INDEX

STŘEDOŠKOLSKÁ FILOSOFIE ROVNOVÁHY

 

OBSAH

 

PRVNÍ DÍL
FILOSOFIE ROVNOVÁHY SPOLEČENSKÝCH VĚD … 2

1. Předmluva … 2

2. Filosofie rovnováhy … 4

    2.1 Úvod … 4

    2.2 O Bohu (metafyzika) … 6

    2.3 O základech bytí (ontologie) … 9

    2.4 O poznání (gnoseologie) … 11

    2.5 O správném myšlení (logika) … 14

    2.6 Jak žít (etika) … 14

    2.7 O státu a právu … 18

    2.8 O krásnu (estetika) … 22

3. Úvod do dějin filosofie a lidstva … 25

4. Náboženství … 26

    4.1 Úvod … 26

    4.2 Hinduismus … 26

    4.3 Židovství … 28

    4.4 Křesťanství … 41

    4.5 Buddhismus … 44

    4.6 Islám … 49

5. Dějiny filosofie … 51

    5.1 Čínská filosofie … 51

    5.2 Řecká a římská filosofie … 53

    5.3 Filosofie středověku … 61

    5.4 Filosofie baroka … 66

    5.5 Filosofie osvícenství … 70

    5.6 Filosofie 19. století … 76

    5.7 Filosofie 20. století … 88

6. Politická a právní filosofie … 102

    6.1 Politická filosofie … 102

    6.2 Filosofie práva … 109

7. Dějiny lidstva … 114

    7.1 Pravěk … 114

    7.2 Starověk … 117

    7.3 Středověk … 131

    7.4 Novověk … 143

    7.5 Izrael … 154

    7.6 20. Století … 156

8. Ekonomie … 167

    8.1 Obecná ekonomie … 167

    8.2 Ekonomie státu jako akciové společnosti … 168

    8.3 Ekonomie a skutečnost … 171

9. Závěr … 172

10. Přehled literatury … 176

DRUHÝ DÍL
FILOSOFIE ROVNOVÁHY EXAKTNÍCH VĚD …177

1. Předmluva  … 177
2. Matematika … 179

    2.1 Úvod
… 179
    2.2 Matematická logika
… 179
    2.3 Množiny
… 181
    2.4 Aritmetika
… 182
    2.5 Algebra
… 185
    2.6 Kombinatorika
… 188
    2.7 Matematická analýza
… 189
    2.8 Geometrie
… 190
         2.8.1 Úvod
… 190
         2.8.2 Planimetrie
… 191
         2.8.3 Stereometrie
… 192
         2.8.4 Analytická geometrie
192

         2.8.5 Geometrický obraz světa … 193

    2.9 Aritmetika a geometrie nekonečna …
3.Fyzika … 197

    3.1 ÚVOD … 197

    3.2 MECHANIKA … 198

    3.3 MOLEKULOVÁ FYZIKA A TERMIKA … 205

   

    3.4 MECHANICKÉ KMITÁNÍ A VLNĚNÍ  … 207  

    3.5 ELEKTŘINA A MAGNETISMUS … 208

    3.6 OPTIKA … 214

    3.7 SPECIÁLNÍ TEORIE RELATIVITY … 217

    3.8 FYZIKA MIKROSVĚTA … 219

    3.9 ASTROFYZIKA … 222

4. Chemie … 226
       4.1 ÚVOD
… 226

       4.2 OBECNÁ CHEMIE … 227

       4.3 ANORGANICKÁ CHEMIE … 235

       4.4 ORGANICKÁ CHEMIE … 238

       4.5 BIOCHEMIE … 247

5. Biologie … 254

     5.1 ÚVOD … 254

     5.2 VZNIK ŽIVOTA … 254

     5.3 KLASIFIKACE ŽIVÝCH SOUSTAV … 261

     5.4 PODSTATA EVOLUCE ŽIVÝCH SOUSTAV … 266

     5.5 PODSTATA ŽIVOTA A SMRTI, RESP. ZLA       ŽIVÝCH SOUSTAV … 268

6. Přehled literatury … 270

Dodatky: Filosofie rovnováhy aneb ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY jako biblický ráj ve světě pro všechny živé tvory našimi vlastními silami jako komentář Bible, Genesis, kapitola 1-4 … 271


Tato kniha je licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs , licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Česká republika 1999-2014 Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz e-mail: filosofierovnovahy@seznam.cz

PRVNÍ DÍL

 

FILOSOFIE ROVNOVÁHY SPOLEČENSKÝCH VĚD

 

1. PŘEDMLUVA

     

Filosofie rovnováhy je postavena na několika základních axiomech, tedy základních předpokladech. Zpochybním-li ve stopách radikální pochybnosti filosofa René Descarta veškeré Bytí, zbývá mi určit, nejpevnější bod, který, ačkoliv lze též zpochybnit, pokládám za nejistější pravdu. Tyto základní pravdy jsou dle mého názoru ty pravdy, na níž se střetávají smysly jako na nejobecnějším smyslovém vjemu hmotného světa, mysl jako na nejjednodušší a nejbezprostřednější myšlence a cit. Jedná se tak o velmi silný prožitek člověka. Tímto způsobem dospívám k základním předpokladům Filosofie rovnováhy, jež lze shrnout Bytí jako spoluprotispoluděj.

 

To znamená veškeré Bytí se děje, děje se jako skládání a rozklad, tedy jako spolu- a proti- děj. Skládání a rozklad je v rovnováze, tedy jde o skládání a rozkladu nadřazený spoluděj. Z povahy Bytí jako děje plyne, že jej lze rozdělit na vývojové stupně vznikového, výkonného a zánikového děje. Z povahy děje jako spolu- a proti- děje plyne rozlišení na celkový a jednotkový děj, na nad-, stejný a pod- děj. Celkový, jedno-, spolu-, proti-, nad-, stejno-, pod-, vznikový, výkonný a zánikový děj ztělesňuje dle Filosofie rovnováhy každou existující skutečnost.

 

Vznikový, výkonný a zánikový děj jsou pojmy zvolené pro shodný obsah písmen v kořeni slova, jsou jimi písmena „N“ a „K“, což jsou písmena velice podobná těm, která se vyskytují v kořeni slov „něco“ a „nic“. Tyto pojmy jsem zformuloval původně v anglickém jazyce jako „formation“, což znamená vznik či tvoření, „performance“, což znamená výkon a „termination“, což znamená skončení, jejichž kořen je též složen ze stejných písmen „R“ a „M“.

 

Těchto pojmů je 11, ale jedná se o pojmy, které jsou vůči sobě ve vztahu pojmu obecného a zvláštního. Pojmy dějové analýzy jako pod, zánikový, stejno lze podle situace nahradit pojmem protiděj a pojmy jako vznikový, nad, stejno, výkonný lze nahradit pojmem spoluděj. Lze tak hovořit o omezené pojmové analýze.

 

Protiděj značí rozklad nebo ničení a v podstatě zahrnují slova jako podděj, tedy rozdělení na část a záníkový děj, tedy zánik určitého děje, může zahrnovat stejnoděj, je-li protidějem. Dále jde o spoluděj neboli skládání či tvoření, který v podstatě zahrnuje nadděj, tedy složení ve vyšší celek, a vznikový a výkonný děj, tedy zahájení a pokračování skládání určitého děje, a může zahrnovat stejnoděj, je-li spoludějem.

 

Filosofie rovnováhy navazuje na filosofii Konfuciovu, jež ve svém učení „o středu a míře„ či „o zlatém středu„ předjímá podobu nadspoluděje jako rovnováhy mezi skladebným a dobrým spoludějem a rozkladným a zlým protidějem. Dále Filosofie rovnováhy navazuje na filosofii Alfreda Northe Whiteheada, dle které v jednotce bytí tzv. reálně existujícím momentu je ve formě citu zakoušeno celé Bytí, jeho minulost, přítomnost a naznačena a preformována je i budoucnost. Dle Filosofie rovnováhy ve skutečnosti existuje pouze jeden děj, který jen lidská mysl rozděluje. Tato jednota děje jako nadspoludějnost znamená souvislost každého děje s ostatními ději. Vznik každého děje je spoluurčován vznikem, výkonem a zánikem všech ostatních dějů a zánik určitého děje je zároveň vznikem jiného děje.

 

V oblasti vývoje představuje Filosofie rovnováhy syntézu mezi dialektikou Hegelovou a evolucí Herberta Spencera. Na rozdíl od Hegela, dle kterého se smíření protikladů v jejich syntéze, která je zrušuje a zároveň zachovává a pozdvihuje na vyšší rovinu, projeví opět v dalším rozporu protikladů, Filosofie rovnováhy určuje veškerou protikladnost jako rozpor skládání projevující se v hmotném světě jako tvoření a rozkladu projevujícím se v hmotném světě jako ničení a smíření celkového skládání a celkového rozkladu v nekonečném čase jako konečné. Na rozdíl od evoluce Herberta Spencera, který v integraci čili tvoření spatřuje popření desintegrace čili ničení, Filosofie rovnováhy předpokládá tvořivou nedokonalou (vývojový stupeň výkonu děje) a dokonalou (vývojový stupeň zániku děje) rovnováhu. Nedokonalá rovnováha spočívá v boji neomezeného dobrého skládání, resp. tvoření a zlého rozkladu, resp. ničení na stále vyšší úrovní spoluděje ať již v podobě složité integrace jako mnohočetného spoluspoluděje či složité desintegrace jako mnohočetného spoluprotiděje. Dokonalá rovnováha dosažitelná v nekonečném čase spočívá v konečném smíru omezeného celkového dobrého skládání, resp. tvoření a omezeného celkového zlého rozkladu, resp. ničení. Dle Filosofie rovnováhy neomezené tvoření jako neomezený boj proti ničení nebo jako neomezené tvoření, vyvolává ničivou reakci. Omezené ničení je naopak slučitelné s omezeným tvořením v rovnovážném tvořivém dění.

 

V oblasti metafyziky navazuje Filosofie rovnováhy na panteismus Barucha Spinozy, když Boha ztotožňuje s celkovým dějem, který má podobu spoluprotispoluděje, tedy tvořivé rovnováhy mezi omezeným celkovým rozkladem, resp. ničením a omezeným celkovým skládáním, resp. tvořením, Ďábla s celkovým spoluprotidějem, tedy zlem a rozkladem, resp. ničením, ať již v podobě čistého rozkladu jako spoluprotiděje či rozkladu spoluděje jako protispoluděje a Anděla s celkovým spoludějem, tedy dobrem a skládáním, resp. tvořením, ať již v podobě čistého spoluděje či rozkladu protiděje jako protiprotiděje. Panteismus zároveň představuje syntézu idealismu a materialismu. Bůh v rámci něho má rovněž materiální povahu. Filosofie rovnováhy mimosmyslové děje popisuje pojmy známými ze světa smyslového vnímání.

 

V první části nazvané „Filosofie rovnováhy„ odpovídám na základní filosofické otázky z pohledu této filosofie. V dalších částech se věnuji hlavním světovým náboženstvím, dosavadní filosofii, politické a právní filosofii a lidským dějinám z pohledu Filosofie rovnováhy, převádím jednotlivé pojmy a skutečnosti na společný základ dějového pojmosloví a systematizuji je z pohledu Filosofie rovnováhy děje.

 

Použití pojmů jako Anděl, Ďábel a Bůh není pouhá troufalost, nýbrž pojem Bůh znamená rovnovážný nadspoluprotispoluděj tedy, že jsem myšlenku v dějové podobě převzal a že s ní souhlasím, jde zřejmě o rovnováhu (tj. lásku) mezi vlněním o rychlosti světla a absolutním vakuem, pojem Anděl znamená tvořivý a dobrý spoluděj nebo ničení ničení jako protiprotiděj, jde zřejmě o projev vlnění o rychlosti světla a Ďábel ničivý spoluprotiděj, jde zřejmě o projev absolutního vakua jako konečného počtu, příp. jediného bodu časoprostoru o nulové relativistické hmotnosti o rychlosti nižší než rychlost světla roztažených do časoprostoru. Z vlnění o rychlosti světla a absolutního vakua je dle Filosofie rovnováhy složena veškerá hmota v našem Vesmíru.

 

V Brně 29. 1. 2002

 

JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

2. FILOSOFIE ROVNOVÁHY

 

2.1 Úvod

2.2 O Bohu (metafyzika)

2.3 O základech bytí (ontologie)

2.4 O poznání (gnoseologie)

2.5 O správném myšlení (logika)

2.6 Jak žít (etika)

2.7 O státu a právu

2.8 O krásnu (estetika)

   

2.1 ÚVOD

 

Vznik:

 

Jak se zrodil svět,

chci teď přemýšlet,

zda je odpověď v bytí,

ve kterém mysl svítí.

Mysl je mozaika

určená ke skládání,

každý krok vpřed

je hodný oslavení.

Chyb nejsem prost,

trápí mě zlost

a zlé skutky mé

provází vše nadějné.

 

Výkon:

 

Ve zmatku dějů,

které jsou ve válce,

přemýšlím o míru

skutečné pohádce.

Mír je vládce světa,

kde každá jeho věta

znamená nový vznik

či neodmyslitelný zánik.

Tento nekonečný sled

představuje první z věd

zřejmou každé mysli

sycené jejími smysly.

Jak setřást prokletí

ve zmateném bytí,

které se neustále děje,

zlo na dobro se směje.

Avšak i dobro vítězí

a zlo neustále poráží,

nakonec bez poražených a vítězů

se ve jsoucnu vždy rozchází spolu.

Na čí stranu se dát,

když dobro vítězí

nebo když zlo ho poráží

mám jít s vítězi?

Toť rozpor mého bytí

nebo jít cestou oběti

nebo využít své síly,

abychom slabé bili.

Je třeba najíti

druhou z věd,

že klidná není

žádná z těchto cest.

Dobro vždy následuje zlo,

zlo zase volá po dobru,

míru se tak nenašlo,

třeba čekat na válku.

Nezbývá, než oběti

pro dobrou věc

pro zlo přec

osobně přinésti

Co se však změnilo

zlo ale i dobro

nezraněno vyvázlo

nijak neumenšeno.

Proto hledej třetí z věd

milovati dobro teď

zlo však stejně tak,

ve středu nutno stát.

Ve zmatku dějů jsoucna

smlouva mezi nimi

byla na vždy uzavřena

a nastolila harmonii.

 

Zánik:

 

Chci-li v míru žít

a vnitřní harmonii ctít,

pak musím nestranit,

zlo i dobro usmířit.

Dobro je skutečné,

rozhoduji-li nestranně,

když hledá rovnováhu

jak ke zlu, tak i k dobru.

Kde leží pravý střed

dobrých a zlých dějů,

třeba nalézti z cest,

kde jest nejméně odporu.

Tam hledej mír

teď i ve věčnosti,

to je to nejvyšší,

co tvoří všehomír.

 

2.2 O BOHU (METAFYZIKA)

 

Vznik:

 

Kde hledat nebe,

ptá se má mysl,

Bytí se děje,

kam jen Bůh vešel.

Bůh má být všemocný

a dokonale dobrý,

děj je však nekonečný

a na zlo štědrý.

 

Výkon:

 

Přesto si myslím,

že Bůh je všude,

kde Bytí se děje

a tomu i věřím.

Bůh otec Bytí

tak splývá s celkovým dějem,

svými dvěma syny,

zveme je Andělem a Ďáblem.

Anděl a Ďábel

jako Bůh otec Bytí

splývají s dobrem a zlem

a jsou Boží součástí.

Bůh jako všechno Bytí

je nade vším mocný,

vládne věčnosti

a je nekonečný.

Starý děj zaniká

a nový vzniká,

práci svou koná

či přichází změna.

Dějiny dobra a zla

jsou tak nekonečné,

končí věc jedna

a nová zase počne.

Nade vším a ve všem

Bůh se tyčí

tvořen nezměrným celkem

se svými syny.

Kdo je však stvořitelem

všeho dobra a zla,

kdo stvořil Boha,

má mysl brojí s nepřítelem.

Bůh je vše dění,

v němž žije Bytí

dobré i zlé

nějaké i nicotné.

Kromě něčeho a ničeho

nic má mysl nezná

a takto pak střetává

Boha všemocného a nekonečného.

 

Podděje:

 

Bůh je tak dvojí,

dobré a zlé dění,

zlo brojí se všemi,

dobro vše zas pojí.

Soustavu Bytí

zlo navždy ničí

dobro zas tvoří

spolu ve věčném boji.

Zlé myšlenky mě pálí,

je Bůh vždy dobrý,

když jeho jsoucím synem

je kromě Anděla i Ďábel.

Bůh je celkový spoluděj,

a to jak dobra

stejně tak i zla,

jinak by byl omezen.

Bůh jako vyšší dobro

stvořil také ničivé zlo

z důvodu vyšší rovnováhy

k dobrému tvořivému ději.

Něco a nic

v jejich věčném boji

tvoří děj,

jímž je vyváženo celé Bytí.

Že se něco a nic děje,

plyne ze stálého boje

dobrého spoluděje

a zlého protiděje.

Nic něčemu ustupuje

nebo něco pohlcuje

a naopak se něco děje

v podobě jejich nadspoluděje.

Bůh je dobrým otcem,

jenž miluje své syny,

ať je Andělem či Ďáblem,

neshledává na nich viny.

Kdyby Bůh miloval

jenom dobrého syna,

zlého by zapřel,

byla by na něm vina.

Neboť i Ďábel

je krví jeho krve,

stejně jako Anděl

se v něm též děje.

Skutečné nejvyšší dobro

a tedy i Boha

má mysl našla

v lásce pro dobro i zlo.

Synové Boha spolu brojí,

jedině láska otce je pojí,

v čem tkví láska otce,

odpověď je v rovnováze.

Bůh nestraní zlu ani dobru,

podoben osudové váze

v místě nejmenšího odporu

dějinné války ukončuje.

Bůh je v každém ději

dobrém a zlém přítomen,

Bůh je nad dobrem a zlem,

jež každé hraje na svém poli.

Pole Anděla a Ďábla

v dějinách dobra a zla

jsou v rovnováze

díky láskyplné Boží snaze.

Ta pole dobro i zlo

nesmí překročit,

což od věků je zvyk,

jinak by jedno zvítězilo.

Dobro by žilo věčně,

zlo by věčně mrtvé bylo,

Bytí by se pak nedělo,

stání by bylo nekonečné.

Vše a všichni by byli

na věky dokonalí,

jakákoliv nedokonalost již znamená

bytí dějového boje dobra a zla.

 

Filosofie rovnováhy děje

neříká, co bude s duší po smrti,

zda se vrátí v jiném těle

či spočine u dobra či zla na věčnosti.

Tedy zda po zániku spoluprotiděje

vznikne opětovně podobný spoluprotiděj

či složí se děje více četné,

a to celkový spolu-, proti- či spoluprotispoluděj

Tato otázka je složitým dějem,

určená celkového děje vznikem

a díky své povahové složitosti

je neviditelná myšlení i citlivosti.

 

2.3 O ZÁKLADECH BYTÍ (ONTOLOGIE)

 

Vznik:

 

Má mysl hledá

základ bytí,

má jím být hmota

nebo jen myšlenky.

Z čeho je Bůh,

hmota nebo duch,

z čeho je dobro

a z čeho zlo.

Co jest skutečnost

a co není

snad je to hmotnost

snad myšlení.

 

Výkon:

 

Ten spor je lichý

neboť veškeré Bytí

se přece plynule děje

jako celek či jednotlivě.

Každý děj Bytí

je složen z částí,

jež mysl dělí

v jednotném ději.

Děj zprvu vzniká,

pak práci koná,

nepříjde-li změna,

tak opět zaniká.

Ale ve skutečnosti

děj není mnohý,

je pouze jeden,

ten je nám Bohem.

Mysl děj člení

v složené dění

a jednotlivé děje

opět rozčleňuje.

Vznik a zánik

odděluje výkon,

nedojde-li ke změně,

což jsou též složené děje

Vznik, výkon a zánikání

jsou části jednoho celkového děje,

ve skutečnosti nerozhraničené,

existují pouze v mysli.

Vznik je výkonem

a rovněž zánikem,

výkon je vznikem

a též zánikem.

Zánik je výkonem

a také vznikem

a spolu jsou částí

v jediném ději.

Tak děje menší

se skládají ve větší,

nazvěme je složitější

pojímající jednodušší.

Jednotlivé myšlené děje

nežijí odděleně,

jsou částí celkového děje

jsoucího nekonečně.

Tak je Bůh hmotou,

též mysl jej tvoří,

prvotní je látka,

jež s myslí se spoří.

Děj je nekonečný

složitý i jednoduchý,

nemá počátek a konec,

tvoří jednotný celek.

Jednoduché děje

mysl vnímá hmotou

a složitější děje

pak zveme myšlenkou.

Bůh jako věčné Bytí

v nekonečném dění

je jednak složitou látkou

a rovněž tak myšlenkou.

Jinými slovy hmota

dokonalou myšlenku tvoří

a naopak myšlenka

v hmotě nedokonale září.

Četnost celkového výkonného děje

je od počátku celkovým Božím vznikem,

jako zákon zachování energie

zůstává navždy stejný nezměněn.

To platí i pro jednotlivé

podděje vznikové,

jež v celkovém vznikovém ději

jsou od počátku navždy obsaženy.

Jednoduché děje zanikají

a složitý vzniká

nebo opačně se pojí

soustava jsoucna.

Tento děj nazývá se změnou,

jenž zánik děje provází,

starý děj se též mění

v děj s četností stejnou.

Děje jsou dobré nebo zlé,

jedny ničí vše společné,

druhé vše společné tvoří,

každé však na svém poli.

Ta pole jsou v rovnováze

vládnutá celkem Bytí,

které miluje své děti

Anděla spolu s Ďáblem.

Tak různé podděje

jak dobré tak i zlé,

jenž nazývám spolu- a proti- děj,

vytváří jeden nadspoluprotispoluděj.

 

2.4 O POZNÁNÍ (GNOSEOLOGIE)

 

Vznik:

 

Svět poznáváme myslí,

jíž sytíme svými smysly.

Je mysl dobrá nebo zlá,

jaká je její role dějinná?

 

Výkon:

 

Mysl je složitý děj

výsledek dějů jednodušších

spoluděj dober a zel

určitým způsobem složených.

Každá mysl je dobrá a zlá,

každá je z poddějů složená,

z jiných poddějů je odlišná

a přesto ve složitosti podobná.

