti a energie ukázané v
mechanice. Vztah E=h*f lze přepsat E=h[=mv(fotonu)/mv(světIa)]/s (za sekundu).
Luminiscence znamená, že záření
o kratší vlnové délce (a větší frekvenci) a tudíž vyšší hybnosti vyvolává v
látce o nižší hybnosti fotonů srážku částic záření o delší vlnové délce (a
nižší frekvenci), tedy nižší hybnosti, než má výše uvedené záření, které je
původcem této luminiscence, celková hybnost je však tudíž zachována.
S hybností částic
látek rovněž souvisí vznik spektra látek při srážce částic záření s částicemi
látek.
Rentgenové brzdné záření jako důsledek zpomalování pohybu elektronů plyne zřejmě ze zvýšení
hybnosti okolních částic prostředí, které přebírají srážkou část hybnosti
elektronů. Charakteristické rentgenové
záření plyne zřejmě ze srážek částic kovů, resp. z jejich uvolňování z kovů
vlivem jejich zvýšené hybnosti vzniklé srážkou s elektrony, a to působením
rovnovážných sil.
3.7 SPECIÁLNÍ TEORIE RELATIVITY
3.7.1 SPECIÁLNÍ TEORIE
RELATIVITY
Definice a vztahy
(výkon)
Maximální rychlostí
je dle této teorie rychlost světla c.
Tato rychlost zároveň představuje maximální
rychlost přípustnou a omezenou působením
universálních (všechných) rovnovážných sil, větší rychlostí bychom
zřejmě mohli dosáhnout pouze při destrukci Vesmíru.
Jinak řečeno prostřednictvím
srážek částic dochází k omezení maximální rychlosti, kdy vyšší rychlost než
rychlost světla vyvolává takové hromadění částic díky nadprůměrné hybnostní
hustotě, že zvyšující se hybnost je neustále snižována srážkami s přitahovanými
částicemi o nižší hybnosti.
Rychlost světla tak odpovídá nekonečnému času, nulové
délce a nekonečné hmotnosti. Tzn. jde o soustředění
hmotnosti Vesmíru do jediného nekonečně stálého bodu, a to v případě, kdyby se
celý Vesmír pohyboval touto rychlostí.
Zároveň jsou Einsteinovi
vzorce pro čas dokladem toho, že čas,
délka i hmotnost jsou převoditelné na rychlost. Jinak řečeno nulový čas v
soustavě pohybující se rychlostí světla znamená nenulový čas v klidové
soustavě, nekonečná délka v soustavě s rychlostí světla nabývá konečné hodnoty
a nulová hmotnost v soustavě s rychlostí světla je nenulová. Jinak řečeno
veškeré dění v makrosvětě je představováno pohybem fotonů v mikrosvětě, který
má právě nulovou klidovou hmotnost, čas a makrosvět má k němu nekonečný rozměr.
Důsledkem těchto
úvah je potvrzení fotonu jako stavebního
prvku makrosvěta, v mém pojetí nazvaném jednoděj, který se pohybuje
rychlostí světla a zároveň potvrzuje, že rychlostí jako fyzikálním pohybem lze
vyjádřit všechny ostatní základní veličiny makrosvěta, tedy hmotnost čas i
délku. Dále, že všechny předměty makrosvěta lze převést na proud fotonů, které
mimo jiné zprostředkovávají pohyb světla.
3.7.2 VEDLEJŠÍ ROZMĚR
Definice a vztahy
(výkon)
Jak lze definovat základní veličiny našeho rozměru, k
tomu nám slouží Speciální teorie relativity Alberta Einsteina. Základním
předpokladem této teorie je, že maximální možnou rychlostí našeho rozměru je
rychlost světla.
Dle mého názoru rychlost světla představuje průnik mezi
naším a vedlejším rozměrem, tedy maximální rychlost dosažitelnou v našem
rozměru a minimální rychlost dosažitelnou ve vedlejším rozměru, v případě
rychlosti světla jde o Božský rozměr. Dostáváme se tak k následujícím
relativistickým vztahům v našem a vedlejším rozměru. √(l-c2/c2)=0,
který tvoří jmenovatel relativistických vztahů pro čas, délku a hmotnost. Za
předpokladu, že v čitateli těchto vztahů je ∆t=l=m0=0, pak
výsledek tohoto podílu je -∞≤m, ∆t0,10=+∞,
neboť tento podíl lze přepsat jako (1/+-∞=0)/(1/+-∞=0)=x,
-∞≤x≥+∞.
Vzhledem k tomu, že veškerý čas, hmotnost a délka je
podle Filosofie rovnováhy fyziky zároveň převoditelný na rychlost a lze je tedy
převést na proud fotonů o rychlosti světla o nulové klidové hmotnosti, v
nulovém čase a nulové délce a tím vyjádřit jakýkoliv objekt v našem světě,
dostáváme se tak ke komplexním hodnotám klidového času a délky, hmotnosti v
pohybující se soustavě. Jedná se o jinou hmotu, která stojí v protikladu k
převážné formě hmoty v našem rozměru. Ještě více se povaha a existence jiné
hmoty projeví ve vedlejším rozměru.
Z toho vyplývá, že použijeme pro Einsteinovy vztahy
Speciální teorie relativity základní předpoklad, že rychlost pohybu ve
vedlejším rozměru překračuje rychlost světla. Dostáváme se tak k následujícím
relativistickým vztahům ve vedlejším rozměru. √[1-(c2+x)/c2)]=√(-x/c2)=i√(x/c2),
pro x>0, kde i je komplexní jednotka, který tvoří jmenovatel
relativistických vztahů pro čas, délku a hmotnost. Za tohoto předpokladu pak
výsledek podílu pro naší délku a čas je ∆t, ∆l=∆t0,
∆10*i√(x/c2), kde ∆t0, ∆10 je
rozdíl klidové času a délky a ∆t, ∆l je rozdíl pohybujícího se času
a délky o rychlostí větší než rychlost světla c o proměnnou x, pro vedlejší
rozměrovou hmotnost m=m0/i√(x/c2), kde m0
je klidová hmotnost a m pohybující se hmotnost o rychlostí větší než rychlost
světla c o proměnnou x, i je komplexní jednotka. Tudíž nárůst délky a času v
našem rozměru se projeví jako pokles jiné délky a jiného času ve vedlejším
rozměru a nárůst hmotnosti v našem rozměru jako nárůst jiné hmotnosti ve
vedlejším rozměru v důsledku snížení shora uvedeného čísla x představujícího
rychlost (tedy jednu z podob energie, resp. relativistické hmotnosti,
resp. pohybu složenou z času a délky vyjma hmotnosti) v důsledku
zákona o zachování energie. Dostáváme se tak k pojmům jiný čas, jiná délka a
jiná hmotnost představující jinou hmotu vedlejšího a našeho rozměru. Spojnici
mezi vedlejším a naším rozměrem, mezi hmotu a jinou hmotou obou rozměrů tvoří
světlo, tzn. částice, možná i o nenulové klidové hmotnosti pohybující se
rychlostí světla, jde o Božský rozměr, možná o nekonečné energii, a absolutní
vakuum.
Zdrojem světla jsou slunce a hvězdy, které vznikají a
zanikají. Dochází tak k nastolování rovnováhy mezi hmotou a jinou hmotou,
délkou a jinou délkou, časem a jiným časem, jednoduše řečeno mezi energií a
jinou energií, která vzhledem k nekomplexní a komplexní veličině
relativistické hmotnosti v našem a vedlejším rozměru a vztahům Einsteinovy
Speciální teorie relativity pro relativistickou energii E=mc2, a pro
vektor relativistické hybnosti p=mv, kde E je celková relativistická energie, m
je relativistická hmotnost, v vektor rychlosti soustavy a c rychlost
světla, E nabývá rovněž nekomplexní i komplexní hodnoty, konečné i nekonečné
hodnoty, v našem Vesmíru zřejmě pouze konečné a nekomplexní hodnoty, dále
vztah pro dilataci (tj. rozpínání) času ∆t=∆t0√[1-(v2)/c2)],
kde ∆t0 je rozdíl časů v klidové soustavě, popř.
v soustavě o nižší rychlosti než v soustavě o vyšší rychlosti v
(v je skalár rychlosti), kde platí proměnlivý relativistický čas o rozdílu
časů ∆t. Dále vztah pro kontrakci (tj. zkracování) délek l=l0√[1-(v2)/c2)],
kde l0 je délka v klidové soustavě, popř. v soustavě o
nižší rychlosti než v soustavě o vyšší rychlosti v(v je skalár
rychlosti), kde platí proměnlivá relativistická délka l, a dále vztah m=m0/√[1-(v2)/c2)],
kde m je relativistická hmotnost a v rychlost v soustavě o vyšší
rychlosti (v je skalár rychlosti) a m0 klidová hmotnost
v nehybné soustavě.
Lze tedy říci, že existují dvě protikladné síly hmota a
jiná hmota, kde je rovnováha nastolována neustálým vznikáním a zanikáním hvězd
čili průniku světla mezi rozměry. Přičemž lze předpokládat, že energie uvolněná
zánikem hvězd se rovná energii spotřebované k jejímu vzniku a zákon zachování
energie tak platí ve vedlejším i našem rozměru.
Relativistický obraz světa
(zánik)
Vzhledem k obsahově provázanosti našeho rozměru, který je
základem vedlejšího rozměru, a vedlejšímu rozměru, který je jeho nadstavbou,
lze vysvětlit vzájemné pronikání a provázanost těchto prostorů projevující se v
protikladnosti veškerého ne-bytí v těchto prostorech. Společný rozměr našeho
rozměru a vedlejšího rozměru jsou rozměry o rychlosti
světla, resp.
elektromagnetického vlnění a absolutního
vakua, které tak působí na náš rozměr mj. neustálým urychlováním jeho částic v
podobě přeměny světla na hmotu, jsou-li fotony o rychlosti světla pohlcovány
hmotou, a opačně přeměnou hmoty na světlo vyzařuje-li fotony
Z hlediska matematiky našeho rozměru tomu odpovídají
operace s kladnými a zápornými čísly vyjma 0, nerovnice vyjma rovnic,
odečítání, dělení a odmocňování, resp. sčítání, násobení a umocňování, tedy
myšlenky, které jsou protikladné stejně jako je světlo a vakuum.
V biologii se tato protikladnost projevuje v podobě
autotrofních a heterotrofních organismů, které se živí anorganickými látkami
nebo v druhém případě organickými látkami zejména jinými organismy. Opět zde
vzniká rozpor mezi ničením a tvořením, vakuem a světlem.
Stejně myšlenky člověka jsou rozporné ničivé a tvořivé,
podobně jako příroda, která organismy tvoří a zároveň je ničí.
Důvodem těchto protikladů mezi ničením a tvořením je dle
mého názoru pronikání skutečností a neskutečností našeho a vedlejšího rozměru.
Slovy Filosofie rovnováhy se jedná o protispoluděj, tedy ničeni tvorby a
spoluprotiděj čili tvořeni v ničeni a to v podobě složitého ničení jako
spoluprotiděje čili jiné hmoty či jiné energie z hlediska našeho rozměru
nebo složitého tvořeni jako energie či hmoty z hlediska našeho rozměru,
které jsou dle mého názoru v obou rozměrech propojeny světlem a vakuem.
Jak je možné ovlivňování našeho rozměru vedlejším
rozměrem ve všech oblastech života jako jsou filosofie, náboženství, dějiny,
politická filosofie a právo, matematika, fyzika, biologie, chemie a v
neposlední řadě šachy, základy psychologie, sociologie a ekonomika. Dle mého
názoru je to proto, že Filosofie rovnováhy chápe skutečnost jako děj, který je
jednotný, nepřetržitý, souvislý a podobný.
Proto ve filosofii existují směry, které upřednostňuji
dobro nad zlem a naopak zlo nad dobrem. U náboženství se mluví o zosobnění
dobro a zla. V politické filosofii existují vláda jediného diktátora a širší
skupiny, resp. demokracie. Právo může být diktát jednotlivce, může být také
společenskou smlouvou všech členů společnosti, ne nebo může akceptovat trest
smrti tam, kde by bylo na místě doživotí. V psychologii může být přijímán
člověk stejně s kterýmkoliv druhým člověkem nebo může být přijímán jeden
rozdílně od druhého, a to např. bohatý od chudého, a to už v dětství, tedy od
počátku s následky pro celý život, sociální chování může mít povahu násilí nebo
smlouvy s minimálním nutným, resp. výchovným prvkem donucení. Stejně šachy či
jiné hry mohou být hrány útočně nebo obranně se zrcadlovým opakováním
neobraných tahů.
Jaká existuje cesta z věčného sporu mezi naším a
vedlejším rozměrem, tedy mezi hmotou a jinou hmotou čili mezi energií a jinou
energií. Dle mého názoru jde o zmenšování chyby, která je neodstranitelná
vzhledem k dějově rozpolcené povaze skutečnosti. Jinými slovy začnou-li se
všichni tvorové našeho rozměru chovat v souladu s dohodou s tvory vedlejšího
rozměru pak po konečně dlouhém čase vzhledem ke konečnosti celkového děje,
energie o velikosti W=x připadajícího na náš a vedlejší rozměr vzhledem
k omezenosti nejvyšší dosažitelné rychlosti v těchto rozměrech bude
velikost chyby rovna (x/2+x/4+x/8+x/16+…=x, x≠1 tedy zanedbatelná z
pohledu obou rozměrů.
Jinými slovy s postupem času budou odstraňovány chyby
lidstva z generace na generaci nebo v rámci jedné generace bude-li chtít a tím
také trest, který způsobuje skutečnost vedlejšího rozměru v podobě pronikání
jiné energie, jak jsem již uvedl výše, dojde k co možná největšímu
zmenšení toku energie mezi oběma rozměry.
V konečném důsledku nepůjde o trest a chybu ale o hru na
chybu, která bude čistě formální, půjde o soutěž mezi naším a vedlejším
rozměrem, která bude oceněna pouze symbolicky. Jednou bude vítězem jeden,
jednou bude vítězem druhý a bude se to střídat, jinými slovy půjde o milosrdné
vítězství a porážku.
Jaká vede cesta ke konečnému smíru takto omezeného dobra
hmoty a zla jiné hmoty v našem rozměru, je to působení co možná nejméně
smrti a bolesti. Všichni jsme nezbytnou součástí skutečnosti, ať zlí nebo
dobří, se kterou se počítá, nelze přijmout náš rozměr a odmítnout vedlejší rozměr,
protože tvoří jednotu a součást nás samotných.
V opačném případě ve snaze zničit jinou hmotu pouze
zvyšujeme tok energie mezi oběma rozměry (časoprostory).
Literatura: http://www.novinky.cz/veda-skoly/279473-nasa-chce-dohnat-star-trek-a-cestovat-vesmirem-nadsvetelnou-rychlosti.html : pst, Novinky, 2012
3.8.1 ÚVOD
(vznik)
Mikrosvět
představovaný mikročásticemi a jejich interakcemi je opět složen z jednodějů,
které tvoří nejmenší fyzikální pohyb popsaný v mechanice a který je tak druhem
složeného fyzikálního pohybu. Ve fyzice
mikrosvěta se zřetelně projevuje převoditelnost
rychlosti na hmotnost, délku a čas, tedy jejich jednotná povaha jako
fyzikálního pohybu popsaného ve Speciální teorii relativity. Dále se zde
projevuje částicová kvantová povaha všeho děje, kdy pouze
jednoděj jako nekonečně dělený pohyb představuje čistý pohyb částice o nulové
hmotnosti, ostatní pohyb je složitým jednodějem, tedy pohybem částic.
Podděje
(výkon)
3.8.2 KVANTOVÁ FYZIKA
Definice a vztahy
(výkon)
Fotoelektrický jev,
kdy fotony srážkou s elektrony látky jim předávají hybnost, resp. energii a
zvětšuji jejich hybnost, kde hf=Wv+ (l/2)mev2,
kde Wv představuje výstupní práci, která je potřebná k překonání
přitažlivé síly látky, neboli síly, která urychluje pohyb elektronů ve směru
pohybu látky, a (1/2)mev2 představuje kinetickou energii,
resp. hybnost fotoelektronů po překonání přitažlivé síly látky.
Povaha světla jako
proudu fotonů a elektromagnetického záření popsaného v textu o světle, tedy
elektromagnetické vlnění je důsledkem rozdílné hybnostní, resp. energetické
hustoty seskupených a rozptýlených fotonů a vyplývá rovněž ze vztahu
E=hf=hc/λ a p=mc=h/λ ze kterého plyne λ= h/mc a f=c/λ =mc2/h.
Z těchto dvou vztahů je zřejmé, že s vyšší
hmotností fotonů se snižuje vlnová délka a zvyšuje frekvence
elektromagnetického vlnění. A z toho rovněž plyne, že světlo jako pohyb
p=m*c při nízkých frekvencích má spíše povahu vlněni, převládá rychlost a při
vyšší frekvenci je výraznější částicová povaha záření, převládá hmotnost.
Polohu
mikročástice a její hybnost však nelze určit podle fyziky mikrosvěta s
absolutní přesností, pomocí de Broglieových vln a Heisenbergových
vztahů neurčitosti lze pouze určit pravděpodobnost s níž se
mikročástice bude nacházet v určitém místě prostoru. Toto bylo
ověřeno pokusem, kdy byly vystřelovány za stejných vstupních podmínek fotony
oproti štěrbině, kdy tyto fotony dopady na různá místa, avšak na místě s
největší pravděpodobností výskytu byl jejich dopad nejčastější.
Pohyb mikročástic (složených zřejmě z fotonů o
rychlosti menší nebo rovnu rychlosti světla) jako míra pravděpodobnosti vyplývá ze zřejmé povahy fotonu jako nekonečně dílčího fyzikálního
pohybu, kdy jeho pohyb je částečně určen pohybem ostatních fotonů a srážkami
s nimi a částečně nezávislý neboť z hlediska lidské poznatelnosti
neexistují menší dílčí částice, z nichž by se skládal foton, resp. jejich hybnost.
Author: Dalibor Grůza
Time: 14/04/2012
07:27:16
Post:
Matematický systém založený na výše
uvedených axiomech jednotkového nekonečna, které lze dále zvětšovat, a
dokonalého nekonečna, které již nelze dále zvětšovat, podle mne zobrazuje v našem
hmotném světě rozpor fyziky mikročástic, resp. nejznámější platné
Schrödingerovy rovnice jako pohybová rovnice nerelativistické kvantové teorie
či Heisenbergovy relace (též vztahy či princip) neurčitosti, a fyziky
makrosvěta dle Speciální teorie relativity , resp. nekonečné dilatace času a
kontrakce délek při maximální dosažitelné rychlosti světla ve světě, resp. ve
Vesmíru. Dokonalé nekonečno v makrosvětě představované součtem jednotkových
nekonečen složených v konečném důsledku ze součtu dokonalého nekonečna
dokonalých nul, tedy absolutního vakua podle mne vysvětluje jev kolapsu vlnové
funkce, kdy z hlediska mikrosvěta neumíme tento součet dokonalého nekonečna
dokonalých nul provést, vždy se jedná pouze o větší či menší pravděpodobnost
daných výsledků a z hlediska makrosvěta vidíme již pouze výsledky daného součtu
dokonalého nekonečna dokonalých nul, tedy jen jeden z možných výsledků.
Literatura:
Protože Schrödingerova rovnice obsahuje na jedné straně první parciální
derivace vlnové funkce podle času a na druhé straně druhé derivace podle
prostorových souřadnic (Laplaceův operátor), není tato rovnice invariantní vůči
Lorentzově transformaci. Není tedy v souladu se speciální teorií relativity.
Nejedná se tedy o relativistickou rovnici. Relativistickou obdobou
Schrödingerovy rovnice jsou např. Diracova rovnice nebo Kleinova-Gordonova
rovnice. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Schr%C3%B6dingerova_rovnice )
V kvantové mechanice se kolapsem vlnové funkce rozumí její redukce ze
superpozice několika vlastních stavů měřených veličin na jeden z těchto
vlastních stavů. Jde o neunitární časový vývoj v důsledku interakce s
pozorovatelem. Časový vývoj vlnové funkce izolovaného systému se řídí
Schrödingerovou rovnicí (nebo jejími relativistickými ekvivalenty, viz např.
Diracova rovnice). Tato dynamika zachovává informaci o původním stavu, protože
z aktuálního stavu lze určit jak stav budoucí, tak stav předchozí. Pokud na
systému provádíme měření, které může nabývat několika možných výsledků, vždy (s
danou pravděpodobností) naměříme jen jeden z možných výsledků. Během tohoto
procesu, zvaném kolaps vlnové funkce, se informace o původním stavu
nezachovává. Stále diskutovaným problémem je, zda je kolaps vlnové funkce
fundamentálním fyzikálním jevem, jak tvrdí např. Kodaňská interpretace kvantové
mechaniky, nebo zda jde o důsledek vzniku korelace mezi kvantovým stavem
pozorovatele a pozorovaného objektu, tedy zda vzniká v důsledku dekoherence.
(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolaps_vlnov%C3%A9_funkce )
Heisenbergův princip neurčitosti (též relace neurčitosti) je matematická
vlastnost dvou kanonicky konjugovaných veličin. Nejznámějšími veličinami tohoto
typu jsou poloha a hybnost elementární částice v kvantové fyzice. Heisenbergův
princip říká, že čím přesněji určíme jednu z konjugovaných vlastností, tím méně
přesně můžeme určit tu druhou - bez ohledu na to, jak dobré přístroje máme. To
také znamená, že představa z klasické fyziky, že můžeme předpovědět chování
systému, pokud známe jeho počáteční stav, je v praxi k ničemu: počáteční stav
systému nikdy nemůžeme zjistit dostatečně přesně (protože nelze dostatečně
přesně zjistit oba tyto konjugované parametry). (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Princip_neur%C4%8Ditosti
)
http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?whichpage=31.9333333333333&TOPIC_ID=1375#23280 : Ráj začíná vědeckým pokusem na mé zahradě, http://hp.ujf.cas.cz/~wagner/popclan/vakuum/vakuum.html : Vakuum ve skutečnosti prázdnota není aneb kouzla kvantové fyziky, Vladimír Wagner, Ústav jaderné fyziky Akademie věd ČR Řež
Vlnové vlastnosti částic dle vztahu λ=h/p=h/(mv), tzv. de Broglieovy vlny přímo plynou ze Speciální teorie relativity
nebo-Ii z převoditelnosti hmotnosti, délky a času na rychlost, tzn., že veškerá
hmotnost je složena z fotonů pohybujících se rychlostí světla o nenulové
relativistické hmotnosti nebo v nekonečném množství a pohybujících se nižší
rychlosti, zřejmě bodových částic o nulové relativistické hmotnosti. Pak
obdobně jako světlo jsou i jiné látky zároveň částicové a zároveň vlnové
povahy. Toto vlnění fotonů látek má nulovou hybnost, je-li tvořeno pohybujícími
se fotony vystřelovanými z pevné látky o nižší rychlosti jako rychlost světla,
jinak jde o přeměnu látky na proud fotonů neboli světlo.
Vázaným částicím
odpovídá působení přitažlivé rovnovážné síly, která
vzhledem k vysoké lokální hybnosti tělesa předurčuje hybnost, tzn. velikost a
směr pohybu částice, na níž působí. Důsledkem přitažlivé rovnovážné síly je
snížení celkové hybnosti volných částic omezením jejich pohybu silami
vázajícími je na určitý prostor. Nárazy vystřelovaných částic tělesa dojde k
lokálnímu zvýšení hybnosti částicového fotonu s nejvyšší hybností, které tak
překonávají vazebné síly a opouští těleso v podobě světla či vystřelených
částic s vyšší hmotností, než je foton. Tím se snižuje hybnost tělesa a dochází
k hmotnostnímu schodku vázané částice.
V důsledku omezení pohybu vlnění fotonu částice dochází rovněž ke kvantování jejich vlnové délky a v
důsledku toho i jejich ostatních veličin jako energie i hybnost apod.
3.8.3 FYZIKA ELEKTRONOVÉHO
OBALU
Definice a vztahy
(výkon)
Elektrony jako částice s menší absolutní hybností jsou
vlivem působení jader atomů, které mají výší absolutní hybnost srážkami s
fotony, přitahovány, resp. hustota jejich hybností je vyrovnávána s hybností
jader atomů a tím je nastolován rovnovážný stav. Působení této přitažlivé sily
slábne se vzdáleností od jádra atomu, s touto vzdáleností klesá rovněž energie,
resp. hybnost elektronu dostatečná k překonání vazebných sil, resp. hybnosti
jádra atomu. Elektrony nejdále od jádra
atomu tak nejvíce působí změnu hybnosti srážkou částic a určují tak chemické
vlastnosti látek Má-li atom méně než 4 elektrony v nejvzdálenějších
podslupkách s a p od jádra atomu mají tyto elektrony nízkou hybnost
odpovídající hybnosti vlastního atomu, která se zvyšuje srážkami s elektrony
atomu, který jich má více než 4 při chemické reakci. Elektrony se zvýšenou
hybností pak překonávají vazebné síly jádra atomu a váží se k jádru atomu s
vyšší hybnosti elektronů v nejvzdálenější podslupce. Atomy s velkou hybností
elektronů v nejvzdálenější podslupce jsou pak stabilní.
Stimulovaná vynucená emise světla je způsobena vybuzením stavu atomu, tedy u atomů s elektrony s velkou
energií resp hybností vzdálených od jádra, zvýšením této hybnosti srážkou s
fotony záření, dojde k hromadnému překonání vazebných (přitažlivých) jaderných
sil u fotonů v elektronech s velkou hybností, které se tak vyzáří ve
stimulované emisi světla laseru.
3.8.4 FYZIKA ATOMOVÉHO JÁDRA
Definice a vztahy
(výkon)
Jádro atomu se skládá především z protonů a neutronů,
kladně nabitý proton má značně větší hybnostní hustotu avšak menší celkovou
hybnost než neutron. Obě částice však dle mého názoru představují druh
fyzikálního pohybu složeného z pohybujících se fotonů.
Výše uvedené
poznatky plynou z rovnic štěpení protonů a neutronů 11p→.10n+01e+00v
se spotřebou energie a s uvolněním energie, kde 00v je
antineutrino, 11p proton, 10n
neutron a 01e elektron. Dodáme-li dostatek energie, pak
získáme štěpnou reakci 11p→10n+01e+00v
(=10p)+ 01e+00v,
ze které plyne, že se energie v podobě hybnosti
přeměnila na kladně a záporně nabité částice o nenulové hmotnosti, když
vstupem i výstupem této složené reakce je proton. Tato složená reakce tak
dokazuje souvislost mezi energii, resp. hybností představovanou pohybující se
částicí (tzn. fyzikálním pohybem p=m*v) a hmotnosti a nábojem.
3.8.5 VAZEBNÁ ENERGIE JÁDRA A
JADERNÁ REAKCE
Definice a vztahy
(výkon)
Vázaným částicím přísluší působení rovnovážné přitažlivé
síly, která vzhledem k vysoké hybnosti jádra předurčuje hybnost, tzn. velikost
a směr pohybu částic, na něž působí, v daném případě vázaného nukleonu (tj.
jakékoliv částice jádra). Důsledkem
přitažlivé síly je snížení hybnosti, resp. hybnostní hustoty oproti volným
nukleonům omezením jejich pohybu silami vázajícími je na určitý prostor. Nárazem střely (částice) do jádra může
dojít k lokálnímu zvýšení hybnosti nukleonu tvořeného fotony s nejvyšší
hybností, který tak překoná v podobě jím tvořené částice (tzn. jádra,
elektronu) vazebné síly jádra atomu a opouští atom jako vyzářená částice. V důsledku
zvýšení hybnosti fotonů, resp. jimi vyzářené částice v krátkém čase nedojde k
rozptýlení hybnosti srážkou s ostatními částicemi atomu vzhledem k menšímu
počtu srážek v tak krátkém čase. Jinými slovy sníží se výstupní práce W. Tím se
uvolní energie, resp. hybnost odpovídající hybnosti této vystřelené částici a
zároveň klesne energie, resp. hybnost atomu nikoliv jen o hybnost střely ale o
hybnost vyzářené částice. Tímto poklesem celkové hybnosti, resp. energie lze
rovněž vysvětlit relativistický hmotnostní schodek jádra, což je rozdíl
mezi celkovou hmotností volných nukleonů a skutečnou (experimentálně zjištěnou)
hmotností jádra, které je z nich složeno. Fotony s vyšší hybností tvoří
zřejmě kvarky a jejich hybnost je
zvyšována srážkou s gluony tvořenými
opět fotony. K uvolnění gluonů, resp. jader atomu helia, elektronů a pozitronů
nemusí docházet pouze umělým zvyšováním hybnosti kvarků srážkou vnějších
gluonů, ale i srážkou gluonů uvnitř atomu, resp. molekuly s vyšší než lokální
rovnovážnou hybností, tím se postupně uvolňují částice a děj se nazývá radioaktivita.
3.9.1 ÚVOD
(vznik)
Astrofyzika zkoumá fyzikální a
chemické vlastnosti kosmických těles a mezihvězdného prostředí, jinými slovy
zabývá se Vesmírem jako celkem nebo jeho podstatnými částmi. V obou případech
se z hlediska Filosofie rovnováhy jedná o složitý děj, který z důvodu
nepřetržitosti a souvislosti všeho děje logicky souvisí se všemi ostatními ději
ve fyzice. Jedná se tak v obou případech obdobně jiným předmětům fyzikálních
oborů o složitý fyzikální jednoděj neboli složitý
pohyb vyjádřený vztahem pro hybnost p=m*v. Z hlediska fyziky tak rovněž
časoprostor jako čtyřrozměrný prostor představuje složitý pohyb vyjádřený tímto
vztahem. Ze souvislosti a nepřetržitosti všeho pohybu jako jednoděje fyziky pak
plyne rovněž možnost odvození vlastnosti Vesmíru z pozorovaného
elektromagnetického záření jako dílčího pohybu tohoto celkového Vesmírného
pohybu.
Ve vztahu k
ostatním oborům fyziky se jedná o aplikovaný
podděj obecných oborů fyziky makrosvěta a mikrosvěta. Stejně by bylo možno
vymezit biofyziku, fyziku chemie apod. Jedná se tak o speciální podděj, který
je složitější vzhledem k většímu množství jednodušších pojmů astrofyziky
vzhledem k jednodušším neboli obecnějším oborům fyziky makrosvěta a mikrosvěta,
které zkoumají obecné zákonitosti a pojmy. Jde o obdobný vztah jako mezi
fyzikou makrosvěta a mikrosvěta ve fyzice.
