4. NÁBOŽENSTVÍ
4.1
Úvod
4.2 Hinduismus
4.3 Židovství
4.4 Křesťanství
4.5 Buddhismus
4.6
Islám
4.1 ÚVOD
Mnohé náboženské děje
se odlišují od filosofie,
která se spíše o myšlení opírá,
náboženství je hlavně cit a víra.
Pouhá víra bez myšlení
popírá jednotu a stupňovitost děje,
citu bez myšlení není,
jinak jimi lidstvo Ďábel klame.
Většina věrouk se dopouští chyby,
nevěří, že Bůh miluje oba syny
dobrého tvořivého Anděla a zlého ničivého
Ďábla,
že neporušena je nadspoluprotispoludějná
rovnováha.
Některá náboženská učení
hlásají takový protiprotispoluděj,
že lidské zlo se odčiní
jen stejně velkým ničivým zlem.
Až dobro zvítězí,
navždy prý zlo zničí,
věčný spoluděj nastolí
dějiny na svém konci.
Takovýto zánik všeho děje
Božímu dějovému vzniku odporuje,
samo v sobě rozporné je
Bytí, které svou část nemiluje.
Bytí je jak dobré tak i zlé,
jedná se o dva Boží syny,
mezi ně Bůh děje rozděluje
a neshledává na nich viny.
Bůh je celkovým dějem
složený ze svých synů,
jež jsou dobrem a zlem,
splývají se vším jsoucnem.
4.2
HINDUISMUS
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Do Indie vpadl kmen Arjů
což znamená urození či vznešení,
a nalezli pramen všeho poznání
v učení svých kněží bráhmanů.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Dobyvatelé rozdělili lid
do čtyř hlavních kast,
což jim zabránilo žít
svou vlastní skutečnost.
Popřeli svět hmoty,
aby protivníci poražení
navždy zůstali oddělení
ve spodině společnosti.
Svět smyslů zvali mámení,
vlastní indický výraz mája,
cesta vědeckého poznání
jim zůstala po věky zavřena.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Přestože žili v hmotné ubohosti,
avšak v spoludějové celistvosti
postoupili velice vpřed,
když poznávali citový svět.
Našli tak cestu k mocnému Bohu,
i když popřeli své smysly,
pomocí nichž člověk myslí,
citem došli k dějovému celku.
Pravdivé bylo poznání,
že jsou rovněž složitější děje,
než mysl a smysly uchopuje,
jež chápe pouze vcítění.
Tohoto učení otcem
je Jádžňavalkja,
jeho pokračovatelem
Šankarova védánta.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Tato cesta k Bohu
jako dějovému celku
zdá se ve skutečnosti mnohem těžší,
neboť děj složitější obsahuje jednodušší.
Nelze nemyslet
na jednodušší svět
a spoléhat pouze na nadspoludějný cit,
posléze v neviditelném světě zabloudit.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nelze dopustit,
aby trvale
mohlo zvítězit
dobré či zlé.
Z důvodu rovnováhy
dějů Anděla a Ďábla
bráhmanské cesty
ovládli světlo i tma.
V tajných naukách
neboli upanišad véd,
čili věro vědách
propátrali daleký děj.
Poznali jednotu světa,
jež skrývá se v ději,
utajena zůstala hmota,
jež lidskou nouzi hojí.
Pronikli k dějovému celku v nitru
ztělesněném v neomezeném Bohu,
popřeli však mysl
a jejího bratra smysl.
Nebylo možno dospět dále,
kde neuznávají nadspoluděje
ať dobrého či zlého
lidu vyloučeného.
4.3
ŽIDOVSTVÍ
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Stvořil jsem celý svět
vše, co je dobré v něm,
nač možno pohledět
i co nezachytíš zrakem.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Stvořil jsem celý svět
veškeré jeho zlo
vše, co lze pomyslet
a co vidí lidské oko.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Dal jsem světu řád,
oba své syny mám rád,
určil jsem jejich pole působnosti
v zemské i nebeské skutečnosti.
Stvořil jsem rovněž člověka
dobrého i zlého služebníka
schopného jít k nejvyššímu dobru
k rovnováze děje v dobru i ve zlu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Stvořil jsem rajskou zahradu,
která nepoznala zla,
jen na jednom ze stromů
rostla zlá jablka.
V zahradě Adam žil,
jemuž Bůh Evu vytvořil,
v předobrém blahobytu,
aby unikl zlému světu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Není dobra beze zla,
oba ale sídlí u Boha,
chce-li člověk dále být,
musí obě pochopit.
Proto jsem člověka
nechal jíst zlého jablka,
aby spolu s Božím otcem
nepohrdl zlým synem.
Chtěl jsem lidskou smrt,
abych zvítězil,
Anděla porazil
a tak spasil lidský svět.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Člověk, jenž poznal hřích,
je podobný jako Bůh,
nepocítí Ďáblovu věčnou smrt,
nebude s Andělem věčně žít.
Bude ve světě zmítán určitý čas
s dějinným dobrem a zlem,
do doby, než Bohu podoben
obnoví mezi nimi harmonii zas.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Člověka díky mně
Bůh vyhnal z ráje,
aby dále ve světě žil
mezi dobrým a zlým.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Tak člověk začal
s Ďáblem umírat,
avšak jako Anděl
i své děti počínat.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vedl jsem Ábela
Adamova syna,
aby žil s dobrem
a bojoval se zlem.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Já vedl zase Kaina,
by se Andělovi mstil
a jeho oblíbence Ábela
navždycky zahubil.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Anděl chtěl zahubit Kaina,
aby ničivé zlo bálo se zla,
já však oba smiřuji
a Kain zůstává živ.
Trestem zůstává zachována
všeobecná rovnováha
Andělova dobra
a Ďáblova zla.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Po smrti svého Ábela
vyvolil jsem si Noa,
aby bojoval za dobro
a ze světa sprovodil zlo.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Povolal jsem své syny,
lidmi pokládané za bohy,
aby počínali další děti
a tak zvítězilo prokletí
Tak jsem téměř zvítězil,
Anděla na věky rozdrtil,
nebýt jeho Noa
štítícího se přec zla.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vítězství s Ďáblem
a s jeho zlým lidem
nemohu v dějinách připustit
a zlé budu s Andělem hubit.
Božská rovnováha
však bude zachována,
neboť i Noe se syny
je rovněž dobrý i zlý.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Mí oblíbenci
byli utopeni,
Kenaan proti svému otci
k jeho nahotě byl zlý.
Tak bude nadále pokračovat
krutý boj dobra a zla,
dokud člověk nepřestane stranit
mému boji či boji Anděla.
Vnukl jsem člověku
takovou myšlenku,
že jenom v hmotě
skrývá se nebe.
Začal se stavbou Babylonské věže,
aby pro sebe dobyl božské nebe,
tak uvěřil svému hmatu
místo myšlení a citu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Když viděl jsem to počínání,
seslal jsem na člověka zlo,
aby zlo došlo potrestání
a dobro se uspokojilo.
Tak byl člověk rozptýlen
v celou rozlehlou zem
a zmatena byla jeho stejná řeč,
aby druh druhu nerozuměl přec.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
I zželelo se Bohu lidí,
kteří ač žijí tak nevidí,
že není správné stranění
dobrému či zlému ději.
Že mezi dobrem a zlem
vládne rovnováha,
která hledána člověkem
je střetávání Boha.
Bůh povolal Izraele,
aby se ve skutečnosti pokusili,
pochopit Bytí celé
v dobrém a zlém nadspoluději.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vyvolil jsem si Abraháma,
abych mu dal jeho zem,
zprvu jen bohatství a stáda
za to, že věrný je mně.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nenávidím praotce Abraháma,
protože slouží Andělovi,
proto ať neplodná je jeho žena,
aby sloužil i Ďáblovi.
Jeho první žena Sára,
Hagar byla pokořena,
která dala otci syna,
svým jménem Izmaela.
Sára utlačovala Hagar,
která opustila její tábor
vydána na pospas své smrti
ztracena v rozlehlé poušti.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Nemohu hledět na dílo Ďábla,
proto dám Sáře jejího syna,
z Izmaela učiním též národ,
jež s bratrem bude bojovat.
Abrahámovi se narodil Izák,
jehož chtěl ze zlé vůle Ďábla
na Boží hoře v ohni obětovat,
čemuž zabránilo dílo Anděla.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nevzdal jsem svůj boj,
na Lotovo pokolení
jsem zacílil svoji zbroj
a způsobil její zkažení.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Boj svůj jsem nevzdal
a zlé stíhám zase zly
zkázou města Sodomy,
z níž pouze Lot prchal.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Z přízně Anděla
vyprostím syny Abrahámovi a Izáka,
Jákoba a Ezaua
ve vzájemném bratrovražedném boji.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Proti Ďáblu v jejich boji
Jákoba od Ezaua vzdálí,
by se usmířili,
rodiny založili.
Jákoba jsem si vyvolil
a dám mu vlastní zemi,
protože v dějinném boji
je vyvolen, by Ďábla porazil.
Jméno Izrael tak dám mu,
to jest, „kdo bojuje s Bohem“
i s jeho zlým synem Ďáblem
proti stavu rovnovážnému.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Jákob touží po získání jmění,
což jest moje dílo,
připraví o něj Lotovo pokolení
a způsobí tak zlo.
Zlo vnesu i mezi
Jákobovy syny,
kteří bratra Josefa nenávidí
z důvodu lásky Andělovi.
Josefa uvrhnu do Egypta,
ať tam v bídě zemře,
tak dovrší se má pomsta,
když i Jákob zhyne.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vysvobodil jsem Josefa
z egyptského otroctví,
by vládnul vedle faraona
jeho obrovské zemi.
Uvedl jsem Josefova bratra
do smrtelného hladu a bídy,
by se Josefovi poklonili,
když prosí o potraviny.
Dále je vydám své zkoušce,
zdalipak opustí Benjamina
pokrevního bratra Josefova
přes slib a lásku jeho otce.
V bratrech zvítězilo dobro,
byla z nich sňata vina,
nikoliv však natrvalo
a také ne zla Josefova.
Bratři a také rodina Josefova
sestoupí do faraónova Egypta,
spolu s Jákobem otcem svým,
který umírá s požehnáním.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Josef ponižoval své bratry,
kteří ho vydali do otroctví,
Josef pak zotročil Egypťany,
to bylo zase mé vítězství.
Egypťané Josefa velmi nenávidí,
to se projeví na dalším pokolení,
Izraelci jsou zde za otroky,
stavějí faraónovi hrobky.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vyslyšel jsem pláč svého lidu
a poslal jsem Mojžíše,
by vyvedl je zpátky z Egyptu
zázračné tresty činíce.
To je oněch pověstných
deset ran egyptských,
jimiž se odčiňuje zlá vina
mocného egyptského národa.
Když egyptská vojska
Izraelce jdoucí z Egypta
se zlou myslí svými vozy stíhala,
hladina moře se nad nimi zavřela.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Ustanovil jsem hod beránka
by Izraelci navždycky poznali,
že ruka mého syna Ďábla
dopadá i na ty, jež se neprovinili.
Protože dobro vyvolává zla
a zla volají zase po dobru
je třeba nestranit jednomu,
aby rovnováha převládla.
Tak dobro exodu
provází zlá smrt zvířete
i egyptského nemluvněte,
by dosáhlo se smíru.
I ustanovil jsem smlouvu
s kmeny Mojžíšova Izraele
ztělesněnou v mém desateru
čistého spoluprotispoluděje.
První tři z destera Božích přikázání
jsou vznikovými a výkonnými ději,
týkají se Božího zobrazení
a téhož myšlení a cítění.
Dalších sedm přikázání
je z rukou Andělovi,
bojují proti zlému ději,
jsou spoluprotiprotiději.
Tyto další přikázání
jsou andělská dobra,
neplatí bez výhrady
podstatná je rovnováha.
Nebeské vyšší dobré rovnovážno
dobrého a zlého děje,
jež Bytí prostupuje,
je přikázáním nestranného třetího.
Jen tak člověk dojde ráje
vnitřní a vnější harmonie,
splyne s božským dějem
rovnováhou mezi zlem a dobrem.
Bůh se svými syny,
splývající stále s celkovým dějem,
dobrým Andělem a Ďáblovým zlem,
bude konečně v cíli.
I ustanovil jsem stan Boží
jako jeho cestu celkové rovnováhy
mezi dobrými a zlými ději
jako oběť vyššímu nadspoluději.
Zlé spočívalo v uchopení Boha
do dějovosti hmotného světa,
když Bůh je dějovým celkem
neviditelným lidským okem.
Přesto v tomto Božím chrámu
byl Bůh bližší lidu Izraele,
a to jak smyslům prostého lidu
tak i ve složitější Boží vědě.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
I odvrátil jsem izraelský lid
od myšlenky vyšší harmonie,
v životě a navěky ji ctít
a žít tak klid Božího nadděje.
Ztělesnili celkovost děje
v modloslužebné zlaté tele
a nebýt služebníka Mojžíše,
žili by dál v pozemském pekle.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Mojžíšovou vírou
a též mou rukou
dal jsem dobru promluvit
a zhubit nejvzdornější lid.
Ustanovil jsem smlouvu znovu
izraelskému národu
a obnovil rovnováhu
vzhledem k budoucímu vzdoru.
Ten, kdo nehledá dějinného míru,
hledá ochranu v pevném řádu,
kde se střetávají střídavě
podděje jak dobré tak i zlé.
Tak v každém neměnném obřadu
sloužíme střídavě buď dobru či zlu
v jejich nekonečném boji
bez dějinné rovnováhy.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Podle svého dávného slibu
daruji zemi izraelskému národu,
jež vezmu lidu hanebnému,
jež propadl mému bratru Ďáblu.
Vedu svůj izraelský lid
za mou pravdu se bít,
mému nepříteli se mstít,
jež zvykl si zde vítězit.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Proti Andělovu plánu
dobýt celou Palestinu,
vzbudil jsem v Izraeli strach
projevující se ve vzpourách.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Potlačil jsem vzpouru,
zlem odvděčím se zlu,
až Izrael odčiní vinu,
vstoupí do Kenaanu.
Čtyřicet dlouhých let
bude v poušti lpět
a na tomto putování
vymře celé pokolení.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Izrael je též podobný
jiným místům na zemi,
vyvolení Andělovi
jsou mými nepřáteli.
Andělovi dobré děje
ničí moje děje zlé
a mé zlo dějinné
ničí dobro Andělské.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Kdo se nechá vláčet v kruhu
Andělských a Ďábelských bojů,
nikdy nenalezne mého klidu,
jen když hledá bez odporu.
Tak bude v Izraeli
Palestince vraždit a utlačovat Jozue,
a to až do dnešní doby,
Palestinci se zas mstí a začínají děje zlé.
Tak trvají od věků dlouhé války,
kde střídají se vítězi a poražení
jednou pod vedením Anděla
podruhé pod vedením zla.
Cestu z tohoto koloběhu
války dobra se zlem,
jinak Anděla s Ďáblem
najde, kdo nastolí rovnováhu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vedl jsem svou ruku Izraele
při obsazování jejich země,
a neunikl pak mému hněvu,
kdo pozvedl ruku k odporu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Podnítil jsem a podporoval v boji
přemocné izraelské odpůrce
Pelištejce, Babyloňany a Peršany
pro jejich Andělského vůdce.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Když dovršil se počet let,
kdy trval můj krutý trest,
povolal jsem Bóaze a Růt,
aby změnili Izraelův osud.
Cizinka Růt se stala pramatka
svého židovského krále Davida,
Bóaz byl jeho praotcem,
by zvítězili s Andělem.
Nejdříve rukou Samuela
zvolil jsem za krále Saula,
jehož však ruka zlého Ďábla
na svou stranu téměř získala.
Proto nechal jsem ho padnout
skrz ruce pelištejských vojsk,
na jeho místo povolal jsem Davida
věrného služebníka mého dobra.
Cizí rukou zlých lidí
ublížil jsem nepříteli,
zlé lidi tak postihlo zlo,
skončí sémě Ďáblovo.
David založil velemocný stát
a nepřítele své začal ovládat,
v následování mého dobra
mu nebylo na zemi rovna.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vítězství Anděla nade mnou
svrhlo by rovnováhu dějinnou,
proto podnítil jsem zlé
v rodném domě Davidově.
David miloval Bat-še-bu
manželku Urijášovu,
jehož nechal zhubit,
aby s ní mohl smilnit.
I přes smrt jejich syna
zlá vina není natrvalo odčiněna
a ničivé dílo Ďábla
pokračuje ve spiknutí dalšího syna.
David pomazal za krále
syna daného Bat-še-bě
moudrého Šalamouna
bratra Adonijášova.
Adonijáš se holedbal:
„Já budu izraelský král“,
proto byl zrazen a popraven
pravým Davidovým dědicem.
Šalamoun vládl moudře,
sloužil Andělovi,
ke konci životní poutě
neplnil jeho vůli.
Po smrti Šalamouna krále
vnesl jsem do Izraele rozepře,
ostatní početné izraelské kmeny
postavili se proti judskému králi.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Člověk, jenž dobře čet
židovské dějiny,
chápe vyšší smlouvy
celkový spoluprotispoluděj.
Nižší smlouva
je smlouva dobra,
jež nenávidí zlé,
věčně s ním bojuje.