Mysli jednotlivých lidí

tvoří protispoluděj všech myslí

podobných svou složitostí

vz-, zá- nikovými a výkonnými ději.

Mysl je stupeň spoluděje

výsledek dějového vývoje

podobný četností dějů

schopný vyšších spoludějů.

Podoba různých myslí

jednak dějovou četností

jednak poddějovým složením

projevuje se podobným myšlením.

Jaký je celkový spoluděj

vzniklý myšlením všech lidí,

je součinem dober a zel

v podstatě nakonec rovnovážný.

Mysl i myšlení každého z lidí

zveme mnohačetnými spoluději.

Co je však dokonalá mysl,

jež chápe veškerý smysl?

Taková mysl zahrnuje

všechny jednodušší děje,

je to celek všech jednotlivých dějů,

který patří vševědoucímu Bohu.

Jsou to všechny jednotlivé děje,

Bůh jinými slovy,

který všechno ví,

jinak vznik všeho spoluprotiděje.

Naše omezená mysl chápe

jen hmotné a myšlenkové děje,

nekonečná a všemocná celková mysl Boží

vládne každému jednoduš- i složitěj- šímu ději.

Proto Bůh vždy vidí

všechno dobré i zlé

v naší lidské mysli

v podobě vznikového děje.

Bůh taktéž vnímá vše

dobré i zlé dění ve světě

v mysli některého syna

ať již Ďábla či Anděla.

Kde hledat hmotný svět,

kdo nám může o něm povědět,

je pravda skrytá ve smyslech

nebo je o ní lépe myslet.

Složitým dějem je mysl,

jednodušší je lidský smysl,

oba obsahují jednoduché děje,

jejichž stavba podobná je.

Tato stavba je hmotná,

což je též podoba dějová,

s podobnými podději,

jakou předměty smyslů mívají.

Proto je rovněž možno povědět:

vlastnosti hmoty, smyslů i mysli

jsou u všech dějových jednotek,

všem těmto spoludějům vlastní“.

Např. časovost je v mysli,

obsahují ji však i smysly,

skrývá se taktéž v hmotě

v jednodušší či složitější podobě.

Věcnost, mysl i city

náleží k celku Bytí

jako více či méně

podobné a četné děje.

Lidský cit, mysl a smysl věrně uchopuje

hmotné jednodušší děje,

než on sám či ona sama je,

protože je ve své dějové stavbě obsahuje.

Nadrozumové nad- a pod- děje

jsou přístupné citu,

v němž složitého Boha vidíme,

ve zlu, dobru či celku.

Složitější děje lidské mysli

jsou nadsmyslovými spoluději

hmotných poddějů pozánikové změny,

jež hmotné apriorní věty obsahují.

Souvislost všeho děje

se skrývá v jeho celkové jednotě,

kterou naše mysl rozděluje,

ve skutečnosti však plyne nepřetržitě.

Smysly vnímáme jednoduché děje,

jež nazýváme rovněž hmotou,

myslí i složitější spoluděje,

jež odhalují jejich stavbu složitou.

Smyslové a hmotné vnímání

a s ním spojené myšlení

jsou výkonného vznikového děje vznik

ostatní myšlení jeho další výkon a zánik.

Složité myšlenky logiky

a jednodušší vjemy smyslů

jsou vznikovými ději

všech lidských spoluprotidějů.

Vznik lidského protispoluděje

od jednoduchých dějů postupuje

vnímaných lidskými smysly

ke složitějším dějům mysli.

Mysl i smysly jako děje

jsou součinem dějového dobra a zla,

proto každá myšlenka je

správná od Anděla chybná od Ďábla.

Dobro i zlo patří ke všemu Bytí

a mezi nimi je rovnováha,

proto úspěch a neúspěch ve skutečnosti

osvětlí, která myšlenka je pravá.

Jinými slovy výkon a zánik

osvětlí u každého děje,

jestli tohoto děje vznik

je opravdu v rovnováze.

Ve skutečnosti Bytí

je vše spoluprotiděj,

tedy zároveň dobré i zlé,

správná je cesta k rovnováze.

 

2.5 O SPRÁVNÉM MYŠLENÍ (LOGIKA)

 

Myšlení jako cesta pravého poznání

je vždy ve svém ději dobré nebo zlé

v podobě spolu- či proti- vznikového děje,

správně však v rovnovážném uskupení.

Způsob nevyváženého myšlení

nám vždy buď naše mysl odhalí

nebo hmotné jednoduché děje,

postupujeme-li dále smyslově.

Závěry jednoduchého děje

ve složité mysl proměňuje,

cestou je myšlenková složitost,

která je v hmotě jako jednoduchost.

Myšlení na druhou stranu

nevymyslí jednoduché děje,

nýbrž jen složitost uchopuje,

jíž jednoduchost je vzdálenou.

 

A/ nadspoluděje mysli:

1. soudy

1.1 kladný soud- spoluděj nebo protiprotiděj

1.2 záporný soud- protiděj nebo protispoluděj

1.3 obecné a částečné a jedinečné soudy- nadděj a podděj

1.4 soudy, které vypovídají, co je- vznikový děj

1.5 soudy, které vypovídají, že něco nutně je - vznikový nadděj

1.6 soudy, které vypovídají pouhou možnost- vznikový podděj

2. úsudky

2.1 sylogismus- poddějového nadspoluděje podděj (předpoklady- podděj a nadspoluděj, závěr- podděj)

3. důkazy

3.1 zásada sporu (totéž nemůže zároveň a v témže ohledu být a nebýt)- spoluděj a protiděj

3.2 zásada identity (A=A)- shodného děje složeného ze shodných poddějů

3.3 zásada vyloučeného třetího (mezi bytím a nebytím téže výslovné věcné souvislosti není nic třetího)-

spolu- a proti- děj

3.4 zásada dostatečného důvodu- vznikových poddějů určitého děje

4. nesprávné myšlení - protinadspoluděj

B/ podděje smyslů a nadděje mysli

1. úsudek indukcí (faktická platnost věty pro pod ní spadající případy)- vznikový nadspolupodspoluprotiděj

2. úsudek dedukcí (odvozování zvláštního z obecného)- vznikového nadspoluděje podděj

C/ shrnutí naddějů mysli

spolu-, proti-, nad-, stejno-, pod-, vznikový, výkonný, zánikový děj

 

2.6 JAK ŽÍT (ETIKA)

 

Vznik:

 

Má mysl se táže,

jak má člověk žít,

aby se cítil blaze,

v duši měl klid.

 

Výkon:

 

Bytí je v rovnováze

jak dobré tak i zlé,

bližme se k tomuto ději

věčné přírodní harmonii.

Když v duši míru chceš,

ve středu nutno stát,

milovat dobro teď,

zlo však rovněž tak.

Ve zmatku dějů jsoucna

smlouva mezi nimi

byla navždy uzavřena

a nastolila harmonii.

Chci-li v míru žít

a vnitřní harmonii ctít,

pak musím nestranit,

zlo i dobro usmířit.

Dobro je skutečné,

rozhoduji-li nestranně,

když hledá rovnováhu

jak ke zlu, tak i k dobru.

Kde leží pravý střed

všech zlých a dobrých dějů,

třeba nalézti z cest,

kde jest nejméně odporu.

Té cesty se nelze vzdát,

chci-li v míru žít,

vnitřní i vnější klid

v svém bytí stále zažívat.

Jinak nesetřeseš prokletí

ve zmateném bytí,

které se neustále děje

zlo na dobro se směje.

Avšak i dobro vítězí

a zlo neustále poráží

nakonec se ve Vesmírném míru

rozchází bez poražených a vítězů.

Na čí stranu se dát,

čí meč mám pozvedat,

když dobro vítězí

nebo když zlo ho poráží.

Toť rozpor lidského bytí,

zda jít cestou oběti

nebo využít své síly,

abychom slabé bili.

Je třeba poznati

a v životě vyzkoušet,

že klidná není

žádná z těchto cest.

Dobro vždy následuje zlo,

zlo zase volá po dobru,

míru se tak nenašlo,

třeba čekat na válku.

Nezbývá, než oběti

pro dobrou věc

pro zlo přec

osobně přinésti.

Co se však změnilo,

zlo ale i dobro

nezraněno vyvázlo

nijak neumenšeno.

Nevyhledám-li zlatý střed,

nevydám-li se klidnou z cest,

nevyhnu se dobrému či zlému boji,

nenaruším však celkovou harmonii.

I bez mého zbytečného boje,

z moci Bytí se nastolí

nekonečná Vesmírná harmonie,

duše však neunikne bolesti.

Rovnovážné jednání

jakkoli mnohočetné

není dobré ani zlé,

nýbrž je vyvážené.

Proti přehnanému zlu,

vzdoruje v dobru,

proti přehnanému dobru

spočívá naopak ve zlu.

Proti rovnovážnému jednání

pouze přehnané zlo

nebo přehnané dobro

v míře podstatné vždy brojí.

Rovnovážná jednání

jsou v podstatě tvoření,

jež v celkovém nadspoluději

všechno dobro a zlo smiřují.

Rovnovážné jednání

částečně přijímá

a částečně popírá

zlo a dobro v ději.

Řeknu-li to jinými slovy

dobro nebo zlo v ději

částečnými proti- nebo spolu- ději

stále vzájemně smiřují.

Nutná slušnost k dobru i ke zlu

neznamená, že odmítám válku,

jde-li o spoluprotidějný zlatý střed,

musím být připraven k boji teď.

Najít různých dějů střed,

čili smlouvu mezi dobrem a zlem,

nelze jen vymyslet,

ale i nadrozumový cit je potřeben.

Mysl vidí jen jednodušší svět,

do nějž může i cit pohledět,

citový spoluprotispoluděj

dosáhne výše nebeských sfér.

Tento zlatý střed

platí jen okamžení,

časných dějů usmíření

třeba vždy znovu nalézt.

Proto různé obce lidí

tento střed v závislosti

na svých zvycích vidí,

rovněž dle okolností.

Tyto okolnosti se liší,

avšak též se podobají

vždy v zvláštní dějové situaci

avšak v celkové jednotě v ději.

Děje jsou dobré nebo zlé,

jednání částečně předurčené,

kdyby mělo být určeno plně

bylo by zlo i dobro nezvratné.

Díky dobrému vznikovému spoluději

může zlý člověk dojít k harmonii,

díky zlému a ničivému ději vznikovému

může dobrý člověk propadnout zlému.

V rámci vzniku vznikového děje

jsou obsaženy podmínky předurčené,

mysl ovšem utváří i jiné děje,

celkové rovnováhy dociluje.

Myšlení je tak dáno

hmotnými vjemy, svým ústrojím,

je-li však dějově vykonáno,

musí být částečně svobodným.

Vznikového děje výkon

je tak samostatný děj,

jenž je jen částečně dán,

svým vznikem podmíněn.

Neomezený ve svém vzniku

jinými zaniklými ději

je Boží děj dějového celku,

o nějž se člověk dělí.

Vznik celkové děje

zcela neomezený je,

není totiž žádného nad- či pod- děje,

jehož byť dílčí vznik ho předurčuje.

Nezávislost celkového děje

každý děj ve svém dílčím vzniku

potom částečně obsahuje

jako součást neomezeného celku.

Svobodná lidská vůle,

tak utváří lidský děj,

jenž pouze částečně

je jinými ději podmíněn.

Jediné, co je plně dáno

dobrému či zlému ději,

spočívá ve jsoucí harmonii,

což bude časem vykonáno.

 

2.7 O STÁTU A PRÁVU

 

Vznik:

 

Jak máme chápat stát,

je třeba mysl dotázat,

států je podob mnoho,

jak sjednotit je v jedno?

 

Výkon:

 

Stát je možno vymezit

dle jeho tří individualit

vzniku vznikového děje,

prvním z nich území je.

Druhým je svrchovaná moc

tudíž státní naddějovost,

třetím společenství lidí

shodné je se spoluději.

Původce děje ve státě

si všechno podřizuje

osoby a věci na území

s příslušnými výjimkami.

Státotvorné nadděje

jsou buď dobré

nebo jsou zlé,

ničivé nebo tvořivé.

K protidějům patří

dle původce nadděje

tyranie a oligarchie,

aristokracie a monarchie.

Jeden vládne v monarchii či tyranii,

v aristokracii či oligarchii několik lidí,

v demokracii vládnou lidi,

v politeie či dokonalé demokracii všichni.

V těchto státech ovšem vládne

jen skupina lidí,

výkon této moci

nepatří mezi nadspoludějné.

Takováto špatná vláda,

jež hrozí stálá zrada,

protože není nadspoludějem

mezi dobrými a zlými živými.

Ani způsob vlády

nezná pravé svobody

proti násilí svých živých

a jejich protiprotiději.

Dále rozhodované děje

jsou složeny z mnohých,

pod vládou jen povolaných

znamená myslet omezeně.

K myšlení složitých občanských dějů

rozhodovaných vládou státu

je třeba užít jak myšlení tak i citu

každého z nadspoludějných činitelů.

Ideální stát je nadspoluprotispoludějem

harmonie mezi podřízeným dobrem a zlem,

tedy smlouva všech živých,

ať jsou dobří či jsou zlí.

Jen tehdy všichni původci děje

naleznou pravdu harmonie,

které nejméně dějů odporuje,

je-li jím dokonalá demokracie.

Chceme-li dále členit stát,

musíme poddějů se ptát,

dle zastoupení původce děje ve státě

rozlišujeme republiky a monarchie.

V monarchii původce státního děje

panovník představuje či zastupuje,

v republice je to parlament

či jím je volený prezident.

Smlouva původců děje,

jež vynutitelnou je,

se nazývá právem,

jež je souborem norem.

Právo je přirozené

ne zcela shodné

je právo spravedlivé

podle četnosti děje.

Přirozené právo je naddějem

stojícím nad obyčejným právem

ale i právem spravedlivým,

je právem věčně platným.

Právo přirozené a věčné

je celkovým vznikovým dějem

závěrem jsoucnosti dějinné

v souladu s výkonným celkem.

Je dokonalým nadspoluprotispoludějem,

který je smlouvou mezi dobrem a zlem,

ve které jsou děje všechny,

co nejméně sobě se příčící.

Právo je tehdy spravedlivé,

je-li přijato všemi,

na které se potom vztahuje,

protože jim všem slouží.

Takovýto právní kompromis

zahrnuje jak dobré tak i zlé v podobě,

co nejméně odporujícího nadspoluděje,

kterým neotřese vůbec nic.

Nedokonalým odrazem spravedlivého práva

je dnešní demokratická podoba,

protože všeobecná státotvorná moc

odráží občanskou nadspoludějnost.

Jaké právo je tedy zlé,

právo jen některými přijímané,

pak právo očividně škodlivé

byť všemi odsouhlasené.

Dále jsem přemýšlel,

kdy povolat státní právo,

aby potíralo příčící děje,

byť je to zlo či dobro.

I dobrem lze právo porušit,

od střední cesty se odchýlit,

protože po přehnaně dobrém ději,

ho osudové váhy zlem vyvažují.

Svoboda na prvním místě je

jako část celkového děje,

kterým ničím neomezen je,

v podobě jednotlivcova podděje.

Jen tehdy možno

najít jednoduchou celkovou harmonii,

když státní právo

neomezuje jedince v jeho nadspoluději.

Proto je pokaždé potřeba

osobní rovnost a svoboda,

jež teprve tehdy ustupuje,

když v něčem nefunguje.

Tak je tomu za prvé,

když jednoduché děje

se příčí společné harmonii

avšak jen v míře podstatné.

Dokonalá demokracie

toleruje a zajišťuje

dle rovnovážné míry

živé, dobré i zlé.

Tresty pro odpůrce

nejsou jako přečin četné,

nýbrž jsou rovnovážné

v dobru i ve zle.

Podstata míry

je vždy z větší části osobní

dle toho jaké osoby

společenskou smlouvu uzavírají.

Za druhé je tomu tehdy,

když se zabýváme složitým dějem,

který se řeší dohromady

společenským myšlením a citem.

Jde-li o nějakou nesvobodnost

v daném případě naddějovost,

má jít o rovný nadspoluděj

nikoliv nerovný protiděj.

V minulosti, kdy svoboda

byla méně nadspoludějná,

bylo spravedlivé a rovnovážné

právo postupně více vyvážené.

V podobě monarchie,

aristokracie a demokracie

tedy stále složitějšího nadspoluděje

byly vyvažovány mezilidské boje.

Vláda jednotlivce monarchy

a stále se zvětšující skupiny

plynula ze spolu smiřování

dobra a zla v nadspoluději.

V dokonalé demokracii

zla a dobra vyšší smlouvy

je společenstvo téměř nadspoludějné

všechno zlo a dobro smířené.

Poznámka:

Právo jako společenská smlouva odpovídá požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu. Např. V české republice jde o souhlas subjektů společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl.2 odst.1 Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip většiny a od soukromoprávních úkonů předpoklad správnosti právního aktu.

 

 

2.8 O KRÁSNU (ESTETIKA)

 

Vznik:

 

Nejvyšší touhou lidí

je zažít harmonii

dobrého a zlého

spoluděje celkového.

Celkový spoluděj

je pravým Bohem,

setkání s ním

lze uměním.

Umění spojuje

hmotné smyslové protispoluděje

do nadrozumové a nadsmyslové

Boží harmonie.

Bůh v myšlence

bývá neživotný,

ale rukou umělce

se stává skutečný.

Bůh v pouhé hmotnosti

je ve jsoucnosti ztracen,

v nekonečné mnohosti

jen těžko bývá nalezen.

Umění nám umožní

poznat jsoucí harmonii,

a to jak hmotnostní

tak v neviditelném ději.

Děje smyslové

jsou dobré či zlé

v rozmezí četnosti

hmotné danosti.

I v pouhé hmotě

nalezneme středu

mezi dobré a zlé

s nejméně odporu.

Mimosmyslové četnosti

k hmotné dějovosti

jsou děje jednodušší

rovněž tak i složitější.

Lidská mysl uchopuje

dokonale jen hmotné děje,

nedokonale stejně četné děje,

jako ona sama je.

Nedokonale ve jsoucnu chápe

naše pouhá lidská mysl

jednodušší a složitější děje,

než vnímá hmotný smysl.

Proniknout k celkovému ději

jeho Boží celistvé harmonii

je možno prostřednictvím umění

skrz vnímání, myšlení a cítění.

Nedokonale je myšlena,

lidskými smysly sycena,

skutečně zažít

ji může jen cit.

Citem pronikáme

do Boží harmonie

k nejnižšímu a nejvyššímu

dějovému dobru a zlu.

Umění je tudíž trojí,

nejvýše v nadspoluprotispoluději stojí

přítomnost Boží,

jež je zachycenou mimosmyslovou harmonií.

Cesta k ní pak vede

smysly a myšlením

pouze nedokonale

dokonale jen vcítěním.

Dále lze zobrazit

hmotnou dějovou rovnováhu,

jež vnímá cit,

použít lze smysly ale i myšlenku.

Všechny tyto jsoucí celkové děje

jsou nadspoluprotispoludějem

všeho dobrého a zlého středem,

jenž těmto dějům nejméně odporuje.

A nyní do třetice

je v hmotě umělce

obraz děje Anděla a Ďábla

mimosmyslového dobra a zla.

Zlé je protiděj,

který společné ničí,

dobré je spoluděj

ke společnému tvůrčí.

Harmonie děje

podléhá změně

podle toho, jak v historii

se součinné děje mění.

Proto hodnotu umění

změní čas,

jiná je ovšemže nyní,

jiná zítra zas.

Umění, jež v množství dějů

zůstává v dějinném středu,

je ve skutečnosti tehdy nadčasové,

jak s časem množství dějů roste.

Záleží též na diváku a prostředí,

v němž dílo vystavují,

i ti patří k podději,

jež spoluvytváří celkovou harmonii.

Je-li dílo jen umělcovým

osobním výrazem

musí být mimosmyslovým

dobrem či zlem.

Takovéto umění,

které není harmonií

či neproniká za hmotné,

se pozná na své hodnotě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3. ÚVOD DO DĚJIN FILOSOFIE A LIDSTVA

 

Povolal Bůh své dva syny,

aby spolu vedli rozpravu,

jaké byly lidské činy,

zdali lidé žili po právu.

K otci přišli Anděl s Ďáblem,

aby předestřeli mu své činy

a Bůh rozhodl spolu s právem,

jaké budou lidské dějiny.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

4. NÁBOŽENSTVÍ

 

4.1 Úvod

4.2 Hinduismus

4.3 Židovství

4.4 Křesťanství

4.5 Buddhismus

4.6 Islám

 

4.1 ÚVOD

 

Mnohé náboženské děje

se odlišují od filosofie,

která se spíše o myšlení opírá,

náboženství je hlavně cit a víra.

Pouhá víra bez myšlení

popírá jednotu a stupňovitost děje,

citu bez myšlení není,

jinak jimi lidstvo Ďábel klame.

Většina věrouk se dopouští chyby,

nevěří, že Bůh miluje oba syny

dobrého tvořivého Anděla a zlého ničivého Ďábla,

že neporušena je nadspoluprotispoludějná rovnováha.

Některá náboženská učení

hlásají takový protiprotispoluděj,

že lidské zlo se odčiní

jen stejně velkým ničivým zlem.

dobro zvítězí,

navždy prý zlo zničí,

věčný spoluděj nastolí

dějiny na svém konci.

Takovýto zánik všeho děje

Božímu dějovému vzniku odporuje,

samo v sobě rozporné je

Bytí, které svou část nemiluje.

Bytí je jak dobré tak i zlé,

jedná se o dva Boží syny,

mezi ně Bůh děje rozděluje

a neshledává na nich viny.

Bůh je celkovým dějem

složený ze svých synů,

jež jsou dobrem a zlem,

splývají se vším jsoucnem.

 

4.2 HINDUISMUS

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Do Indie vpadl kmen Arjů

což znamená urození či vznešení,

a nalezli pramen všeho poznání

v učení svých kněží bráhmanů.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Dobyvatelé rozdělili lid

do čtyř hlavních kast,

což jim zabránilo žít

svou vlastní skutečnost.

Popřeli svět hmoty,

aby protivníci poražení

navždy zůstali oddělení

ve spodině společnosti.

Svět smyslů zvali mámení,

vlastní indický výraz mája,

cesta vědeckého poznání

jim zůstala po věky zavřena.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Přestože žili v hmotné ubohosti,

avšak v spoludějové celistvosti

postoupili velice vpřed,

když poznávali citový svět.