Podděje
(výkon)
3.9.2 SLUNEČNÍ SOUSTAVA
Definice a vztahy
(výkon)
Předpokládá se, že
sluneční soustava vznikla před více než 4,6 miliardami roků z mračna
mezihvězdné látky. Jednotlivé částice se pohybovaly s různým vektorem hybnosti p, lze předpokládat, že částice s vyšší
hodnotou hybnosti začaly předurčovat chod částic s menší hodnotou hybnosti, a
to jednak vzájemnými srážkami jednak vystřelováním částic s nižší hybnosti,
čímž docházelo k působení sil na větší vzdálenost. Tuto sílu pak nazýváme gravitační sílu. Tím docházelo k
vytváření hybnostních polí částic o
shodné hybnosti, které se stále zvětšovala a vytvářela z plynů svou
koncentrací pevné látky. Jinými slovy mračno mezihvězdné látky se z pole s
rovnoměrnou hustotou a rychlostí přeměnilo na hybnostní pole koncentrované, čili v rámci vztahu p=mv
došlo k snížení rychlosti a zvýšení
hmotnosti, nikoliv však universálně nýbrž lokálně, čímž vznikly planety a
slunce.
Oproti koncentraci
látky začaly působit odpuzující
rovnovážné síly přenášené srážkami mezi koncentrovanými oblastmi a oblastmi
s nízkou koncentrací látky, čímž došlo oproti koncentraci k zvýšení podílu
vystřelovaných, resp. vyzářených částic, jinými slovy při dostatečně velké
hustotě slunce začalo zářit. Došlo tak v rámci vztahu p=m*v k opětovným přeměnám m na v v podobě záření a v na m v
podobě vzniku těžších prvků v rámci jaderných reakcí.
Pohyb těles ve sluneční soustavě se tak řídí zákonem všeobecné gravitace, resp. gravitačních sil, dále je
způsoben silou slunečního záření, magnetického pole a slunečního větru, ve
všech případech dle mého názoru jde o důsledek srážky částic v konečném
důsledku až o nulové hmotnosti. Tyto částice tvořící tělesa a jejich hybnostní
pole mají určitou hybnost odpovídající pohybu
těchto těles a jejich hybnostních polí, v důsledku své vysoké absolutní
hybnosti pak srážkami částic určují a
ovlivňují hybnost dalších těles a tím dochází k působení gravitačních sil. Obdobně tomu je i v
dalších uváděných případech silového působení, kdy srážka s hybnostním polem
ovlivňuje hybnost částic a těles.
Z výše uvedeného
vyplývá, že nejvyšší absolutní hybnost má okolí slunce, zde také vznikají planety s nejvyšší hmotnostní hustotou,
která se vzdáleností od slunce snižuje. Nízká
hustota vzdálenějšího okolí slunce souvisí se slábnutím jeho hybnostního
pole s rostoucí vzdáleností, se kterou souvisí i nižší velikost gravitačních
sil. Nižší hybnostní hustota souvisí rovněž s nižší koncentrací částic a větším
poloměrem vzdálenějších planet. Obdobné zákonitosti pak dle mého názoru platí v
okolí velkých planet s velkou absolutní hmotností, které vytvářejí vlastní
hybnostní pole.
Výjimkou z tohoto
schématu jsou komety, které mají
velkou rychlost, resp. rychlostní hybnost, čímž unikají z dosahu gravitačních
hybnostních polí planet. Je tomu tak, protože díky vysoké rychlosti je čas
působení hybnostního pole planety omezený a nedochází tak k náhlému nýbrž
pozvolnému přizpůsobení hybnosti komety hybnosti slunce, a to prostřednictvím
srážek částic těchto hybnostních polí.
3.9.3 ZÁKLADNÍ UDAJE O HVĚZDÁCH
Definice a vztahy
(výkon)
Hvězdy vznikaly zřejmě obdobně
jako v případě slunce koncentrací
hybnostních polí, jinými slovy přeměnou rychlosti pohybu mračna mezihvězdné
látky na hmotnost tohoto pohybu ve vztahu p=m*v popisujícím vzniklé
hybnostní pole z tohoto mračna i toto mračno samotné. Při dostatečně velké
lokální koncentraci hybnosti částic na jednom místě dochází působením
rovnovážných sil srážkami částic mezi prostorem s nízkou a vysokou hybností k
vystřelování částic v podobě záření
na jedné straně a k pokračující koncentraci částic v podobě vzniku těžších chemických prvků na
straně druhé. Vznikají tak místa s velkou lokální hybnostní hustotou
představující pokračující přeměnu rychlostního hybnostního pole v hmotnostní
hybnostní pole a paralelní přeměnu hmotnostního hybnostního pole (s vyšší
absolutní hmotností) v rychlostní hybnostrií pole v podobě hvězdného záření.
Střed hvězd je tvořen absolutním vakuem a jím
přitahovanou látkou o velké hustotě a hmotnosti, ta je opět tvořena v konečném důsledku částicemi o nulové hmotnosti, tedy
fotony, které pokud se nepohybují rychlostí světla, představují čistý pohyb
vyjádřený rychlostí v a ztělesňující
vlnění. Toto vlnění má minimální vlnovou délku a vysokou frekvenci blížící se 0
v případě vlnově délky a ∞ v případě frekvence.
Výše uvedený stupeň
vývoje hvězd odpovídá tzv. hlavní posloupnosti. Následuje stádium červeného obra, kdy přeměna
rychlostního hybnostního pole hvězdy v hmotnostní hybnostní pole, tedy vznik
těžších chemických prvků, se týká dalších vrstev hvězdy, zároveň se zvyšuje
přeměna hmotnostního hybnostního pole na rychlostní vlivem rovnovážných sil,
která se netýká nyní již jen mikročástic ale rovněž celé svrchní vrstvy hvězdy,
která zvýší svůj objem.
Působení
rovnovážných sil, kdy srážky částic hvězdy s vysokou hybností s částicemi s
nízkou hybností povrchu hvězdy způsobují prudké zvýšení hybnosti těchto částic
s nižší hybností projevující se jako výbuch
supernovy. Přeměna rychlostního hybnostního pole v hmotnostní hybnostní
pole se může zastavit nastolením rovnováhy mezi přeměnou hmotnosti v rychlost
záření a rychlosti v hmotnost těžších částic, a to vlivem působení lehčích
částic tlakem degenerovaného elektronového plynu u bílých trpaslíků, vlivem neutronů u neutronových hvězd nebo může pokračovat koncentrace hybnostního
pole vznikem těžších částic u černých
děr, kdy hybnostní hustota tohoto pole určuje dokonce hybnost fotonů
srážkami částic, gravitace tak nedovoluje uniknout z hvězdy elektromagnetickému
záření.
Fyzikální popis přeměny rychlostního hybnostního pole v
hmotnostní hybnostní pole za současného vyzařování částic, tedy přeměnu hmotnostního
hybnostního pole v rychlostní hybnostní pole, představuje snížení absolutní hodnoty hybnosti,
teploty, síly, hmotnosti a tlaku a zvýšení lokální hodnoty těchto veličin.
Teplota pak představuje smyslově vyjádření pohybu, resp. hybnosti a energie na
jednotku objemu, kdy tělesa se stejnou teplotou se mohou lišit hmotností a
rychlostí pohybu částic a obdobně k tepelné výměně dochází srážkou částic jako
v případě hybnosti.
3.9.4 STRUKTURA A VÝVOJ VESMÍRU
Definice a vztahy
(výkon)
Vesmír obdobně jako
hvězdy a sluneční soustava pravděpodobně vznikl z mračna látky, které hustota a
teplota byla obrovská. Jinými slovy jednalo se o převážně hmotnostní hybnostní
pole charakterizované vztahem pro fyzikální hybnost p=m*v. Působením
rovnovážných sil mezi částicemi tohoto hmotnostního hybnostního pole o velmi
vysoké hodnotě hybnosti a okolních hybnostních polí zřejmě s nižší hybností
představovaných případně i prostory vyššího a nižšího rozměru, než je náš
časoprostor, došlo k prudké změně
hybnosti srážkou mezi částicemi těchto jino-rozměrových hybnostních polí a
velkému třesku. Tak se změnilo hmotnostní
hybnostní pole na rychlostní hybnostní pole představované rozpínajícím se
Vesmírem s homogenní látkou o nižší hustotě a teplotě. Zároveň zřejmě došlo k
vyzáření přijaté energie, resp. k předání hybnosti jino-rozměrnému prostoru.
Vzniklo tak obrovské mračno mezihvězdně látky, které odpovídá rychlostnímu
hybnostnímu poli, které se opětovně začalo koncentrovat
přeměnou v hmotnostní hybnostní pole. Pozůstatkem tohoto rychlostního
hybnostního pole je homogenní (stejnorodé) a izotropní (tj. jejichž fyzikální hodnoty jsou ve všech směrech
stejné) složení Vesmíru z hlediska prostorových krychlí o délce hrany 100 M(ega)pc.
Pozn.: Pro vyjádření vzdálenosti hvězd se v astrofyzice
používá vedlejší jednotka parsek (pc), která souvisí s trigonometrickým
měřením vzdáleností. Základem je určení roční paralaxy π hvězdy, tj. úhlu,
pod kterým bychom z hvězdy viděli velkou poloosu trajektorie elipsovitého
oběhu Země kolem Slunce, tj. úhlu sevřeného jeho rameny postavenými jednak
z této hvězdy kolmo na tuto poloosu do středu této poloosy představované
Sluncem (tj. rameno o velikosti r) a jednak druhým ramenem jdoucím z této
hvězdy k vrcholu této poloosy na obvodu této elipsovité trajektorie oběhu
Země kolem Slunce. Jednotka parsek je definována jako vzdálenost, z níž
bychom velkou poloosu trajektorie země (tj. úsečku o délce 1AU-stronomická
jednotka zhruba definovaná jako střední vzdálenost Země od Slunce, 1 AU = 149
597 870 700 m, Světelný rok, značka jednotky
ly z anglického light year je jednotka vzdálenosti, kterou světlo ve vakuu
urazí za jeden juliánský rok, 1 ly je zhruba 9,46*1015m.) viděli pod úhlem 1“ (tj. jedna úhlová vteřina). Úhel, jehož velikost jsme
zvolili za rovnu jedné, nazýváme jednotkový úhel. Jednotkovým úhlem v tzv.
obloukové míře je radián (rad), jímž se rozumí takový úhel, který na kružnici
jednotkového poloměru vytíná oblouk obvodu části kružnice jednotkové délky.
V tzv. stupňové míře se užívá jednotkového úhlu úhlového stupně, který je
definován jako 1/90 pravého, tj. kolmého úhlu o velikosti π/2(tj.
přibližně 1,57, tzn. přibližně Ludolfovo číslo π=3,14159) radiánů, kromě
toho se užívá 1/6 úhlového stupně=1úhlová minuta (´), a 1/60 úhlové minuty= 1
úhlová vteřina (“). Mezi vzdáleností o velikosti r vyjádřenou v parsecích
a roční paralaxou π vyjádřenou v úhlových vteřinách platí vztah
r=1/π. Roční paralaxy všech hvězd jsou menší než 1. Nejbližší hvězda
Proxima Centauri má roční paralaxu 0,763“, její vzdálenost je tedy asi 1,3 pc.
Pro převod jednotky parsek na metry platí vztah 1pc přibližně rovná se 3,086*1016m.
Sinus, tj. sin0=0, sinπ/2=1, sinπ=0, cosinus, tj. cos0=1,
cosπ/2=0, cosπ=1, v případě sin a cos jde o shodnou vlnovku
posunutou na ose x o π/2. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Bteln%C3%BD_rok
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Astronomick%C3%A1_jednotka
)
Postupnou přeměnou
rovnoměrně rozptýlené hvězdné látky při velkém třesku, tedy rychlostního
hybnostního pole v hmotnostní hybnostní pole se postupně utvářely koncentrací
částic působením gravitačních sil srážkami částic s různým vektorem hybnosti
hmotnostní hybnostní pole v podobě nadkup
galaxií, kup galaxií, místních skupin galaxií, galaxií a kulových hvězdokup.
Poloha hvězd odpovídá průměrné hybnosti, která odpovídá součtu hybností
jednotlivých částic tvořících hybnostní pole mezihvězdné látky vzniklé velkým
třeskem při vzniku Vesmíru, supernovy při vzniku naší sluneční soustavy apod.
3.9.5 ASTROFYZIKÁLNÍ OBRAZ
SVĚTA
(zánik)
Astrofyzika obecně přijímá teorii rozpínání Vesmíru z důvodu reliktního záření,
pozorovaného Dopllerova jevu při rudém posuvu ve spektrech galaxii, dále
vyřešením rovnic obecné teorii relativity Alberta Einsteina, z těchto
rovnic plyne, že Vesmír se buď smršťuje, nebo rozpíná, čili že nemůže nastat
rovnovážný stav, kdy je Vesmír v klidu.
Z charakteristiky Vesmíru jako fyzikálního pohybu p=m*v, kde
z hlediska všech rozměrů dochází k zachování hybnosti, resp. energie, plyne
pohyb přeměny rychlosti v hmotnost a naopak, neboli záření v látku a naopak.
Tato přeměna rychlostního hybnostního pole v hmotnostní a naopak není
plynulá, nýbrž k ní dochází při dosažení určité kritické hodnoty vznikem
jaderných reakcí, výbuchem, resp. třeskem.
V současné době se tak nacházíme ve stádiu přeměny
hmotnosti v rychlost, čili postupného rozptýlení částic zářením hvězd. Lze
předpokládat, že při dosažení kritické hodnoty současně pokračujícího rozpínání
Vesmíru dojde k opětnému výbuchu.
Historii Vesmíru všech prostorů lze tak pokládat za
neustálé přelévání hybnosti z převahy hmotnostní veličiny v rychlostní a
naopak, což odpovídá výše uvedené astrofyzikou předpokládané nestabilitě
smršťujícího se a rozpínajícího se Vesmíru. Při tomto fyzikálním pohybu se dle
mého názoru neustále zvyšuje absolutní výchylka mezi hmotnosti a rychlosti a
vznikají tak stále hmotnější tělesa a rychlejší pohyb (tzn. záření). Při
dosažení extrémní výchylky dojde ke koncentraci látky do jediného bodu,
který bude nehybný o nekonečné hmotnosti.
Jinými slovy dojde ke vzniku stále složitějších, resp.
jednodušších organismů, než je tomu dnes, až při vzniku nekonečně rychlých
a hmotných dokonalých organismů v nekonečném čase dojde ke splynutí s Bohem
nebo-li se vším jsoucnem.
Stáří Vesmíru vědci odhadují na 13,7 miliardy
let. (viz http://www.novinky.cz/veda-skoly/279982-hubbleuv-teleskop-odhalil-tisice-galaxii-vzdalenych-miliardy-svetelnych-let.html : 2012, Mys Canaveral-mif, Novinky, ČTK)
4.2.1 ÚVODNÍ DEFINICE
4.2.2 STAVBA ATOMU
4.2.3 MENDĚLEJEVŮV PERIODICKÝ ZÁKON
4.2.4 MOLEKULY
4.2.5 CHEMICKÉ REAKCE
4.3.1 ÚVODNÍ DEFINICE
4.3.2 CHEMICKÉ PRVKY
4.3.3 ANORGANICKÉ SLOUČENINY
4.3.4 FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI LÁTEK
4.4.1 ÚVODNÍ DEFINICE
4.4.2 PŘEHLED ORGANICKÝCH SLOUČENIN
4.4.3 REAKČNÍ MECHANISMY
4.4.4 ORGANICKÁ CHEMIE V MODERNÍ SPOLEČNOSTI
4.4.5 PŘÍRODNÍ LÁTKY
4.5.1 ÚVODNÍ DEFINICE
4.5.2 ENZYMY
4.5.3 ENERGETIKA BIOCHEMICKÝCH PROCESŮ
4.5.4 METABOLISMUS SACHARIDŮ
4.5.5 METABOLISMUS LIPIDŮ
4.5.6 SYNTÉZA MASTNÝCH KYSELIN
4.5.7 METABOLISMUS LIPIDŮ A SACHARIDŮ
4.5.8 NUKLEOVÉ KYSELINY A SYNTÉZA BÍLKOVIN
4.5.9 BÍLKOVINY A JEJICH METABOLISMUS
4.5.10 IMUNITNÍ SYSTÉM
(vznik)
Objektem chemie jako celku
(vznikovým poddějem vznikověho děje) je zejména pohyb elektronů čili chemická reakce. Tento pohyb v závislosti na
druhu chemického prvku zkoumají jak obory obecné, anorganické i organické
(předmětem jsou složitější sloučeniny uhlíku) chemie.
Svým objektem se
chemie liší od fyziky, jejímž
objektem je obecný pohyb ve světě jevů. Pohyb elektronů zprostředkovávající
chemické reakce je tak speciálnějším pojmem než pohyb v rámci fyziky. Předmětem
chemie není pohyb částic jádra, který zkoumá jaderná fyzika, přesto struktura
jádra je předmětem chemie do té míry, do které určuje druh chemického prvku na
základě jeho protonového čísla. Chemie je tak speciálnějším oborem než fyzika,
která je speciálnější než matematika, která je speciálnější než Filosofie
rovnováhy.
Chemii jako speciálnější vědu vzhledem k obecnější fyzice a ještě obecnější matematice a Filosofii rovnováhy je tak
možno nahlížet z hlediska pojmů
těchto obecnějších vědních oborů. Tato možnost plyne z povahy světa jako děje,
tedy souvislého a plynulého (nepřetržitého) celku. To znamená, že složité pojmy
fyziky, matematiky a posléze Filosofie rovnováhy (nadděje) v sobě již zahrnují
jednodušší pojmy chemie (podděje), z nichž jsou složeny. Používání těchto
množinových pojmů vzniklých sjednocením prvků shodných vlastností v pojmové
(dějové) analýze vět chemických věd nám tak umožňuje nahlížet tyto pojmy chemie
(prvky množinových pojmů fyziky a posléze Filosofie rovnováhy) v nových horizontálních
(v rámci chemie) i vertikálních (v rámci fyziky a posléze Filosofie rovnováhy)
souvislostech.
Podděje
(výkon)
4.2.1 ÚVODNÍ DEFINICE
(výkonu vznik)
Chemii lze rozlišit
na obecnou chemii jako vědu o
obecných zákonitostech společných všem chemickým disciplínám, anorganickou chemii jako vědu o
chemických prvcích, reakcích a sloučeninách s výjimkou převážné většiny
sloučenin uhlíku a organickou chemii
jako vědu o sloučeninách uhlíku a jejich chemických reakcích s výjimkou jednodušších
sloučenin uhlíku, které jsou předmětem anorganické chemie.
Předmětem chemie je především pohyb elektronů v rámci
obalu atomu chemického prvku, při kterém vlivem změny vazby mezi elektrony a
protony vznikají jiné chemické sloučeniny. Jde tak o
fyzikální pohyb částic v rámci, kterého působením odpudivých a přitažlivých
rovnovážných sil je nastolována rovnováha při změně chemické sloučeniny.
Nedochází přitom ke změně protonů, elektronů a neutronů atomu jako v jaderné
fyzice. K popisu druhu prvku pak slouží rovněž skutečnost počtu protonů v
jádře, které váží elektrony.
Hmotnost hmoty odpovídá množství
hybnosti látky, resp. hybnosti částic a jejich hmotnosti tvořících látku. Dle
Speciální teorie relativity Alberta Einsteina je pak hmota převoditelná na
pohyb fotonů s nulovou klidovou hmotností, resp. energii.
Energii lze vyjádřit jako
hybnost látky a jejich částic a hybnost, kterou lze získat přeměnou částic na
pohyb fotonů vynásobený jejich rychlostí. Souvislost hybnosti a energie byla
prokázána ve Filosofii rovnováhy fyziky.
Látkové množství je počet částic v
látce, za jednotku byl zvolen mol, kolik atomů uhlíku je obsaženo v nuklidu
uhlíku 12C o hmotnosti 12g. Počet těchto částic je dle Avogadrovy
konstanty NA=6,022* 1023 mol-1.
Molární hmotnost v molech je počet
částic v molech na 1 kg látky.
Významnou jednotkou
je i průměrná hmotnost atomu, tzv.
atomová hmotnostní jednotka 1u=1,66050* 10-27 kg. Jde o jednu
dvanáctinu hmotnosti nuklidu uhlíku.
Relativní atomová
hmotnost je počet ideálních atomů, které připadají na určitou látku, kterou
získáme vydělení její hmotnosti atomovou hmotnostní konstantou.
Chemické látky lze
dělit na chemicky čisté látky, což
jsou prvky, které představují v konečném důsledku fyzikální pohyb o přibližně
stejných vlastnostech veličin tohoto pohybu m*v v každé jeho části, tedy stejný
počet atomů, molekul, skupin iontů, odpovídající vzorcové jednotce, tedy
v konečném důsledku zřejmě stejný počet protonů a elektronů pro každý
atom, má stálé vlastnosti, obdobně u sloučenin pro každou molekulu. Jinak je
tomu u směsí, kde vznikají tím větší rozdíly, zda se jedná o homogenní
(stejnorodý), koloidní (rozptýlený) nebo heterogenní (různorodý) roztok.
Vzorce látek jsou stechiometrický u jedné molekuly, molekulový, který udává to stejné u
celé sloučeniny, dále existuje konstituční
vzorec v rozvinuté, resp. racionální (zjednodušené) podobě, který vyjadřuje
konstituci molekuly, tj. způsob, v jakém jsou atomy v molekule vázány. Dále
vzorec geometrický znázorňující
prostorové uspořádání molekul se stejnou konfigurací
(seskupením). Konformační vzorec
vyjadřuje prostorové uspořádání molekul téže sloučeniny vznikající rotací kolem
jednoduché vazby. Strukturální
elektronový vzorec u atomu valenční elektrony znázorňuje tečkou,
elektronový pár dvěma tečkami nebo čárkou a vazebný elektronový pár čárkou mezi
dvěmi atomy.
Chemická reakce je z hlediska
fyziky pohyb elektronů v rámci elektronově-protonové vazby z nerovnovážného
stavu, při kterém chemické síly obnovují rovnovážný stav. Existují výchozí látky
reakce, produkty reakce nazývané souhrnně reakční složky. Dále reaktanty
rozdělujeme na substráty (základní látky), o které jde, a činidla.
Zákon zachování hmotnosti při chemické reakci plyne z nezměněné velikosti hybnosti v reakci, čili ze
zákona zachování hybnosti.
Zákon zachování energie plyne u
izolované soustavy rovněž z nezměněné hybnosti (m*v), resp. hybnosti částic a
hmotnosti částic takto se pohybujících. Souvislost hybnosti a energie byla
prokázána ve Filosofii rovnováhy fyziky.
Zákon stálých poměrů slučovacích
plyne z rovnovážné vlastnosti látky, kdy je rovnováha prvků docilována pouze
jediným způsobem.
Zákon o násobných poměrech slučovacích souvisí s tím, že rovnováha u podobných látek je docilována podobným
způsobem, jinak řečeno pohyb elektronů valenční vrstvy u stejných prvků je
stejný za účelem dosažení rovnováhy nezávisle na množství slučovaných prvků.
Zákon stálých poměrů objemových při slučování plynů. Objem představuje u plynů prostor ničeho, tj.
projevového vakua, s malým podílem prvků, který se při slučování zachovává.
Daltonovu atomovou teorii lze vysvětlit tak, že atomy téhož prvku jsou stejné, čili rovnováha pohybu
odpudivého a přitažlivého protonů a elektronů, resp. neutronů, je konstantní u
stejných prvků. Při chemických reakcích nedochází ke změně atomů na jiné atomy
z důvodu, že není dán dostatečný pohyb, resp. hybnost k uvolnění protonů z
jádra, jak je tomu v rámci oboru jaderné fyziky.
Co se týká chemické rovnice, tak v rámci ní
dochází k zachování množství pohybu m*v a hmotnosti částic, v konečném důsledku
pohybu m*v, převedeme-li látku na proud fotonů. Z výše uvedených důvodu musí
být zachován i počet elektronů, protonů a chemických prvků, které se v
chemických reakcích nemění.
Jinými slovy, je-li
náboj čili lokální nerovnováha výchozích látek překročením rovnovážné hodnoty
(převaha protonů) nebo nižší rovnovážné hodnoty (převaha elektronů), tak je
stejná lokální nerovnováha zachována u produktů reakce. Totéž platí, je-li na
obou stranách rovnice lokální chemická rovnováha.
Podděje
(výkon)
4.2.2 STAVBA ATOMU
Definice a vztahy
(výkon)
Atom se obecně skládá z protonů,
elektronů a neutronů. Dle mého názoru neutron představuje stabilní formu hmoty,
lokální, ale i v čtyřrozměrném časoprostoru universálně rovnovážnou částici.
Jejím rozpadem vzniká proton a elektron a antineutrino 10n→11p+0-1e+00v.
Proto při povaze atomu nezávisí jeho charakter na počtu neutronů, které v
podstatě znamenají stejný rovnovážný stav, ale na počtu protonů jako na části
neutronu s maximální hybnostní hustotou. Prvky se stejným počtem protonů a
neutronů se nazývají nuklidy, jinak izotopy.
4.2.2.1 KVANTOVĚ MECHANICKÝ
MODEL ATOMU
Definice a vztahy
(výkon)
Souvisí s tím, že
nekonečným dělením látky dostaneme nekonečně lehkou částici prakticky o nulové
hmotnosti, půjde o vlnění (obdoba dříve zavedenému pojmu éteru). Přesto i tato částice bude mít hmotnou povahu, kvantová mechanika hovoří o
korpuskulárně-vlnovém dualismu. Tato prvotní částice zároveň nemá
předurčován vznik jinými částicemi menšími, je pouze ovlivňována vzájemnou
interakcí s jinými částicemi, lze hovořit o principu neurčitosti.
Proto vlnová funkce určuje pravděpodobnost
výskytu částice, elektronu na určitém místě, lze hovořit o hustotě
pravděpodobnosti.
Na tomto základě
tvoříme orbitaly, přičemž platí, že elektrony vzdálenější od jádra mají rozdílnější hybnost.
Pořadí orbitalu
určuje hlavní kvantové číslo n, a
tedy i velikost energie, dodáním energie můžeme dostat elektron do excitovaného
(vzbuzeného) stavu vyššího orbitalu.
Vedlejší kvantové číslo 1 udává moment hybnosti, tedy lokální
hybnostní rovnováhu či nerovnováhu v daném orbitalu, která je dále vyrovnávána
dalšími orbitaly.
Magnetické kvantové číslo m udává složku momentu
hybnosti, týkající se magnetické síly, pokud atom spadá do magnetického nebo
elektrického pole, jinak řečeno směr vekoru v, který rovněž určuje lokální
hybnostní rovnováhu, resp. nerovnováhu.
Elektronová hustota se dle
principu neurčitosti znázorňuje jako prostor pravděpodobnosti. Elektrony se
stejným n tvoří slupku, se stejným n
a 1 tvoří podslupku.
Stav atomu s
nejnižší energetickou hladinou se nazývá stavem
základním, je tomu tak, protože se jedná o nejstabilnější lokálně i universálně
(všechně) rovnovážný stav. Opačná situace by způsobila řetězovou chemickou a
fyzikální reakci, kde by lokální nadváha přitahovala další lehčí a odpuzovala
těžší látky popř. částice.
S vektorem
rychlosti v dle mého názoru souvisí
i čtvrté kvantové spinové magnetické
číslo, zkráceně spin, kdy se jedná o pohyb, který je opačný k pohybu prvého
elektronu. Toto číslo může nabývat pouze hodnot 1/2 a -1/2 a souvisí s
magnetickým pólem atomu.
S minimální
energií souvisí i výstavbový princip
atomu, kdy elektrony přibývají, aby výsledný atom, měl co nejnižší energetickou
hustotu.
4.2.3 MENDĚLEJEVŮV PERIODICKÝ
ZÁKON
Definice a vztahy
(výkon)
Prvky jsou řazeny a
určeny podle protonového čísla (tj.
počtu protonů v jádře atomu), které způsobuje zásadní lokální
hybnostní nadváhu jádra atomu. Čím vyšší protonové číslo tím nerovnovážnější jádro
atomu prvku vystupuje v tabulce prvků.
Prvky vystupující v jedné řadě-periodě
jsou si podobné v nerovnováze jádra. Prvky jsou umístěny v 16 sloupcích, skupinách a vyznačují se stejným počtem
valenčních (mocných, účinných) elektronů, tedy podobnými vazebnými vlastnostmi.
Protože valenční elektrony mají
nejodlišnější hybnost, mají největší podíl na vlastnostech sloučenin.
Dodáním značné
energie je možno oddělit od prvku
elektron, jedná se o ionizační energii, ionizační energie je rovna záporné
hodnotě příslušné orbitalové energie, zároveň se uvolňuje elektron s největší
hybností, tj. s nejmenší zápornou příslušnou orbitalovou energií.
Ionizační energie
roste s rostoucím protonovým číslem, kdy klesá hybnostní hustota elektronů, ale
i protonů, avšak u atomu, kde ve valenční vrstvě je nízká hybnost elektronů pro
malý počet elektronů ve valenční vrstvě, tak může být opět nižší.
Elektronová afinita je energie
uvolněná při vzniku aniontu z elektroneutrálního atomu v plynném stavu,
tedy snížení lokální hybnostní hustoty atomu, což vyvolá pohyb ve směru od
vyšší hybnostní hustoty jádra atomu a uvolnění energie.
Klidová hmotnost
elektronu 9,10938291 x 10-31 kg, tj. 0,511 MeV*c−2
(viz http://physics.nist.gov/cgi-bin/cuu/Value?me|search_for=abbr_in! : The National Institute of Standards and Technology (NIST), U.S. Department of Commerce, Reference on Constants, Units, and Uncertainty, Fundamental Physical Constants, electron mass), protonu 1,672621777 x 10-27 kg, tj. 938,256 MeV*c−2
(viz http://physics.nist.gov/cgi-bin/cuu/Value?mp|search_for=abbr_in! : The National Institute of Standards and Technology (NIST), U.S. Department of Commerce, Reference on Constants, Units, and Uncertainty, Fundamental Physical Constants, proton mass) a neutronu 1,674927351×10-27 kg, tj. 939,550 MeV*c−2.
Rychlost světla ve vakuu c=299792,458 km*s-1 (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Fyzikální_konstanty
). Klidová (zřejmě chybně klidová, správně má být přibližná relativistická
energie E=mc2, viz můj výpočet níže) energie m0c2,
kde m0 je hmotnost příslušné částice, c rychlost světla ve vakuu, a
to protonu 938,272046 MeV, elektronu 0,510998928 MeV a neutronu 939,565379 MeV.
Proton je subatomární částice s kladným elementárním elektrickým nábojem tj.
1,6*10−19 C a hmotností 938 MeV/c2 (1,6726231×10−27
kg, tedy celková hmotnost protonu odpovídá přibližně celkové hmotnosti
1836 elektronů). (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Proton
) Rychlost elektronu v s kinetickou energií 1 eV je přibližně 593 km/s.
Rychlost protonu v se stejnou kinetickou energií je pak jen 13,8 km/s.