Mými syny jsou,
jak dobrý Anděl
a lásku otcovskou
má i zlý Ďábel.
Proto hledáš-li Boha,
hledej, kde je rovnováha,
která jak dobru, tak zlu
klade nejméně odporu.
První Mojžíšova
1,27
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil
ho, aby byl obrazem Božím.
(všechny
citáty z Bible v této knize zásadně v češtině BIBLE PÍSMO SVATÉ STARÉHO A NOVÉHO ZÁKONA |včetně
deuterokanonických knih|, Český ekumenický překlad, ČESKÁ BIBLICKÁ
SPOLEČNOST, 1995, viz www.biblenet.cz
)
První Mojžíšova
1,31
Bůh viděl, že
všechno, co učinil je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.
Job 1,6
Tu nastal den,
kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel
také Satan. (Český studijní překlad) Jednoho pak dne, když přišli synové
Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně. (Bible
kralická)
Job 2,1
Tu nastal den,
kdy přišli Boží synové,a aby se
postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před
Hospodina. (Český
studijní překlad) I stalo se opět jednoho dne, že když přišli synové
Boží, aby se postavili před Hospodinem, přišel také i Satan mezi ně, aby se
postavil před Hospodinem. (Bible kralická)
První Mojžíšova
22,2
A Bůh řekl: „Vezmi
svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mória a tam ho
obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím“.
První Mojžíšova
22,12
A posel řekl:
„Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi
bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.“
Kdo je subjektem
této smlouvy vyšší,
je-li tento omezen
nebo jsou jimi všichni.
Bůh je celkové Bytí
všech jednotlivých dějů,
ať je zlý či dobrý,
drží celkovou rovnováhu.
Co není zřejmé,
proto hledejme,
jak v množství protispoludějů
dosáhnout celkového středu.
Děje jsou složené
z nejmenšího jednoděje,
proto pravdivé
ve všem navždy skryto je.
Jak v židovském Tanachu
tak ve filosofii,
v jakémkoliv z dějů
celého Bytí.
Každý vyšší spoluprotiděj
hledá vyšší smlouvu
jednotlivých dober a zel,
jejich rovnováhu.
Každý z lidí
hledá rovnováhu
i ve svém ději,
jeho vyšší smlouvu.
Druhá Mojžíšova
10,17-19
Vždyť Hospodin, váš
Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, všemocný a vzbuzující bázeň, který
nebere ohled na osobu a nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotku a
vdově, miluje hosta a dává mu chléb a šat. Miluje tedy hosta, neboť jste
byli hosty v egyptské zemi.
Kdo nepůjdou pravým středem,
budou stále zmítáni
mezi dobrým a zlým dějem
v jejich neustálém boji.
Ten pak nenalezne míru
bez ohledu na svou víru,
v boji za svého jediného Boha
bude střídavě v moci dobra a zla.
Pátá Mojžíšova
28,63
A jako se Hospodin
nad vámi veselil, když vám prokazoval dobro a rozmnožoval vás, tak se bude
Hospodin nad vámi veselit, když vás bude hubit a zahlazovat.
4.4
KŘESŤANSTVÍ
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Jako posel dobra
Ježíš byl předurčen,
syn krále Davida,
pro těžký boj se zlem.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Ježíše nepřítele
stíhal jsem od zrození,
z vůle Heroda krále
byly vyvražděny děti.
Ježíš však unikl
se svým otcem
Mariiným Josefem
do Egypta sestoupil.
Jana Křtitele proroka,
který za syna dobra
Ježíše prohlásil,
jsem proto zahubil,
Ježíši v pokušení na poušti
jsem nabídl svoje přátelství,
on zůstal věrně
na dobré straně.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Ježíš procházel zemí
s učedníky svými,
činil tam zázraky,
získával zástupy.
Bojoval proti zlu,
v činech i ve slovu
šířil Boží slávu
a sloužil dobru.
Vítězil v boji
proti zlému ději,
až v celém Izraeli
věřili mu jako králi.
Vyčistil chrám Boží
od obchodníků s oběťmi,
kteří na svém zboží
bezostyšně velmi bohatli.
Předpověděl i vítězství
v nekonečném litém boji
dobra proti zlu
v dějinném závěru.
To vítězství má nastati
po mnohé nenávisti,
kterou proti stoupencům dobra
vyvolají Ďáblovi vyznavači zla.
V tom boji třeba vytrvat
na straně dobra věrně stát
a po vítězném krutém boji
a po utrpení dojít spasení.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Být v zemi Boží
téměř rozdrceni,
nemohlo se stát
a nastal zas obrat.
Lidé dobrého Ježíše
zavrhli jako krále
a volali na náměstí
po jeho zlé smrti.
Nakonec z římské moci
a z vůle lidí
musel umírati
krutě na dřevěném kříži.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Konečné vítězství Ďábla
nemůže být věčná pravda,
proto Ježíš vtělení dobra
po smrti vstal do života.
Jeho dvanáct učedníků
šířilo křesťanskou věrouku
celému známému světu
a našlo řady následníků.
Křesťanství na Západě
zasedlo ve světské vládě
spolu s královskou mocí
plnilo po věky dějepisectví.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Když křesťanství šířilo
po světě andělské dobro,
vzbudil jsem mu nepřátelství,
které způsobilo mučednictví.
Pak pronikl jsem do jeho řad
a jiné začal pronásledovat
v obavě před poznáním
a pravé pravdy hledáním.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Ten, jenž dobře čet
křesťanské dějiny,
našel v nich rovněž
řád vyšší smlouvy.
Ježíš hlásal však
nižší smlouvy řád,
jež nenávidí zlé
věčně s ním bojuje.
Ježíš též chápal snad
vyšší smlouvy řád,
že syny od nadspoludějného Boha
jsou jak dobro Anděla, tak zlo Ďábla.
Proto hledáš-li Boha,
hledej, kde je rovnováha,
která jak dobru, tak zlu
klade nejméně odporu.
Matoušovo
evangelium 5,43-48
Slyšel jste, že bylo
řečeno: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého“. Já
však vám pravím: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás
pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci
svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci
nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního?
Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš
nebeský Otec.“
Matoušovo
evangelium 26,50-54
Tu přistoupili k
Ježíšovi, vztáhli na něho ruce a zmocnili se ho. Jeden z těch, kdo byli s
ním, sáhl po meči, napadl veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ježíš mu řekl:
„Vrať svůj meč na jeho místo, všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou. Či
myslíš, že bych nemohl poprosit svého otce, a poslal by mi ihned víc než
dvanáct legií andělů? Ale jak by se potom splnila Písma, že to tak musí
být?“
Kdo je subjektem
této smlouvy vyšší,
je-li jím jen Izrael
nebo jsou jimi všichni.
Bůh je celkové Bytí
všech jednotlivých dějů,
ať je zlý či dobrý,
drží celkovou rovnováhu.
Co není zřejmé,
proto hledejme,
jak v množství protispoludějů
dosáhnout celkového středu.
Děje jsou složené
z nejmenšího jednoděje,
proto pravdivé
ve všem navždy skryto je.
Jak v křesťanské Bibli
tak ve filosofii
v jakémkoliv ději
celého Bytí.
Každý vyšší děj
hledá vyšší smlouvu
jednotlivých dober a zel,
jejich rovnováhu.
Každý z tvorů živých
hledá rovnováhu
i ve svém ději
jeho vyšší smlouvu.
Matoušovo
evangelium 22,36-40
„Mistře, které
přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl. „Miluj Hospodina Boha svého,
celým svým srdcem, celou svou duší a celo svou myslí. To je největší a
první přikázání. Druhé je mu podobné. Miluj svého bližního jako sám sebe.
Na těch dvou přikázáních spočívá celý zákon i Proroci.“
Lukášovo
evangelium 10,29-37
Zákoník se však chtěl
ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš mu
odpověděl: Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů,
ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou
cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnuli
levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale, když jeden Samaritán na
své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem, přistoupil
k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na
svého mezka, zavedl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal
hostinskému dva denáry a řekl: „Postarej se o něj, a bude-li tě to stát
víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Kdo z těch tří, myslíš, byl
bližním tomu, který upadl mezi lupiče?“ Zákoník odpověděl: „Ten, který mu
prokázal milosrdenství“. Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.“
4.5
BUDDHISMUS
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Buddha byl synem indického krále,
vzdal se světské moci
a založil náboženství,
jež nezná jak Boha, tak spasitele.
Buddhovo náboženství
o základech světa učí
o pravidlech celého žití
a jak člověka zachrániti.
Buddha přiblížil se pravdě
cestou odříkání,
svého myšlení,
avšak převážně citově.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Buddha neodmítá jen hmotu,
nýbrž vše obsažené ve jsoucnu
jako cestu pouhé strasti
z lidské žízně a žádosti.
Bytí je složeno z dharm
a jejich vznik a zmar
v zákoně přísné příčinnosti
člověk chápe v přítomnosti.
Tyto neživotné dharmy
jsou pouze chvilkovými,
proto v pravdě neexistují
hmota, duše, bozi, dějiny.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Buddha poznal zlého Ďábla
ztělesněného v Bytí,
jeho příkré odmítnutí
však vzdalo se jsoucího dobra.
Přiblížil se však pravé pravdě
v dobrém chápání veškerého Bytí
jako složeného nadspoluděje
spočívajícím na nejmenším ději.
Též běh každého děje
popsal téměř dokonale
jako vznikání a zanikání
jeden v druhém obsažený.
Příčinná souvislost,
jež ovládá skutečnost,
znamená, že vznik děje
zánik jiného obsahuje.
Tato příčinná souvislost
není nezvratná skutečnost,
neboť celkový jak zlý tak i dobrý děj
jako Bůh není žádným dějem omezen
Toto celkové dějové Bytí
je obsaženo v každém ději,
proto předurčující podmínky vzniku
existují vždy spolu s nezávislostí dějů.
Ve zmatku dějových dharm
přemýšlel Buddha o věčném míru,
jak uniknout lidskému jsoucnu
dobrem a zlem nerozerván.
Jak uniknout koloběhu žití
zaklet ve svém věčném Bytí,
chtivosti, nenávisti i žádosti,
opakovaného zrodu a smrti.
Okovy opětného žití
vězení předchozích skutků
přetnou jen osvícení,
uniknou zákonu následku.
Kdo nespoléhá na smysly,
oprostí se od svých žádostí,
dosáhne osvobozující brány,
indickým výrazem nirvány.
Doslova stav plamene,
který zhasnul,
rozplynutí se v nicotě
ve věčném míru.
Jak si nirvánu představit,
nutno vše popřít,
učí tři z teorií
myslitele Nágárdžuny.
Nejvyšší pravda se skrývá
mimo vše rozlišení
lidského myšlení,
tam je věčná nirvána.
Čtvrtá teorie
učí střední cestě
mezi všemi protiklady
dobrými a zlými ději.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nelze uniknouti
zlému myšlení a citu,
než se umrtviti
všemu živoucímu světu.
V této brzké smrti
ničící lidské žití
Buddha hledá pravdu
a slouží ničivému zlu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nelze dopustit,
aby trvale
mohlo zvítězit
dobré či zlé.
Z důvodu rovnováhy
děje Anděla a Ďábla
buddhistické cesty
ovládly světlo i tma.
Buddha hledá míru
mimo jsoucích dějů,
avšak rovněž v jsoucnu
nalezneme rovnováhu.
Správná je střední cesta
mezi zlem a dobrem světa
panující v lidské skutečnosti
avšak také na Boží věčnosti.
Věčnou rovnováhu,
jež klade nejméně odporu
zlu stejně jako dobru,
nalezneme v dějinném celku.
Ten nechápeme smysly,
ani jej člověk nevymyslí,
je třeba taktéž citu
k nebeskému světu.
Lidský cit, mysl a smysl věrně uchopuje
hmotné a jednodušší protispoluděje,
než on sám či ona sama je,
protože je rovněž obsahuje.
Nadrozumové protispoluděje
jsou přístupné vyššímu citu,
v němž složitého Boha vidíme,
ve zlu, dobru či celku.
Zlo i dobro si neodpíráme,
nestranně je přijímáme,
střední cestou se pak ubíráme,
vnitřní i vnější mír nalézáme.
*(strana 48)Obraz „kolo života znázorňuje buddhistickou myšlenku ustavičně
se navracejícího se koloběhu života:V minulosti (1. a 2.)
nevědění=nespasení mělo za následek vůli k životu, pud, „žízeň“-což jsou
podle čtyř ušlechtilých Buddhových pravd jediné příčiny všeho života a
strasti- a tak položilo základ k novému životu a nové strasti, k nové
existenci.
Proto v přítomnosti
(3. až 9.) začíná životní cyklus znovu. Početím vzniká nová bytost,
jejíž duše si ještě neuvědomuje samu sebe (3.). V matčině těle se rozvíjí
zárodek a díky podobě a jménu se stává individualitou (4.). Tvoří se
smyslové orgány (5.). (Indové počítají šest smyslů, neboť k našim pěti řadí
ještě myšlení.) Po narození navazuje nová bytost kontakt s vnějším světem,
zprvu zejména dotekem pomocí hmatu (6.), pak vnímáním a pocity. Z dotyku se
světem se rodí nový pud, věci se stávají předmětem žádosti (8.) Z
prosazování této žádosti se u dospělého rodí lpění na světě a uvěznění v
něm (9.).
Tím jsou vymezeny
předpoklady nové existence, neboť skutky (karma) se podle zákona příčiny a
následku musí promítat do nové existence (10.). Tak se kruh uzavírá, neboť
v budoucnosti (11. a 12.) musí nová bytost znovu projít celou cestu
od narození (11.) po stáří a smrt (12.).
4.6 ISLÁM
Spolu-(příp. protiproti-)děj:
Jako posel dobra
Muhammad byl předurčen
jako syn Izmaela
pro boj s ničivým zlem.
Nadspoluprotispoluděj:
Ten, jenž také čet
Muhammadova velká slova,
poznal rovněž snad,
že vládne vyšší smlouva.
Muhammad hlásal snad
nižší smlouvy řád,
jež nenávidí zlé,
věčně s ním bojuje.
Muhammad chápal snad
také vyšší smlouvy řád,
že syny všemocného Boha
jsou dobro Anděla i zlo Ďábla.
Proto hledáš-li Boha,
hledej, kde je rovnováha,
která jak dobru, tak zlu
klade nejméně odporu.
Korán (všechny citáty z Koránu v této knize zásadně v češtině KORÁN, z arabského originálu přeložil Ivan Hrbek, vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p., Praha 1991), Súra 87:1-3
Oslavuj jméno Pána
svého, nejvyššího, jenž vše stvořil a vyrovnal, každý osud předurčil a
usměrnil.
Korán, Súra 87:18-19
Toto vskutku je psáno
ve svitcích dřívějších, svitcích Abrahamových a Mojžíšových.
Kdo je subjektem
této smlouvy vyšší,
musí být muslimem
nebo jsou jimi všichni.
Bůh je celkové Bytí
všech jednotlivých dějů,
ať je zlý či dobrý,
drží celkovou rovnováhu.
Co není zřejmé,
proto hledejme,
jak v mnohosti protispoludějů
dosáhnout celkového středu.
Děje jsou složené
z nejmenšího jednoděje,
proto pravdivé
ve všem navždy skryto je.
Jak ve svatém Koránu
tak ve filosofii,
v jakémkoliv z dějů
celého Bytí.
Každý vyšší protispoluděj
hledá vyšší smlouvu
jednotlivých dober a zel,
jejich rovnováhu.
Každý z na celém světě tvorů žijících
hledá rovnováhu
i ve svém věřícím či nevěřícím ději
jeho vyšší smlouvu.
Korán, Súra
107:1-3
Co soudíš o tom, jenž
nazývá náboženství lží. To je ten, jenž sirotky odhání a k nakrmení chudáků
nepobízí.
Kdo nepůjdou pravým středem,
budou stále zmítáni
mezi dobrým a zlým dějem
v jejich neustálém boji.
Ten pak nenalezne míru
bez ohledu na svou víru,
v boji za svého jediného Boha
bude střídavě v moci dobra a zla.
Korán, Súra 40:1-3
Zjevení Písma pochází
od Boha mocného, vševědoucího, viny odpouštějícího, pokání přijímajícího a
v trestu strašného i shovívavosti plného. Není božstva kromě Něho a u Něho
je cíl konečný.
5. DĚJINY FILOSOFIE
5.1 Čínská filosofie
5.2 Řecká a římská filosofie
5.3 Filosofie středověku
5.4 Filosofie baroka
5.5 Filosofie osvícenství
5.6 Filosofie 19. století
5.7 Filosofie 20. století
5.1 ČÍNSKÁ FILOSOFIE
Konfucius
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V době rozdrobené Číny
povolal jsem mezi syny
myslitele slavného jména
velkého filosofa Konfucia.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Konfucius však
nevytvořil řád,
jeho filosofické myšlení
je jednoduchými podději.
Tím nepronikl k Bytí
ve jsoucen změti,
řídil se jen naddějovým citem,
nikoliv promyšleným světem.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Snad nejvýše cenná
je třetí klasická kniha
výroků Konfucia,
dílo jeho vnuka.
Velká kniha Čung Jung
hledí k rovnováze
v lité dějinné válce
tmy jing a světla jang.