Našli tak cestu k mocnému Bohu,

i když popřeli své smysly,

pomocí nichž člověk myslí,

citem došli k dějovému celku.

Pravdivé bylo poznání,

že jsou rovněž složitější děje,

než mysl a smysly uchopuje,

jež chápe pouze vcítění.

Tohoto učení otcem

je Jádžňavalkja,

jeho pokračovatelem

Šankarova védánta.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Tato cesta k Bohu

jako dějovému celku

zdá se ve skutečnosti mnohem těžší,

neboť děj složitější obsahuje jednodušší.

Nelze nemyslet

na jednodušší svět

a spoléhat pouze na nadspoludějný cit,

posléze v neviditelném světě zabloudit.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nelze dopustit,

aby trvale

mohlo zvítězit

dobré či zlé.

Z důvodu rovnováhy

dějů Anděla a Ďábla

bráhmanské cesty

ovládli světlo i tma.

V tajných naukách

neboli upanišad véd,

čili věro vědách

propátrali daleký děj.

Poznali jednotu světa,

jež skrývá se v ději,

utajena zůstala hmota,

jež lidskou nouzi hojí.

Pronikli k dějovému celku v nitru

ztělesněném v neomezeném Bohu,

popřeli však mysl

a jejího bratra smysl.

Nebylo možno dospět dále,

kde neuznávají nadspoluděje

ať dobrého či zlého

lidu vyloučeného.

 

4.3 ŽIDOVSTVÍ

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Stvořil jsem celý svět

vše, co je dobré v něm,

nač možno pohledět

i co nezachytíš zrakem.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Stvořil jsem celý svět

veškeré jeho zlo

vše, co lze pomyslet

a co vidí lidské oko.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Dal jsem světu řád,

oba své syny mám rád,

určil jsem jejich pole působnosti

v zemské i nebeské skutečnosti.

Stvořil jsem rovněž člověka

dobrého i zlého služebníka

schopného jít k nejvyššímu dobru

k rovnováze děje v dobru i ve zlu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Stvořil jsem rajskou zahradu,

která nepoznala zla,

jen na jednom ze stromů

rostla zlá jablka.

V zahradě Adam žil,

jemuž Bůh Evu vytvořil,

v předobrém blahobytu,

aby unikl zlému světu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Není dobra beze zla,

oba ale sídlí u Boha,

chce-li člověk dále být,

musí obě pochopit.

Proto jsem člověka

nechal jíst zlého jablka,

aby spolu s Božím otcem

nepohrdl zlým synem.

Chtěl jsem lidskou smrt,

abych zvítězil,

Anděla porazil

a tak spasil lidský svět.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Člověk, jenž poznal hřích,

je podobný jako Bůh,

nepocítí Ďáblovu věčnou smrt,

nebude s Andělem věčně žít.

Bude ve světě zmítán určitý čas

s dějinným dobrem a zlem,

do doby, než Bohu podoben

obnoví mezi nimi harmonii zas.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Člověka díky mně

Bůh vyhnal z ráje,

aby dále ve světě žil

mezi dobrým a zlým.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Tak člověk začal

s Ďáblem umírat,

avšak jako Anděl

i své děti počínat.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vedl jsem Ábela

Adamova syna,

aby žil s dobrem

a bojoval se zlem.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Já vedl zase Kaina,

by se Andělovi mstil

a jeho oblíbence Ábela

navždycky zahubil.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Anděl chtěl zahubit Kaina,

aby ničivé zlo bálo se zla,

já však oba smiřuji

a Kain zůstává živ.

Trestem zůstává zachována

všeobecná rovnováha

Andělova dobra

a Ďáblova zla.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Po smrti svého Ábela

vyvolil jsem si Noa,

aby bojoval za dobro

a ze světa sprovodil zlo.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Povolal jsem své syny,

lidmi pokládané za bohy,

aby počínali další děti

a tak zvítězilo prokletí

Tak jsem téměř zvítězil,

Anděla na věky rozdrtil,

nebýt jeho Noa

štítícího se přec zla.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vítězství s Ďáblem

a s jeho zlým lidem

nemohu v dějinách připustit

a zlé budu s Andělem hubit.

Božská rovnováha

však bude zachována,

neboť i Noe se syny

je rovněž dobrý i zlý.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Mí oblíbenci

byli utopeni,

Kenaan proti svému otci

k jeho nahotě byl zlý.

Tak bude nadále pokračovat

krutý boj dobra a zla,

dokud člověk nepřestane stranit

mému boji či boji Anděla.

Vnukl jsem člověku

takovou myšlenku,

že jenom v hmotě

skrývá se nebe.

Začal se stavbou Babylonské věže,

aby pro sebe dobyl božské nebe,

tak uvěřil svému hmatu

místo myšlení a citu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Když viděl jsem to počínání,

seslal jsem na člověka zlo,

aby zlo došlo potrestání

a dobro se uspokojilo.

Tak byl člověk rozptýlen

v celou rozlehlou zem

a zmatena byla jeho stejná řeč,

aby druh druhu nerozuměl přec.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

I zželelo se Bohu lidí,

kteří ač žijí tak nevidí,

že není správné stranění

dobrému či zlému ději.

Že mezi dobrem a zlem

vládne rovnováha,

která hledána člověkem

je střetávání Boha.

Bůh povolal Izraele,

aby se ve skutečnosti pokusili,

pochopit Bytí celé

v dobrém a zlém nadspoluději.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vyvolil jsem si Abraháma,

abych mu dal jeho zem,

zprvu jen bohatství a stáda

za to, že věrný je mně.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nenávidím praotce Abraháma,

protože slouží Andělovi,

proto ať neplodná je jeho žena,

aby sloužil i Ďáblovi.

Jeho první žena Sára,

Hagar byla pokořena,

která dala otci syna,

svým jménem Izmaela.

Sára utlačovala Hagar,

která opustila její tábor

vydána na pospas své smrti

ztracena v rozlehlé poušti.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Nemohu hledět na dílo Ďábla,

proto dám Sáře jejího syna,

z Izmaela učiním též národ,

jež s bratrem bude bojovat.

Abrahámovi se narodil Izák,

jehož chtěl ze zlé vůle Ďábla

na Boží hoře v ohni obětovat,

čemuž zabránilo dílo Anděla.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nevzdal jsem svůj boj,

na Lotovo pokolení

jsem zacílil svoji zbroj

a způsobil její zkažení.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Boj svůj jsem nevzdal

a zlé stíhám zase zly

zkázou města Sodomy,

z níž pouze Lot prchal.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Z přízně Anděla

vyprostím syny Abrahámovi a Izáka,

Jákoba a Ezaua

ve vzájemném bratrovražedném boji.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Proti Ďáblu v jejich boji

Jákoba od Ezaua vzdálí,

by se usmířili,

rodiny založili.

Jákoba jsem si vyvolil

a dám mu vlastní zemi,

protože v dějinném boji

je vyvolen, by Ďábla porazil.

Jméno Izrael tak dám mu,

to jest, „kdo bojuje s Bohem“

i s jeho zlým synem Ďáblem

proti stavu rovnovážnému.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Jákob touží po získání jmění,

což jest moje dílo,

připraví o něj Lotovo pokolení

a způsobí tak zlo.

Zlo vnesu i mezi

Jákobovy syny,

kteří bratra Josefa nenávidí

z důvodu lásky Andělovi.

Josefa uvrhnu do Egypta,

ať tam v bídě zemře,

tak dovrší se má pomsta,

když i Jákob zhyne.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vysvobodil jsem Josefa

z egyptského otroctví,

by vládnul vedle faraona

jeho obrovské zemi.

Uvedl jsem Josefova bratra

do smrtelného hladu a bídy,

by se Josefovi poklonili,

když prosí o potraviny.

Dále je vydám své zkoušce,

zdalipak opustí Benjamina

pokrevního bratra Josefova

přes slib a lásku jeho otce.

V bratrech zvítězilo dobro,

byla z nich sňata vina,

nikoliv však natrvalo

a také ne zla Josefova.

Bratři a také rodina Josefova

sestoupí do faraónova Egypta,

spolu s Jákobem otcem svým,

který umírá s požehnáním.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Josef ponižoval své bratry,

kteří ho vydali do otroctví,

Josef pak zotročil Egypťany,

to bylo zase mé vítězství.

Egypťané Josefa velmi nenávidí,

to se projeví na dalším pokolení,

Izraelci jsou zde za otroky,

stavějí faraónovi hrobky.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vyslyšel jsem pláč svého lidu

a poslal jsem Mojžíše,

by vyvedl je zpátky z Egyptu

zázračné tresty činíce.

To je oněch pověstných

deset ran egyptských,

jimiž se odčiňuje zlá vina

mocného egyptského národa.

Když egyptská vojska

Izraelce jdoucí z Egypta

se zlou myslí svými vozy stíhala,

hladina moře se nad nimi zavřela.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Ustanovil jsem hod beránka

by Izraelci navždycky poznali,

že ruka mého syna Ďábla

dopadá i na ty, jež se neprovinili.

Protože dobro vyvolává zla

a zla volají zase po dobru

je třeba nestranit jednomu,

aby rovnováha převládla.

Tak dobro exodu

provází zlá smrt zvířete

i egyptského nemluvněte,

by dosáhlo se smíru.

I ustanovil jsem smlouvu

s kmeny Mojžíšova Izraele

ztělesněnou v mém desateru

čistého spoluprotispoluděje.

První tři z destera Božích přikázání

jsou vznikovými a výkonnými ději,

týkají se Božího zobrazení

a téhož myšlení a cítění.

Dalších sedm přikázání

je z rukou Andělovi,

bojují proti zlému ději,

jsou spoluprotiprotiději.

Tyto další přikázání

jsou andělská dobra,

neplatí bez výhrady

podstatná je rovnováha.

Nebeské vyšší dobré rovnovážno

dobrého a zlého děje,

jež Bytí prostupuje,

je přikázáním nestranného třetího.

Jen tak člověk dojde ráje

vnitřní a vnější harmonie,

splyne s božským dějem

rovnováhou mezi zlem a dobrem.

Bůh se svými syny,

splývající stále s celkovým dějem,

dobrým Andělem a Ďáblovým zlem,

bude konečně v cíli.

I ustanovil jsem stan Boží

jako jeho cestu celkové rovnováhy

mezi dobrými a zlými ději

jako oběť vyššímu nadspoluději.

Zlé spočívalo v uchopení Boha

do dějovosti hmotného světa,

když Bůh je dějovým celkem

neviditelným lidským okem.

Přesto v tomto Božím chrámu

byl Bůh bližší lidu Izraele,

a to jak smyslům prostého lidu

tak i ve složitější Boží vědě.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

I odvrátil jsem izraelský lid

od myšlenky vyšší harmonie,

v životě a navěky ji ctít

a žít tak klid Božího nadděje.

Ztělesnili celkovost děje

v modloslužebné zlaté tele

a nebýt služebníka Mojžíše,

žili by dál v pozemském pekle.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Mojžíšovou vírou

a též mou rukou

dal jsem dobru promluvit

a zhubit nejvzdornější lid.

Ustanovil jsem smlouvu znovu

izraelskému národu

a obnovil rovnováhu

vzhledem k budoucímu vzdoru.

Ten, kdo nehledá dějinného míru,

hledá ochranu v pevném řádu,

kde se střetávají střídavě

podděje jak dobré tak i zlé.

Tak v každém neměnném obřadu

sloužíme střídavě buď dobru či zlu

v jejich nekonečném boji

bez dějinné rovnováhy.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Podle svého dávného slibu

daruji zemi izraelskému národu,

jež vezmu lidu hanebnému,

jež propadl mému bratru Ďáblu.

Vedu svůj izraelský lid

za mou pravdu se bít,

mému nepříteli se mstít,

jež zvykl si zde vítězit.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Proti Andělovu plánu

dobýt celou Palestinu,

vzbudil jsem v Izraeli strach

projevující se ve vzpourách.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Potlačil jsem vzpouru,

zlem odvděčím se zlu,

až Izrael odčiní vinu,

vstoupí do Kenaanu.

Čtyřicet dlouhých let

bude v poušti lpět

a na tomto putování

vymře celé pokolení.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Izrael je též podobný

jiným místům na zemi,

vyvolení Andělovi

jsou mými nepřáteli.

Andělovi dobré děje

ničí moje děje zlé

a mé zlo dějinné

ničí dobro Andělské.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Kdo se nechá vláčet v kruhu

Andělských a Ďábelských bojů,

nikdy nenalezne mého klidu,

jen když hledá bez odporu.

Tak bude v Izraeli

Palestince vraždit a utlačovat Jozue,

a to až do dnešní doby,

Palestinci se zas mstí a začínají děje zlé.

Tak trvají od věků dlouhé války,

kde střídají se vítězi a poražení

jednou pod vedením Anděla

podruhé pod vedením zla.

Cestu z tohoto koloběhu

války dobra se zlem,

jinak Anděla s Ďáblem

najde, kdo nastolí rovnováhu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vedl jsem svou ruku Izraele

při obsazování jejich země,

a neunikl pak mému hněvu,

kdo pozvedl ruku k odporu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Podnítil jsem a podporoval v boji

přemocné izraelské odpůrce

Pelištejce, Babyloňany a Peršany

pro jejich Andělského vůdce.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Když dovršil se počet let,

kdy trval můj krutý trest,

povolal jsem Bóaze a Růt,

aby změnili Izraelův osud.

Cizinka Růt se stala pramatka

svého židovského krále Davida,

Bóaz byl jeho praotcem,

by zvítězili s Andělem.

Nejdříve rukou Samuela

zvolil jsem za krále Saula,

jehož však ruka zlého Ďábla

na svou stranu téměř získala.

Proto nechal jsem ho padnout

skrz ruce pelištejských vojsk,

na jeho místo povolal jsem Davida

věrného služebníka mého dobra.

Cizí rukou zlých lidí

ublížil jsem nepříteli,

zlé lidi tak postihlo zlo,

skončí sémě Ďáblovo.

David založil velemocný stát

a nepřítele své začal ovládat,

v následování mého dobra

mu nebylo na zemi rovna.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vítězství Anděla nade mnou

svrhlo by rovnováhu dějinnou,

proto podnítil jsem zlé

v rodném domě Davidově.

David miloval Bat-še-bu

manželku Urijášovu,

jehož nechal zhubit,

aby s ní mohl smilnit.

I přes smrt jejich syna

zlá vina není natrvalo odčiněna

a ničivé dílo Ďábla

pokračuje ve spiknutí dalšího syna.

David pomazal za krále

syna daného Bat-še-bě

moudrého Šalamouna

bratra Adonijášova.

Adonijáš se holedbal:

„Já budu izraelský král“,

proto byl zrazen a popraven

pravým Davidovým dědicem.

Šalamoun vládl moudře,

sloužil Andělovi,

ke konci životní poutě

neplnil jeho vůli.

Po smrti Šalamouna krále

vnesl jsem do Izraele rozepře,

ostatní početné izraelské kmeny

postavili se proti judskému králi.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Člověk, jenž dobře čet

židovské dějiny,

chápe vyšší smlouvy

celkový spoluprotispoluděj.

Nižší smlouva

je smlouva dobra,

jež nenávidí zlé,

věčně s ním bojuje.

Mými syny jsou,

jak dobrý Anděl

a lásku otcovskou

má i zlý Ďábel.

Proto hledáš-li Boha,

hledej, kde je rovnováha,

která jak dobru, tak zlu

klade nejméně odporu.

 

První Mojžíšova 1,27

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím.

 

(všechny citáty z Bible v této knize zásadně v češtině BIBLE PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA |včetně deuterokanonických knih|, Český ekumenický překlad, ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST, 1995, viz www.biblenet.cz  )

 

První Mojžíšova 1,31

Bůh viděl, že všechno, co učinil je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

 

Job 1,6

Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. (Český studijní překlad) Jednoho pak dne, když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně. (Bible kralická)

 

Job 2,1

Tu nastal den, kdy přišli Boží synové,a aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina. (Český studijní překlad) I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se postavil před Hospodinem. (Bible kralická)
 

První Mojžíšova 22,2

A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím“.

 

První Mojžíšova 22,12

A posel řekl: „Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“

 

Kdo je subjektem

této smlouvy vyšší,

je-li tento omezen

nebo jsou jimi všichni.

Bůh je celkové Bytí

všech jednotlivých dějů,

ať je zlý či dobrý,

drží celkovou rovnováhu.

Co není zřejmé,

proto hledejme,

jak v množství protispoludějů

dosáhnout celkového středu.

Děje jsou složené

z nejmenšího jednoděje,

proto pravdivé

ve všem navždy skryto je.

Jak v židovském Tanachu

tak ve filosofii,

v jakémkoliv z dějů

celého Bytí.

Každý vyšší spoluprotiděj

hledá vyšší smlouvu

jednotlivých dober a zel,

jejich rovnováhu.

Každý z lidí

hledá rovnováhu

i ve svém ději,

jeho vyšší smlouvu.

 

Druhá Mojžíšova 10,17-19

Vždyť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotku a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat. Miluje tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi.

 

Kdo nepůjdou pravým středem,

budou stále zmítáni

mezi dobrým a zlým dějem

v jejich neustálém boji.

Ten pak nenalezne míru

bez ohledu na svou víru,

v boji za svého jediného Boha

bude střídavě v moci dobra a zla.

 

Pátá Mojžíšova 28,63

A jako se Hospodin nad vámi veselil, když vám prokazoval dobro a rozmnožoval vás, tak se bude Hospodin nad vámi veselit, když vás bude hubit a zahlazovat.

 

4.4 KŘESŤANSTVÍ

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Jako posel dobra

Ježíš byl předurčen,

syn krále Davida,

pro těžký boj se zlem.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Ježíše nepřítele

stíhal jsem od zrození,

z vůle Heroda krále

byly vyvražděny děti.

Ježíš však unikl

se svým otcem

Mariiným Josefem

do Egypta sestoupil.

Jana Křtitele proroka,

který za syna dobra

Ježíše prohlásil,

jsem proto zahubil,

Ježíši v pokušení na poušti

jsem nabídl svoje přátelství,

on zůstal věrně

na dobré straně.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Ježíš procházel zemí

s učedníky svými,

činil tam zázraky,

získával zástupy.

Bojoval proti zlu,

v činech i ve slovu

šířil Boží slávu

a sloužil dobru.

Vítězil v boji

proti zlému ději,

až v celém Izraeli

věřili mu jako králi.

Vyčistil chrám Boží

od obchodníků s oběťmi,

kteří na svém zboží

bezostyšně velmi bohatli.

Předpověděl i vítězství

v nekonečném litém boji

dobra proti zlu

v dějinném závěru.

To vítězství má nastati

po mnohé nenávisti,

kterou proti stoupencům dobra

vyvolají Ďáblovi vyznavači zla.

V tom boji třeba vytrvat

na straně dobra věrně stát

a po vítězném krutém boji

a po utrpení dojít spasení.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Být v zemi Boží

téměř rozdrceni,

nemohlo se stát

a nastal zas obrat.

Lidé dobrého Ježíše

zavrhli jako krále

a volali na náměstí

po jeho zlé smrti.

Nakonec z římské moci

a z vůle lidí

musel umírati

krutě na dřevěném kříži.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Konečné vítězství Ďábla

nemůže být věčná pravda,

proto Ježíš vtělení dobra

po smrti vstal do života.

Jeho dvanáct učedníků

šířilo křesťanskou věrouku

celému známému světu

a našlo řady následníků.

Křesťanství na Západě

zasedlo ve světské vládě

spolu s královskou mocí

plnilo po věky dějepisectví.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Když křesťanství šířilo

po světě andělské dobro,

vzbudil jsem mu nepřátelství,

které způsobilo mučednictví.

Pak pronikl jsem do jeho řad

a jiné začal pronásledovat

v obavě před poznáním

a pravé pravdy hledáním.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Ten, jenž dobře čet

křesťanské dějiny,

našel v nich rovněž

řád vyšší smlouvy.

Ježíš hlásal však

nižší smlouvy řád,

jež nenávidí zlé

věčně s ním bojuje.

Ježíš též chápal snad

vyšší smlouvy řád,

že syny od nadspoludějného Boha

jsou jak dobro Anděla, tak zlo Ďábla.

Proto hledáš-li Boha,

hledej, kde je rovnováha,

která jak dobru, tak zlu

klade nejméně odporu.

 

Matoušovo evangelium 5,43-48

Slyšel jste, že bylo řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého“. Já však vám pravím: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

 

Matoušovo evangelium 26,50-54

Tu přistoupili k Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. Jeden z těch, kdo byli s ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo, všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí být?“

 

Kdo je subjektem

této smlouvy vyšší,

je-li jím jen Izrael

nebo jsou jimi všichni.

Bůh je celkové Bytí

všech jednotlivých dějů,

ať je zlý či dobrý,

drží celkovou rovnováhu.

Co není zřejmé,

proto hledejme,

jak v množství protispoludějů

dosáhnout celkového středu.

Děje jsou složené

z nejmenšího jednoděje,

proto pravdivé

ve všem navždy skryto je.

Jak v křesťanské Bibli

tak ve filosofii

v jakémkoliv ději

celého Bytí.

Každý vyšší děj

hledá vyšší smlouvu

jednotlivých dober a zel,

jejich rovnováhu.

Každý z tvorů živých

hledá rovnováhu

i ve svém ději

jeho vyšší smlouvu.

 

Matoušovo evangelium 22,36-40

„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl. „Miluj Hospodina Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celo svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné. Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý zákon i Proroci.“

 

Lukášovo evangelium 10,29-37

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu odpověděl: Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů, ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnuli levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale, když jeden Samaritán na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem, přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavedl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství“. Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“

 

4.5 BUDDHISMUS

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Buddha byl synem indického krále,

vzdal se světské moci

a založil náboženství,

jež nezná jak Boha, tak spasitele.

Buddhovo náboženství

o základech světa učí

o pravidlech celého žití

a jak člověka zachrániti.

Buddha přiblížil se pravdě

cestou odříkání,

svého myšlení,

avšak převážně citově.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Buddha neodmítá jen hmotu,

nýbrž vše obsažené ve jsoucnu

jako cestu pouhé strasti

z lidské žízně a žádosti.

Bytí je složeno z dharm

a jejich vznik a zmar

v zákoně přísné příčinnosti

člověk chápe v přítomnosti.