Elektronvolt lze převést na odvozenou jednotku energie soustavy SI joule podle
vztahu: 1eV=1,602176565*10-19 J. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektronvolt
) Tj. s kinetickou energií 1 eV má elektron přibližně (zejména vlivem mnou
vynechané hodnoty tzv. standardní nejistoty, anglicky Standard uncertainty,
uvedené u výše uvedených hodnot klidové hmotnosti částic v závorce viz
např. http://physics.nist.gov/cgi-bin/cuu/Value?me|search_for=abbr_in! (-The National Institute of Standards and Technology (NIST), U.S. Department of Commerce, Reference on Constants, Units, and Uncertainty, Fundamental Physical Constants, electron mass) klidová hmotnost elektronu, electron mass me
9,10938291(40) x 10-31 kg, Standard uncertainty 0.00000040 x 10-31
kg) relativistickou energii E=mc2, relativistická hmotnost m=m0/√(1-v2/c2),
a to E=0,51100199, tj. v určitých jednotkách a s touto kinetickou
energií 1 eV má proton přibližně relativistickou energii E=938,256 ve stejných
jednotkách, je-li velikost protonu 10-15 a velikost elektronu 10-18
(viz Literatura níže), pak relativistická energetická hustota elektronu a
protonu, oba s kinetickou energií 1 eV, je řádově stejná, protože
938,256(tj. přibližná relativistická energie protonu)/1000=0,938256, což je
přibližně shodný řád desítkové soustavy 10-18 s relativistickou
energetickou hustotou elektronu 0,51100199 ve stejných jednotkách, neutrony
mají rozdílnou relativistickou energii E např. podle rozdílné teploty, rozdíly
mohou být v řádu až 1016 určitých jednotek. (viz
ojs.ujf.cas.cz/~wagner/prednasky/spektroskopie/neutrony/interakce.ppt : Interakce neutronu s hmotou, WÁGNER, Vladimír, 2005)
Literatura:
Zoe Zaslal: po, 10. duben 2006, 9:29 Předmět:
Michal napsal:
Né, že bych se chtěl takovéhoto modelu atomu nějak zastávat. Ale budeme
li proton považovat za nekonečně malý objekt, můžeme mít v jeho blízkosti
zakřivení časoprostoru, jaké jen chceme (i nekonečné). Navíc z Maxwellových
rovnic vyplývá existence "elektromagnetické hmotnosti" a ta je tím
větší, čím je rozměr nabité částice menší (třeba i nekonečná pro bodový náboj).
V blízkosti protonu (pokud by skutečně byl bodovým objektem, což není),
jistě ano. Jenže řeč byla o elektronech a ty obíhají ve vzdálenosti 10-10
m od jádra. A to je na kvantové úrovni pořádná dálka. Neni nic jednoduššího,
než si vzít kalkulajdu a spočítat si gravitační orbital pro elektron třebas v
atomu vodíku.
Michal napsal:
Takže tvrdíme-li, že proton nezakřivuje časoprostor, musíme nějak
předpokládat jeho velikost. Jak?
A jak se s tím popasuje kvantovka(tzn. zřejmě kvantová teorie)? Lze nějak
vypočítat "velikost" např. elektronu? Nebo když to řeknu jinak, lze
počítat srážku dvou elektronů do libovolně blízké vzdálenosti?
Samozřejmě, že lze. Pro průměr protonu vychází něco kolem 10-15
m, pro průměr elektronu 10-18 m. Faktem ale je, že u toho elektronu je to dáno spíš našimi současnými
schopnostmi měřit. Ono s elektronem je to podobné, jako třebas s Jupiterem.
Když se budeš nořit stále hlouběji do husté atmosféry Jupiteru, také nebude
vůbec jasné, odkud začít počítat jeho povrch. Plyn bude pouze spojitě houstnout
a s rychle narůstajícím tlakem bude postupně přecházet v kapalinu, která bude
stále více a více stlačená. Teprve možná v blízkosti samého středu narazíš na
pevnou fázi. Pevné jádro však bude možná menší než planeta Země. Znamená to
snad, že Jupiter je ve skutečnosti ještě menší než Země a zbytek tvoří
atmosféra? To jistě ne . No, a podobné je
to s elektronem. Ta pevná "kulička" uprostřed je nejspíš struna
velikosti Planckovy délky. Jenže to všechno okolo také ještě náleží elektronu,
a to až do vzdálenosti oněch 10-18 m.
Vojta Hála Zaslal: st, 12. duben 2006, 9:57 Předmět:
1) Podle teorie, kterou dodnes popisujeme mikrosvět a jmenuje se
Standardní model, jsou všechny elementární částice (elektrony, kvarky, ...)
bodové. Teorie ovšem neobsahuje gravitaci.
2) OTR na malých měřítkách selhává, zejména právě kvůli bodovosti částic
a divergujícímu zakřivení prostoročasu v jejich blízkosti. Experimentální
potvrzení OTR (v podstatě jde ale o Newtonův gravitační zákon) na malých
škálách je dnes cca v řádu milimetrů, pokud je mi známo. O chování na menších
měřítkách nejsou žádné potvrzené zprávy.
3) Co tu Zoe vydává za průměr částice je ve skutečnosti efektivní průřez
(respektive jeho odmocnina krát ), což je něco výrazně odlišného. Je to jen
veličina ilustrující jakousi pravděpodobnost srážky s jinou částicí. Ale
nejspíš právě to chtěl Zoe říct tím přirovnáním k Jupiteru. Raději bych tomu
průměr neříkal.
4) Teorie superstrun řeší mnoho problémů tím, že částice (struna) má
nenulový rozměr a tudíž není možné, aby se k sobě dvě přiblížily nekonečně
blízko, tudíž subplanckovské vzdálenosti prakticky neexistují. Primitivní, ale
účinné. ;-)
(viz http://www.aldebaran.cz/forum/viewtopic.php?t=515&sid=d32063acd2d5c2ad7eb153bfb06e1c47 : Spolek ALDEBARAN GROUP FOR ASTROPHYSICS (zkratka AGA), Praha)
Pozn.: Giga (symbol G) je předpona soustavy SI a znamená mocninu 109,
tj. označuje miliardu, tj. 1000000000 základních jednotek. Předpona pochází z
řeckého γίγας, což znamená obrovský. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Giga
) Mega (symbol M) je předpona soustavy SI a znamená mocninu 106, tj.
označuje milion, tj. 1000000 základních jednotek. Předpona pochází z řeckého
μέγας, což znamená velký. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Mega
)
Planckova
délka je fyzikální konstanta. Jde
současně také o jednotku délky přibližně rovné 1,6 × 10-35 metrů.
Jde o základní jednotku v systému Planckových jednotek, nejčastěji užívaného
systému přirozených jednotek. Planckova délka může být definována pomocí tří
základních fyzikálních konstant: rychlostí světla ve vakuu, Planckovou
konstantou a gravitační konstantou. Současná teorie považuje Planckovu délku za
nejkratší dosažitelnou vzdálenost, o které se můžeme cokoliv dozvědět. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Planckova_d%C3%A9lka
)
4.2.4 MOLEKULY
Definice a vztahy
(výkon)
Molekuly jsou seskupení
atomů. Molekuly mohou být stejnoatomové,
různoatomové nebo makromolekuly.
Dále existuji molekulové ionty,
které představují lokální nerovnováhu v hybnosti, jinými slovy kladný iont má
větší hybnostní hustotu a záporný nižší, než je rovnovážná neutrální hybnostní
hustota.
Při chemických
reakcích dochází ke vzniku sloučenin chemickými
vazbami. A to vazba iontová, kde elektromagnetické síly (lokální rovnovážné
síly) působí mezi kladně (s větší) a záporně (s menší) nabitými (hybnostní
hustotou) ionty. Nebo může jít o vazbu kovalentní
založenou na sdílení elektronů (nejčastěji jejich dvojic) mezi atomy. Dojde tak
ke sdílení dvou elektronů a vytvoření společné části elektronového obalu na
základě obdobných elektrostatických sil, kdy proměně dochází k větší a menší
hybnostni hustotě, resp. kladnému a zápornému nabytí atomu u jednoho a druhého
atomu.
Vazebná, disociační energie představuje hybnost neboli pohyb, který nárazem do vazebných elektronů
rozruší tuto vazbu.
Stejně jako lze
hovořit o atomových orbitalech
existují molekulové orbitaly, kde platí obdobné principy jako u atomů. Spojení
elektronů v kovalentní vazbě vytváří
nový molekulový orbital vazebný se sníženým pohybem, resp. hybností, zároveň
však vzniká druhý molekulový orbital protivazebný se zvýšeným pohybem
elektronů, obsazeni tohoto protivazebného
orbitalu by vedlo ke zvýšení hybnosti, resp. energie a rozbití molekuly.
Vznik druhého orbitalu je podmíněn rovnovážným stavem atomu, tedy protonů a
elektronů. Kovalentní vazba může být tvořena jedním, dvěma nebo třemi
elektronovými páry.
Síla kovalentní
vazby je tak určena rozdílem hybností elektronů mezi vazebnými a protivazebnými
orbitaly.
Při molekulách s jedním centrálním atomem
se lokálními rovnovážnými silami odpuzují společné orbitaly s vyšší nebo nižší
elektronovou hybností, které vznikají mezi jádry sloučené molekuly. Jinými
slovy struktura neutrální molekuly odpovídá hybnostnímu poli, kde jádra s
vysokou hybností se odpuzují, mezi nimi jsou elektrony, které vyrovnávají vyšší
hybnost, dále vazebné elektronové páry, které mají nižší hybnost, resp.
energii, jsou kompenzovány s protivazebnými orbitaly, kde elektrony by měly
vyšší hybnost, resp. energii.
Vázanost atomu se
řídí tzv. oktetovým pravidlem, čili
valenční elektrony v počtu 8 tvoří poměrně stabilní atomy. Zároveň se vytváří
tyto oktety valenčních elektronů jako poměrně stabilní sloučeniny. Pomocí
lokálních rovnovážných sil lze konstatovat, že jsou-li ve valenční vrstvě
alespoň 4 elektrony, mají poměrně velkou hybnost, v opačném případě elektrony
odevzdávají a hybnost je nižší ve vztahu k výše uvedeným 4 valenčním
elektronům.
Dalším druhem vazby
je tzv. koordinační vazba, kdy má
atom dva volné valenční elektrony. Tyto podprůměrné
lokální hybnostní hustoty elektronů a jejich okolí v atomu (elektron je bodová
rychle se pohybující částice a samotný elektron má nadprůměrnou hybnostní
hustotu) jsou vyrovnávány přitažlivými hybnostními silami jiných atomů,
přičemž závisí především na jejich kladném náboji, čili vyšší hybnostní
hustotě, než je rovnovážná hybnostní hustota neutrálního atomu. Tato
přitažlivost se nazývá elektronegativita
X=I+A, kde I je ionizační energie a A elektronová afinita.
U dvou molekul s
různou elektronegativitou vzniká dipól,
kde u atomu s větší hybnostní hustotou, který přitahuje elektrony, vzniká
záporný náboj a s menší hybnostní hustotou, který odevzdává elektrony, kladný
náboj.
Iontová vazba je extrémním
případem kovalentní vazby, zároveň však předpokládá existenci dvou iontů.
Mezi další
mezimolekulové síly patři tzv. síly van
der Waalsovy. Elektrony představují částice v pohybu, tento pohyb může vést
ke vzniku dočasných dipólů, tedy nerovnováze v hybnosti, jejichž důsledkem je
přitahování molekul, mezi kterými působí ze stejného důvodu rovněž odpudivé
síly a výsledkem je určitá střední rovnovážná vzdálenost molekul. Energie
těchto náhodných ale pravidelných van der Waalsových vazeb je menší než energie
vazeb kovalentních nebo iontových, ale např. tzv. vodíková vazba podmiňuje stálost uspořádání bílkovin a nukleových
kyselin. V důsledku těchto sil mohou vznikat rovněž některé molekulové
krystaly.
4.2.5 CHEMICKÉ REAKCE
Definice a vztahy
(výkon)
V daný moment
existuje lokální hybnostní rovnováha, která však bývá narušena vnějšími vlivy,
protože se nejedná o izolovanou ani celkovou reakční soustavu. A dále dochází k
chemické reakci, která spočívá v
přeskupování atomů a nastolení nové lokální hybnostní rovnováhy.
Při chemických
reakcích jako každém např. fyzikálním kinetickém pohybu částic dochází k
rychlostní kinetické a silové dynamické povaze reakce.
Při štěpení vazeb
může jít o štěpení symetrické tzv. homolýzu,
kdy si každý prvek ponechává elektron nebo heterolýzu, kdy vznikají ionty.
Zároveň může dojít k obojím reakcím štěpení vazeb a vzniku nových vazeb
současně.
Reakce mohou být
redukčně oxidační, při oxidaci se
zvyšuje kladný náboj, jde zásadně o
rozkladnou reakci, při redukci
se kladný náboj snižuje, opačně u záporného náboje, resp. oxidačního čísla, jde
zásadně o skladnou reakci, syntézu.
Zároveň obvykle dochází současně k
redukci a oxidaci látek v rámci reakce.
Reakční rychlost lze vypočíst jako
derivaci látkového množství k derivaci času, tedy látkové množství látky v čase
limitujícím k 0, a to vynásobenou obrácenou hodnotou stechiometrického
koeficientu dané látky.
Reakční rychlost je
součástí hybnosti částic v reakci, hybnost se překrývá rovněž s teplotou, která
představuje veličinu této hybnosti (Jak jsem ukázal ve Filosofii rovnováhy
fyziky), proto zvýšením teploty dojde ke zvýšení rychlosti reakce.
Podle teorie aktivovaného komplexu
přibližování molekul vede k narušení rovnováhy a působení lokálních
rovnovážných sil. Některé vazby v důsledku nižší hybnosti zanikají, jiné
vznikají, dochází tak k chemické reakci.
Při katalýze katalyzátor (česky přibližně:
naštěpovač) zvyšuje hybnost látek v reakci, sám se však neváže a netvoří
sloučeniny v důsledku své stability, zřejmě valenčních elektronů. Dojde-li k
vazbě katalyzátoru, je tato přerušena v důsledku silnější vazby reagující látky
a katalyzátor je vyloučen.
Rozlišujeme reakce vratné a nevratné, a dále reakce
samovolné, bez dodání energie jsou nevratné, protože nejsou způsobeny
dodaným pohybem zvnějšku ale stálým obnovováním celkové rovnováhy.
Vnitřní energie soustavy U je celková energie zmenšená o kinetickou energii a potencionální energii
soustavy jako celku. Teplo dodané soustavě při konstantním objemu se spotřebuje
na zvýšení její vnitřní energie, resp. pohybu.
Při izobarických dějích, kdy je
tlak konstantní (p=konst.), se zavádí entalpie
H=U+pV, kde p je tlak a V objem soustavy. Při izobarickém ději pak teplo
dodané soustavě se spotřebuje na zvýšení její entalpie, dalo by se říci
potencionální (kinetické) energie částic, neprovázených změnou kinetické
energie částic, která by znamenala zvýšení jejich pohybu a tím i tlaku.
Obdobně je tomu při
konstantní teplotě (izotermickém ději,
kde teplota T=konst, izo znamená stejný). Jiná je situace při izochorickém ději, kde objem V=konst,
při jednotkovém objemu platí Qm=∆U, kde Qm je
molární teplo, kde dojde ke zvýšení pohybu a tím i kinetické energie, teploty a
tlaku při nezměněném objemu.
Reakční teplo ∆H (nebo
∆U) je teplo (energie) přijaté uskuteční-li se reakce izobaricky,
neizochoricky a je-li teplota stejná. Při stejné teplotě, tak zákonitě musí
dojít ke změně tlaku nebo objemu, aby teplota mohla být zachována.
Reakce dělíme na exotermické, jestliže soustava vydává
teplo do okolí, endotermické, při
nichž soustava teplo pohlcuje a endorgenické,
kdy se Gibbsova energie zvyšuje.
Změna Gibbsovy energie v sobě zahrnuje jak člen entalpický (reakční teplo
∆H má na hodnotu ∆G zpravidla rozhodující vliv, s teplotou se
příliš nemění), tak i člen entropický (charakterizuje změnu stejnorodosti
soustavy za dané teploty-s rostoucí teplotou jeho vliv na hodnotu ∆G
roste). G=H-TS, kde T je teplota a S entropie, tj. stejnorodosti soustavy.
Podle prvního termochemického zákona je
reakční teplo určité reakce a reakční teplo téže reakce probíhající za stejných
podmínek opačným směrem až na znaménko stejné. Podle druhého termodynamického zákona je stejné reakční teplo potřebné k
přeměně stejných látek buď najednou, nebo postupně.
Slučovací teplo je teplo, které se
uvolní při reakci. Při rozkladu nadprůměrně hybné energetické složité látky na
jednotlivé atomy s nižší hybností, resp. energií dojde zpravidla k uvolnění
energie a obráceně. (1/2) N2(g) + (3/2)H2(g)→2NH3,
∆H°298 =46 kj mol-1, C6H6(l)+(15/2)02(g)→
6CO2(g)+3H2O(l), ∆H°298
=-3300 kj mol-1, pro organické sloučeniny jako
v případě poslední chemické reakce je stanovováno a tabelováno tzv. spalné teplo, jde o druh reakčního
tepla oxidační reakce. Lze konstatovat, že složitější sloučeniny vznikají
samostatně působením tepla, a to především tepla solárního, při rozkladu se
teplo uvolňuje.
Pro výpočet reakčního tepla platí, že je
součtem slučovacích tepel reakčních produktů zmenšených o součet slučovacích
tepel výchozích látek. Slučovací teplo
sloučeniny je reakční teplo reakce, při níž z prvků ve standardním stavu
vznikne jeden mol této sloučeniny ve standardním stavu. Slučovací tepla jsou
stanovena a tabelována především pro sloučeniny anorganické. Reakční teplo je rovněž součtem
spalných tepel výchozích látek zmenšených o součet spalných tepel produktů
reakce. Spalné teplo je reakční
teplo reakce, při níž jeden mol této sloučeniny ve standardním stavu zoxiduje
na nejstálejší oxidy (konečné oxidační produkty ve standardním stavu). Spalná
tepla jsou stanovena a tabelována především pro organické sloučeniny.
Druhý termodynamický zákon zavádí entropii, která udává
teplo vyměněné s okolím (tepelným rezervoárem-lázní) a zkoumá jeho přeměnu na
práci. Matematickým vyjádřením entalpie
∑iQi/Ti, kde Qi, Ti jsou
teplo a teplota vyměněné a vlastní lázni. Pro obecný cyklický děj, pro nevratný
děj ∑i (Qi) ir(tj. ireversibilní, tj.
nevratný)/Ti<0, pro vratný děj ∑i (Qi)
rev(tj. reversibilní, tj. vratný)/Ti =O.
Změnu entropie při vratném
izotermickém přechodu soustavy ze stavu A do stavu B vystihuje vztah ∆S=SB-SA=
Qrev/T. Důležitá je změna entropie při adiabatickém ději, tj. v tepelně izolované soustavě, je-li
přechod vratný, entropie se nemění, u nevratných dějů entropie stoupá. Protože
všechny samovolné děje jsou nevratné, roste v adiabaticky izolované soustavě
entropie tak dlouho, dokud se soustava nedostane stejnorodá. Při stejnorodosti
soustavy mohou probíhat jen vratné děje, entropie soustavy je maximální. Samovolné děje lze charakterizovat
nejen zvětšením entropie ale i zvětšením pravděpodobnosti nebo vzrůstem
neuspořádanosti.
Pro popis
chemických reakcí při dějích
izobarických a izochorických používáme zejména Gibbsovu energii G=H-TS,
tedy energii soustavy po odečtení vlivu energie přijaté, resp. odevzdané
tepelnou výměnou. Při změně stavu soustavy platí
∆G=H-T∆S-S∆T. Entropii používáme pro popis soustav
adiabatických. Při exotermické rozkladné
reakci (∆H<0, ∆S>0) dochází k samovolné reakci, snížení
hybnosti produktu, roste tepelná výměna a tím i entalpie. Při exotermické skladné reakci
(∆H<0, ∆S<0) dochází k snížení hybnosti a energie produktu,
při tepelné výměně dochází k odevzdání energie, při nízkých teplotách probíhá
reakce samovolně, s růstem teploty entalpie klesá a tendence k samovolnému
průběhu se zmenšuje (∆G>O). Při endotermické
rozkladné reakci (∆H>0, ∆S>0) se zvyšuje hybnost, resp.
energie produktu a rovněž tepelná výměna, při nízkých teplotách reakce
neprobíhá (∆G>0), se vzrůstem teploty se hodnota entalpie zvyšuje a kladná
hodnota ∆G se zmenšuje a reakce může probíhat samovolně. Při endotermické syntéze, tj. skladné reakci
(∆H>0, ∆S<0) roste energie, resp. hybnost produktu a klesá
tepelná výměna, tyto reakce jsou samovolné, protože oba členy přispívají ke
zvýšení ∆G.
Chemická rovnováha
je takový stav soustavy, v němž se nemění její složeni, i když v ní neustále
probíhají chemické děje. Účinky těchto dějů se totiž navzájem ruší-ustavená
rovnováha je dynamická rovnováha.
Rovnováhu charakterizuje nulová změna Gibbsovy energie. V některých otevřených
soustavách (chemických, fyzikálních a zejména biologických) se může ustavit ustálený stav. Je to takový stav
soustavy, v němž udržení neměnného složeni soustavy je provázeno neustálou
změnou energie (systém neustále přijímá energii ze svého okolí, změna Gibbsovy
energie není nulová). O dynamické rovnováze lze tak uvažovat z hlediska všech
rozměrů skutečnosti, z hlediska jednoho časoprostoru lze tak uvažovat pouze o
ustáleném stavu.
Poměr koncentrací
reaktantů a produktů dává rovnovážnou
konstantu reakce. Jedná se o konstantu pro všechny shodné reakce, obdobně
lze vyjádřit konstantu pro tlaky plynů. V heterogenních soustavách, kde nejsou
všechny složky ve stejném skupenství, resp. fázi, jde pouze o parciální tlaky
plynných látek nebo koncentrace látek přítomných v roztoku. Rovnovážná soustava
může být ovlivňována změnou koncentrace látek, změnou tlaku, změnou teploty,
katalyzátorem, čili změnou hybnosti soustavy nárazem jiných částic.
Stejně jako neutron
lze rozdělit na proton a elektron, lze disociovat všechny neutrální molekuly. Kyselina je pak látka schopná předat
proton jiné látce, jde o donor protonu, resp. kationtu nebo jinak řečeno jde o
látku s volným orbitalem, který může zaplnit společným sdílením
elektronového páru jiné látky, kyseliny jsou tedy akceptory (příjemci)
elektronových párů. Zásada je pak
látka schopná od jiné látky proton přijímat, jde o akceptaci protonu. Nebo
jinak řečeno jde o látku s volným elektronovým párem, který může sdílet
s jinou látkou, zásady jsou tedy donory (dárci) elektronového páru.
Při proteolytické reakci předá kyselina
svůj proton a stane se z ní zásada, ze zásady se přijmutím protonu stane
kyselina, kyselina a zásada dané látky tvoří konjugovaný pár nebo proteolytický systém. Elektrolytická disociace
vede k ustanovení proteolytické
(hybnostní) rovnováhy charakterizované rovnovážnou konstantou Kc.
Stejně lze elektrolyticky disociovat zásadu. Disociovatelná je rovněž voda
avšak v nepatrné míře Kv=1*10-14, tato konstanta je
důležitá pro výpočet disociovaných složek jiných látek.
Při reakci vodného
roztoku kyseliny s vodným roztokem hydroxidu (aniontem soli) dochází ke
vzniku vody (např. reakce: H3O+(aq)+OH-(aq)→←2H2O(l),
tj. při chemické reakci vodného roztoku kyseliny s vodným roztokem hydroxidu
čili zásady dochází ke spojování převážné většiny iontů H3O+
a OH-, na neutrální molekuly vody), proto byly tyto reakce nazvány neutralizace, opačný průběh této reakce je
hydrolýza soli. Vedlejším produktem této neutralizace je roztok soli (viz
příklad dále), některé ionty soli (např. Cl-(aq), Na+(aq),
viz příklad dále) mohou (bez ohledu na to, zda roztok soli vznikl neutralizací
či rozpouštěním soli) v daném rozpouštědle (ve vodě) vystupovat jako
kyseliny nebo zásady. Při reakci těchto iontů soli s vodou vznikají
samostatné ionty H3O+ nebo OH-, které způsobí,
že vodný roztok soli může být neutrální, kyselý nebo zásaditý. Např.
HCl(aq)+NaOH(aq)→←H2O(l)+NaCl(l) nebo iontový zápis této
reakce: H3O+(aq)+Cl-(aq)+Na+(aq)+OH-(aq)→←2H2O(l)+Cl-(aq)+Na+(aq),
tj. z vodných roztoků(aq) chlorovodíku a hydroxidu sodného vznikají látky(l)
voda a chlorid sodný(tj. kuchyňská sůl), nebo např. v laboratoři se připravuje
chlorovodík reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí) NaCl+H2SO4→
NaHSO4+HCl. K výrobě
kyseliny sírové, která se používá jako prostředek neutralizace či produkt
hydrolýzy prakticky ve všech průmyslových odvětvích, se používá katalyzátor
oxid vanadičný vyráběný zásadně z metavanadičnanu amonného, který se zásadně
vyrábí z aminů, tedy z organických sloučenin dusíku N živočišného nebo
neživočišného původu (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Oxid_vanadi%C4%8Dn%C3%BD
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Chlorovod%C3%ADk
, . http://projektalfa.ic.cz/v_sirova_k.htm).
Pozn.:
ENCYCLOPAEDIA Britannica 2011 ULTIMATE EDITION nebo http://www.britannica.com/EBchecked/topic/622801/vanadium-processing
. Vanadium is extracted from carnotite
as a coproduct with uranium by leaching the ore concentrate for 24 hours with
hot sulfuric acid and an oxidant such as sodium chlorate. After removal of
solids, the leachate is fed into a solvent extraction circuit where the uranium
is extracted in an organic solvent consisting of 2.5-percent-amine–2.5-percent-isodecanol–95-percent-kerosene.
Vanadium remains in the raffinate, which is fed into a second solvent
extraction circuit. There vanadium in turn is extracted in the organic phase,
stripped with a 10 percent soda ash solution, and precipitated with ammonium
sulfate. The ammonium metavanadate precipitate is filtered, dried, and calcined
to V2O5.
Při reakci soli s vodou (tato
proteolytická reakce se nazývá hydrolýza soli) mohou nastat tyto případy
vzniká kationt (v případě roztoku soli se silně kyselým kationtem), vzniká
aniont (v případě roztoku soli se silně zásaditým aniontem), reagují neutrálně
(v případě roztoku soli se silně kyselým kationtem nebo silně zásaditým
aniontem) nebo hydrolýze nepodléhá (v případě roztoku soli s kationtem nebo
aniontem, které s vodou nereagují). Vzhledem k rovnovážné neutrální povaze
vody, tak může dojít k disociaci všemi způsoby, může dojít k rozštěpení
aniontové i kationtové vazby.
Při dosažení
lokální hybnostní hustoty u roztoku
dochází k jeho nasycení a další
látky se již nerozpouští, neboli není ovlivněna hybnost iontů.
Oxidací, představující
zásadně rozkladnou reakci, např. slučování s kyslíkem při hoření nebo
dýchání živých tvorů (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Oxidace
), nazýváme při níž reaktant předává svůj elektron, tudíž snižuje svou celkovu
lokální hybnost, avšak zvyšuje svou hybnostní hustotu, redukce, představující zásadně rozkladnou reakci, opak oxidace, při
niž reaktant elektron přijímá, tudíž zvyšuje svou celkovou lokální hybnost
avšak snižuje svou hybnostní hustotu. Oxidace a redukce většinou probíhají v
jedné reakci, přičemž výsledný náboj je pak shodný, resp. nulový. Příkladem
oxidačně redukční reakce je elektrolýza.
U sekundárních článků se jedná o vratný děj, oxidované elektrony se redukují a
poté opět oxidují.
Reakce v chemii buď
snižují hybnostní hustotu reaktantu, pak se jedná zásadně o reakce skladné, často způsobené
přijetím elektronu redukcí, která sníží energetickou hustotu reaktantu při
zvýšení jeho celkové energie, resp. hybnosti. Opakem jsou rozkladné reakce, kdy se zvýší hybnostní hustota reaktantu a tím i
jeho nestálost a srážky a sníží se tím pevnost vazeb, často jde o oxidaci,
odevzdáním elektronu, čímž se zvýší tlak na rozpad reaktantu. Stejné cíle je
možné v prvém případě dosáhnout snížením energetické, resp. hybnostní hustoty
např. ochlazením nebo inhibitorem (tj. látkou s podstatně nízkou hybností) a v
druhém případě oteplením nebo katalyzátorem (tj. látkou s podstatně vyšší
hybností), čímž dojde ke zvýšení energie reaktantu.
Běžné jsou zároveň
reakce, kde u jedné látky reaktantu dojde ke zvýšení energetické, resp.
hybnostní hustoty a snížení celkové energie, resp. hybnosti a u druhé opačně.
Rozkladné reakce tak představují vliv vedlejšího rozměru jiné hmoty a jiné
energie na náš rozměr v podobě protispoluděje. Skladebné reakce jsou vlastní
našemu rozměru v podobě spoluděje.
4.3.1 ÚVODNÍ DEFINICE
(výkonu vznik)
Je věda o anorganických látkách.
Anorganické látky jsou sloučeniny chemických prvků vyjma složitých sloučenin na
bázi uhlíku a vodíku.
4.3.2 CHEMICKÉ PRVKY
Definice a vztahy
(výkon)
Základním chemickým prvkem je vodík, který v podobě kationtu bez neutronu, tedy izotop vodíku je v
podstatě protonem. Nuklid vodíku je atom s jedním elektronem, protonem a neutronem
a jako takový je základní stavební jednotkou všech ostatních prvků.
Například uhlík 66C
by šel rovněž chápat jako 6H, čímž dosáhneme stejného protonového i nuklidového
čísla. Nezbytná je pak přeměna 6 jader vodíku v jediné jádro uhlíku
prostřednictvím jaderných sil, které dosahují značné velikosti.
Předpokládáme-li, že v minulosti vznikl Vesmír velkým třeskem, tedy obrovskou
energii, která vznikla urychlením ničeho na náš rozměr hmoty a energie a
vedlejší rozměr jiné energie a jiné hmoty, lze si představit, kde byla vzata
tato jaderná energie vedoucí ke vzniku stále složitějších třeba i umělých prvků
hmoty, resp. antihmoty, resp. jiné hmoty.
Této teorii
odpovídá i tzv. nukleogeneze, kdy
prvky ve Vesmíru vznikají jadernými přeměnami při vysokých teplotách 107
až 1010 K. Např.
41H→4He+2e+
Dalšími jadernými
reakcemi vznikají uvnitř hvězd prvky s vyššími protonovými čísly. Vodík také převládá ve složení Vesmíru
vedle helia.