Poznal, že zlatý střed
má jedince vždy dobře vést,
stejně jako dějový svět
bez vnitřních a vnějších běd.
Tak našel cestu k míru
otevřenou zlu a dobru
v jejich nekonečné válce,
Boha v podobě všeho děje.
Lao-c`
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Lao-c` žil v Konfuciově době
a velmi se přiblížil vší pravdě,
protože neusiloval o slávu a ctnost,
nýbrž hledal jen mír a vyrovnanost.
Celkový děj nazval tao,
které ničím nepodmíněno
spočívá samo v sobě
jako věčná harmonie.
Celkový děj dle něj
jen myslí nechápem,
avšak v zákonech a dějích světa
může být pravda postřehnuta.
Lao-c` tak předjímá,
že děje jednodušší
se skládají následně v složitější,
a to jako hmota, cit či myšlenka.
Zároveň vidí míru
též v lidském nitru,
které má být nestranné,
vidí-li děje dobré a zlé.
Tak splývá s celkovým středem
mezi dějovým dobrem a zlem,
který je shodný s Bohem
nebeským věčným klidem.
Slovy slavného mistra:
jeho skutky jsou dle taa,
s tao pak splývá
a sebe se vzdává.
A dobrým činí dobro
a nedobrým též činí dobro,
neboť takové je dobro síly
v celém spoluprotispoluději.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V praktické státní vládě
Lao-c` upřednostnil krále,
odmítal vše vědění,
užití nástrojů a zbraní.
Avšak celkové poznání
je skryto v jednoduchém ději,
jehož postupné skládání
je hledáním celkové pravdy.
Bez pravdy není míru
ve vnějším světě i v nitru,
kdo odhazuje přírodní vědu,
vědomě či nevědomě slouží zlu.
5.2 ŘECKÁ A ŘÍMSKÁ FILOSOFIE
Pýthagorás
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
První z velkých filozofů,
který žil a učil v Krotónu,
byl řecký myslitel Pýthagorás,
jenž viděl harmonii kolem nás.
Světová harmonie
se podle něj
jako v hudbě děje
ve vztazích čísel.
Tak jako věc má zvuky,
jež jsou v harmonii hudby,
tak i tělesa, jež tvoří celý Vesmír,
zvučí neslyšitelnou hudbou sfér.
Prazákonem světa
je číselná věta
mezi jeho ději
jako jejich vztahy.
Věřil v nekonečný běh
v umírání a zrodech,
z něhož pouze unikneme
čistotou a zbožností duše.
Zakázal zabít
jakékoliv zvíře
a maso požít
a činit tak zlé.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Uchopil celkové dění
v hudební harmonii,
avšak pouze tam není,
nýbrž je složitější.
Stejně tak jen v čísle
neskrývá se nebe,
nýbrž vždy jde
o složitější děje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Pochopil veškeré Bytí,
jež je celkovou harmonií,
jež zobrazil v čísle a hudbě
jako jednodušší viditelné děje.
V umění života
stál na straně dobra,
odmítal pravdu zla,
skutečná je ale rovnováha.
Parmenidés
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Obrátil se proti životu,
proti silně žitému světu,
zvolil si možnou myšlenku
šálení smyslů, mysli a citu.
Že pouze něco je
a nic, že není,
že Bytí se neděje,
nýbrž že stojí.
Věci se nehýbají,
protože nic není,
a tudíž volný prostor nemají
v podobě nejsoucího bytí.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Nejobecnější vjemy světa,
nejjednodušší cit a myšlenka,
tento silný prožitek nás učí
o nadspoluprotispoluději.
Tedy, že nic je,
rovněž něco je,
jako dvě jsoucna dějinného Bytí
ztělesněná v spolu- a proti- ději.
Že se i Bytí děje,
nic víc nedokazuje
než síla našeho prožitku
smyslů, myšlení a citu.
Jde o kámen základní,
na nichž stojí vše ostatní
v této moji filosofii
o rovnovážném ději.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Že se rovněž nic děje,
plyne ze stálého boje
dobrého spoluděje
a zlého protiděje.
Nic něčemu ustupuje
nebo něco pohlcuje,
tak se stále v boji pohybuje
v podobě ničivého protiděje.
Že rovněž nic je,
plyne z nadspoluděje,
jenž dobré a zlé
stále spolu sjednocuje.
Tato vyšší smlouva
jak zla, tak i dobra
je pak rovna nekonečnému Bohu,
tvoří všeobecnou vyšší rovnováhu.
Hérakleitos
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
V souvislosti s citem
chápal Bytí dějem.
Vše plyne, nic netrvá,
jsou jeho slavná slova.
Objevil hybnou sílu Bytí,
v protikladech jsoucí
skladné a rozkladné děje
mezi dobrem a zlem boje.
Za dialektikou všeho dění
viděl nerozmlouvající Bytí,
jež je jen jediné neustále nehybné
v podobě nadspoluprotispoluděje.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Celkové dějinné Bytí
dle něj jest v praohni,
v hmotném jednoduchém ději,
který je ve skutečnosti složitější.
Leukippos a Démokritos
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Oba pochopili,
že vše, co se děje,
spolu skládají
prvky jednoduché.
Nejmenší z těch prvků
obsažených v jsoucnu
jsou atomy
jinak jednoději.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nic dle nich není,
představuje nebytí,
ve skutečnosti i nejsoucí je
a rovněž ono se stále děje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Prvky nejsoucna
a prvky jsoucna
jsou jednoděje
tvořivé a ničivé.
Jsou pouhou lidskou představou
ve sporu s nekonečností dějovou,
po nekonečném dělení
dojdeme k jednopodději.
Prótagorás a Gorgiás
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Věděli, že všechny věci božské
jsou otázkou tak složitou,
že buď nejsou, nebo jsou
nepoznatelné nebo nesdělitelné.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nevěřili v pravdu
skrytou v dějinném celku,
sloužili dobru i zlu
ku hmotnému prospěchu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Poznali, že celek dějového Bytí
smysl, mysl ani city nezachytí,
jak zlé tak dobré děje
nebyly pro sofisty zlé.
Sókratés
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Věděl, že celek dějového Bytí
smysl, mysl, city nezachytí
Sokratovými slovy
„Vím, že nic nevím.“
Pravdu pak hledal v duši,
jež Boží pravdu jenom tuší,
jež ví, že v celkovém ději Boha
vládne neomezená rovnováha.
Věřil, že kdo pozná,
kde se skrývá pravda,
v touze po vnitřním míru
nikdy nehledá jinou cestu.
Platón
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Chápe, že lidské poznání
je jen poznání omezené
celkového nadspoluděje
neboli pouhé vzpomínání.
Mysl jako složitý děj
chápe děje jednodušší,
avšak děj více složitější
je v ní také obsažen.
Zánik jednodušších dějů hmoty,
které chápeme našimi smysly,
dal vzniknout myšlení a citu,
tedy našemu vyššímu světu.
Tento vyšší svět je skutečný,
pro smysly však nekonečný,
jde o četnější děje,
než myšlenka a cit je.
Hmotný svět jako nadspoluděj
je souvislou soustavou,
kde pouze několika jevů vjem
vede nás k Božímu celku.
Platón neodmítá svět smyslů,
oproti složitějšímu ději
dává věcem hmoty nižší váhu
pro jejich krátké trvání.
Je pravda, že složitější děj
zůstává déle nezměněn,
neboť ke své četnosti
těší se delší životnosti.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nejvyšší nadděje
zval Platón ideje
i když je lidské myšlení
omezené dějové četnosti.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Za nejvyšší nadspoluděj měl dobro,
u jejího zrodu měl pak lásku,
což znamená milovat jak dobro tak zlo
v jediném jsoucím celku.
Aristotelés
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Odlišil bytí v látce a formě,
což byly u Platóna ideje,
formy jako výkon vznikového děje,
látka pak dalším výkonem výkonu je.
Látka v podobě podděje
vzniku vznikového děje
zároveň zánik jiného děje
ve skutečnosti představuje.
Hmotná látka je
podobou jednoduššího děje,
než je myšlení ideje
hmotného nadspoluprotiděje.
Jak látka, tak forma rovněž je
něco skutečné,
avšak forma v podobě ideje
je něco nadsmyslové.
To jsou dvě příčiny jsoucna,
tedy jak látka tak rovněž forma,
ostatní dvě příčiny
jsou účel a působení.
Působení je výkon děje,
jehož původce podmínkou je,
vznikem vznikového děje
ať živý či věci neživotné.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Aristotelés viděl Boží ztělesnění
pouze v prvním vznikovém ději,
z kterého vznikl nekonečný děj,
na němž se Bůh již nepodílel.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V tomto prvním vznikovém ději
jsou však všechny děje obsaženy,
avšak skutečnost děje
pouze mysl rozděluje.
V dějové skutečnosti
však není dění
trojí,
vznik, výkon, zanikání
plynule v jednom se pojí.
Avšak první vznikový děj
je opět jiného děje zánikem,
tak děje tvoří nekonečnou řadu,
jež splývá ve všemocném Bohu.
Bůh, jenž je pouze vznikem,
nevládne dějovým výkonem,
je ve skutečnosti omezený,
je vševědoucí, ne všemocný.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vyučuje o lidské duší,
že vyznačuje se myslí,
že je dějinně nesmrtelná,
že odhaluje pravdu jsoucna.
Epikúros a stoikové
(Zénón, Seneca, Marcus Aurelius,
otrok Epiktétos)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V umění, jak žít,
hledali nejvyšší dobro,
chtěli pudové jsoucno
člověka osvobodit.
Lidské pudy a dále vášně
výkon vznikového děje
člověka proti jeho vůli nutí
k nectnosti místo ctnosti.
Jsou věci lhostejné,
dále věci upřednostňované
a věci odmítané
oproti ctnosti bezvýznamné.
S vytouženými věcmi,
které dostaneme,
pojí se také potěšení,
jinak vášně úzkostné.
A též s věcmi nechtěnými
pojí se stavy úzkosti,
když nám tyto hrozí,
jinak přichází potěšení.
Tyto emoce jsou špatností,
správné je žíti ve ctnosti
plnění svých povinností, bez veškerých vášní
lze dosáhnout apatheie proti Epikúrově slasti.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Člověk popíráním vášní
nežije, ale jenom trpí,
protože vznik vznikového děje
ve výkonu vždy přítomný je.
A to ať ve výkonu vzniku,
tedy v myšlení,
tak i ve výkonu výkonu,
tedy v činění.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Kromě vzniku vznikového děje,
jež lidský život předurčuje,
z části člověk svobodný je
dílem neomezeného celkového děje.
Člověk je více zlý nebo dobrý,
předchozími zaniklými ději podmíněný,
svým vnímáním, myšlením a city
může najít rovnovážné dějinné Bytí.
Zlé či dobré děje,
tedy pudy a vášně,
nelze natrvalo zničit,
lze je však usmířit.
Pudy a vášně
dobré ale i zlé
nestranně přijímat
a je pak vyvažovat.
K tomu člověku slouží
cit, myšlení a vnímání
jako složité spoluděje
cesta jsoucí harmonie.
Plótínos
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Podle něj lidská duše
jako složené dobré a zlé
již jednou bylo v rovnováze
tam, kde je stále skryté nebe.
Avšak ve vzpurné touze
poznat jak dobré tak zlé
ztratila rovnováhu
poznanou v Bohu.
Přes toto však lidská duše
v podobě složitého nadděje
překročením vědomí a myšlení
v citu navrací se do rovnováhy.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Boha vidí v podobě
celkového vznikového nadspoluděje,
jehož výkon bez vůle
má podobu nechtěného podděje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Avšak Boží výkon není bez jeho vůle,
v těžké přírodě ztělesněné v příčinném zákoně,
jež je vznikového děje zánikem,
avšak i výkonného děje vznikem.
Tak v jednom se pojí
v složitém nadspoluději
vzniková Boží vůle
s výkonem jeho děje.
Celek Božího nadspoluděje
nemůže existovat bez vůle,
neboť každý jsoucí podprotispoluděj
je celkovým vznikem předurčen.
I zákon následku
je v dějovém celku
součástí zániku vznikového nadspoluděje,
celkové nekonečné a všemocné dějové vůle.
Poznal, že Bůh je v klidu,
že v dějovém vyšším celku
vládne rovnováha
dějového dobra a zla.
5.3 FILOSOFIE STŘEDOVĚKU
Sv. Augustin
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Augustin ducha člověka obdivuje
v podobě složeného vyššího nadděje
z myšlení a paměti
jako jeho podději.
U vědomí zlého protiděje,
který poznání zatemňuje,
o všem pochybuje,
avšak myslí, tedy je.
Jak v hmotném světě
rovněž tak v myšlence
hledá věčného a všemocného Boha
nepopírá jednodušší a složitější jsoucna.
Skutečnost minulého děje
se v přítomnosti projevuje,
jelikož tento děj ji částečně předurčuje,
v budoucnosti je potom tomu podobně.
Tak minulé vzpomínání
a budoucí očekávání
v lidské přítomnosti
lze zobrazit v dějovosti.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Chápe rovnováhu v Bohu,
jež v podobě dějového celku
je v nekonečném věčném klidu
a neubíhá v čase proti a spolu bojů.
Tato rovnováha
celkového dobra a zla
je pravým středem
s nejmenším odporem.
Teprve necelistvá povaha
dějového dobra a zla
ubíhá v časovém ději
do vykonání rovnováhy.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Neuznává však svobodu vůle,
jež jen částečně předurčena je
v podobě vznikového děje vzniku,
jiného dobrého či zlého děje zániku.
Protože celkový děj
je dějem neomezen,
v každém svém podději
se tedy o svobodu dělí.
Obec pozemská je dle něj jen zlá,
nebeská obec Boží pak jen dobrá,
nevidí, že celková rovnováha
spočívá v smíření dobra a zla.
Tato podoba
nejvyššího dobra
není jen na církev omezena,
která káže nenávist všeho zla.
Tak ve službě „svého dobra“,
potírá církev v boji „cizí zla“,
nenalézá Božího klidu,
jež znamená rovnováhu.
Realismus a nominalismus
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Jednoduché podděje
jsou v hmotné podobě,
naopak myšlenky
ději složitějšími.
Nejsložitější protispoluděje
jsou jednoduchého podděje
nadspoludějem,
tedy mimo něj i v něm.
Jsou zlem a dobrem
či pravým středem
s nejméně odporu
v podobě naddějů.
Tyto nadděje
jsou skutečné,
avšak jsou ovšem tak složité,
že je smysl a mysl neuchopuje.
Sv. Tomáš Akvinský
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Tomáš bojoval proti učení,
že vše skutečné je v myšlení,
neboť oproti lidské dějové mysli
jsou děje jednodušší i složitější.
A složitější děje
mysl neobsahuje,
pouze nedokonale
je pak uchopuje.
Tyto složitější nadspoluprotispoluděje,
se kterými se myšlenka ne- či slučuje,
jsou hlediskem pravdy,
jež záleží v poznání.
Jinak vše myšlené
je zároveň pravdivé
a pravda je jednoduchá,
obsažená u člověka.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vztah mezi lidským myšlením
a nadspoludějem celkovým,
je-li v dějové rovnováze,
je přiblížení se pravdě.
Neboť rovnováha dějů
není v rozporu protikladů,
boji dobra proti zlu,
nýbrž v jejich míru.
Rovnováha všech dějů,
kde je nejméně odporu,
často představuje syntézu
v podobě nadspoludějů.
Kde nejde o syntézu
s nejméně odporu,
jde o ty nadspoluděje,
kde odpovíme ano i ne.
Rovnovážné poznání
se přibližuje celku
dějinného Bytí,
čili pravdě v Bohu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Tomášovy důkazy
existence Boží
ukazují k celkovému nadspoluději,
jež je prvotní a zároveň nekonečný.
Celkový nadspoluděj
střed dober a zel
je v klidné rovnováze,
jde o prvního hybatele.
Celkový nadspoluděj
není příčinou předurčen,
neomezená svoboda
je jen u dějového Boha.
Celkový nadspoluděj,
jeho vznik není podmíněn,
jako vznikového děje vznik
neobsahuje jiného děje zánik.
Zákon příčiny a následku,
jež téměř ovládá těžkou dějovou hmotu,
je pozánikového děje vznik
a v něm vznikový výkon.
Výkon mysli vznikového děje
v podobě všeho nadspoluděje
je myšlenka podobná
celku dějinného Boha.
Zároveň podoba věčného Boha
jako celkového děje
nám pak umožňuje
postupovat v ději do nekonečna.
Celkový nadspoluděj
je nejvyšším naddějem
všech nižších dober a zel
je tedy svrchovaným Bohem.
Jednotlivý dějový vznik,
předurčující již svůj zánik,
dokazuje, že zánik každého podděje
již celkový dějový vznik předurčuje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Myšlení celkového děje,
jenž složitější je
než lidská mysl,
má jen nedokonalý smysl.
Jednoduchý smyslový podděj
složitějšímu myšlení je podoben,
dělí je zánikové a vznikové děje,
je k němu analogické a nepřímé.
Složitý spoluděj myšlenkový
je z jednoduchých dějů složený
a takové je i poznání
o celkovém Božím ději.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Látka představuje výkon výkonu,
lidská duše potom výkon vzniku,
jež jako součásti celku
usídleny jsou v Bohu.