Tyto neživotné dharmy

jsou pouze chvilkovými,

proto v pravdě neexistují

hmota, duše, bozi, dějiny.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Buddha poznal zlého Ďábla

ztělesněného v Bytí,

jeho příkré odmítnutí

však vzdalo se jsoucího dobra.

Přiblížil se však pravé pravdě

v dobrém chápání veškerého Bytí

jako složeného nadspoluděje

spočívajícím na nejmenším ději.

Též běh každého děje

popsal téměř dokonale

jako vznikání a zanikání

jeden v druhém obsažený.

Příčinná souvislost,

jež ovládá skutečnost,

znamená, že vznik děje

zánik jiného obsahuje.

Tato příčinná souvislost

není nezvratná skutečnost,

neboť celkový jak zlý tak i dobrý děj

jako Bůh není žádným dějem omezen

Toto celkové dějové Bytí

je obsaženo v každém ději,

proto předurčující podmínky vzniku

existují vždy spolu s nezávislostí dějů.

Ve zmatku dějových dharm

přemýšlel Buddha o věčném míru,

jak uniknout lidskému jsoucnu

dobrem a zlem nerozerván.

Jak uniknout koloběhu žití

zaklet ve svém věčném Bytí,

chtivosti, nenávisti i žádosti,

opakovaného zrodu a smrti.

Okovy opětného žití

vězení předchozích skutků

přetnou jen osvícení,

uniknou zákonu následku.

Kdo nespoléhá na smysly,

oprostí se od svých žádostí,

dosáhne osvobozující brány,

indickým výrazem nirvány.

Doslova stav plamene,

který zhasnul,

rozplynutí se v nicotě

ve věčném míru.

Jak si nirvánu představit,

nutno vše popřít,

učí tři z teorií

myslitele Nágárdžuny.

Nejvyšší pravda se skrývá

mimo vše rozlišení

lidského myšlení,

tam je věčná nirvána.

Čtvrtá teorie

učí střední cestě

mezi všemi protiklady

dobrými a zlými ději.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nelze uniknouti

zlému myšlení a citu,

než se umrtviti

všemu živoucímu světu.

V této brzké smrti

ničící lidské žití

Buddha hledá pravdu

a slouží ničivému zlu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nelze dopustit,

aby trvale

mohlo zvítězit

dobré či zlé.

Z důvodu rovnováhy

děje Anděla a Ďábla

buddhistické cesty

ovládly světlo i tma.

Buddha hledá míru

mimo jsoucích dějů,

avšak rovněž v jsoucnu

nalezneme rovnováhu.

Správná je střední cesta

mezi zlem a dobrem světa

panující v lidské skutečnosti

avšak také na Boží věčnosti.

Věčnou rovnováhu,

jež klade nejméně odporu

zlu stejně jako dobru,

nalezneme v dějinném celku.

Ten nechápeme smysly,

ani jej člověk nevymyslí,

je třeba taktéž citu

k nebeskému světu.

Lidský cit, mysl a smysl věrně uchopuje

hmotné a jednodušší protispoluděje,

než on sám či ona sama je,

protože je rovněž obsahuje.

Nadrozumové protispoluděje

jsou přístupné vyššímu citu,

v němž složitého Boha vidíme,

ve zlu, dobru či celku.

Zlo i dobro si neodpíráme,

nestranně je přijímáme,

střední cestou se pak ubíráme,

vnitřní i vnější mír nalézáme.

 

budh

*(strana 48)Obraz „kolo života znázorňuje buddhistickou myšlenku ustavičně se navracejícího se koloběhu života:V minulosti (1. a 2.) nevědění=nespasení mělo za následek vůli k životu, pud, „žízeň“-což jsou podle čtyř ušlechtilých Buddhových pravd jediné příčiny všeho života a strasti- a tak položilo základ k novému životu a nové strasti, k nové existenci.

Proto v přítomnosti (3. až 9.) začíná životní cyklus znovu. Početím vzniká nová bytost, jejíž duše si ještě neuvědomuje samu sebe (3.). V matčině těle se rozvíjí zárodek a díky podobě a jménu se stává individualitou (4.). Tvoří se smyslové orgány (5.). (Indové počítají šest smyslů, neboť k našim pěti řadí ještě myšlení.) Po narození navazuje nová bytost kontakt s vnějším světem, zprvu zejména dotekem pomocí hmatu (6.), pak vnímáním a pocity. Z dotyku se světem se rodí nový pud, věci se stávají předmětem žádosti (8.) Z prosazování této žádosti se u dospělého rodí lpění na světě a uvěznění v něm (9.).

Tím jsou vymezeny předpoklady nové existence, neboť skutky (karma) se podle zákona příčiny a následku musí promítat do nové existence (10.). Tak se kruh uzavírá, neboť v budoucnosti (11. a 12.) musí nová bytost znovu projít celou cestu od narození (11.) po stáří a smrt (12.).

 

  

4.6 ISLÁM

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj:

 

Jako posel dobra

Muhammad byl předurčen

jako syn Izmaela

pro boj s ničivým zlem.

 

Nadspoluprotispoluděj:

 

Ten, jenž také čet

Muhammadova velká slova,

poznal rovněž snad,

že vládne vyšší smlouva.

Muhammad hlásal snad

nižší smlouvy řád,

jež nenávidí zlé,

věčně s ním bojuje.

Muhammad chápal snad

také vyšší smlouvy řád,

že syny všemocného Boha

jsou dobro Anděla i zlo Ďábla.

Proto hledáš-li Boha,

hledej, kde je rovnováha,

která jak dobru, tak zlu

klade nejméně odporu.

 

Korán (všechny citáty z Koránu v této knize zásadně v češtině KORÁN, z arabského originálu přeložil Ivan Hrbek, vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., Praha 1991), Súra 87:1-3

Oslavuj jméno Pána svého, nejvyššího, jenž vše stvořil a vyrovnal, každý osud předurčil a usměrnil.

 

Korán, Súra 87:18-19

Toto vskutku je psáno ve svitcích dřívějších, svitcích Abrahamových a Mojžíšových.

 

Kdo je subjektem

této smlouvy vyšší,

musí být muslimem

nebo jsou jimi všichni.

Bůh je celkové Bytí

všech jednotlivých dějů,

ať je zlý či dobrý,

drží celkovou rovnováhu.

Co není zřejmé,

proto hledejme,

jak v mnohosti protispoludějů

dosáhnout celkového středu.

Děje jsou složené

z nejmenšího jednoděje,

proto pravdivé

ve všem navždy skryto je.

Jak ve svatém Koránu

tak ve filosofii,

v jakémkoliv z dějů

celého Bytí.

Každý vyšší protispoluděj

hledá vyšší smlouvu

jednotlivých dober a zel,

jejich rovnováhu.

Každý z na celém světě tvorů žijících

hledá rovnováhu

i ve svém věřícím či nevěřícím ději

jeho vyšší smlouvu.

 

Korán, Súra 107:1-3

Co soudíš o tom, jenž nazývá náboženství lží. To je ten, jenž sirotky odhání a k nakrmení chudáků nepobízí.

 

Kdo nepůjdou pravým středem,

budou stále zmítáni

mezi dobrým a zlým dějem

v jejich neustálém boji.

Ten pak nenalezne míru

bez ohledu na svou víru,

v boji za svého jediného Boha

bude střídavě v moci dobra a zla.

 

Korán, Súra 40:1-3

Zjevení Písma pochází od Boha mocného, vševědoucího, viny odpouštějícího, pokání přijímajícího a v trestu strašného i shovívavosti plného. Není božstva kromě Něho a u Něho je cíl konečný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

5. DĚJINY FILOSOFIE

5.1 Čínská filosofie

5.2 Řecká a římská filosofie

5.3 Filosofie středověku

5.4 Filosofie baroka

5.5 Filosofie osvícenství

5.6 Filosofie 19. století

5.7 Filosofie 20. století

 

5.1 ČÍNSKÁ FILOSOFIE

 

Konfucius

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V době rozdrobené Číny

povolal jsem mezi syny

myslitele slavného jména

velkého filosofa Konfucia.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Konfucius však

nevytvořil řád,

jeho filosofické myšlení

je jednoduchými podději.

Tím nepronikl k Bytí

ve jsoucen změti,

řídil se jen naddějovým citem,

nikoliv promyšleným světem.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Snad nejvýše cenná

je třetí klasická kniha

výroků Konfucia,

dílo jeho vnuka.

Velká kniha Čung Jung

hledí k rovnováze

v lité dějinné válce

tmy jing a světla jang.

Poznal, že zlatý střed

má jedince vždy dobře vést,

stejně jako dějový svět

bez vnitřních a vnějších běd.

Tak našel cestu k míru

otevřenou zlu a dobru

v jejich nekonečné válce,

Boha v podobě všeho děje.

 

Lao-c`

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Lao-c` žil v Konfuciově době

a velmi se přiblížil vší pravdě,

protože neusiloval o slávu a ctnost,

nýbrž hledal jen mír a vyrovnanost.

Celkový děj nazval tao,

které ničím nepodmíněno

spočívá samo v sobě

jako věčná harmonie.

Celkový děj dle něj

jen myslí nechápem,

avšak v zákonech a dějích světa

může být pravda postřehnuta.

Lao-c` tak předjímá,

že děje jednodušší

se skládají následně v složitější,

a to jako hmota, cit či myšlenka.

Zároveň vidí míru

též v lidském nitru,

které má být nestranné,

vidí-li děje dobré a zlé.

Tak splývá s celkovým středem

mezi dějovým dobrem a zlem,

který je shodný s Bohem

nebeským věčným klidem.

Slovy slavného mistra:

jeho skutky jsou dle taa,

s tao pak splývá

a sebe se vzdává.

A dobrým činí dobro

a nedobrým též činí dobro,

neboť takové je dobro síly

v celém spoluprotispoluději.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V praktické státní vládě

Lao-c` upřednostnil krále,

odmítal vše vědění,

užití nástrojů a zbraní.

Avšak celkové poznání

je skryto v jednoduchém ději,

jehož postupné skládání

je hledáním celkové pravdy.

Bez pravdy není míru

ve vnějším světě i v nitru,

kdo odhazuje přírodní vědu,

vědomě či nevědomě slouží zlu.

 

5.2 ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ FILOSOFIE

 

Pýthagorás

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

První z velkých filozofů,

který žil a učil v Krotónu,

byl řecký myslitel Pýthagorás,

jenž viděl harmonii kolem nás.

Světová harmonie

se podle něj

jako v hudbě děje

ve vztazích čísel.

Tak jako věc má zvuky,

jež jsou v harmonii hudby,

tak i tělesa, jež tvoří celý Vesmír,

zvučí neslyšitelnou hudbou sfér.

Prazákonem světa

je číselná věta

mezi jeho ději

jako jejich vztahy.

Věřil v nekonečný běh

v umírání a zrodech,

z něhož pouze unikneme

čistotou a zbožností duše.

Zakázal zabít

jakékoliv zvíře

a maso požít

a činit tak zlé.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Uchopil celkové dění

v hudební harmonii,

avšak pouze tam není,

nýbrž je složitější.

Stejně tak jen v čísle

neskrývá se nebe,

nýbrž vždy jde

o složitější děje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Pochopil veškeré Bytí,

jež je celkovou harmonií,

jež zobrazil v čísle a hudbě

jako jednodušší viditelné děje.

V umění života

stál na straně dobra,

odmítal pravdu zla,

skutečná je ale rovnováha.

 

Parmenidés

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Obrátil se proti životu,

proti silně žitému světu,

zvolil si možnou myšlenku

šálení smyslů, mysli a citu.

Že pouze něco je

a nic, že není,

že Bytí se neděje,

nýbrž že stojí.

Věci se nehýbají,

protože nic není,

a tudíž volný prostor nemají

v podobě nejsoucího bytí.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Nejobecnější vjemy světa,

nejjednodušší cit a myšlenka,

tento silný prožitek nás učí

o nadspoluprotispoluději.

Tedy, že nic je,

rovněž něco je,

jako dvě jsoucna dějinného Bytí

ztělesněná v spolu- a proti- ději.

Že se i Bytí děje,

nic víc nedokazuje

než síla našeho prožitku

smyslů, myšlení a citu.

Jde o kámen základní,

na nichž stojí vše ostatní

v této moji filosofii

o rovnovážném ději.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Že se rovněž nic děje,

plyne ze stálého boje

dobrého spoluděje

a zlého protiděje.

Nic něčemu ustupuje

nebo něco pohlcuje,

tak se stále v boji pohybuje

v podobě ničivého protiděje.

Že rovněž nic je,

plyne z nadspoluděje,

jenž dobré a zlé

stále spolu sjednocuje.

Tato vyšší smlouva

jak zla, tak i dobra

je pak rovna nekonečnému Bohu,

tvoří všeobecnou vyšší rovnováhu.

 

Hérakleitos

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

V souvislosti s citem

chápal Bytí dějem.

Vše plyne, nic netrvá,

jsou jeho slavná slova.

Objevil hybnou sílu Bytí,

v protikladech jsoucí

skladné a rozkladné děje

mezi dobrem a zlem boje.

Za dialektikou všeho dění

viděl nerozmlouvající Bytí,

jež je jen jediné neustále nehybné

v podobě nadspoluprotispoluděje.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Celkové dějinné Bytí

dle něj jest v praohni,

v hmotném jednoduchém ději,

který je ve skutečnosti složitější.

 

Leukippos a Démokritos

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Oba pochopili,

že vše, co se děje,

spolu skládají

prvky jednoduché.

Nejmenší z těch prvků

obsažených v jsoucnu

jsou atomy

jinak jednoději.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nic dle nich není,

představuje nebytí,

ve skutečnosti i nejsoucí je

a rovněž ono se stále děje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Prvky nejsoucna

a prvky jsoucna

jsou jednoděje

tvořivé a ničivé.

Jsou pouhou lidskou představou

ve sporu s nekonečností dějovou,

po nekonečném dělení

dojdeme k jednopodději.

  

Prótagorás a Gorgiás

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Věděli, že všechny věci božské

jsou otázkou tak složitou,

že buď nejsou, nebo jsou

nepoznatelné nebo nesdělitelné.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nevěřili v pravdu

skrytou v dějinném celku,

sloužili dobru i zlu

ku hmotnému prospěchu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Poznali, že celek dějového Bytí

smysl, mysl ani city nezachytí,

jak zlé tak dobré děje

nebyly pro sofisty zlé.

 

Sókratés

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Věděl, že celek dějového Bytí

smysl, mysl, city nezachytí

Sokratovými slovy

„Vím, že nic nevím.“

Pravdu pak hledal v duši,

jež Boží pravdu jenom tuší,

jež ví, že v celkovém ději Boha

vládne neomezená rovnováha.

Věřil, že kdo pozná,

kde se skrývá pravda,

v touze po vnitřním míru

nikdy nehledá jinou cestu.

 

Platón

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Chápe, že lidské poznání

je jen poznání omezené

celkového nadspoluděje

neboli pouhé vzpomínání.

Mysl jako složitý děj

chápe děje jednodušší,

avšak děj více složitější

je v ní také obsažen.

Zánik jednodušších dějů hmoty,

které chápeme našimi smysly,

dal vzniknout myšlení a citu,

tedy našemu vyššímu světu.

Tento vyšší svět je skutečný,

pro smysly však nekonečný,

jde o četnější děje,

než myšlenka a cit je.

Hmotný svět jako nadspoluděj

je souvislou soustavou,

kde pouze několika jevů vjem

vede nás k Božímu celku.

Platón neodmítá svět smyslů,

oproti složitějšímu ději

dává věcem hmoty nižší váhu

pro jejich krátké trvání.

Je pravda, že složitější děj

zůstává déle nezměněn,

neboť ke své četnosti

těší se delší životnosti.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nejvyšší nadděje

zval Platón ideje

i když je lidské myšlení

omezené dějové četnosti.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Za nejvyšší nadspoluděj měl dobro,

u jejího zrodu měl pak lásku,

což znamená milovat jak dobro tak zlo

v jediném jsoucím celku.

 

Aristotelés

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Odlišil bytí v látce a formě,

což byly u Platóna ideje,

formy jako výkon vznikového děje,

látka pak dalším výkonem výkonu je.

Látka v podobě podděje

vzniku vznikového děje

zároveň zánik jiného děje

ve skutečnosti představuje.

Hmotná látka je

podobou jednoduššího děje,

než je myšlení ideje

hmotného nadspoluprotiděje.

Jak látka, tak forma rovněž je

něco skutečné,

avšak forma v podobě ideje

je něco nadsmyslové.

To jsou dvě příčiny jsoucna,

tedy jak látka tak rovněž forma,

ostatní dvě příčiny

jsou účel a působení.

Působení je výkon děje,

jehož původce podmínkou je,

vznikem vznikového děje

ať živý či věci neživotné.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Aristotelés viděl Boží ztělesnění

pouze v prvním vznikovém ději,

z kterého vznikl nekonečný děj,

na němž se Bůh již nepodílel.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V tomto prvním vznikovém ději

jsou však všechny děje obsaženy,

avšak skutečnost děje

pouze mysl rozděluje.

V dějové skutečnosti

však není dění  trojí,

vznik, výkon, zanikání

plynule v jednom se pojí.

Avšak první vznikový děj

je opět jiného děje zánikem,

tak děje tvoří nekonečnou řadu,

jež splývá ve všemocném Bohu.

Bůh, jenž je pouze vznikem,

nevládne dějovým výkonem,

je ve skutečnosti omezený,

je vševědoucí, ne všemocný.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vyučuje o lidské duší,

že vyznačuje se myslí,

že je dějinně nesmrtelná,

že odhaluje pravdu jsoucna.

 

Epikúros a stoikové

(Zénón, Seneca, Marcus Aurelius, otrok Epiktétos)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V umění, jak žít,

hledali nejvyšší dobro,

chtěli pudové jsoucno

člověka osvobodit.

Lidské pudy a dále vášně

výkon vznikového děje

člověka proti jeho vůli nutí

k nectnosti místo ctnosti.

Jsou věci lhostejné,

dále věci upřednostňované

a věci odmítané

oproti ctnosti bezvýznamné.

S vytouženými věcmi,

které dostaneme,

pojí se také potěšení,

jinak vášně úzkostné.

A též s věcmi nechtěnými

pojí se stavy úzkosti,

když nám tyto hrozí,

jinak přichází potěšení.

Tyto emoce jsou špatností,

správné je žíti ve ctnosti

plnění svých povinností, bez veškerých vášní

lze dosáhnout apatheie proti Epikúrově slasti.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Člověk popíráním vášní

nežije, ale jenom trpí,

protože vznik vznikového děje

ve výkonu vždy přítomný je.

A to ať ve výkonu vzniku,

tedy v myšlení,

tak i ve výkonu výkonu,

tedy v činění.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Kromě vzniku vznikového děje,

jež lidský život předurčuje,

z části člověk svobodný je

dílem neomezeného celkového děje.

Člověk je více zlý nebo dobrý,

předchozími zaniklými ději podmíněný,

svým vnímáním, myšlením a city

může najít rovnovážné dějinné Bytí.

Zlé či dobré děje,

tedy pudy a vášně,

nelze natrvalo zničit,

lze je však usmířit.

Pudy a vášně

dobré ale i zlé

nestranně přijímat

a je pak vyvažovat.

K tomu člověku slouží

cit, myšlení a vnímání

jako složité spoluděje

cesta jsoucí harmonie.

 

Plótínos

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Podle něj lidská duše

jako složené dobré a zlé

již jednou bylo v rovnováze

tam, kde je stále skryté nebe.

Avšak ve vzpurné touze

poznat jak dobré tak zlé

ztratila rovnováhu

poznanou v Bohu.

Přes toto však lidská duše

v podobě složitého nadděje

překročením vědomí a myšlení

v citu navrací se do rovnováhy.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Boha vidí v podobě

celkového vznikového nadspoluděje,

jehož výkon bez vůle

má podobu nechtěného podděje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Avšak Boží výkon není bez jeho vůle,

v těžké přírodě ztělesněné v příčinném zákoně,

jež je vznikového děje zánikem,

avšak i výkonného děje vznikem.

Tak v jednom se pojí

v složitém nadspoluději

vzniková Boží vůle

s výkonem jeho děje.

Celek Božího nadspoluděje

nemůže existovat bez vůle,

neboť každý jsoucí podprotispoluděj

je celkovým vznikem předurčen.

I zákon následku

je v dějovém celku

součástí zániku vznikového nadspoluděje,

celkové nekonečné a všemocné dějové vůle.

Poznal, že Bůh je v klidu,

že v dějovém vyšším celku

vládne rovnováha

dějového dobra a zla.

 

5.3 FILOSOFIE STŘEDOVĚKU

 

Sv. Augustin

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Augustin ducha člověka obdivuje

v podobě složeného vyššího nadděje

z myšlení a paměti

jako jeho podději.

U vědomí zlého protiděje,

který poznání zatemňuje,

o všem pochybuje,

avšak myslí, tedy je.

Jak v hmotném světě

rovněž tak v myšlence

hledá věčného a všemocného Boha

nepopírá jednodušší a složitější jsoucna.

Skutečnost minulého děje

se v přítomnosti projevuje,

jelikož tento děj ji částečně předurčuje,

v budoucnosti je potom tomu podobně.

Tak minulé vzpomínání

a budoucí očekávání

v lidské přítomnosti

lze zobrazit v dějovosti.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Chápe rovnováhu v Bohu,

jež v podobě dějového celku

je v nekonečném věčném klidu

a neubíhá v čase proti a spolu bojů.

Tato rovnováha

celkového dobra a zla

je pravým středem

s nejmenším odporem.

Teprve necelistvá povaha

dějového dobra a zla

ubíhá v časovém ději

do vykonání rovnováhy.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Neuznává však svobodu vůle,

jež jen částečně předurčena je

v podobě vznikového děje vzniku,

jiného dobrého či zlého děje zániku.

Protože celkový děj

je dějem neomezen,

v každém svém podději

se tedy o svobodu dělí.

Obec pozemská je dle něj jen zlá,

nebeská obec Boží pak jen dobrá,

nevidí, že celková rovnováha

spočívá v smíření dobra a zla.

Tato podoba

nejvyššího dobra

není jen na církev omezena,

která káže nenávist všeho zla.

Tak ve službě „svého dobra“,

potírá církev v boji „cizí zla“,

nenalézá Božího klidu,

jež znamená rovnováhu.