4.3.3 ANORGANICKÉ SLOUČENINY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou sloučeniny
většiny prvků kromě složitých sloučenin uhlíku, které se studují především v anorganické chemii. Hraniční oblast
představují organokové sloučeniny,
jsou to umělé látky, pro které je charakteristická vazba kov uhlík, je třeba je
lišit od koordinačních sloučenin organické chemie.
Pro anorganické
sloučeniny je důležitě tzv. oxidační
číslo, které se rovná nábojovému číslu prvku, což je počet elementárních
nábojů. Vzhledem k tomu, že lokální rovnováha může být různá, ale universální (všechná)
hybnostní rovnováha je konstanta (což je
např. součet relativistické hmoty našeho rozměru a relativistické jiné hmoty
vedlejšího rozměru), tak se jedná o prvky s nadprůměrnou universální (všechnou)
hybností u kladného i záporného náboje,
ale vzhledem ke vzniku elektronů i protonů z neutronu, tvořícího lokální
hybnostní rovnováhu, tak se jedná u protonu o částici s nadprůměrnou lokální
hybnostní hustotou a u elektronu a jeho okolí v atomu o částici s podprůměrnou
lokální hybnostní hustotou. Elementární náboj je nejmenší náboj a má hodnotu
1,602*10-19 C(Coulombu).
Oxidační číslo
neboli náboj je u většiny prvků a sloučenin 0, je tomu tak, protože lokální rovnovážné hybnostni síly si
vynucuji rovnovážný pohyb, resp. hybnost m*v. Proto volné elektroneutrální
atomy u většiny sloučenin mají oxidační číslo nula (a to, i když jsou složeny z
opačně nabitých iontů). Některé prvky mají ve všech sloučeninách stejné
oxidační číslo H+I, O-II, F-I , alkalické kovy mají oxidační číslo I (např.
Na+1), s2 prvky mají oxidační číslo II (např. Ca+IIO),
a to až na některé výjimky.
Pomocí oxidačního
čísla se tvoří názvy sloučenin, a to
jak kationtů, tak i kyselin a solí. Rozlišujeme hydridy, což jsou sloučeniny vodíku, iontové a kovalentní, dále
existují kovové hydridy. Dále existuji oxidy
o oxidačním čísle -II, halogenidy
o oxidačním čísle -I, sulfidy o
oxidačním čísle -II. Dále existují hydroxidy
o vzorci M(OH)a, kde a je 1 až 4 a udává kladné oxidační číslo kovu
M.
Bezkyslíkaté kyseliny jsou vodně
roztoky některých dvouprvkových sloučenin vodíku. Názvy dalších kyselin se dají
odvodit podle pojmenování prvku, nebo počtu atomů vodíku. Tvoří-li prvek s týmž
oxidačním číslem několik oxokyselin s různým počtem atomů vodíku v molekule
kyseliny, rozlišujeme je předponou
hydrogen- doplněnou číslovkou atomu vodíku, někdy se užívá předpona orto-.
Soli se odvozují náhradou
vodíkových iontů v molekulách kyselin ionty kovů. Hydrogeny soli mají v názvu nenahrazené atomy vodíku s předponou
hydrogen- a číslovková předpona udává jejich počet. Podvojné, potrojné soli mají název složený z kationtů v pořadí
podle zvětšujícího se oxidačního čísla, které jsou odděleny pomlčkami. Smíšené soli mají anionty uvedeny v
abecedním pořadí podle značky prvku a odděleny pomlčkami.
U názvosloví krystalosolvátů se počet molekul rozpouštědla
vyznačuje číslovkovými předponami (pro ½ hemi, pro 3/2 seskvi).
Názvosloví koordinačních sloučenin viz dále.
4.3.4 FYZIKÁLNÍ VLASTNOSTI
LÁTEK
Definice a vztahy
(výkon)
Látky s kovalentními vazbami (podstatou těchto vazeb je sdílení elektronů, nejčastěji jejich dvojic,
mezi vázanými atomy) mají nízké
teploty varu, vzhledem k nízké energii (hybnosti) vazeb. Zatímco látky s iontovými vazbami (podstatou
těchto vazeb jsou elektrostatické síly působící mezi opačně nabitými ionty) atomového nebo kovového typu vzhledem k
vyšší energii vazeb mají vysokou teplotu varu a nízkou teplotu tání.
Elektricky vodivé jsou kovy, polokovy vykazují polovodičovou vodivost vzhledem k nízké
vazebné energii (hybnosti) elektronů. Sloučeniny
s iontovou strukturou vedou elektrický proud v roztaveném stavu a ve vodném
roztoku z obdobných důvodů.
Látky s iontovou strukturou nebo, které mohou disociovat
na ionty, jsou rozpustné ve vodě vzhledem k velké hybnosti iontů
vody.
Barevnost látek souvisí s hybnosti
částic v látkách, které pohlcují hybnost některých fotonů vlnového spektra.
Prvky se dělí do skupin podle počtu valenčních elektronů,
což určuje některé jejich vlastnosti jako teplotu tání, varu, reaktivitu či
stálost ve sloučeninách. Prvky jako
vodík mají jeden valenční elektron. Prvky označené jako p-prvky mají ve valenčním orbitalu s
dva elektrony a v orbitalech p jeden až šest elektronů, jsou to prvky
šesti hlavních skupin periodické
soustavy prvků (tzv. Mendělejevovy tabulky chemických prvků) od III.A
skupiny po VIII.A skupinu (s výjimkou helia), .je to vždy šest posledních prvků
v 2. až 6. periodě, prvky p5
obsahují pět valenčních elektronů a jsou to především halogeny. Atomy kyslíku jeden z prvků p4 jsou nestálé a slučují se
s dalšími atomy kyslíku na molekuly O2 nebo s atomy jiných
prvků za vzniku sloučenin, získávají tak stálejší elektronovou konfiguraci, dva
nepárové elektrony v π*-orbitalech vysvětlují paramagnetismus
kyslíku. Elektronová konfigurace
valenčních elektronů se výrazně projevuje v chování příslušných prvků
v magnetickém poli. Látky, jejichž atomy mají všechny valenční elektrony
spárované (např. vápník Ca, zinek Zn), jsou diamagnetické (magnetické pole je odpuzuje). Látky obsahující atomy
s nespárovanými valenčními elektrony (ti, titánium Ti, kobalt Co, nikl Ni,
měď Cu aj.) jsou paramagnetické, tj.
jsou vtahovány do magnetického pole. Zvláštní podskupina paramagnetických látek
jsou látky feromagnetické, jejichž
nespárované valenční elektrony mají takové uspořádání, že vnější magnetické
pole zesilují. Feromagnetické látky navíc po vymizení vnějšího magnetického
pole samy magneticky působí na jiné látky, proto se z nich vyrábějí
permanentní magnety, patří mezi ně zejména různé slitiny železa (odtud název
feromagnetické). Prvky p2
skupiny uhlíku C jsou prvky IV.A
skupiny, jejich atomy mají ve valenčních orbitalech čtyři elektrony. Čistý
uhlík se vyskytuje ve dvou tvarových (alotropických) modifikacích, jako diamant
a grafit (tuha). V polymerní struktuře diamantu se uhlíkové atomy vzájemně
vážou čtyřmi pevnými kovalentními vazbami, proto je diamant nejtvrdší přírodní
látka. Ve vrstevnaté struktuře grafitu jsou jednotlivé roviny uhlíkových atomů
vzájemně poutány jen slabými vazbami, proto je grafit měkký a vede elektrický
proud. Prvky p3 skupiny
dusíku N obsahují ve valenčních 5 elektronů, jsou to prvky V.A skupiny, mohou
sdílet 3 elektronové páry ve 3 kovalentních vazbách. Prvky s jsou prvky I.A a II.A, skupiny, jejich atomy mají ve
valenčním orbitalu jeden nebo dva elektrony. Prvky d jsou prvky přechodné, jsou v tabulce prvků umístěny mezi s
a p prvky,jsou to všechno kovy, např. železo Fe(Ferrum), kobalt Co, nikl Ni,
měď Cu, stříbro Ag, zlato Au, chrom Cr, mnohé přechodné prvky a jejich
sloučeniny jsou katalyzátory
chemických a biochemických reakcí.
Počet valenčních elektronů má význam pro reaktivitu prvků,
elektrony v nejvzdálenějším orbitale mají hybnost, která je nejméně ovlivněna
hybností protonů prvku. Tvoří-li elektronový
oktet (tj. 8 valenčních elektronů, např. vzácné plyny jako helium apod. viz
http://leccos.com/index.php/clanky/elektronovy-oktet
), pak jsou stabilní diky své poměrně velmi rovnovážné hybnosti, prvky s méně než 4 elektrony mají
tendenci díky své nerovnovážné hybnosti své elektrony odevzdat a reagovat jako
kationty s jinými prvky. Prvky, které
mají více než 4 elektrony, mají díky své velmi rovnovážné hybnosti tendenci
elektrony přijímat a jsou stabilnější.
Přechodné i
nepřechodné kovy vytvářejí koordinační
(komplexní) sloučeniny, např. voda H2O, které obsahují centrální
atom nebo iont, na který se koordinačními (donor-akceptorovými) vazbami váží ligandy (z latinského ligare-vázati
se). Název ligandu může být mezinárodní, název aniontového ligandu má zakončení –o. Koordinační sloučeniny se
používají jako katalyzátory, zřejmě pro svou průměrnou lokální hybnostní
hustotu vazeb, která jim zabraňuje vstupovat trvale do nerovnovážných sloučenin
s jinými prvky.
Kationty kovu jsou z kovových rud získávány redukčními reakcemi.
Například ve vysokých pecích za pomocí uhlíku.
Sloučeniny železa jako kationtu
vznikají s oxidačním číslem II nebo III, korozí je oxidace kovu, která u železa
pokračuje a nezastaví se u vrchní korozní vrstvy.
Prvky skupiny mědi jako např. měď Cu,
stříbro Ag jsou prvky I.B skupiny. Na bázi fotochemické
reakce probíhající v krystalech halogenidů stříbrných (hlavně AgBr,
bromidu stříbrného) reagují při ozáření elektronem, který zredukuje nejbližší
stříbrný kationt, kolem něhož se shlukují další atomy Ag při následující
chemické reakci vyvolávání filmu. Nadbytečný AgBr se potom z emulze odstraní
rozpouštěním ve vodném roztoku thiosíranu sodného Na2S2O3.
Prvky f zvané též vnitřně přechodné prvky se řadí do 6. a 7. periody. Patří sem i transurany, které byly připraveny uměle jadernými reakcemi.
4.4.1 ÚVODNí DEFINICE
(výkonu vznik)
Organická chemie se zabývá
organickými sloučeninami, což jsou sloučeniny uhlíku, které obsahují zejména
kyslík, dusík, fosfor, síru, vodík a halogeny, ale mohou obsahovat i jiný
prvek. Ve všech případech se jedná o prvky s podprůměrným protonovým číslem,
jedná se o složité sloučeniny Z jednoduchých prvků, při jejichž vzniku se
spotřebovává energie, často solární energie za účelem zvýšení hybnosti a tudíž
reaktivnosti těchto prvků. Důvodem nízkého protonového čísla je nízká absolutní
hybnost prvků, které jsou základním stavebním prvkem složitých organických
sloučenin s vysokou absolutní hybností. Vysoká hybnost tak není docilována
tíhou prvků ale jejich počtem.
Důvodem, proč je
uhlík základním stavebním kamenem organických prvků, je jeho nízká hybnost,
resp. protonové číslo spojené s jeho čtyřvazností, což umožňuje vytvářet
složité proměnlivé organické sloučeniny.
Organické
sloučeniny vzhledem ke svému nízkému protonovému číslu jejich prvků, tj. k
nižší absolutní rovnovážné lokální hybnosti prvku, mají nízkou teplotu tání a
varu, nevedou elektrický proud, protože rozdíl hybnosti jejich prvků je
většinou nižší. Rozpouští se v organických rozpouštědlech, což plyne z jejich
neiontové povahy (malý rozdíl hybností složek) a pouze ty, které obsahují
vodíkové často iontové vazby, se rozpouštějí ve vodě.
Organické
sloučeniny zaujímají takové prostorové
uspořádání atomů, při nichž je jejich potencionální (kinetická) energie, co možná
nejmenší. Tato energie je tím menší, čím dochází k menšímu počtu srážek
částí molekul, čím vzdálenější jsou tedy hybnostní pole prvků molekul, čím
menší je tedy jejich nevazebná interakce. Tímto oborem se zabývá konformační analýza. Důvodem vzdálenosti
hybnostních polí prvků je průměrná lokální hybnostní hustota sloučeniny a
důsledkem je stálost sloučeniny, nízká srážkovost částí, tím i reakčnost a
pravděpodobnost rozbití molekuly.
Sloučeniny spojené
jednoduchými elektronovými vazbami (s jedním elektronovým párem) nazýváme nasycené, více elektrony kovalentní
vazby nenasycené. Dvojné vazby
oddělené jednou jednoduchou vazbou se nazývají konjugované dvojné vazby. Je-li mezi dvojnými více vazeb
jednoduchých, nazýváme je izolované.
Pokud jsou
elektrony sdíleny atomy se stejnou
elektronegativitou (tj. poměrné-relativní veličiny míry schopnosti atomu
přitahovat elektrony sdílené s jiným atomem), jsou vazebné elektrony
souměrně mezi oběma a jde o vazbu
nepolární, jinak jde o vazbu polární
a elektrony jsou blíže atomu prvku s větší hybnostní hustotou.
Elektrony π ve dvojné nebo trojné vazbě jsou
rozmístěny jen mezi dvojicí atomů, jejichž spojení zprostředkovávají. V případě určitých cyklických
řetězců organických sloučenin existují delokalizované elektrony, jejichž
elektrony π nepřísluší žádným určitým atomovým dvojicím, ale jsou
rozmístěny po celém řetězci.
Aromatickými sloučeninami jsou sloučeniny cyklické s rovinným cyklem, v němž se střídají jednoduché
a dvojné vazby, navzájem převoditelné posunem elektronů π, kterých je 4n+2
(n je 0 nebo celé kladné číslo). Tyto molekuly mají menší energii, než by
odpovídalo rezonančním strukturám, neboť srážce atomů je zabráněno cyklicky se
přesunujícími elektrony, čímž se snižuje jejich hybnostní hustota (tento energetický
rozdíl se nazývá rezonanční
delokalizační energie).
Uhlovodíky obsahují jen uhlík
a vodík, deriváty uhlovodíků i jiný
prvek. Deriváty uhlovodíky odvozujeme spojením uhlovodikového zbytku s funkční
skupinou, které udělují derivátu funkční vlastnosti.
Z rozdělení
derivátů uhlovodíků mají význam především hydroxylové
deriváty se skupinou -OH, aminosloučeniny,
a to amin primární –NH2, amin sekundární –NH–, amin terciální –N –.
Ze základních názvů
mají význam základní sloučeniny
methan CH4, ethan CH3CH3, propan CH3CH2CH3,
butan CH3 (CH2)2 CH3, CH3
(CH2)3 CH3 pentan, CH3 (CH2)4
CH3 hexan, CH3 (CH2)5 CH3
heptan, CH3 (CH2)6 CH3 oktan, CH3
(CH2)7 CH3 nonan, CH3 (CH2)8
CH3 dekan, z nichž se poté odvozuji jejich deriváty, jedná se
o acyklické nerozvětvené nasycené sloučeniny nebo cyklické uhlovodíky. Z funkčních
skupin jsou zejména předpona hydroxy- nebo zakončení -ol: -OH a předpona amino- nebo zakončení -amin:
-NH2.
Podděje
(výkon)
4.4.2 PŘEHLED ORGANICKÝCH
SLOUČENIN
4.4.2.1 ALKANY A CYKLOALKANY
Definice a vztahy
(výkon)
Alkany a cykloalkany jsou
uhlovodíky obsahující pouze jednoduché
vazby C-H, C-C. Tyto vazby jsou nepolární a reakce nasycených uhlovodíků
mají proto radikálový charakter. Jinými slovy jde o uhlovodíky s malým rozdílem
v hybnosti atomů. Je možná polarizace těchto sloučenin atomy s vyšší, resp.
nižší hybností jako jsou oxidace, chlorace, sulfochlorace a krakování (tj.
v podstatě tavení). Nejznámějším zástupcem je ethan CH3CH3. Např. derivát jednovazebného
zbytku alkanů je alkyl.
4.4.2.2 ALKENY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou nenasycené uhlovodíky s jednou dvojnou
vazbou C=C. Tato dvojná vazba kromě výše uvedených radikálových reakcí
(uhlovodíkový zbytek) umožňuje vznik uhlovodíků. Nejvýznamnější je ethylen CH2=CH2.
4.4.2.3 ALKADIENY
Definice a vztahy
(výkon)
Alakdieny obsahují
dvě dvojné vazby, pokud jsou izolované chovají se jako alkeny, pokud jsou
konjugované (tj. jde o rozptyl elektronů dvou vícenásobných vazeb
v molekule organické sloučeniny, čímž dochází ke ztrátě její
nenasycenosti), pak se vzájemně ovlivňují a adice na ně může probíhat dvěma
různými způsoby. Buď může dojít k adici na sousední atomy nebo na vzdálené
uhlíkové atomy řetězce, čímž dojde k posunu dvojné vazby doprostřed řetězce.
4.4.2.4 ALKINY
Definice a vztahy
(výkon)
Alkiny jsou nenasycené (tj. s násobnou vazbou)
uhlovodíky s jednou trojnou vazbou, na níž se mohou uskutečnit radikálové i
elektrofilní adice. Nejznámější je acetylen
CH≡CH.
4.4.2.5 ARENY
Definice a vztahy
(výkon)
Areny obsahují
nejméně jeden aromatický kruh,
reagují radikálově a jsou pro ně charakteristické i elektrofilní substituce
aromatického kruhu. Zatímco radikálová
substituce je tvořená u atomu s přibližně se stejnou hybnostní hustotou
vznikem nového orbitalu a sdílením elektronu, tak elektrofilní adice předpokládá působení kationtů s nadprůměrnou
hybnostní hustotou a aniontů s podprůměrnou hybnostní hustotou za vzniku
rovnovážné sloučeniny. Nejznámější zástupci jsou benzen C6H6 a toluen C6H5CH3. Např. derivát
jednovazebného zbytku je aryl.
4.4.2.6 HALOGENOVÉ DERiVÁTY
Definice a vztahy
(výkon)
Jde o deriváty uhlovodíků obsahující jednu skupinu halogenovou.
4.4.2.7 AMINY
Definice a vztahy
(výkon)
Aminy dle mého názoru
patří k nejdůležitějším organickým sloučeninám, a to z hlediska fungování života
na Zemi. Jak jsem uvedl výše, může jít o primární
RNH2, sekundární RNHR a terciárnĺ RNRR aminy, což jsou deriváty
amoniaku, tvořeného především dusíkem. Díky nevazebnému elektronovému páru
nitro skupin mají tyto sloučeniny zásaditou
a nukleofilní povahu. S vodou vytváří hydroxidy,
s kyselinami amoniové soli, s
alkylem složitější uhlovodíkový derivát. Terciální aminy reagují s
alkylhalogenidy za vzniku tetraalkylamoniových solí, které se účinkem oxidu
stříbrného přeměňují v tetraalkylamoniumhydroxidy. Oxidací aromatických
sloučenin aminů se tvoří sloučeniny s velmi složitou strukturou, např. anilin C6H5NH2,
který je nažloutlá jedovatá kapalina, na vzduchu červená a tmavne, v přírodě se
nachází v černouhelném dehtu, průmyslově se vyrábí redukcí nitrobenzenu,
používá se při výrobě barviv a léčiv. V současnosti jsou inkousty nejčastěji vyráběny z anilinových
barev, arabské gumy (dříve se často místo ní používal fenol, ale kvůli toxicitě
bylo od jeho přidávání do inkoustu upuštěno) a vody. Tyto inkousty nejsou příliš
světloodolné a kvůli možnosti jejich vyzmizíkování nejsou vhodné pro dokumentární
účely, ale díky široké paletě barevných odstínů jsou velmi oblíbené. Jejich
velkou výhodou oproti duběnkovým (získávané při usmrcení larvy hmyzu žlabatky
dubové, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Dub%C4%9Bnky
) inkoustům je především skutečnost, že jsou chemicky stabilní a neničí tak psací
látky ani psací prostředky. Rovněž anilinové barvy jsou rozpustné ve vodě, tudíž
odpadají problémy s usazováním koloidních částic v zásobnicích inkoustu či ucpáváním
plnících per. (viz http://is.muni.cz/th/64756/ff_m/Diplomka_PVH_posl_verze.pdf : K výrobě inkoustu a recepturámv
českých zemích do 16. století,
diplomová práce, Brno 2009,
Martina Andryková., http://cs.wikipedia.org/wiki/Anilin
)
4.4.2.8 HYDROXYSLOUČENINY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou deriváty vody, v nichž jeden z
vodíkových atomů je nahrazen uhlovodíkovým zbytkem. Typickou skupinou je -OH.
Pokud je tento uhlovodíkový zbytek alkyl, pak jde o alkoholy ROH, pokud aryl, jde o fenoly ArOH, fenol
4.4.2.9 ALKOHOLY A FENOLY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou deriváty, kde je -OH skupina připojena
k uhlíkovému atomu, který není součástí aromatického kruhu. K jejich
neznámějším zástupcům patří methanol
CH3OH v podstatě jedovatý zbytek při výrobě ethanolu, ethanol CH3CH2OH
běžně nazývaný alkohol či líh, fenol
C6H5OH (získává se např. z černouhelného dehtu a je
důležitou surovinou např. pro výrobu mnoha aromatických sloučenin a plastů) a glycerol (dříve glycerin) HOCH2CHOHCH2OH užívaný
v kosmetice a pro svou sladkou chuť též v potravinářství a ve
farmacii, jeho ester s kyselinou dusičnou-glyceroltrinitrát (nazývaný též nesprávně nitroglycerin) je
výbušnina užívaná např. při výrobě dynamitu a lék na některé srdeční choroby
jako prostředek pro zklidnění srdečních arytmií a snižování krevního tlaku (http://cs.wikipedia.org/wiki/Nitroglycerin
) .
4.4.2.10 KARBONYLOVÉ SLOUČENINY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou deriváty se
skupinou >C=0. Tato skupiny je polární, což umožňuje nukleofilní i elektrofilní adici. Nejznámějším zástupcem je formaldehyd neboli methanal CH2O,
který spolu s fenolem slouží za vyšších teplot k výrobě bakelitu jako velmi důležitého druhu
umělé hmoty (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Bakelit
) a rozpouštědlo aceton neboli
demethylketon čili propanon CH3COCH3.
4.4.2.10 KARBOXYLOVÉ KYSELINY
Definice a vztahy
(výkon)
Jde o deriváty se
skupinou -COOH. Známým zástupcem je kyselina
mravenčí čili methanová HCOOH užívaná ke konzervaci potravin, kyselina ethanová čili octová CH3COOH,
jejíž 5%-8% roztok je ocet, kyselina
máselná čili butanová CH3(CH2)2COOH
obsažená v potu a žluklém másle, vyšší
mastné kyseliny: kyselina palmitová
(mj. v palmovém oleji, mléčných výrobcích, mase) CH3(CH2)14COOH,
kyselina stearová (mj. v tucích) CH3(CH2)16COOH,
kyselina olejová (mj. v olivové a
hroznovém oleji) CH3(CH2)7CH= CH(CH2)7COOH
jsou kyseliny nejčastěji se vyskytující ve formě esterů s glycerolem
v tucích a rostlinných olejích, kyselina
šťavelová (COOH)2, která je obsažena prakticky ve veškerém ovoci
a zelenině a způsobuje jejich kyselost a najdeme ji například v jahodách, ve
větším množství je obsažená ve šťavelu a šťovíku a kyselina ftalová C6H4(COOH)2,
která je surovinou při výrobě umělých hmot, tj. plastů. Velmi důležitou reakcí
je esterifikace karboxylových kyselin
alkoholy za vzniku esteru a vody, opačným případem je hydrolýza.
R-COOH(karboxylová
kyselina)+R-OH(alkohol)→←R-COOR(ester)+H2O
Literatura: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_palmitov%C3%A1
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_stearov%C3%A1
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_olejov%C3%A1
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_%C5%A1%C5%A5avelov%C3%A1
,
4.4.2.11 FUNKČNÍ DERIVÁTY
KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Definice a vztahy
(výkon)
V nich je
modifikována karboxylová skupina –COOH.. Nejznámější jsou amidy a nitridy, které jsou častými meziprodukty organických
syntéz. Estery vznikají reakci karboxylových kyselin s alkoholy.
4.4.2.12 SUBSTITUČNÍ DERIVÁTY
KARBOXYLOVÝCH KYSELIN
Definice a vztahy
(výkon)
V nich je na rozdíl
od funkčních derivátů karboxylových kyselin modifikován jejich uhlíkatý
řetězec.
Mezi ně a mezi nejdůležitější
organické sloučeniny pro vznik života na Zemi patří aminokyseliny. Aminokyseliny obsahuji zásaditou skupinu NH2
(viz, aminy) a kyselou skupinu COOH (viz karboxylové
kyseliny). V izoelektrickém bodě (Izoelektrický
bod je taková hodnota pH roztoku, v němž se molekula nebo iont, který se může
chovat buď jako kyselina nebo i jako zásada, tj. amfion, nepohybuje v elektrickém poli; to znamená, že
jeho volný náboj je zde nulový. Izoelektrický bod lze určit pro každý amfion,
tedy zejména pro aminokyseliny, peptidy
a bílkoviny viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Izoelektrick%C3%BD_bod
, http://en.wikipedia.org/wiki/Amphoteric
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Amf%C3%AD%C3%B3n
) tj. v lokální hybnostní rovnováze, který je pro různé aminokyseliny různý,
existuje aminokyselina ve vodném roztoku jako vnitřní sůl, takže aminokyselina a karboxylová skupina jsou
vzájemně plně neutralizovány. Zvýšením Ph přechází vnitřní sůl na kationt,
opačně na aniont. Aminokyseliny, zvláště s aminoskupinou na uhlíkovém atomu
α jsou rozhodující pro stavbu bílkovin a jako sloučeniny se podílejí na
nejrůznějších metabolických procesech.
Mezi ně dále patří a nejznámější mezi nimi jsou dále kyselina mléčná, kyselina vinná.a kyselina salicylová, která je obsažena
ve větším množství např. ve vrbové kůře a v umělé (syntetické) podobě je
strukturálním základem mnoha léčiv, např. jako kyselina acetylsalicylová CH3COOC6H4COOH
je např. základní složkou acylpyrinu (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_salicylov%C3%A1
).
4.4.2.13 DERIVÁTY KYSELINY
UHLIČITÉ
Definice a vztahy
(výkon)
Volnou kyselinu
uhličitou nelze připravit, přesto její deriváty
(estery, fosgen, močovina) mají praktický význam. Nejznámější jsou fosgen, dichlorid kyseliny uhličité,
který je velmi reaktivní plyn rychle se hydrolyzující na oxid uhličitý a
chlorovodík, v první světové válce byl používán jako bojová chemická
látka, s amoniakem tvoří močovinu. Močovina,
diamid kyseliny uhličité se vyrábí z oxidu uhličitého a amoniaku,
používá se k výrobě plastů, jako přísada do krmiv skotu a jako hnojivo, je
též surovinou k výrobě některých léčiv, je odpadním produktem metabolismu
savců, a je proto v jejich moči.
4.4.3 REAKČNÍ MECHANISMY
4.4.3.1 ELEKTRONOVÉ POSUNY
V MOLEKULÁCH
4.4.3.1.1 Indukční efekt
Definice a vztahy
(výkon)
Jde o posun σ elektronů. Zdrojem kladného indukčního efektu jsou atomy
nebo skupiny odpuzující elektrony nebo atomy nesoucí záporný náboj, zdrojem záporného indukčního efektu jsou atomy
nebo skupiny elektrony přitahující nebo atomy nesoucí kladný náboj. Indukční
efekt se projevuje především na uhlíkovém atomu, který je v těsné blízkosti
zdroje, a s rostoucí vzdáleností od něj slábne.
4.4.3.1.2 Mezomerní
(konjugační) efekt
Definice a vztahy
(výkon)
Jde o posun π elektronů nebo nevazebných
elektronových párů. Kladný mezomerní
efekt jeví atomy nebo skupiny atomů nevazebné elektrony poskytující. Záporný mezomerní efekt mají atomy či
skupiny tyto elektrony přitahující. Delokalizací
elektronů dochází ke snížení odlišného pohybu volných elektronů a tím i ke
snížení energie sloučeniny.
4.4.3.2 RADIKÁLOVÉ SUBSTITUCE
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou
charakteristické pro sloučeniny s
nepolárními kovalentními (tj. založenými na sdílení elektronů, nejčastěji
jejich dvojic mezi vázanými atomy) vazbami. Působením velkého množství
energie (pohybu, hybnosti) dojde k vytvoření chlorového radikálu ·Cl, tedy částice s nepárovým elektronem, ten
díky své hybnosti vytrhává molekulu vodíku a vytváří methylový radikál ·CH3 a chlorovodík, methylový radikál vytváří opět chlormethan z molekuly chloru Cl2 a zbývající chlorový radikál, čímž dojde k řetězové
reakci, která končí spojením dvou chlorových radikálů a vznikem chlormethanu z
radikálu. Přičemž nevazebný elektron stejně jako atom má velmi vysokou hybnost.
4.4.3.3 ELEKTROFILNÍ SUBSTITUCE
Definice a vztahy
(výkon)
Elektrofilní
substituce je charakteristickou reakcí
arenů. Je v podstatě výměnou např. u nitrace
nitroniového kationtu anorganické látky za vodíkový kationt organické
sloučeniny u této organické látky. Podobně se u arenů uskutečňuje chlorace Cl+, bromace Br+, sulfonace SO3 nebo +SO3H,
při methylaci +CH3
atd.
4.4.3.4 NUKLEOFILNI SUBSTITUCE
Definice a vztahy
(výkon)
Je-li atom uhlíku
vázán na skupinu se záporným nábojem s nižší hybnostní hustotou, může být
nahrazena jinou skupinou např. OH- se záporným nábojem.
4.4.3.5 ELIMINACE
Definice a vztahy
(výkon)
Při eliminaci
dochází k odštěpení nízkomolekulárních
látek, např. vody, alkoholu nebo halogenovodíku a kladný náboj je
kompenzován zdvojením vazby mezi
uhlíky a odštěpením vodíku.
4.4.3.6 ELEKTROFILNÍ ADICE
Definice a vztahy
(výkon)
Při této reakci
dochází k reakci mezi π elektrony a elektrofilními činidly, kde vzniká
aniont a kationt a organické sloučeniny, takto se adují např. halogeny,
halogenovodíky či kyselina sírová. Podle Markovnikova
pravidla nukleofilní část adované molekuly připojuje k uhlíkovému atomu
násobné vazby, který má méně vodíkových atomů. Čili s uhlíkovým atomem o
nejmenší absolutní hybnosti vlivem rovnovážných sil.