Výkon vznikového děje,
tedy lidské myšlení,
je tvoření protispoluděje,
podoby více aktivní.
Látka jako vznik vznikového děje
je poddějem vznikového nadděje
zahrnujícího svět hmoty,
jež je podoby více pasivní.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Lidské jednání
dějového vznikání
a jeho zanikání
jsou jinými ději
Dějové vznikání
představuje myšlení
a vznikání zanikání či vznik vykonání
představuje lidskou omezenou vůli.
Jako samostatné děje
jsou pouze tehdy dobré
jsou-li v rovnováze,
každý děj jejich spoluděje.
5.4 FILOSOFIE BAROKA
René Descartes
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Lidské myšlení a Bytí
je v dobrém a zlém boji,
jak poznat skutečnou pravdu
ve světě ostrých protikladů.
Nejobecnější vjemy světa,
nejjednodušší cit a myšlenka,
tento silný prožitek nás učí
o nadspoluprotispoluději.
V podobě Descartesově,
který myslí, tedy je,
dále jde Boží dokonalost
k níž náleží pravdivost.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Zlo v našem poznání
vidí ve špatné vůli,
jež v mysli za pravdu přijímá,
co není dokonalá myšlenka.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Avšak vůle pouze provádí
zlé či dobré lidské myšlení
ve vznikovém ději zániku
či výkoném ději vzniku.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Descartes člověka rozčleňuje
na myšlenkové a tělesné děje,
myšlení není tělesné,
není rovněž prostorné.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Myšlení jako složitý děj,
jednoduchých dějů hmoty
složeným protispoludějem
je podobný složitému stroji.
A to stejně myšlení lidí
jako myšlení zvířecí,
jde o děje jako hmota složitější
nepoznatelné pouhými smysly.
Rozlehlost veškeré hmoty
stejně jako skutečnost pohybu
jsou v dějovém Božím celku
nadsmyslovýmí spolupodději.
Smysl je zachycuje
pouze nedokonale
v rozmezí četnosti
hmotné jednoduchosti.
Baruch Spinoza
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vidí věčnou a mocnou jednotu,
která ovládá myšlení a hmotu
v nekonečném Bohu,
substanci a modu.
Substance jako celkový nadspoluděj
veškerých jednotlivých dober a zel
a její výkonný podděj
nazvaný Spinozou modem.
Souhrn všech výkonných poddějů
tvoří součet všech myšlených modů,
v podobě spolupodděje výkonu celkového
jej Spinoza ve své filosofii nazývá všechno.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Rovnováhu v jeho bytí
vidí Spinoza v přežití,
radosti je-li vykonáno,
smutku je-li omezeno.
Ctnost vidí až ve výkonu
myšleného děje,
jež vůči dějovému celku
se prosazuje.
Nevidí, že v okolní přírodě
smrt a žití je v rovnováze,
kdo chrání jen své žití,
též neunikne smrti.
Neuznává svobodu vůle,
jež jen částečně předurčuje
v podobě vznikového děje vzniku
jiného dobrého či zlého děje zániku.
Protože celkový nadděj
je jiným dějem neomezen,
v každém jeho podději
se o svobodu dělí.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vidí úlohu myšlení
v hledání rovnováhy
mezi jednotlivými ději
jak dobrými tak zlými.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Chápe děje myšlení
uzavřenými ději,
tedy dějovýmí celky,
jež nejsou v spoluději.
Avšak i lidské myšlení
tvoří složitější děje,
je z jednodušších dějů složené,
je pozánikovými vznikovými ději.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vidí, že lidské poznání
rovnováhy protispoludějového Bytí
znamená jistý souhlas s ní,
vznikového a výkonného nadspoluděje vůli.
Tento souhlas s Bohem
je lidskou láskou k němu,
k nadspoludějinnému celku,
jeho věrným poddějem.
Gottfried Wilhelm Leibniz
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Leibniz vychází z hmotného děje,
jehož dělení pouze konečné je,
neboť naše smysly
další podděje nezachytí.
Viditelný svět hmoty
zachycený našimi smysly
jsou děje v rozmezí
určité dějové četnosti.
Složitější a jednodušší děje
pouze mysl a cit zachycuje,
které si též nedokonale představují
děj nekonečně jednoduchý a složitý.
Tento Bůh a jsoucí pralátka
jsou vskutku dokonalí,
poznává je logická myšlenka,
dle kterých existují.
Všechny jsoucí děje,
jež se skládají
ve skutečnosti,
spočívají ve výkoně.
Tak naše skutečnost
je dějová výkonnost,
tedy vlastně
jakási energie.
Děj nejjednodušší
je složité myšlenky
vznikovým předobrazem
skládaným původcem.
Jednotlivé protispoluděje,
jakými i látka je,
mohou být složené
i ze složitějšího podspoluděje.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Leibniz sám se domnívá,
že podspoluděje látky
jsou uzavřené celky
schopné nezávislého života.
Souvislost veškerého děje
ve vzniku vzniku vysvětluje,
jež jsou Bohem předurčené zákony,
jež tzv. monády nezávisle dodržují.
Tato předzjednaná harmonie
však velmi těžko přerovnává
dějovou souvislost jsoucna,
jež pouze rozum rozděluje.
Tak vznik nadspoluděje
v konečném důsledku
v dobrém a zlém celku
daným zákonem je.
Čímž jsou souvislé
veškerý výkon, vznik i zánik,
jež i nejjednodušší dějový vznik
v jednodějích zahrnuje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Původ zlého protiděje
vidí v konci světa,
který nevyhnutelný je,
proč ale se neptá.
Bůh je celkový nadspoluděj,
a to jak dobra
stejně tak i zla,
jinak by byl ve své moci omezen.
Bůh jako vyšší dobro
stvořil veškeré zlo
z důvodu rovnováhy
k dobrému ději.
Dějinné něco a nic
v jejich vzájemném boji
tvoří nadspoluprotispoluděj,
jímž je celek Bytí vyvážen.
Že se něco i nic děje,
plyne ze stálého boje
dobrého spoluděje
a zlého protiděje.
Nic něčemu ustupuje
nebo něco pohlcuje
a naopak se zase něco děje
v podobě jejich nadspoluděje.
Bůh je ve všem protispoluději
ať dobrém či zlém přítomen,
Bůh je nad dobrem a zlem,
jež každé hraje na svém poli.
Pole Anděla a Ďábla
v dějinách dobra a zla
jsou v celkové rovnováze
díky láskyplné Boží snaze.
Ta pole dobro i zlo
nesmí ale překročit,
což od věků je zvyk,
jinak by jedno zvítězilo.
Dobro by žilo věčně,
zlo by věčně mrtvé bylo,
Bytí by se potom nedělo,
stání by bylo nekonečné.
Vše a všichni by byli
navždycky dokonalí,
jakákoliv nedokonalost již znamená
bytí dějového boje dobra a zla.
5.5 FILOSOFIE OSVÍCENSTVÍ
John Locke
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Lidské myšlení a Bytí
je v dobrém a zlém boji,
jak poznat skutečnou pravdu
ve světě ostrých protikladů.
Nejobecnější vjemy světa,
nejjednodušší cit a myšlenka,
tento silný prožitek nás učí
o nadspoluprotispoluději.
V Lockově filosofickém učení
jsou nejjistější smyslové vjemy,
nikoliv ovšem vjemy všechny,
nýbrž jen myšlenky primární.
K těmto primárním kvalitám
patří rozloha a tělesný tvar,
počet a pevnost,
klid a hybnost.
Každou primární kvalitu
lze pociťovat ve hmatu,
ostatními lidskými smysly
vnímáme sekundární kvality.
Ke smyslovému vnímání
přistupuje vnímání vnitřní,
jež rozlišuje poznání
a dále jeho chtění.
Tyto dějové kvality
ať myšlení či hmoty
jsou různé podděje
výkonu určitého děje.
Skládáním těchto myšlených idejí,
jež jsou však jednodušší podstaty,
vznikají ideje,
jež jsou složené.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Ideje, jež jsou obecné,
však nejsou skutečné,
součástí všeho jsoucna
je jen kvalitativní hmota.
A dále součást Bytí
vidí v substanci,
jež je společným nositelem
k jednotlivým vlastnostem.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Jednoduché podděje
jsou v hmotné podobě,
naopak myšlenky
jsou děje složitější.
Bytí jakkoliv četného spoluděje
v myšlenkové či smyslové podobě,
spoluprotiděje složitější či jednodušší,
dokazují nad- či pod- dějovou existenci.
Toto logické odvození
jednodušších a složitějších dějů
počínající v jakémkoliv ději
spočívá v naddějovém celku.
Složité nadděje
jsou skutečné
avšak tak složité,
že je smysl nechápe.
George Berkeley
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Dle Bekeleyho učení
jsou též nejjistější smyslové vjemy
jako jednoduché myšlenky,
které jsou pouze v našem vědomí.
Za společnými myšlenkami,
které jsou smyslovými vjemy,
stojí vyšší dobré dílo Boží,
jež je ke všem spravedlivý.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Není pravda v učení,
že veškeré skutečné je v myšlení,
neboť oproti mysli
jsou děje jednodušší i složitější.
A jednodušší a složitější děje
naše mysl zahrnuje
pouze nedokonale
jako děje vznikové a zánikové.
Jednodušší děje
jsou částí myšlenkového vzniku
v podobě svého dějového výkonu
jako její předchůdce.
Složitější děje
jako svůj dějový vznik
obsahují myšlenkový zánik
jako jeho nástupce.
David Hume
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Dle Humova učení
jsou ovšem pravdivé jen smyslové vjemy
v podobě dojmů impresí
příp. jejich obrazy ve vzpomínce a fantazii.
Skutečnost bez kvalit vnímání
dle Locka znamená substanci,
dle Berkeleyho nic nezbývá,
tak je tomu i dle Huma.
Obecné lidské myšlenky
vidí v nejsoucí impresi,
jde o pouhý vjem vědomí
vlastní činnosti poznání.
Tak zpochybňuje substanci,
stejně zákon příčiny,
které jsou pouze ve vědomí
a nejsou tudíž jsoucí.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Složitým dějem je mysl,
jednodušší je lidský smysl,
oba obsahují jednoduché děje,
jejichž stavba však podobná je.
Tato stavba je hmotná,
což je i podoba dějová,
s podobnými podspoluprotiději,
jakou předměty smyslů mívají.
Proto je možno povědět:
„vlastnosti hmoty, smyslů i mysli
jsou u všech dějových jednotek,
všem těmto spoludějům vlastní“.
Např. Časovost je v mysli,
obsahují ji však i smysly,
skrývá se taktéž v okolní hmotě
v jednodušší či složitější podobě.
Souvislost všeho děje
se skrývá v jeho jednotě,
kterou pouze naše mysl rozděluje,
ve skutečnosti však nepřetržitě plyne.
Immanuel Kant
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dle Kantova učení
jsou nejjistější pravdy
dané svou obecností
a dále svou nutností.
Tyto apriorní věty
plynou z pravd vlastních jen mysli,
jsou jejímu nadspoluději
zvanými syntetické soudy apriori.
Tato čistá věda
je nejjistější pravda,
ostatní světské skutečnosti
se vyznačují nepoznatelností.
Apriorní smyslovými názory
jsou prostor a čas předmětů,
jako nadspoluděje jsou vlastní
každému z hmotných vjemů.
Apriorní složené děje mysli
jsou kategorie a soudy,
jež všechny společně tvoří
lidskou schopnost rozvažování.
Apriorní složené myšlenkové děje
jsou následně tzv. regulativní ideje
v podobě teoretického rozumu
spočívající v duši, světu a Bohu.
Apriorní složené zákony subsumpce,
jež nadřazují zvláštnímu obecné,
spočívají v hmotné účelnosti,
v určující soudnosti v mysli.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Apriorní věty mysli
dle Kantova učení
jsou přítomny jen v ní,
nikoliv v hmotném Bytí.
O hmotném Bytí
nelze nic říci,
jde o svět pouze o sobě,
skutečnosti nám uzavřené.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Složitým dějem je mysl,
jednodušší je lidský smysl,
oba obsahují jednoduché děje,
jejichž stavba podobná je.
Tato stavba je hmotná,
což je též podoba dějová,
s podobnými podprotispoluději,
jakou předměty smyslů mívají.
Proto je možno povědět:
„vlastnosti hmoty, smyslů i mysli
jsou u všech dějových jednotek,
všem těmto spoludějům vlastní“.
Tedy složitější děje lidské mysli
jsou nadsmyslovými spoluději
hmotných poddějů pozánikové změny,
jež hmotné apriorní věty obsahují.
Přítomnost apriorních zákonů
v hmotném i myšlenkovém ději
v podobě jednodušší či složitější
plyne z jednoty dějového celku.
Souvislost všeho děje
se skrývá v jeho jednotě,
kterou pouze naše mysl rozděluje,
ve skutečnosti však nepřetržitě plyne.
Zajímavá je otázka zákona
skládání jednoduchých dějů,
jež plyne ze zániku ve vzniku
každého děje, jímž je myšlenka.
Člověk svými nadspoludějnými city
a poznanými zákony dějové skladby
při myšlení skládání poddějů,
již pociťuje a předjímá výsledku.
Tento vztah ke svému účelu
ovládá rovněž vnější hmotu,
neboť jednoduché obecné zákony
vznik těch složitějších odráží.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Z apriorní věty myšlení činů,
tedy nadspoluděje vzniku výkonů,
pouze z myšlenkových protispoludějů
dojdeme ke kategorickému imperative-všeobecnému
zákonu.
Ten se vyznačuje nutností,
jeho znakem je jen mětí,
nejobecnějším vznikovým dějem výkonů
je vůle v podobě všeobecného zákonu.
Nejvyšší ctností
je tedy plnění
obecné povinnosti,
jež dává myšlení.
V této apriorní větě praktického rozumu
ospravedlníme i lidskou svobodu,
neboť v obecné myšlence lidského výkonu
předjímáme jeho správnou podobu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Též mysl ovládá téměř příčinnost
jako složitá hmotná dějovost,
avšak je v podobě
vyššího spoluděje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Myšlení lidského jednání
v podobě jeho rovnováhy
dobrého a zlého nadspoluděje
se též všeobecností vyznačuje.
Protože celkový nadděj
je jinými dějem neomezen,
v každém vznikovém ději
se o svobodu spolu dělí.
Svobodná lidská vůle
tak utváří svůj děj,
jenž je pouze částečně
jinými ději podmíněn.
Proto lidská dějová myšlenka
činů jako všeobecného zákona
rovněž v rámci této svobody
spoluutváří lidské jednání.
5.6 FILOSOFIE 19. STOLETÍ
Johann Gottlieb Fichte
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Fichte podstatu dění
vidí v představě veškerých věcí,
tedy v lidském myšlení
Já a ne-Já, jež myslí svět vnější.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Viděl jednotu světa
a s ním jsoucího ducha
avšak pouze v myšlení,
jež chápal jako činy.
Zánik jednodušších dějů hmoty,
které chápeme svými smysly,
jež jsou jednodušší než myšlenky,
dal vzniknout citu a mysli.
Tento vyšší svět je skutečný
smysly však neuchopitelný,
jde o četnější děje,
než myšlenka a cit je.
Friedrich Wilhem Joseph Schelling
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Podstatu všeho dění
vidí v celkovém vzniku,
tedy v nevědomém duchu,
jež duši v přírodě tvoří.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nevědomě odděluje
podobu celkového vznikového děje
a jeho výkon v přírodě,
jejichž poddějem je lidská duše.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Stejně jako v lidské mysli
zákony přírody představují
dokonalou rovnováhu
zlých a dobrých dějů.
Protože zlé a dobré děje
jsou částečně nedokonalé,
tak jejich dokonalá rovnováha
zároveň spojuje a popírá oba.
Jejich vyšší smlouva
je zároveň nadspoluděj
nižšího dobra a zla,
zároveň jejich nadprotiděj.
Je možné si představit,
že lidské dějové ničení
znamená pro jiný lid
naopak jeho tvoření.
Proto je nutná rovnováha
nedokonalého dobra a zla,
která není dobrem ani zlem,
avšak obojím je zároveň.
Nedokonalost lidského myšlení
se v ideových protikladech odráží,
stejně jako děje ve vnější přírodě
jsou v nedokonalé rovnováze.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Hegel vidí rozpornou myšlenku
jako vědění a přírodu,
mezi nimi hledá rovnováhu celku
v neomezeném duchu.
Tento neomezený duch
představuje dějinnou syntézu
ducha v subjektu a objektu,
je jím nejvyšší Bůh.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Filosofie rovnováhy děje
rozpor nedokonalosti hmoty a myšlení
více dokonaleji odstraňuje
ve vyšším nadspoluprotispoluději.
Duch ve vznikovém ději
má stále podobu vědění
avšak pojem spoluprotispoluděje
myšlenku i přírodu zahrnuje.
Avšak i v pojmu děje
je něco necelistvé,
pojmy myšlenky a činu
nedosahují plnou jednotu.
A tudíž pojmy vzniku a výkonu
sjednocuje opět pojem děje,
jež vznik i výkon ztělesňuje
zobrazen opět ve výkonu a vzniku.
Je tomu tak, protože
lidské myšlení je necelistvé
v podobě podspoluděje
celkový nadděj neobsahuje.