 

Realismus a nominalismus

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

 

Jednoduché podděje

jsou v hmotné podobě,

naopak myšlenky

ději složitějšími.

Nejsložitější protispoluděje

jsou jednoduchého podděje

nadspoludějem,

tedy mimo něj i v něm.

Jsou zlem a dobrem

či pravým středem

s nejméně odporu

v podobě naddějů.

Tyto nadděje

jsou skutečné,

avšak jsou ovšem tak složité,

že je smysl a mysl neuchopuje.

 

Sv. Tomáš Akvinský

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Tomáš bojoval proti učení,

že vše skutečné je v myšlení,

neboť oproti lidské dějové mysli

jsou děje jednodušší i složitější.

A složitější děje

mysl neobsahuje,

pouze nedokonale

je pak uchopuje.

Tyto složitější nadspoluprotispoluděje,

se kterými se myšlenka ne- či slučuje,

jsou hlediskem pravdy,

jež záleží v poznání.

Jinak vše myšlené

je zároveň pravdivé

a pravda je jednoduchá,

obsažená u člověka.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vztah mezi lidským myšlením

a nadspoludějem celkovým,

je-li v dějové rovnováze,

je přiblížení se pravdě.

Neboť rovnováha dějů

není v rozporu protikladů,

boji dobra proti zlu,

nýbrž v jejich míru.

Rovnováha všech dějů,

kde je nejméně odporu,

často představuje syntézu

v podobě nadspoludějů.

Kde nejde o syntézu

s nejméně odporu,

jde o ty nadspoluděje,

kde odpovíme ano i ne.

Rovnovážné poznání

se přibližuje celku

dějinného Bytí,

čili pravdě v Bohu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Tomášovy důkazy

existence Boží

ukazují k celkovému nadspoluději,

jež je prvotní a zároveň nekonečný.

Celkový nadspoluděj

střed dober a zel

je v klidné rovnováze,

jde o prvního hybatele.

Celkový nadspoluděj

není příčinou předurčen,

neomezená svoboda

je jen u dějového Boha.

Celkový nadspoluděj,

jeho vznik není podmíněn,

jako vznikového děje vznik

neobsahuje jiného děje zánik.

Zákon příčiny a následku,

jež téměř ovládá těžkou dějovou hmotu,

je pozánikového děje vznik

a v něm vznikový výkon.

Výkon mysli vznikového děje

v podobě všeho nadspoluděje

je myšlenka podobná

celku dějinného Boha.

Zároveň podoba věčného Boha

jako celkového děje

nám pak umožňuje

postupovat v ději do nekonečna.

Celkový nadspoluděj

je nejvyšším naddějem

všech nižších dober a zel

je tedy svrchovaným Bohem.

Jednotlivý dějový vznik,

předurčující již svůj zánik,

dokazuje, že zánik každého podděje

již celkový dějový vznik předurčuje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Myšlení celkového děje,

jenž složitější je

než lidská mysl,

má jen nedokonalý smysl.

Jednoduchý smyslový podděj

složitějšímu myšlení je podoben,

dělí je zánikové a vznikové děje,

je k němu analogické a nepřímé.

Složitý spoluděj myšlenkový

je z jednoduchých dějů složený

a takové je i poznání

o celkovém Božím ději.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Látka představuje výkon výkonu,

lidská duše potom výkon vzniku,

jež jako součásti celku

usídleny jsou v Bohu.

Výkon vznikového děje,

tedy lidské myšlení,

je tvoření protispoluděje,

podoby více aktivní.

Látka jako vznik vznikového děje

je poddějem vznikového nadděje

zahrnujícího svět hmoty,

jež je podoby více pasivní.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Lidské jednání

dějového vznikání

a jeho zanikání

jsou jinými ději

Dějové vznikání

představuje myšlení

a vznikání zanikání či vznik vykonání

představuje lidskou omezenou vůli.

Jako samostatné děje

jsou pouze tehdy dobré

jsou-li v rovnováze,

každý děj jejich spoluděje.

 

5.4 FILOSOFIE BAROKA

 

René Descartes

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Lidské myšlení a Bytí

je v dobrém a zlém boji,

jak poznat skutečnou pravdu

ve světě ostrých protikladů.

Nejobecnější vjemy světa,

nejjednodušší cit a myšlenka,

tento silný prožitek nás učí

o nadspoluprotispoluději.

V podobě Descartesově,

který myslí, tedy je,

dále jde Boží dokonalost

k níž náleží pravdivost.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Zlo v našem poznání

vidí ve špatné vůli,

jež v mysli za pravdu přijímá,

co není dokonalá myšlenka.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Avšak vůle pouze provádí

zlé či dobré lidské myšlení

ve vznikovém ději zániku

či výkoném ději vzniku.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Descartes člověka rozčleňuje

na myšlenkové a tělesné děje,

myšlení není tělesné,

není rovněž prostorné.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Myšlení jako složitý děj,

jednoduchých dějů hmoty

složeným protispoludějem

je podobný složitému stroji.

A to stejně myšlení lidí

jako myšlení zvířecí,

jde o děje jako hmota složitější

nepoznatelné pouhými smysly.

Rozlehlost veškeré hmoty

stejně jako skutečnost pohybu

jsou v dějovém Božím celku

nadsmyslovýmí spolupodději.

Smysl je zachycuje

pouze nedokonale

v rozmezí četnosti

hmotné jednoduchosti.

 

Baruch Spinoza

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vidí věčnou a mocnou jednotu,

která ovládá myšlení a hmotu

v nekonečném Bohu,

substanci a modu.

Substance jako celkový nadspoluděj

veškerých jednotlivých dober a zel

a její výkonný podděj

nazvaný Spinozou modem.

Souhrn všech výkonných poddějů

tvoří součet všech myšlených modů,

v podobě spolupodděje výkonu celkového

jej Spinoza ve své filosofii nazývá všechno.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Rovnováhu v jeho bytí

vidí Spinoza v přežití,

radosti je-li vykonáno,

smutku je-li omezeno.

Ctnost vidí až ve výkonu

myšleného děje,

jež vůči dějovému celku

se prosazuje.

Nevidí, že v okolní přírodě

smrt a žití je v rovnováze,

kdo chrání jen své žití,

též neunikne smrti.

Neuznává svobodu vůle,

jež jen částečně předurčuje

v podobě vznikového děje vzniku

jiného dobrého či zlého děje zániku.

Protože celkový nadděj

je jiným dějem neomezen,

v každém jeho podději

se o svobodu dělí.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vidí úlohu myšlení

v hledání rovnováhy

mezi jednotlivými ději

jak dobrými tak zlými.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Chápe děje myšlení

uzavřenými ději,

tedy dějovýmí celky,

jež nejsou v spoluději.

Avšak i lidské myšlení

tvoří složitější děje,

je z jednodušších dějů složené,

je pozánikovými vznikovými ději.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vidí, že lidské poznání

rovnováhy protispoludějového Bytí

znamená jistý souhlas s ní,

vznikového a výkonného nadspoluděje vůli.

Tento souhlas s Bohem

je lidskou láskou k němu,

k nadspoludějinnému celku,

jeho věrným poddějem.

 

Gottfried Wilhelm Leibniz

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Leibniz vychází z hmotného děje,

jehož dělení pouze konečné je,

neboť naše smysly

další podděje nezachytí.

Viditelný svět hmoty

zachycený našimi smysly

jsou děje v rozmezí

určité dějové četnosti.

Složitější a jednodušší děje

pouze mysl a cit zachycuje,

které si též nedokonale představují

děj nekonečně jednoduchý a složitý.

Tento Bůh a jsoucí pralátka

jsou vskutku dokonalí,

poznává je logická myšlenka,

dle kterých existují.

Všechny jsoucí děje,

jež se skládají

ve skutečnosti,

spočívají ve výkoně.

Tak naše skutečnost

je dějová výkonnost,

tedy vlastně

jakási energie.

Děj nejjednodušší

je složité myšlenky

vznikovým předobrazem

skládaným původcem.

Jednotlivé protispoluděje,

jakými i látka je,

mohou být složené

i ze složitějšího podspoluděje.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Leibniz sám se domnívá,

že podspoluděje látky

jsou uzavřené celky

schopné nezávislého života.

Souvislost veškerého děje

ve vzniku vzniku vysvětluje,

jež jsou Bohem předurčené zákony,

jež tzv. monády nezávisle dodržují.

Tato předzjednaná harmonie

však velmi těžko přerovnává

dějovou souvislost jsoucna,

jež pouze rozum rozděluje.

Tak vznik nadspoluděje

v konečném důsledku

v dobrém a zlém celku

daným zákonem je.

Čímž jsou souvislé

veškerý výkon, vznik i zánik,

jež i nejjednodušší dějový vznik

v jednodějích zahrnuje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Původ zlého protiděje

vidí v konci světa,

který nevyhnutelný je,

proč ale se neptá.

Bůh je celkový nadspoluděj,

a to jak dobra

stejně tak i zla,

jinak by byl ve své moci omezen.

Bůh jako vyšší dobro

stvořil veškeré zlo

z důvodu rovnováhy

k dobrému ději.

Dějinné něco a nic

v jejich vzájemném boji

tvoří nadspoluprotispoluděj,

jímž je celek Bytí vyvážen.

Že se něco i nic děje,

plyne ze stálého boje

dobrého spoluděje

a zlého protiděje.

Nic něčemu ustupuje

nebo něco pohlcuje

a naopak se zase něco děje

v podobě jejich nadspoluděje.

Bůh je ve všem protispoluději

ať dobrém či zlém přítomen,

Bůh je nad dobrem a zlem,

jež každé hraje na svém poli.

Pole Anděla a Ďábla

v dějinách dobra a zla

jsou v celkové rovnováze

díky láskyplné Boží snaze.

Ta pole dobro i zlo

nesmí ale překročit,

což od věků je zvyk,

jinak by jedno zvítězilo.

Dobro by žilo věčně,

zlo by věčně mrtvé bylo,

Bytí by se potom nedělo,

stání by bylo nekonečné.

Vše a všichni by byli

navždycky dokonalí,

jakákoliv nedokonalost již znamená

bytí dějového boje dobra a zla.

 

5.5 FILOSOFIE OSVÍCENSTVÍ

 

John Locke

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Lidské myšlení a Bytí

je v dobrém a zlém boji,

jak poznat skutečnou pravdu

ve světě ostrých protikladů.

Nejobecnější vjemy světa,

nejjednodušší cit a myšlenka,

tento silný prožitek nás učí

o nadspoluprotispoluději.

V Lockově filosofickém učení

jsou nejjistější smyslové vjemy,

nikoliv ovšem vjemy všechny,

nýbrž jen myšlenky primární.

K těmto primárním kvalitám

patří rozloha a tělesný tvar,

počet a pevnost,

klid a hybnost.

Každou primární kvalitu

lze pociťovat ve hmatu,

ostatními lidskými smysly

vnímáme sekundární kvality.

Ke smyslovému vnímání

přistupuje vnímání vnitřní,

jež rozlišuje poznání

a dále jeho chtění.

Tyto dějové kvality

ať myšlení či hmoty

jsou různé podděje

výkonu určitého děje.

Skládáním těchto myšlených idejí,

jež jsou však jednodušší podstaty,

vznikají ideje,

jež jsou složené.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Ideje, jež jsou obecné,

však nejsou skutečné,

součástí všeho jsoucna

je jen kvalitativní hmota.

A dále součást Bytí

vidí v substanci,

jež je společným nositelem

k jednotlivým vlastnostem.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Jednoduché podděje

jsou v hmotné podobě,

naopak myšlenky

jsou děje složitější.

Bytí jakkoliv četného spoluděje

v myšlenkové či smyslové podobě,

spoluprotiděje složitější či jednodušší,

dokazují nad- či pod- dějovou existenci.

Toto logické odvození

jednodušších a složitějších dějů

počínající v jakémkoliv ději

spočívá v naddějovém celku.

Složité nadděje

jsou skutečné

avšak tak složité,

že je smysl nechápe.

 

George Berkeley

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Dle Bekeleyho učení

jsou též nejjistější smyslové vjemy

jako jednoduché myšlenky,

které jsou pouze v našem vědomí.

Za společnými myšlenkami,

které jsou smyslovými vjemy,

stojí vyšší dobré dílo Boží,

jež je ke všem spravedlivý.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Není pravda v učení,

že veškeré skutečné je v myšlení,

neboť oproti mysli

jsou děje jednodušší i složitější.

A jednodušší a složitější děje

naše mysl zahrnuje

pouze nedokonale

jako děje vznikové a zánikové.

Jednodušší děje

jsou částí myšlenkového vzniku

v podobě svého dějového výkonu

jako její předchůdce.

Složitější děje

jako svůj dějový vznik

obsahují myšlenkový zánik

jako jeho nástupce.

 

David Hume

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Dle Humova učení

jsou ovšem pravdivé jen smyslové vjemy

v podobě dojmů impresí

příp. jejich obrazy ve vzpomínce a fantazii.

Skutečnost bez kvalit vnímání

dle Locka znamená substanci,

dle Berkeleyho nic nezbývá,

tak je tomu i dle Huma.

Obecné lidské myšlenky

vidí v nejsoucí impresi,

jde o pouhý vjem vědomí

vlastní činnosti poznání.

Tak zpochybňuje substanci,

stejně zákon příčiny,

které jsou pouze ve vědomí

a nejsou tudíž jsoucí.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Složitým dějem je mysl,

jednodušší je lidský smysl,

oba obsahují jednoduché děje,

jejichž stavba však podobná je.

Tato stavba je hmotná,

což je i podoba dějová,

s podobnými podspoluprotiději,

jakou předměty smyslů mívají.

Proto je možno povědět:

vlastnosti hmoty, smyslů i mysli

jsou u všech dějových jednotek,

všem těmto spoludějům vlastní“.

Např. Časovost je v mysli,

obsahují ji však i smysly,

skrývá se taktéž v okolní hmotě

v jednodušší či složitější podobě.

Souvislost všeho děje

se skrývá v jeho jednotě,

kterou pouze naše mysl rozděluje,

ve skutečnosti však nepřetržitě plyne.

 

Immanuel Kant

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dle Kantova učení

jsou nejjistější pravdy

dané svou obecností

a dále svou nutností.

Tyto apriorní věty

plynou z pravd vlastních jen mysli,

jsou jejímu nadspoluději

zvanými syntetické soudy apriori.

Tato čistá věda

je nejjistější pravda,

ostatní světské skutečnosti

se vyznačují nepoznatelností.

Apriorní smyslovými názory

jsou prostor a čas předmětů,

jako nadspoluděje jsou vlastní

každému z hmotných vjemů.

Apriorní složené děje mysli

jsou kategorie a soudy,

jež všechny společně tvoří

lidskou schopnost rozvažování.

Apriorní složené myšlenkové děje

jsou následně tzv. regulativní ideje

v podobě teoretického rozumu

spočívající v duši, světu a Bohu.

Apriorní složené zákony subsumpce,

jež nadřazují zvláštnímu obecné,

spočívají v hmotné účelnosti,

v určující soudnosti v mysli.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Apriorní věty mysli

dle Kantova učení

jsou přítomny jen v ní,

nikoliv v hmotném Bytí.

O hmotném Bytí

nelze nic říci,

jde o svět pouze o sobě,

skutečnosti nám uzavřené.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Složitým dějem je mysl,

jednodušší je lidský smysl,

oba obsahují jednoduché děje,

jejichž stavba podobná je.

Tato stavba je hmotná,

což je též podoba dějová,

s podobnými podprotispoluději,

jakou předměty smyslů mívají.

Proto je možno povědět:

vlastnosti hmoty, smyslů i mysli

jsou u všech dějových jednotek,

všem těmto spoludějům vlastní“.

Tedy složitější děje lidské mysli

jsou nadsmyslovými spoluději

hmotných poddějů pozánikové změny,

jež hmotné apriorní věty obsahují.

Přítomnost apriorních zákonů

v hmotném i myšlenkovém ději

v podobě jednodušší či složitější

plyne z jednoty dějového celku.

Souvislost všeho děje

se skrývá v jeho jednotě,

kterou pouze naše mysl rozděluje,

ve skutečnosti však nepřetržitě plyne.

Zajímavá je otázka zákona

skládání jednoduchých dějů,

jež plyne ze zániku ve vzniku

každého děje, jímž je myšlenka.

Člověk svými nadspoludějnými city

a poznanými zákony dějové skladby

při myšlení skládání poddějů,

již pociťuje a předjímá výsledku.

Tento vztah ke svému účelu

ovládá rovněž vnější hmotu,

neboť jednoduché obecné zákony

vznik těch složitějších odráží.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Z apriorní věty myšlení činů,

tedy nadspoluděje vzniku výkonů,

pouze z myšlenkových protispoludějů

dojdeme ke kategorickému imperative-všeobecnému zákonu.

Ten se vyznačuje nutností,

jeho znakem je jen mětí,

nejobecnějším vznikovým dějem výkonů

je vůle v podobě všeobecného zákonu.

Nejvyšší ctností

je tedy plnění

obecné povinnosti,

jež dává myšlení.

V této apriorní větě praktického rozumu

ospravedlníme i lidskou svobodu,

neboť v obecné myšlence lidského výkonu

předjímáme jeho správnou podobu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Též mysl ovládá téměř příčinnost

jako složitá hmotná dějovost,

avšak je v podobě

vyššího spoluděje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Myšlení lidského jednání

v podobě jeho rovnováhy

dobrého a zlého nadspoluděje

se též všeobecností vyznačuje.

Protože celkový nadděj

je jinými dějem neomezen,

v každém vznikovém ději

se o svobodu spolu dělí.

Svobodná lidská vůle

tak utváří svůj děj,

jenž je pouze částečně

jinými ději podmíněn.

Proto lidská dějová myšlenka

činů jako všeobecného zákona

rovněž v rámci této svobody

spoluutváří lidské jednání.

 

5.6 FILOSOFIE 19. STOLETÍ

 

Johann Gottlieb Fichte

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Fichte podstatu dění

vidí v představě veškerých věcí,

tedy v lidském myšlení

Já a ne-Já, jež myslí svět vnější.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Viděl jednotu světa

a s ním jsoucího ducha

avšak pouze v myšlení,

jež chápal jako činy.

Zánik jednodušších dějů hmoty,

které chápeme svými smysly,

jež jsou jednodušší než myšlenky,

dal vzniknout citu a mysli.

Tento vyšší svět je skutečný

smysly však neuchopitelný,

jde o četnější děje,

než myšlenka a cit je.

 

Friedrich Wilhem Joseph Schelling

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Podstatu všeho dění

vidí v celkovém vzniku,

tedy v nevědomém duchu,

jež duši v přírodě tvoří.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nevědomě odděluje

podobu celkového vznikového děje

a jeho výkon v přírodě,

jejichž poddějem je lidská duše.

 

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Stejně jako v lidské mysli

zákony přírody představují

dokonalou rovnováhu

zlých a dobrých dějů.

Protože zlé a dobré děje

jsou částečně nedokonalé,

tak jejich dokonalá rovnováha

zároveň spojuje a popírá oba.

Jejich vyšší smlouva

je zároveň nadspoluděj

nižšího dobra a zla,

zároveň jejich nadprotiděj.

Je možné si představit,

že lidské dějové ničení

znamená pro jiný lid

naopak jeho tvoření.

Proto je nutná rovnováha

nedokonalého dobra a zla,

která není dobrem ani zlem,

avšak obojím je zároveň.

Nedokonalost lidského myšlení

se v ideových protikladech odráží,

stejně jako děje ve vnější přírodě

jsou v nedokonalé rovnováze.

  

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Hegel vidí rozpornou myšlenku

jako vědění a přírodu,

mezi nimi hledá rovnováhu celku

v neomezeném duchu.

Tento neomezený duch

představuje dějinnou syntézu

ducha v subjektu a objektu,

je jím nejvyšší Bůh.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Filosofie rovnováhy děje

rozpor nedokonalosti hmoty a myšlení

více dokonaleji odstraňuje

ve vyšším nadspoluprotispoluději.

Duch ve vznikovém ději

má stále podobu vědění

avšak pojem spoluprotispoluděje

myšlenku i přírodu zahrnuje.

Avšak i v pojmu děje

je něco necelistvé,

pojmy myšlenky a činu

nedosahují plnou jednotu.

A tudíž pojmy vzniku a výkonu

sjednocuje opět pojem děje,

jež vznik i výkon ztělesňuje

zobrazen opět ve výkonu a vzniku.

Je tomu tak, protože

lidské myšlení je necelistvé

v podobě podspoluděje

celkový nadděj neobsahuje.

Nadspoluděj dějového celku

lépe objevíme v dějovém citu,

jež pouhé myšlení přesahuje,

avšak v rovnováze nerozporuje.

Celistvost všeho dění

dosaženou v ne-ději

vidím v celkovém ději

jako ztělesnění Boží.

Jež všechny děje

v sobě zahrnuje

a tedy se samo neděje

jediné zcela dokonalé.

Výkon a vznik

v jednom nadději

jsou protispoluději,

zla a dobra celek.

Jinými slovy

jde o protiprotispoluděj,

jenž je zlý

a dobrý spoluprotispoluděj.

 

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Dle Hegelova učení

jen nadspoluděj celkový

je zcela svobodný

a o svobodu se nedělí.

Mravní jednání vidí

jen ve společenství lidí,

avšak celkové dějové rovnováhy

lze dosáhnout i mezi neživými ději.

 

Auguste Comte

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Comte za poznatelné

měl jen smyslové děje,

dle Comta je třeba myslit děje hmotné,

jež jsou platné, vymezitelné a užitečné.

V oblasti smyslových dějů

platí vyšší obecné zákony

podobnosti a posloupnosti,

jež jsou věty jejich vztahů.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Za zcela nemožné

pokládá poznání

celkového děje,

tedy obecné pravdy.

Lidské i osobní dějové dějiny

se dle něj dělí

do třech stádií:

teologické, metafyzické a pozitivní.

V prvním dějovém stupni

panuje jednoduché myšlení

celkového Božího nadspoluprotispoluděje,

náboženství animistické, poly- a mono- teistické.

V druhém stupni

složitější myšlení

celkového nadspoluděje

je abstraktní filosofie.

V třetím stupni

složitější myšlení

celkového smyslového děje

má býti pozitivní filosofie.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Pojetí Bytí jako děje

našemu myšlení umožňuje

v podobě dějové jednoty

přemýšlet o celkovém ději.