4.4.3.7 NUKLEOFILNÍ ADICE
Definice a vztahy
(výkon)
Nukleofilní činidlo (např.
voda, alkohol, amoniak, dusíkaté a sirné sloučeniny) se aduje na uhlíkový atom s dvojnou vazbou C=O, který má v
důsledku vazby na oxid kladný náboj, který získává adované činidlo s volným
elektronem, čímž se vyvažuje hybnostní rovnováha. Poté dochází k eliminaci vody.
4.4.3.8 ESTERIFIKACE A
HYDROLÝZA ESTERŮ
Definice a vztahy
(výkon)
Dále existují
esterifikace, kterou rozumíme reakci
kyselin s alkoholy obvykle v přítomnosti malého množství silně
anorganické kyseliny. Prvním stupněm je protonace (připojením protonu, v podstatě H+)
karboxylové kyseliny, po níž následuje nukleofilní
adice alkoholu. Postup opačný je hydrolýza esteru.
4.4.3.9 PŘESMYKY
Definice a vztahy
(výkon)
Přesmyky jsou změny
sloučeniny, kde dochází pouze k přeskupení látek ve sloučenině. Dochází ke
vzniku izomeru, tj. chemické
sloučeniny se stejným molekulárním vzorcem, ale odlišným uskupením látek, tj. i
odlišnými chemickými a fyzikálními vlastnostmi.
4.4.3.8 ZÁVĚR REAKČNÍCH
MECHANISMŮ
Závěr
(podděje výkonu zánik)
Obecně lze říci, že
organické reakce, při nichž vznikají složitější
organické sloučeniny, v rámci vzniku života na Zemi vyžadují energii, čili
pohyb, který mění hybnostní hustotu sloučeniny za účelem její reaktivnosti.
Nevzniká-li zároveň takováto jednodušší sloučenina, která má nižší hybnostní
hustotu, dochází při této reakci ke spotřebě energie, a to buď samovolně
energii solární nebo uměle za pomoci člověka.
4.4.4 ORGANICKÁ CHEMIE V
MODERNÍ SPOLEČNOSTI
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou to zejména
přírodní recentní (současné) látky
jako např. dřevo, brambory, živočišné tkáně a fosilní (pravěké) látky jako
zemní plyn, ropa, uhlí. Dále zejména z nich vyráběné umělé produkty
člověka jako syntetické polymery (tj.
zejména plasty čili umělé hmoty.
Plasty, které teplem měknou, se nazývají termoplasty,
jejich molekuly tvoří řetězce vzájemně nepropojené. Naproti tomu reaktoplasty, např. shora uvedený bakelit
zahříváním neměknou, ale rozkládají se, jejich řetězce jsou zesíťovány. Plasty jsou pevné a dobře tvarovatelné, lehko
se obrábějí a většinou mají i dobré tepelné izolační vlastnosti, ve srovnání
s kovy téměř nepodléhají korozi, jsou trvalé, avšak proto odpad z plastů je neekologický,
protože se v přírodě jen pomalu rozkládá.), benzín, syntetické detergenty. Léčiva jako anestetika, hypnotika a sedativa, psychofarmaka a
chemoterapeutika, antibiotika. Dále pesticidy
(z anglického pest škůdce, tj. hubení škůdců) jako insekticidy (hubení hmyzu),
herbicidy (hubení rostlin), DDT, hmyzí
hormony a feromony. Feromon (z řec. pherein–přenášet a hormon–stimulovat)
je dle nejčastěji akceptované definice substance, vylučovaná jedním jedincem a
přijímaná druhým stejného druhu, přičemž tato substance dává podnět k určité
reakci. Feromony jsou tak látky vytvářené tělem a šířené za účelem
vnitrodruhové komunikace. ( viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Feromon
) Výbušniny jako střeliviny, trhaviny
jako glycerolnitrát, třaskaviny. Bojové
chemické látky fosgen, yperit, organické deriváty arsenu.
4.4.5 PŘÍRODNI LÁTKY
4.4.5.1 ÚVODNÍ DEFINICE
(výkonu vznik)
Přírodními látkami
chápu chemické sloučeniny nebo jejich
směsi vyskytující se v přírodě.
4.4.5.2 LIPIDY
Definice a vztahy
(výkon)
Lipidy jsou deriváty
vyšších mastných kyselin a alifatických, alicyklických, hydroxy- nebo amino-
sloučenin. Jsou nerozpustné ve vodě, tzn. se silnými vazbami, jsou vydatnou zásobárnou energie, tak i stavebními látkami
buněčných membrán
Lipidy vesměs v
zastoupení acylglycerolů obsahují deriváty
aminokyselin neboli karboxylovou skupinu COOH. Dále obsahují estery
glycerolu a mastných kyselin. Mastné kyseliny jsou alifatické monokarboxylové
kyseliny získané hydrolýzou přirozených lipidů. Jinými slovy lze hovořit o
společném základu lipidů a aminokyselin.
4.4.5.3 TERPENY
Definice a vztahy
(výkon)
Terpeny jsou přírodní
sloučeniny obsažené převážně v rostlinách, vznikají spojováním pětiuhlíkatých isoprenovýcb jednotek. Mohou být
kyslíkaté deriváty alkoholů, aldehydů, ketonů nebo karbonylových kyselin, mezi
které patří rovněž aminokyseliny. Mezi látky patří vitamín
A, karotenoidy a přírodní kaučuk v surové formě jako latex výronu
pryskyřice stromu gumovníku(kaučukovníku), který se zpracovává podobně jako
syntetický kaučuk na pryž, směsi terpenů obsahují rovněž silice mátová, kafrová, levandulová nebo terpentýnová.
4.4.5.4 STEROIDY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou buď uhlovodíky nebo jejich kyslíkaté deriváty,
obsahující skupinu hydroxylovou-OH, tedy část karboxylové skupiny. Jedná se o
fyziologicky a farmakologicky významné látky. Zřejmě nejznámějším steroidem je cholesterol a D-vitamíny. Patří mezi ně
např. anabolické steroidy –
podporující růst kostí a svalů, ergosteroly
– vyskytující se v houbách (Ergokalciferol
je jedna z forem vitaminu D, též bývá nazýván vitamin D2. Vyrábí
se z viosterolu, který zase vzniká aktivací ergosterolu obsaženého v houbách
ultrafialovým zářením.), fytosteroly –
vyskytující se v rostlinách. Patří sem také steroidní hormony, které se děli na pohlavní hormony (mužský testosteron
a ženský progesteron ovlivňujících
sexuální diferencializaci a rozmnožování) a
kortikoidní hormony (u savců
obsažené v kůře nadledvin a řídí metabolismus cukrů, hospodaření s vodou a
ionty draslíku a sodíku). (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Steroidy
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Ergokalciferol
)
4.4.5.5 ALKALOIDY
Definice a vztahy
(výkon)
Obsahují ve svých
molekulách alespoň jeden dusíkatý atom,
jsou převážně jedovaté. Tropinové alkaloidy obsahují
sedmičlenný kruh, atropin, který je
obsažený v rulíku zlomocném,
užívá se v očním a vnitřním lékařství, námelové alkaloidy se odvozují od kyseliny lysergové a nacházejí se
v námelu produktu houby paličkovice
nachové, která cizopasí na žitě, používají se v lékařství. Synteticky
připravený diethylamid kyseliny
lysergové (LSD) má silně halucinogenní účinky. Opiové alkaloidy se získávají ze šťávy nedozrálých makovic vlčího máku, obsahují zejména morfin
čili morfium, z makovic se získává pryskyřice-šťava opium a vyrábí droga heroin, morfium se užívá také na tišení
bolesti v lékařství. Dalšími alkaloidy jsou např. nikotin z tabáku a kofein
obsažený v kávě a čaji. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Morfin
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Opium
)
4.4.5.6 SACHARIDY ČILI CUKRY
Definice a vztahy
(výkon)
Jsou zejména
zdrojem pohybu, energie živých organismů, jako je benzín či nafta pro motorová
vozidla. Sacharidy mají také průmyslový význam, jsou přírodními surovinami pro
výrobu papíru, textilních vláken, ethanolu, výbušnin http://cs.wikipedia.org/wiki/Sacharidy
. Tvoří se z oxidu uhličitého a
vody účinkem slunečního záření v přítomnosti biokatalyzátoru chlorofylu, tj. zeleného barviva v
listech zelených rostlin složitými chemickými ději označovanými souborně jako fotosyntéza. Sacharidy jsou jedny ze
základních přírodních látek v rostlinných i živočišných organismech. Ostatní
organismy jsou závislé na jejich příjmu v potravě. Při krátkodobém nedostatku
je mohou syntetizovat z aminokyselin a glycerolu. Jednoduché sacharidy, tzv. monosacharidy, na každém atomu je
zásadně jedna hydroxylová skupina -OH, a
dále aldehydická R,H>C=O u hydroxyaldehydů
nebo ketonická skupina R,R>C=O u hydroxyketonů,
monosacharidy se dále dělí podle počtu uhlíkových atomů na triosy (C3), tetrosy (C4),
pentosy (C5), hexosy(C6), heptosy(C7).
Nejdůležitější jsou hexosy
představující pro organismus přímé zdroje energie (glukosa, fruktosa,
galaktosa) a pentosy, které jsou
součástí nukleotidů a nukleových kyselin, což jsou vše acyklické struktury
monosacharidů o pěti uhlíkových atomech. Cyklické
monosacharidy vytváří spojením s hydroxylovou skupinou na vzdálenějším
konci molekuly tzv. poloacetalový hydroxyl, což je nové chirální (tj. uhlíkový
atom s nejvyšším pořadovým číslem) uhlíkové centrum s hydroxylovou
skupinou. Účinkem alkoholů v kyselém prostředí se monosacharidy přeměňují na glykosidy, v nichž je vodíkový atom
poloacetalového hydroxylu nahrazen uhlovodíkovým
zbytkem zvaným aglykon CH3. Glykosidickou vazbou vznikají oligo-, poly- sacharidy. Na buněčném
povrchu existují i aminocukry
(glukosamin, kyselina neuraminová). Dusíkatou obdobou glykosidů jsou N-glykosidy, v nichž je k anomernímu
(rozlišujeme α-anomery, u D-monosacharydů mají v cyklických
vzorcích hydroxylovou skupinu -OH na C(1) nasměrován dolů a β-anomery, u D-monossacharydů mají v cyklických vzorcích hydroxylovou
skupinu -OH na C(1) nasměrován vzhůru) atomu uhlíku vázán aglykon
prostřednictvím dusíku. Jde o nukleosidy
a ve formě fosforečných
esterů-nukleotidů jsou stavební jednotkou nukleových kyselin.
Důležité
monosacharidy jsou:
- D-Ribosa a 2-deoxy-D-ribosa, které jsou
stavebními kameny nukleových(tj.
buněčného jádra) kyselin a bilogicky důležitých nukleotidů, např. ATP.
- D-Glukosa (běžně nazývaná jen glukosa),
jež je též známa pod názvem hroznový
cukr, je např. v ovoci či mase, u savců je přítomna v krvi,
v moči je v případě nemoci (cukrovka).
Glukosové zbytky jsou složkou mnoha oligo- a poly- sacharidů. Fermentací lze
z glukosy vyrobit etanol čili líh,
aceton a kyselinu citronovou atd. Vodné roztoky glukosy se v podobě
infuze vkapávají nemocným přímo do krve. Redukcí glukosy vzniká cukerný alkohol D-glucitol zvaný sorbit,
který používají diabetici ke slazení a z něhož lze syntetizovat kyselinu L askorbovou (vitamín C).
Zahříváním se glukosa mění v hnědý
karamel, sloužící jako barvivo v potravinářství. Technicky se glukosa
vyrábí hydrolýzou škrobu.
- D-Galaktosa, která je obsažena
v mléce a je součástí disacharidu laktosy.
- D-Fruktosa, ovocný cukr, je spolu
s výše uvedenou glukosou součástí disacharidu
sacharosy, z níž také oba tyto monosacharidy vznikají hydrolýzou, tato
glukosa a sacharosa v poměru 1:1 tvoří podstatu medu.
Oligosacharidy se odvozují
spojením dvou až deseti týchž nebo různých monosacharidových jednotek
glykosidickými vazbami. Podle počtu těchto jednotek se nazývají di-, tri- , tetra- penta- až dekasacharidy.
Kyselou hydrolýzou se z nich opět uvolňují monosacharidy.
Nejdůležitějšími
oligosacharidy jsou disacharidy:
- Maltosa skládající se ze dvou
glukosových jednotek, získává se hydrolýzou škrobu.
- Laktosa, mléčný cukr sestávající ze
shora uvedené galaktosy a glukosy, je přítomna v mléce savců.
- Sacharosa, řepný i třtinový cukr,
v jejich molekulách jsou spojeny jednotky shora uvedené glukosy a
fruktosy. Sacharosa je nejrozšířenější cukr vůbec a tvoří podstatnou složku
naší výživy. V mírném pásu se získává z cukrové řepy, v tropickém z cukrové třtiny. Její hydrolýzou
kyselinami nebo enzymy vzniká shora uvedená glukosa a fruktosa, tato
přeměna sacharosy ve směs obou monosacharidů se nazývá inverze sacharosy a produkt reakce invertní cukr (název má původ ve slově inverze, tj. doslova obrácený, obrat, zvrat, tedy v tom, že
tato směs díky silně záporné rotaci shora uvedené fruktosy stáčí rovinu
polarizovaného světla vlevo). Enzymová hydrolýza sacharosy probíhá v trávícím ústrojí včel a jejím
výsledkem je med, hydrolýzu
sacharosy lze provést rovněž uměle a jejím výsledkem je sirup podobný medu.
Polysacharidy mají podobnou strukturu
jako oligosacharidy s tím rozdílem, že počet monosacharidových zbytků
v jejich molekulách obvykle dosahuje mnoha set či tisíc. Jsou to vesměs makromolekulární sloučeniny. Na rozdíl
od shora uvedených ostatních cukrů se ve vodě rozpouštějí málo nebo vůbec ne.
Jsou zásobními nebo stavebními látkami rostlinných i živočišných organismů a
některé z nich mají i zvláštní biologické funkce. Kyselou a enzymovou hydrolýzou vznikají z polysacharidů oligo-
až monosacharidy. Polysacharidy, jejichž hydrolýzou vzniká výlučně shora
uvedená glukosa, se nazývají D-glukany a
mají obecný vzorec (C6H10O5) n.
Nejdůležitějšími
polysacharidy jsou:
- Škrob je jedním z nejdůležitějších
D-glukanů. V rostlinách je v podobě škrobových zrn zejména v kořenech, plodech a semenech.
Průmyslovým zdrojem škrobu jsou brambory
a obiloviny. Škrob je významnou složkou výživy mnoha živočichů. Degradací
škrobu kyselinami nebo zahříváním na vyšší teplotu vznikají dextriny, užívané k výrobě lepidel.
- Glykogen je zásobním polysacharidem
savců, v jejichž játrech
v případě potřeby z něho vzniká D-glukosa.
- Celulosa je polysacharid ve vodě zcela
nerozpustný. Je to rovněž D-glukan,
ale jeho jednotky výše uvedené glukosy jsou spojeny na rozdíl od škrobu jiným
druhem vazby. Je hlavním stavebním
materiálem vyšších rostlin. V přírodě se vyskytuje celulosa ve velmi
čisté podobě jako bavlna, ve dřevě
je provázena dalšími látkami, především ligninem
a hemi(tj. polo)celulosami. Po jejich odstranění se ze dřeva získává surová
celulosa zvaná buničina, která
slouží jako surovina pro papírenský a textilní průmysl. Nitrací celulosy se získávají nitráty, důležité výbušniny a
suroviny pro výrobu celofánu a celuloidu.
- Pektiny jsou velmi složité
polysacharidy přítomné zejména v mladých
tkáních vyšších rostlin. Získávají se ze
slupek ovoce a slouží např. k výrobě džemů či marmelád. Jde o rostlinný
rosol(gel), který může částečně
nahradit živočišný rosol(gel), tj.
želatinu.
Pozn.:
Želatina je velmi čistý a
jemný klih, který se získává
vyvařením živočišných šlach, kůží, kostí a jiných jatečních
odpadů bohatých na kolagen. Vařením se kolagen přeměňuje na glutin, což je látka, která má
rosolovací schopnost a je nejpodstatnější složkou želatiny. Želatina se používá
především v potravinářství k výrobě cukrovinek, dortů ap. Významné je její
průmyslové využití, např. při výrobě fotografické
emulze pro negativní i pozitivní materiály se želatina používá jako hmota,
ve které jsou rovnoměrně rozpuštěny světlocitlivé prvky a sloučeniny. Ve farmacii se používá jako pojivo tablet a zejména k výrobě tobolek (kapslí). (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDelatina
)
- Chitin je polysacharid obsahující dusík a kromě toho, že je obsažen v houbách tvoří kostru členovců.
4.5.1 ÚVODN1 DEFINICE
(výkonu vznik)
Biochemie je nauka o
chemických sloučeninách a jejich reakcích v živých organismech ve vztahu k
biostrukturám a jejích funkcím.
V organismech se vyskytuje 27 z 90 prvků, které jsou v přírodě. Vesměs se jedná o prvky z horní poloviny tabulky
prvků, tedy o prvky s menší váhou, resp. absolutní hybností. Přesto jsou z nich
budovány organismy s poměrně značnou absolutní hybností. Lze říci, že tyto
organismy jsou budovány z malých a přesných stavebních kamenů, nikoliv těžkých
prvků. I když jsou některé z prvků v malém množství, hraji důležitou roli.
Základní látkou je voda, voda vznikla vzhledem k
rovnovážnému hybnostnímu stavu, kterého bylo dosaženo při relativně nízkém
počtu atomů s mírně rozdílným nábojem a s nízkou atomovou hmotností (resp.
hybností). Voda je tak sloučenina, která se vyznačuje vysokou mírou hybnostní
rovnováhy a tím i tepelné kapacity(tzn. obsažnosti).
Základní biogenní organické sloučeniny jsou sacharidy,
aminokyseliny, bílkoviny, lipidy a nukleové kyseliny. Dle mého názoru základní význam mají aminokyseliny, neboť jejich deriváty
jsou obsaženy ve všech ostatních biogenních organických sloučeninách. Jinými
slovy vznik aminokyselin podmínil a podnítil vznik všech ostatních organických
biogenních sloučenin.
Metabolismem se rozumějí
všechny chemické reakce, které probíhají v organismu a katalyzované enzymy. Při
štěpení mluvíme o katabolismu, jinak
o anabolismu při reakcích
syntetických. Jedná se o rozdílné reakce, které bývají separovány i místně.
Podděje (výkon)
4.5.2 ENZYMY
Definice a vztahy
(výkon)
Enzymy jsou
proteiny, bílkoviny specializované na katalýzu
chemických reakcí v organismech, jiné enzymy obsahují neproteinovou složku kofaktor (např. ionty některých kovů
nebo složitější molekuly, které nazýváme koenzymy).
Ve většině případů lze koenzymy od bílkovin snadno oddělit, jindy jsou vázány
pevnou kovalentní vazbou. Koenzymy souvisí s vitamíny. Kompletní fungující enzym se nazývá holoenzym. Holoenzym se skládá z apoenzymu (protein) a koenzymu.
Enzym stejně jako
jiný katalyzátor představuje látku s vysoce nadprůměrnou hybnostní hustotou,
díky čemuž dochází k urychleni reakce, avšak vzhledem k vyšší hybnostní hustotě
enzymu není jeho vazba trvalá, uvolňuje se za vzniku produktu.
Ph prostředí ovlivňuje aktivitu
enzymu tím, že vzhledem ke kyselosti koncentrací iontů H+ dochází k
dalšímu zvýšení hybnostní hustoty.
Obdobně je tomu při
vyšší teplotě, kdy se zvyšuje
hybnost částic, při dosažení teplotního optima dochází k rozrušení vazeb enzymu.
Obdobně zvyšují,
resp. snižují hybnost enzymu inhibitory
a aktivátory.
Dále existují tzv. regulační enzymy, na které se kromě
substrátu váží i modulátory, které
ovlivní jeho aktivitu. Regulační enzymy mohou existovat také ve dvou podobách jako aktivní a neaktivní,
přeměna je katalyzována enzymy.
4.5.3 ENERGETIKA BIOCHEMICKÝCH
PROCESŮ
Definice a vztahy
(výkon)
Fototrofní organismy získávají
energii ze světla, chemotrofní
oxidací makroergických substrátů - živin. Autotrofní
organismy využívají jako jediný zdroj uhlíku oxid uhličitý, zatímco heterotrofní organismy vyžadují uhlík
ve formě složitých sloučenin. Zelené (s
chlorofylem) buňky rostlin na světle
jsou představitelem autotrofů, zatímco živočichové,
mikroorganismy nebo rostlinné buňky ve tmě jsou představiteli heterotrofů.
4.5.3.1 FOTOSYNTÉZA
Definice a vztahy
(výkon)
Oxid uhličitý je energeticky
chudá sloučenina, pouze organismy s chlorofylem(zeleným
barvivem) v buňkách jej mohou přeměňovat na energeticky bohaté sloučeniny.
6CO2+12H2O
(světlo)→C6H12O6+6O2+6H2O
Ve světelné fázi fotosyntézy je zachycena
energie fotonů a využita k tvorbě adenosintrifosfátu
ATP a rozkladu vody na kyslík a vodík. Dalším produktem je nikotinamid adenin dinukleotid fosfát
(NADPH) (viz http://en.wikipedia.org/wiki/NADPH_oxidase
).
V temnostní fázi jsou produkty
světelné fáze fotosyntézy ATP a NADPH využity k hydrogenaci (redukci)
oxidu uhličitého na glukózu C6H12O6.
4.5.3.2 ENERGETIKA
HETEROTROFNÍCH BUNĚK
Definice a vztahy
(výkon)
Heterotrofi získávají energii
potřebnou oxidací živin, sacharidů, tuků a bílkovin, tj. předávaním elektronů a
snižováním hybnostní hustoty, resp. hustoty energie živin. Energie uvolněná
štěpením slouží k syntéze molekul bohatých na energii adenosintrifosfátu (ATP) a adenosindifosfátu (ADP). Je-li produkce
ATP vysoká, buňky se množí a rostou.
Proces přenosu energie z živin do ATP za
předpokladu, že má buňka dostatečný přísun kyslíku, ma tři fáze: V první fázi
se vodík ze substrátů přenáší na koenzym dehydrogenas, vznikají NADH (nikotinamid adenin dinukleotid
redukovaný) a FADH (flavoprotein, flavin adenine dinukleotid redukovaný) v
redukované formě a substráty se oxidují. Cesta, kterou se anaerobně oxidují
sacharidy, se nazývá glykolýza. Tuky
se aerobně oxiduji tzv. β-oxidací.
Ve druhé fázi se vodík zredukovaných
koenzymů přenáší na kyslík a vzniká voda. Tento aerobní proces se nazývá respirační (dýchací) řetězec. Třetí fáze tvorby ATP je tzv. oxidační
(aerobní) fosforylace. Při přenosu vodíku z redukovaných koenzymů až na
kyslík se uvolňuje energie, která je využita k fosforylaci ADP (adenosindifosfát) na ATP. Přenos vodíku z redukovaných
koenzymů na elementární kyslík probíhá stupňovitě štafetou přenašečů
v respiračním(dýchacím) řetězci. Složky tohoto řetězce jsou uspořádány na
mitochondriálních membránách buněk podle zvyšující se afinity k elektronům
(tj. energie uvolněné při vzniku aniontu z elektroneutrálního atomu
v plynném stavu).
Literatura: http://answers.yahoo.com/question/index?qid=20100422174148AAIXcpE : What are the full names of NAD, NADH, and FAD?, http://wiki.answers.com/Q/What_is_FADH2
Jinými slovy
odštěpením vodíku se uvolňuje energie, resp. hybnost spotřebovaná na vznik
vazby v rámci sloučenin, tato energie pak opět slouží k vzniku vazby
energeticky bohatých molekul ATP.
4.5.4 METABOLISMUS SACHARIDŮ
Defaice a vztahy
(výkon)
Nejdůležitějším
dodavatelem energie pro heterotrofní organismy jsou sacharidy, a to jak mono-,
tak oligo- nebo polysacharidy. Jejich oxidací až na oxid uhličitý a vodu se u
aerobů získává energie v podobě ATP. Úplnou oxidaci glukosy vystihuje
rovnice:
C6H12O6+6O2
→6CO2+6H2O
Dochází tak ke štěpení cukru za vzniku molekul ATP
a v konečném důsledku CO2 a vody. Jde o složitý proces skládající se
z mnoha reakcí. V aerobních (tj. schopných života jen
v kyslíkatém prostředí) buňkách lze tyto reakce rozdělit do tří stupňů. Nejprve se v tzv. glykolýze šestiuhlíková glukosa mění na
trojuhlíkový pyruvát (Konjugovaná, tj. s rozptýlenými elektrony dvou
vícenásobných vazeb, zásada kyseliny pyrohroznové se nazývá pyruvát. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_pyrohroznov%C3%A1
, http://www.wikiskripta.eu/index.php/Pyruv%C3%A1t
), který se ve druhém stupni aerobně oxiduje na acetylkoenzym A, a ten je ve třetím stupni opětovně oxidován až na
oxid uhličitý a vodu v tzv. citrátovém
cyklu.
Enzymy, které
katalyzují reakce glykolýzy, jsou umístěny v cytoplazmě buněk. Glykolýza
začíná fosforylací molekuly glukosy (polysacharidy se na glukosu nejprve
štěpí). Má-li buňka dostatek kyslíku, pyruvát přechází z cytoplazmy do
mitochondrie a oxiduje na acetylkoenzym A. Citrátový (též Krebsův) cyklus je
označení pro sled reakcí, jimiž se acetykoenzym (který vznikl např.
z glukosy) mění na oxid uhličitý a vodu. Enzymy, které katalyzují reakce
citrátového cyklu, jsou umístěny v mitochondriích.
Nemá-li buňka
dostatek kyslíku, chybí konečný akceptor elektronů kyslík a štepení oxidace
odevzdáváním elektronů neprobíhá. Jediný způsob jak může za nedostatku kyslíku vznikat ATP je glykolýza, při níž je glukosa
odbourávána anaerobně na pyruvát. Obnovu oxidovaného NAD+ zajišťuje
reakce mléčné kvašení (mléčnou
fermentaci), ve kterém se glukosa odbourává na laktát (kyselinu mléčnou):
CH3COCOO-(pyruvát)+NADH+H+→CH3CHOHCOO-(laktát)+NAD+,
tento způsob oxidace je značně neúčinný.
Regulace metabolismu se děje hormony, hormony ovlivňují děj v celé buňce, i když do ní přímo nevstupují, např.
aktivací nebo deaktivaci enzymů.
4.5.5 METABOLISMUS LIPIDŮ
Definice a vztahy
(výkon)
Lipidy (z řeckého lipos
tj. tučný, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Lipidy
) jsou pro život buňky nepostradatelné, neboť tvoří základní stavební jednotky
buněčných membrán, ale jsou i vydatným zdrojem energie. Podle funkce
v organismu se lipidy dělí na dvě skupiny. Zásobní neboli depotní lipidy se hromadí v tukových tkáních,
ale také obklopují některé důležité orgány. Mají tedy navíc funkci ochrannou,
ať již jde o ochranu proti nárazu, nebo proti chladu. Druhou skupinu tvoří lipidy tkáňové neboli pracovní, které
jsou stavební složkou buněčných membrán
Nejdříve se štěpí sacharidy, později zásobní lipidy za
pomocí enzymu nazvaného lipáza, který je štěpí na
mastné kyseliny a glycerol. Oxidací,
tedy odebíráním elektronů se zvyšuje lokální hybnostní hustota látek, které se
v důsledku toho štěpí a uvolňují energii v několika cyklech, oxidace probíhá v mitochondriích.
4.5.6 SYNTÉZA MASTNÝCH KYSELIN
Definice a vztahy
(výkon)
Dochází k značnému přísunu energie ve formě ATP, přijímání elektronů redukcí,
které zmenšuje hybnostní hustotu, avšak zvyšuje absolutní hybnost reaktantů a
tak dochází přijímání energie, což umožňuje syntézu mastných kyselin. Syntéza i štěpení mastných kyselin jsou
umístěny na různých místech v buňce – syntéza
v cytoplazmě, štěpení, tj. oxidace v mitochondriích. Vznikající
mastné kyseliny jsou vestavěny do tuků a
olejů (acetylglycerolů) a skladují se v tukových
tkáních. Lipidy jsou
koncentrovanější, tj. hustší podobou skladování energie ve srovnání se
sacharidy. (Například oxidací jednoho gramu tuku se uvolní asi 38kJ
energie, z jedoho gramu sacharidů jen 17kJ.) Navíc se lipidy ukládají téměř bez vody, zatímco na 1 g glykogenu se vážou
skoro 2 g vody.
4.5.7 VZTAH METABOLISMU LIPIDŮ
A SACHARIDŮ
Definice a vztahy
(výkon)
Lipidy i sacharidy jsou odbourávány na acetylkoenzym. Tento může být dále metabolizován
oxidací, tedy zvýšení hybnostní hustoty a štěpení na oxid uhličitý a vodu
nebo sníženi hybnostní hustoty a zvýšení celkové hybnosti, resp. energie redukcí za vzniku mastných kyselin.
Metabolismus(látková výměna) lipidů a sacharidů spolu
úzce souvisí. Lipidy i sacharidy jsou odbourávány na acetylkoenzym A, který je klíčovou
sloučeninou v metabolismu těchto látek. Vzniklý acetylkoenzym A může být
dále metabolizován několika cestami. V citrátovém cyklu a dýchacím řetězci může být oxidován na oxid
uhličitý a vodu, a to za situace, kdy buňka potřebuje energii. Acetylkoenzym
může být využit též jako stavební jednotka pro syntézu mastných kyselin. Protože může pocházet i ze sacharidů, znamená
to, že se v organismu mohou ze sacharidů tvořit lipidy. Tato přeměna se
uskutečňuje tehdy, když má organismus dostatek sacharidů i energie. Živočišný organismus mění sacharidy na
lipidy, ale nemůže přeměňovat lipidy na sacharidy, protože jeho buňky nemají
enzym katalyzující přeměnu acetylkoenzymu A na pyruvát – výchozí stavební
složku sacharidů (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Acetyl-CoA
).
Určité množství
tuku v lidském těle je nutné a výhodné. Snaha lidí se sklonem
k obezitě omezit tělesnou hmotnost vyloučením
tuků z potravy není zcela správná, protože organismu pak začnou chybět i
některé vitamíny rozpustné v přirozených tucích, a jsou-li současně
tuky v potravě nahrazovány zvýšeným příjmem sacharidů, může jedinec
dokonce svou hmotnost zvýšit.