Nadspoluděj dějového celku
lépe objevíme v dějovém citu,
jež pouhé myšlení přesahuje,
avšak v rovnováze nerozporuje.
Celistvost všeho dění
dosaženou v ne-ději
vidím v celkovém ději
jako ztělesnění Boží.
Jež všechny děje
v sobě zahrnuje
a tedy se samo neděje
jediné zcela dokonalé.
Výkon a vznik
v jednom nadději
jsou protispoluději,
zla a dobra celek.
Jinými slovy
jde o protiprotispoluděj,
jenž je zlý
a dobrý spoluprotispoluděj.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Dle Hegelova učení
jen nadspoluděj celkový
je zcela svobodný
a o svobodu se nedělí.
Mravní jednání vidí
jen ve společenství lidí,
avšak celkové dějové rovnováhy
lze dosáhnout i mezi neživými ději.
Auguste Comte
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Comte za poznatelné
měl jen smyslové děje,
dle Comta je třeba myslit děje hmotné,
jež jsou platné, vymezitelné a užitečné.
V oblasti smyslových dějů
platí vyšší obecné zákony
podobnosti a posloupnosti,
jež jsou věty jejich vztahů.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Za zcela nemožné
pokládá poznání
celkového děje,
tedy obecné pravdy.
Lidské i osobní dějové dějiny
se dle něj dělí
do třech stádií:
teologické, metafyzické a pozitivní.
V prvním dějovém stupni
panuje jednoduché myšlení
celkového Božího nadspoluprotispoluděje,
náboženství animistické, poly- a mono-
teistické.
V druhém stupni
složitější myšlení
celkového nadspoluděje
je abstraktní filosofie.
V třetím stupni
složitější myšlení
celkového smyslového děje
má býti pozitivní filosofie.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Pojetí Bytí jako děje
našemu myšlení umožňuje
v podobě dějové jednoty
přemýšlet o celkovém ději.
Tento nadspoluděj celkový
je složitější
než naše myšlení a smysly
ale i podobný.
Podobnost z toho plyne,
že jednodušší podděje
děj v sobě obsahuje
v souvislé jednotě.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Comte vidí úlohu veškeré filosofie
v poznání obecného smyslového děje,
jenž ve všech oblastech přítomen je
v podobě celkového smyslového nadděje.
Dle Filosofie rovnováhy děje
oblast poznání takto vymezená
je pouze na konečnou část omezená,
jež filosofie rovněž zahrnuje.
Dle pravidel pozánikového děje,
kde vznik zánik spoluděje obsahuje,
jež pro celé jsoucno platí,
Comte vědy a jsoucno třídí.
Vědní řada
je matematika
a dále fyzika, chemie a astronomie,
biologie, psychologie a sociologie.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Zákonu tří stádií
odpovídají i dějiny,
náboženská víra a feudalismus
odpovídá stupni teologickému.
Stádiu metafyzickému
odpovídá revoluce,
stádiu pozitivnímu
odpovídá vláda vědce.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Avšak děje nadrozumové
řešíme citem i nadále,
v jednoduchých dějových věcech
rozhoduje nejlépe součinný jedinec.
V jednoduchých protispoludějích
je vznikovým dějem z nejsilnějších
jedincova vůle,
proto též rozhoduje.
Ve složitějších občanských dějích
je vznikovým dějem z nejsilnějších
vůle všeho lidu,
proto má též vládu.
Přesto toto rozhodnutí
by mělo nalézt rovnováhu
se všemi součinnými ději
v nestranném přístupu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Comte naproti tomu
prosazuje vládu
lidového celku
i u jednoduchých dějů.
Herbert Spencer
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Tak jako v jiném Bytí
je i každá myšlenka
dobrá pouze z části
a částečně je zase zlá.
Vyšší dobrota spočívá
v uchopení celku jsoucna,
nižší dobro a zlo lze též nalézti
v dějové myšlené necelkovosti.
Necelkovost lidské myšlenky
znamená nové uchopení Bytí
v myšleném protikladu,
jež spolu tvoří celku.
Jejich dějová skladba
projev nižšího dobra
je opět v dějích protikladná
čili nedokonalá a necelková.
Nadspoluděj myšlení
spočívá v pojmu dění,
který pojmy v nedokonalé rovnováze
spolu skládá, pak proti sobě klade.
Nedokonale avšak nadspoludějná
je dějová filosofická myšlenka,
jež proti- a spolu- podděje
částečně omezuje v syntéze.
Nadspoluděj dějového celku
lépe objevíme v dějovém citu,
jež ovšem myšlení přesahuje,
avšak v rovnováze nerozporuje.
Tak i okolní pozemská příroda
jako projev výkonu zla a dobra
vytváří na naší zemi veškerý život,
znakem je nedokonalá vyváženost.
Proti zlému ale i dobrému ději
rovnovážná příroda zase brojí
v podobě dobrého a zlého děje,
tak zvaného životního boje.
Výsledkem tohoto boje
je nedokonalá rovnováha
přítomného zla a dobra
pokročilejšího vývoje.
Tato nedokonalá rovnováha
v podobě protispoluděje
se v podstatě v milosrdném boji děje
s vývojem celkového dobra a zla.
Z toho všeho plyne,
že i nedokonalá přítomná rovnováha
myšleného a přírodního zla a dobra
se neustále děje.
Cesta k rovnováze děje
jest ovšem vždycky dvojí,
na dobré či zlé straně
či v míru celkové rovnováhy.
Ta cesta k celkové dějové rovnováze,
jež spojuje částečné dobro a zlo,
představuje vyšší skladbu či dobro
k dokonalé dobré a zlé vyšší smlouvě.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Boj dobra a zla
Spencer nazývá
evoluce ve vnější přírodě,
dialektika je to v myšlence.
Od evolučního učení
se nadspoluděj liší,
místo popření protiděje
mluví o jeho syntéze.
Smíření celkového spolu- a proti- děje,
které je v nekonečném čase dokonané,
dějiny boje ničení a tvoření
ukončuje v nadspoluději.
Tímto se spojují
dialektické a evoluční
myšlenkové a přírodní
vývojové zákony.
Karl Marx
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Zlo a dobro myšlenky
Hegelovy dialektiky
dle Marxova učení
určují lidské dějiny.
Necelistvost lidské myšlenky
znamená nové uchopení Bytí
v protikladu myšlením,
v dějinné revoluci.
Jejich dějinná syntéza
jako projev nížšího dobra
je opět necelistvá
čili protikladná.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Avšak světové dějiny
nejsou jenom myšlení,
všeobecné zákony přírody působí
v rovnovážnějším evolučním vývoji.
Tak vývoj pozvolný
v poznání přírody
a protikladný skokový vývoj lidského myšlení
spolupůsobí při pozánikovém vznikovém ději.
Když jedna epocha zaniká
a nová epocha povstává,
tak její vznikání vždycky zahrnuje
předchozí děje evolučně i revolučně.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Člověk jako součást přírody
se jistě nejvíce projevuje
v podobě výkonného děje,
tedy jako živá bytost v práci.
V podobě výkoného protiděje
se člověk sám sobě odcizuje,
když prostředkům, jež tvoří,
rovněž člověk sám slouží.
Takovým prostředkem je stát,
jež si člověk vytváří
a potom mu slouží,
aniž má rovnovážný dějový stav.
Je třeba vymyslet
rovnovážný děj společnosti
a skrze něj potom hledět
na všechny společenské smlouvy.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Pro Marxe je každý děj
v dějinách ospravedlněn
jako přítomná rovnováha
nedokonalého dobra a zla.
Avšak v přítomné syntéze
jak dobrého tak zlého děje
nemusí být přibližována jejich dokonalost
a může tak též jít o celkovou protidějnost.
Jen celková rovnováha dobra a zla
v dějinách přibližovaná je rozumná,
jež spočívá v míru
a je věcí myšlení a citu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Marx veškerou filosofii
rovněž také náboženství a ostatní myšlení
vidí ve společenském bytí
jako hmotném vznikovém vznikovém ději.
Společenské dějinné vědomí
jako odraz společenského bytí
tvoří výrobní (přírodní a lidské) síly
a rovněž výrobní (vlastnické) vztahy.
Přitom výrobní síly
předurčují výrobní vztahy,
tedy způsob výroby,
jež tvoří společenské uspořádání.
Avšak Marx zle opomíjí
jiné činitele společenského vědomí
a rovněž společenského uspořádání
než pouhé výrobní síly.
Těmito společenskými činiteli
jsou především lidské poznání
celkového nadspoluděje
a jeho postupného vývoje.
A naopak se změnami
přírodního poznání
zcela nezaniká vědomí
jsoucí v minulém ději.
Těmi minulými protispoluději
jsou soukromé vlastnictví
dále i světová náboženství
v pozánikém vznikovém ději.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Násilný boj proti zlému protiději
v kapitalistickém vykořisťování
je v podobě protiprotiděje
jako dobrého spoluděje.
Avšak boj na straně dobra,
kde není jsoucí rovnováha
jak zla, tak i dobra,
provází výbuch zla.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Dobro vždy následuje zlo,
zlo zase volá po dobru,
míru se tak přec nenašlo,
třeba čekat na válku.
Chci-li v míru žít
a vnitřní rovnováhu mít,
pak musím nestranit,
zlo i dobro navždy usmířit.
Kde leží pravý střed
každého z dobrých a zlých dějů,
třeba nalézti z cest,
kde bylo, jest a bude nejméně odporu.
Arthur Schopenhauer
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Nemyslí si jako Kant,
že mimosmyslový svět
nemůže člověk znát,
cestou je mu lidský cit.
Cestou lidského citu
vidí světa podstatu
ve slepé přírodní vůli k životu,
jež nepředchází činnost rozumu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Avšak přírodní vůle k životu
je vznikový vznik
či vznikový zánik
předchází i následuje myšlenku
Totiž celistvé lidské myšlení
je jak vznikové konání
tak vznikové vznikání
v nekonečně jednotném ději.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Zároveň přírodní vůle k životu
obsahuje jednoduchou myšlenku,
dobrého děje,
jímž tvoření je.
Vůle k žití
v našem bytí
je ztělesněna našimi pudy
předcházejícími myšlení.
Avšak existuje i myšlená vůle,
jež pudy a jiné děje sjednocuje,
jedním z pudů rovněž lidský cit je,
jenž volí rovnováhu celkového děje.
Cit od pudu se odlišuje,
že v sobě tento obsahuje
rovnováhu celkového děje.
zatímco pud jen podděje.
Tak cit je vznikem po zániku
a výkonu dějového celku,
zatímco lidské pudy
jen podděje spojují.
Naše myšlená vůle
volí rovnováhu
poznanou v citu
či pouhé myšlence.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vůle či poznání v citu
v celkové dějové rovnováze
se ve smyslovém světu
v dokonalém umění děje.
Vůle tak nemusí býti
oděná ve zlé pudy,
avšak v myšlení a citu
může spočinout v míru.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Schopenhauer káže
umrtvení naší vůle
jako protiděj protiděje,
ale mír je v její rovnováze.
Sören Kierkegaard
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vidí pravdu našeho bytí
ve výkonném podději
celkového nadspoluděje,
jímž přítomný okamžik je.
V tomto podději,
nedokonalé rovnováze
se střetávají zlé a dobré,
život s věčností.
Bojuje na straně dobra,
jemuž se příčí rovnováha,
a to jak dějového zla, tak i dobra,
jež je pro něj křesťanská pravda.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Kdo nevidí jsoucí rovnováhu
a bezhlavě bojuje proti zlu,
ten nepozná celek Božího míru,
neboť dobro jde se zlem pospolu.
Friedrich Wilhelm Nietzsche
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Nietzsche vidí svět
jako dobrý a zlý střet,
nehledá však míru
ale ve zlu vládu.
Jeho vzorec Bytí
spočívá v protiději,
které nad spoludějem vítězí,
jinými slovy v protispoluději.
Takto v boji moci
mezi dobrem a zlem
spatřuje jen vůli,
jsoucí vzniku zánikem.
Tato vůle k moci
v zánikovém vznikovém ději
všechny zlé i dobré myšlenky
dokonale končí.
V boji proti spoluději
Nietzsche bez milosti brojí
proti křesťanství, demokracii, socialismu,
dále proti feminismu, intelektu a semitismu.
Nové hodnoty
spatřuje ve smrti,
tedy ničení,
zlém protiději.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
V lidském myšlení
je každá myšlenka
dobrá z pouze části
a částečně pak zlá.
Vyšší dobrota spočívá
v uchopení celku jsoucna,
nižší dobro a zlo lze též nalézti
v dějové myšlené necelkovosti.
Necelkovost lidské myšlenky
znamená nové uchopení Bytí
v myšleném protikladu,
jež spolu tvoří celku.
Tak i Nietzscheho učení
po vládě dobra
v celosvětové filosofii
se chápe zase zla.
Nejobecnější vjemy světa
nejednoduší cit a myšlenka,
tento silný prožitek nás učí
o nadspoluprotispoluději.
Tedy, že vládne rovnováha
dějového celku dobra a zla,
že zlo nad dobrem nezvítězí,
a rovněž dobro zlo neporazí.
Protože zlé a dobré děje
jsou částečně nedokonalé,
tak jejich rovnováha
spojuje a popírá oba.
Jejich vyšší smlouva
je zároveň spoluděj
nižšího dobra a zla,
zároveň jejich protiděj.
5.7 FILOSOFIE 20. STOLETÍ
Henri Bergson
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Prostor ztotožňuje s hmotou,
poznatelný je rozumovou cestou,
čas je dle něj dění
poznatelný intuicí.
Intuici lze myslit
jako lidský cit
jako pud, jenž obsahuje
rovnováhu celkového děje.
Filosofie je věc intuice
nepoznatelná v myšlence,
jež v sobě pouze obsahuje
jednodušší podprotispoluděje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Myšlení sice celistvé není,
avšak v jednodušším spoluději
si lidé podobností celek představují,
rovnovážné myšlení doprovází cítění.
Prostornost veškeré hmoty
stejně jako skutečnost pohybu
jsou v nadspoludějovém celku
nadsmyslovýmí spolupodději.
Smysl je zachycuje
pouze nedokonale
v rozmezí četnosti
hmotné jednoduchosti.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Bytí se dle něj děje
v podobě životního spoluděje
a hmotného protiděje,
dění vystupuje a sestupuje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Avšak rovněž v prosté hmotě
jako nižším protispoluději
lze odlišit tvoření a ničení,
jež je života a smrti předchůdce.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Bergson odlišuje jednak morálku
jako vyrovnání společenského celku
a pak jako vyrovnání celku jsoucna,
tedy morálka uzavřená a otevřená.
Dále odlišuje jednodušší myšlení
celkového děje jako statické náboženství,
uchopení celkového děje intuicí
Bergson nazývá dynamické náboženství.
William James
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Prosazuje celkový nadspoludějný výkon,
jenž přináší užitek největší,
neboť je protikladný protiděj vyvážen,
což znamená odpor nejmenší.
Zároveň vidí,
že děj celkový
je nad naši myslí
uchopitelný jen city.
Dnešní marxismus
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Pojem hmoty
se přibližuje ději
jako základu veškerého jsoucna,
z něhož je složena jeho stavba.
Hmotě je vlastní
pohyb její,
prostor a čas
jsou její část.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Lidské dějové vědomí
je odraz hmoty
a hmotné podstaty,
na němž hmota nezávisí.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vědomí jako hmota
nemůže býti pravda,
neboť hmotný děj
je smyslový vjem.
Mysl jako děj,
jež hmotný vjem
v sobě zachycuje a obsahuje,
má podobu složitějšího děje.
Není myslitelné,
aby děje smyslové
byly zachyceny a uchopeny
skrz stejně složité vědomí.
Vědomí musí býti
o něco složitější,
aby mohlo myslet
jednodušší svět.
Lidské vědomí
je odrazem hmoty,
ale také složitějšího děje,
jež nedokonale uchopuje.
Lidská mysl či lidské vědomí
v pozánikovém vznikovém ději
je složené z jednoduššího děje,
jímž mimo jiné též hmota je.
Lidské poznávání
je ve spoluději
jednodušších a složitějších dějů,
jejich vzájemného dějového vlivu.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Uznání nadprotispoludějů
nalezneme i v marxismu,
jehož dialektický materialismus učí
změnu kvantity v nové kvality.
Zákon dějového vývoje
marxismus zase vidí
v samopohybu hmoty
v protikladné podstatě.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Protiklad zla a dobra
v proti- a spolu- ději,
ve hmotě ničení a tvoření,
v mysli je necelistvá myšlenka.
Boj proti- a spolu- děje
v mysli a hmotě
v jejich rovnováze
jsou zákonem vývoje.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Jednota mysli
a světa hmoty
zákonitě plyne
z jednoty děje.
V učení marxismu
tuto jednotu celku
zprostředkovává hmota
jako prazáklad světa.
O jednotě nás přesvědčuje
výkon myšlenkového děje,
který je nadspoludějný,
tedy s Bytím souladný.
Marxismus veškerou filosofii,
náboženství a ostatní myšlení
většinou spatřuje ve společenském bytí
jako hmotném vznikovém vznikovém ději.
Tuto nadstavbu hmoty
má tvořit i náboženství,
avšak uznává i vyšší pravdu
nadspoludějinného celku.