Tento nadspoluděj celkový

je složitější

než naše myšlení a smysly

ale i podobný.

Podobnost z toho plyne,

že jednodušší podděje

děj v sobě obsahuje

v souvislé jednotě.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Comte vidí úlohu veškeré filosofie

v poznání obecného smyslového děje,

jenž ve všech oblastech přítomen je

v podobě celkového smyslového nadděje.

Dle Filosofie rovnováhy děje

oblast poznání takto vymezená

je pouze na konečnou část omezená,

jež filosofie rovněž zahrnuje.

Dle pravidel pozánikového děje,

kde vznik zánik spoluděje obsahuje,

jež pro celé jsoucno platí,

Comte vědy a jsoucno třídí.

Vědní řada

je matematika

a dále fyzika, chemie a astronomie,

biologie, psychologie a sociologie.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Zákonu tří stádií

odpovídají i dějiny,

náboženská víra a feudalismus

odpovídá stupni teologickému.

Stádiu metafyzickému

odpovídá revoluce,

stádiu pozitivnímu

odpovídá vláda vědce.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Avšak děje nadrozumové

řešíme citem i nadále,

v jednoduchých dějových věcech

rozhoduje nejlépe součinný jedinec.

V jednoduchých protispoludějích

je vznikovým dějem z nejsilnějších

jedincova vůle,

proto též rozhoduje.

Ve složitějších občanských dějích

je vznikovým dějem z nejsilnějších

vůle všeho lidu,

proto má též vládu.

Přesto toto rozhodnutí

by mělo nalézt rovnováhu

se všemi součinnými ději

v nestranném přístupu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Comte naproti tomu

prosazuje vládu

lidového celku

i u jednoduchých dějů.

 

Herbert Spencer

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Tak jako v jiném Bytí

je i každá myšlenka

dobrá pouze z části

a částečně je zase zlá.

Vyšší dobrota spočívá

v uchopení celku jsoucna,

nižší dobro a zlo lze též nalézti

v dějové myšlené necelkovosti.

Necelkovost lidské myšlenky

znamená nové uchopení Bytí

v myšleném protikladu,

jež spolu tvoří celku.

Jejich dějová skladba

projev nižšího dobra

je opět v dějích protikladná

čili nedokonalá a necelková.

Nadspoluděj myšlení

spočívá v pojmu dění,

který pojmy v nedokonalé rovnováze

spolu skládá, pak proti sobě klade.

Nedokonale avšak nadspoludějná

je dějová filosofická myšlenka,

jež proti- a spolu- podděje

částečně omezuje v syntéze.

Nadspoluděj dějového celku

lépe objevíme v dějovém citu,

jež ovšem myšlení přesahuje,

avšak v rovnováze nerozporuje.

Tak i okolní pozemská příroda

jako projev výkonu zla a dobra

vytváří na naší zemi veškerý život,

znakem je nedokonalá vyváženost.

Proti zlému ale i dobrému ději

rovnovážná příroda zase brojí

v podobě dobrého a zlého děje,

tak zvaného životního boje.

Výsledkem tohoto boje

je nedokonalá rovnováha

přítomného zla a dobra

pokročilejšího vývoje.

Tato nedokonalá rovnováha

v podobě protispoluděje

se v podstatě v milosrdném boji děje

s vývojem celkového dobra a zla.

Z toho všeho plyne,

že i nedokonalá přítomná rovnováha

myšleného a přírodního zla a dobra

se neustále děje.

Cesta k rovnováze děje

jest ovšem vždycky dvojí,

na dobré či zlé straně

či v míru celkové rovnováhy.

Ta cesta k celkové dějové rovnováze,

jež spojuje částečné dobro a zlo,

představuje vyšší skladbu či dobro

k dokonalé dobré a zlé vyšší smlouvě.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Boj dobra a zla

Spencer nazývá

evoluce ve vnější přírodě,

dialektika je to v myšlence.

Od evolučního učení

se nadspoluděj liší,

místo popření protiděje

mluví o jeho syntéze.

Smíření celkového spolu- a proti- děje,

které je v nekonečném čase dokonané,

dějiny boje ničení a tvoření

ukončuje v nadspoluději.

Tímto se spojují

dialektické a evoluční

myšlenkové a přírodní

vývojové zákony.

 

Karl Marx

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Zlo a dobro myšlenky

Hegelovy dialektiky

dle Marxova učení

určují lidské dějiny.

Necelistvost lidské myšlenky

znamená nové uchopení Bytí

v protikladu myšlením,

v dějinné revoluci.

Jejich dějinná syntéza

jako projev nížšího dobra

je opět necelistvá

čili protikladná.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Avšak světové dějiny

nejsou jenom myšlení,

všeobecné zákony přírody působí

v rovnovážnějším evolučním vývoji.

Tak vývoj pozvolný

v poznání přírody

a protikladný skokový vývoj lidského myšlení

spolupůsobí při pozánikovém vznikovém ději.

Když jedna epocha zaniká

a nová epocha povstává,

tak její vznikání vždycky zahrnuje

předchozí děje evolučně i revolučně.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Člověk jako součást přírody

se jistě nejvíce projevuje

v podobě výkonného děje,

tedy jako živá bytost v práci.

V podobě výkoného protiděje

se člověk sám sobě odcizuje,

když prostředkům, jež tvoří,

rovněž člověk sám slouží.

Takovým prostředkem je stát,

jež si člověk vytváří

a potom mu slouží,

aniž má rovnovážný dějový stav.

Je třeba vymyslet

rovnovážný děj společnosti

a skrze něj potom hledět

na všechny společenské smlouvy.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Pro Marxe je každý děj

v dějinách ospravedlněn

jako přítomná rovnováha

nedokonalého dobra a zla.

Avšak v přítomné syntéze

jak dobrého tak zlého děje

nemusí být přibližována jejich dokonalost

a může tak též jít o celkovou protidějnost.

Jen celková rovnováha dobra a zla

v dějinách přibližovaná je rozumná,

jež spočívá v míru

a je věcí myšlení a citu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Marx veškerou filosofii

rovněž také náboženství a ostatní myšlení

vidí ve společenském bytí

jako hmotném vznikovém vznikovém ději.

Společenské dějinné vědomí

jako odraz společenského bytí

tvoří výrobní (přírodní a lidské) síly

a rovněž výrobní (vlastnické) vztahy.

Přitom výrobní síly

předurčují výrobní vztahy,

tedy způsob výroby,

jež tvoří společenské uspořádání.

Avšak Marx zle opomíjí

jiné činitele společenského vědomí

a rovněž společenského uspořádání

než pouhé výrobní síly.

Těmito společenskými činiteli

jsou především lidské poznání

celkového nadspoluděje

a jeho postupného vývoje.

A naopak se změnami

přírodního poznání

zcela nezaniká vědomí

jsoucí v minulém ději.

Těmi minulými protispoluději

jsou soukromé vlastnictví

dále i světová náboženství

v pozánikém vznikovém ději.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Násilný boj proti zlému protiději

v kapitalistickém vykořisťování

je v podobě protiprotiděje

jako dobrého spoluděje.

Avšak boj na straně dobra,

kde není jsoucí rovnováha

jak zla, tak i dobra,

provází výbuch zla.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Dobro vždy následuje zlo,

zlo zase volá po dobru,

míru se tak přec nenašlo,

třeba čekat na válku.

Chci-li v míru žít

a vnitřní rovnováhu mít,

pak musím nestranit,

zlo i dobro navždy usmířit.

Kde leží pravý střed

každého z dobrých a zlých dějů,

třeba nalézti z cest,

kde bylo, jest a bude nejméně odporu.

 

Arthur Schopenhauer

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Nemyslí si jako Kant,

že mimosmyslový svět

nemůže člověk znát,

cestou je mu lidský cit.

Cestou lidského citu

vidí světa podstatu

ve slepé přírodní vůli k životu,

jež nepředchází činnost rozumu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Avšak přírodní vůle k životu

je vznikový vznik

či vznikový zánik

předchází i následuje myšlenku

Totiž celistvé lidské myšlení

je jak vznikové konání

tak vznikové vznikání

v nekonečně jednotném ději.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Zároveň přírodní vůle k životu

obsahuje jednoduchou myšlenku,

dobrého děje,

jímž tvoření je.

Vůle k žití

v našem bytí

je ztělesněna našimi pudy

předcházejícími myšlení.

Avšak existuje i myšlená vůle,

jež pudy a jiné děje sjednocuje,

jedním z pudů rovněž lidský cit je,

jenž volí rovnováhu celkového děje.

Cit od pudu se odlišuje,

že v sobě tento obsahuje

rovnováhu celkového děje.

zatímco pud jen podděje.

Tak cit je vznikem po zániku

a výkonu dějového celku,

zatímco lidské pudy

jen podděje spojují.

Naše myšlená vůle

volí rovnováhu

poznanou v citu

či pouhé myšlence.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vůle či poznání v citu

v celkové dějové rovnováze

se ve smyslovém světu

v dokonalém umění děje.

Vůle tak nemusí býti

oděná ve zlé pudy,

avšak v myšlení a citu

může spočinout v míru.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Schopenhauer káže

umrtvení naší vůle

jako protiděj protiděje,

ale mír je v její rovnováze.

 

Sören Kierkegaard

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vidí pravdu našeho bytí

ve výkonném podději

celkového nadspoluděje,

jímž přítomný okamžik je.

V tomto podději,

nedokonalé rovnováze

se střetávají zlé a dobré,

život s věčností.

Bojuje na straně dobra,

jemuž se příčí rovnováha,

a to jak dějového zla, tak i dobra,

jež je pro něj křesťanská pravda.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Kdo nevidí jsoucí rovnováhu

a bezhlavě bojuje proti zlu,

ten nepozná celek Božího míru,

neboť dobro jde se zlem pospolu.

 

Friedrich Wilhelm Nietzsche

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Nietzsche vidí svět

jako dobrý a zlý střet,

nehledá však míru

ale ve zlu vládu.

Jeho vzorec Bytí

spočívá v protiději,

které nad spoludějem vítězí,

jinými slovy v protispoluději.

Takto v boji moci

mezi dobrem a zlem

spatřuje jen vůli,

jsoucí vzniku zánikem.

Tato vůle k moci

v zánikovém vznikovém ději

všechny zlé i dobré myšlenky

dokonale končí.

V boji proti spoluději

Nietzsche bez milosti brojí

proti křesťanství, demokracii, socialismu,

dále proti feminismu, intelektu a semitismu.

Nové hodnoty

spatřuje ve smrti,

tedy ničení,

zlém protiději.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

V lidském myšlení

je každá myšlenka

dobrá z pouze části

a částečně pak zlá.

Vyšší dobrota spočívá

v uchopení celku jsoucna,

nižší dobro a zlo lze též nalézti

v dějové myšlené necelkovosti.

Necelkovost lidské myšlenky

znamená nové uchopení Bytí

v myšleném protikladu,

jež spolu tvoří celku.

Tak i Nietzscheho učení

po vládě dobra

v celosvětové filosofii

se chápe zase zla.

Nejobecnější vjemy světa

nejednoduší cit a myšlenka,

tento silný prožitek nás učí

o nadspoluprotispoluději.

Tedy, že vládne rovnováha

dějového celku dobra a zla,

že zlo nad dobrem nezvítězí,

a rovněž dobro zlo neporazí.

Protože zlé a dobré děje

jsou částečně nedokonalé,

tak jejich rovnováha

spojuje a popírá oba.

Jejich vyšší smlouva

je zároveň spoluděj

nižšího dobra a zla,

zároveň jejich protiděj.

 

5.7 FILOSOFIE 20. STOLETÍ

 

Henri Bergson

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Prostor ztotožňuje s hmotou,

poznatelný je rozumovou cestou,

čas je dle něj dění

poznatelný intuicí.

Intuici lze myslit

jako lidský cit

jako pud, jenž obsahuje

rovnováhu celkového děje.

Filosofie je věc intuice

nepoznatelná v myšlence,

jež v sobě pouze obsahuje

jednodušší podprotispoluděje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Myšlení sice celistvé není,

avšak v jednodušším spoluději

si lidé podobností celek představují,

rovnovážné myšlení doprovází cítění.

Prostornost veškeré hmoty

stejně jako skutečnost pohybu

jsou v nadspoludějovém celku

nadsmyslovýmí spolupodději.

Smysl je zachycuje

pouze nedokonale

v rozmezí četnosti

hmotné jednoduchosti.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Bytí se dle něj děje

v podobě životního spoluděje

a hmotného protiděje,

dění vystupuje a sestupuje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Avšak rovněž v prosté hmotě

jako nižším protispoluději

lze odlišit tvoření a ničení,

jež je života a smrti předchůdce.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Bergson odlišuje jednak morálku

jako vyrovnání společenského celku

a pak jako vyrovnání celku jsoucna,

tedy morálka uzavřená a otevřená.

Dále odlišuje jednodušší myšlení

celkového děje jako statické náboženství,

uchopení celkového děje intuicí

Bergson nazývá dynamické náboženství.

 

William James

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Prosazuje celkový nadspoludějný výkon,

jenž přináší užitek největší,

neboť je protikladný protiděj vyvážen,

což znamená odpor nejmenší.

Zároveň vidí,

že děj celkový

je nad naši myslí

uchopitelný jen city.

 

Dnešní marxismus

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Pojem hmoty

se přibližuje ději

jako základu veškerého jsoucna,

z něhož je složena jeho stavba.

Hmotě je vlastní

pohyb její,

prostor a čas

jsou její část.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Lidské dějové vědomí

je odraz hmoty

a hmotné podstaty,

na němž hmota nezávisí.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vědomí jako hmota

nemůže býti pravda,

neboť hmotný děj

je smyslový vjem.

Mysl jako děj,

jež hmotný vjem

v sobě zachycuje a obsahuje,

má podobu složitějšího děje.

Není myslitelné,

aby děje smyslové

byly zachyceny a uchopeny

skrz stejně složité vědomí.

Vědomí musí býti

o něco složitější,

aby mohlo myslet

jednodušší svět.

Lidské vědomí

je odrazem hmoty,

ale také složitějšího děje,

jež nedokonale uchopuje.

Lidská mysl či lidské vědomí

v pozánikovém vznikovém ději

je složené z jednoduššího děje,

jímž mimo jiné též hmota je.

Lidské poznávání

je ve spoluději

jednodušších a složitějších dějů,

jejich vzájemného dějového vlivu.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Uznání nadprotispoludějů

nalezneme i v marxismu,

jehož dialektický materialismus učí

změnu kvantity v nové kvality.

Zákon dějového vývoje

marxismus zase vidí

v samopohybu hmoty

v protikladné podstatě.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Protiklad zla a dobra

v proti- a spolu- ději,

ve hmotě ničení a tvoření,

v mysli je necelistvá myšlenka.

Boj proti- a spolu- děje

v mysli a hmotě

v jejich rovnováze

jsou zákonem vývoje.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Jednota mysli

a světa hmoty

zákonitě plyne

z jednoty děje.

V učení marxismu

tuto jednotu celku

zprostředkovává hmota

jako prazáklad světa.

O jednotě nás přesvědčuje

výkon myšlenkového děje,

který je nadspoludějný,

tedy s Bytím souladný.

Marxismus veškerou filosofii,

náboženství a ostatní myšlení

většinou spatřuje ve společenském bytí

jako hmotném vznikovém vznikovém ději.

Tuto nadstavbu hmoty

má tvořit i náboženství,

avšak uznává i vyšší pravdu

nadspoludějinného celku.

Tímto poznáním celkového děje,

jenž nepodléhá zákonu třídního boje

a tedy dialektického vývoje,

zejména pak lidský jazyk je.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Dialektiku v lidském vývoji

spatřuje v podobě protiprotiděje,

tedy násilného dělnického boje,

proti jejich vykořisťování.

Avšak boj na straně dobra,

kde není jsoucí rovnováha

jak zla tak i dobra,

provází výbuch zla.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Chceme-li v míru žít

a vnitřní harmonii mít,

pak musíme nestranit

zlo i dobro usmířit.

Cesta nejmenšího odporu

jak vůči dobru tak také ke zlu

je spíše v trade unionismu,

omezenném boji proti kapitalismu.

 

Alfred North Whitehead

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Odmítá filosofie

složitého myšleného děje,

která necelistvá je,

vědomí a předmět odděluje.

Podobně jako v ději

vidí jsoucno v události

reálně jsoucím momentu,

všeho Bytí stavebním prvku.

Tento jednoděj

je nadspoludějný,

což nazývá citem,

což je vztah celkový.

V každém jednoději

se minulé děje odrážejí

a budoucnost předcházejí

v celkové souvislosti.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Obecné zákony děje jsou Boží

podděj v celkovém nadspoluději

jako vznikový děj

všech dober a zel.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dále Boha vidí

v dobrém spoluději,

jež všechno tvoří

v celku i jednoději.

 

Nicolai Hartman

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vychází z myšleného Bytí,

které do posloupných vrstev řadí,

aniž odlišuje jsoucna druhy

ve skutečnosti a lidském myšlení.

Takovéto Bytí

je však nesouvislé,

jeho různé spoluděje

jsou nesloženy.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nejobecnější vjemy světa,

nejjednodušší cit a myšlenka,

tento silný prožitek nás učí

o nadspoluprotispoluději.

Tedy, že celkové Bytí dějové

není přetržité

nýbrž souvislé

v podobě celkového nadspoluděje.

Též Hartman učí,

že veškeré Bytí

je trvání děje,

že vše plyne.

Jednotná podstata děje

tak souvislost podmiňuje,

jelikož děj celkový

pouze mysl dělí.

Tak jako jednak čas

a prostor rovněž pak

Bytí tvoří souvislost

nepřetržitou dějovost.

Tak jako v jiném Bytí

je i každá myšlenka

dobrá z části

a částečně zlá.

Vyšší dobrota spočívá

v uchopení celku jsoucna,

nižší dobro a zlo lze též nalézti

v myšlené dějové necelkovosti.

Necelkovost dějové myšlenky

znamená nové uchopení Bytí

v myšleném protikladu,

jež spolu tvoří celku.

Jejich spoludějová syntéza

jako projev nižšího dobra

je opět dějově protikladná

čili nedokonalá a necelková.

Jednota mysli

a světa hmoty

zákonitě plyne

z jednoty děje.

O jednotě nás přesvědčuje

výkon myšlenkového děje,

který je nadspoludějný,

tedy s Bytím souladný.

Přistupování nových dějů v jsoucnu

spočívá v nadspoluději

mezi jednoduššími ději,

jeho tvořících stavebních prvků.

Nadděj poddějů

jako spoludějná syntéza

je vyšší podoba jsoucna

kvalitativní novum.

 

Edmund Husserl

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V mimoduševním světě

Husserl mluví o podstatě,

toto čisté vědomí

je světa mínění

Tyto podsmyslové děje

vždy samy o sobě

jako hmota a děje jednodušší

nazývá Husserl fenomény.

Fenomény jsou i děje,

jež jsou složitější

čili nadduševní,

jež vědomí zachycuje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Z jednoty celkového děje

plyne duševní

a mimoduševní

skutečnost protispoluděje.

Jednotlivé hmotné děje

se v pozánikovém ději

v duši opět proměňují

a tvoří vyšší spoluděje.

 

Max Scheler

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Uplatňuje učení fenomenologie

ve filosoficko-křesťanské etice,

kde mimoduševnost vidí

v zánikovém spoluději.

Jeho podzániky

jsou lidské hodnoty,

tedy fenomény,

skutečnosti mimoduševní.

Smyslové zániky

jsou pocity libosti a nelibosti,

jejich nadhodnoty

jsou zániky lidské mysli.

Tyto hodnoty mysli

jsou ušlechtilost

a dále pak nízkost

a dále duchovní zániky.

Ty odpovídají citu,

jež uchopují celku,

toto jsou hodnoty

lidského náboženství.

Dále hodnoty dělí

na hodnoty osobní

a dále hodnoty věcné,

jež jsou proti nim nízké.

Lidskou dějovou osobnost

chápe jako nadpředmětnost,

jež v nejsložitějším nadději

se podílí na skutečnosti Boží.

Lidskou lásku chápe

v osobnostním podspoluději

jako tvořivé uskutečnění

celkového spoluděje.

 

Existencionalismus

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Chápe všechno dějové Bytí

v tragickém prožitku lidství,

jako celkového spoluděje

podprotiděj v jeho výkoně.

Podprotiděj je v jednotlivci,

tudíž je osobní, subjektivní.

Ve výkoně celkového děje

člověk jsoucno uchopuje.

Vykonaný podprotiděj

jako existencionální prožitek

je v mezní životní situaci

jako smrt, zápas a utrpení.

Podprotiprotidějem je

zlo, jež proti zlu bojuje

a jest lidský tvůrčí nadspoluděj

či dobro jako náboženský prožitek.

 

Karl Jaspers

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Celkový děj všeho Bytí

nazývá bytí obemykající,

které jako horizont na ústupu

vypovídá o nekonečném celku.

K celkovému nadději

dospějeme transcendencí

postupným skládáním jeho dílčích poddějů,

či ve vnitřním a vnějším spoluději rozumu.

Existence jako lidský děj

je nadsmyslovým celkem,

z jeho nepředurčeného výkonu

můžeme usuzovat na svobodu.

Bytí vidí ve spoluději

mezilidské komunikaci,

jako střet věcné dějinnosti a času,

tedy výkonu podspoludějů a celku.

Celkový děj všeho Bytí

jako absolutní a obemykající

poznáváme transcendencí,

skládáním souvislých věcí.

Existenci v podobě celkového nadděje

ve výkonu nadsmyslového podprotiděje,

v existencionálním prožitku uchopuji

jako bytí v lidském ztroskotání.

 

Jean Paul Sartre

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dle něj Bytí celkového děje

nejsou abstraktní kategorie,

ale je ve výkoně

celkového děje.

Člověka však chápe

v podstatě spoludějně,

od ponoření v temnou nicotu

postupuje k dokonalému celku.

Z nepředurčeného výkonu

usuzuje Sartre na svobodu

člověka ohroženého v nicotě

dobrého a zlého děje boje.

 

Martin Heidegger

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Hlavní a první úlohu současné filosofie

vidí ve zkoumání výkonného podděje

lidské existence v dějovém celku,

Heideggerovými slovy v pobytu.

Nadděj lidského jsoucího pobytu

je bytí v místě, způsobu a času,

jež je nazváno existenční vrženost,

neboť jde o nadvolní skutečnost.