4.5.8 NUKLEOVÉ KYSELINY A
SYNTÉZA BÍLKOVIN
Definice a vztahy
(výkon)
Nukleové kyseliny jsou buď adenin A, thymin T, guanin G
nebo cytosin C. Vytváří minimálně 20 násobné sloučeniny v bílkovinách. Jsou obsaženy v DNA (Deoxyribonukleová kyselina, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/DNA
), která je nositelem genetické informace. Kromě DNA existuje i RNA (Ribonukleová kyselina, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/RNA
), DNA je především v jádrech buněk, RNA v cytoplasmě. Stavební
složkou nukleové kyseliny jsou nukleotidy
z dusíkaté báze, cukru a kyseliny fosforečné. Nukleotidy se vzájemně
spojují v polynukleotidový řetězec.
Molekuly DNA tvoří 2
polynukleotidové řetězce stočené do šroubovice, tvoří se zde páry A-T, G-C. Molekuly RNA jsou jednovláknové, buňka obsahuje
tři typy RNA, ribozomální rRNA,
která je součásti ribozomů, informační
m(messenger)RNA, která nese informaci pro syntézu bílkovin, a přenosovou t(transfer)RNA, která
přenáší (transportuje) aminokyseliny do ribozomů, kde jsou sestavovány do
polypeptidových řetězců. Podle mého názoru u ribozomální rRNA jde o pozůstatek vývoje, kdy se vir RNA přeměnil
na rRNA organelu a došlo k jejich syntéze, úloha rRNA není zcela objasněna,
zřejmě je nezbytná pro sestavení nových ribozomů (viz Harperova BIOCHEMIE,
Murray R.K. a kol., 23. Vydání, 4. České, v H+H třetí vydání, 2002, s.
404). V informační mRNA jsou aminokyseliny kodon, vůči kterým v přenosové tRNA vzniká párová
aminokyselina-antikodon.
Základem dědičnosti jsou tři procesy replikace-kopírování molekul DNA v
reprodukčním cyklu, která se děje v buněčném jádře eukaryot a cytoplazmě
prokaryot (viz DNA replication occurs in the cytoplasm of prokaryotes and in
the nucleus of eukaryotes, http://science.howstuffworks.com/environmental/life/cellular-microscopic/dna3.htm : How DNA Works, BY CRAIG FREUDENRICH, PH.D.), transkripce přepis DNA do mRNA,
kterou se přenáší informace z jádra buňky (z DNA), kde je uložena, do
cytoplazmy a translace je děj při
kterém se informace obsažená v molekule mRNA „překládá“ do molekuly
bílkovin, jde o proces tvorby bílkovin, který probíhá v cytoplazmě a
účastní se ho kromě mRNA ještě ribozomy, aktivované tRNA a řada enzymů.
K syntéze bílkovin dochází na ribozomech, kde vzniká pár kodon informační mRNA antikodon přenosové tRNA u dvou
aminokyselin budoucích bílkovin, po vytvoření páru se přenosová tRNA přesune,
dokud není utvořena celá molekula bílkoviny.
4.5.9 BÍLKOVINY A JEJICH
METABOLISMUS
Definice a vztahy
(výkon)
Podstatná část buněk je tvořena bílkovinami neboli
proteiny, které mají stavební i
pracovní funkce. Podle složení dělíme proteiny na jednoduché, tvořené pouze zbytky aminokyselin, a složené (konjugované), obsahující
v molekule navíc nebílkovinnou složku.
Podle funkce lze proteiny dělit na
enzymy, tj. katalyzátory chemických reakcí, zásobní proteiny (např. ovalbumin ve vaječném bílku), transportní proteiny (např. hemoglobin
červený transportní metaloprotein, tj. kovoprotein červených krvinek obratlovců
a některých dalších živočichů přenášející kyslík, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Hemoglobin
), ochranné proteiny (např.
protilátka-imunoglobulin je protein, který je schopen jako součást imunitního
systému identifikovat a zneškodnit cizí objekty (bakterie a viry) v těle,
protilátky jsou nositeli humorální, tj. tělesných šťáv imunity-obranyschopnosti,
viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Imunoglobulin
), kontraktilní (stahové) proteiny (např.
myozin, který se podílí na stahu svalu),
hormony (např. inzulín, který zajišťuje spalování cukrů v buňkách
těla), toxiny (např. hadí jedy), strukturální proteiny (např. kolagen,
který je ve vodě nerozpustná bílkovina, která je základní stavební hmotou
pojivových tkání. Tvoří 25–30 % všech proteinů v těle savců. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kolagen
).
Aminokyseliny
jsou stavebními jednotkami bílkovin, běžně se v bílkovinách vyskytuje 20 proteinogenních aminokyselin. Reakcí
dvou aminokyselin vzniká dipeptid. Vazba, kterou jsou spojeny zbytky
aminokyselin, se nazývá peptidová.
Spojením zbytků tří aminokyselin vzniká tripeptid,
spojením čtyř zbytků tetrapeptid,
spojením mnoha molekul aminokyselin do lineárního řetězce vzniká polypeptid. Řetězce složené z více
než sta aminokyselinových zbytků se již obvykle nazývají bílkoviny neboli proteiny. Přestože se v bílkovinách běžně
vyskytuje jen dvacet různých aminokyselin, je počet možných obměn
v molekule obrovský. Vlastnosti každé bílkoviny jsou určeny pořadím
aminokyselin v polypeptidovém řetězci-primární
strukturou.
Spojení aminokyselin je
umožněno peptidovými vazbami.
Peptidová vazba, také peptidická vazba, je druhem kovalentní chemické vazby
obsahující seskupení atomů –CO–NH–. Je typická např. pro proteiny a polypeptidy, v nichž se –CO–NH– vytváří při spojení
jednotlivých aminokyselin, ale dále i pro syntetické
polyamidy. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Peptidov%C3%A1_vazba
)
Polypeptidové řetězce
bílkovin mají zvláštní prostorová uspořádání-konformace, na nichž závisí jejich
biologická funkce. Tvar molekul bílkovin je relativně stálý. Vláknité (fibrilární) bílkoviny mají
prostorovou stavbu jednodušší, jejich polypeptidové řetězce jsou uspořádány
v jednom směru a někdy tvoří rovnoběžné svazky. Molekuly fibrilárních
bílkovin jsou mechanicky velmi pevné a velmi málo rozpustné ve vodě. Fibrilární
bílkoviny mají v organismu většinou strukturální(stavební) úlohu (jde
např. o proteiny kůže, svalových vláken,
vlasů). Globulární bílkoviny
mají strukturu velmi složitou, jejich molekuly mají víceméně kompaktní (tj.
celistvý, pevný, hustý, stlačený), kulovitý tvar a většina z nich je dobře
rozpustná ve vodě. Na stabilizaci
řetězce se podílejí hydrofobní
interakce, disulfidové můstky, což jsou kovalentní vazby, a vodíkové můstky a iontové interakce,
což jsou iontové vazby.
Ve struktuře proteinů
se vyskytují určité pravidelně uspořádané úseky označované také jako sekundární struktura. Uspořádání celého
polypeptidového řetězce v prostoru se označuje také jako terciární struktura. Některé globulární
bílkoviny jsou složeny z více polypeptidových řetězců, říkáme, že jsou oligomerní. Jednotlivé řetězce nazýváme
podjednotky. Vzájemná orientace
podjednotek v molekule oligomerního proteinu se označuje jako kvarterní struktura. Mezi oligomerní
bílkoviny patří například hemoglobin,
který se skládá ze čtyř podjednotek.
Nativní stav je konformace
molekuly v organismu, denaturace
bílkoviny znamená, že se řetězec rozvine, protože se přerušily vazby. Denaturace
proteinu může a nemusí bít vratná. Denaturace teplem nebo výraznou změnou pH
bývá většinou nevratná. Ukazatel pH (anglicky potential of hydrogen, tj.
„potenciál vodíku“), též vodíkový exponent je číslo, kterým v chemii
vyjadřujeme, zda vodný roztok reaguje kysele či naopak alkalicky (zásaditě).
(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/PH
) Denaturace zvýšeným obsahem solí bývá vratná.
Metabolismus bílkovin znamená, že
proteiny se v organismu jednak neustále hydrolyticky štěpí (proteolýza), jednak se znovu tvoří (proteosyntéza). Hydrolýza bílkovin z potravy na složky aminokyseliny (trávení bílkovin) probíhá v žaludku a tenkém střevě. Hydrolýzu
katalyzují enzymy vyráběné buňkami žaludeční
stěny (pepsin) a slinivky břišní
(trypsin a chymotrypsin), tyto
trávící enzymy (tzv. endopeptidasy) rozštěpí bílkoviny na kratší peptidy,
úplné rozštěpení molekuly bílkoviny až na aminokyseliny dokončí exopeptidasy. Výše uvedené
proteolytické enzymy jsou umístěny v buněčných organelách zvaných lysozomy. Enzym chymosin je přítomen v žaludečních šťávách knihy a bachoru telat,
kůzlat a ovcí v laktační době, odebírá se z žaludku mrtvých mláďat jako syřidlo k výrobě většiny sýrů.
(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Sy%C5%99idlo
)
Aminokyseliny
vzniklé hydrolýzou bílkovin tvoří zásobu, kterou může organismus využít
několika způsoby:
- Přímo
k syntéze bílkovin tělu vlastních.
- Jako zdroj
energie, kdy se v citrátovém cyklu
uvolňují elektrony, zvyšuje hybnostní hustota a látka se rozpadá až na oxid
uhličitý a vodu. V tomto případě je dusík aminokyselin z organismu vylučován.
Někteří vodní živočichové jej vylučují, např. v podobě amoniaku, vyšší suchozemské organismy,
pro které je amoniak toxický, jej přeměňují na močovinu(živorodí) nebo kyselinu
močovou (vejcorodí). Rostliny uskladňují dusík v podobě zvláštních
aminokyselin a dusíkatých bází-zásad, např. alkaloidů.
Dvanáct
proteinogennich aminokyselin si člověk dovede syntetizovat (jde o tzv neesenciální, doslova nepodstatné, tj.
postradatelné aminokyseliny), dalších 8 musí být dodávaných v potravě
(jde o o tzv esenciální, doslova
podstatné, tj. nepostradatelné aminokyseliny).
4.5.10 IMUNITNÍ SYSTÉM
Definice a vztahy
(výkon)
Rozlišujeme dva
typy imunitní odpovědi: humorální
(týkající se tělesných šťáv) imunitní odpověď-zprostředkovávají rozpustné bílkoviny-protilátky, celulární imunitní
odpověď- obstárávají lymfocyty,
které rozpoznávají a ničí buňky s cizími strukturami na povrchu. Protilátky (imunoglobuliny) jsou
proteiny tvořené jako odpověď na přítomnost cizí látky, tzv. antigenu nebo imunogenu. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Imunoglobulin
) Všechny imunní látky se vyznačují velkou hybností a srážkou cizí látky ničí. Antigenně působí proteiny,
polysacharidy nebo nukleové kyseliny. Ve struktuře
imunoglobulinů jsou určité zákonitosti, jejich molekula je tvořena čtyřmi
bílkovinnými řetězci, které drží pohromadě především disulfidové S-S vazby. Základním typem imunoglobulinu je imunoglobulin G. V krevním séru se
vyskytují ještě další imunoglobuliny.
Krevní sérum je nažloutlá, tekutá,
nebuněčná složka krve ( http://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%A9rum
). Imunologie přispěla
k pochopení podstaty řady nemocí, umožnila nové diagnostické i léčebné
postupy. Protilátky jsou zvláštními
vyhledávači patogenních (choroboplodných) mikroorganismů, poškození tkání nebo
rakovinného procesu. Buněčný imunitní systém ztěžuje přijímání cizích
orgánů při transplantacích.
Transplantace bylo možné uskutečnit až po vyvinutí látek potlačujících částečně
imunitní odpověď organismu. Určitou obranyschopnost (imunitu) si však organismy
musí zachovat, aby nebyl bezmocný proti infekci.
5.3
KLASIFIKACE ŽIVÝCH SOUSTAV
5.3.1 NEBUNĚČNÉ ŽIVÉ SOUSTAVY (VIRY AVIROIDY)
5.3.2 BUNĚČNÉ ŽIVÉ SOUSTAVY (ORGANISMY)
5.4
PODSTATA EVOLUCE ŽIVÝCH SOUSTAV
5.5
PODSTATA ŽIVOTA A SMRTI, RESP. ZLA ŽIVÝCH SOUSTAV
(vznik)
Objektem biologie jako celku
(vznikovým poddějem vznikového děje) je zejména vnitřní a především vnější pohyb biologických makromolekul (především
bílkovin a nukleových kyselin) čili studium živých soustav. Tento pohyb v
závislosti na obecnosti tohoto pohybu zkoumají jednotlivé dílčí obory biologie.
Vnějším pohybem chápu pohyb makromolekuly jako celku, vnitřním pohybem pak
pohyb jejich částic.
Svým objektem se
biologie liší od chemie, jejímž
objektem je především pohyb elektronů ve světě jevů. Pohyb biologických
makromolekul je tak speciálnějším pojmem než pohyb v rámci chemie. Předmětem
biologie není pohyb elektronů a částic jádra, který zkoumá chemie a fyzika,
přesto struktura atomů a molekul je předmětem biologie do té míry, do které
určuje vlastnosti živé soustavy. Biologie je tak speciálnějším oborem než
chemie, která je speciálnější než fyzika a matematika, které jsou speciálnější
než Filosofie rovnováhy.
Biologii jako speciálnější vědu vzhledem k obecnější
chemii a ještě obecnější fyzice,
matematice a Filosofii rovnováhy je tak možno nahlížet z hlediska pojmů těchto obecnějších vědních oborů. Tato možnost
plyne z povahy světa jako děje, tedy souvislého a plynulého (nepřetržitého)
celku. To znamená, že složité pojmy chemie, fyziky, matematiky a posléze
Filosofie rovnováhy (nadděje) v sobě již zahrnují jednodušší pojmy biologie
(podděje), z nichž jsou složeny. Používání těchto množinových pojmů vzniklých
sjednocením prvků shodných vlastností v pojmové (dějové) analýze vět
biologických věd nám tak umožňuje nahlížet tyto pojmy biologie (prvky
množinových pojmů chemie, fyziky a posléze Filosofie rovnováhy) v nových
horizontálních (v rámci biologie) i vertikálních (v rámci chemie, fyziky a
posléze Filosofie rovnováhy) souvislostech.
Podděje (výkon)
Definice a vztahy
(výkon)
Z hlediska biologie
má základní význam pojetí vedlejšího rozměru. Použijeme-li pro Einsteinovy
vztahy základní předpoklad, že rychlost
pohybu ve vedlejším rozměru překračuje o x rychlost světla c. Dostáváme se
tak k následujícím relativistickým vztahům ve vedlejším rozměrném prostoru.
√[1-(c2+x)/c2)]= √(-x/c2)==i√
(x/ c2), pro x>0, kde i je komplexní jednotka, který tvoří
jmenovatel relativistických vztahů pro čas, délku a hmotnost. Za tohoto
předpokladu pak výsledek podílu v našem rozměru pro délku a čas je ∆t, l
=∆t0, l0*i√(x/c2) a pro vedlejší
rozměrnou hmotnost m=m0/i√(x/c2). Tudíž nekomplexní
čas a délka ∆t0, l0 v našem rozměru se projeví jako
komplexní čas a délka ∆t, l ve vedlejším rozměru a nekomplexní hmotnost m0
v našem rozměru jako komplexní hmotnost m ve vedlejším rozměru. Dostáváme
se tak k pojmům jiný čas, jiná délka a jiná hmotnost představující jinou hmotu
vedlejšího a našeho rozměru. Spojnici mezi vedlejším a naším rozměrem mezi
hmotu a jinou hmotou obou rozměrů tvoří světlo, tzn. částice pohybující se
rychlostí světla, a absolutní vakuum.
Dle mého názoru
rychlost světla představuje průnik mezi
vedlejším a naším rozměrem, tedy maximální rychlost dosažitelnou v našem
rozměru a minimální rychlost dosažitelnou ve vedlejším rozměru. Dostáváme se
tak k následujícím relativistickým
vztahům pro světlo v našem a vedlejším prostoru. (l-c2/c2)=0,
který tvoří jmenovatel relativistických vztahů pro čas, délku a hmotnost. Za
předpokladu, že v čitateli těchto vztahů je ∆t, 1, m0,
pak výsledek tohoto podílu je -∞≤m,∆t0,l0≥+∞,
neboť tento podíl lze přepsat jako (l/+-∞)/(1/+-∞)=x,
-∞≤x≥+∞.
Lze předpokládat,
že v dávné minulosti výkyvy mezi
rovnováhou ve vedlejším rozměru a našem rozměrem, tedy převládnutím hmoty a energie a jiné hmoty a jiné energie byly
daleko extrémnější. Tedy, že převládnutí hmoty v podobě rovnováhy našeho
rozměru v podobě neutronů a neutrální atomově látky v tomto časoprostoru, které
se vyvinuly z elektronového a protonového chaosu dle rovnice 10n=11p+0-1e+00v,
se vyvinulo původně ze zpomalení jiné
hmoty jako částic pohybující se rychlostí vyšší, než je rychlost světla, na
rychlost světla a posléze urychlením
absolutního vakua na naší hmotu světlem. Toto zpomalení se nazývá velký třesk, který způsobil prvotní
chaos našeho rozměru.
Protože prvkem s nejmenší možnou hmotností je vodík H, lze předpokládat, že
kationt vodíku 10H+ jako proton, resp. vodík
jako prvek 11H
převládl ve Vesmíru při prvotním nastolování rovnováhy při vzniku neutrální
atomové látky prvků a jadernou syntézou tohoto prvku při postupném prohlubování
rovnováhy v našem rozměru vznikem neutrální atomové látky prvků vznikaly další prvky, a to za obrovských teplot jako
funkce hybnosti m*v, kde m je
hmotnost a v vektor rychlosti, odpovídající působení jiné hmoty, tj. částic
pohybující se vyšší rychlostí, než je rychlost světla.
Lze předpokládat,
že Vesmír v našem rozměru se ustavil jako hybnostní pole charakteristická
různou převládající a průměrnou hybnostní hustotou m*v. Stejně tak Země se ustavila jako hybnostní pole charakteristické intervalem hybnostní hustoty. V
tomto hybnostnim poli Země stejně jako v jiných hybnostních polích probíhají
jaderné a chemické reakce, charakteristické konstituováním těžších prvků jako
je vodík a dále sloučenin těchto prvků. Z Filosofie rovnováhy chemie plyne, že
každá chemická reakce vyžaduje prostředí
charakterizované určitou hybností, resp. energií, jinými slovy hybnostní pole,
které umožňuje slučování prvků. To samé
platí pro jaderné reakce a vznik těžších prvků, než je vodík.
Hybnostní pole při
syntetické, skladné chemické reakci v chemii buď snižuje hybnostní hustotu
reaktantu, často způsobenou přijetím elektronu redukcí, která sníží hybnost
protonu v jádře a tím i energetickou hustotu reaktantu při zvýšeni jeho celkové
energie, resp. hybnosti. Tak tato syntetická reakce spotřebovávající energii,
resp. vyžadující zvýšeni celkové hybnosti sníží hybnostní hustotu reaktantů,
která zásadně způsobuje neslučitelnost prvků vlivem rychlosti pohybu ve
vedlejším rozměru.
Na Zemi jako jedinečném hybnostním poli o převládající
hybnosti o hodnotě m*v došlo k ustavení vody umožněné
této sloučenině vlastni slučovací hybností. Lze říci, že při podobné hodnotě
hybnostní hustoty kdekoliv ve Vesmíru za přítomnosti prvků kyslíku a vodíku by
došlo ke konstituování vody jako sloučeniny. Z pohledu Filosofie rovnováhy
fyziky lze říci, že se jedná o vnitřní i vnější hybnost, tedy hybnost atomů,
resp. molekul a všech jejich částic, kterými jsou dle Filosofie rovnováhy
částice o nulové hmotnosti o četnosti ∞.
Voda představuje spojení kationtů
vodíku 10H+ a aniontu kyslíku O o záporném
náboji -II (oxidační číslo), jako jednoduché (z hlediska atomového čísla lehké)
stabilní sloučenině, tj. sloučenině o rovnovážné hybnostní hustotě sloučeniny
tak i reaktantů. Také z tohoto důvodu má voda tak velkou tepelnou kapacitu (obsažnost).
Z prvků vzniklých
při jaderných syntézách vodíku, resp. protonů a elektronů po velkém třesku ve
Vesmíru se utváří v hybnostním poli Země díky jeho jedinečné hybnostní hustotě,
umožňující vedle syntetické, skladné chemické reakce vody i tyto syntetické
chemické reakce organické látky, z nichž největší význam mají aminokyseliny,
které jsou základem bílkovin, nukleotidů a jejich derivátů, lipidů, sacharidů a
chlorofylu. Hybnostní pole o hodnotě hybnosti m*v pro vznik organických látek je zprostředkováno teplotou, tlakem,
přítomností potřebných chemických látek apod.
Nízkomolekulární látky vznikaly
pravděpodobně z metanu, dusíku, oxidu uhelnatého, amoniaku a kyanovodíku.
Molekuly těchto látek byly prokázány spektrograficky v mracích mezihvězdného
plynu. Zdrojem energie k jejich syntéze bylo teplo (ze sopečné činnosti),
ultrafialové záření (ze slunečného záření), blesky.
2CH4+ N2→2HCN+3H2,
CO+NH3→HCN+H2O, CH4+N2+H2O→HCN(kyanovodík)+R-COH (aldehyd)
(viz http://www.zachranny-kruh.cz/mimoradne_udalosti/amoniak_cpavek_nh3.html : Nejrozšířenější nebezpečné látky - Amoniak – čpavek – NH3, Asociace Záchranný kruh, z.s., Karlovy Vary)
Z aldehydu se
vytvořil imin za vyloučení vody,
z iminu za přítomnosti kyanovodíku se vytvořil aminonitril a z aminonitrilu za přítomnosti vody
s vyloučením amoniaku čili čpavku
NH3 se vytvořila aminokyselina.
Z kyanovodíku,
resp. aldehydu se vytvořily oligomery,
jež kondenzaci vodou vedly k adeninu,
a hydrolýzou k uracilu. Polymerací
formaldehydu se tvoří ribóza jako
další složka ribonukleotidů.
Předbiologickou
syntézu aminokyselin a složek nukleových kyselin nedokazují jen pokusy, v nichž
byly napodobeny tehdejší podmínky na Zemi, ale také výskyt těchto látek v
meteoritech.
Současně se vznikem aminokyselin, nukleotidů a jiných
jednoduchých organických látek se tvořily též látky s kondenzačními
vlastnostmi tzv. kondenzační činidla.
Tyto látky byly nutnou podmínkou pro kondenzaci aminokyselin a nukleotidu do
polymerních sloučenin jako jsou bílkoviny
a nukleové kyseliny. Při těchto kondenzacích se tvořily za vyloučení vody
kovalentní vazby mezi aminokyselinami za tvorby prvotních bílkovin (proteinoidů) a mezi nukleotidy za tvorby prvotních nukleových kyselin (RNA).
Účinnými kondenzačními činidly byly polyfosfáty,
karbodiimid a montmorilonit.
Dále probíhala syntéza prvotních bílkovin (proteinoidů).
Polymery, které se podobají polypeptidům, se tvoří za podmínek, při kterých se
aminokyseliny zahřívají a vystaví elektrickým výbojům nebo na ně působí
kondenzační činidla, např. polyfosfátové estery. Takové polypeptidy se označují
jako proteinoidy. Mají molekulovou hmotnost asi 20.000 a obsahují asi 18
různých aminokyselin. Jsou citlivé k proteolytickým enzymům a vyznačují se též
vlastnostmi, které jsou charakteristické pro bílkoviny. Avšak, jak již jsem
uvedl, neměly přímý význam pro vznik života, neboť se nevyznačovaly schopností
replikace.
Syntéza prvotních nukleových kyselin mohla probíhat za nepřítomnosti
enzymů. V laboratorních pokusech bylo prokázáno, že např. za přítomnosti
polyfosfátu jako kondenzačního činidla se při 50° až 60° C tvoří
oligonukleotidy. Na polycytidylové kyselině jako matrici se kompletně tvoři
řetězec tvořený z GMP (Guanosinmonofosfát,
viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyselina_chlorn%C3%A1
). Vazby mezi mononukleotidy, které se vážou na matrici za vzniku
komplementárního polynukleotidu, se vytvoří za účasti kondenzačních činidel.
Prvotní RNA neodpovídala zcela
současné, předpokládá se, že vodní nádrže (zálivy, moře, tůně) byly
koncentrovanými roztoky nízkomolekulárních organických látek aminokyselin,
nukleotidů, možná i protenoidů, ale především ribonukleových kyselin. Takovou
vodní nádrž označujeme jako pravěký
bujón.
Lze předpokládat,
že se objevila i RNA s autokatalytickou
schopností. Silnou podporou pro předpoklad existence autokatalytické RNA je
zjištění, že z některých současných organismů, např. prvoků byla izolována intronová RNA, která se vyznačuje
schopností sebe jako intron mezi dvěma exony vyštěpovat a konce exonů opět
fosfodiesterovou vazbou spojit za nepřítomnosti enzymů. Může dokonce na sebe
jako matrici řadit nukleotidy a estericky je spojit replikací.
Stav pravěkého bujónu, kdy v něm převládaly
koncentrace autoreplikujících se (samoreplikujících se) molekul RNA, se
označuje jako říše RNA.
V současnosti nukleové kyseliny jsou buď adenin,
thymin, guanin nebo cytosin. Vytváří minimálně 20 násobné
sloučeniny v bílkovinách. Jsou
obsaženy v DNA, která je nositelem
genetické informace. Kromě DNA existuje i
RNA, DNA je především v jádrech buněk, RNA v cytoplasmě. Stavební složkou
nukleové kyseliny jsou nukleotidy z dusíkaté báze, cukru a kyseliny fosforečné.
Nukleotidy se vzájemně spojují v polynukleotidový
řetězec. Molekuly DNA tvoří 2
polynukleotidové řetězce stočené do šroubovice, tvoři se zde páry A-T, G-C. Molekuly RNA jsou jednovláknové, buňka obsahuje
tři typy RNA, ribozomální rRNA,
která je součástí ribozomů, informační
mRNA, která nese informaci pro syntézu bílkovin, a přenosovou tRNA, která přenáší (transportuje) aminokyseliny do
ribozomů, kde jsou sestavovány do polypeptidových řetězců. Podle mého názoru u
ribozomální rRNA jde o pozůstatek vývoje, kdy se vir RNA přeměnil na rRNA
organelu a došlo k jejich syntéze. V
informační mRNA jsou aminokyseliny kodon, vůči kterým v přenosové tRNA vzniká párová aminokyselina-antikodon.
Základem dědičnosti v současnosti jsou tři
procesy replikace-kopírování molekul
DNA v reprodukčním cyklu, transkripce
přepis DNA do mRNA a translace
překlad z řeči bází aminokyselin, jde o proces tvorby bílkovin.
Současná translace
probíhá jen v ribozomech. Samozřejmě v té podobě, jak je známe dnes,
v říši RNA ještě neexistovaly. Ale tam byly počátky jejich existence. Abychom
to pochopili, uvědomme si, že v pravěkém bujónu se vyskytovaly též
ribonukleotidy a aminokyseliny. Zde bez přítomnosti enzymů a vlivem
kondenzačních činidel mohlo docházet k tvorbě oligoribonukleotidů,
předchůdců současných tRNA (dále budeme
používat termín prvotní tRNA).
Prvotní tRNA nesoucí různé aminokyseliny se mohly párovat s replikujícími
se molekulami RNA a řadit na nich aminokyseliny, které pak pomocí kondenzačních
činidel byly spojovány peptidovými vazbami do polypeptidových řetězců. Mezi velkým
množstvím takto vyrobených polypeptidů se mohly časem vyskytnout i bílkoviny katalyzující
syntézu peptidových vazeb mezi aminokyselinami daleko účinněji než kondenzační
činidla. Byly to asi první ribozomové
bílkoviny.
Další bílkovina, která
se musela vytvořit velmi brzy, byla bílkovina působící jako enzym, který
katalyzoval replikaci RNA. Tento enzym podobající se svou funkcí tzv. RNA-replikáze, což je enzym, který
katalyzuje replikaci RNA. Autoreplikační aktivita RNA pak v závislosti na
tomto enzymu přestávala mít svůj původní význam a zachovala se jako relikt
v některých současných intronech (Intron
je oblast pre-mRNA, která spolu s exony tvoří základ genu, viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Intron
).
Prvotní
translační systém si tedy můžeme představit jako
replikující se RNA, která byla v soustavě (komplexu) s těmito
bílkovinami: 1. Prvotní RNA-replikázy,
která katalyzovala replikaci této RNA, 2. Prvních
ribozomových bílkovin, které katalyzovaly syntézu peptidových vazeb mezi
aminokyselinami. Součástí tohoto translačního systému bylo však i jeho okolí
obsahující roztok aminokyselin a ribonukleotidů (v pravěkém bujónu). Samotný
komplex RNA s prvotní RNA-replikázou a s prvotními ribozomovými bílkovinami
můžeme chápat jako prvotní ribozom.
Tento velmi jednoduchý komplex RNA s bílkovinami schopný translace začal
převažovat v říši RNA, která se postupně měnila v říši RNP. Říší RNP rozumíme stav
pravěkého bujónu, v němž převládaly koncentrace komplexů RNA s bílkovinami
vyznačujícími se translací, která umožňovala existenci a množení tohoto
komplexu.
Aby se však takový
komplex RNA s proteiny představující prvotní translační soustavu mohl
udržet a množit, musel splňovat dvě podmínky: 1. Ohraničit se proti svému okolí, 2. Umožnit pokud možno přesný
překlad sekvence (sledu) RNA do prvotní RNA-replikázy a prvotních ribozomových
bílkovin. Splnění první podmínky nebylo asi obtížné, protože se prvotní
translační systém nacházel v prostředí s vysokým obsahem fosfolipidů. Tyto pak mohly kolem něho
snadno vytvořit bimolekulární dvojvrstvu, která postupně vytvářela komplexy
s bílkovinami a přecházela v současnou lipoproteinovou membránu. Této domněnce se v současnosti dává
přednost.
Splnění
druhé podmínky je složitější, poněvadž předpokládá již existenci genetického
kódu. Jak vznikl a vytvořil se genetický kód, podle kterého
určitým kodonům odpovídají svými antikodony určité transferové RNA, je záhada, na kterou není zatím
uspokojivá logická odpověď. Není rovněž odpověď na to, proč bylo genetickým
kódem vybráno 20 L-aminokyselin, které dnes označujeme za standardní. Genetický
kód se však vytvořil. Nevíme, kdy a jak.
Prvotní
translační systém se tedy již vyznačoval několika znaky, které charakterizují
živou soustavu. Jsou to: a) reprodukce (množení)
translačního systému replikací jeho RNA, b) jeho ohraničení fosfolipidovou
(nebo už lipoproteinovou?) vrstvou proti okolí, c) přenos genetické informace
replikací RNA a translací genetického kódu, d) genetická variabilita, a tím i schopnost
vyvíjet se.