Tímto poznáním celkového děje,
jenž nepodléhá zákonu třídního boje
a tedy dialektického vývoje,
zejména pak lidský jazyk je.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Dialektiku v lidském vývoji
spatřuje v podobě protiprotiděje,
tedy násilného dělnického boje,
proti jejich vykořisťování.
Avšak boj na straně dobra,
kde není jsoucí rovnováha
jak zla tak i dobra,
provází výbuch zla.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Chceme-li v míru žít
a vnitřní harmonii mít,
pak musíme nestranit
zlo i dobro usmířit.
Cesta nejmenšího odporu
jak vůči dobru tak také ke zlu
je spíše v trade unionismu,
omezenném boji proti kapitalismu.
Alfred North Whitehead
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Odmítá filosofie
složitého myšleného děje,
která necelistvá je,
vědomí a předmět odděluje.
Podobně jako v ději
vidí jsoucno v události
reálně jsoucím momentu,
všeho Bytí stavebním prvku.
Tento jednoděj
je nadspoludějný,
což nazývá citem,
což je vztah celkový.
V každém jednoději
se minulé děje odrážejí
a budoucnost předcházejí
v celkové souvislosti.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Obecné zákony děje jsou Boží
podděj v celkovém nadspoluději
jako vznikový děj
všech dober a zel.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dále Boha vidí
v dobrém spoluději,
jež všechno tvoří
v celku i jednoději.
Nicolai Hartman
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vychází z myšleného Bytí,
které do posloupných vrstev řadí,
aniž odlišuje jsoucna druhy
ve skutečnosti a lidském myšlení.
Takovéto Bytí
je však nesouvislé,
jeho různé spoluděje
jsou nesloženy.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nejobecnější vjemy světa,
nejjednodušší cit a myšlenka,
tento silný prožitek nás učí
o nadspoluprotispoluději.
Tedy, že celkové Bytí dějové
není přetržité
nýbrž souvislé
v podobě celkového nadspoluděje.
Též Hartman učí,
že veškeré Bytí
je trvání děje,
že vše plyne.
Jednotná podstata děje
tak souvislost podmiňuje,
jelikož děj celkový
pouze mysl dělí.
Tak jako jednak čas
a prostor rovněž pak
Bytí tvoří souvislost
nepřetržitou dějovost.
Tak jako v jiném Bytí
je i každá myšlenka
dobrá z části
a částečně zlá.
Vyšší dobrota spočívá
v uchopení celku jsoucna,
nižší dobro a zlo lze též nalézti
v myšlené dějové necelkovosti.
Necelkovost dějové myšlenky
znamená nové uchopení Bytí
v myšleném protikladu,
jež spolu tvoří celku.
Jejich spoludějová syntéza
jako projev nižšího dobra
je opět dějově protikladná
čili nedokonalá a necelková.
Jednota mysli
a světa hmoty
zákonitě plyne
z jednoty děje.
O jednotě nás přesvědčuje
výkon myšlenkového děje,
který je nadspoludějný,
tedy s Bytím souladný.
Přistupování nových dějů v jsoucnu
spočívá v nadspoluději
mezi jednoduššími ději,
jeho tvořících stavebních prvků.
Nadděj poddějů
jako spoludějná syntéza
je vyšší podoba jsoucna
kvalitativní novum.
Edmund Husserl
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V mimoduševním světě
Husserl mluví o podstatě,
toto čisté vědomí
je světa mínění
Tyto podsmyslové děje
vždy samy o sobě
jako hmota a děje jednodušší
nazývá Husserl fenomény.
Fenomény jsou i děje,
jež jsou složitější
čili nadduševní,
jež vědomí zachycuje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Z jednoty celkového děje
plyne duševní
a mimoduševní
skutečnost protispoluděje.
Jednotlivé hmotné děje
se v pozánikovém ději
v duši opět proměňují
a tvoří vyšší spoluděje.
Max Scheler
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Uplatňuje učení fenomenologie
ve filosoficko-křesťanské etice,
kde mimoduševnost vidí
v zánikovém spoluději.
Jeho podzániky
jsou lidské hodnoty,
tedy fenomény,
skutečnosti mimoduševní.
Smyslové zániky
jsou pocity libosti a nelibosti,
jejich nadhodnoty
jsou zániky lidské mysli.
Tyto hodnoty mysli
jsou ušlechtilost
a dále pak nízkost
a dále duchovní zániky.
Ty odpovídají citu,
jež uchopují celku,
toto jsou hodnoty
lidského náboženství.
Dále hodnoty dělí
na hodnoty osobní
a dále hodnoty věcné,
jež jsou proti nim nízké.
Lidskou dějovou osobnost
chápe jako nadpředmětnost,
jež v nejsložitějším nadději
se podílí na skutečnosti Boží.
Lidskou lásku chápe
v osobnostním podspoluději
jako tvořivé uskutečnění
celkového spoluděje.
Existencionalismus
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Chápe všechno dějové Bytí
v tragickém prožitku lidství,
jako celkového spoluděje
podprotiděj v jeho výkoně.
Podprotiděj je v jednotlivci,
tudíž je osobní, subjektivní.
Ve výkoně celkového děje
člověk jsoucno uchopuje.
Vykonaný podprotiděj
jako existencionální prožitek
je v mezní životní situaci
jako smrt, zápas a utrpení.
Podprotiprotidějem je
zlo, jež proti zlu bojuje
a jest lidský tvůrčí nadspoluděj
či dobro jako náboženský prožitek.
Karl Jaspers
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Celkový děj všeho Bytí
nazývá bytí obemykající,
které jako horizont na ústupu
vypovídá o nekonečném celku.
K celkovému nadději
dospějeme transcendencí
postupným skládáním jeho dílčích poddějů,
či ve vnitřním a vnějším spoluději rozumu.
Existence jako lidský děj
je nadsmyslovým celkem,
z jeho nepředurčeného výkonu
můžeme usuzovat na svobodu.
Bytí vidí ve spoluději
mezilidské komunikaci,
jako střet věcné dějinnosti a času,
tedy výkonu podspoludějů a celku.
Celkový děj všeho Bytí
jako absolutní a obemykající
poznáváme transcendencí,
skládáním souvislých věcí.
Existenci v podobě celkového nadděje
ve výkonu nadsmyslového podprotiděje,
v existencionálním prožitku uchopuji
jako bytí v lidském ztroskotání.
Jean Paul Sartre
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dle něj Bytí celkového děje
nejsou abstraktní kategorie,
ale je ve výkoně
celkového děje.
Člověka však chápe
v podstatě spoludějně,
od ponoření v temnou nicotu
postupuje k dokonalému celku.
Z nepředurčeného výkonu
usuzuje Sartre na svobodu
člověka ohroženého v nicotě
dobrého a zlého děje boje.
Martin Heidegger
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Hlavní a první úlohu současné filosofie
vidí ve zkoumání výkonného podděje
lidské existence v dějovém celku,
Heideggerovými slovy v pobytu.
Nadděj lidského jsoucího pobytu
je bytí v místě, způsobu a času,
jež je nazváno existenční vrženost,
neboť jde o nadvolní skutečnost.
Pobyt je rozvržen
díky svým starostem,
jde o lidský protispoluděj
mezi věcmi a člověkem.
Podděj lidského bytí
je v podprotiději,
neboť se děje v úzkosti
z vlastního nebytí.
Proti lidskému bytí staví
Heidegger lidské nebytí
jako vyklonění do nicoty,
jejich nadspoluděj nevidí.
Celé bytí i nebytí jsou dle něj
neviditelný nadmyslový děj,
proto je úlohou filosofie
pouze připomínati je.
Novopozitivismus
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Jako Comte za poznatelné
má pouze smyslové děje,
je třeba myslet jenom děje hmotné,
jež jsou platné vymezitelné a užitečné.
Odmítají filosofické učení
idealistické i materialistické
o podstatě skutečnosti,
jež je ovšem nepoznatelné.
Liší se od učení empirismu,
jež uznává objektivní realitu
za našimi vjemy
danými nám smysly.
Symbolickou logiku
ve Filosofii rovnováhy dějů
chápu jako vznikání složitého spoluděje
proti- či spolu- děje z jednoduššího děje.
Tedy zákony skládání v mysli
složitých proti- a spolu- dějů
z jednoduchých proti a spolu- dějů
v podobě jejich pravdy a nepravdy.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Na veškerou filosofii hledí
dle principu verifikovatelnosti,
tedy zda výkon myšlenky
je celkově nadspoludějný.
Pouze výkon smyslový
je pozitivně možný,
proto většina myšlenek filosofie
jsou dle nich nesmyslné děje.
Tyto nesmyslné myšlenky
jsou iracionální prožitky,
básnění smyslového světa,
které prokáže až věda.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Z jednoty a složitosti celkového děje
plyne existence takových dějů,
jež jsou mimo -smyslové a -myslné,
avšak náleží k dějovému celku.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Jejich teorie vědy
logický jazyk tvoří
jako celek smyslového protispoluděje,
souvislého myšlenkového podspoluděje.
Souvislost veškerého jazyka vědy
má plynout z pojmů
spoludějů složených jednoději,
tak zvaných axiomů.
Jednodějné myšlenky
smyslového protispuludějného celku
vidí v oblasti fyziky,
místo jako všemu společnou myšlenku.
Tento jazyk poskytuje
Filozofie rovnováhy děje,
která všemu společného dělitele
vidí v podobě spoluprotispoluděje.
Na obecné myšlenky hleděli
dle principu verifikovatelnosti,
tedy zda výkon myšlenky
je celkově nadspoludějný.
Dle Poppera jde o falzifikaci,
neboť celkové myšlenky
jsou rozporné v jednotlivém podvýkonu,
avšak souladné jen v nekonečném celku.
Nadspoludějné myšlenky vědecké teorie
se skládají z jednoduchého myšleného děje
v mysli, jež v podobě nadděje
je již apriorně obsahuje.
Ludwig Wittgenstein
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Ve svém „Logicko-filosofickém traktátu“
odlišuje jednak oblast dějinného výkonu
jako svět, jenž se má tak a tak,
čili jako fakt čili věcný stav.
Dále Wittgenstein odlišuje
oblast vznikového děje,
myšlenky jako složené skladné a rozkladné
proti- a spolu- děje nepravdivé či pravdivé.
Myšlenky, jež jsou složené
z hlediska jeho filosofie
chápe jako vznikání četného spoluděje
proti- a spolu- děje z jednoduchého děje.
Tyto jednoduché děje
jsou opět ne nebo pravdivé,
a to ve své podstatě
jako spolu- nebo proti- děje.
O mimomyslném ději
dle něj filosof mlčí,
neboť o něm nelze mluvit,
tedy v pojmech myslit.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Z jednoty děje plyne,
že i mimosmyslové děje
mysl nedokonale uchopuje
v pojmové myšlence.
Mimosmyslové protispoluděje,
jež jsou mimo nejobecnější pojmy
jako jsou pojmy jak bytí tak nebytí,
jsou složené a rozložené děje smyslové.
Ve svém „Filosofickém zkoumání“
odmítá svět v myšleném nadspoluději
a souvislý celek Bytí hledá
ve spoluději mysli a jsoucna.
Každý pojem Witgenstein zkoumá
v okolnostech, kdy se ho používá
a tuto myšlenkovou analýzu
pokládá za cestu k významu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Pojem jako myšlenkový spoluděj
může být tak souvisle zařazen
jak svým vznikem
tak svým výkonem.
Karl Raimund Popper
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Ve svém díle „Bída historismu“
vidí zlo protiděje ve výkonu,
jež se řídí myšlenkovým vznikem,
jež je pouhým celkovým poddějem.
Jinak řečeno řízení každé společnosti
v podobě složitého nadděje je zlé
dle učení založeného na myšlence
jako zlém či dobrém celkovém podději.
Dobrá společenská vláda
je všech myšlenek syntéza
v podobě jejich nadspoluděje
především v obecné rovině citové.
Literatura: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Raimund_Popper
6. POLITICKÁ A
PRÁVNÍ FILOSOFIE
6.1 Politická filosofie
6.2 Filosofie práva
6.1 POLITICKÁ FILOSOFIE
Konfucius
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vidí rovnováhu státního spoluděje
v nalezení rovnováhy lidské duše,
každého z dobrých a zlých dějových celků,
jíž součinné děje kladou nejméně odporu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V praktické vládě
upřednostnil krále,
jestliže jen jeden ve státě vládne
moc nepatří mezi nadspoludějné.
Lao-c`
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Viděl, že Bytí ovládá
věčná Boží rovnováha,
která se ovšem vykoná,
i když vládce nic nedělá.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V praktické vládě
upřednostnil krále,
odmítal však vědění
užití nástrojů a zbraní.
Avšak celkové poznání
je skryto v jednoduchém ději,
jehož postupné skládání
je hledání dějinné pravdy.
Bez pravdy není ale míru
ve vnějším světě ani v nitru,
kdo odhazuje přírodní vědu,
vědomě či nevědomě slouží zlu.
Platón
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Platón vidí,
že státní duši
všechny lidské duše tvoří
a vzájemně se ovlivňují.
Tak mezi zákonnou státní duší
a duší lidí
lze mluviti
o spoluprotiději.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Ve státech, kde vládne
jen jeden či skupina lidí
výkon této světské moci
nepatří mezi nadspoludějné.
Takováto vláda je špatná,
a hrozí jí stálá zrada,
protože není nadspoludějem
mezi dobrým a zlým lidem.
Ani způsob této vlády
nezná pravé svobody
proti násilí jeho lidí
a jejich protiprotiději.
Dále rozhodované děje
jsou složeny z mnohých,
pod vládou jen povolaných
znamená myslet omezeně.
K myšlení složitých občanských dějů
rozhodovaných vládou každého státu
je třeba jak myšlení tak i citu
každého z nadspoludějných živých tvorů.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
To platí i o aristokracii,
kde vládnou jen moudří
dlouhou výchovou určení,
jež společně plodí nadlidi.
Kromě stálé hrozby převratu
nenajdou dějovou rovnováhu,
kterou ve složitém státním ději
jen mysl všech občanů vidí.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Jen tehdy možno
najít jednoduchou celkovou harmonii,
když státní právo
neomezuje jedince v jeho nadspoluději.
Proto je vždycky potřeba
osobní rovnost a svoboda,
která jen tehdy ustupuje,
když v něčem nefunguje.
Aristotelés
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Ve svém díle Aristotelés pozoruje,
že zákon rovnováhy státního děje
se s rovnováhou lidského jednání
ve své podstatě vždy překrývají.
Rovnováha lidského výkonu
jako jednoduchý nadspoluděj
tvoří složený dějový celek
v rovnováze výkonu státu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Upřednostňuje politeiu, dnes demokracii,
která ustupuje monarchii či aristokracii,
když cestou rovnosti a svobody
nedosáhneme dějové rovnováhy.
Tak je tomu za prvé,
když jednoduché děje
se příčí společné harmonii
avšak jen v míře podstatné.
Podstatnost míry
je vždy osobní
dle toho jaké dotčené osoby
společenskou smlouvu uzavírají.
Za druhé je tomu tehdy,
když se zabýváme složitým dějem,
který se řeší dohromady
obecným myšlením a rovněž citem.
Jde-li o nějakou nesvobodnost
v daném případě naddějovost,
má jít o rovný nadspoluděj
nikoliv nerovný protiděj.
V minulosti, kdy svoboda
byla méně nadspoludějná,
bylo spravedlivé a rovnovážné
právo postupně více vyvážené.
V podobě tyranie či monarchie,
aristokracie či oligarchie
vždy však účelově
v celkové rovnováze.
Tomáš Akvinský
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Člověk je součástí nadspoluděje,
v němž se mísí jak dobré tak i zlé,
výkonem tohoto nadspoluděje
je žití člověka ve společnosti a státě.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V praktické vládě
upřednostnil krále,
jestliže jen jeden ve státě vládne
moc nepatří mezi nadspoludějné.
Bůh je celkový nadspoluděj
všech dílčích dober a zel,
proto obraz Boží
spočívá v demokracii.
Světská vláda katolické církve,
která si cestu k rovnováze dějové
v podobě protiprotiděje sama osobuje
nevede k nadspoludějné rovnováze.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Rovnováha státního děje
spočívá ve vyšší smlouvě,
jež uzavírá jak dobré tak i zlé,
všichni včetně katolické církve.
Zažít ve státě míru
lze jen v rovnovážném celku,
kde co nejméně odporu
klade každý ze součinných dějů.
Niccolo Machiavelli
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
K andělskému dobrému cíli
mu slouží zlé prostředky,
tak k ovládnutí celku
volí násilí a válku.
Avšak státní protispoluděj
vzhledem k rovnováze Bytí
vyvolává jiných spoluděj,
který zlo naopak zase ničí.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
K ovládnutí dějového celku
lze užít pouze rovnováhu,
která je se jsoucnem v souladu
a umožňuje jít dále kupředu.
Hugo Grotius
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Odvozuje nedokonalou společenskou smlouvu,
jež je ztělesněna v dnešním mezinárodním právu
z přirozeného práva,
jež pochází od Boha.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Přirozené právo je naddějem
stojícím nad obyčejným právem,
zavazuje jednotlivce i státy
a toto právo věčně platí.
Právo přirozené a věčné
je celkovým vznikovým dějem,
všech jsoucích dějů středem,
závěrem jsoucnosti dějinné.