Pobyt je rozvržen

díky svým starostem,

jde o lidský protispoluděj

mezi věcmi a člověkem.

Podděj lidského bytí

je v podprotiději,

neboť se děje v úzkosti

z vlastního nebytí.

Proti lidskému bytí staví

Heidegger lidské nebytí

jako vyklonění do nicoty,

jejich nadspoluděj nevidí.

Celé bytí i nebytí jsou dle něj

neviditelný nadmyslový děj,

proto je úlohou filosofie

pouze připomínati je.

 

Novopozitivismus

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Jako Comte za poznatelné

má pouze smyslové děje,

je třeba myslet jenom děje hmotné,

jež jsou platné vymezitelné a užitečné.

Odmítají filosofické učení

idealistické i materialistické

o podstatě skutečnosti,

jež je ovšem nepoznatelné.

Liší se od učení empirismu,

jež uznává objektivní realitu

za našimi vjemy

danými nám smysly.

Symbolickou logiku

ve Filosofii rovnováhy dějů

chápu jako vznikání složitého spoluděje

proti- či spolu- děje z jednoduššího děje.

Tedy zákony skládání v mysli

složitých proti- a spolu- dějů

z jednoduchých proti a spolu- dějů

v podobě jejich pravdy a nepravdy.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Na veškerou filosofii hledí

dle principu verifikovatelnosti,

tedy zda výkon myšlenky

je celkově nadspoludějný.

Pouze výkon smyslový

je pozitivně možný,

proto většina myšlenek filosofie

jsou dle nich nesmyslné děje.

Tyto nesmyslné myšlenky

jsou iracionální prožitky,

básnění smyslového světa,

které prokáže až věda.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Z jednoty a složitosti celkového děje

plyne existence takových dějů,

jež jsou mimo -smyslové a -myslné,

avšak náleží k dějovému celku.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Jejich teorie vědy

logický jazyk tvoří

jako celek smyslového protispoluděje,

souvislého myšlenkového podspoluděje.

Souvislost veškerého jazyka vědy

má plynout z pojmů

spoludějů složených jednoději,

tak zvaných axiomů.

Jednodějné myšlenky

smyslového protispuludějného celku

vidí v oblasti fyziky,

místo jako všemu společnou myšlenku.

Tento jazyk poskytuje

Filozofie rovnováhy děje,

která všemu společného dělitele

vidí v podobě spoluprotispoluděje.

Na obecné myšlenky hleděli

dle principu verifikovatelnosti,

tedy zda výkon myšlenky

je celkově nadspoludějný.

Dle Poppera jde o falzifikaci,

neboť celkové myšlenky

jsou rozporné v jednotlivém podvýkonu,

avšak souladné jen v nekonečném celku.

Nadspoludějné myšlenky vědecké teorie

se skládají z jednoduchého myšleného děje

v mysli, jež v podobě nadděje

je již apriorně obsahuje.

 

Ludwig Wittgenstein

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Ve svém „Logicko-filosofickém traktátu“

odlišuje jednak oblast dějinného výkonu

jako svět, jenž se má tak a tak,

čili jako fakt čili věcný stav.

Dále Wittgenstein odlišuje

oblast vznikového děje,

myšlenky jako složené skladné a rozkladné

proti- a spolu- děje nepravdivé či pravdivé.

Myšlenky, jež jsou složené

z hlediska jeho filosofie

chápe jako vznikání četného spoluděje

proti- a spolu- děje z jednoduchého děje.

Tyto jednoduché děje

jsou opět ne nebo pravdivé,

a to ve své podstatě

jako spolu- nebo proti- děje.

O mimomyslném ději

dle něj filosof mlčí,

neboť o něm nelze mluvit,

tedy v pojmech myslit.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Z jednoty děje plyne,

že i mimosmyslové děje

mysl nedokonale uchopuje

v pojmové myšlence.

Mimosmyslové protispoluděje,

jež jsou mimo nejobecnější pojmy

jako jsou pojmy jak bytí tak nebytí,

jsou složené a rozložené děje smyslové.

Ve svém „Filosofickém zkoumání“

odmítá svět v myšleném nadspoluději

a souvislý celek Bytí hledá

ve spoluději mysli a jsoucna.

Každý pojem Witgenstein zkoumá

v okolnostech, kdy se ho používá

a tuto myšlenkovou analýzu

pokládá za cestu k významu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Pojem jako myšlenkový spoluděj

může být tak souvisle zařazen

jak svým vznikem

tak svým výkonem.

 

Karl Raimund Popper

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Ve svém díle „Bída historismu“

vidí zlo protiděje ve výkonu,

jež se řídí myšlenkovým vznikem,

jež je pouhým celkovým poddějem.

Jinak řečeno řízení každé společnosti

v podobě složitého nadděje je zlé

dle učení založeného na myšlence

jako zlém či dobrém celkovém podději.

Dobrá společenská vláda

je všech myšlenek syntéza

v podobě jejich nadspoluděje

především v obecné rovině citové.

 

Literatura: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

6. POLITICKÁ A PRÁVNÍ FILOSOFIE

 

6.1 Politická filosofie

6.2 Filosofie práva

 

6.1 POLITICKÁ FILOSOFIE

 

Konfucius

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vidí rovnováhu státního spoluděje

v nalezení rovnováhy lidské duše,

každého z dobrých a zlých dějových celků,

jíž součinné děje kladou nejméně odporu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V praktické vládě

upřednostnil krále,

jestliže jen jeden ve státě vládne

moc nepatří mezi nadspoludějné.

 

Lao-c`

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Viděl, že Bytí ovládá

věčná Boží rovnováha,

která se ovšem vykoná,

i když vládce nic nedělá.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V praktické vládě

upřednostnil krále,

odmítal však vědění

užití nástrojů a zbraní.

Avšak celkové poznání

je skryto v jednoduchém ději,

jehož postupné skládání

je hledání dějinné pravdy.

Bez pravdy není ale míru

ve vnějším světě ani v nitru,

kdo odhazuje přírodní vědu,

vědomě či nevědomě slouží zlu.

 

 

 

Platón

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Platón vidí,

že státní duši

všechny lidské duše tvoří

a vzájemně se ovlivňují.

Tak mezi zákonnou státní duší

a duší lidí

lze mluviti

o spoluprotiději.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Ve státech, kde vládne

jen jeden či skupina lidí

výkon této světské moci

nepatří mezi nadspoludějné.

Takováto vláda je špatná,

a hrozí jí stálá zrada,

protože není nadspoludějem

mezi dobrým a zlým lidem.

Ani způsob této vlády

nezná pravé svobody

proti násilí jeho lidí

a jejich protiprotiději.

Dále rozhodované děje

jsou složeny z mnohých,

pod vládou jen povolaných

znamená myslet omezeně.

K myšlení složitých občanských dějů

rozhodovaných vládou každého státu

je třeba jak myšlení tak i citu

každého z nadspoludějných živých tvorů.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

To platí i o aristokracii,

kde vládnou jen moudří

dlouhou výchovou určení,

jež společně plodí nadlidi.

Kromě stálé hrozby převratu

nenajdou dějovou rovnováhu,

kterou ve složitém státním ději

jen mysl všech občanů vidí.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Jen tehdy možno

najít jednoduchou celkovou harmonii,

když státní právo

neomezuje jedince v jeho nadspoluději.

Proto je vždycky potřeba

osobní rovnost a svoboda,

která jen tehdy ustupuje,

když v něčem nefunguje.

 

Aristotelés

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Ve svém díle Aristotelés pozoruje,

že zákon rovnováhy státního děje

se s rovnováhou lidského jednání

ve své podstatě vždy překrývají.

Rovnováha lidského výkonu

jako jednoduchý nadspoluděj

tvoří složený dějový celek

v rovnováze výkonu státu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Upřednostňuje politeiu, dnes demokracii,

která ustupuje monarchii či aristokracii,

když cestou rovnosti a svobody

nedosáhneme dějové rovnováhy.

Tak je tomu za prvé,

když jednoduché děje

se příčí společné harmonii

avšak jen v míře podstatné.

Podstatnost míry

je vždy osobní

dle toho jaké dotčené osoby

společenskou smlouvu uzavírají.

Za druhé je tomu tehdy,

když se zabýváme složitým dějem,

který se řeší dohromady

obecným myšlením a rovněž citem.

Jde-li o nějakou nesvobodnost

v daném případě naddějovost,

má jít o rovný nadspoluděj

nikoliv nerovný protiděj.

V minulosti, kdy svoboda

byla méně nadspoludějná,

bylo spravedlivé a rovnovážné

právo postupně více vyvážené.

V podobě tyranie či monarchie,

aristokracie či oligarchie

vždy však účelově

v celkové rovnováze.

 

Tomáš Akvinský

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Člověk je součástí nadspoluděje,

v němž se mísí jak dobré tak i zlé,

výkonem tohoto nadspoluděje

je žití člověka ve společnosti a státě.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V praktické vládě

upřednostnil krále,

jestliže jen jeden ve státě vládne

moc nepatří mezi nadspoludějné.

Bůh je celkový nadspoluděj

všech dílčích dober a zel,

proto obraz Boží

spočívá v demokracii.

Světská vláda katolické církve,

která si cestu k rovnováze dějové

v podobě protiprotiděje sama osobuje

nevede k nadspoludějné rovnováze.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Rovnováha státního děje

spočívá ve vyšší smlouvě,

jež uzavírá jak dobré tak i zlé,

všichni včetně katolické církve.

Zažít ve státě míru

lze jen v rovnovážném celku,

kde co nejméně odporu

klade každý ze součinných dějů.

 

Niccolo Machiavelli

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

K andělskému dobrému cíli

mu slouží zlé prostředky,

tak k ovládnutí celku

volí násilí a válku.

Avšak státní protispoluděj

vzhledem k rovnováze Bytí

vyvolává jiných spoluděj,

který zlo naopak zase ničí.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

K ovládnutí dějového celku

lze užít pouze rovnováhu,

která je se jsoucnem v souladu

a umožňuje jít dále kupředu.

 

Hugo Grotius

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Odvozuje nedokonalou společenskou smlouvu,

jež je ztělesněna v dnešním mezinárodním právu

z přirozeného práva,

jež pochází od Boha.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Přirozené právo je naddějem

stojícím nad obyčejným právem,

zavazuje jednotlivce i státy

a toto právo věčně platí.

Právo přirozené a věčné

je celkovým vznikovým dějem,

všech jsoucích dějů středem,

závěrem jsoucnosti dějinné.

 

Thomas Morus

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Na svém ostrově Utopii

zobrazil společnost v nižším spoluději,

kde v lidském konání

je společné vlastnictví bez vykořisťování.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

V dokonalé demokracii

zla a dobra vyšší smlouvy

je lidstvo téměř nadspoludějné

všechno zlo a dobro smířené.

Dokonalá demokracie

toleruje a zajišťuje

dle rovnovážné míry

vše živé dobré i zlé.

V rámci nadspoluděje

potírá své odpůrce,

jež se od celkové harmonie

odchylují v míře podstatné.

Tresty pro odpůrce

nejsou jako přečin četné,

nýbrž jsou rovnovážné

v dobru i ve zle.

Podstata míry

je vždy osobní

dle toho jaké dotčené osoby

společenské smlouvu uzavírají.

 

Thomas Hobbes

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dle Hobbese je lidstvo bez státu

ve stálém válečném stavu

a v touze po trvalém míru

přenáší svou moc na královskou vládu.

Tak dobrý protiděj protiděje

vyšší nadspoluděj nenastoluje,

jestliže jeden výlučně vládne,

moc nepatří mezi dokonale spoludějné.

 

John Locke

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Dle Locka je stát taková smlouva,

která pojí občanská dobra a zla,

vzniká z nadspoludějného souhlasu

všech lidských dějů obsažených v celku.

K udržení celostátní rovnováhy

spočívající v občanském nadspoluději

slouží v demokracii princip většiny

a princip rovného zastoupení.

Státním účelem,

zánikovým dějem

je nalezení rovnováhy Bytí

složené i z rovnováhy lidí.

Stát, jenž se nedrží

Boží rovnováhy,

pozbude důvěru vlastních lidí

kvůli dobrému a zlému protiději.

Nedůvěra lidí

pramení v protiději,

jímž se rovnováha Bytí

svému odpůrci mstí.

Stát, jenž není nadspoludějný

v dobrém a zlém ději,

zaniká odporem vlastních lidí

a z vyšší moci Bytí.

 

Charles de Sécondat, baron de la Bréde et de Montesquieu

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Má-li být státní vláda

s Bytím rovnovážná,

musí všeobecná býti,

ve vyšším smluvním ději.

Rovnovážnost se všemi

jednotlivými ději Bytí

podobu vyšší smlouvy

mezi vládními odborníky.

Jimi jsou všichni původci

nadspoluprotispoluděje státního a vládního

vznikového, výkonného a podvznikového

zákonodárci, úředníci a soudci.

Rozdělení moci umožňuje

v případě dílčího protiděje

omezit jeho ničivé působení

v rámci společenské smlouvy.

Rovnováhu mezi odborníky

zajišťuje teorie dělby moci

Francouze Charlese Montesquieu

ve vyšším spoluprotispoluději.

 

Jean Jacques Rousseau

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vidí účel státní

v rovnováze Bytí,

jež se někdy liší

od rovnováhy lidí.

Rovnováha Bytí

zvaná obecnou vůlí

se zjistí pomocí hlasování

lidí s vyváženou myslí.

Lidé, jejichž poznání

se rovnováhy nedrží,

se však v hlasování mýlí

v podobě vůle všech lidí.

Je třeba vždy vidět,

že hlas každého jednotlivce,

je součástí dobrého a zlého děje,

jehož střed třeba nalézt.

Tak se vůle lidí

na celkové vůli

Božího Bytí

svou částí podílí.

Zároveň stát, jenž se nedrží

celkové rovnováhy Bytí,

pozbude důvěry vlastních lidí

kvůli dobrému a zlému protiději.

 

6.2 FILOSOFIE PRÁVA

 

Přirozené právo (Aristoteles, Marcus Tullius Cicero,Tomáš Akvinský, Hugo Grotius, John Locke)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Jeho stoupenci věří v právo,

jež je jakési vyšší ideálno,

které je nad lidským platným právem,

Bůh, přirozenost a rozum jsou pramenem.

Jeho jsoucí odraz

je institut základních lidských práv

v moderních ústavách,

jež zakládají současný moderní stát.

Odpůrci odmítají ideálno,

jež utváří lidské právo,

takové právo by bylo nepružné

a rovněž není všem samozřejmé.

 

(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Cicero )

 

Pozitivní právo (John Austin)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Stoupenci uznávají jen právo,

jež je ve státu skutečně platno

jako příkaz suveréna,

jež jeho porušení trestá.

Odpůrci odmítají

rozpor platného práva a morálky,

jež právo často utváří,

a ospravedlnit režimy diktátorské a totalitní.

 

Normativní právo (Hans Kelsen)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Stoupenci uznávají

pouze státní právo pozitivní,

jež se však řídí

formálními zákony myšlení.

Odpůrci namítají,

že stejně jako právo pozitivní

tyto apriorní formy

nevylučují režimy diktátorské a totalitní.

 

Historicko-právní škola (Karl von Savigny)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dle nauky filosofie Hegelovy

vidí právo v dialektickém vývoji,

k řádnému právnímu chápání

je třeba historického zkoumání.

Filosofická škola je cenná

pro podrobné historické výzkumy práva

a odpůrci kritizována

pro závislost a vyzdvihování národního práva.

 

Sociologický přístup (Roscoe Pound, Max Weber)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vidí celkovou právní podstatu

ve vyvažování společenských zájmů

buď jednotlivé bytosti

či společenské skupiny.

Tento přístup hledá

dílčí společenské zájmy

a dále též zkoumá

právní společenské dopady.

Odpůrci mu však vytýkají

diktát společenské většiny,

jež nemusí být dobrá

a může být škodlivá.

 

Právo dle Filosofie rovnováhy

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Právo jako společná myšlenka,

která je státem vynutitelná,

je tedy složitým dějem

obecně protispoludějem.

Přirozené právo je naddějem

stojícím nad obyčejným právem

ale i právem spravedlivým,

je právem věčně platným.

Právo přirozené a věčné

je celkovým vznikovým dějem

závěrem jsoucnosti dějinné.

Je dokonalým nadspoluprotispoludějem,

jež je smlouvou s každým dobrem a zlem,

v níž jsou děje všechny,

co nejméně se příčící.

Právo je spravedlivé,

je-li přijato všemi živými,

na které se vztahuje,

protože jim slouží.

Takovýto právní kompromis

zahrnuje všechny živé jak dobré tak i zlé

v podobě nejméně odporujícího nadspoluděje,

kterým neotřese nic.

Odrazem spravedlivého práva

je dnešní demokratická podoba,

protože všeobecná lidová moc

odráží občanskou nadspoludějnost.

Jaké právo má být tedy zlé,

právo jen některými přijímané,

pak právo očividně škodlivé

byť všemi živými tvory odsouhlasené.

Dále jsem přemýšlel,

kdy povolat státní právo,

aby potíralo příčící děj

byť je to zlo nebo dobro.

I dobrem lze právo porušit,

od střední cesty se odchýlit,

protože po přehnaně dobrém ději,

ho osudové váhy zlem vyvažují.

Svoboda na prvním místě je

jako část celkového nadspoluděje,

kterým ničím neomezen je,

v podobě jednotlivcova podděje.

Jen tehdy možno

najít celkovou jednoduchou harmonii,

když státní právo

neomezuje jedince v jeho nadspoluději.

Proto je vždycky potřeba

osobní rovnost a svoboda,

která jen tehdy ustupuje,

když v něčem nefunguje.

Tak je tomu za prvé,

když jednoduché děje

se příčí společné harmonii

avšak jen v míře podstatné.

Dokonalá demokracie

toleruje a zajišťuje

dle rovnovážné míry

vše živé jak dobré i zlé.

Tresty pro odpůrce

nejsou jako přečin četné,

nýbrž jsou rovnovážné

v dobru i ve zle.

Podstata míry

je vždy osobní

dle toho jaké dotčené osoby

společenskou smlouvu uzavírají.

Za druhé je tomu tehdy,

když se zabýváme složitým dějem,

který se řeší dohromady

obecným lidovým myšlením a citem.

Jde-li o nějakou nesvobodnost

v daném případě naddějovost,

má jít o rovný nadspoluděj

nikoliv nerovný protiděj.

V minulosti, kdy svoboda

u lidí byla méně nadspoludějná,

bylo spravedlivé a rovnovážné

právo postupně více vyvážené.

V podobě tyranie či monarchie,

oligarchie a aristokracie

tedy stále složitějšího nadspoluděje

byly vyvažovány mezilidské boje.

Vláda jednotlivce monarchy

a stále se zvětšující skupiny

plynula ze stálého smiřování

dobra a zla v nadspoluději.

V dokonalé demokracii

zla a dobra vyšší smlouvy

je vše živé téměř nadspoludějné

všechno zlo a dobro smířené.

Pojetí práva jako společenské smlouvy

zachovává dualitu práva přirozeného a platného

jako v přirozenoprávní filosofii,

je pozitivně právní s filosofií práva pozitivního.

V souladu s historickou školou

prochází právo smluvní změnou,

v souladu se sociologickým přístupem

je obojí právo společenským jevem.

Předmětem sociologického zkoumání

může být jak jeho přijímání,

tak jeho skutečné plnění

v mezilidské státní společnosti.

Pojetí práva jako společenské smlouvy

je tedy ztělesněné v nadspoluději,

v níž se nedokonalé myšlenky

skladebné i rozkladné v celek smiřují.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 7. DĚJINY LIDSTVA

7.1 Pravěk

7.2 Starověk

7.3 Středověk

7.4 Novověk

7.5 Izrael

7.6 20. Století

 

7.1 PRAVĚK

 

Cesta k Homo sapiens

(od počátku do 10 000 př. Kr.)

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nedokonalý přírodní nadspoluděj

znamená boj nižších dober a zel,

když jedno nově zvítězí,

druhé ho následně poráží.

V boji dobrého a zlého děje

se četnost neustále zvyšuje

a jejich vzájemná rovnováha

znamená střídání dobra a zla.

Cesta z tohoto vývojového koloběhu

vede přes dokonalou rovnováhu,

jež znamená částečné popření

dobra a zla v jejich harmonii.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Příhodné suchozemské podnebí

před koncem třetihor

znamenal množení fauny a flory

a člověk vyhrál svůj boj.

První prapředek člověka

v zastoupení (dubové opice)Dryophitheca

a následovníka (Rámovy opice)Ramaphitheca

spatřil v dějinách světlo světa.

 

Pozn: Ráma je indický mytologický král

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V boji proti přírodě

a rovněž proti sobě

převládl ten silnější

v Evropě, Africe a Asii.

Na konci třetihor

nastal ledový zmar,

mnohé druhy tedy vymřely,

jež v boji přírody prohrály.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V boji nemilosrdné přírody

lidští předci dobře obstáli

v ztělesnění (jižní opice)Australopitheca

a dále též (Homo habilis)zručného člověka.

Potomkem v době čtvrtohor

byl ve vývoji (Homo erectus)člověk vzpřímený,

jež jako lovec a sběrač potravy

znal jednoduchou zbraň a nástroj.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V boji proti přírodě

a rovněž proti sobě

převládl opět ten silnější,

tak zvaný (Homo sapiens)člověk rozumný.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V boji přítomného dobra a zla

lidská existence nevyhynula,

nýbrž v mírném zemském podnebí

se zrodil a žil člověk rozumný.

Jeho další zástupce

jeskynní člověk neandrtálský

žil v době ledové

a vzdoroval nepřízni přírody.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V boji proti přírodě

a rovněž proti sobě

převládl v Evropě ten silnější,

člověk rozumný-cromagnonský.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Přes nepřízeň přírody

končící ledové doby

ve vzájemném dobrém a zlém boji

se zrodil člověk rozumný.

Jako bratr dnešního moderního člověka

byl již nadán rozumem,

vládl kamenným nástrojem

a vytvářel nábožensko-umělecká díla.

Člověk rozumný

postupně osídlil zemi,

zprvu lovem a sběrem

si obstarával pokrm.

 

Revoluce neolitická-mladší doby kamenné

(10 000 - 3 000 př. Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Poznávání zákonů přírody

dalo vznik zemědělství

skrz nevědomé šlechtění

a později i chovatelství.

První pěstované plodiny

byly v Mezopotámii a Středomoří,

a dále potom Egyptu a Přední Asii

pšenice a ječmeny.

První chovaná zvířata

byly sob, ovce a koza,

postupně zprvu smíšené zemědělství

se dělilo na zemědělství a pastevectví.

K dokonalému zpracování kamene

přistupuje hrnčířství a metalurgie,

nastupuje doba bronzová

a s ní nově vynález písma.

Společné obdělávání půdy

přispělo ke slučování lidí

ve velké zemědělské vesnice,

z nichž se vyvinuly první říše.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Zprvu rovná společnost

se přetváří v nadřazenost,

urození, králové a kněží

utlačují svobodné a otroky.

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení

chudých a bohatých lidí

o bohatství a také území.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Náboženské představy

a jejich společné konání

slouží pochopení celku Bytí

avšak i společenské nerovnosti.

Ve střídání skládání či tvoření

a jeho následném rozkladu či ničení

se postupně dokonává

dobra a zla rovnováha.

Dokonalá dějová rovnováha

obsahuje všechny zla a dobra,

popírá z nich přehnané

v zájmu celkové harmonie.

Ve vztahu k vnější přírodě

znamená šetřit její zdroje,

kdy omezuje spoluděje

pro hrozbu jejich protiděje.

Dále to znamená

omezený boj proti přírodě

s ohledem na její zla

v podobě podprotiprotiděje.

Ve vztahu lidské evoluce

znamená porážet nepřítele

a jeho zlo porážkou omezené

začleňovat do nadspoluděje.

 

7.2 STAROVĚK

 

Vyspělé kultury Mezpotámie

(3 000 - 331 př. Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo v Mezopotámii

ke slučování tamních lidí

ve větší městské celky.

Společné zavlažování

v zemědělské vesnici

sloučené ve větším městě

předznamenalo vznik říše.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení,

tak si města Sumerů

podrobil jeden z králů.

Postupně v dobyvačné válce

zvítězil král Sargon první

a s ním kmeny semitské

a je prorazili zase Gutejci.

Po jejich vypuzení Sumery

zvítězili amoritští nomádi,

rozpory mezi jejich kmeny

podnítily dobyvačné válčení.

Tak si všechna města kmene Amoritů

podrobil Chammurabi král Babylónu,

jeho následné slabosti

využili další nájezdníci.

Říši v jižní Mezopotámii

tak zvanou Babylónii

vyvrátila říše Chetitů železa vynálezců (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Doba_%C5%BEelezn%C3%A1 ),

což poskytlo mocenskou volnost severu.

V severní Mezopotámii

válčení dalo vznik Asýrii,

která se však posléze zhroutila

pod nájezdy mořského národa.

Neustálé mocenské boje

daly základ novoasyrské říše,

která nejprve dobyla mnohá území,

pak ji rozbili Babylóňané a Medejci.

Novobabylónskou říši

si podmanili Peršané,

jež dobyli velká území,

než je porazili Řekové.

Vláda, státní náboženství

i pozemkové vlastnictví

byly v rukou úzké skupiny

původců společenské smlouvy.

Mezopotámskou společnost

ovládla lidská nadřazenost,

urození, králové a kněží

utlačují svobodné a otroky.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách vítězství

se rozvíjí literatura a stavitelství

jako palácové a chrámové stavby

či Epos o Gilgamešovi.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

pouze o vládě nemnoha

nemůže dlouho odolati

proti rovnější společnosti.

Silná je pouze dokonalá rovnováha,

kdy členy společenské smlouvy

všichni státní občané tvoří

a je sloučením všeho dobra a zla.

Rovnováha v politice

znamená porážet nepřítele

a jeho zlo porážkou omezené

začleňovat do nadspoluděje.

 

Starý Egypt

(3 000 - 332 př. Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo v egyptské zemi

ke slučování místních lidí

ve stále větší společenství.

Společné zavlažování

v zemědělské vesnici

sloučené ve větší celky

předznamenalo vznik říší.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení,

tak se vláda celého Egypta

sjednotila v rukou faraóna.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Rozkvět Staré říše

za třetí dynastie

znamenal také stavbu pyramid,

na nichž pracoval podřízený lid.

Vláda jediného faraóna

se postupně rozpadla,

v podobě dobrého protiprotiděje

jí kněžstvo, šlechta i lid odporuje.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Boj po rozpadu Staré říše

skončil vítězstvím krále,

jenž Střední říši sjednotil

a válkami ji opět rozšířil.

Boj faraónovy vlády

a podmaněné šlechty

ukončil vpád Semitů

a nadvláda Hyksósů.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V podobě protiprotiděje

zahájil král thébský

osvobozenecké boje

a založil Novou říši.

Za vlády krále Ramesse II.

nastává mírový rozkvět říše

a vznikají mnohé stavby,

jež se zčásti dochovaly.

Vláda jednoho faraóna

se postupně rozpadla

na jižní chrámový stát

a sever královských vlád.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Boj faraónovy vlády

a jižního státu kněží

ukončil vpád Núbijců

a poté vláda Asyřanů.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V podobě protiprotiděje

zahajují místní králové

postupně osvobozenecké boje,

až sjednotili vládu v Egyptě.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vládce 26. dynastie

si podrobili Peršané,

jež zase vystřídali v Egyptě

jako osvoboditelé Řekové.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Nedokonalá rovnováha

se v Egyptě projevovala

ve střídání tvořivého dobra

a následného ničivého zla.

Nejdříve jenom vláda mála

si v bojích Egypt podmanila,

pak v období dlouhodobého míru

došlo zas ke kulturnímu rozkvětu.

V boji utlačených za práva

se jednotná říše rozpadla,

ti však místo spolupráce

přistoupili k vzájemné válce.

 

 

Kréta a Mykény

(2 000 - 1200 př. Kr.)

 

Kréta

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo na krétském území

ke slučování tamních lidí

ve větší jednotné státní celky.

Ke vzniku většího společenství

přispěl také rozvoj obchodování

uvnitř krétské společnosti

rovněž i s ostatními sídly.

Za účelem obchodu

vybudovali lodní flotilu,

jíž ovládli cesty obchodní

v celé oblasti Středomoří.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Neznalost boje

využili Mykéňané,

jež ovládli paláce

stojící na Krétě.

Obchod na Krétě

byl zřejmě státem řízený,

což dokládají záznamy

státní hierarchie.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Stát, jenž nezná boje

v podobě protiděje,

jež poráží a přičleňuje,

neodolá zlé válce.

I dokonalý nadspoluděj

neskončí zlý protiděj

ať již uvnitř společnosti

či vně její skutečnosti.

Tak lze dokonalého míru

dosáhnout pouze v celku,

kdy společenskou smlouvu tvoří

jak občané dobří tak i občané zlí.

 

Mykény

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

 

Zemědělství a následné bohatství

podnítilo postupné slučování lidí

stejně tak i dobyvačné války

mezi nimi také Mykéňany.

Ke vzniku státního společenství

přispěl i rozvoj obchodování

uvnitř společnosti

i s ostatními sídly.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Mykéňané dobyli Krétu,

převzali jejich flotilu

a dále obchodní styky

v celé oblasti Středomoří.

Mykénskou společnost

ovládala nerovnost,

jejich králové a rovněž urození

utlačovali svobodné a otroky.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vlády malé skupiny

se postupně rozpadly,

v podobě tvořivého protiprotiděje

je odstranily sociální nepokoje.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

jen o vládě nemnoha

nemůže déle odolati

boji ve společnosti.

Trvalá je dokonalá rovnováha,

kdy členy společenské smlouvy

všichni státní občané vytvoří

a je sloučením jejich dobra a zla.

 

Čína před sjednocením

(2 205 - 206 př. Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo na území Číny

ke slučování tamních lidí

ve větší státní celky.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení,

tak se vláda v celé Číně

ocitla v rukou prvního císaře.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách dávné čínské jednoty

byly položeny základy státní správy,

rozvíjelo se zemědělství,

když byly regulovány řeky.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vláda jediného císaře

vyvolala mocenské boje

jednoho z mnoha podřízených rodů,

rod Čou svrhl posledního z Šangů.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vláda jediného císaře,

který ostatní utlačuje,

se postupně rozdělí

na jednotlivá knížectví.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Následné dobyvačné boje

mezi jednotlivými knížectvími

znamenaly opětovné sjednocení

v rukou Čchin dynastie.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách válečných vítězství

se rozvíjí filosofie, stavby a umění,

nastupuje doba bronzová

a s ní pak vynález písma.

Hrůzovláda posledního císaře

podnítila lidová povstání,

což znamenalo pád jeho říše

a opětovné čínské rozdělení.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

jen o vládě nemnoha

nemůže dlouho odolati

boji uvnitř společnosti.

Trvalá je dokonalá rovnováha,

kdy členy společenské smlouvy

všichni dějoví činitelé vytvoří

a je sloučením jejich dobra a zla.

 

Perská říše

(6. století př. Kr. - 7. století po Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo na území Iránu

ke slučování tamních lidí

ve větší vesnické celky.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení,

tak se vláda na rozsáhlém území Iránu

ocitla v rukou médských a perských králů.

Perský král Kýros II. Veliký

velice rozšířil vlastní říši,

válkami obsadil cizí území,

v čemž pokračovali i nástupci.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách vítězství

se rozvíjí správa i stavby,

budují se nové cesty

stejně jako plavební kanály.

Na dobytém území

je zachována státní správa

stejně jako náboženství,

spojovala je perská vláda.

Vláda jediného krále

vyvolala mocenské boje,

moc získal Gaumáta,

jehož svrhla až nová vláda.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Obrovskou perskou říši

vyvrátili řečtí válečníci,

Seleukos generál Alexandra Velikého, řeckého krále

položil základy nové velké říše.

Noví iránští dobyvatelé

byli Parthové a Římané,

nomádské kmeny Parthů

založili dynastii Arsakovců.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V podobě protiprotiděje

zahájili Sásánovci

osvobozenecké boje

a založili novou říši.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Sásánovský král Ardašír první

postupně rozšiřoval svou říši,

pomocí válek obsadil cizí území,

v čemž pokračovali i nástupci.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vláda jediného krále,

který ostatní utlačuje,

vyvolává sociální nepokoje,

jichž se lid i šlechta zúčastňuje.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Bohatství a slabost Iránu

podnítily arabskou armádu,

jež ve vítězné dobyvačné válce

na jeho úkor rozšířila hranice říše.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Vláda jediného krále

či s ním spřízněné aristokracie,

jež ostatní lid utlačuje,

je slabá pro společenské boje.

Společenská smlouva

jen o vládě nemnoha

nemůže déle odolati

rovnější společnosti.

Vnitřní společenské boje

rozšiřují podíl na vládě,

vnější ohrožení nerovné společnosti

jsou chudé kmeny s větší rovností.

Silná je dokonalá rovnováha,

kdy členy společenské smlouvy

všichni živí tvorové na světě tvoří

a je sloučením dobra a zla.

 

Řecko a helénismus

(750 - 2./1. století př. Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Zemědělství a následné bohatství

podnítilo pozdější slučování lidí

stejně tak i dobyvačné války

mezi nimi také řecké Dóry.

Ke vzniku městských států

přispěl i rozvoj obchodu

uvnitř řecké společnosti

rovněž i s ostatními sídly.

Velký přebytek řeckých obyvatel

znamenal zakládání nových sídel

na pobřeží Středozemního moře,

jež se rozvíjely hlavně obchodně.

Rozvoj státního obchodu

přispěl k zadlužení lidu,

spor bohatých a dále chudých

řešili tyrani ve státních zásazích.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vláda plnoprávných občanů

znamenala však vládu útlaku

v Aténách nesvobodných otroků

a ve Spartě původních heilótů.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dobyvačné války Peršanů

odrazili Řekové v boji vítězně

u Salamíny a u Marathónu,

o což se zasloužili hlavně Atéňané.

Cesta mírové spolupráce

malých řeckých městských států

dala vzniknout Aténskému spolku

a rovněž rozkvětu v kultuře.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Následné dobyvačné války

mezi městskými státy

skončily vítězstvím Sparty,

jíž zase porazily Théby.

Sjednocení a vznik říše

znamenalo až vítězství

makedonského krále,

jímž byl Alexandr Veliký.

Alexandr Veliký porazil

řecké státy též i Persii,

dobyl obrovská území

a tažení smrtí zakončil.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Smrt svrchovaného krále

vyvolala mocenské boje,

Egypt ovládli Ptolemaiovci,

Sýrii a Persii zas Seleukovci.

Následovalo období rozkvětu,

v němž řecká kultura

ovládla kulturu dobytého východu

stejně jako velmoc Říma.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

pouze o vládě nemnoha

nemůže v delším čase odolati

boji uvnitř i vně společnosti.

Trvalá je dokonalá smlouva,

kdy členy společenské smlouvy

všichni obyvatelé vytvoří

a je sloučením dobra a zla.

Rovnováha v běžné politice

znamená porážet nepřítele

a jeho zlo porážkou omezené

začleňovat do nadspoluděje.

 

Světová říše Říma

(753 př. Kr.- 476 po Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Zemědělství a následné bohatství

podnítilo slučování lidí

stejně tak i dobyvačné války

mezi nimi i Římany.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Římané pod vládou Etrusků

si podrobili celé území Latinů

s etruským králem ve svém čele

sjednoceni v městském státě.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vláda jediného krále,

který ostatní utlačuje,

sjednotila přední rody,

jež z Říma krále vyhnaly.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

V dobyvačné válce

Římané postupně ovládli

celé dnešní italské území

a položili základy říše.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V podobě dobrého protiprotiděje

ovládly Řím sociální nepokoje,

šlechtické rody sdružené v senátu

omezili pak plebejští tribunové lidu.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Obecná společenská smlouva

umožnila jednotnému Římu

vést válku proti Kartágu

o vedení tehdy známého světa.

Kartágo bylo nakonec zničeno

ve třech punských válkách,

nepomohlo mu válečné umění Hannibalovo

a Římané stáli na jeho troskách.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Dlouhé vítězné války

znamenaly bohatství některých

avšak rovněž chudobu mnohých

a společenské rozpory.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Boj urozených a bohatých

s chudými bezzemky

dal moc římskému císaři

za podpory mas lidu a armádních.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Moc jediného principa

přispěla ke kulturnímu rozkvětu

a rozšíření území římského státu,

což umožnila jednotná vláda.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Trvající společenské rozbroje,

vnější germánské útoky,

boje mezi Římany a cizinci

vyústily v absolutní moc císaře.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Vláda jediného císaře,

který ostatní utlačuje,

vyvolala sociální nepokoje,

jimiž se moc rozdrobuje.

Útoky germánských kmenů

využily slabost Západořímské říše,

sesadily posledního římského císaře

a nastolily vlastní vládu.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Obecná rovnováha dějinná

spočívá ve střídavém vítězství

tvořivého dobra a ničivého zla

dokonaná pak v jejich smíření.

Dokonalá rovnováha dějinná

k níž vývoj postupně směřuje

je v obecné společenské smlouvě,

jež smiřuje původce dobra i zla.

Rovnováha v dějinné politice

znamená porážet nepřítele

a jeho zlo porážkou omezené

začleňovat do nadspoluděje.

 

Indie

(2 500 př. Kr.- 700 po Kr.)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo na indickém území

ke slučování místních lidí

ve větší městské celky.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik hmotného bohatství

podnítil dobyvačné válčení,

tak se vlády Indie

chopili bílí Árjové.

Dobyvatelé rozdělili původní lid

do čtyř hlavních sociálních kast,

což pomocí náboženských pravd

utužilo árijskou nadřazenost.

Mezi árijskými státy

vypukly prudké války,

za pomocí Buddhova učení

založili Maurjové svou říši.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách jejich vítězství

se rozvíjí státní správa a zákony,

v dobách Ašókovy absolutní vlády

moc rodu Maurjů vrcholí.

Vláda jediného panovníka

se postupně rozpadla,

na území jeho říše

se střídají vládcové.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Slabosti rozdělené Indie

využili cizí dobyvatelé,

Řekové, Skythové, Parthové a Kušané,

ti poslední se na území Indie usadili trvale.

Mezi všemi indickými státy

pokračovaly prudké války,

z tohoto dlouho trvajícího boje

povstala Guptovská dynastie.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách válečných vítězství

se rozvíjí kultura a náboženství,

tento zlatý věk klasické Indie

umožnil mír uvnitř celé říše.

 

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Společenská smlouva nemnoha

nájezdu rovnoprávných Hunů

nakonec odolat nemohla

a rozpadla se na více států.

Následující dějinné období

trvaly války mezi státy

pod vládou místních dynastií,

jež soupeřily o získání moci.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

pouze o vládě nemnoha

nemůže na dlouhý čas odolati

bojům uvnitř a vně společnosti.

Trvalá je dokonalá rovnováha,

kdy členy společenské smlouvy

všichni jsoucí původci děje tvoří

a je sloučením jejich dobra a zla.

 

7.3 STŘEDOVĚK

 

Stěhování národů

(4. - 6. století)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Zemědělství a následné bohatství

stejně tak i dobyvačné války

podnítily slučování místních lidí

a dalo vznik i římské říši.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vznik římského bohatství

podnítilo dobyvačné válčení,

tak se v Evropě na území římského státu

střídaly nájezdy Germánů ale i Slovanů.

Caesar při dobývání Galie

narazil na germánské voje,

vojáci císaře Marca Aurelia zadrželi

pronikající Markomany na Dunaji.

Východořímskou říši potom porazili

u Drinopolu pronikající Vizigóti,

dále postupující hunské kmeny

zastavili Římané na francouzských Katalaunských polích.

Vandalové pronikli do Hispánie,

kde položili základy vlastní říše,

později pronikli do Afriky,

kde založili své království.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Římská říše přijímala Germány,

přidělovala jim pozemky

a včleňoval je do armády,

stávali se plnoprávnými občany.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Vizigóti ovládli jižní Galii

a poté se usídlili v Hispánii,

Ostrogóti dobyli Itálii

a založili zde vlastní říši.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

V dobách vítězství

se v ostrogótské říši

rozvíjí kultura a také stavitelství,

což později přejímá Karel Veliký.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Poté Itálii obsadili

východořímští císaři,

kteří dobyli i vandalské území.

a dále i jihovýchodní Hispánii.

Východořímskou říši

Peršané porazili

a poté další noví dobyvatelé, jimiž byli Arabové

a v pozdním středověku její území obsadili Turkové.

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):

 

Nejtrvalejší z říší

založili franské kmeny,

když král sálských Franků

ovládl celou západní Evropu.

Anglové a Sasové

se přeplavili do Anglie,

kde se následně trvale usídlili

a v bojích království sjednotili.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):

 

Do východní Evropy

vpadly slovanské kmeny

spolu s kočovnými Avary,

později přišli Maďaři.

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společenská smlouva

pouze o vládě nemnoha

nemůže v čase odolati

proti rovnější společnosti.

Vítězství rovnoprávných národů

zobecňuje společenskou smlouvu

mezi útočnými kmenovými válečníky

a podrobenými původními obyvateli.

 

Islám a arabský svět

(kolem 570 - 8. století)

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj:

 

Ke vzniku městských celků

přispěl též rozvoj obchodu

uvnitř arabské společnosti

zejména však mezi ostatními.

Hlavním zdrojem obživy

bylo pro kočovné Araby,

kteří byli rovní ale roztříštěni,

rozsáhlé velboudí chovatelství.

K jejich rychlému sjednocení

přispělo Muhammadovo náboženství

navazující na židovství a křesťanství

ale i vojenské podrobení.

 

Proti-(příp. protispolu-)děj:

 

Jedním z pilířů islámu

je vést dobyvačnou válku

a šířit tak své náboženství

mezi ostatními národy.

Pomocí dobyvačné války

si Muhammadovi nástupci

podrobili mnohá území

především v Africe a Asii

 

Spolu-(příp. protiproti-)děj:

 

Na dobytém cizím území

zachovávali původní státní správu

i omezenou náboženskou svobodu

a šířili islámské náboženství.

V podobě protiprotiděje

proti chalífově jednotné vládě

vypukly mocenské boje,

z nichž vzešla abbásovská dynastie.

Za vlády abbásovských chalifů

v období vnitřního i vnějšího míru

došlo k všeobecnému rozkvětu

na poměrně dlouhou dobu.

 

Nadspoluprotispoluděj:

 

Společenská smlouva

pouze o vládě nemnoha

nemůže v čase odolati

proti rovnější společnosti.

Dokonalejší rovnováha

cestou dějinného vývoje

v obecnější smlouvě

jak dobra i zla spočívá.

 

Středověk Dálného východu

(4. - 14. století)

 

Čína

 

Nadspoluprotispoluděj (Bůh):

 

Společné obdělávání půdy

přispělo ke spoluději lidí,

protidějné války mezi sídly

daly vzniknout jednotné říši.

V době vítězství

absolutní moci

došlo k nastolení míru

a spoludějnému rozkvětu.

Obecná rovnováha dějinná

spočívá ve střídavém vítězství,

tvořivého dobra a ničivého zla

se stále se zvyšující četností.

Dokonalá rovnováha dějinná,

k níž dějinný vývoj postupně směřuje

je ve všeobecné společenské smlouvě,

jež smiřuje původce dobra i zla.

Protidějná vláda jednoho císaře

znamenal společenské rozbroje,

moc v rukou jediného panovníka

se v protiprotiději územně rozpadla.

Jednotlivé státy

vedli spolu války

v podobě protiděje

zakládaly své říše.

Jiná podoba zlého protiděje

znamenala cizí dobyvatele,

kteří založili vlastní říši

opět s absolutními vládci.

Rovnováha v dějinné politice

znamená porážet nepřítele

a jeho zlo porážkou omezené

začleňovat do nadspoluděje.

Podobu protiprotiděje

měl rozpad dynastie Čchin,

podobu protiděje

měl vznik dynastie Chan.

Podobu spoluděje

mělo další upevnění říše,

podobu protiděje

měla absolutní moc císaře.

Podobu protiprotiděje

měl potom rozpad říše

a boj proti útočnému nájezdu

nomádských kmenů na severu.

Podobu protiděje

měli dobyvačné boje

nájezdníků jménem Čopové,

kteří vládli v severní Číně.

Podobu protiprotiděje

měl opětovný rozpad říše,

podobu protiděje

měla Sungů říše.

Podobu spoluděje

mělo upevnění říše,

podobu dobyvačného protiděje

měla vláda mongo