Genetická variabilita (proměnlivost)
RNA byla však příliš značná (to vidíme u současných RNA-virů). Bylo proto nutné oddělit vlastní mechanismus replikace
od translace. To se podařilo zpětnou
transkripcí RNA do DNA už asi v prvotním translačním systému. Tato
transkripce byla katalyzována zpětnou
transkriptázou. Zpětná transkriptáza je pravděpodobně jeden z nejstarších enzymů. Byla
zjištěna už u prokaryot a sekvence pro její syntézu byly zjištěny v řadě
intronů. Můžeme proto předpokládat, že se vyskytovala v dobách, kdy
vznikly první živé soustavy. Vznik DNA
posunul vývoj k živým soustavám značně dopředu.
Tento vývoj vedl
k tzv. prabuňkám, které již
měly v jednoduché podobě rozvinuty všechny základní vlastnosti a funkce
živých soustav a představují nejjednodušší živé soustavy, které se též označují
jako progenota. Důležitým jejich
znakem je, že přenos genetické informace při jejich reprodukci (množení) byl
již obstaráván DNA, takže jejich genom byl již tvořen DNA. Říše RNP se tedy
vyvinula v říši DNA vyznačující
se existencí prabuněk (progenotů). Vývoj, který vedl k existenci prvních
živých soustav (prabuněk, progenotů), označujeme jako chemickou evoluci, neboť se děl čistě chemickou cestou přes syntézu
stále složitějších látek až k prabuňkám. Zdůrazňujeme však, že prabuňky
nikdo experimentálně (pokusem) nedokázal, ani je nepozoroval, v řadě míst
se však můžeme opřít o fakta-skutečnosti (např. o pokusy napodobující podmínky,
které byly na Zemi před 4 miliardami
let, sopky, o výskyt organických sloučenin v meteoritech atd.). Jen se dohadujeme, že před současnými nejjednoduššími buňkami musely existovat
ještě jednodušší, které s prabuňkami ztotožňujeme. Jestliže
existovaly, pak jimi začala biologická
evoluce, která je charakteristická vznikáním různých druhů živých soustav
od jednodušších až k strukturálně (stavebně) i funkčně (činnostně)
složitějším.
Země
vznikla před asi 4,6 miliardami let. Do doby před 4,2 miliardami let trvalo
nehostinné období pro vznik organických sloučenin. Do doby před 3,6 miliardami let došlo k předbiologické syntéze
organických látek a informačních makromolekul a vzniku prabuněk(progenot), tj.
prvních živých soustav. Od doby před 3
miliardami let došlo ke vzniku eubakterií, archebakterií a eukaryot, kolem
doby před 2,5 miliardami let došlo
k rozvoji oxigenních(kyslíkových) fototrofů, tj. sinic. Do doby před 1,2 miliardami let došlo ke vzniku
okysličeného prostředí a rozvoji ozonové vrstvy, kolem doby před 1,2 miliardami
let došlo ke vzniku eukaryotické buňky (endosymbióza, endosymbióza je symbióza
(soužití) dvou druhů organismů, z nichž jeden žije uvnitř těla toho druhého,
viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Endosymbi%C3%B3za
). V období od 0,8 miliardami let došlo
ke vzniku mnohobuněčných organismů.
Příkladem je vývojový diagram ze
současné doby, od německého fyzika von Weizsäckera (dále jen diagram), jeho
diagram obsahuje tuto posloupnost: jednobuněční → kruhoústí → plazi
→ vačnatci → hmyzožravci → opice → člověk, (viz http://granosalis.cz/ebooks/evolucniteorie.htm
, Evoluční
teorie - věda nebo náboženství, Ing. Josef Potoček, josef.potocek@mmhk.cz , GRANO SALIS
NETWORK, 2004, www.granosalis.cz ), tyto níže použité letopočty geologických
období (určovaných dle geologických vrstev určitých hornin) neodpovídají
nejmodernější geologické časomíře, která se často mění (viz např. http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99etihory
)
V
prekambriu (dle diagramu v době od vzniku Země do 520
milionů let před současností, patří sem hadaikum, následující archaikum-prahory
po 3,8 miliardách let před současností, kdy vznikl život, následující
starohory-proterozoikum po 2,5 miliardách let před současností do začátku
kambria, ledová doba, vrásnění) vznikli jednobuněční (řadí se mezi ně
převážně prokaryota-bakterie, ale patří k nim také např. plísně, kvasinky,
některé řasy a prvoci), z nich pak řasy, protozoa (prvoci), nejjednodušší
živočichové(metazoa) jako láčkovci či nejjednodušší bilateralia (tzn.
trojlistí, kteří jsou velká skupina vývojově nejvyspělejších mnohobuněčných
živočichů, která zahrnuje i obratlovce). Z bilateralií to byli
nejjednodušší protostomia(prvoústí), jmenovitě červi, z nich pak červi
kroužkovití a dále z bilateralií nejjednodušší druhoústí (Deuterostomia), z nich
pak žaludovci (Enteropneusta, kteří jsou třída druhoústých živočichů patřící do
kmene polostrunatců, dosahují velikosti 20 cm až 2 metry, jde o velmi málo
prozkoumané živočichy žijící v moři až do hloubky 3000 m).
V
kambriu (od roku 1960 rozděleném na kambrium a ordovik, dle diagramu v době po
520 milionech let před současností, nejstarší období prvohor-paleozoika, které
trvaly zhruba 345 milionů let) vznikli z láčkovců
mořské houby a žahavci, z červů kroužkovitých měkkýši a raci,
z druhoústých dále kopinatci a nejjednodušší kruhoústí, z žaludovců
pak ostnokožci. V siluru (dle
diagramu v době po 440 milionech let před současností) vznikli
z měkkýšů nejjednodušší ammoniti (druh předpotopních měkkýšů, vymřelý
hlavonožec), z raků pavouci a stonožky, z žaludovců, kopinatců a kruhoústých
pak žralokovití, nejjednodušší crossopterygia(lalokoploutví) a dipnoi
(dvojdyšné ryby). V devonu (dle diagramu
v době po 320 milionech let před současností, kaledonské vrásnění) vznikly
první pevninské rostliny (psilofyta-skupina vyhynulých prastarých rostlin,
které dosud neměly rozlišená těla v listy, stonek a kořeny, viz http://encyklopedie.vseved.cz/Psilophyta
), ze stonožek hmyz, z lalokoploutvích krytolebí a z žralokovitých
skelnošupinaté ryby. V karbonu (dle
diagramu v době po 265 milionech let před současností) vznikly přesličky a
plavuně, kapradiny, z krytolebých plazi. V permu (dle diagramu v době po 210 milionech let před
současností, nejmladší doba prvohor, ledová doba, variskovské vrásnění) vznikly
jehličnaté. (V devonu a karbonu dle http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html v době 409-290 milionů let před současností rozvoj obojživelníků, v permu dle http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html v době 290-245 milionů let před současností rozvoj plazů a úpadek obojživelníků.)
Ke konci prvohor
existoval pouze jeden "mega-kontinent" zvaný PANGEA. Pangea se
poté rozdělila na 2 části, na severní části to byla LAURASIE a v jižní
části GONDWANA. Mezi těmito kontinenty bylo středozemní moře zvané TETHYS.
Laurasii daly jméno dvě velká území, která v ní ležela: Laurentie (Severní
Amerika, poprvé včetně Floridy) a Asie. Mezi nimi samozřejmě leželo území
dnešní Evropy, poprvé včetně Pyrenejského a Apeninského poloostrova, zatím však
chyběla Čína a rozsáhlé oblasti Jihovýchodní Asie. Krom toho, že na konci
prvohor moře ustoupilo, došlo k mnohem masivnějšímu vymírání organismů než na
konci křídy.
Prvohorní
flóra: Na rozdíl od rostlinstva, které je známo ze starohor,
známe z prvohor rostliny cévnaté. Typická je přítomnost cév a
dokonalejších rozmnožovacích orgánů, krytosemenné rostliny se ještě nevyvinuly.
Nejstarší prvohory nám neposkytují mnoho fosilního materiálu, z kterého by se
daly dělat uspokojivé závěry. Prvím obdobím, který je pro paleontology
příznivější je devon. Mezi nejprimitivnější cévnaté rostliny devonu patří ryniofyty
s velmi jednoduchou stavbou těla. Typickým zástupcem byla rostlina Rhynia
major, která je považována za předchůdce dnešních cévnatých rostlin.
Příbuzným rodem byl Psilophyton. Ze středočeského devonu jsou
doloženy starobylé plavuně Drepanophycus a Protolepidodendron,
ten je považován za předka plavuní, které se masivně rozvinuly v karbonu.
Jednou z nejhojnějších fosílií českého devonu je Protopteridium
hostinense, patří mezi prapředky kapradin. Z karbonu známe
rozsáhlé pralesy cévnatých výtrusných rostlin (stromovité plavuně,
přesličky, kapradiny). Právě z těchto rostlin vzniklo černé uhlí. Svrchní
karbon je obdobím, kdy se velice rozvinuly plavuně. Pro vymřelé stromovité plavuně karbonu máme společný název-Lepidodendrales.
Nejznámějším rodem je Lepidodendron (až 30 m) a Sigillaria.
Nejstarší přesličky známe již z devonu, hlavní rozvoj nastal však v karbonu.
Karbonské a permské přesličky známe zejména jako zástupce rodu Calamites,
tyto rostliny rostly v močálech. Z karbonu známe velice zajímavou skupinu semenných
kapradin, které představují vývojový článek mezi kapraďorosty a
nahosemennými rostlinami, měly vzhled jako kapradiny, ale anatomii jako
nahosemenné, příkladem jsou rody Neuropteris,Odontopteris a Alethopteris.
Další skupinou svrchnokarbonských stromů byly nahosemenné kordaity dorůstající
výšky až 10 m. Ve svrchním karbonu se poprvé objevují jehličnaté dřeviny -
konifery. Rostlinstvo v permu se už velice podobalo tomu druhohornímu.
Docházelo k vysušování močálů a vymíralo mnoho rodů (stromovité formy plavuní),
stromovité přesličky se ještě drží.
V triasu
(dle diagramu v době po 185 milionech let před současností, nejstarší období druhohor
mezozoika) vznikli z plazů velcí ještěři a vačnatci (v triasu, dle http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html, v době 245-208 milionů let před současností, vznikli první dinosauři a savci), ze skelnošupinatých ryb kosternaté ryby. V juře (dle diagramu v době po 155
milionech let před současností) z hmyzu vznikli motýli a blanokřídlí (např.
mravenci, včely, vosy), z plazů ptáci, vačnatci a velcí ještěři, z krytolebých
mloci a žáby. V křídě (dle diagramu v
době po 130 milionech let před současností, nejmladší doba druhohor) vznikly
krytosemenné (anglospermae) a dále vznikli z vačnatců nejjednodušší
hmyzožravci, z nichž tehdy vznikli šelmy, hlodavci, kopytnatí a opice (v
křídě, dle http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html v době 145-85 milionů let před současností, rozvoj dinosaurů).
V druhohorách
Gondwana ztratila své zalednění a začala se rozdělovat.
Podnebí bylo vyrovnanější než v permu, celkově se však oteplilo. Gondwana byl
superkontinent, který zahrnoval území dnešní Jižní Ameriky, Afriky, Arábie,
Indie, Austrálie a Antarktidy. Zformovala se jako součást většího
superkontinentu Pannotie asi před
600 milióny let. K Laurasii se
připojily Čína a rozsáhlé oblasti Jihovýchodní Asie asi před 100 milióny let,
tedy v době, kdy už se téměř rozpadla na Eurasii a Severní Ameriku.
Druhohorní flóra: Ve starších druhohorách byly hojné 2 rody přesliček: Equisetites
a Neocalamites, byly to jak stromové, tak bylinné typy.
Na rozdíl od druhohorních kalamitů druhotně netloustly a pokud ano, tak velmi
málo. Z kapradin jsou hojné zástupci čeledí Matoniaceae a
Dipteridaceae, dnes přežívají na malém území v indomalajské oblasti. V
juře nastupují v masivní míře zástupci nahosemenných rostlin - cykasů,
jurská květena byla poměrně jednotvárná. Dále byly hojně rozšířeny jinany
(Ginkgo sp.). Ve svrchní křídě nastává z hlediska evoluce květeny
zlom, oběvují se první krytosemenné rostliny, jedná se o velice
progresívní skupinu rostlin, schopnou zatlačit ostatní druhy. Proslulá je česká
cenomanská lokalita - Vyšehořovice u Českého Brodu. Známé jsou i fosílie cizopasných
hub (Phacidum sp. a Cercospora sp.). Nahosemenné
rostliny v křídě byly důležitou součástí flóry, patřily mezi ně: zástupci
čeledi tisovcovitých (Taxodiaceae) - rod Sequoia
a jemu podobný rod Sequoiadendron (sekvojovec). Už z doby
před 90 mil. lety známe první borovice (Pinus longifolia)
a jedle, které se od těch dnešních podstatně nelišily. Z krytosemených
rostlin byly hojné zástupci rostlin aralkovitých -rod Araliphyllum.
Kenozoikum je nejmladší
geologická éra, začala zhruba před 65,5 miliony let po velkém vymírání živočišných a
rostlinných druhů na konci křídy (na sklonku éry druhohor-mezozoikum), v
jehož průběhu vymřeli všichni zbylí nelétaví dinosauři, a trvá dodnes, zahrnuje
třetihory i čtvrtohory a označuje se jako novověk Země. V třetihorách-terciéru (dle diagramu v době po 60 milionech let před
současností) se střídalo teplejší a chladnější podnebí, vznikala mnohá pohoří: Alpy, Pyreneje, Karpaty a Himaláje, spadá
sem hlavní rozšíření savců a ptáků, první primáti a první předchůdci dnešního
člověka - hominoidé (viz níže), ve třetihorách převládaly krytosemenné rostliny a většina
rostlin se shodovala s dnešní (recentní) květenou.
V čtvrtohorách-Antropozoiku (dle
diagramu v době po 1 milionu let před současností, doba ledová) vznikl
dnešní člověk (viz níže).
V době před 25-14 milióny let se vyvinul
Dryopithecus, před více než 14
miliony let se od něho odštěpil Ramapithecus, před 4 milony let se objevili jeho dva následníci Australopithecus a
Homo habilis, od 4 do 1,5 milonů let
obydlovali africký kontinent hned tři různé formy australopiteků: Australopithecus africanus,
Australopithecus robustus (zvaný též Paranthropus
robustus) a Australopithecus boisei
(uváděný též jako Paranthropus boisei
nebo Zinjanthropus). Všichni se živili především rostlinnou potravou,
zvláště v savanách žijící Australopithecus
africanus možná neopovrhl ale také drobnými zvířaty, která lovil a
zpracovával již pomocí jednoduchých nástrojů, jako jsou zlomené zvířecí kosti
nebo čelisti s ostrými zuby. Mozek australopiteků nebyl ještě větší než
každého jiného lidoopa. Homo habilis žil
před 2,7 až 1,5 miliony let (zařazení k rodu
Homo-člověk je sporné), byl zřejmě i mrchožrout, zhotovoval již jednoduché
kamenné nástroje (proto Homo habilis, tj. člověk
zručný) a jeho lebka připomíná překvapivě lebku moderního člověka, objem
jeho mozku byl ještě výrazně menší než u Homo sapiens, avšak mozek Homo habilis
byl již nadprůměrně dobře vyvinut. Homo
erectus žil před 2 milony až 500 až 400 tisíci let, kdy žil nejmladší člen
rodu Homo erectus Pekingský člověk
(v dnešní Číně). Nejstarší zástupci Homo
sapiens (Člověk rozumný, dnešní člověk) bezprostředně navazují na formy
Homo erectus.
Literatura: HARENBEG, B. a kol.: Kronika lidstva. Fortuna Print Praha,
spol. s r.o., Praha, 2001, s. 9-12, velký anglicko-český
slovník, Karel Hais a Břetislav Hodek, 1st edition Acacdemia, nakladatelství
ČSAV, 1984, 2nd edition Acacdemia, nakladatelství ČSAV, 1991, http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Ctvrtohory
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Metazoa
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Protozoa
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvoci
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilateralia
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Protostomia
, http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDaludovci
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kopinatci
, http://geologie.vsb.cz/paleontologie/paleontologie/zoopaleontologie/CHORDATA/Crossipterygii.htm : Podtřída Crossopterygii –
lalokoploutví, Vysoká škola
báňská, Ostrava, http://cs.wikipedia.org/wiki/Blanok%C5%99%C3%ADdl%C3%AD
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Homo_habilis
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Starohory
, http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99etihory
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kenozoikum
, http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html : Geomorfologická modelace Země vnitřními silami,
Studentská práce v rámci
zeměpisného projektu 2003, Gymnázium Na
Vítězné plání, Praha 4, http://www.gvp.cz/~kuceraj/zemepis/vrasneni.html : Geomorfologická modelace Země vnitřními silami,
Studentská práce v rámci
zeměpisného projektu 2003, Gymnázium Na
Vítězné plání, Praha 4, http://cs.wikipedia.org/wiki/Mikroorganismus
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Geologick%C3%BD_%C4%8Das
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Archaikum
, http://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99%C3%ADda
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Gondwana
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Laurasie
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Hadaikum
., http://cs.wikipedia.org/wiki/Ordovik
Putování s pravěkými lidmi,
2DVD-116minut, produkce seriálu Mike Salisbury, režisér a výkonný producent
Richard Dale, koprodukce BBC/Discovery Channel 2002, vydala Mladá Fronta Dnes.(DVD I: 1.-2.část strava předků člověka po Homo ergaster, 2.část čas 24:59 a násl. Homo habilis jako mrchožrout po objevení
výroby kamenných(zřejmě pazourkových) nástrojů, 2.část čas 28:01 a násl. první
Homo ergaster před 2 milióny let, DVD
II: 3.část čas 1:39 a násl. lov
pakoně Homo ergasterem, 3.část čas 24:01 a násl. zastavení evoluce u Homo
ergaster do před 1 milióny let).
Pozn.:
Za molekulární fosilii
ribozomální rRNA osobně považuji RNA-viry,
resp. viroidy bez bílkovinného obalu, což jsou organismy, u kterých
neprobíhá transkripce DNA, ale pouze replikace RNA a překlad molekul RNA do
bílkovin virového obalu. Tyto přenosy se však zásadně mohou uskutečnit pouze v
buňkách nikdy mimo ně. Lze předpokládat, že v pravěkém bujónu došlo ke vzniku
velkého počtu těchto nejjednodušších nebuněčných organismů s velmi krátkou
dobou životnosti mimo buňku. Docházelo tak rychlému zrodu a smrti RNA virů,
které v duchu moderní evoluční teorie adaptivním přírodním výběrem nově mutují
a dochází ke genetickým posunům díky speciaci.
Taktéž mluvíme původu mitochondrií a chloroplastů, u
kterých se předpokládá, že šlo původně o eubakteriální buňky, které pronikly do
buněk eukaryotických a žily s nimi v symbióze. Tato symbióza spočívala v účinné
oxidaci organických látek a uvolněnou energii pro buňky využívaly ke svému
životu. Podobný je pravděpodobně i původ chloroplastů,
které byly původně fotosyntetizujícimi eubakteriálními buňkami (sinice), které
mohly uskutečňovat fotosyntézu v eubakteriotických buňkách, s nimiž žili v
symbióze.
Obdobně jako u RNA
virů mohlo podle mne dojit ke vzniku, pronikaní
a symbióze DNA virů vzájemně a s RNA viry schopných transkripce v pravěkém
bujónu. Rozčlenění těchto virů na prokaryotické jádro (nukleotid), ribozomy (v
nichž probíhá replikace), cytoplazmatickou membránu a též buněčnou stěnu mohlo
dát vzniknout prokaryotické buňce.
5.3 KLASIFIKACE ŽIVÝCH SOUSTAV
5.3.1 NEBUNĚČNÉ ŽIVÉ SOUSTAVY
(VIRY A VIROIDY)
Definice a vztahy
(výkon)
Nebuněčné živé soustavy se mohou
množit jen v buňkách. Mohou to být buňky prokaryotické nebo rostlinné nebo
živočišné. Dělí se na viry a viroidy.
Viry lze obecně
charakterizovat takto:
1. Jsou to částice složené z nukleové kyseliny
a bílkovin. Nukleová kyselina má stejnou funkci jako chromozóm a můžeme ji
proto považovat za chromozóm viru, je nositelkou genů viru, podle kterých se
tvoří bílkoviny, z nichž se skládá obal viru.
2. Nukleová kyselina viru může být
deoxyribonukleová nebo ribonukleová. Podle obsahu nukleových kyselin se proto
viry dělí na DNA-viry a RNA-viry. U DNA-virů
se genetická informace (geny) mnohonásobně zreplikované DNA přepisuje do mRNA,
která se na ribozomech hostitelské buňky překládá do bílkovin, kterými se pak
obalí všechny kopie nukleové kyseliny viru, takže se vytvoří kompletní virové
částice neboli viriony, které se uvolňují do prostředí, kde mohou infikovat
další buňky. U RNA-virů neprobíhá
transkripce, ale jen replikace RNA a překlad molekul RNA do bílkovin virového
obalu. DNA-viry se tedy vyznačují replikací DNA, transkripcí a translací,
kdežto RNA-viry jen replikací RNA a její translací. Tyto způsoby přenosu
genetické informace se však mohou uskutečnit jen v buňkách, nikdy mimo ně.
3. Viry jsou velmi nepatrných rozměrů.
Jsou viditelné toliko pomoci elektronového mikroskopu.
4. Mimo buňku nejsou viry schopny života.
Teprve, když vniknou do buňky, uplatňují svou hlavní životní funkcí, kterou
mají, a to je rozmnožování.
Tři různé typy virů: v levé části virus infikující
bakterie neboli bakteriofág, vpravo
nahoře průřez neobaleným virem s
ikosaedrální symetrií, vpravo dole průřez retrovirem
HIV, u kterého je virová částice ještě obalena membránou s povrchovými
glykoproteiny. Genomová nukleová
kyselina je vždy znázorněna modře (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Vir ,
Original uploader was Xmort at cs.wikipedia
, 26.12.2004).
Viroidy se liší od virů
hlavně v tom, že jejich nukleová kyselina, což je RNA, není obalena
bílkovinami, jsou tedy částice složené jen z RNA schopné se replikovat jen ve
svých hostitelských buňkách.
Structure secondaire supposée du
viroïde PSTVd (potato spindle tuber viroid) (Předpokládaná druhotná
stavba viroidu PSTVd (bramborový vřetenový nádorový viroid), viz http://fr.wikipedia.org/wiki/Viro%C3%AFde
, Putative
secondary structure of the PSTV (potato spindle tuber viroid). Author: Jakub
Friedl (user kyknos) {{GFDL}}, 11.4.2005.
5.3.2 BUNĚČNÉ ŽIVÉ SOUSTAVY
(ORGANISMY)
Definice a vztahy
(výkon)
Buněčné živé soustavy (organismy), tj. živé soustavy složené z buněk, jsou, co se týče základní stavby buněk,
prokaryotického nebo eukaryotického typu.
Organismy prokaryotického typu neboli prokaryota
(zřejmě doslova předtěla či pratěla) se obecně vyznačují těmito vlastnostmi a
znaky:
1. Jsou to organismy většinou jednobuněčné,
nikdy netvoří funkčně a morfologicky diferencované tkáně. Kromě cytoplazmy,
která zcela vyplňuje prostor prokaryotické buňky, mají čtyři vždypřítomné
struktury: prokaryotické jádro (nukleoid), ribozomy cytoplazmatickou membránu a
většinou též buněčnou stěnu.
2. Jádro prokaryotických buněk není od
cytoplazmy odděleno blanou. Je uloženo přímo v cytoplazmě a sestává jen z jedné
velké molekuly deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která v prokaryotické buňce
plní funkci chromozómu a je
dvouřetězcová a kružnicová (nemá volné konce).
3. Dělení jádra prokaryotických buněk zahrnuje
toliko replikaci DNA, nikdy ne mitózu.
4. Až na malé výjimky jsou všechny
prokaryotické buňky obaleny tuhou blanou tzv. buněčnou stěnou. Chemické
složení buněčné stěny prokaryotických buněk je však jiné než buněčné stěny
buněk rostlinných. Hlavní složkou buněčné stěny prokaryot je peptidoglykan
(murein) nebo atypický peptidoglykan (pseudomurein). Jelikož buněčná stěna
prokaryot je je tuhá, mohou prokaryota zachovávat tvary svých buněk.
5. Prokaryotické buňky se rozmnožují příčným
dělením. Nejdřív se rozdělí jejich kružnicový chromozóm, tj. DNA, a potom
se postupně příčně rozdělí dospělá buňka na dvě buňky dceřině. Obě buňky
dorostou a opět se příčně rozdělí.
6. Prokaryotické buňky neobsahují organely,
jako jsou mitochondrie a chloroplasty buněk eukaryotických, ale stejně jako
eukaryotické buňky obsahují v cytoplazmě ribozomy, které slouží k syntéze
bílkovin. Syntéza bílkovin v ribozomech je řízena geny, které jsou uloženy
v kružnicovém chromozómu (DNA) prokaryotické buňky. U prokaryot probíhají
všechny způsoby přenosu genetické informace, tj. replikace kružnicového
chromozómu, jeho transkripce do mRNA, jejíž informace přepsaná z kružnicového
chromozómu, se překládá do primární struktury bílkovin.
7. Výživa prokaryot je rozmanitá. Některá
se živí autotrofně, jiná heterotrofně. Základní živinou autotrofních prokaryot
je oxid uhličitý (CO2). Na druhé straně heterotrofní prokaryota
získávají uhlík z různých organických látek, jako jsou např. sacharidy,
bílkoviny, soli organických kyselin, alkoholy aj.
8. Všechny organismy prokaryotického typu buněk
se podle “Bergey´s Manual of Determinative Bacteriology“ z roku 1994 označují jako baktérie. Na základě
evolučních linií vyjádřených v univerzálním fylogenetickém stromu je
rozdělujeme do dvou říší:
I. Eubaktérie (Eubacteria). Hlavní
chemickou složkou buněčné stěny všech eubaktérií je peptidoglykan (murein),
obsahující kyselinu muramovou jako jednu ze svých hlavních složek. Vlivem
peptidoglykanu je povrch eubakteriální buňky pevný, pro všechny eubaktérie je
typická translace, při které se na jejich ribozomech jako první zařazuje do
primární struktury polypetidovčho řetězce aminokyselina formylmetionin. Např. sinice, zelené nesirné bakterie, purpurové
bakterie, flavobakterie, grampozitivní bakterie, z eubakterií se
vyvinuly mitochondrie a chloroplasty.
II. Archebaktérie (Archaebacteria). Buněčná
stěna prokaryot je tvořena buď pseudomureinem, což je atypický peptidoglykan
neobsahující kyselinu muramovou, nebo je tvořena bílkovinami, některé
archebaktérie buněčnou stěnu vůbec nemají. Dalším jejich charakteristickým
znakem je, že při translaci, která na jejich ribozomech probíhá, se do
polypeptidového řetězce jako první aminokyselina zařazuje metionin.
Obě říše
divergovaly ze společného hypotetického předka (prabuňky, progenota) do dvou
různých evolučních linií (větví), první větev tvoří eubakterie a druhou větev
tvoří archebaktérie a na ně v této druhé větvi navazující eukaryota.
Řez prokaryotní
buňkou (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prokaryotick%C3%A1_bu%C5%88ka
, Česky: schéma prokaryotní buňky, Mariana
Ruiz Villarreal LadyofHats, translated by Michal Maňas (User:Snek01)
, 2.3.2008, přeloženo 30.3.2008) od shora pouzdro, buněčná stěna,
cytoplazmatická membrána, cytoplazma, ribozomy, plazmid, pili, bičík, nukleotid
(kruhová DNA)
Organismy eukaryotického typu neboli eukaryota (doslova
zřejmě dobrá těla) jsou jednobuněčné i mnohobuněčné (např. postupně entaméby, hlenky, nálevníci, houby a
rostliny a živočichové). Jejich buňky se označují jako eukaryotické a
vyznačují se těmito znaky a vlastnostmi:
1. Obsahují jádro, které je výrazně odděleno
od cytoplazmy jadernou blanou. Hmota, kterou je tvořeno jádro eukaryotickě
buňky, se nazývá chromatin. Skládá se z DNA a bílkovin. Během mitózy se
chromatin kondenzuje v mikroskopicky viditelná vlákna - chromozómy. Na rozdíl
od prokaryotických buněk je každý chromozóm eukaryotických buněk složen z
bílkovin a dlouhého dvouřetězcového vlákna DNA, jehož oba konce jsou volné a
nejsou tudíž spojeny do kružnice, jak je tomu u prokaryot. Proto DNA, která se nachází v chromozómech
eukaryotické buňky není kružnicová ale lineární.
2. Dělení jádra eukaryotických buněk je miotické. Tímto dělením je
zajištěno přesné rozdělení chromozómů do dceřiných buněk. Mitóza (mitotické dělení) je typ buněčného dělení, jehož úkolem je
zajistit rovnoměrné předání nezredukované genetické informace dceřiným buňkám.
Při mitóze předchází samotnému rozdělení buňky složitý proces rozdělení
buněčného jádra, při kterém zůstává v dceřiných jádrech zachován počet
chromozómů. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Mit%C3%B3za)
3. Všechny eukaryotické buňky na rozdíl od
prokaryotických obsahují mitochondrie. Mitochondrie obsahují DNA, která je
kružnicová a podobá se v tomto směru DNA, která tvoří chromozóm prokaryot.
4. Eukaryotické buňky podobně jako
prokaryotické obsahují ribozomy, tj. organely, v nichž se uskutečňuje syntéza
bílkovin. Na rozdíl od prokaryot jsou však eukaryotické ribozomy dvojího
typu (u rostlin trojího typu):
a) cytoplazmatickě ribozomy, které se
nacházejí v cytoplazmě a svým složením se v některých směrech liší od
prokaryotických ribozomů.
b) mitochondriální ribozomy, které jsou v
mitochondriích a mají téměř stejné složení jako prokaryotické buňky.
5. Ve všech eukaryotických buňkách probíhá
přenos genetické informace ve dvou drahách (u rostlin ve třech):
a) replikace DNA
jaderných chromozómů transkripcí této DNA do větších molekul tzv. prekursorové
mRNA neboli pre-mRNA, která se štěpí do menších molekul majících funkci mRNA a
překládaných na cytoplazmatických ribozomech do primární struktury bílkovin;
b) replikaci DNA
mitochondrií její transkripcí do molekul mRNA překládaných na mitochondriových
ribozomech do primární struktury bílkovin.
U rostlin
přistupuje jako třetí dráha přenos genetické informace v chloroplastech (viz,
níže).