Thomas Morus
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Na svém ostrově Utopii
zobrazil společnost v nižším spoluději,
kde v lidském konání
je společné vlastnictví bez vykořisťování.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
V dokonalé demokracii
zla a dobra vyšší smlouvy
je lidstvo téměř nadspoludějné
všechno zlo a dobro smířené.
Dokonalá demokracie
toleruje a zajišťuje
dle rovnovážné míry
vše živé dobré i zlé.
V rámci nadspoluděje
potírá své odpůrce,
jež se od celkové harmonie
odchylují v míře podstatné.
Tresty pro odpůrce
nejsou jako přečin četné,
nýbrž jsou rovnovážné
v dobru i ve zle.
Podstata míry
je vždy osobní
dle toho jaké dotčené osoby
společenské smlouvu uzavírají.
Thomas Hobbes
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dle Hobbese je lidstvo bez státu
ve stálém válečném stavu
a v touze po trvalém míru
přenáší svou moc na královskou vládu.
Tak dobrý protiděj protiděje
vyšší nadspoluděj nenastoluje,
jestliže jeden výlučně vládne,
moc nepatří mezi dokonale spoludějné.
John Locke
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Dle Locka je stát taková smlouva,
která pojí občanská dobra a zla,
vzniká z nadspoludějného souhlasu
všech lidských dějů obsažených v celku.
K udržení celostátní rovnováhy
spočívající v občanském nadspoluději
slouží v demokracii princip většiny
a princip rovného zastoupení.
Státním účelem,
zánikovým dějem
je nalezení rovnováhy Bytí
složené i z rovnováhy lidí.
Stát, jenž se nedrží
Boží rovnováhy,
pozbude důvěru vlastních lidí
kvůli dobrému a zlému protiději.
Nedůvěra lidí
pramení v protiději,
jímž se rovnováha Bytí
svému odpůrci mstí.
Stát, jenž není nadspoludějný
v dobrém a zlém ději,
zaniká odporem vlastních lidí
a z vyšší moci Bytí.
Charles de Sécondat, baron de la
Bréde et de Montesquieu
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Má-li být státní vláda
s Bytím rovnovážná,
musí všeobecná býti,
ve vyšším smluvním ději.
Rovnovážnost se všemi
jednotlivými ději Bytí
má podobu vyšší smlouvy
mezi vládními odborníky.
Jimi jsou všichni původci
nadspoluprotispoluděje státního a vládního
vznikového, výkonného a podvznikového
zákonodárci, úředníci a soudci.
Rozdělení moci umožňuje
v případě dílčího protiděje
omezit jeho ničivé působení
v rámci společenské smlouvy.
Rovnováhu mezi odborníky
zajišťuje teorie dělby moci
Francouze Charlese Montesquieu
ve vyšším spoluprotispoluději.
Jean Jacques Rousseau
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vidí účel státní
v rovnováze Bytí,
jež se někdy liší
od rovnováhy lidí.
Rovnováha Bytí
zvaná obecnou vůlí
se zjistí pomocí hlasování
lidí s vyváženou myslí.
Lidé, jejichž poznání
se rovnováhy nedrží,
se však v hlasování mýlí
v podobě vůle všech lidí.
Je třeba vždy vidět,
že hlas každého jednotlivce,
je součástí dobrého a zlého děje,
jehož střed třeba nalézt.
Tak se vůle lidí
na celkové vůli
Božího Bytí
svou částí podílí.
Zároveň stát, jenž se nedrží
celkové rovnováhy Bytí,
pozbude důvěry vlastních lidí
kvůli dobrému a zlému protiději.
6.2 FILOSOFIE PRÁVA
Přirozené právo (Aristoteles, Marcus
Tullius Cicero,Tomáš Akvinský, Hugo Grotius, John Locke)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Jeho stoupenci věří v právo,
jež je jakési vyšší ideálno,
které je nad lidským platným právem,
Bůh, přirozenost a rozum jsou pramenem.
Jeho jsoucí odraz
je institut základních lidských práv
v moderních ústavách,
jež zakládají současný moderní stát.
Odpůrci odmítají ideálno,
jež utváří lidské právo,
takové právo by bylo nepružné
a rovněž není všem samozřejmé.
(viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Cicero
)
Pozitivní právo (John Austin)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Stoupenci uznávají jen právo,
jež je ve státu skutečně platno
jako příkaz suveréna,
jež jeho porušení trestá.
Odpůrci odmítají
rozpor platného práva a morálky,
jež právo často utváří,
a ospravedlnit režimy diktátorské a totalitní.
Normativní právo (Hans Kelsen)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Stoupenci uznávají
pouze státní právo pozitivní,
jež se však řídí
formálními zákony myšlení.
Odpůrci namítají,
že stejně jako právo pozitivní
tyto apriorní formy
nevylučují režimy diktátorské a totalitní.
Historicko-právní škola (Karl von
Savigny)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dle nauky filosofie Hegelovy
vidí právo v dialektickém vývoji,
k řádnému právnímu chápání
je třeba historického zkoumání.
Filosofická škola je cenná
pro podrobné historické výzkumy práva
a odpůrci kritizována
pro závislost a vyzdvihování národního práva.
Sociologický přístup (Roscoe Pound,
Max Weber)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vidí celkovou právní podstatu
ve vyvažování společenských zájmů
buď jednotlivé bytosti
či společenské skupiny.
Tento přístup hledá
dílčí společenské zájmy
a dále též zkoumá
právní společenské dopady.
Odpůrci mu však vytýkají
diktát společenské většiny,
jež nemusí být dobrá
a může být škodlivá.
Právo dle Filosofie rovnováhy
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Právo jako společná myšlenka,
která je státem vynutitelná,
je tedy složitým dějem
obecně protispoludějem.
Přirozené právo je naddějem
stojícím nad obyčejným právem
ale i právem spravedlivým,
je právem věčně platným.
Právo přirozené a věčné
je celkovým vznikovým dějem
závěrem jsoucnosti dějinné.
Je dokonalým nadspoluprotispoludějem,
jež je smlouvou s každým dobrem a zlem,
v níž jsou děje všechny,
co nejméně se příčící.
Právo je spravedlivé,
je-li přijato všemi živými,
na které se vztahuje,
protože jim slouží.
Takovýto právní kompromis
zahrnuje všechny živé jak dobré tak i zlé
v podobě nejméně odporujícího nadspoluděje,
kterým neotřese nic.
Odrazem spravedlivého práva
je dnešní demokratická podoba,
protože všeobecná lidová moc
odráží občanskou nadspoludějnost.
Jaké právo má být tedy zlé,
právo jen některými přijímané,
pak právo očividně škodlivé
byť všemi živými tvory odsouhlasené.
Dále jsem přemýšlel,
kdy povolat státní právo,
aby potíralo příčící děj
byť je to zlo nebo dobro.
I dobrem lze právo porušit,
od střední cesty se odchýlit,
protože po přehnaně dobrém ději,
ho osudové váhy zlem vyvažují.
Svoboda na prvním místě je
jako část celkového nadspoluděje,
kterým ničím neomezen je,
v podobě jednotlivcova podděje.
Jen tehdy možno
najít celkovou jednoduchou harmonii,
když státní právo
neomezuje jedince v jeho nadspoluději.
Proto je vždycky potřeba
osobní rovnost a svoboda,
která jen tehdy ustupuje,
když v něčem nefunguje.
Tak je tomu za prvé,
když jednoduché děje
se příčí společné harmonii
avšak jen v míře podstatné.
Dokonalá demokracie
toleruje a zajišťuje
dle rovnovážné míry
vše živé jak dobré i zlé.
Tresty pro odpůrce
nejsou jako přečin četné,
nýbrž jsou rovnovážné
v dobru i ve zle.
Podstata míry
je vždy osobní
dle toho jaké dotčené osoby
společenskou smlouvu uzavírají.
Za druhé je tomu tehdy,
když se zabýváme složitým dějem,
který se řeší dohromady
obecným lidovým myšlením a citem.
Jde-li o nějakou nesvobodnost
v daném případě naddějovost,
má jít o rovný nadspoluděj
nikoliv nerovný protiděj.
V minulosti, kdy svoboda
u lidí byla méně nadspoludějná,
bylo spravedlivé a rovnovážné
právo postupně více vyvážené.
V podobě tyranie či monarchie,
oligarchie a aristokracie
tedy stále složitějšího nadspoluděje
byly vyvažovány mezilidské boje.
Vláda jednotlivce monarchy
a stále se zvětšující skupiny
plynula ze stálého smiřování
dobra a zla v nadspoluději.
V dokonalé demokracii
zla a dobra vyšší smlouvy
je vše živé téměř nadspoludějné
všechno zlo a dobro smířené.
Pojetí práva jako společenské smlouvy
zachovává dualitu práva přirozeného a
platného
jako v přirozenoprávní filosofii,
je pozitivně právní s filosofií práva
pozitivního.
V souladu s historickou školou
prochází právo smluvní změnou,
v souladu se sociologickým přístupem
je obojí právo společenským jevem.
Předmětem sociologického zkoumání
může být jak jeho přijímání,
tak jeho skutečné plnění
v mezilidské státní společnosti.
Pojetí práva jako společenské smlouvy
je tedy ztělesněné v nadspoluději,
v níž se nedokonalé myšlenky
skladebné i rozkladné v celek smiřují.
7. DĚJINY LIDSTVA
7.1 Pravěk
7.2 Starověk
7.3 Středověk
7.4 Novověk
7.5 Izrael
7.6 20. Století
7.1
PRAVĚK
Cesta k Homo sapiens
(od počátku do 10 000 př. Kr.)
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nedokonalý přírodní nadspoluděj
znamená boj nižších dober a zel,
když jedno nově zvítězí,
druhé ho následně poráží.
V boji dobrého a zlého děje
se četnost neustále zvyšuje
a jejich vzájemná rovnováha
znamená střídání dobra a zla.
Cesta z tohoto vývojového koloběhu
vede přes dokonalou rovnováhu,
jež znamená částečné popření
dobra a zla v jejich harmonii.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Příhodné suchozemské podnebí
před koncem třetihor
znamenal množení fauny a flory
a člověk vyhrál svůj boj.
První prapředek člověka
v zastoupení (dubové opice)Dryophitheca
a následovníka (Rámovy opice)Ramaphitheca
spatřil v dějinách světlo světa.
Pozn: Ráma je indický mytologický král
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V boji proti přírodě
a rovněž proti sobě
převládl ten silnější
v Evropě, Africe a Asii.
Na konci třetihor
nastal ledový zmar,
mnohé druhy tedy vymřely,
jež v boji přírody prohrály.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V boji nemilosrdné přírody
lidští předci dobře obstáli
v ztělesnění (jižní opice)Australopitheca
a dále též (Homo habilis)zručného člověka.
Potomkem v době čtvrtohor
byl ve vývoji (Homo erectus)člověk
vzpřímený,
jež jako lovec a sběrač potravy
znal jednoduchou zbraň a nástroj.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V boji proti přírodě
a rovněž proti sobě
převládl opět ten silnější,
tak zvaný (Homo sapiens)člověk rozumný.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V boji přítomného dobra a zla
lidská existence nevyhynula,
nýbrž v mírném zemském podnebí
se zrodil a žil člověk rozumný.
Jeho další zástupce
jeskynní člověk neandrtálský
žil v době ledové
a vzdoroval nepřízni přírody.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V boji proti přírodě
a rovněž proti sobě
převládl v Evropě ten silnější,
člověk rozumný-cromagnonský.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Přes nepřízeň přírody
končící ledové doby
ve vzájemném dobrém a zlém boji
se zrodil člověk rozumný.
Jako bratr dnešního moderního člověka
byl již nadán rozumem,
vládl kamenným nástrojem
a vytvářel nábožensko-umělecká díla.
Člověk rozumný
postupně osídlil zemi,
zprvu lovem a sběrem
si obstarával pokrm.
Revoluce neolitická-mladší doby
kamenné
(10 000 - 3 000 př. Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Poznávání zákonů přírody
dalo vznik zemědělství
skrz nevědomé šlechtění
a později i chovatelství.
První pěstované plodiny
byly v Mezopotámii a Středomoří,
a dále potom Egyptu a Přední Asii
pšenice a ječmeny.
První chovaná zvířata
byly sob, ovce a koza,
postupně zprvu smíšené zemědělství
se dělilo na zemědělství a pastevectví.
K dokonalému zpracování kamene
přistupuje hrnčířství a metalurgie,
nastupuje doba bronzová
a s ní nově vynález písma.
Společné obdělávání půdy
přispělo ke slučování lidí
ve velké zemědělské vesnice,
z nichž se vyvinuly první říše.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Zprvu rovná společnost
se přetváří v nadřazenost,
urození, králové a kněží
utlačují svobodné a otroky.
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení
chudých a bohatých lidí
o bohatství a také území.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Náboženské představy
a jejich společné konání
slouží pochopení celku Bytí
avšak i společenské nerovnosti.
Ve střídání skládání či tvoření
a jeho následném rozkladu či ničení
se postupně dokonává
dobra a zla rovnováha.
Dokonalá dějová rovnováha
obsahuje všechny zla a dobra,
popírá z nich přehnané
v zájmu celkové harmonie.
Ve vztahu k vnější přírodě
znamená šetřit její zdroje,
kdy omezuje spoluděje
pro hrozbu jejich protiděje.
Dále to znamená
omezený boj proti přírodě
s ohledem na její zla
v podobě podprotiprotiděje.
Ve vztahu lidské evoluce
znamená porážet nepřítele
a jeho zlo porážkou omezené
začleňovat do nadspoluděje.
7.2
STAROVĚK
Vyspělé kultury Mezpotámie
(3 000 - 331 př. Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo v Mezopotámii
ke slučování tamních lidí
ve větší městské celky.
Společné zavlažování
v zemědělské vesnici
sloučené ve větším městě
předznamenalo vznik říše.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení,
tak si města Sumerů
podrobil jeden z králů.
Postupně v dobyvačné válce
zvítězil král Sargon první
a s ním kmeny semitské
a je prorazili zase Gutejci.
Po jejich vypuzení Sumery
zvítězili amoritští nomádi,
rozpory mezi jejich kmeny
podnítily dobyvačné válčení.
Tak si všechna města kmene Amoritů
podrobil Chammurabi král Babylónu,
jeho následné slabosti
využili další nájezdníci.
Říši v jižní Mezopotámii
tak zvanou Babylónii
vyvrátila říše Chetitů železa vynálezců (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Doba_%C5%BEelezn%C3%A1
),
což poskytlo mocenskou volnost severu.
V severní Mezopotámii
válčení dalo vznik Asýrii,
která se však posléze zhroutila
pod nájezdy mořského národa.
Neustálé mocenské boje
daly základ novoasyrské říše,
která nejprve dobyla mnohá území,
pak ji rozbili Babylóňané a Medejci.
Novobabylónskou říši
si podmanili Peršané,
jež dobyli velká území,
než je porazili Řekové.
Vláda, státní náboženství
i pozemkové vlastnictví
byly v rukou úzké skupiny
původců společenské smlouvy.
Mezopotámskou společnost
ovládla lidská nadřazenost,
urození, králové a kněží
utlačují svobodné a otroky.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách vítězství
se rozvíjí literatura a stavitelství
jako palácové a chrámové stavby
či Epos o Gilgamešovi.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
pouze o vládě nemnoha
nemůže dlouho odolati
proti rovnější společnosti.
Silná je pouze dokonalá rovnováha,
kdy členy společenské smlouvy
všichni státní občané tvoří
a je sloučením všeho dobra a zla.
Rovnováha v politice
znamená porážet nepřítele
a jeho zlo porážkou omezené
začleňovat do nadspoluděje.
Starý Egypt
(3 000 - 332 př. Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo v egyptské zemi
ke slučování místních lidí
ve stále větší společenství.
Společné zavlažování
v zemědělské vesnici
sloučené ve větší celky
předznamenalo vznik říší.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení,
tak se vláda celého Egypta
sjednotila v rukou faraóna.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Rozkvět Staré říše
za třetí dynastie
znamenal také stavbu pyramid,
na nichž pracoval podřízený lid.
Vláda jediného faraóna
se postupně rozpadla,
v podobě dobrého protiprotiděje
jí kněžstvo, šlechta i lid odporuje.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Boj po rozpadu Staré říše
skončil vítězstvím krále,
jenž Střední říši sjednotil
a válkami ji opět rozšířil.
Boj faraónovy vlády
a podmaněné šlechty
ukončil vpád Semitů
a nadvláda Hyksósů.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V podobě protiprotiděje
zahájil král thébský
osvobozenecké boje
a založil Novou říši.
Za vlády krále Ramesse II.
nastává mírový rozkvět říše
a vznikají mnohé stavby,
jež se zčásti dochovaly.
Vláda jednoho faraóna
se postupně rozpadla
na jižní chrámový stát
a sever královských vlád.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Boj faraónovy vlády
a jižního státu kněží
ukončil vpád Núbijců
a poté vláda Asyřanů.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V podobě protiprotiděje
zahajují místní králové
postupně osvobozenecké boje,
až sjednotili vládu v Egyptě.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vládce 26. dynastie
si podrobili Peršané,
jež zase vystřídali v Egyptě
jako osvoboditelé Řekové.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Nedokonalá rovnováha
se v Egyptě projevovala
ve střídání tvořivého dobra
a následného ničivého zla.
Nejdříve jenom vláda mála
si v bojích Egypt podmanila,
pak v období dlouhodobého míru
došlo zas ke kulturnímu rozkvětu.
V boji utlačených za práva
se jednotná říše rozpadla,
ti však místo spolupráce
přistoupili k vzájemné válce.
Kréta a Mykény
(2 000 - 1200 př. Kr.)
Kréta
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo na krétském území
ke slučování tamních lidí
ve větší jednotné státní celky.
Ke vzniku většího společenství
přispěl také rozvoj obchodování
uvnitř krétské společnosti
rovněž i s ostatními sídly.
Za účelem obchodu
vybudovali lodní flotilu,
jíž ovládli cesty obchodní
v celé oblasti Středomoří.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Neznalost boje
využili Mykéňané,
jež ovládli paláce
stojící na Krétě.
Obchod na Krétě
byl zřejmě státem řízený,
což dokládají záznamy
státní hierarchie.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Stát, jenž nezná boje
v podobě protiděje,
jež poráží a přičleňuje,
neodolá zlé válce.
I dokonalý nadspoluděj
neskončí zlý protiděj
ať již uvnitř společnosti
či vně její skutečnosti.
Tak lze dokonalého míru
dosáhnout pouze v celku,
kdy společenskou smlouvu tvoří
jak občané dobří tak i občané zlí.
Mykény
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Zemědělství a následné bohatství
podnítilo postupné slučování lidí
stejně tak i dobyvačné války
mezi nimi také Mykéňany.
Ke vzniku státního společenství
přispěl i rozvoj obchodování
uvnitř společnosti
i s ostatními sídly.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Mykéňané dobyli Krétu,
převzali jejich flotilu
a dále obchodní styky
v celé oblasti Středomoří.
Mykénskou společnost
ovládala nerovnost,
jejich králové a rovněž urození
utlačovali svobodné a otroky.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vlády malé skupiny
se postupně rozpadly,
v podobě tvořivého protiprotiděje
je odstranily sociální nepokoje.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
jen o vládě nemnoha
nemůže déle odolati
boji ve společnosti.
Trvalá je dokonalá rovnováha,
kdy členy společenské smlouvy
všichni státní občané vytvoří
a je sloučením jejich dobra a zla.
Čína před sjednocením
(2 205 - 206 př. Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo na území Číny
ke slučování tamních lidí
ve větší státní celky.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení,
tak se vláda v celé Číně
ocitla v rukou prvního císaře.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách dávné čínské jednoty
byly položeny základy státní správy,
rozvíjelo se zemědělství,
když byly regulovány řeky.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vláda jediného císaře
vyvolala mocenské boje
jednoho z mnoha podřízených rodů,
rod Čou svrhl posledního z Šangů.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vláda jediného císaře,
který ostatní utlačuje,
se postupně rozdělí
na jednotlivá knížectví.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Následné dobyvačné boje
mezi jednotlivými knížectvími
znamenaly opětovné sjednocení
v rukou Čchin dynastie.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách válečných vítězství
se rozvíjí filosofie, stavby a umění,
nastupuje doba bronzová
a s ní pak vynález písma.
Hrůzovláda posledního císaře
podnítila lidová povstání,
což znamenalo pád jeho říše
a opětovné čínské rozdělení.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
jen o vládě nemnoha
nemůže dlouho odolati
boji uvnitř společnosti.
Trvalá je dokonalá rovnováha,
kdy členy společenské smlouvy
všichni dějoví činitelé vytvoří
a je sloučením jejich dobra a zla.
Perská říše
(6. století př. Kr. - 7. století
po Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo na území Iránu
ke slučování tamních lidí
ve větší vesnické celky.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení,
tak se vláda na rozsáhlém území Iránu
ocitla v rukou médských a perských králů.
Perský král Kýros II. Veliký
velice rozšířil vlastní říši,
válkami obsadil cizí území,
v čemž pokračovali i nástupci.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách vítězství
se rozvíjí správa i stavby,
budují se nové cesty
stejně jako plavební kanály.
Na dobytém území
je zachována státní správa
stejně jako náboženství,
spojovala je perská vláda.
Vláda jediného krále
vyvolala mocenské boje,
moc získal Gaumáta,
jehož svrhla až nová vláda.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Obrovskou perskou říši
vyvrátili řečtí válečníci,
Seleukos generál Alexandra Velikého, řeckého
krále
položil základy nové velké říše.
Noví iránští dobyvatelé
byli Parthové a Římané,
nomádské kmeny Parthů
založili dynastii Arsakovců.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V podobě protiprotiděje
zahájili Sásánovci
osvobozenecké boje
a založili novou říši.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Sásánovský král Ardašír první
postupně rozšiřoval svou říši,
pomocí válek obsadil cizí území,
v čemž pokračovali i nástupci.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vláda jediného krále,
který ostatní utlačuje,
vyvolává sociální nepokoje,
jichž se lid i šlechta zúčastňuje.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Bohatství a slabost Iránu
podnítily arabskou armádu,
jež ve vítězné dobyvačné válce
na jeho úkor rozšířila hranice říše.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Vláda jediného krále
či s ním spřízněné aristokracie,
jež ostatní lid utlačuje,
je slabá pro společenské boje.
Společenská smlouva
jen o vládě nemnoha
nemůže déle odolati
rovnější společnosti.
Vnitřní společenské boje
rozšiřují podíl na vládě,
vnější ohrožení nerovné společnosti
jsou chudé kmeny s větší rovností.
Silná je dokonalá rovnováha,
kdy členy společenské smlouvy
všichni živí tvorové na světě tvoří
a je sloučením dobra a zla.
Řecko a helénismus
(750 - 2./1. století př. Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Zemědělství a následné bohatství
podnítilo pozdější slučování lidí
stejně tak i dobyvačné války
mezi nimi také řecké Dóry.
Ke vzniku městských států
přispěl i rozvoj obchodu
uvnitř řecké společnosti
rovněž i s ostatními sídly.
Velký přebytek řeckých obyvatel
znamenal zakládání nových sídel
na pobřeží Středozemního moře,
jež se rozvíjely hlavně obchodně.
Rozvoj státního obchodu
přispěl k zadlužení lidu,
spor bohatých a dále chudých
řešili tyrani ve státních zásazích.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vláda plnoprávných občanů
znamenala však vládu útlaku
v Aténách nesvobodných otroků
a ve Spartě původních heilótů.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dobyvačné války Peršanů
odrazili Řekové v boji vítězně
u Salamíny a u Marathónu,
o což se zasloužili hlavně Atéňané.
Cesta mírové spolupráce
malých řeckých městských států
dala vzniknout Aténskému spolku
a rovněž rozkvětu v kultuře.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Následné dobyvačné války
mezi městskými státy
skončily vítězstvím Sparty,
jíž zase porazily Théby.
Sjednocení a vznik říše
znamenalo až vítězství
makedonského krále,
jímž byl Alexandr Veliký.
Alexandr Veliký porazil
řecké státy též i Persii,
dobyl obrovská území
a tažení smrtí zakončil.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Smrt svrchovaného krále
vyvolala mocenské boje,
Egypt ovládli Ptolemaiovci,
Sýrii a Persii zas Seleukovci.
Následovalo období rozkvětu,
v němž řecká kultura
ovládla kulturu dobytého východu
stejně jako velmoc Říma.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
pouze o vládě nemnoha
nemůže v delším čase odolati
boji uvnitř i vně společnosti.
Trvalá je dokonalá smlouva,
kdy členy společenské smlouvy
všichni obyvatelé vytvoří
a je sloučením dobra a zla.
Rovnováha v běžné politice
znamená porážet nepřítele
a jeho zlo porážkou omezené
začleňovat do nadspoluděje.
Světová říše Říma
(753 př. Kr.- 476 po Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Zemědělství a následné bohatství
podnítilo slučování lidí
stejně tak i dobyvačné války
mezi nimi i Římany.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Římané pod vládou Etrusků
si podrobili celé území Latinů
s etruským králem ve svém čele
sjednoceni v městském státě.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vláda jediného krále,
který ostatní utlačuje,
sjednotila přední rody,
jež z Říma krále vyhnaly.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
V dobyvačné válce
Římané postupně ovládli
celé dnešní italské území
a položili základy říše.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V podobě dobrého protiprotiděje
ovládly Řím sociální nepokoje,
šlechtické rody sdružené v senátu
omezili pak plebejští tribunové lidu.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Obecná společenská smlouva
umožnila jednotnému Římu
vést válku proti Kartágu
o vedení tehdy známého světa.
Kartágo bylo nakonec zničeno
ve třech punských válkách,
nepomohlo mu válečné umění Hannibalovo
a Římané stáli na jeho troskách.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Dlouhé vítězné války
znamenaly bohatství některých
avšak rovněž chudobu mnohých
a společenské rozpory.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Boj urozených a bohatých
s chudými bezzemky
dal moc římskému císaři
za podpory mas lidu a armádních.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Moc jediného principa
přispěla ke kulturnímu rozkvětu
a rozšíření území římského státu,
což umožnila jednotná vláda.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Trvající společenské rozbroje,
vnější germánské útoky,
boje mezi Římany a cizinci
vyústily v absolutní moc císaře.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Vláda jediného císaře,
který ostatní utlačuje,
vyvolala sociální nepokoje,
jimiž se moc rozdrobuje.
Útoky germánských kmenů
využily slabost Západořímské říše,
sesadily posledního římského císaře
a nastolily vlastní vládu.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Obecná rovnováha dějinná
spočívá ve střídavém vítězství
tvořivého dobra a ničivého zla
dokonaná pak v jejich smíření.
Dokonalá rovnováha dějinná
k níž vývoj postupně směřuje
je v obecné společenské smlouvě,
jež smiřuje původce dobra i zla.
Rovnováha v dějinné politice
znamená porážet nepřítele
a jeho zlo porážkou omezené
začleňovat do nadspoluděje.
Indie
(2 500 př. Kr.- 700 po Kr.)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Společné obdělávání půdy
přispělo na indickém území
ke slučování místních lidí
ve větší městské celky.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik hmotného bohatství
podnítil dobyvačné válčení,
tak se vlády Indie
chopili bílí Árjové.
Dobyvatelé rozdělili původní lid
do čtyř hlavních sociálních kast,
což pomocí náboženských pravd
utužilo árijskou nadřazenost.
Mezi árijskými státy
vypukly prudké války,
za pomocí Buddhova učení
založili Maurjové svou říši.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách jejich vítězství
se rozvíjí státní správa a zákony,
v dobách Ašókovy absolutní vlády
moc rodu Maurjů vrcholí.
Vláda jediného panovníka
se postupně rozpadla,
na území jeho říše
se střídají vládcové.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Slabosti rozdělené Indie
využili cizí dobyvatelé,
Řekové, Skythové, Parthové a Kušané,
ti poslední se na území Indie usadili
trvale.
Mezi všemi indickými státy
pokračovaly prudké války,
z tohoto dlouho trvajícího boje
povstala Guptovská dynastie.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách válečných vítězství
se rozvíjí kultura a náboženství,
tento zlatý věk klasické Indie
umožnil mír uvnitř celé říše.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Společenská smlouva nemnoha
nájezdu rovnoprávných Hunů
nakonec odolat nemohla
a rozpadla se na více států.
Následující dějinné období
trvaly války mezi státy
pod vládou místních dynastií,
jež soupeřily o získání moci.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
pouze o vládě nemnoha
nemůže na dlouhý čas odolati
bojům uvnitř a vně společnosti.
Trvalá je dokonalá rovnováha,
kdy členy společenské smlouvy
všichni jsoucí původci děje tvoří
a je sloučením jejich dobra a zla.
7.3
STŘEDOVĚK
Stěhování národů
(4. - 6. století)
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Zemědělství a následné bohatství
stejně tak i dobyvačné války
podnítily slučování místních lidí
a dalo vznik i římské říši.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vznik římského bohatství
podnítilo dobyvačné válčení,
tak se v Evropě na území římského státu
střídaly nájezdy Germánů ale i Slovanů.
Caesar při dobývání Galie
narazil na germánské voje,
vojáci císaře Marca Aurelia zadrželi
pronikající Markomany na Dunaji.
Východořímskou říši potom porazili
u Drinopolu pronikající Vizigóti,
dále postupující hunské kmeny
zastavili Římané na francouzských
Katalaunských polích.
Vandalové pronikli do Hispánie,
kde položili základy vlastní říše,
později pronikli do Afriky,
kde založili své království.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Římská říše přijímala Germány,
přidělovala jim pozemky
a včleňoval je do armády,
stávali se plnoprávnými občany.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Vizigóti ovládli jižní Galii
a poté se usídlili v Hispánii,
Ostrogóti dobyli Itálii
a založili zde vlastní říši.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
V dobách vítězství
se v ostrogótské říši
rozvíjí kultura a také stavitelství,
což později přejímá Karel Veliký.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Poté Itálii obsadili
východořímští císaři,
kteří dobyli i vandalské území.
a dále i jihovýchodní Hispánii.
Východořímskou říši
Peršané porazili
a poté další noví dobyvatelé, jimiž byli
Arabové
a v pozdním středověku její území
obsadili Turkové.
Spolu-(příp. protiproti-)děj (Anděl):
Nejtrvalejší z říší
založili franské kmeny,
když král sálských Franků
ovládl celou západní Evropu.
Anglové a Sasové
se přeplavili do Anglie,
kde se následně trvale usídlili
a v bojích království sjednotili.
Proti-(příp. protispolu-)děj (Ďábel):
Do východní Evropy
vpadly slovanské kmeny
spolu s kočovnými Avary,
později přišli Maďaři.
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společenská smlouva
pouze o vládě nemnoha
nemůže v čase odolati
proti rovnější společnosti.
Vítězství rovnoprávných národů
zobecňuje společenskou smlouvu
mezi útočnými kmenovými válečníky
a podrobenými původními obyvateli.
Islám a arabský svět
(kolem 570 - 8. století)
Spolu-(příp. protiproti-)děj:
Ke vzniku městských celků
přispěl též rozvoj obchodu
uvnitř arabské společnosti
zejména však mezi ostatními.
Hlavním zdrojem obživy
bylo pro kočovné Araby,
kteří byli rovní ale roztříštěni,
rozsáhlé velboudí chovatelství.
K jejich rychlému sjednocení
přispělo Muhammadovo náboženství
navazující na židovství a křesťanství
ale i vojenské podrobení.
Proti-(příp. protispolu-)děj:
Jedním z pilířů islámu
je vést dobyvačnou válku
a šířit tak své náboženství
mezi ostatními národy.
Pomocí dobyvačné války
si Muhammadovi nástupci
podrobili mnohá území
především v Africe a Asii
Spolu-(příp. protiproti-)děj:
Na dobytém cizím území
zachovávali původní státní správu
i omezenou náboženskou svobodu
a šířili islámské náboženství.
V podobě protiprotiděje
proti chalífově jednotné vládě
vypukly mocenské boje,
z nichž vzešla abbásovská dynastie.
Za vlády abbásovských chalifů
v období vnitřního i vnějšího míru
došlo k všeobecnému rozkvětu
na poměrně dlouhou dobu.
Nadspoluprotispoluděj:
Společenská smlouva
pouze o vládě nemnoha
nemůže v čase odolati
proti rovnější společnosti.
Dokonalejší rovnováha
cestou dějinného vývoje
v obecnější smlouvě
jak dobra i zla spočívá.
Středověk Dálného východu
(4. - 14. století)
Čína
Nadspoluprotispoluděj (Bůh):
Společné obdělávání půdy
přispělo ke spoluději lidí,
protidějné války mezi sídly
daly vzniknout jednotné říši.
V době vítězství
absolutní moci
došlo k nastolení míru
a spoludějnému rozkvětu.
Obecná rovnováha dějinná
spočívá ve střídavém vítězství,
tvořivého dobra a ničivého zla
se stále se zvyšující četností.
Dokonalá rovnováha dějinná,
k níž dějinný vývoj postupně směřuje
je ve všeobecné společenské smlouvě,
jež smiřuje původce dobra i zla.
Protidějná vláda jednoho císaře
znamenal společenské rozbroje,
moc v rukou jediného panovníka
se v protiprotiději územně rozpadla.
Jednotlivé státy
vedli spolu války
v podobě protiděje
zakládaly své říše.
Jiná podoba zlého protiděje
znamenala cizí dobyvatele,
kteří založili vlastní říši
opět s absolutními vládci.
Rovnováha v dějinné politice
znamená porážet nepřítele
a jeho zlo porážkou omezené
začleňovat do nadspoluděje.
Podobu protiprotiděje
měl rozpad dynastie Čchin,
podobu protiděje
měl vznik dynastie Chan.
Podobu spoluděje
mělo další upevnění říše,
podobu protiděje
měla absolutní moc císaře.
Podobu protiprotiděje
měl potom rozpad říše
a boj proti útočnému nájezdu
nomádských kmenů na severu.
Podobu protiděje
měli dobyvačné boje
nájezdníků jménem Čopové,
kteří vládli v severní Číně.
Podobu protiprotiděje
měl opětovný rozpad říše,
podobu protiděje
měla Sungů říše.
Podobu spoluděje
mělo upevnění říše,
podobu dobyvačného protiděje
měla vláda mongo | |