6. Translace je dvojího typu:
a) translace na cytoplazmatických ribozomech,
při které se podobně jako u eubakterií zařazuje jako první aminokyselina do
primární struktury polypeptidového řetězce aminokyselina metionin.
b) translace na mitochondriálních ribozomech,
při které se podobně jako u eubakterií zařazuje jako první aminokyselina do
primární struktury polypeptidového řetězce aminokyselina formylmetionin.
7. Dále se v
eukaryotických buňkách nacházejí ještě tyto struktury: endoplazmatické retikulum, Golgiho systém, lyzozómy. Pro každou z
uvedených složek eukaryotické buňky je charakteristické, že je od cytoplazmy
oddělena membránou.
Eukaryota se dělí
na tři říše:
I. Rostliny (Plantae). Součástí jejich
buněk jsou vedle mitochondrií též chloroplasty. Chloroplasty, podobně jako
mitochondrie, obsahuji kružnicovou DNA, na které se nacházejí geny, které řídí
syntézu bílkovin potřebných pro funkci chloroplastů. Tato syntéza probíhá
stejně jako u prokaryot. Přenos genetické informace v chloroplastech probíhá
touto drahou: replikací DNA chloroplastů a její transkripcí do molekul mRNA
přidaných na chloroplastových ribozomech do primární struktury bílkovin.
Podobně jako prokaryotické buňky jsou i rostlinné buňky obaleny blanou označovanou
jako buněčná stěna. Buněčná stěna rostlinných buněk je na rozdíl od prokaryot
složena z celulózy. Pod buněčnou stěnou je cytoplazmatická membrána. Rostliny
jsou převážně fotolitotrofní (fotoautotrofní) organismy (trofický znamená
vyživující tkáň, týkající se výživy organismů), jejichž základní živinou je
oxid uhličitý, z něhož při fotosyntéze(foto značí vztah ke světlu) získávají
uhlík pro syntézu škrobu jako zásobní látky.
II. Houby (Fungi). Buňky hub mají buněčnou
stěnu obsahující chitin. Jsou heterotrofní a obsahují mitochondrie, nikoliv chloroplasty.
III. Živočichové (Animalia). Živočišné buňky
nemají buněčnou stěnu a jsou opatřeny toliko cytoplazmatickou membránou a
neobsahují chloroplasty. Jejich výživa je heterotrofní.
Eukaryota jsou
produktem třetí evoluční linie (větve). Všechna eukaryota by tak měla být
zahrnuta do jedné říše s podříšemi Plantae,
Fungi a Animalia, které zatím klasifikujeme na úrovni říší. Řada skupin
eukaryotických organismů (nálevníci, hlenky atd.) se odvinula od hlavní evoluční
linie směřující k živočichům, houbám a rostlinám a zřejmě každá z nich bude
představovat samostatnou podříši. Předpokládá se, že v nejbližší budoucnosti
bude systém organismů přizpůsoben univerzálnímu fylogenetickému stromu.
Schematický model eukaryotické buňky. 1 - jadérko; 2 - jádro;
3- ribozom; 4 - vezikul; 5 - drsné endoplazmatické retikulum; 6 - Golgiho
aparát; 7 - cytoskelet; 8 - hladké endoplazmatické retikulum; 9 - mitochondrie;
10 - vakuola; 11 - cytosol; 12 - lysozom; 13 – centriola (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Eukaryotick%C3%A1_bu%C5%88ka
, MesserWoland a Szczepan1990 , 15.10.2008, Soubor:Biological
cell.svg)
5.4 PODSTATA EVOLUCE ŽIVÝCH
SOUSTAV
Definice a vztahy
(výkon)
V rámci biologické
evoluce probíhá neustálé tvoření jedněch druhů, resp. jedinců a potažmo zánik
jiných druhů a jedinců. Jde o přírodní
výběr, kde přežívají pouze ti jedinci nejlépe geneticky vybaveni, kteří se
také nejlépe množí.
Vesmír z hlediska
Filosofie rovnováhy fyziky představuje hybnostní pole charakterizované
existencí a pohybem částic o různé hmotnosti, případně nulové hmotnosti. Tyto
částice do sebe narážejí a v tom vidím podstatu všech fyzikálních, chemických
jevů a biologických jevů v našem světě.
Objektem fyziky jako celku
(vznikovým poddějem vznikového děje) je pohyb.
Objektem chemie jako celku (vznikovým poddějem vznikového děje) je zejména pohyb elektronů čili chemická reakce. Objektem biologie jako celku (vznikovým
poddějem vznikového děje) je zejména vnitřní
a především vnější pohyb biologických makromolekul (především bílkovin a
nukleových kyselin) čili studium živých soustav. Jde tedy o pohyb, který je
s postupem od obecných ke konkrétním vědeckým disciplínám, stále konkrétnějším
a speciálnějším jevem.
Z uvedeného plyne,
že rovněž předmětem biologie jako vědy o živých soustavách je pohyb částic,
jmenovitě pohyb biologických
makromolekul. Jde tak z pohledu Filosofie rovnováhy opět o hybnostní pole vyznačující se určitým
intervalem hybnosti částic. Převedeme-li tuto úvahu na společný jmenovatel
všech atomárních struktur, lze mluvit o hybnosti
protonů, neutronů a elektronů biologických makromolekul, tj. organických
chemických látek.
Lze konstatovat, že
s evolučním vývojem dokonalejších organismů vznikají složitější živé soustavy. Složitější soustava je dle mého názoru
jednak charakterizována větším množstvím
celků, ze kterých se skládá, mám na mysli organely buněk, buňky tkáně,
orgány a organismus. Z pohledu Filosofie rovnováhy fyziky se dokonalejší
organismy vyznačují větším pohybem
biologických makromolekul než organismy jednodušší. Ve smyslu shora
vymezeném lze říci, že protony neutrony
a elektrony dokonalejších organismů se vyznačují vyšší hybnostní hustotou
než tytéž částice organismů jednodušších.
V uvedené
souvislosti je třeba použít veličinu hybnostní
hustotu, čili množství pohybu neboli velikost hybnosti na jednotku objemu
živé soustavy, neboť nechceme poměřovat velikost organismů nýbrž jejich
vývojovou dokonalost. Velký organismus se vyznačuje větší absolutní hybností
výše uvedených částic, avšak menší či větší hybnostní hustotou podle
dokonalosti organismu.
Většina dokonalých
organismů se skládá ze stejných eukaryotických
buněk, proto lze hovořit o stejné,
resp. obdobné hybnostní hustotě těchto buněk. V čem dochází k odlišnosti
organismů podle jejich vývojové dokonalosti je jejich vnější pohyb, tj. složitost tkání, orgánů, které tyto buňky tvoří.
Proto lze hovořit o odlišnosti především v jejich vnější hybnosti, a to zejména
u obdobných organismů, které se skládají z obdobného množství a druhu
biologických makromolekul.
Toto hybnostní
vyjádření evoluční dokonalosti organismu odpovídá rovněž filosofické nauce, která vidí hlavní odlišnost živých soustav v
jejich pohybu, který nepochází z vnějšku nýbrž z nitra této živé soustavy.
Každý druh živého organismu tak představuje
hybnostní pole částic o určité hodnotě hybnosti. Z hlediska biologie pak
představuje soustavu elektronů, neutronů a protonů biologických makromolekul o
určité konstantní hodnotě hybnosti těchto částic. Nebo také o určité průměrné hybnosti připadající na jeden
elektron, proton a neutron biologických makromolekul.
Každý živý
organismus jako hybnostní pole v hybnostním poli Vesmíru je tak vystaven střetu s jinými hybnostními poli s jinými částicemi o odlišné hybnosti.
Cílem organismu je pak zachovat sama sebe při těchto střetech. Zachováním sama
sebe z hlediska Filosofie rovnováhy fyziky je pak zachování živé soustavy jako pohybu biologických makromolekul, tj.
hybnostního pole o určité hodnotě hybnosti částic, a to přes střety s částicemi
vně živé soustavy o odlišné hybnosti.
Toto zachování se
děje získáváním energie, čili hybnosti
(souvislost hybnosti a energie byla ukázána ve Filosofii rovnováhy fyziky) z fotosyntézy nebo potravy a tekutin.
Tím dochází k zvyšování hybnosti biologických makromolekul, která je snižována
srážkami s částicemi především anorganického ale i organického okolí soustavy.
Zároveň dochází ke zvyšování hybnosti částic živé soustavy srážkami s částicemi,
které mají vyšší hybnost než částice živé soustavy.
Oxidací nazýváme, při níž
reaktant předává svůj elektron, tudíž snižuje svou celkovou lokální hybnost,
avšak zvyšuje svou hybnostní hustotu, redukce,
při níž reaktant elektron přijímá, tudíž zvyšuje svou celkovou lokální hybnost,
avšak snižuje svou hybnostní hustotu. Oxidace a redukce většinou probíhají v
jedné reakci, přičemž výsledný náboj je pak shodný, resp. nulový. Příkladem
oxidačně redukční reakce je elektrolýza.
U sekundárních článků se jedná o vratný děj, oxidované elektrony se redukují a
poté opět oxidují.
Reakce v chemii buď
snižují hybnostní hustotu reaktantu, pak se jedná zásadně o reakce skladné, často způsobené
přijetím elektronu redukcí, která
sníží hybnost protonu v jádře a tím i energetickou hustotu reaktantu při
zvýšení jeho celkové energie, resp. hybnosti. Opakem jsou rozkladné reakce, kdy se zvýší hybnostní hustota reaktantu a tím i
jeho nestálost a srážky a sníží se tím pevnost vazeb, často jde o oxidaci, odevzdáním elektronu, čímž se
zvýší hybnost vázaných neutrálních protonů a tlak na rozpad reaktantu. Stejné
cíle je možné dosáhnout snížením energetické, resp. hybnostní hustoty např.
ochlazením nebo inhibitorem (tj. látkou s podstatně nízkou hybností) a
oteplením nebo katalyzátorem (tj. látkou s podstatně vyšší hybností), čímž
dojde ke zvýšení energie reaktantu.
Běžné jsou zároveň
reakce, kde u jedné látky reaktantu dojde ke zvýšení energetické, resp.
hybnostní hustoty a snížení celkové energie, resp. hybnosti a u druhé opačně.
Rozkladné reakce tak představují vliv vedlejšího rozměru jiné hmoty a jiné
energie na náš rozměr v podobě protispoluděje. Skladebné reakce jsou vlastní
našemu rozměru v podobě spoluděje.
Vedle chemických reakcí dochází ke
střetávání částic organismu a částic okolí o odlišné hybnosti také prostřednictvím biologického a fyzikálního
pohybu. Příkladem fyzikálního pohybu je střela z pistole a příkladem
biologického pohybu je např. útok viru.
V rámci biologické
evoluce přežívají pouze ti, kteří se dokážou dědičně přizpůsobit boji život, tj. zachování sama sebe a najít
rovnováhu mezi skladebnými a rozkladnými procesy tak, aby byla zachována živá
soustava jako hybnostní pole částic o určité hodnotě hybnosti.
Biologická evoluce
tak představuje postupné střetávání
různých organismů jako hybnostních polí s jinými organismy jako hybnostními
poli a hybnostními poli anorganického okolí. Jde tak o konkurenci hybnostních
polí o různých hodnotách hybnosti, kde přežívá
nejstabilnější hybnostní pole. Stabilní hybnostní pole představuje
rovnováhu mezi střety s částicemi o větší a menší hybnosti při udržení vlastní
hodnoty hybnosti částic.
Je logické, že k
udržení vlastní hybnosti jsou předurčeny především soustavy o vysoké absolutní hodnotě hybnosti jako planety
planetární soustavy či velká zvířata apod. Dále organismy, které se vyznačují
vysokou mírou zpracování energetických, resp. hybnostních zdrojů, které
umožňuje udržení poměrně vysoké hybnostní
hustoty živých soustav. Dokonalejší živá soustava jako hybnostní pole o
vyšší hybnostní hustotě se tak musí vyznačovat dokonalejším způsobem
zpracováním energetických, resp. hybnostních zdrojů
Příčinu přírodního
výběru v podobě střetů hybnostních polí vidím ve střetávání našeho a vedlejšího rozměru. Vedlejší rozměr dle mého
představuje hybnostní pole částic o rychlosti vyšší, než je rychlost světla.
Průnikem mezi vedlejším a naším rozměrem pak představuje světlo jako proud částic o nulové klidové hmotnosti - fotonů o
rychlosti světla. Důkazem existence vedlejšího rozměru jsou pak dle mého názoru
černé díry, jak jsem již uvedl a
pokusil se dokázat ve Filosofii rovnováhy fyziky.
Částice vedlejšího
a našeho rozměru tak zvyšují hybnost částic našeho rozměru neustálými srážkami
s nimi, tato energie neboli hybnost tak umožňuje vývoj živých soustav o vyšší hybnostní hustotě čili dokonalejších
živých soustav. Náš rozměr jako náš Vesmír pak snižuje hybnost částic
hybnostních polí svou nižší hybností.
Vlivem tohoto
neustálého zvyšování a snižování hybnosti hybnostních polí našeho a vedlejšího
rozměru, tak dochází k neustálému tvoření nových vyspělých forem organismů,
resp. života, který však musí odolávat boji o život, neustálému procesu
vznikání a zanikání, tvoření a ničení způsobených
urychlujícími silami jiné energie a jiné hmoty vedlejšího rozměru a hmoty a
energie našeho rozměru (viz Filosofie rovnováhy fyziky, kapitola Vedlejší
rozměr).
5.5 PODSTATA ŽIVOTA A SMRTI,
RESP. ZLA ŽIVÝCH SOUSTAV
Definice a vztahy
(výkon)
Živá soustava neboli organismus
představuje, jak jsem již uvedl výše z hlediska Filosofie rovnováhy fyziky hybnostní pole, tj. pole částic, příp.
částic o nulové hmotnosti, s určitou hybností, které reagují s ostatními
částicemi tohoto hybnostního pole nebo i s částicemi okolí, tj. jiných
hybnostních polí, prostřednictvím srážek. Čím se odlišuje hybnoslní pole živé
soustavy od hybnostního pole neživých soustav je jeho složení z částic seskupených do biologických makromolekul.
Cílem každé živé
soustavy je zachování sama sebe, ať už v podobě vlastní existence nebo v podobě
potomků.
Jak jsem již uvedl,
zachování sama sebe předpokládá najít rovnováhu mezi skladebnými a rozkladnými
procesy tak, aby byla zachována živá
soustava jako hybnostní pole částic o určité hodnotě hybnosti. Čili
zachování určité hodnoty hybnosti vlastní živému organismu nebo jeho
nepostradatelné části, resp. intervalů
hybnosti, za nichž organismus nebo jeho část dokážou ještě přežít, je
nezbytnou podmínkou zachování a existence živé soustavy čili života daného
organismu.
Je logické, že k
udržení vlastní hybnosti jsou předurčeny především soustavy o vysoké absolutní
hodnotě hybnosti jako velká zvířata.
Dále organismy, které se vyznačují vysokou mírou zpracování energetických,
resp. hybnostních zdrojů, které umožňuje udržení poměrně vysoké hybnostní hustoty živých soustav. Dokonalejší živá soustava
jako hybnostní pole o vyšší hybnostní hustotě se tak musí vyznačovat
dokonalejším způsobem zpracováním energetických, resp. hybnostních zdrojů.
Organismy jsou
totiž neustále vystaveny konkurenčním
hybnostním polím svého okolí, ať již neživé nebo živé přírody, které střety
svých částic buď zvyšují nebo snižují hybnost částic hybnostního pole živé
soustavy a tím je posouvají rnimo hodnotu hybnosti, která nejvíce vyhovuje
danému organismu.
Příčinu přírodního výběru v podobě střetů
hybnostních polí vidím ve střetávání vedlejšího a našeho rozměru. Vedlejší
rozměr dle mého představuje hybnostní pole částic o rychlosti vyšší, než je
rychlost světla. Průnik mezi vedlejším a naším rozměrem pak představuje světlo
jako proud částic o nulové klidové hmotnosti - fotonů o rychlosti světla. Důkazem existence vedlejšího rozměru
jsou pak dle mého názoru černé díry, jak jsem již uvedl a pokusil se dokázat ve
Filosofii rovnováhy fyziky.
Částice vedlejšího
a našeho rozměru tak zvyšují hybnost částic našeho rozměru neustálými srážkami
s nimi, tato energie neboli hybnost tak umožňuje vývoj živých soustav o vyšší hybnostní hustotě čili dokonalejších
živých soustav. Náš rozměr jako náš Vesmír pak snižuje hybnost částic
hybnostních polí svou nižší hybností.
Vlivem tohoto
neustálého zvyšování a snižování hybnosti hybnostních polí našeho a vedlejšího
rozměru, tak dochází k neustálému tvoření nových vyspělých forem organismů,
resp. života, který však musí odolávat boji
o život, neustálému procesu vznikání a zanikání, tvořeni a ničení způsobených urychlujícími silami jiné
energie a jiné hmoty vedlejšího rozměru a zpomalující hmoty a energie našeho
rozměru (viz Filosofie rovnováhy fyziky, kapitola vedlejší rozměr).
Při zachování své
hybnosti využívá živý organismus
energii, resp. hybnost přijatou ve formě potravy a tekutin, resp. živin ze
svého okolí. Čím dokonalejší organismus tím dokonaleji využívá energii,
resp. hybnost přijatých živin, a to nejen vnější hybnost, ale i vnitřní hybnost
částic těchto živin v podobě složitých chemických reakci, které ho obrazně
řečeno pohání k životu.
Vedle těchto
vnějších zdrojů hybnosti přicházejících do organismu z jeho okolí využívají
zřejmě organismy rovněž vnitřní energii,
resp. hybnost jejich stavebních prvků, tj. biologických makromolekul, které
se obrazně řečeno s délkou života opotřebovávají, resp. dochází k vyčerpání
jejich vnitřní hybnosti.
Dojde-li k snížení nebo zvýšení hybností mimo
existenční interval hybnosti daného živého organismu nebo jeho části tak
organismus umírá nebo jeho část odumírá, a to jak, co se týká jeho vnější
hybnosti např. v důsledku nedostatku přísunu tekutin nebo potravy, resp. živin,
tak, co se týká jeho vnitřní hybnosti v podobě oslabení organismu např. stářím.
Příkladem takové změny hybnosti může být jiný organismus, který daný organismus
napadne a změní hybnost jeho části, popřípadě ji oddělí od hybnostního pole,
tak i neživá věc, jako kulka vystřelená z pistole, které změní hybnost části
organismu tím, že zvýší jeho vnější hybnost.
Vliv konkurenčních hybnostních polí se
zřejmě projevuje rovněž v instinktech,
příp. mozku člověka, příp. jiné živé soustavy, který je rovněž vystaven
střetům s částicemi, které mění hybnost jeho částic, resp. chemických reakcí
tak, že je neslučitelná s hybností jiných hybnostních polí představující jejich
živé a neživé okolí. Tím je živá soustava nucena prostřednictvím především
chemických reakcí jako chemického pohybu v mozku, resp. instinktech k jednání,
které je neslučitelné s životem jiných živých soustav.
V tomto smyslu je
třeba vidět zlé myšlenky člověka jako
chemické pochody v mozku, jako mozková dílčí hybnostní pole, přičemž tato
hybnostní pole se ocitají mimo hodnoty
hybnosti, která jsou vlastní člověku. V tomto smyslu je možno chápat rovněž
škodlivé psychické pochody z hlediska psychologie. Obdobně je tomu u jiných
živých soustav s tím rozdílem, že tyto jiné živé soustavy tyto pochody jsou
nyní sami méně schopny ovlivnit svou vůlí.
Zachování a prosazování širšího uplatnění vlastních
hodnot hybnosti často vede k neslučitelnosti s hodnotami hybnosti jiných živých
soustav, které se tím pádem dostávají mimo interval jejich
existenčních hodnot, čili hodnot, za kterých je daný živý organismus ještě
schopen přežít.
Zároveň může jít o sebezničující jednání, kdy živá
soustava pod vlivem konkurenčních hybnostních polí mění hybnost svou a svého
okolí i způsobem, který neodpovídá její přirozené hodnotě hybnosti, resp.
hybnosti jejích orgánů a dalších částí, resp. může způsobit vychýlení této
hybnosti mimo její existenční interval, tj. mimo hodnoty, za kterých je tato
živá soustava ještě schopna přežít.
Organismy, resp.
jejich orgány a další části jsou totiž neustále vystaveny konkurenčním hybnostním polím svého okolí, ať již neživé nebo živé
přírody, které střety svých částic buď zvyšují nebo snižují hybnost částic
hybnostního pole živé-soustavy a tím je posouvají mimo hodnotu hybnosti, která
nejvíce vyhovuje danému organismu.
V tomto smyslu je
třeba zlo živých soustav potřeba vidět v
jejich smrti, resp. ve smrti jejich částí, která je způsobena neustálým
jejich střetáváním s celky o nižší a vyšší hybnosti. Organismy tak musí
neustále bojovat o život obnovováním své přirozené hybnosti, svými
samoregulačními schopnostmi. Organismus, resp. jeho část rovněž trpí, jestliže se toto hybnostní pole dostane mimo hodnotu své
přirozené hybnosti.
K odstranění zla
živých soustav je třeba, aby tyto živé soustavy existovaly ve vnějším
hybnostním poli, které není neslučitelné s životem, resp. mimo existenční
hybnostní interval žádného z těchto hybnostních polí, resp. živé soustavy. A
nebo je s nimi neslučitelné v minimální
možné míře, a to i za cenu, že tyto hybnostní pole budou mimo svůj ideální
interval za cenu, že umožní existenci, resp. hodnotu, která je v existenčním
hybnostím intervalu všech ostatních hybnostních polí.
Vzhledem k tomu, že
všechna hybnostní pole, resp. živý i
neživý svět je provázán srážkami svých částic, tak likvidace jednoho byť
zdánlivě pro člověka nepotřebného hybnostního pole, může v konečném důsledku
vést i pro něho k velice škodlivým následkům, neboť dojde k přeskupování
celkové hybnosti celkového hybnostního pole živého a neživého světa, přičemž
celková hodnota hybnosti a energie se ze zákona
zachování hybnosti a energie nezmění. Proto je každý zásah do přírody,
který je nevratný, zásadně nutno promyslet.
Literatura:
http://www.novinky.cz/veda-skoly/279473-nasa-chce-dohnat-star-trek-a-cestovat-vesmirem-nadsvetelnou-rychlosti.html : pst, Novinky, 2012
POLÁK, J.: Přehled
středoškolské matematiky. Praha, SPN, 1977
SVOBODA, E. a
kol.:Přehled středoškolské fyziky. Prometheus, spoi. s r.o., Praha, 2001.
VACÍK, J. a kol.:
Přehled středoškolské chemie. SPN-pedagogické nakladatelství, a.s., 1999.
ROZSYPAL, S.:
Přehled biologie. Praha, Scientia, spol. s r.o., 1998.
REJMAN LADISLAV,
DR., Slovník cizích slov, Státní pedagogické nakladatelství, n.p., 2. Doplněné
vydání, Praha 1971.
Filosofie rovnováhy aneb ŘÁD
VÍTĚZNÉ ARMÁDY jako biblický ráj ve světě pro všechny živé tvory našimi
vlastními silami jako komentář Bible, Genesis, kapitola 1-4
Genesis 1-4:26
Bible kralická
1
1. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad
propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.
3. I řekl Bůh: Buď
světlo! I bylo světlo.
4. A viděl Bůh světlo,
že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.
5. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu
nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.
6. Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed
vod, a děl vody od vod!
7. I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil
vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak.
8. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl
večer a bylo jitro, den druhý.
9. Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž
jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se
tak.
10. I nazval Bůh místo suché
zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
11. Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, a
bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení
svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak.
12. Nebo země vydala trávu, a
bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo
símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
13. I byl večer a bylo jitro, den třetí.
14. Opět řekl Bůh:
Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a
rozměření časů, dnů a let.
15. A aby svítila na obloze nebeské, a
osvěcovala zemi. A stalo se tak.
16. I učinil Bůh dvě
světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby
správu drželo nad nocí; též i hvězdy.
17. A postavil je Bůh
na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi;
18. A aby správu
držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo
dobré.
19. I byl večer a bylo
jitro, den čtvrtý.
20. Řekl ještě Bůh:
Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, kteréž by létalo nad
zemí pod oblohou nebeskou!
21. I stvořil Bůh
velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti
vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé
pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
22.
I požehnal jim Bůh, řka: Ploďtež se a množte se, a naplňte vody mořské; též
ptactvo ať se rozmnožuje na zemi!
23. I byl večer a bylo
jitro, den pátý.
24. Řekl též Bůh:
Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a
zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak.
25. I učinil Bůh zvěř
zemskou podlé pokolení jejího, též hovada vedlé pokolení jejich, i všeliký
zeměplaz podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že bylo dobré.
26. Řekl opět Bůh: Učiňme
člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a
nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem
hýbajícím se na zemi.
27. I stvořil Bůh člověka k obrazu
svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.
28. A požehnal jim
Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte
ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým
živočichem hýbajícím se na zemi.
29. Řekl ještě
Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na
tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž jest ovoce stromu), nesoucí
símě; to bude vám za pokrm.
30. Všechněm pak
živočichům zemským, i všemu ptactvu nebeskému, a všemu tomu, což se hýbe na
zemi, v čemž jest duše živá, všelikou bylinu zelenou dal jsem ku
pokrmu. I stalo se tak.
31. A viděl Bůh
vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. I byl večer a bylo jitro, den
šestý.
2
1. A tak dokonána jsou nebesa a
země, i všecko vojsko jejich.
2. A dokonal Bůh
dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla
svého, kteréž byl dělal.
3. I požehnal Bůh
dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého,
kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.
4. Tiť jsou rodové nebes a země,
(když stvořena jsou v den, v němž učinil Hospodin Bůh zemi i nebe),
5. I každé chrastiny polní, dříve než
byla na zemi, i všeliké byliny polní, prvé než vzcházela; nebo ještě byl
nedštil Hospodin Bůh na zemi, aniž byl který člověk, ješto by dělal zemi.
6. A aniž pára vystupovala z
země, aby svlažovala všecken svrchek země.
7. I učinil
Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i
byl člověk v duši živou.
8. Štípil pak byl
Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.
9. A vyvedl
Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu
chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.
10. (A řeka vycházela z Eden, k
svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky.
11. Jméno jedné Píson, ta obchází všecku
zemi Hevilah, kdež jest zlato.
12. A zlato země té jest výborné;
tam jest i bdelium, a kámen onychin.
13. Jméno pak druhé řeky Gihon, ta
obchází všecku zemi Chus.
14. A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž
teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates).
15. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v
zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku,
řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v
který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
18. Řekl byl také
Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by
při něm byla.
19. (Nebo když byl učinil
Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je
k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by
koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20. I dal Adam jména
všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není
nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
21. Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý
sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
22. A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin
Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.
23. I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a
tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.
24. Z té příčiny opustí
muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno
tělo.
25. Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.
3
1. Had pak byl nejchytřejší ze všech
živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě:
Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
2. I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
3. Ale o ovoci stromu,
kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete,
abyste nezemřeli.
4. I řekl had ženě:
Nikoli nezemřete smrtí!
5. Ale ví Bůh, že v
kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové,
vědouce dobré i zlé.
6. Viduci tedy žena, že
dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom
žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on
jedl.
7. Tedy otevříny
jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a
nadělali sobě věníků.
8. A v tom
uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam
a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostřed stromoví rajského.
9. I povolal
Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
10. Kterýžto řekl:
Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
11. I řekl Bůh:
Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti
zapověděl?
12. I řekl Adam:
Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a
jedl jsem.
13. I řekl
Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? I řekla žena: Had mne podvedl, i jedla
jsem.
14. Tedy řekl Hospodin Bůh hadu: Že jsi to učinil, zlořečený
budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní;
po břiše svém plaziti se budeš, a prach žráti budeš po všecky dny života svého.
15. Nad to, nepřátelství položím
mezi tebou a mezi ženou, i mezi
semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.
16. Ženě pak
řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti,
a pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou.
17. Adamovi také
řekl: Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem
zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti
budeš z ní po všecky dny života svého.
18. Trní a bodláčí
tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní.
19. V potu tváři
své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat.
Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.
20. Dal pak byl
Adam jméno ženě své Eva, proto že ona byla mátě všech živých.
21. I zdělal
Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv
kožený, a přioděl je.
22. Tedy řekl Hospodin Bůh: Aj, člověk učiněn jest jako
jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal
také z stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej.
23.
I vypustil jej Hospodin Bůh z zahrady Eden, aby dělal zemi, z níž vzat byl.
24. A tak
vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny k východní straně s mečem
plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života.
4
1.
Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto
počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.
2. A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř
ovcí, a Kain byl oráč.
3. Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody
zemské obět Hospodinu.
4. Ano i Abel také
obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich.
I vzhlédl Hospodin na Abele a na obět jeho.
5. Na Kaina pak a na obět jeho
nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.
6. I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se
tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá?
7. Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li
dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí
tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním.
8. I mluvil Kain
k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil
jej.
9. I řekl
Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž
jsem já strážným bratra svého?
10. I řekl Bůh:
Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země.
11. Protož nyní
zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev
bratra tvého z ruky tvé.
12. Když budeš
dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na
zemi.
13. I řekl Kain
Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.
14. Aj, vyháníš
mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se budu, a budu tulákem a
běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne.
15. I řekl mu
Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmnásobně mštěno
bude. Pročež vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej
koli nalezl.
16. Tedy odšed
Kain od tváři Hospodinovy, bydlil v zemi Nód, k východní straně naproti
Eden.
17. Poznal pak Kain ženu svou, kterážto počala a porodila
Enocha. I stavěl město, a nazval jméno města toho jménem syna svého Enoch.
18. I narodil se Enochovi Irád, a Irád
zplodil Maviaele, Maviael pak zplodil Matuzaele, a Matuzael zplodil Lámecha.
19. Vzal sobě pak Lámech dvě ženy; jméno
jedné Ada, a jméno druhé Zilla.
20. I porodila Ada Jábale, kterýž byl
otec přebývajících v staních a stádo pasoucích.
21. A jméno bratra jeho Jubal; ten byl
otec všech hrajících na harfu a nástroje hudebné.
22. A Zilla také porodila Tubalkaina,
kterýž byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa. Sestra pak
Tubalkainova byla Noéma.
23. I řekl Lámech ženám svým, Adě a
Zille: Slyšte hlas můj, ženy Lámechovy, poslouchejte řeči mé, že jsem zabil
muže k ráně své a mládence k zsinalosti své.
24. Jestližeť sedmnásobně pomštěno bude
pro Kaina, tedy pro Lámecha sedmdesátekrát sedmkrát.
25. Poznal pak ještě Adam ženu svou, i
porodila syna a nazvala jméno jeho Set; nebo řekla: Dal mi Bůh jiné símě
místo Abele, kteréhož zabil Kain.
26. Setovi pak také narodil se syn, a
nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.
http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/k/Gn4.php : Bible kralická, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha