|
|
FILOSOFIE ROVNOVÁHY FILOSOFIE
LÁSKY ANEB ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY: "Všichni
živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít
všichni rádi, proto
je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti." Vše
ostatní jsou více názory(spekulace). (tj. maximálního souladu dobrých a zlých, resp.
dobra a zla) JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. Vlastním nákladem, Hustopeče, Česká republika,
copyleft 2009-2020. Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz Tato kniha je
licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs
, licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. e-mail: ak-gruza@seznam.cz , viz též: www.filosofierovnovahy.sweb.cz , www.e-polis.cz
, http://youtu.be/YhOv47fQlRU : Můj film česky: Zahájí radikální
muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce
přírody milosrdná?
Porážková daň. , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc : Můj film anglicky s multilingual titulky: Will radical Muslims soon start atomic war? Is nature's evolution merciful? Slaughter tax., www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3
OBSAH: Zahájí radikální muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce přírody milosrdná? Porážková daň. ... 7 Úvod
… 21 1. Díl
Vědecká teorie ráje na Zemi Stanovy obč. sdr. Společnosti přátel (pro zájemce stát
se zakládajícím členem e-mail: filosofierovnovahy@seznam.cz ) … 23 I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních)
věd … 24 II.) Jak vychovat z masožravce býložravce a jak zhubnout
… 28 III.) Podstata evoluce živých tvorů, resp. dějin lidstva … 28 IV.) Teorie rozpínání Vesmíru a přitažlivosti … 30 V.) Teorie paradoxu cestování časem … 31 VI.) Vznik Vesmíru … 33 VII.) Fyzikální teorie relativistické energie … 36 VIII.) Čas, hmotnost a prostor … 42 IX.) Aritmetika a geometrie nekonečna … 43 X.) Souvislost zákona zachování hybnosti
a energie … 44 2.
Díl Rozhovory o Filosofii rovnováhy a) Universální etika … 46 m) Marxismus
… 97 n) Kolektivní
spravedlnost je více než individuální … 98 y) Proč Bůh dopustí
zlo ve světě … 127 z) Existuje a lze
podle Vás dokázat nekonečno … 132 ž) Židovství a islám
… 133 1. Úvod-Ráj v našem světě a Předmluva … 140 Bůh … 148 Život … 156 Smrt … 158 Muž a žena … 159 Smíření dobra a zla … 175 Nejedení masa … 181 a) Právo, resp. smlouva (dohoda) a donucení … 182 b) Soukromé a veřejné právo, resp. smlouva … 184 c)
Mezinárodní právo, resp. smlouva … 187 d)
Soudcovské právo, resp. smlouva … 189 e)
Protiprávní, resp. protismluvní jednání … 191 f)
Budoucnost práva, resp. smlouvy … 193 g) Přirozené a
spravedlivé právo, resp. smlouva … 195 II. Zvláštní část … 198 a) Filosofie
ekonomického práva … 198 b) Filosofie manželského
práva … 200 c) Vina, zločin a trest
… 203 d) Filosofie práv živých
organismů … 205 e)
Použití zahraničního práva v mezinár. právu soukromém … 207 f) Spravedlivá válka
(bellum iustum) … 211 III. Filosofická část … 213 a) Ideální náboženství a právo … 213 b) O nápravě tří smrtelných hříchů dem. západní
civilizace … 215 c) Ideální stát z hlediska Filosofie rovnováhy
…
217 d) Přirozené právo z hlediska Filosofie
rovnováhy … 218 O spravedlivém rozdělení
bohatství společnosti … 245 Příčiny
ekonomických cyklů, válek a jejich řešení … 248 Summary: The Scientific Theory of the Paradise on the Earth … 251 Dodatky-Racionální
mystika (Odmítnou
katolíci mou Filosofii rovnováhy
… 258, Duševní nemoci … 259, Filosofie rovnováhy proti zániku-entropii Vesmíru
… 260, Psychologický pohled na mou Filosofii rovnováhy … 261, Otázka krásna (estetika) … 263,
Subjektivní
idealismus z exaktního pohledu Filosofie rovnováhy … 264,
Proč nemít popř., kdy mít děti … 266, Výpočty
s nulami a nekonečny … 268,
Filosofie
rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér … 270,
Koho z politiků volit … 271,
Spása světa jako
výlučná apoptóza … 272, Mé
frutariánství dle Filosofie rovnováhy … 274,
Závěr … 275) … 258 |
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Při výrobě tohoto filmu nebyla použita kosmetika vyrobená z poražených zvířat či testovaná na zvířatech. Zahájí radikální muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce přírody milosrdná? Porážková daň. (viz http://youtu.be/YhOv47fQlRU : Můj film česky: Zahájí radikální
muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce
přírody milosrdná?
Porážková daň. , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc : Můj film anglicky s multilingual titulky: Will radical Muslims soon start atomic war? Is nature's evolution merciful? Slaughter tax. ) (G-JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.) Dobrý den Vážení diváci, jmenuji se Dalibor Grůza, narodil jsem se v Hustopečích u Brna v České republice v roce 1973. Absolvoval jsem matematické gymnázium v Brně a právnickou fakultu Karlovy University v Praze, kde jsem také absolvoval postgraduální doktorandské studium. Od roku 2002 vedu advokátní praxi v Hustopečích u Brna. I ve volných chvílích se věnuji právu a zajímám se o filosofii. S vegetariánstvím jsem začínal několikrát, od roku 2004 jsem ovo-lakto vegetariánem vyjma mého jedení zvířat, která nebyla úmyslně zabita žádným člověkem, blízké je mi frutariánství. Mám za přítele a svěřeného psa, který se jmenuje Good čili Dobrý, kterého se snažím krmit podle zásady způsobení co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých tvorů. Dále mám útulek pro brojlery, ve kterém v současnosti chovám cca 42 brojlerů. Bližší informaci k tomuto mému chovu psa a brojlerů naleznete v mé Filosofii rovnováhy. V mém životním díle navazuji mimo jiné na dílo prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, proto mně potěšila možnost koupě domu v Hustopečích, ve kterém v letech 1861-1863 Masaryk jako student bydlel. Roku 2009 jsem vydal knihu Filosofie rovnováhy, s jejímiž základními myšlenkami Vás chci seznámit v tomto filmu. “politika má být rozumná a mravná”...
“Zákon lásky platí pro společnost a stát stejně jako pro rodinu. Veškerá
rozumná a poctivá politika je provádění humanity uvnitř i navenek.” Tomáš Garrigue Masaryk, první československý president ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem, str. 386. (Ž-žena hlasatelka) Filosofie rovnováhy upravuje Darwinovu teorii evoluce přírody tak, jak je vykládána současnou exaktní přírodovědou. Kromě toho se zabývá úlohou milosrdnosti z hlediska evoluce přírody. (M-muž hlasatel) Nejdříve je třeba zmínit stanovisko současné přírodovědy k evoluci přírody slovy evolučního biologa a katolického kněze Marka Orko Váchy, který je mimo jiné přednostou Ústavu lékařské etiky na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. (Ž) Podle Marka Orko Váchy lze Darwinovu teorii, která vlastně představuje v dějinách exaktní vědy nejúspěšnější teorii evoluce přírody, popsat následovně. (M) Je velký rozdíl mezi evolucí přírody a Darwinismem“, říká mimo jiné Vácha, a pokračuje: „Darwinismus je jeden z pokusů interpretovat evoluci přírody“. Evoluce je zřejmý fakt, tedy jev, který v přírodě pozorujeme. Jinou interpretaci evoluce nabízí např. teorie ortogeneze, neutrální teorie evoluce či lamarkismus. Spor o existenci evoluce, tj. že druhy se v přírodě v průběhu času mění, se dnes považuje v exaktní přírodovědě již za vyřešený, a toto řešení za jisté. (Ž) Marek Vácha dále říká, že podle Darwina se všichni sourozenci od sebe liší. Ze sourozenců v přírodě málokterý přežije, rodičovský pár má totiž větší kapacitu pro rozmnožování, než jsou schopni přežít. Např. dub produkuje stovky žaludů, ryba mník milion jiker na kilogram živé váhy, sýkorky mají 8-10 mláďat ročně. (M) Přesto nemáme pocit, že by v přírodě narůstal počet dubů, ryb či sýkorek. Je tomu tak, protože zdroje přírody jsou omezené. Reprodukční úspěch není úplně náhodný, ale závisí na rozdílech mezi sourozenci. Např. králík, který má ostřejší zrak, včas uvidí nepřítele, králík, který má silné nohy, včas uteče před liškou nebo se schová před jestřábem. Může mít hustší srst, tedy přežije zimu nebo může mít lepší imunitní systém a bude tak lépe vzdorovat nemocem. Přežijí tedy ti nejschopnější. Darwinovi pomohl tzv. umělý výběr, tedy umělé šlechtění např. psů, rostlin apod. člověkem v jeho dějinách, kdy člověk dělá zřejmě totéž co příroda. (Ž) Vácha také říká, že šlechtitel vybírá z vrhu psích mláďat ty, která se mu líbí nejvíc, nechává je zkřížit mezi sebou, tak dál, dál a dál, a najednou tu máme z původního vlka vyšlechtěného jezevčíka na jedné straně, nebo např. vyšlechtěného bernardýna na straně druhé. (M) Darwin si uvědomil, že v přírodě sice není ten moudrý šlechtitel, ale příroda sama. Že je v ní zima, jsou v ní predátoři, jsou v ní bakterie způsobující nemoci apod. Zřejmě funguje jako jakýsi šlechtitel. Příroda tedy sama o sobě může zřejmě vyšlechtit nové druhy organismů, - třeba i člověka. Tyto úvahy představují Darwinovu teorii. (Ž) Marek Orko Vácha poté nakonec dochází k závěru, že na této Darwinově teorii není nic, co by dokazovalo existenci Boha, ale také nic, co by dokazovalo JEHO neexistenci. (G) Nyní k evoluční teorii přírody dle mé Filosofie rovnováhy. Já sám spíše věřím v Boha, než v něho nevěřím, proto se snažím dokázat, že evoluce není ve skutečnosti nemilosrdná, nýbrž že je ve skutečnosti milosrdná. Evoluční teorie „Filosofie rovnováhy“ neodsuzuje celou Darwinovu teorii přirozeného výběru evoluční úspěšnosti nejsilnějších živých jedinců, „Filosofie rovnováhy“ ji pouze doplňuje. (Ž) Darwinovu evoluční teorii doplňuje „Filosofie rovnováhy“ tvrzením, že schopnosti, resp. evoluční úspěšnost živého jedince jsou z větší části založeny na jeho milosrdnosti, zde definované jako působení co možná nejméně smrti a bolesti tímto živým jedincem a jeho předky. (M) Tedy jako rozdíl vzniklý odečtením množství smrti a bolesti živých tvorů, způsobené živým jedincem a jeho předky, od množství jimi zachráněných životů a zbavení bolesti jakýchkoliv živých tvorů. Tedy např. lidí. Ale stejně tak i zvířat, hmyzu, rostlin, hub, živých buněk, bakterií virů apod. (Ž) Jednodušeji lze říci, že z hlediska takto definované milosrdnosti není rozhodující jenom množství tohoto zla způsobené živým jedincem a jeho předky, ale rozhodující je rozdíl mezi jimi způsobeným tímto dobrem a jimi způsobeným tímto zlem. Toto by mělo být důsledkem hypotézy „Filosofie rovnováhy“ o schopnosti všech mikroorganismů rozeznat v jiných mikroorganismech přítele či nepřítele. (M) Podle „Filosofie rovnováhy“ jsou živé mikroorganismy, zejména živé buňky schopny rozeznat a zapamatovat si, zda je chráníme, zejména krmíme, nebo zda je zabíjíme.
(Ž) Tedy i tyto živé mikroorganismy jsou schopny podle „Filosofie rovnováhy“ základní myšlenkové - duševní úvahy rozlišovat a zapamatovat si přítele a nepřítele. Dalo by se říci, že mají duši v náboženském slova smyslu. (M) K nepřátelskému živému mikroorganismu se pak nejen tyto živé mikroorganismy, ale i jejich blízké či příbuzné živé mikroorganismy chovají nepřátelsky, resp. jej požírají, což se v našem makrosvětě zřejmě projeví jako spor, hádka, nemoc, bolest, válka, zranění, neštěstí, neúspěch, smrt apod. (Ž) K přátelskému živému mikroorganismu se potom podle „Filosofie rovnováhy“ tyto živé mikroorganismy chovají rovněž přátelsky, resp. jej nepožírají. A požírají ty živé mikroorganismy, které by jej chtěli sežrat. Přátelské chování mikroorganismů se v makrosvětě projeví buď jako klidný a dlouhý život můj a mých potomků, nebo jako řada přátel a spolubojovníků, kteří jsou za nás ochotni se obětovat a bojovat. (M) Milosrdnost stravy byla zřejmě hlavní příčinou evolučního skoku ze společného předka člověka a primátů k předchůdcům člověka jako australopithecus, tzn. jižní opice, jejichž strava se zřejmě skládala zásadně pouze z rostlinných plodů a semen, a homo habilis, člověk zručný, kteří byli zásadně býložravci a mrchožrouty, jedli zřejmě také hmyz. Přechod k porážené, resp. lovené zvířecí potravě byl zřejmě hlavní příčinou zpomalení evoluce u člověka dělného, homo ergaster, u nějž se evoluce na dlouho zastavila.* (Ž) Přechod na nemilosrdnou potravu u předchůdce dnešního člověka homo ergaster* tak mělo zřejmě nedozírné neblahé následky pro budoucnost člověka v podobě válek, nemocí apod. a zejména pak způsobilo nedozírné utrpení nejen zvířat. (M) Druhým příkladem přátelského chování mikroorganismů může být evoluční úspěch Stalina, který nechal zabít mnoho dospělých mužů svých skutečných i domnělých nepřátel. Ale nezabíjel, na rozdíl od Hitlera, organizovaně masově ženy a děti. Od toho Hitlera, který zhruba od roku 1941 masově zabíjel zejména židovské a romské ženy a děti, což je nejhorší možné zlo v našem světě, protože zde jde o působení největší možné smrti a bolesti. (Ž) Třetím příkladem přátelského chování mikroorganismů může být sám Hitler a jeho evoluční, resp. válečný úspěch do roku 1941, neboť v nacistickém Německu byla učiněna řada pozitivních kroků v oblasti ochrany zvířat. Byly zde radikálně omezeny pokusy na zvířatech. (M) 24. listopadu 1933 to byl zákon o ochraně zvířat: Tierschutzgesetz.** (Ž) Krátce předtím, než byl představen Tierschutzgesetz, byla nejdříve zakázána vivisekce jako taková, později byla omezena. - Výzkumy na zvířatech byly totiž viděny jako součást tak zvané "židovské vědy“.** (M) 3. července 1934 to byl zákon o zákazu lovu: Reichsjagdgesetz.** (Ž) 1. července 1935 komplexní zákon na ochranu životního prostředí: Naturschutzgesetz.** (M) 13. listopadu 1937 zákon upravující přepravu zvířat autem…. ** (Ž) …a dne 8. září 1938 podobný zákon, vztahující se na zacházení se zvířaty při přepravě vlaky.** (M) Příkladem opačného, čili převažujícího nepřátelského chování mikroorganismů může být evoluční neúspěšnost Hitlera po roce 1941, kdy v nacistickém Německu docházelo k masovému organizovanému vraždění židů a Romů, včetně židovských a romských žen a dokonce i dětí. Pokusy na zvířatech byly nahrazovány pokusy na židech, Romech, včetně jejich dětí. Stejným účelům pak sloužili i váleční zajatci. Všechny tyto vraždy nesporně převážily evoluční prospěch z ochrany zvířat v nacistickém Německu a víceméně zřejmě i na Německem okupovaném území. (Ž) Přírodovědné prokázání schopnosti živých mikroorganismů rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele by nebylo vyvrácením náboženství, ať již židovského, křesťanského nebo jiných. Ale ukázalo by nám, proč se vyplatí být dobrý (tj. působit co možná nejméně smrti a bolesti). A jak příroda, příp. Bůh prostřednictvím této přírody trestá zlo (tj. zbytečnou, smrt a bolest) a odměňuje dobro. Tedy nepůsobení a zabraňování zbytečné smrti a bolesti živým jedincem. Ve prospěch existence Boha by pak svědčila úvaha, že někdo zřejmě musel stvořit přírodu jako spravedlivou soustavu, která zřejmě samočinně trestá výše uvedené zlo, a současně také automaticky odměňuje výše uvedené dobro. (M) Zároveň by přírodovědný důkaz schopnosti živých mikroorganismů rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele zakotvilo podle „Filosofie rovnováhy“ etiku jako prospěšnost konání výše uvedeného dobra a nekonání výše uvedeného zla v zákonitostech a silách přírody, které předurčují odměnu takového dobrého a trest takového zlého jedince. Nebylo by potřeba upevňovat etiku v Bohu, osobním přesvědčení, víře a podobně, ale bylo by ji možno pevně zakotvit v přírodně-zákonitém osobním prospěchu v životě jedince. (G) Na základě mé hypotézy o milosrdnosti evoluce přírody jsem předložil návrh zákona o porážkové dani. (M) Cílem zákona o porážkové dani je zdanit, a tím pádem omezit zbytečné porážky zvířat, potažmo utrpení zvířat z této porážky. Problém je v tom, že jsou tato zvířata porážena zásadně v útlém věku poté, co zažila ve svém krátkém životě pouze výkrm za účelem této porážky, často za velmi nemilosrdných podmínek. Zákon o porážkové dani počítá s vyloučením této porážkové daně, mimo jiné - ze sociálních a zdravotních důvodů. (Ž) Podrobnosti upravuje tento návrh zákona, včetně pravidel o použití vybraných prostředků z této daně na podporu zemědělců, spojenou s přechodem na jiný - milosrdnější způsob zemědělské velkovýroby. (M) A dále pak zákon počítá s použitím těchto finančních prostředků na sociální veřejně prospěšné účely, aby jednoduše peníze za smrt byly použity pro záchranu života. (Ž) V případě tohoto zákona o porážkové dani existují, z hlediska dříve uvedené evoluční hypotézy o přátelství a nepřátelství mikroorganismů, dvě největší rizika: Za prvé je to riziko příliš vysoké sazby porážkové daně a s tím spojené riziko nuceného snížení množství chovaných hospodářských zvířat. Za druhé je to riziko příliš nízké sazby porážkové daně dostatečně nepodněcující a nezohledňující postupný přechod všech živých tvorů na stále milosrdnější způsob stravy a tím pádem i jejich života, jak to předpokládá tato hypotéza o milosrdnosti evoluce přírody. (M) Řešením těchto rizik je rovněž to, že předmětem zdanění předloženého zákona o porážkové dani nebudou zvířata, která nebyla zabita žádným člověkem úmyslně, a tedy umřou zásadně na stáří. Takováto mrtvá zvířata by mohla být pod zdravotním dohledem a při dodržování platných zákonů proti týrání zvířat ve velkém produkována zemědělskou velkovýrobou. Tedy jako potrava pro člověkem chovaná masožravá zvířata, příp. i pro lidi, kteří případně nevydrží bez masa, a rozhodnou se z etických nebo finančních důvodů pro takovou stravu. Tímto zákonem dojde k vyvážení zájmů masožravců a býložravců, aniž bychom nutili masožravce k úplnému přechodu na vegetariánskou stravu, což by většina masožravců zřejmě nemohla ve zdraví přežít. (Ž) V případě zákona o porážkové dani se podle „Filosofie rovnováhy“ jedná o zákon, který, kdyby platil, tak by byl schopen sám o sobě změnit zásadně naši společnost k lepšímu. Tudíž by nebylo potřeba spoléhat na nějakého nadaného politika-spasitele, který by nás zachránil a provedl nás stávající krizí zadlužené západní demokratické civilizace. Obdobný zákon platil i za první Československé republiky. Proto naděje - podle „Filosofie rovnováhy“ - na záchranu před ekonomickou krizí by neměly směřovat na konkrétní politiky, ale pouze v přijetí tohoto zákona. (M) Hlavní politickou překážkou každého pokusu o zdokonalení západní demokracie je podle Filosofie rovnováhy nedokonalá morálka lidí. Je běžnou praxí. že se totiž různí prospěcháři připojí k milosrdnému člověku, který se chce prosadit v politice, a pak ho dříve nebo později zcela zdiskreditují. Předložený návrh zákona o porážkové dani vychází z dříve uvedené hypotézy milosrdnosti evoluce, tedy z toho, že je zde předpoklad, aby na základě tohoto zákona došlo v důsledku dříve zmíněného přátelství tímto zákonem zachráněných mikroorganismů, ke změně morálky těchto prospěchářů dříve, než se jim podaří myšlenku porážkové daně zcela zdiskreditovat. (Ž) V současnosti jsme už měli možnost uvědomit si, že západní demokracie v dnešní podobě představuje slepou uličku, protože mnoho chudých v ní hlasuje pro politiky, kteří jim zajistí možnost zneužít vysoké sociální dávky, aniž by pro jejich získání museli vyvinout patřičné pracovní úsilí. (M) A velmi mnoho bohatých v ní hlasuje pro politiky, kteří zakrývají jejich krádeže majetku, ať již v podobě korupce, neplacení daní či rovnou tunelování státních či soukromých peněz. (Ž) V neposlední řadě bude zřejmě čím dál častěji docházet k společenským nepokojům, a to buď z iniciativy těchto bohatých lidí, nebo ze strany poctivých chudých, kteří doplatí na omezení sociálních dávek z důvodu jejich zneužívání výše uvedenými podvodníky. (M) Toto nemorální chování může fungovat jen po dobu, pokud je to demokratický stát schopen ufinancovat. Největší ekonomiky světa, tedy skupina G7 doplněná Ruskem, Brazílií, Indií a Čínou, musí v letošním roce splatit astronomické dluhy ve výši 7,6 biliónu dolarů, tedy 152 biliónů korun, jak uvedla agentura Bloomberg. Státy toto rozkrádání majetku financují především z půjček od cizích států, např. prostřednictvím Číny, která má údajně nejvyšší devizové rezervy v eurech a dolarech. (Ž) Nebo projídáním majetku uloženého jeho občany v tuzemských bankách. Na příklad: bankovní investice z majetku uloženého občany v bankách podle práva Evropské Unie může představovat nákup státních dluhopisů členských států údajně až do výše 75% tohoto majetku. (M) Problémem dle „Filosofie rovnováhy“ nejsou ani tak špatné zákony, které dovolují výše uvedené nemorální chování. Nelze věřit, že něco za stávající situace změní údajně přísnější plánovaný dohled nad rozpočtem států EU, nebo že se za stávající situace podaří snížit zadlužování České republiky a států EU jakoukoliv demokratickou politickou stranou. (Ž) Každý zákon je totiž jen cár papíru, který musí být především podepřen morálkou lidí, ochotných jej dodržovat. Máme sice v České republice platné poměrně přísné zákony proti korupci, tunelování, neplacení daní či zneužívání sociálních dávek, ale nemáme morálku lidí, kteří by je dodržovali. (M) Předpokládaná budoucí řešení tohoto nemorálního chování vidí „Filosofie rovnováhy“ teoreticky dvě. Za prvé je to diktatura či totalita, která rozdělí obyvatele na ty bezprávné, kteří budou pouze platit dluhy, aniž by měli jakákoliv práva, a na ty, kteří budou mít práva a nebudou muset platit dluhy. Tady jde o známý Marxův třídní boj: buď tuto válku vyhrají chudí a zotročí bohaté, což jsou dobře známé nevydařené pokusy o zavedení komunismu. (Ž) Nebo za druhé, což je dnes zřejmě pravděpodobnější vývoj, tuto válku vyhrají bohatí a zotročí chudé. Což je dobře známý fašismus či nacismus či nesociální kapitalismus. (M) Druhé řešení výše uvedeného nemorálního chování obyvatel západních demokratických států podle „Filosofie rovnováhy“ představuje změna morálky obyvatel sociálního demokratického státu. Totiž aby velmi mnoho chudých nežilo ze zneužívání bezpracných sociálních dávek, a na druhé straně velmi mnoho bohatých, aby neokrádalo stát. Tuto změnu morálky může podle „Filosofie rovnováhy“ přivodit předložený zákon o porážkové dani z jednoho prostého důvodu: Jestliže se chováme takto nemilosrdně k jiným živým tvorům, jak se potom máme chovat milosrdně k sobě navzájem. Podle „Filosofie rovnováhy“ neexistují dvě neprodyšně oddělené morálky: Mezilidská morálka a morálka k ostatním živým tvorům. Existuje totiž jediná universální morálka platná pro všechny živé tvory. (Ž) Jestli zákon o porážkové dani může zabránit výše uvedenému nemorálnímu chování lidí, které podle „Filosofie rovnováhy“ v dohledné době nutně směřuje k zásadní ekonomické krizi a pádu západní demokracie, není jisté, ale lze předpokládat, že tento navržený záchranný prostředek s narůstající krizí dříve nebo později někdo vyzkouší. (G) Na závěr bych chtěl stručně shrnout mou „Filosofii rovnováhy“. Podle mé dosavadní životní zkušenosti je jedinou nejrozumnější jistotou, že "Všichni živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi, a proto je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti. Vše ostatní jsou více názory(spekulace). To platí o celé mé Filosofii rovnováhy." Samozřejmou pravdou, je pak podle mne výrok: "Kdo ze všeho nejvíc chce vlastními silami co nejdříve dosáhnout světa, kde by se všichni měli rádi (tedy dosáhnout ráje pro všechno živé), měl by působit co možná nejméně smrti a bolesti (zejména všech živých tvorů)." Rozhodnout podle „Filosofie rovnováhy“, jestli je spravedlivější, aby zemřelo stejně milosrdné zvíře nebo stejně milosrdný člověk, představuje nekonečně složitý problém, který může vyřešit jen příroda, popř. Bůh prostřednictvím této přírody. Naši potomci by pak měli pokračovat v našem vychovávání (tj. evoluci) všech živých, často nesvéprávných tvorů jako např. zvířat k stále dokonalejšímu plnění jejich stálé povinnosti působit co možná nejméně smrti a bolesti. Filosofie rovnováhy na internetu v češtině a angličitně je na: www.filosofierovnovahy.sweb.cz . The “ on the Internet
in Czech or English can be found on: www.filosofierovnovahy.sweb.cz . (G) „Filosofie rovnováhy“ již není k dostání v tištěné podobě, vše je ale k dispozici na internetu zdarma jako copyleft, tedy pod stejnou autorskou licencí jako např. internetová encyklopedie wikipedie, V rámci jejího vcelku rozsáhlejšího obsahu jsem dále spekuloval o výše uvedené naší nejrozumnější jistotě čili nutném předpokladu mé „Filosofie rovnováhy“, resp. pokusil jsem se ho promítnout z hlediska současného stavu vědy nejrůznějších exaktních přírodovědních a společenských vědních oborů. Tyto spekulace však nejsou nutným předpokladem „Filosofie rovnováhy“. Do plného potvrzení či vyvrácení této nejrozumnější jistoty bude tak pouze vždy se změnou dosavadního stavu vědy nutné změnit její vědecké promítnutí, případně zpřesnit tuto zjednodušenou definici lásky. (Ž) Následují písemná vyjádření odborníků-přírodovědců. (M) Dle oponentní odpovědi biologa a katolického kněze Mgr. et Mgr. Marek Vácha, PhD.: … scénář je velmi propracovaný a je vidět, že máte věci promyšleny. … ale …: nemyslím, že by bylo lze dokázat, že bakterie jsou přátelské nebo nepřátelské. Mám za to (možná se mýlím), že v přírodě věci jako "přátelství" a "nepřátelství" na úrovni mikroorganismů neexistují, jinak řečeno, myslím, že příroda nevynalezla morálku. Málo naplat, i u vyšších organismů je zabíjení principem hry. Odpověď zpracoval a sepsal Mgr. et Mgr. Marek Vácha, PhD. (Ž) Dle MVDr. Jiřího Kunce z VETERINÁRNÍ KLINIKY HUSTOPEČE, který také dozoruje dále uvedený přírodovědný pokus, současné stanovisko exaktní přírodovědy k otázce: „Zdali, buňka těla, respektive její příbuzné buňky v kooperaci s celým tělem, zejména mozkem, je schopna např. podvědomě rozeznat a zapamatovat si přítele a nepřítele, a to nejenom na mikrovzdálenost ale i na větší vzdálenost (v řádech centimetrů, metrů či dokonce kilometrů) …?“, je následující: (M) Současná věda, znalosti biologické, vycházejí z exaktně potvrzených a definovaných skutečností fungování organismů. A to, že periferní buňky těla, specielně sensitivní receptorové, vysílají signály, jsou na bázi chemické povahy, okolním buňkám a to zejména nervovým, ty pak tyto informace předávají do centra, centrální nervové soustavy-mozku. Ten tu informaci vyhodnotí a vyšle odpovídající signál periferii. Tento systém kooperace funguje jak u vyšších organismů, např. savci, tak u nižších, např. láčkovci, vždy v součinnosti s jednoduchou nervovou soustavou. Ostatní organismy, rostliny, houby, tuto funkci nemají, nevykazují tyto schopnosti. Podvědomé chování je chápáno ve smyslu činností mozku. Mozek reaguje na základě zkušeností, instinktů, reflexů podmíněných a nepodmíněných - geneticky zakódovaných. To je vše jakoby skryto v našem podvědomí a v centru, mozku řízeno. Tato kooperace periferie s centrem, je životně důležitá pro celý organismus. Pokud např. zahynou periferní buňky, nebo části organismu, např. běžná poranění kůže, spálení pokožky o žhavý předmět, centrum tuto informaci vyhodnotí a příště se snaží vyhnout této situaci, vzniká podmíněný reflex. Vždy je nezbytná kooperace s centrem. Periferní buňky nebo části mohou uhynout, ale celek, organismus žije dál, protože je řízen z vyššího místa. Naopak pokud by centrum uhynulo, např. rozsáhlý mozkový infarkt, kooperace přestává fungovat, dalo by se to přirovnat k jakémusi chaotickému stavu v těle a to pak jako celek zaniká, umírá. I když mohou určitou dobu samostatně přežívat některé tkáně v těle, např. kožní buňky, např. nebožtíkovi narostou vousy. Tyto reakce na vnější podněty, pokud je můžeme definovat jako přátelské a nepřátelské, mohou být uloženy, zakódovány a neseny jako genetická informace na další pokolení, to jsou tzv. nepodmíněné reflexy. Je jich celá řada, např. zpěvné ptactvo uletí, když spatří siluetu dravce, lovecký pes znehybní, tzv. vystavuje v situaci, kdy na blízku ucítí divokou zvěř, oko mrkne, když se před ním prudce objeví ruka Tyto reflexy se učením a opakováním, dále více upevňují do genetické informace. Odpověď zpracoval a sepsal MVDr. Jiří Kunc. (G) Pro prokázání výše uvedených názorů, vycházejících ze schopnosti mikroorganismů rozeznat v ostatních mikroorganismech přítele a nepřítele jsem navrhl a pokouším se provést následující přírodovědný pokus. Pěstuji pod dohledem odborníka několik měsíců dvě kultury kvasinek odolných na vysoký obsah cukru, první kultura kvasinek je dlouhodobě živena roztokem vody a cukru z rýžového sirupu a druhá kultura kvasinek roztokem vody a nerafinovaného surového řepného cukru. Poté těmito kvasinkami infikuji bulvu dospělé cukrové řepy, těmto kvasinkám budu stále i po infikaci dodávat tuto dosavadní potravu a budu elektronovým mikroskopem sledovat, zda živé buňky této cukrové řepy rozeznají kvasinky krmené rýžovým sirupem jako přítele a např. vznikne mezi nimi symbióza a jako nepřítele kvasinky krmené nerafinovaným řepným cukrem, tedy příbuzným pokusné cukrové řepy a např. dojde mezi nimi k boji na život a na smrt. Blíže k tomuto pokusu vyjadřuji ve Filosofii rovnováhy. (G) Zároveň jsem Vás všechny chtěl požádat touto cestou, vzhledem k tomu, že nejsem přírodovědec, ale právník, aby jste se pokusili navrhnout a provést vlastní přírodovědné experimenty ohledně této hypotézy o schopnosti mikroorganismů rozeznat přítele a nepřítele. K pokusům na živých tvorech lze ve stručnosti uvést, že připouštím pokusy na živých tvorech jen, jestliže půjde o plnění stálé povinnosti působení co možná nejméně smrti a bolesti. Moje stanovisko k pokusům na zvířatech blíže naleznete ve Filosofii rovnováhy. (G) Chcete-li podpořit návrh zákona o porážkové dani alespoň podpisem pod peticí, zde je kontakt na petici a text zákona. PETICE za přijetí a návrh zákona o porážkové dani v češtině: http://filosofierovnovahy.sweb.cz/Petice.html . PETITION for the enactment of the Slaughter Tax Bill in English: http://filosofierovnovahy.sweb.cz/english/Petice.html . Děkuji za pozornost a doufám, že moje práce a práce dalších lidí na Filosofii rovnováhy a tomto filmu zásadnějším způsobem přispějí ke změně našeho světa k lepšímu. V závěrečných titulcích (in end
titles): Překlad (translation): I.T.C.-Jan Žižka
s.r.o., IČ 27087093, Sokolská 31, 120 00 Praha 2, překladatelé (translators): PhDr. Alice Tihelková
Ph.D. a kol. (et al.), JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., Mgr. Marie Pinkavová. Literatura (literature): JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. Filosofie rovnováhy, Petice za přijetí a návrh zákona o porážkové dani, Scénář filmu o Filosofii rovnováhy. [online], copyleft 2009-2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: www.filosofierovnovahy.sweb.cz Marek Orko Vácha. TV Noe: 7.díl Darwinova teorie II. [online], c TELEPACE s.r.o. 2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web:, http://tvnoe.tbsystem.cz/index.php?cs/videoarchiv/ndk_a0015_v1112__ **Animal rights, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 27 December 2011 at 18:11 [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Animal_rights#Main_philosophical_approaches aš Novinky. Největší ekonomiky světa mají astronomické dluhy. A budou na tom hůř. [online], c 2011, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web:,http://www.novinky.cz/ekonomika/255176-nejvetsi-ekonomiky-sveta-maji-astronomicke-dluhy-a-budou-na-tom-hur.html JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Absolut, www.FILOSOFIE.cz Diskusní fórum, webmaster. [online], c 2009 webmaster, [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375&whichpage=42#24318 , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375 , http://www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3 JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Návrh zákona o porážkové dani. [online], c 2009-2010, [cit. 2012-01-5]. Dostupné
na World Wide Web: http://www.vegetarian.cz/a/nzakona.html
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., Důvodová zpráva k zákonu o porážkové
dani. [online], c 2009-2010, [cit.
2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://www.vegetarian.cz/a/mddz.html
Kronika
Lidstva, sestavovatel Bodo Harenberg, z německého orgininálu, šesté, doplněné
české vydání, Fortuna Print, spol. s r.o., Praha 2001, str. 10 a násl. *Putování s pravěkými lidmi, 2DVD-116minut, produkce seriálu Mike
Salisbury, režisér a výkonný producent Richard Dale, koprodukce BBC/Discovery
Channel 2002, vydala Mladá Fronta Dnes.(DVD
I: 1.-2.část strava předků člověka
po Homo ergaster, 2.část čas 24:59
a násl. Homo habilis jako mrchožrout
po objevení výroby kamenných(zřejmě pazourkových) nástrojů, 2.část čas 28:01
a násl. první Homo ergaster před 2 milióny let, DVD II: 3.část čas
1:39 a násl. lov pakoně Homo ergasterem, 3.část čas 24:01 a násl. zastavení
evoluce u Homo ergaster do před 1 milióny let). (Walking with Cavemen with Robert Winston, 2DVD-116minut, production of the series Mike Salisbury, Director and
Executive Producer Richard Dale, co-production of BBC/Discovery Channel 2002,
published by Mladá Fronta Dnes, (DVD
I: 1st-2nd Part food for human
ancestors until Homo ergaster, 2nd part time 24:59 et seq. Homo habilis as a
scavenger after the discovery of production of stone (probably flint) tools,
Part 2 time 28:01 et seq. the first Homo ergaster 2 million years ago, DVD II: Part 3 time 1:39 et seq.
wildebeest hunting by Homo ergaster, 3rd part time 24:01 et seq. stopping the
evolution of Homo ergaster until a million years ago)) ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. 1. soubor. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1990. 592 s. Spisy, sv. 20. Petr Kotek, Novinky.cz,
Databáze 52 000 filmových svědectví o holocaustu je přístupná i z Prahy.
[online], copyright 1.2.2010 v 13:00, last revision 1.2.2010 v 13:00 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide
Web: http://www.novinky.cz/veda-skoly/190796-databaze-52-000-filmovych-svedectvi-o-holocaustu-je-pristupna-i-z-prahy.html
USC Shoah Foundation Institute for Visual History and Education, from Wikipedia, The Free Encyklopedia [online], copyleft, last revision 30 June 2011 at 09:14.[cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Survivors_of_the_Shoah_Visual_History_Foundation Digitální knihovna | NS RČS 1935-1938 | Poslanecká sněmovna - stenoprotokoly | 57. schůze (obsah, přílohy) | Čtvrtek 25. června 1936 , Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna, cit. 18.1.2012, Dostupné na World Wide Web: http://www.psp.cz/eknih/1935ns/ps/stenprot/057schuz/s057004.htm ZÁKON (THe LAW) č. 30/1946 Sb. ze dne 19. února 1946 o nové úpravě československého práva v oboru nepřímých daní a státních
finančních monopolů. Daň
z masa (tax on meat) §§ 40-53.
A provádějící VLÁDNÍ NAŘÍZENÍ (and implementing government regulation) č. 98/1946
Sb. ze dne 26. dubna 1946, kterým
se provádí zákon ze dne 19. února 1946, č. 30 Sb., o nové úpravě československého práva v
oboru nepřímých daní a státních finančních monopolů. Daň z masa (tax on meat) §§ 3-19.
Použité obrázky (used
images): Marek Vácha, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 28.12.2011 v 21:51 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Orko Lamarckisme, Wikipedia,
l´encyclopedie libre [online], copyleft, last revision 16 décembre 2011 à 11:35 [cit. 2012-01-9].
Dostupné na World Wide Web: http://fr.wikipedia.org/wiki/Lamarckisme
Lamarckism,
from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 31
December 2011 at 12:32 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Lamarckism Darwin, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 4.12.2011 v 05:20 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin Darwin, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 4 th January 2012 at 20:40 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Charles_Darwin O původu druhů, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 5.1.2012 v v 09:24 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/O_p%C5%AFvodu_druh%C5%AF Emma Darwin, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 23 December 2011 at 23:19 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Emma_Darwin Microorganism, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 08:16 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Microorganism Human Evolution, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 6 January 2012 at 14:47 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Human_evolution Homo erectus, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 4 January 2012 at 17:00 [cit. 2012-01-12]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_Erectus Homo ergaster, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 24 December 2011 at 17:35 [cit. 2012-01-12]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Homo_ergaster Stalin, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 31.12.2011 v 12:32 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stalin Голодомор в Україні 1932—1933, Вікіпедія — вільнa енциклопедія [online], copyleft, last revision 2.1.2012 v 07:52 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%93%D0%BE%D0%BB%D0%BE%D0%B4%D0%BE%D0%BC%D0%BE%D1%80_%D0%B2_%D0%A3%D0%BA%D1%80%D0%B0%D1%97%D0%BD%D1%96_1932%E2%80%941933 **Animal rights, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 27 December 2011 at 18:11 [cit. 2012-01-5]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Animal_rights Adolf Hitler, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 07:28 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Hitler Bombing of Dresden in World War II, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 5 January 2012 at 18:19 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Bombing_of_Dresden_in_World_War_IIr The Holocaust, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 2 January 2012 at 22:09 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/The_Holocaust Steven Spielberg, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 5.1.2012 v 15:01 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Steven_Spielberg Mojžíš, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.1.2012 v 21:14 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Moj%C5%BE%C3%AD%C5%A1 Brahma, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 01:11 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Brahma Ježíš Kristus, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 1.1.2012 v 16:22 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Je%C5%BE%C3%AD%C5%A1 Sistine Chapel, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 07:55 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Sistine_Chapel Nature, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 03:46 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Nature Milky Way, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 7 January 2012 at 03:46 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Milky_Way Immanuel Kant, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.12.2011 v 16:04 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kant Immanuel Kant, Wikipedia, Die freie Enzyklopedie, [online], copyleft, last revision 2. Januar 2012 um 14:46 Uhr [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://de.wikipedia.org/wiki/Immanuel_Kant Buddha, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 7.1.2012 v 20:56 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Buddha Bible, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 18:38 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Bible Jesus, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 7 January 2012 at 18:00 [cit. 2012-01-9]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Jesus Tóra, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 30.12.2011 v 13:47 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C3%B3ra Magna Carta, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 08:17 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Magna_Carta Deklarace práv člověka a občana, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 11.12.2011 v 00:17 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Deklarace_pr%C3%A1v_%C4%8Dlov%C4%9Bka_a_ob%C4%8Dana United States Declaration of Independence, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 8 January 2012 at 17:46 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/United_States_Declaration_of_Independence Mohandas Karamchand Gandhi, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 05:31 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Mohandas_Karamchand_Gandhi Karel VI., Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 9.1.2012 v 17:59 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV Václav Havel, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 8.1.2012 v 20:54 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Havel Michail Sergejevič Gorbačov, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 26.11.2011 v 03:13 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Gorba%C4%8Dov Krádež, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 25.8.2011 v 22:26 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1de%C5%BE Theft, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 6 January 2012 at 21:18 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Theft Lichva, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 28.12.2011 v 21:38 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lichva Usury, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 9 January 2012 at 13:33 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Usury Podvod, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 21.8.2011 v 09:47 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Podvod Falsimonia, Wicipaedia, libera encyclopaedia [online], copyleft, last revision 21 Agusti 2011 v 09:46 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://la.wikipedia.org/wiki/Falsimonia Karel Marx, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 9.12.2011 v 01:48 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/Marx Paradise, from Wikipedia, the free encyclopedia [online], copyleft, last revision 5 January 2012 at 03:07 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://en.wikipedia.org/wiki/Paradise Ráj, Wikipedie, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 12.7.2011 v 06:29 [cit. 2012-01-8]. Dostupné na World Wide Web: http://cs.wikipedia.org/wiki/R%C3%A1j Рай, ВикипедиЯ - Свободная энциклопедия, otevřená encyklopedie [online], copyleft, last revision 4.1.2012 v 16:03 [cit. 2012-01-10]. Dostupné na World Wide Web: http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A0%D0%B0%D0%B9 Image:AdamAndEve fx.png , http://www.centipedia.com/articles/Image:AdamAndEve_fx.png , http://www.centipedia.com/images/en/8/88/AdamAndEve_fx.png , cit 18.2.2011 v 13:07, From the book The Clip Art Book, 1980, compiled by Gerard Quinn "The Clip Art Book is a compilation of illustrations that are in the public domain. The individual illustrations are copyright free and may be reproduced without permission or payment." Hudba (music): … Mediální partner vegetarian.cz a za pomoc
při vzniku tohoto filmu děkuji redakci vegetarian.cz, text zákona o porážkové
dani, důvodovou zprávu a rozhovory o zákonu můžete také shlédnout na webových
stránkách www.vegetarian.cz (Media partner
vegetarián.cz and for assistance in the creation of this film, I thank to the
editors of vegetarián.cz, the text of the Act on the slaughter tax, the
explanatory report and the talks about the law can also be viewed on the
website www.vegetarian.cz ). Spolutvůrce scénáře Radim Paluš www.radimpalus.cz . copyleft 2012 Mnou poskytnuté toto, resp.
výše uvedené dílo je licencováno za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs , licence
Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0 (Copyleft
2012 By me provided this, virtually the above work is licensed under the
terms http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.en , license Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0
Unported (CC BY-SA 3.0) ). I. kniha
FILOSOFIE
LÁSKY ANEB ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY: "Všichni
živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít
všichni rádi, proto
je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti." Vše
ostatní jsou více názory(spekulace). (tj. maximálního souladu dobrých a zlých, resp.
dobra a zla) JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. Vlastním nákladem, Hustopeče, Česká republika,
copyleft 2009-2012. Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz
. Tato kniha je
licencována za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs
, licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. e-mail: ak-gruza@seznam.cz , viz též: www.filosofierovnovahy.sweb.cz , www.e-polis.cz
, http://youtu.be/YhOv47fQlRU : Můj film česky: Zahájí radikální
muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce
přírody milosrdná?
Porážková daň. , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc : Můj film anglicky s multilingual titulky: Will radical Muslims soon start atomic war? Is nature's evolution merciful? Slaughter tax. , www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3
(7. přepracované a opravené vydání)
Děkuji všem, kdo svou radou, pomocí a trpělivostí přispěli k sepsání
níže uvedeného textu. |
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Milí přátelé filosofové a čtenáři Podle mne jediný skutečný důvod ze
strany jakéhokoli živého tvora, který lze vědomě uvést proti světu, kde by se
měli všichni rádi, je, že oproti všeobecné lásce upřednostňuje příjemno
plynoucí přímo nebo nepřímo ze zabíjení jiných živých tvorů, což nelze
věrohodně před sebou ani před jinými nikdy ospravedlnit. Jediné myslitelné
řešení tohoto rozporu ve svědomí každého živého tvora je možné
prostřednictvím uvědomění si primárního axiomu mé Filosofie rovnováhy (tj. že
i já ve skutečnosti nejvíc chci žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi),
zejména prostřednictvím zkušenosti každého živého tvora za jeho života
či po smrti s smrtí a bolestí vlastní, blízkých, jiných lidí či jiných živých
tvorů. Naše přání čili subjektivní
skutečnost nepovažuji za nepoddajné bahno, na kterém se nedá stavět, ale naopak
za jedinou vlastní zkušeností bezprostředně ověřitelnou (nejexaktnější)
filosofickou (neviditelnou) pravdu každého jedince, kterou nám naše bytí
nebo nebytí nabízí. Každý si může totiž sám osobně zodpovědět, co si sám
osobně přeje bez toho, aby se musel zabývat pravdivostí dalších vnějších
okolností (např. jestli něco existuje, jestli jednotlivost A je jednotlivost
A, jestli existuji já, jestli existuje mé vědomí, pravdivostí objektivní
skutečnosti, tj. vědeckých poznatků či pravdivostí určité, např. náboženské
víry apod.). Prokazatelně nejjistější filosofickou pravdou je pak podle
mne přání, které má objektivní povahu, tedy si ho trvale přejí všichni živí
tvorové nadaní více či méně dokonalým vědomím. Podle mne tímto přáním všech,
tedy objektivní subjektivní skutečností je u každého živého tvora skutečné
přání všeobecné lásky, resp. přátelství všech na život a na smrt, o jehož
pravdivosti ve svém případě se může každý živý tvor jednoduše přesvědčit
vlastní poctivou odpovědí na následující otázku položenou jeho vědomí: Chci
ve skutečnosti nejvíc žít ve světě, kde se budou mít všichni rádi? Ano, chci Za exaktní poznání pravdy považuji poznání Bytí
prostřednictvím naší zkušenosti, zejména našich smyslů. Jistý je tak pouze
sled počitků vnímaný zejména našimi smysly, tedy např., že teď vidím dům.
Vidím-li tento stejný dům na stejném místě pokaždé, když se podívám na stejné
místo, je mou nejjistější pravdou (nic jistějšího nemám), že tento dům
prokazatelně vidím, i když nemám nikde žádnou jistotu, že jej uvidím příště,
až se na to místo znovu v budoucnosti podívám, že jsem se tedy prve nemýlil.
Proto exaktní věda prokazuje přírodní zákony vysokou pravděpodobností
určitého děje, nikoliv jeho příčinností, tj. kauzalitou či jistotou (viz
empirická filosofie Davida Huma). Stejně tak mé přání žít ve světě, kde se
budou mít všichni rádi, lze poznat prostřednictvím mé zkušenosti, nikoliv
však smyslů (nejde o předmět smyslového poznání) ale zkušenosti mého vědomí.
Stejně tak jde v případě tohoto mého přání o prokazatelně nejjistější, resp.
nejpravděpodobnější pravdu (nic jistějšího nemám), a to tím více, čím
déle toto přání v mém vědomí trvá a čím více živých tvorů s ním
souhlasí.
Literatura: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?whichpage=1&TOPIC_ID=1091 : Jediná prokazatelně jistá pravda v našem životě http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1163 : Primární axiom Filosofie rovnováh |
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Vědecká teorie ráje na Zemi (viz též www.sweb.cz/filosofierovnovahy , http://www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3 , www.cbox.cz/ak-gruza , www.e-polis.cz )
Stanovy obč. sdr. Společnost přátel
(pro zájemce stát se zakládajícím členem e-mail: ak-gruza@seznam.cz )
Stanovy obč. sdružení Společnost přátel se sídlem:
............................................................................
Preambule: Hlavním účelem obč. sdružení Společnost
přátel (dále též sdružení) je dosažení souladu všech a všeho, to znamená, aby
všichni živí tvorové (všichni živočichové, rostliny, houby, živé buňky,
bakterie, viry, stroje uvědomující si sami sebe apod.) se mohli v budoucnu
(evolučně) stát přáteli na život a na smrt.
čl. I. Věčná povinnost všech živých tvorů (1) Základní povinností všech živých tvorů
je působit co možná nejméně smrti a bolesti. Dokonalý živý tvor jí tedy ze
všech živých tvorů pouze rostlinné plody a rostlinná semena. (dále též věčná
povinnost členů) (2) Změna této věčné povinnosti všech
živých tvorů, kteří jsou členy tohoto sdružení (dále též členové), je
nepřípustná. V případě změny či zrušení této věčné povinnosti členů nastává
zánik sdružení. (3) Výkladem těchto stanov nelze oprávnit
odstranění nebo ohrožení této věčné povinnosti členů. (4) Člen je oprávněn také jíst pouze postupně v krajní nouzi (zejména z vážných zdravotních důvodů) vejce, v krajní nouzi chcípliny živých tvorů zemřelými přirozenou smrtí, zásadně na stáří, případně v krajní nouzi odebranou krev neporažených zvířat a lidí a mléko, případně v krajní nouzi rostliny, vše vždy co možná nejmilosrdněji chované a zabité, a výrobky výhradně z nich. čl. II. Členství ve sdružení (1) Členem se může stát každý živý tvor,
který se vůči sdružení a ostatním členům zaváže vždy dodržovat věčnou
povinnost členů a zároveň se zaváže dodržovat platné stanovy sdružení. (2) K zániku členství ve sdružení dochází
rovněž bez dalšího u člena, který podstatným způsobem poruší věčnou povinnost
členů. Tento zánik může svým rozhodnutím závazně deklarovat valná hromada. Do 1 měsíce od tohoto rozhodnutí domáhat
se konečného určení, že členství ve sdružení tímto způsobem zaniklo nebo
nezaniklo, může rovněž každý i vyloučený člen žalobou u soudu. (3) Člen vyloučený ze sdružení v souladu s
těmito stanovami se může stát opětovně členem sdružení nejdříve po uplynutí
doby 3 měsíců od jeho vyloučení, člen, jehož členství ve sdružení zaniklo v
souladu s těmito stanovami pro podstatné porušení věčné povinnosti členů, se
může stát opětovně členem nejdříve po uplynutí doby 5 let od konečného rozhodnutí o tomto zániku
jeho členství. (4) Každý člen je oprávněn kdykoliv
jednostranným právním úkonem vystoupit ze sdružení. (5) Všichni členové jsou povinni se vždy vůči sobě chovat v souladu s dobrými mravy, zejména všemi jim dostupnými prostředky bránit život každého člena před jeho ztrátou či vážným poškozením zdraví (např. hladem, žízní, zimou, horkem, nedostatkem zdravotní péče apod.), tato povinnost se posuzuje zejména s ohledem na trvalé dodržování věčné povinnosti členů. čl. III. Valná hromada (1) O všech záležitostech sdružení,
rozhoduje valná hromada (dále jen valná hromada) nadpoloviční většinou
hlasujících členů. Každý člen má na valné hromadě jeden hlas. Oznámení o
předmětu jednání, místě a čase konání valné hromady musí být zveřejněno s
dostatečným předstihem na webových stránkách sdružení. (2) Členové mohou přijímat výše uvedená
rozhodnutí i mimo valnou hromadu (např. prostřednictvím internetu, zejména
prostřednictvím elektronického podpisu kvalifikované certifikační autority).
U člena, který se na valné hromadě výslovně nebo mlčky zdrží hlasování, se má
za to, že hlasoval proti navrhovanému rozhodnutí.
čl. IV. Jednatelé (1) Za sdružení jednají navenek vždy dva
jednatelé, právní úkony jménem sdružení jsou oba jednatelé oprávněni činit
pouze společně. (2) Jednatele volí a odvolávají z řad členů
valná hromada. Jednatel je oprávněn ze své funkce jednostranným právním
úkonem odstoupit. Funkce jednatele zaniká rovněž zánikem jeho členství ve
sdružení. Při zániku své funkce je bývalý jednatel povinen učinit veškeré
úkony tak, aby sdružení a členové neutrpěli na svých právech nebo oprávněných
zájmech újmu. (3) Jednatel je povinen kdykoliv řádně informovat kteréhokoliv člena na jeho žádost o záležitostech sdružení. Oba jednatelé rozhodují společně o všech ostatních věcech sdružení, které si již dříve nevyhradila nebo o kterých již dříve nerozhodla valná hromada. čl. V. Majetek sdružení (1) Sdružení je financováno zejména z darů
svých členů.
čl. VI. Zánik sdružení (1) Při zániku sdružení se likvidační
zůstatek ze zpeněžení veškerého majetku a po uspokojení všech věřitelů
sdružení rozdělí mezi současné a bývalé členy a jejich dědice podle poměru
majetku, který darovali sdružení.
Literatura: www.cbox.cz/ak-gruza , www.sweb.cz/filosofierovnovahy , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=838 : Můj Bůh je soulad všech a všeho II. a přírodních (exaktních) (ad.3.))
Povinnost nezabít nic živé kromě případů, kdy je to naprosto
nezbytné:
1.) Člověk
nesmí nikdy zabít žádného živého tvora, zejména člověka (ani sebe). (tj. podle mne při pravděpodobnosti 0-5%
zabití člověka člověkém musí ten druhý člověk začít zachraňovat tohoto prvého
člověka, v nejhorším případě pouze ustupovat) 2.) Člověk
má povinnost zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a
aby přirozeně co nejméně cítili bolest.1) (tj.
podle mne člověk může zabít živého tvora jen při nejméně 95-100%
pravděpodobnosti, že tím zachrání život jiného živého tvora, tak aby tím
způsobil co možná nejméně smrti a bolesti) 3.) Z toho
plyne, že pro mě jako člověka je zdravé (tj. pokud nezvracím a nemám podváhu2) či alergický šok) jíst ze všech živých tvorů pouze nevzklíčená
rostlinná semena (dále jen rostlinná semena, vzklíčená semena jsou už mladé
rostliny) a rostlinné plody se semeny, jejichž oddělení od rostliny ji nemůže
usmrtit a zároveň jde o způsob rozmnožování těchto rostlin s maximálním
zdraví nepoškozujícím množstvím soli, popř. příslušným množstvím jiných
minerálů a vody (tj. např. pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální
denní dávku šesti gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný
gram soli3) )4). Mělo by zřejmě jít o semena rostlin (sója, hrách, fazole, obilí
apod.) a plody rostlin se semeny, zejména stromů (např. jablka, hrušky, datle).
Základní 3
zákony, které zaručují ráj na Zemi pro všechny, vzniknou zobecněním mých tří
výše uvedených pravidel. Tyto 3 základní zákony ráje, kterým by se měli řídit
všechny živé organismy, které chtějí ráj na Zemi pro všechny, jsou:
2.) zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů,
a aby přirozeně co nejméně cítili bolest, 5) ,6) 3.) z toho plyne, že pro člověka je zdravé jíst ze všech živých
tvorů pouze rostlinné plody a rostlinná
semena a pro ostatní živočichy je zdravé jíst pouze rostliny, houby,
samostatné živé buňky, bakterie a viry (tj. pokud nezvrací a nemají podváhu
či alergický šok) spolu s příslušným zdraví nepoškozujícím množstvím minerálů
a vody. 1), 2) Pozn.:
Jedině Bůh, kterého ztotožňuji s přírodou, jako dokonalý hospodář,
jemuž podléhá vše živé, smí zabít člověka i všechno živé. Člověk, který je ve vztahu k ostatním
živým tvorům podobný Bohu, tedy jakoby dokonalým hospodářem, smí zabít
ostatní živé tvory. Jako dokonalý hospodář-Bůh miluje člověka a chce být
jím milován a nezabije ho vyjma případu nutnosti ochrany života živého tvora
či živých tvorů prostřednictvím boje o život při přirozeném výběru v rámci
evoluce (viz kapitola 2.6.
Jak žít (etika) , Nejedení masa ), tak by člověk jako obraz dokonalého hospodáře ve
vztahu k jiným živým tvorům jako člověk měl je milovat a chtít být jimi
milován a humánně zabít jiného živého tvora jako člověka jen v nejnutnějším
případě ochrany života nějakého živého tvora, tedy především člověka a měl by
si vybrat jiného živého tvora, který nejméně za přirozených okolností (tedy
bez umělých prostředků utišujících bolest) cítí bolest, tedy jde o nejméně
evolučně dokonalého jiného živého tvora, který ho za to tím pádem bude
nejméně nenávidět. Jestliže musíme (člověk i příroda) pro záchranu nějakého
života volit mezi zabitím více živých
tvorů evolučně méně dokonalých a zabitím méně živých tvorů evolučně
dokonalejších (tj. kteří více cítí bolest), nelze stanovit přesné
pravidlo, jak se chovat (jde o dilema v rámci shora uvedeného pravidla č.2), je třeba rozhodnout podle citu, přičemž
je třeba vážit zejména následující hlediska: stáří, resp. mládí
zabíjených živých jedinců, velikost kladného rozdílu mezi počtem evolučně
méně a více dokonalých zabíjených živých jedinců (např. ohrožení druhu méně
dokonalých živých jedinců), vinu ze smrti jiných živých jedinců ze strany
zabíjených živých jedinců, např. jde-li o masožravce či býložravce, smrtelná
nemoc některého zabíjeného živého jedince aj. Aby člověk v případě tohoto dilematu správně podle citu
rozhodoval mezi smrtí více od člověka odlišných živých jedinců evolučně
méně dokonalých a smrtí méně od člověka odlišných živých jedinců evolučně
dokonalejších musí sám se stravovat
podle shora uvedených pravidel č.1. a 2., v ideálním případě podle pravidla
č. 3, které zaručuje dokonalý cit. Podle této filosofie pastýř Ábel nebyl
oprávněn obětovat Bohu zabitím zvířata ze svého stáda, za což se mu pomstil
Bůh, resp. příroda, resp. mikroorganismy přírody smrtí z rukou Kaina, vraha, došlo
tak k porušení nejenom výše uvedeného pravidla č. 2 ale v důsledku tohoto i
porušení pravidla č.1, tedy vraždě člověka. Toto je cesta, jak obnovit na světě ráj na Zemi, židé, resp. židovská
kabala by řekli, jak osvobodit božské světlo představující vše živé ze zajetí
klippot, tedy slupek zla (viz kapitola: VI.) Vznik Vesmíru). Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na
celé Zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se
semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému
ptactvu a všemu, co se plazí po Zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm
veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak. Genesis 1,29-30
Podle mne ráj na Zemi vyžaduje, abychom zabíjeli ostatní živé tvory
jen v případě naprosté nezbytnosti, nezabíjeli je zbytečně, což je jediná
povinnost pro dosažení ráje na Zemi. Věta
v Bibli: A Bůh jim požehnal a řekl jim:
„Ploďte a množte se a naplňte Zemi." (Gen 1,28), je povinnost
k předcházení vymření živočišného druhu. Tato povinnost množit se
není omezeno ani prostorem, protože lze zabydlit při pokroku vědy např. celý
Vesmír. Tato povinnost spravedlivých jedinců se vztahuje rovněž na ty, kdo
děti či potomky u jiných živých tvorů mít nemohou poté, co se zásadně napraví
lidská či jejich živočišného druhu nespravedlivost. K dalším právům v ráji na
Zemi, které však nelze všechny vyjmenovat, patří zřejmě právo na lásku všech
živých tvorů, radost ze života, ale i filosofii a velký pokrok ostatní vědy a
schopností živých tvorů apod. Literatura: http://www.biblenet.cz/ : Český ekumenický překlad 2) BMI – body mass index,
index tělesné hmotnosti, výpočet, pomocí nějž lze určit, zda je váha
optimální, nebo zda trpí člověk nadváhou či podvýživou. Hodnoty BMI: méně než
18 – podváha, 18 – 25 ideální hmotnost, 25 – 30 nadváha, nad 30 obezita
ohrožující zdraví. Výpočet BMI: hmotnost (kg) / druhá mocnina výšky (m).
3) a to vzhledem k nulové
kalorické hodnotě soli viz "SALT 1 TSP" (TSP čili teaspoon-čajová lžička) na: http://www.myfoodbuddy.com/foodCalorieTable.htm , tj. zdravé je "pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální
denní dávku šesti gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný
gram", protože "důležitým úkolem soli (NaCl) v lidském těle je
zadržovat vodu", "vnitřně podporuje sůl trávení", "slouží
k čištění žaludku od jedů", zároveň však nadměrné množství soli může
poškodit ledviny
4) Srážky mikročástic,
jejichž počet je do jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa
makrosvěta, a tudíž jsou základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska
fyziky), jsou věcí náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové
mikročástice, tak po každé jejích srážce dle de Broglieových vln a
Heisenbergových vztahů neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze
neurčitě, na základě pravděpodobnosti, což tím pádem platí rovněž o jejich
další srážce. Nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic
od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto
srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb
všech mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném
důsledku směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou
pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky
mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o
mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého názoru k
ustávání srážek a představuje vývoj od méně pravděpodobného k
pravděpodobnějšímu stavu přírody.
Já si myslím, že i se zvířetem či jiným
živočichem, rostlinou, houbou, buňkou, bakterií, virem se evolučně (tj. po
určité době vývoje) můžeš domluvit, proč si tedy již nyní dělat z nich
nepřátele. Zároveň si myslím, že i živočich, rostlina, houba, buňka, bakterie
či vir si do jisté míry uvědomují sebe sama (což je podle mne určujícím
znakem každého živého organismu) a poznají, jestli se k nim chováš jako
přítel nebo nepřítel, jestli je zabíjíš nebo je chráníš.
Člověk se dle Darwinovy
evoluční (vývojové) teorie vyvinul z nižších organismů, v konečném důsledku z
primitivních živých buněk, které jsou bezpohlavní a množí se dělením. Proto
vývoj samčího a samičího pohlaví jako přitahujících se protikladů je zřejmě
otázkou až vyššího evolučního (vývojového) stupně evoluce (vývoje) živých
tvorů. (http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=79506&auth= , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=822 : Jak se dostat do ráje aneb 2 základní zákony ráje , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=826 : Co bylo dřív, vejce nebo slepice? ) 6) Podle
mého názoru musí voják vojáka nepřítele, který ho chce zabít, střelit do
ramene, v němž drží zbraň. Bude-li mne chtít zabít druhou rukou, do níž
uchopí zbraň vzhledem k tomu, že rameno ruky obvyklé pro držení zbraně bude
zmrzačené mou střelou, musím ho střelit i do druhého ramene. Tato zranění na
dlouhou dobu zneschopní vojáka nepřítele, který chce zabíjet, po dlouhé době
léčení rozstřílených ramen lze předpokládat, že válka mezitím skončí. Zároveň
bude možné v davu lidí rozlišit teroristy, protože budou mít rozstřílené
ramena a budou špatně nebo vůbec moci hýbat rukama. Tím bude možné dosáhnout
preventivního cíle, protože ti nejagresivnější teroristé budou jednak
vyřazeni z boje, jednak budou lehce identifikovatelní a nebudou tudíž moci
vést své soukmenovce do dalších bojů. Zároveň půjde o prostředek zmírnění
války, protože bolestivost zranění střely do ramene a jeho léčení poslouží
jako prevence před dalším stupňováním bojů, kdy si lidé rozmyslí válčit, když
jediným výsledkem bude jejich zmrzačení a bolestivé zranění a léčení. Ve
skutečnosti tak jde o pacifistickou taktiku vedení poziční války.
(viz též: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=784 : Praktický návrh mírové taktiky poziční války ) II.) Jak vychovat z masožravce býložravce a
zhubnout
Tělo savců je poháněno energií získávanou
spalováním cukrů (jde o jakousi pohonnou látku těla savců). Cukry lze
rozdělit na:
1.) Hroznový (více mladé hrozny) cukr (glukózu),
která je obsažena ve všech druzích živočichů, vejcí a plodů rostlin. 2.) Ovocný cukr (fruktózu), která je
obsažena ve všech druzích ovoce. 3.) Mléčný cukr (laktózu) obsahující
glukózu a zvláštní cukr galaktózu. 4.) Třtinový či řepný cukr (sacharózu),
který se získává z kořenů, resp. stvolů rostlin v případě cukrové řepy, resp.
cukrové třtiny. Sacharóza se skládá z výše uvedené fruktózy a glukózy.
Proto je třeba, aby masožravec jedl maso
minimálně. Toho je možno dosáhnout návratem masožravce do dětství tím, že
bude jíst maximálně mléka, na které není alergický. Je třeba provést výběr
mléka a možná jej také měnit jako např. kravské, ovčí, kozí, velbloudí, lamí
apod.
Je tomu tak proto, že ovocný cukr
(fruktóza) je zásadně velmi špatně stravitelný, proto většina masožravců zřejmě
nemůže jíst ovoce, ani med a hrozny (podstatou medu a hroznů je ovocný cukr
(fruktóza) a hodně volné glukózy), ani řepný či třtinový cukr, jehož
podstatou je sacharóza (tj. opět ovocný cukr a glukóza). Jediné, co může jíst
masožravec, jsou různé druhy mléka (viz výše), kde glukóza je obsažena spolu
s výše uvedeným zvláštním cukrem galaktózou, který dle mého názoru
představuje přechod mezi ovocným cukrem (fruktózou) a glukózou obsaženou v
mase pro masožravce.
V případě, že masožravec není zatím schopen
trávit mléko, měl by založit svou stravu na neoplodněných vejcích
obsahujících glukózu v čisté podobě.
Já sám jsem čtyři roky (2004 až 2008) jedl
pouze vejce, mléko a mléčné výrobky (s výjimkou dvou koleček salámu, kdy mě
velmi bolela hlava, a domníval jsem se, že je to z nejedení masa), než jsem
přešel převážně na rostlinnou ovocnou a rostlinou semennou stravu. V té době
jsem přibral zhruba 25 kg při výšce 170-172 cm ze 70 kg na 95 kg a poté jsem
velmi rychle zhubl z 95 na 72 kg, když jsem asi měsíc jedl a pil pouze slanou
vodu, což lze ze zdravotních důvodů učinit pouze jednou v životě a tuto
váhu jsem si udržel na 72-77 kg do teď poté, co jsem začal jíst zásadně pouze
rostlinou ovocnou a rostlinou semennou stravu.
Literatura: Eliška Petulová, Sledování
stability enzymů a enzymových směsí pro stanovení sacharidů ve víně, Brno
2010, http://is.muni.cz/th/222932/prif_b/bakalarska_prace_konecna_verze.pdf
, Přehled středoškolské chemie,
prof. RNDr. a kol., SPN 1999, Praha, s. 294-295, 2.) Harperova Biochemie,
R.K. Muray a kol.,Prentice-Hall Internetional Inc., Nakladatelství a
vydavatelství H&H, přeložil MUDr. L.Fialová, CSc. a kol., 2002, s. 216, http://www.wine.cz/reva/index.html : Hana Černohorská
Evoluci živých tvorů lze podle mne definovat jako zdokonalování chování živých tvorů prostřednictvím zdokonalování jejich stravy.
Danou definicí evoluce jako spirály
zdokonalování či zprimitivnění živého jedince prostřednictvím jeho chování a
stravy lze podle mne odůvodnit pravidla košer stravy (košer znamená pojem
rituálně vhodné, resp. čisté stravy, v širším slova smyslu ale označuje v
judaismu vše, co je povolené, vhodné nebo správné) u židů.
Danou definicí evoluce jako spirály
zdokonalování či zprimitivnění živých tvorů prostřednictvím jeho chování a
stravy odůvodňuji rovněž svá tři pravidla slučující exaktní a duchovní vědy
{viz kapitola I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd}. Jinými slovy člověk, resp. jiný živý tvor, který
se stále dokonaleji stravuje podle výše citovaného pravidla
č. 1.) a č. 2.) (dalo by se říci košer v mém slova smyslu. Tedy, že člověk
nesmí zabít nikdy žádného živého tvora, zejména člověka a člověk má povinnost
zabít co možná nejméně (tj. při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně
co nejméně cítili bolest. Dokonalý živý tvor pak jí pouze rostlinná semena a
rostlinné plody se semeny), je schopen se rovněž stále dokonaleji chovat
podle těchto dvou pravidel (dalo by se říci košer v mém slova smyslu), resp.
zdokonalovat se. Zároveň živý tvor, který se nestravuje podle těchto dvou
pravidel, není schopen se chovat podle těchto dvou pravidel, resp.
zprimitivňuje se. 1) Bolest živých tvorů (člověka, živočichů, rostlin, hub, živých
buněk, bakterií, virů apod.), 2) strach
živých tvorů z bolesti, příp. z krajní psychické, resp. tělesné bolesti,
kterou je smrt, a 3) nenávist
živých tvorů vůči těm, kdo způsobují bolest, jsou podle mne hlavními prostředky evoluce. Já si myslím, že všechny mikroorganismy si pamatují bolest,
jak svou tak bolest způsobenou jeho blízkým mikroorganismům a mstí se vrahům
těchto mikroorganismů tím, že je pojídají, resp. na nich parazitují či je
napadají jako např. viry. Toto vzájemné pojídání mikroorganismů se v našem
světě projevuje např. jako napadení lidského těla cizími mikroorganismy, což
je důvodem veškerých nemocí člověka a jiných živých tvorů. Obrazně řečeno
žije-li buňka, vir či bacil, říkejme mu např. Jindřiška, celý svůj život v
sousedství jiného mikroorganismu, říkejme mu např. Adélka, a ty Adélku
zabiješ, pak se ti Jindřiška mstí spolu s kmeny ostatních mikroorganismů
svého druhu. Lze tak mluvit o předpokladu přátelství mezi mikroorganismy stejného
druhu, které je základem evoluce a evolučního boje, tedy výběru potravy
těchto spřátelených mikroorganismů z okruhu jejich nepřátelských
mikroorganismů, např. živých buněk tvého lidského těla, což se u něj projeví
jako jeho nemoc. Proto by cílem evoluce mělo být vytvoření jediného organismu
tvořeného všemi existujícími mikroorganismy, příp. živými buňkami, které
zřejmě jsou na mikroúrovni spolu schopny komunikovat a vytvořit tento jediný
organismus tvořený všemi živými tvory, resp. jejich živými mikroorganismy,
zejména buňkami, které budou přáteli na život a na smrt (ráj na Zemi). Při
dobré smrti umírají živé buňky postupně jedna podruhé, nedochází ke smrti
velkého množství živých buněk najednou, což by způsobilo člověku, živočichu
nebo rostlině, houbě či jinému živému tvoru velkou bolest nebo předčasnou
smrt. Podmínkou tedy je, aby živé buňky lidského, živočišného nebo
rostlinného, houbovitého těla umírali postupně dlouhou dobu, aby se tito živí
tvorové dožili maximálního stáří a umírali téměř bezbolestně. Proto jím ze všech živých
tvorů pouze rostlinná semínka rostlinné plody a pouze v případě, že toho nejsem
schopen, piji mléko, a když ani to nestačí jím minimálně vajec. U mne to nyní
činí jedno vajíčko týdně a cca půl litru biomléka denně, abych minimalizoval
výše uvedenou špatnou, resp. nedůstojnou smrt ve světě. Myslím si, že svět
neovládají peníze, nadnárodní kapitál či korporace, mocné státy či výjimeční
lidé apod., ale živé buňky a jiné živé mikroorganismy, které jediné mohou
ovlivnit, co si každý člověk, živočich, rostlina, houba či jiný živý tvor
myslí a co dělají. Jen živé buňky-např. neurony v mozku ovlivní, co si člověk
myslí a člověk sám nemá vliv, jak se tyto např. neurony v mozku propojí. Podle mne dále tyto živé mikroorganismy, zejména živé buňky jsou
mnohem inteligentnější, než si dnes myslíme. Jsou schopny se k člověku,
živočichu, rostlině, houbě či jinému živému tvoru chovat přátelsky či
nepřátelsky podle toho, jestliže se on k nim a jejich blízkým živým
mikroorganismům chová přátelsky nebo nepřátelsky, jestli je zabíjí nebo je
chrání. Nepřátelské chování živých mikroorganismů, zejména živých buněk,
např. neuronů v mozku vypadá jako nemoc živého tvora nebo jako hádka, rvačka
či válka např. lidí či jiných živých tvorů. Přátelské chování živých
mikroorganismů, zejména živých buněk má podobu příjemných pocitů např.
člověka ze zažívání pocitů přátelství ke všem živým tvorů, jeho úspěšnost a
štěstí v životě či povolání či obdobně u jiných živých tvorů. Chceme-li vysledovat zákon dějin, je třeba
se obrátit ke studiu kronik lidstva. Nejúplnější kronikou je zřejmě Bible. Z
ní lze vysledovat, že dějiny izraelského národa se konají podle vzorce
vyhnanství (exil), vyjití (exodus), zaslíbená země (Izrael) a znovu
vyhnanství (exil) atd. stále dokola. Obdobně probíhají dějiny jiných národů,
kde se však střídá období závislosti (kolonií), získání nezávislosti
(dekolonizace) a moci (imperií) a opětovné závislosti (kolonií) atd. stále
dokola, vzpomeňme Německo (resp. Svatou říši římskou národa německého a Třetí
říši), Itálii (resp. Římskou říši), Velkou Británii (resp. Anglii), Rusko
(resp. Sovětský svaz), Českou republiku či dnes USA, které jsou na stupni
velmoci (impéria).
Co způsobuje tento dějinný koloběh. Vše je
totiž pohybem, střety mezi jednotlivými pohybujícími se předměty a jejich
soustavami dochází k přesunu pohybu (resp. hybnosti) od jednoho předmětu
resp. jejich soustav na druhou. Tak dochází k soustřeďování hybnosti v rámci
určitého národa v době jeho vyhnanství (exilu), toto soustřeďování hybnosti
vrcholí vyjitím (exodem) a následuje období střetů při dobývání a ochraně země
zaslíbené (Izraele), kdy dochází ke ztrátě, resp. vyčerpání této hybnosti
národa prostřednictvím jeho střetů s jinými národy a přesunu této hybnosti na
jiný národ.
Stejně lze předpokládat, že po případné
atomové válce dojde k rozmachu zvířat (viz kniha Pierra Boullea Planeta opic)
či rostlin (viz kniha Johna Wyndhama Den Trifidů) dnes v otroctví člověka
(exil), které zaujmou místo člověka (exodus), a úpadku a otroctví člověka
(exil člověka).
Jaká existuje cesta z tohoto koloběhu
dějin. Cestou je přátelství všech živých tvorů, a to jak k přátelům, tak
i k nepřátelům (viz upřednostnění slov Ježíše Nazaretského, možná Krista: Milujte své nepřátele a modlete se za ty,
kdo vás pronásledují, Matouš 5:44, oproti slovům Mojžíše: Budete
pronásledovat své nepřátele, takže padnou před vámi mečem. Leviticus 26:7),
tedy nezabíjet žádného živého tvora vyjma případů nezbytné nutnosti (tj. jíst pouze rostlinná
semena a rostlinné plody se semeny vyjma ochrany svého života zejména vážných
zdravotních důvodů). V případě přátelství nedochází totiž ke střetům a tudíž
ke ztrátě hybnosti národa (v případě přátelství k nepřátelům dochází k
minimální ztrátě hybnosti), pohybové střety předmětů a jejich soustav totiž
podle mne směřují svět k vytvoření jediné pohybové soustavy čili světa bez
střetů. V případě přátelství k nepřátelům se totiž z nepřátel stávají přátelé
a dochází rozšiřování okruhů přátel, tedy ke vzniku malých rájů na Zemi,
jejichž spojením vznikne ráj na Zemi.
V případě dnešního Izraele přátelství
Izraelců a Palestinců znamená nezabíjet se vzájemně v boji, pouze se v boji v
nezbytné míře zraňovat tak, aby byl nepřítel na potřebnou dobu vyřazen z
boje, čímž dojde k postupnému omezení působení zákona krevní msty (resp.
zákona: Nebudeš ho
litovat. Život za život, oko za oko, zub za zub, ruka za ruku, noha za nohu.
Deuteronomium 19:21), a podporovat vzájemnou charitu na území nepřítele
(tj. budovat školy, dodávat potraviny a jiné věci apod.) IV.) Teorie rozpínání Vesmíru a přitažlivosti
Podle mého názoru si lze Vesmír představit
jako kolotoč, kde působí přitažlivá síla vakua jako prvotní příčina dostředivé
síly gravitace. Jestliže vznikl Vesmír z malého prostorového útvaru a
postupně během svých dějin se rozpínal až do našich rozměrů, lze podle mne
říci, že tento malý prostorový útvar se vyznačoval velkou kinetickou energii,
která dle Speciální teorie relativity (dále též jako STR) A. Einsteina
znamenala rovněž velkou počáteční relativistickou hmotnost tohoto malého
prostorového útvaru-prapůvodce dnešního Vesmíru. Jinými slovy mikročástice a
zároveň tento malý prostorový útvar jako celek se zřejmě vyznačoval pohybem o
velké hybnosti, resp. rychlosti, kterým zřejmě byla rotace tohoto malého
prostorového útvaru-prapůvodce našeho dnešního Vesmíru. Vrátím-li se ke shora
uvedenému příměru Vesmíru jako velkého kolotoče, pak na tento malý prostorový
útvar-prapůvodce dnešního Vesmíru a zároveň i na dnešní Vesmír působí
dostředivá síla způsobená jeho pohybem o vysoké hybnosti, resp. rychlosti,
zřejmě jde o rotaci Vesmíru, která je zřejmě příčinou gravitace.
Nyní se pokusím vyvrátit zažitou teorii
entropie Vesmíru, která zjednodušeně vychází z toho, že Vesmír se bude tak
dlouho rozpínat, až se průměrná hustota jeho látky sníží na téměř nulu a
zároveň dojde k rovnoměrnému rozložení této průměrné, resp. téměř nulové
hustoty látky v rámci celého Vesmíru. Podle mne tuto teorii vyvrátila již Einsteinova
Obecná teorie relativity, jejíž rovnice vyřešené Rusem Alexandrem Fridmanem,
předpokládá, že se Vesmír může buď rozpínat, nebo naopak smršťovat. Podle
mého názoru vlivem gravitace při dosažení určitého bodu rovnováhy by se mohlo
zastavit jak rozpínání Vesmíru, tak jeho smršťování. Jinými slovy v okamžiku,
kdy dojde k vyvážení přitažlivých sil uvnitř Vesmíru s výše uvedenou
odpudivou silou způsobující rozpínání Vesmíru, dojde dle mého názoru k
zastavení nebo oscilování objemu našeho Vesmíru kolem tohoto rovnovážného
stavu.
Nyní bych se chtěl ještě vyjádřit k důvodům
existence gravitační síly v rámci hmoty. Gravitační pole není dle mého níže
uvedeného názoru nic jiného než pohybové pole bodů časoprostoru. Podle mé
filosofie:
2.) Hmota je tvořena dle mého názoru
nekonečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nulové relativistické
hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c. 3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění
(dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic (bodů
časoprostoru) o nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové hmotnosti a
rychlosti světla c.
Podle mého názoru prvotní příčinou
existence přitažlivých sil v rámci hmoty je to, že hmota je tvořena jak shora
uvedenými body časoprostoru hmoty, tedy pohybujícími se body časoprostoru,
tak i shora uvedenými body časoprostoru absolutního vakua (jež je zde však
nutno dovodit teoreticky, protože jeho existence dle současné exaktní vědy
nebyla dosud žádným hodnověrným pokusem dokázána), které mají nulovou
rychlost, jsou tudíž nehybné. Lze si tak představit, že toto absolutní vakuum
vyplňuje prázdný prostor mezi částicemi hmoty. Obecnou vlastností vakua ve
Vesmíru je pak vznik podtlaku, kterým dochází k nasávání hmoty (přitažlivá
sílá vakua). Podle mne tento podtlak
teoreticky předpokládaného vakua nehybných nebo téměř nehybných bodů
časoprostoru v rámci hmoty ale i v rámci mezihvězdného a meziplanetárního
prostoru v našem Vesmíru je prvotní příčinou existence přitažlivých sil ve
Vesmíru, protože způsobuje koncentraci a rotaci hmoty v rámci planet, hvězd
apod. a v rámci ní vzniku dostředivých, resp. přitažlivých sil, a zejména
gravitace a bude příčinou zastavení současného rozpínání Vesmíru, poté co
objem vakua v našem Vesmíru dosáhne kritického bodu, který bude znamenat
rovnováhu shora uvedených odpudivých a dostředivých (přitažlivých) sil našeho
Vesmíru. Náš Vesmír se tak bude podobat velkému řetízkovému kolotoči v pohybu,
kde bude vyvážena odpudivá síla působící na sedačky kolotoče jeho pohybem ve
volném prostoru a dostředivá síla zajišťována na řetízkovém kolotoči řetězy a
v našem Vesmír shora uvedenou a popsanou přitažlivostí.
Přitažlivá
síla neabsolutního vakua vůči hmotě pak na jedné straně způsobuje koncentraci
hmoty do celků o větší hmotnosti, zároveň však způsobuje rozpínání Vesmíru
vzhledem k tomu, že okolí našeho Vesmíru je zřejmě tvořeno absolutním vakuem
(viz kapitola VI.)
Vznik Vesmíru).
Protože hmota je dle mého názoru tvořena
body časoprostoru, které byly před vznikem Vesmíru nehybné a představovaly
absolutní vakuum, kterému byla udělena nenulová rychlost střetem se světlem a
tak vznikla hmota a světlo, resp. náš Vesmír (okolí našeho Vesmíru tak tvoří
zřejmě body časoprostoru o nulové rychlosti, tj. absolutní vakuum, a světlo,
tj. body časoprostoru o rychlosti světla), lze říci, že hmota, tedy body
časoprostoru o nenulové rychlosti nižší než rychlost světla, má snahu se
neustále vracet do těchto svých dvou původních stavů, světla a absolutního
vakua. Vyzářením světla vzniklých termonukleárními reakcemi při spálení hvězd
tak dochází podle mne uprostřed hmoty hvězd k soustředění absolutního vakua,
které tvořilo před tím řídkou hmotu (nedokonalé, neabsolutní vakuum) v
prostoru mezi částicemi hmoty. Toto
neabsolutní vakuum má tu vlastnost, že se smršťuje do jediného bodu
(příkladem nám může být plastová taška, ze které vyfoukneme vzduch a která se
smrští), stejně tak i hmota spálené
hvězdy obklopující tento její střed z absolutního vakua se bortí do středu
tohoto útvaru, tj. neutronové hvězdy či černé díry. Lze si rovněž
představit propojení tohoto středu černé díry tvořeného absolutním vakuem s
okolím našeho Vesmíru, tvořeného zřejmě absolutním vakuem (viz kapitola VI. Vznik Vesmíru).
V.) Teorie paradoxu
cestování časem
Cestování časem si lze podle mne představit
jako nastoupení do vlaku, který jezdí rychlostí světla pořád dokola, a
protože nejvyšší rychlostí je rychlost světla, tak hodiny v tomto vlaku stojí
(tj. pořád jsou na časovém bodu 0 od vzniku konkrétního světla,
v případě nejstaršího elektromagnetického vlnění v okamžiku nula od
vzniku Vesmíru), protože, kdyby se pohybovaly, tak by jejich rychlost
připočtená k rychlosti vlaku musela být vyšší, než je rychlost světla, což by
bylo v rozporu s předpokladem maximální rychlosti světla ve Vesmíru. Vlak s
rychlostí světla musí jezdit dokola, abychom ho mohli dohonit, a zároveň v okamžiku, kdy do něho nastupujeme, musíme
jet shodnou rychlostí. V praxi jde o problém zpomalení světla, který byl
současnou vědou již úspěšně vyřešen (viz: http://maartin.blog.cz/0703/cestovani-casem-je-zrejme-mozne-prostrednictvim-rotace-zpomaleneho-svetla : Blog o sci-fi, vesmíru a ještě mnohem víc.. ) nebo zrychlení na rychlost světla.
2.) Hmota je tvořena dle mého názoru
nekonečným počtem částic (bodů časoprostoru) o nulové relativistické
hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c. 3.) Světlo, resp. elektromagnetické vlnění
je dle mého názoru tvořeno konečným počtem částic (bodů časoprostoru) o
nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové hmotnosti a rychlosti
světla c.
Relativitu času lze podle mne vysvětlit vlněním časoprostoru. De Broglieho vlny znamenají, že se vlní nejenom světlo (elektromagnetické vlny, tj. podle mne body časoprostoru o nulové hmotnosti, rychlosti světla c a konečném množství) ale i hmota (tj. podle mne body časoprostoru o nulové hmotnosti, nenulové rychlosti nižší než rychlost světla c a nekonečném množství). Toto vlnění si lze představit jako prostor plný bodů časoprostoru, tedy bodových částic o nulové hmotnosti, které představují polohu a hybnost částice eukleidovského prostoru v určitém časovém okamžiku vývoje Vesmíru (přičemž časoprostor znamená současnou existenci všech těchto jeho minulých, současných i budoucích bodů), které se samovolně pohybují, srážejí a předávají si tak hybnost (resp. se vlní) a zároveň dochází se změnou rychlosti těchto bodů časoprostoru k zpomalení, resp. k zrychlení běhu času u těchto bodů časoprostoru (viz mé předchozí příspěvky). Zvlněním časoprostoru dochází k růstu hustoty těchto bodů časoprostoru na určitém místě této vlny (čas zde běží pomaleji) a snížením hustoty těchto bodů časoprostoru na jiném místě této vlny (čas zde běží rychleji). Toto vlnění časoprostoru je podle mne důsledkem nenulové hybnosti a energie Vesmíru, který tak nelze zastavit, pouze může dojít k přeuspořádání bodů časoprostoru, aby se téměř nesráželi pouze dotýkali, jejich pohyb byl plynulý a spojitý (viz můj topic Universální etika a Evoluce viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719&whichpage=7 : Universální etika a http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719&whichpage=1 : Universální etika ).
Podle mého názoru je pohyb jakéhokoliv
tělesa či částice z hlediska
fyziky, dán pohybem je tvořících mikročástic v mikrosvětě z
hlediska fyziky mikrosvěta, z nichž je složeno každé
těleso či částice. Polohu
mikročástice a její hybnost však nelze určit podle fyziky mikrosvěta s
absolutní přesností, pomocí de Broglieových vln a Heisenbergových
vztahů neurčitosti lze pouze určit pravděpodobnost s níž se
mikročástice bude nacházet v určitém místě prostoru. Toto bylo
ověřeno pokusem, kdy byly vystřelovány za stejných vstupních podmínek fotony
oproti štěrbině, kdy tyto fotony dopady na různá místa, avšak na místě s
největší pravděpodobností výskytu byl jejich dopad nejčastější. Z toho plyne, že pohyb
každého tělesa či částice musí být náhodný, protože je s výjimkou
vnějších vlivů zcela dán pohybem mikročástic, které obsahují. Tento pohyb jakéhokoliv tělesa či částice
je s výjimkou vnějších vlivů zcela dán pohybem mikročástic, které
obsahují, je jedinečný a náhodný, protože podle mého názoru lze každé těleso
či částici dělit nekonečněkrát, než se dostaneme k fiktivní nedělitelné
nejmenší částici. Jedině pohyb této nejmenší částice tak není náhodný,
protože neobsahuje žádné dílčí mikročástice, je kausální. Těmito nejmenšími
částicemi hmoty je podle mého názoru absolutní vakuum, čili nic, které je
nehybné. Z Einsteinovy Speciální
teorie relativity plyne, že
pohybuje-li se foton čili mikročástice o nulové klidové hmotnosti rychlostí
světla má nenulovou relativistickou hmotnost. Hmota podle mého názoru
představuje nekonečně mnoho částic o nulové klidové hmotnosti a nenulové
rychlosti menší, než je rychlost světla, absolutní vakuum (čili nic)
pak jedinou
nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o nulové
klidové hmotnosti a nulové rychlosti. Z toho plyne, že podle mého názoru
náš Vesmír vznikl z absolutního
vakua, čili nic, kterému byla udělena někým nebo něčím nenulová rychlost,
nejvýše pak rychlost světla. Náš Vesmír se vyznačuje
neustálou přeměnou kinetické energie
na potencionální kinetickou energii a opačnou přeměnou potencionální kinetické
energie na kinetickou energii, což v konečném důsledku znamená přeměnu hmoty
na světlo a světla na hmotu. Toto se děje vyzářením hmoty a opačně
pohlcením fotonů světla hmotou, kdy roste rychlost částic hmoty a tím i její
relativistická hmotnost dle Einsteinovy Speciální teorie relativity . Za
kinetickou energii považuji pohyb hmoty, případně částice s klidovou
hmotností rovnou nule, jako je foton
světla, která má pouze kinetickou energii a nulovou potencionální kinetickou
energii dle Einsteinovy Speciální teorie relativity , tedy všechna
energie světla je představována jejím pohybem a žádná jeho energie není
představována hmotou, tedy potencionální kinetickou energií, kterou by bylo
možné přeměnit na pohyb. Dle kapitoly VII. Fyzikální teorie relativistické energie vznikl
náš Vesmír z jediného fotonu, zřejmě bodu prostoru o obrovské avšak konečné
celkové energii, o čemž svědčí maximální rychlost světla fotonu o nulové
klidové hmotnosti v našem Vesmíru. V případě pohybu o rychlosti světla u
tělesa o nenulové klidové hmotnosti by na tento pohyb byla spotřebována
nekonečná energie, kterou náš Vesmír zřejmě nedisponuje. Z toho plyne, že
maximální rychlost světla, která může být dosažena v našem Vesmíru, vyplývá z
jeho konečné energie. Zároveň foton
jako částice o nulové klidové hmotnosti a nulových rozměrech, což plyne mimo
jiné z toho, že paprsky světla postupují prostorem nezávisle jeden na druhém,
nemohou se srazit, může dosáhnout
libovolné konečné energie (viz kapitola VII. Fyzikální teorie relativistické energie). Proto se lze domnívat, že svět, který existoval před vznikem našeho
Vesmíru, byl tvořen takovými fotony o nulové, resp. nenulové klidové
hmotnosti o obrovské konečné, resp. nekonečné energii dané jejich rychlostí
světla a absolutním vakuem, tedy ničím, z nichž pak vznikl náš známý Vesmír. Tato libovolná obrovská konečná
energie těchto fotonů byla dána jejich rychlostí světla a jejich relativně
vysokou avšak přesto nulovou klidovou hmotností, protože z kapitoly IX. Aritmetika a geometrie
nekonečna vyplývá, že
nula nemusí být vždy rovna nule stejně jako nekonečno není vždy rovno jinému
nekonečnu. Vesmír pak vznikl přeměnou energie nějakého jediného fotonu o
obrovské avšak konečné energii na prostor, jak se děje dodnes při roztahování
Vesmíru. Čas, hmotnost a délka
jsou podle kapitoly
VIII. vlastnostmi
energie, resp. pohybu, z čehož plyne, že v
našem Vesmíru souvisí s
existencí tohoto jediného fotonu, a jsou jeho vlastností, která je závislá na
vztažné soustavě pozorovatele. Vznik
našeho Vesmíru tak dle mého názoru představuje pouhou podobu přeměny
kinetické energie jediného fotonu světla o obrovské avšak konečné kinetické
energie a nulové potencionální kinetické energie (viz výše) na potencionální
kinetickou energii, jde tak o zhmotnění jediného fotonu světla jeho
zpomalením na hmotu. Toto
zpomalení jediného fotonu o obrovské energii je v kosmologii dle mého názoru
nazýván velký třesk a stojí u počátku Vesmíru. K zpomalení jediného
fotonu světla na hmotu podle mne došlo srážkou
světla o obrovské energii s absolutním vakuem, kde došlo k přerozdělení nekonečna bodů
časoprostoru absolutního vakua, které podle mne (viz výše) tvoří světlo, ve
prospěch je obklopujícího absolutního vakua, tvořeného jedinou nehybnou částicí (bodem časoprostoru). Došlo tak
jakoby k rozředění světla absolutním vakuem. Přeměna prapůvodního jediného
fotonu o obrovské energii a okolního absolutního vakua (čili ničeho) při vzniku
Vesmíru z čisté kinetické energie na potencionální kinetickou energii,
tedy na hmotu a její pohyb, tedy její kinetickou energii, tak dle mého názoru
na jedné straně umožňuje popsat okolí
našeho Vesmíru jako čistě kinetickou energii, jako světlo o obrovské, resp.
nekonečné energii a absolutního vakua (čili ničeho). Podle mého názoru pohyb (čistá energie), která
rozpohybovala absolutní vakuum (čili nic), představuje samotného Boha
tvořeného vším tímto světlem o obrovské, resp. o nekonečné energii (Ježíš údajný
Kristus řekl: "Já jsem světlo světa", Jan 8,12, viz kapitola bod
13. VII.) Fyzikální teorie relativistické energie, x)
Svět světla , y) Proč Bůh dopustí zlo ve světě ) jako protějšek
absolutního vakua (čili ničeho, resp. Ďábla), a zároveň umožnilo vznik života, resp. života člověka v rámci tohoto jediného fotonu o
obrovské, avšak konečné energii a absolutního vakua (čili ničeho) z nich
vzniklé hmoty v našem Vesmíru. Jde tak ve skutečnosti o akt
stvoření v náboženském smyslu. *
Toto pojetí vzniku Vesmíru odpovídá biblickému aktu Božího stvoření nebe a Země
z ničeho, odpovídá rovněž aristotelovské teologii a zároveň prvnímu
rozumovému důkazu Boží existence dle Sv. Tomáše z jeho díla Suma
teologická o prvním hybateli, podle kterého musí vše, co je pohybováno, být
pohybováno něčím jiným.
* Toto mé pojetí vzniku Vesmíru,
resp. hmoty ze světla a absolutního vakua jejich srážkou, resp. zředěním,
resp. zpomalením světla o obrovské energii absolutním vakuem o celkové nulové
energii při velkém třesku vychází z
židovského, resp. kabalistického teologického popisu vzniku Vesmíru. Podle
židovské kabaly Jicchak Luria(1534-1570) klade na
počátek Boží sebeobmezení, ustoupení do sebe sama (cimcum). Koncept cimcumu je jedním z nejodvážnějších pokusů v
dějinách domyslet do konce creatio ex
nihilo, stvoření z ničeho, aby mohlo existovat cokoli mimo samotného
Boha, musel Bůh ve svém nekonečném, všeprostupujícím bytí (Ejn sof, doslova není konce) vytvořit
prázdný prostor (rozumněji
absolutní vakuum, Ďábla stvořeného takto Bohem). Zatímco akt cimcumu
zakládá samu možnost stvoření, druhá fáze stvoření teosofického procesu, ševirat kelim, je spjata s vlastním
tvůrčím procesem, který se odvíjí pronikáním světelného paprsku substance
Ejn Sof do uprázdněného prostoru. V první fázi, nazývané svět pléromatu-tj. plnost Božího světla (rozumněji elektromagnetického záření, resp. světla, viz kapitola:
x) Svět světla ), povstal
jako první a nejvyšší manifestace
božské esence nebeský člověk-Adam
Kadmon, z jehož očí, uší, nosu a úst vytryskla světla sefir, sfér, (rozumněji časoprostorových rozměrů), Božích sestupných
emanací, jež zprvu tvořila nerozlučnou jednotu. Protože se však tato světla
vyzářila v podobě jednotlivých, chaoticky promísených bodů (tzv. olam ha nekudot, svět bodů, nebo též olam ha tohu, svět chaosu) a
stvořitelský záměr od počátku předpokládal existenci konkrétních završených
forem, jež se měly objevovat postupně dle předem určeného plánu, byly
utvářeny zvláštní "nádoby", kelim,
jejichž cílem bylo světlo Ejn sof podržet a nasměřovat k plnění konkrétního
účelu. Nádoby odpovídající třem horním sefirám z celkem 10 sefir (Keter-koruna, Chochma-moudrost, Bina-poznání)
svůj díl světla přijaly, avšak ten, který byl určen pro sedm dolních,
vytryskl naráz v plné síle, nádoby jej neudržely a pod jeho náporem praskly a
roztříštily se. Jiskry božského světla se částečně odrazily zpět do svého
zdroje, ale většina jich spadla dolů do volného prostoru a smísila se s
úlomky rozbitých nádob. Tak do světa zároveň s jeho stvořením proniklo zlo,
které z těchto úlomků vzniklo a zahnízdilo se na všech úrovních kosmického
procesu. Svaté jiskry byly překryty a uvězněny zlými, nečistými silami
nazývanými v kabale klipot (množné číslo
od klipa, tj. kůra, slupka, skořápka). Zlo se přimklo ke svatosti jako
skořápka k jádru, a proto všechno, co existuje, v sobě nese onu původní
prasklinu, vše je poznamenáno nedostatečností a žádá si nápravy, po níž má
přijít mesiáš. (viz kapitola:
I.) Sloučení
duchovních a přírodních (exaktních) věd ).
Casaril Guy,
Rabi Šimon bar Jochaj a kabala, RI-EL/CAD Press, Bratislava, 1996 Tajemství
kabaly(Decoding the Past: Secrets of Kabbalah), USA 2006, 46 min., produced
by Towers Productions, Inc. for History Channel, 2006 A&e Television Networks, LLC., 2012 FILMEXPORT HOME VIDEO s.r.o. Diskuse: Komentář: ----- Original Message ----- From: "jan schneider" <mailto:jschneider@seznam.cz> To: <mailto:ak-gruza@cbox.cz> Sent: Wednesday, March 14, 2007 9:38 AM Theme: fyzikální teorie pravděpodobnosti.
> 1.
odst. 1. -poslední věta: Nulová hmotnost znamená pouze
nepřítomnost potenciální energie, ale nikoli hmoty. viz poznámka v
níž je správně řečeno, že se neustále mění hmota na fotony a
fotony na hmotu. veškerá hmotnost fotonu je obsažena v jeho
kinetické energii. Tvrzení v této větě je nesprávné.
> 2. Tvrzení o reálné, fyzikální
existenci bodu je stejným nesmyslem. Bod je jen abstraktní
matematická záležitost. Vše co je reálné ve Vesmíru a z
čeho a čím je tvořen Vesmír má objem. I ta placatá superstrunná
dvoubrána, pokud vůbec existuje, musí mít svou tloušťku byť
extrémně nepatrnou. Neumím si představit nic, co by kmitalo v teoreticky
přesné dvourozměrné ploše. Z toho vyplývá, že všechny
geometrické tvary, které nejsou třírozměrné, jsou teoretickou, abstraktní
záležitostí a nemohou popsat realitu, mimo snad průběh času, nebo
teploty. Ale nejspíš ani to ne.
> 3. Vesmír nemá
jinou než kvantovou povahu. Není možné, aby byl současně takový a
onaký. Důkazy založené na chování světla jsou iluzí. Ani
trajektorie fotonu není spojitá. Proto operace s nekonečny,
absolutismy a spojitostmi při popisování povahy Vesmíru a jeho
hmoty jsou nepřípustné. Mezi abstraktní matematikou a realitou
jsou rozdíly, které nelze nerespektovat. Hmota ve svém mikru není
složitá, že se tak Bohu líbilo, ale proto, aby mohla vůbec existovat.
A její existence je podmíněna neexistencí í byť jednoho nekonečna.
Vesmír musí být v jakémkoliv svém měřítku vždy drsný!
Princip pravděpodobnosti je všudy přítomný.
> 4. Axiomatické připuštění
naprosto pustého prázdného prostoru je přímá cesta do pekel.
Protože je čtyřrozměrný, je mnohem logičtější axiomaticky
připustit prostor ve své možná i nekonečné velikosti, v němž je
přítomen čas. Aby to bylo možné, musí v něm být přítomna
dynamická struktura. To může zajistit pouze struktura fyzikálního
vakua. Předpoklad, že tato struktura svými vibracemi za přesných
podmínek vytváří hmotu a zároveň zajišťuje její kvantovou povahu,
je jediné možné vysvětlení. Kde jinak končí fyzikální vakuum a
začíná totálně pustý prostor? I kdybych přistoupil na to, že
kvantovou pěnu je schopen vytvářet pouze příslušný
zákon nikoliv struktura, která se podle tohoto zákona chová,
tak, kde je zákon o tom, že výskyt kvantové pěny končí s hranicí
Vesmíru. Logicky by se tato pěna musela vyskytovat v každém
prostoru v celé jeho velikosti. Z toho vyplývá, že existence
naprosto pustého prostoru je tak nepravděpodobná, že jeho
existenci je nutno dokázat nejméně jedním, ale silným, důkazem.
> 5. V textu předpokládáte
existenci fotonů před vznikem Vesmíru,.pokud bych to měl přijmout,
tak prostor musí být plný fotonů o nulové hmotnosti. Občas z nějakého
vznikne Vesmír. To se máme na co těšit, pokud nulové fotony jsou i v
prostoru našeho Vesmíru. Nejspíš v něm asi nejsou, když za
miliardy let v něm žádný další nevznikl.
Jan Schneider
Odpověď
autora:
Vážený pane
Jane Schneidere,
podle mého názoru předpokladem, aby z
fotonu mohl vzniknout Vesmír, tedy aby se foton přeměnil na hmotu nového
Vesmíru, je, že tento foton disponuje dostatečně obrovskou energií. To,
že foton o rychlosti světla může mít libovolnou energii, plyne ze Speciální
teorie relativity , kdy energie fotonu světla E=c2*m0/√[1-(v2/c2)]=c2*0/0=libovolné číslo, kladné či záporné, tj. hmota či
antihmota, konečné či nekonečné, kde E je relativistická energie, m0 klidová hmotnost fotonu rovna 0, c rychlost světla, v rychlost fotonu rovná rychlosti světla c. Přeměna
fotonu o rychlosti světla o menší než obrovské energii, potřebné pro vznik
nového Vesmíru, na hmotu, ne sice o objemu nového Vesmíru, je i v
našem Vesmíru běžnou záležitostí při pohlcení fotonu hmotou. Domnívám se, že
v našem Vesmíru neexistuje foton o rychlosti světla s dostatečně velkou,
resp. obrovskou energií pro vznik nového Vesmíru, kdyby takový foton
o rychlosti světla o takové obrovské energii existoval, tak by z něj
mohl vzniknout rovněž nový Vesmír. To, že foton je tvořen pouze
kinetickou energií, vyplývá ze Speciální teorie relativity , kde kinetická
energie fotonu Ek=E-m0c2=E-0c2=E,
kde E je relativistická energie fotonu světla dle vztahu viz výše, m0 klidová hmotnost fotonu rovna 0, c rychlost světla. S pozdravem
V Hustopečích 15.3.2007, Dalibor
Grůza,
Komentář: ----- Original Message ----- From: "jan schneider" <jschneider@seznam.cz> To: "JUDr. Dalibor Grůza Ph.D." <ak-gruza@seznam.cz> Sent: Thursday, March 15, 2007 3:41 PM Theme: Re: fyzikální teorie
pravděpodobnosti.
Děkuji za odpověď. Přiznám se, že jsem
odpověď ani nečekal. Nejsem ani fyzik ani matematik. Jsem jen ten, kterého
tyto věci velmi zajímají, proto mám hlavu plnou otázek.
Váš text pochopit mi nedělá žádné potíže.
To s čím mám potíže je, že Vaše teorie nemá znak komplexnosti.
Její historie nezačíná od počátku, ani není
přesvědčivá, že předchozí logicky vyplývající historie, je reálně možná.
Podle Vašeho vysvětlení a teorie Vesmíru předcházela existence
nespecifikovaného počtu fotonů neobvyklých vlastností, které mohou existovat
v prostoru - neprostoru, (V čem existovaly? Ve vakuu nebo v pustotě bez
rozměru a času?). V této množině prafotonů se vyskytovaly některé, u nichž
potenciální energie je tak vysoká, že jejich explozí vznikl Vesmír. Existence
těchto fotonů je podivná, protože byly a kdesi někde ještě jsou a existují
samy o sobě bez svého partnera - hmoty. Nepochybně Einsteinovy vzorce
jsou v pořádku, ale pokud je chcete takto použít, musíte najít jeho další,
kterým prokazuje ve své teorii možnost existence fotonu jako takového sama o
sobě, nevznikajícího jen pouze v bezčasí jsoucího a zanikajícího jen při
vzniku nějakého Vesmíru.
Druhá. Jak se slučuje Vaše tvrzení, Vaše
představa o extrémně nízké teplotě ve vzdálenostech miliardy světelných
let od Země, se změřenými teplotami vakua pomocí spec. přístrojů na
družicích ve vzdálenostech, které prý dosahují jen malého čas. úseku před zprůhledněním
Vesmír? Podle toho co vím, reliktní záření je v celém prostoru Vesmíru
teplotně homogenní.
Vážený pane doktore, nechtěl bych, aby jste
si myslel, že chci Vaši, nesporně s velkým úsilím propracované teorii škodit,
ale nemohu si pomoci z mého pohledu není dokonalá. Mnohá tvrzení založená jen
na matematické či jiné teorii je nutno experimentálně prověřit a dokázat.
Teorii relativity bylo uvěřeno, až se prokázalo, že se světelné paprsky
skutečně okolo silně gravitačních těles zakřivují a až byly objeveny
gravitační čočky.
Za třetí. Jen malá paličská otázka. Může
vůbec reálně existovat foton, který má schopnost nakumulovat tolik energie,
aby stačila na celý Vesmír? Co by to bylo za částici a KDO BY JI STVOŘIL?
Jan Schneider
VII.) Fyzikální teorie
relativistické energie
1. Reálně
existující pohybující se nebo nehybný bod časoprostoru je zřejmě foton,
částice o nulové klidové hmotnosti o rychlosti rovné nebo nižší, než je
rychlost světla.
K bodu
1.: 1.1 Podle současných poznatků fyziky mikrosvěta
jsou fotony zvláštní druh částic, které mají nulovou klidovou hmotnost. 1.2 Dráha (trajektorie) pohybujícího se
nebo nehybného bodu prostoru, fotonu, v čase tak odpovídá existenci spojitého
časoprostoru dle Einsteinovi teorie relativity. 1.3 V případě, že se fotony, zřejmě
body prostoru, tedy částice o nulové klidové hmotnosti pohybují rychlostí
světla c, mají tyto fotony dle vztahu pro relativistickou hmotnost dle
Einsteinovy Speciální teorie relativity m=m0/√[1-(v2/c2)], kde v je rychlost
fotonu rovna c, c rychlost světla, m0 klidová hmotnost částice nebo
tělesa, m relativistická hmotnost, nenulovou relativistickou hmotnost a tím i
nenulovou energii z Einsteinova vztahu pro energii E= mc2. I
v tomto případě se však jedná o pohybující body prostoru, což plyne
z poznatků oboru fyziky zvaného optika, která vychází z poznatku,
že i paprsky, které se navzájem protínají, se neovlivňují a postupují
prostředím nezávisle jeden na druhém. Tento poznatek potvrzený zkušeností se
ve fyzice nazývá princip nezávislosti chodu světelných paprsků. Tomu odpovídá
popis fotonů tvořících světelné paprsky jako bodů časoprostoru, protože to by
vysvětlovalo výše uvedený princip nezávislosti chodu světelných paprsků. 1.4 V případě, že jsou fotony, tedy
částice o nulové klidové hmotnosti v klidu, nebo se pohybují o rychlosti
nižší, než je rychlost světla, mají tyto částice nulovou relativistickou i
klidovou hmotnost a nulovou energii, to vše dle výše uvedených Einsteinových
vztahů pro relativistickou hmotnost m=m0/√ [1-(v2/c2)] a pro
energii E= mc2.
Protože nulová hmotnost znamená nepřítomnost hmoty, která podle mého názoru
je nutná ke vzniku jakékoliv složitější prostorové (o nenulovém rozměru)
částice a tělesa, lze říci, že nulové relativistické a klidové hmotnosti a
nulové energii odpovídá pohybující se nebo nehybný bod časoprostoru, který
rovněž splňuje tyto hmotnostní a energetické
požadavky. (také viz http://physicsmathforums.com/showthread.php?t=16 : Dr. Elliot McGucken, The Theory of Moving Dimensions: The Time Dimension is Moving Relative to The Three Spatial Dimensions ) 2. Reálně
existující body časoprostoru, zřejmě fotony jsou základem všech druhů hmoty
(resp. antihmoty), světla a vakua. - Světlo,
resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je pohyb reálně existujících
bodů časoprostoru o rychlosti světla o nenulové (relativistické) hmotnosti. - Hmota
(resp. antihmota) je nekonečný počet pohybujících se reálně existujících bodů
časoprostoru o rychlosti nižší, než je rychlost světla, o celkové nenulové
(relativistické i klidové) hmotnosti. - Absolutní
vakuum (absolutní prázdno) je tvořeno jedinou
nehybnou částicí (bodem časoprostoru) o celkové nulové (relativistické a klidové) hmotnosti, příp.
roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.
K bodu
2.: 2.1 Stejný
bod časoprostoru absolutního vakua je dle mého názoru základem všech
fyzikálních veličin, zejména mám na mysli základní fyzikální veličiny času,
délky (resp. prostoru) a hmotnosti ze vztahu pro hybnost p=m*v. Pro
relativistickou hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua platí m=m0/√(1-v2/c2),
kde m0 je
klidová hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou je
hustota ζ=0
a objem je rovněž V=0
(kde délka
a=0, šířka b=0, výška c=0), v je rychlost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou
dráha s=0 a čas t=0, a c je rychlost světla. Z nekonečna těchto bodů
časoprostoru absolutního vakua je složena veškerá hmota, antihmota a
elektromagnetické vlnění, např. světlo, jejichž hmotnost je dána hustotou
těchto bodů, čas, jehož doba je dána rozložením těchto bodů v čase, a délka,
která je dána rozložením těchto bodů v prostoru. Při nenulové hodnotě
hmotnosti, času a délky tak vždy jde o nekonečno těchto bodů časoprostoru
absolutního vakua, vždy však půjde o různě hustá nekonečna. (viz bod 12. této
kapitoly ) 2.2 Celková energie a rovněž tak celková
relativistická hmotnost, které jsou vždy stejné jak z hlediska pozorovatele,
tak z hlediska pohybujícího se tělesa, je podle mne dána počtem
časoprostorových bodů absolutního vakua, které tvoří klidové nebo pohybující
se těleso v čase. Podle mne časoprostor znamená, že např. veličiny prostoru,
tedy délka, šířka a výška se mohou změnit v čas a naopak. Příkladem je
kontrakce délek a dilatace času při zvyšující se rychlosti podle STR, kde se
při konstantní energii a relativistické hmotnosti body časoprostoru
absolutního vakua tvořící délku prostoru přemění v body časoprostoru
absolutního vakua tvořící jeho čas. Jinými slovy z hlediska pohybujícího se
tělesa dojde ke kontrakci (zkrácení) jeho délky (rozředění bodů časoprostoru
absolutního vakua délky tělesa) a dilataci (prodloužení) času (zahuštění bodů
časoprostoru absolutního vakua času, který pak trvá déle), a to při
konstantní energii a relativistické hmotnosti z hlediska pozorovatele i
pohybujícího se tělesa. Růst hmotnosti pohybujícího se tělesa oproti tělesu v
klidu souvisí s výše uvedeným zahuštěním (růstem počtu) bodů časoprostoru
absolutního vakua v čase, tedy s výše uvedenou dilatací času z hlediska
pohybujícího se tělesa, kdy se jak z hlediska pozorovatele tak z hlediska
pohybujícího se tělesa zvětší celkový počet časoprostorových bodů absolutního
vakua tvořících pohybující se těleso v čase v důsledku větší hustoty těchto
bodů v dilatovaném čase. To, že se při zrychlujícím pohybu tělesa přeskupují
body časoprostoru absolutního vakua tvořících délku z jeho hlediska do bodů
časoprostoru absolutního vakua tvořících čas z jeho hlediska (jde o kontrakci
délek a dilataci času) je dáno zřejmě vlastnostmi časoprostoru jeho
zakřivením, tedy vlivem nejvyšší dosažitelné rychlosti světla ve Vesmíru. 2.3 Navrhuji pokus pro prokázání této
teorie bodů časoprostoru absolutního vakua jako společného základu hmoty,
světla, resp. elektromagnetického vlnění času a délky, resp. prostoru
(jakéhosi éteru) navrhuji pokus, kdyby došlo k urychlení vakua na světlo v
obřích urychlovačích schopných dosáhnout u urychlovaných částic v tomto
případě rychlosti blízkých rychlosti světla, došlo by tak k přeměně vakua na
světlo a potvrzení výše uvedené teorie. Další pokus, jestliže objekt A, který
se pohybuje určitou rychlostí vyšle světelný paprsek, pak se body
časoprostoru představující čas a dráhu objektu A, přemění na body
časoprostoru představující další světelný paprsek jdoucí souběžně a
bezprostředně sousedící s prvním světelným paprskem. Dojde tak k absorpci
rychlosti ve prospěch šíře světelného paprsku. Naopak posvítím-li světelnými
paprskem proti pohybujícímu se objektu B dojde z hlediska toho objektu B k
zúžení tohoto světelného paprsku. Vytvoření souběžného a bezprostředně
sousedícího paprsku se v energetické rovině projeví jako zvýšení jeho
energie, resp. jako zmnožení energie (relativistické hmotnosti) jeho fotonů,
resp. vznik nových fotonů. A zúžení světelného paprsku jako naopak pokles
jeho energie (viz Dopplerův jev). Třetí fyzikální pokus, který je možno
navrhnout k prokázání teorie relativity jako výše uvedené teorie transformace
časoprostorových bodů vakua je srovnání obsahů ploch vzniklých dopadem fotonů
světla na stínítko vyslaného z nehybného a pohybujícího se objektu, přičemž
obsah plochy světla dopadeného na stínítko z objektu pohybujícího proti
stínítku bude zřejmě větší. (viz: bod 12. této kapitoly , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=728&whichpage=8 : Paradox, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=932 : Teorie relativity jako řeka času , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=933 : Teorie relativity jako transformace bodů vakua ) 3.
Pohybující se nebo nehybné reálně existující body časoprostoru jsou spojité,
rovněž jejich pohyb je spojitý. Tyto body do sebe nenarážejí, pouze se
dotýkají a vyplňují celý časoprostor.
K bodu
3.: 3.1 Tento poznatek vychází z poznatku
prostoru jako kontinua-spojitosti, kterému odpovídá rovněž poznatek
Einsteinovy moderní teorie relativity o časoprostoru jako kontinuu.
4. Pohyb
reálně existujících hmotných částic a těles (o nenulové relativistické
hmotnosti) je nespojitý. Narážejí do sebe a tím si předávají hybnost.
K bodu
4.: 4.1 Tento poznatek vychází z nespojité
povahy vakua, hmoty a světla, kdy tyto druhy uskupení bodů prostoru mohou
existovat vedle sebe, aniž by jedno spojitě přecházelo v druhé, co se
týká jejich energie nebo hybnosti. Tyto částice a tělesa do sebe běžně
narážejí.
5. Spojitá
povaha všech reálně existujících bodů časoprostoru a jejich pohybu je
příčinou vzniku všech druhů fyzikálních silových polí.
K bodu
5.: 5.1 Podle mého názoru silová pole nejsou
příčinou vzniku pohybu částic a těles uvnitř silových polí, nýbrž pohyb
částic a těles uvnitř silových polí je příčinou vzniku silových polí. 5.2 Pohyb reálně existujících bodů částice
nebo tělesa jako zdroje gravitačního pole nebo částice a tělesa
s nábojem jako zdroje elektrického pole se přenáší dotykem na okolní reálně
existující body hmoty, světla, resp. elektromagnetického vlnění a vakua a
způsobuje spojitý (společný) pohyb těchto reálně existujících bodů zdroje
silového pole a okolí. Jinými slovy vysoká nebo nízká hybnost pohybu určitým
směrem reálně existujících bodů částice nebo tělesa jako zdroje silového pole
se přenáší dotykem spojitého prostoru bodů na reálně existující body hmoty,
světla, resp. elektromagnetického vlnění a vakua okolí zdroje silového
pole a tyto reálně existující body okolí začínají kroužit okolo zdroje
silového pole. Při tomto krouživém pohybu vzniká kinematická dostředivá síla,
pro kterou platí Fd=mad=mv2/r, kde m je hmotnost, ad dostředivé zrychlení,
v rychlost a r poloměr kružnice. Tato dostředivá síla způsobuje vznik
silového pole působením na jednotlivé reálně existující body vakua, světla a
hmoty okolí zdroje silového pole. Rovněž podle klasické fyziky při obíhání
umělé družice Země je dostředivou silou síla gravitační. 5.3 Silové pole gravitační nebo elektrické
tak jsou ve skutečnosti pohybové soustavy se spojitým (společným) pohybem
částice nebo tělesa jako zdroje této pohybové soustavy a částic a těles
okolí. 5.4 Pohlcování okolních pohybujících se
bodů prostoru hmotou je příčinou gravitační síly, která tak přitahuje hmotu,
vlnění i prostor. 5.5 Matematický
lze tento jev vyjádřit vztahem pro rovnovážnou
silu F1=∆E/s=[(E1-E2)V1/(V1+V2)]/s
pro dvě sousední hybnostní pole, resp. hmotná tělesa, resp. částice (dále též
hybnostní pole) fyzikálního makrosvěta, kde F1 je odpudivá síla prvního
hynostního pole v případě kladné hodnoty a přitažlivá síla tohoto hybnostního
pole v případě záporné hodnoty, ∆E změna celkové relativistické energie
pozorovaného hybnostního pole, E1, 2 je celková hodnota
relativistické energie zvolených hybnosntích polí, V1, 2
je objem daných hybnostních polí, s vzdálenost středů sousedních částic,
resp. hmotných těles, resp. sousedních hybnostních polí, ∆t čas
vzájemného působení hybnostních polí a t celkový čas vyrovnáni hybnosti
částic v důsledku srážky částic. Vycházím přitom z toho, že
∆E=∆W=F*s, kde ∆W je práce, resp. energie, kterou je nutno
vykonat k obnovení rovnováhy, a to silou F (dále jen rovnovážná síla)
působící na dráze s nutnou k obnoveni rovnováhy srážkami částic po dobu t.
Vycházím přitom z toho, že dojde k vyrovnání E1 a E2 za dobu t, jinak neplatí druhá
část výše uvedeného vzorce pro rovnovážnou sílu a uplatní se pouze prvá část
tohoto vzorce, což je dáno přetlakem, resp. podtlakem vzhledem k sousednímu
hybnostnímu poli. Síly způsobené
přetlakem, resp. podtlakem sousedních hybnostních polí jsou tak podle
Filosofie rovnováhy fyziky důvodem veškerého pohybu ve Vesmíru. 6. Povaha
fotonu jako bodu prostoru a konečná energie Vesmíru jako izolované soustavy
je zřejmě příčinou maximální rychlosti světla c u hmotných těles (s nenulovou
klidovou hmotností) a fotonů (s nulovou klidovou hmotností)
v časoprostoru.
K bodu
6.: 6.1 Podle Einsteinovy Speciální teorie
relativity rychlost hmotného tělesa (o nenulové klidové hmotnosti) rovná
rychlosti světla vyžaduje nekonečnou energii, což plyne z jeho rovnic
pro relativistickou hmotnost m=m0/√[1-(v2/c2)], kde v je rychlost hmotného
tělesa rovna c, c rychlost světla, m0 klidová hmotnost tělesa, m
relativistická hmotnost a pro energii E= mc2, protože m=m0/0=m0/(x/∞)=m0*∞/x=∞,
kde x a m0 jsou
nenulová konečná záporná nebo kladná čísla. 6.2 Těleso o nenulové klidové hmotnosti se
skládá z nekonečného počtu bodů prostoru, zřejmě fotonů, částic o
nulové klidové hmotnosti. Pohyb tohoto tělesa o rychlosti světla znamená, že
každý bod prostoru tohoto tělesa, zřejmě foton by se musel pohybovat
rychlostí světla. Vzhledem k nenulové energii každého bodu prostoru,
zřejmě fotonu, který se pohybuje rychlostí světla, by u nekonečna bodů
prostoru tvořících těleso byla potřebná nekonečná energie k uvedení
tohoto tělesa do pohybu o rychlosti světla. Vzhledem k tomu, že Vesmír
má zřejmě konečnou klidovou hmotnost a rychlost nižší, než je rychlost
světla, tedy konečnou energii jako izolovaná soustava, lze se domnívat, že by
ani celková energie Vesmíru nestačila k uvedení tělesa o nenulové
klidové hmotnosti do pohybu o rychlosti světla. 6.3 Podle Einsteinovy Speciální teorie
relativity rychlost světla fotonu (o
nulové klidové hmotnosti) znamená libovolnou konečnou energii E= mc2, což plyne
z jeho rovnice pro relativistickou hmotnost m=m0/√[1-(v2/c2)], kde
v je rychlost fotonu rovna c, c rychlost světla, m0 klidová
hmotnost fotonu rovná nule, m relativistická hmotnost, protože m=m0/0=0/(-+x/∞)=(-+x/∞)/(-+x/∞)=-+x*∞/x*∞,
kde x je nenulové konečné záporné nebo kladné číslo. Relativistická
hmotnost m je tedy rovna libovolnému kladnému nebo zápornému nenulovému číslu
podle výsledku podílu a druhu nekonečen v tomto podílu. 6.4 Výše uvedený poznatek o libovolné
energii fotonu o rychlosti světla plyne rovněž z teorie fotonu jako bodu
časoprostoru. Libovolný foton o rychlosti světla má nenulovou energii a je
zřejmě bodem prostoru o této rychlosti a energii (viz bod 1. této kapitoly).
Konečný počet těchto bodů prostoru vedle sebe představuje opět bod prostoru,
jinak by musel být počet těchto bodů prostoru nekonečný. Z toho plyne,
že foton o rychlosti světla jako bod prostoru složený z libovolného
konečného počtu fotonů o rychlosti světla, zřejmě bodů prostoru má opět
libovolnou konečnou energii. Vzhledem k tomu, že Vesmír má zřejmě
konečnou klidovou hmotnost a rychlost nižší, než je rychlost světla, tedy
konečnou energii jako izolovaná soustava, lze se domnívat, že i kdyby foton
použil energii celého Vesmíru, dosáhl by pouze rychlosti světla nikoliv rychlost
vyšší. To odpovídá vzniku celého Vesmíru z jediného bodu prostoru,
zřejmě fotonu (viz bod 10. této kapitoly).
7. Pohyb
všech reálně existujících hmotných částic a těles (o nenulové relativistické
hmotnosti) směřuje k vytvoření spojitého pohybu obdobnému spojitému
pohybu všech reálně existujících bodů časoprostoru. Tedy ke stálé hybnosti
všech hmotných částic a těles, kdy se tyto téměř nebudou srážet a jejich
hybnost bude trvalá dle zákona o zachování hybnosti (důkazem je již současné
homogenní uspořádání Vesmíru z hlediska velkých prostorových úseků a konečná
energie Vesmíru jako izolované soustavy, která dle mého názoru vyplývá z
maximální rychlosti světla).
K bodu
7.: 7.1 Při srážkách hmotných částic a těles (o
nenulové relativistické hmotnosti) dochází k vyrovnávání jejich
hybnosti, podle zákona zachování hybnosti a podle třetího pohybového
zákona akce a reakce, podle kterého síly, kterými na sebe působí dvě tělesa,
jsou stejně velké, navzájem opačného směru a současně vznikají a zanikají. 7.2 Pohybový účinek stejně velkých sil akce
a reakce nemusí být stejný. Srazí-li se např. dvě koule různých hmotností,
uvede síla akce kouli s menší hmotností do pohybu s větším
zrychlením než koule s větší hmotností, na kterou působí síla reakce.
Zrychlení těles, které na sebe působí akcí a reakcí, závisí nejen na
velikosti síly, ale také na hmotnosti těles, což vyplývá z druhého
pohybového zákona a=F/m, kde a je zrychlení, F je síla a m je hmotnost. 7.3 Srážky mikročástic, jejichž počet je do
jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž
jsou základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí
náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po
každé jejích srážce dle de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů
neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze neurčitě, na základě
pravděpodobnosti, což tím pádem platí rovněž o jejich další srážce. Nízkou
nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich
nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly
postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech
mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku
směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou
pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky
mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými
slovy evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj
od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody. 7.4 Konečným důsledkem srážek hmotných
částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) tak bude téměř spojitý
pohyb všech těchto hmotných částic a těles, kdy se tyto budou pohybovat téměř
bez vzájemných srážek, nebudou si téměř předávat hybnost a jejich hybnost
bude téměř trvalá dle zákona o zachování hybnosti. Dle mého názoru také jiné
způsoby výměny energie jsou způsobeny srážkami hmotných částic a těles, a to
i subatomárních a světla, resp. elektromagnetického vlnění .
8. Důvodem
postupného vytvoření téměř spojitého pohybu všech reálně existujících
hmotných částic a těles (o nenulové relativistické hmotnosti) je spojitý
pohyb reálně existujících bodů časoprostoru, který umožňuje jejich
přeskupování a tudíž předávání hybnosti při srážkách hmotných těles a částic.
K bodu
8.: 8.1 Dle mého názoru všech druhy energetické
výměny v rámci fyzikálního pohybu jsou způsobeny přeskupováním
pohybujících se částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, zřejmě fotonů,
kdy nárůst nebo pokles celkové energie hmotného tělesa nebo částice neznamená
nic jiného než zvětšení nebo zmenšení počtu nehmotných částic, bodů
časoprostoru, zřejmě fotonů nebo jejich rychlosti (viz bod 1.3 a 2.1). Jde
tak vždy v podstatě o přerozdělování hybnosti, z čehož plyne
souvislost zákona zachování energie a hybnosti.
9. Vazebná
energie jádra atomu (jaderná energie) znamená pohyb částic tvořících jádro
atomu o vysoké hybnosti, která je dána nikoliv klidovou hmotností volných
částic atomového jádra nýbrž rychlostí, kterou se tyto částice pohybují
v jádře atomu.
K bodu
9.: 9.1 Celková energie jakéhokoliv tělesa nebo
částice dle mého názoru znamená nekonečný počet bodů prostoru o nulové
klidové hmotnosti nebo rychlost těchto bodů prostoru. V případě vazebné
energie jádra atomu tato energie zároveň není dána klidovou hmotností volných
částic atomového jádra, musí tedy být dána vysokou rychlostí pohybu jej
tvořících částic. 9.2 Silová pole nejsou příčinou vzniku
pohybu částic a těles uvnitř silových polí, nýbrž pohyb částic a těles uvnitř
silových polí je příčinou vzniku silových polí (viz bod 5). Z toho
plyne, že jaderné síly představují uzavřený pohyb bodů časoprostoru, zřejmě
fotonů tvořících částice atomového jádra s vysokou rychlostí uvnitř
jádra atomu. 9.3 V případě jaderných reakcí pak
dochází střetem jádra atomu s jinou částicí k změně směru
uzavřeného pohybu bodů časoprostoru, zřejmě fotonů tvořících jádro atomu o
nízké hmotnosti a vysoké rychlosti, tj. velké hybnosti, na otevřený pohyb se
směrem pohybu mimo jádro atomu a uvolnění velkého množství energie.
Předpokladem změny pohybu bodů časoprostoru tvořících jádro atomu je, že
částice-střela má dostatečnou rychlost, tj. hybnost a energii. 9.4 Výše uvedené poznatky se uplatní rovněž
u jiných vazebných sil hmoty.
10.
Časoprostor, tedy náš čtyřrozměrný svět vznikl z jediného reálně
existujícího bodu časoprostoru, zřejmě z jediného fotonu o obrovské
energii zvětšením jeho objemu a jeho rozdělením na více reálně existujících
bodů časoprostoru, zřejmě fotonů (roztahováním Vesmíru) o podobě částic a
antičástic hmoty a antihmoty, světla a vakua (viz bod 1.3, 2.1 a 2.2).
11.
Časoprostor, tedy náš čtyřrozměrný svět představuje konečné množství energie
o rychlosti nižší než rychlost světla, která se vyznačuje svými složkami
časem, prostorem a hmotností, o konečné a nenulové klidové hodnotě těchto
veličin. V případě nekonečných hodnot veličin času, prostoru a hmotnosti
shora definovaného našeho Vesmíru by se jednalo o nekonečné množství energie
tohoto našeho Vesmíru.
K bodu
11.: 11.1 Vzhledem k tomu, že celý náš Vesmír
podle mého názoru vznikl z jediného bodu časoprostoru čili jediného fotonu o
nulové hmotnosti, tedy jediné částice o nulové hmotnosti (viz bod 10.), jejím
roztažením do prostoru, což je dle mého názoru důkaz přeměny energie na
prostor, domnívám se, že čas, hmotnost a prostor nemohou existovat odděleně
ale pouze jako složky energie. Toto plyne rovněž z Einsteinova vztahu pro
relativistickou energii E= mc2 vyjádříme-li pomocí něho energii celého
Vesmíru. 11.2 Konečné množství energie našeho
Vesmíru jako izolované soustavy plyne z maximální rychlosti světla, které je
možné v jeho rámci dosáhnout, při překročení rychlosti světla byla
spotřebována nekonečná energie, kterou náš Vesmír nemá (viz bod 6.).
12. Vzhledem
k fotonu, bodu prostoru o rychlosti světla platí dilatace času, tj.
relativistický čas je stále na nule, kontrakce délek, tj. relativistická
délka je nulová, zvětšení hmotnosti, tj. relativistická hmotnost může být
nenulová, když klidová hmotnost musí být nulová. Množství energie
odpovídá vyjádření počtu bodů časoprostoru a její složky čas, rozměr a
hmotnost jsou pouhými formami této energie, kdy energie se může přeměnit na
kteroukoliv z těchto forem v podobě přeskupení bodů časoprostoru.
V případě fotonu o nulové klidové hmotnosti a o rychlosti světla nebo
tělesa o nenulové klidové hmotnosti a rychlosti nižší než rychlost světla jde
o energii, které odpovídá nekonečný počet bodů časoprostoru, vždy však závisí
na velikosti čísla nekonečno.
K bodu 12.: 12.1 Důkazem přeměny energie na prostor je
roztahování Vesmíru zřejmě z jediného prapůvodního bodu Vesmíru o
obrovské energii (viz bod 10.), důkazem přeměny energie na hmotu je pohlcení
fotonu hmotou, který tak získává hmotnou podobu, důkazem přeměny energie na
čas je různý čas v závislosti na různé rychlosti vztažné soustavy. 12.2 Různá hodnota čísla 0 lze ukázat na
rozměru bodu prostoru, který je nulový. Avšak i rozměry dvou bodů prostoru
vedle sebe jsou nulové, k dosažení nenulového rozměru úsečky složené z bodů
poskládaných za sebou potřebujeme nekonečné množství těchto bodů. Tzn. úsečky
složené z různého konečného počtu bodů budou mít vždy délku nula avšak půjde
v každém případě o odlišnou délku o velikosti 0, tj. o odlišné hodnoty čísla
0. Různá hodnota čísla nekonečno lze ukázat na rozměru úsečky a přímky,
čtverce a roviny či krychle a neomezeného prostoru vzhledem k bodu
prostoru, tyto útvary vyplňuje vždy nekonečně bodů prostoru, u každého
z těchto útvarů však vždy jde o jinou velikost čísla nekonečno, kdy o
rostoucí číslo nekonečno půjde postupně u počtu bodů potřebných ke vzniku
úsečky, přímky, čtverce, roviny, krychle a neomezeného prostoru. 12.3 Bod
časoprostoru absolutního vakua je dle mého názoru základem všech fyzikálních
veličin, zejména mám na mysli základní fyzikální veličiny času, délky (resp.
prostoru) a hmotnosti ze vztahu pro hybnost p=m*v. Pro relativistickou hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua platí
m=m0/√(1-v2/c2), kde m0 je
klidová hmotnost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou je
hustota ζ=0
a objem je rovněž V=0 (kde délka a=0, šířka b=0, výška c=0), v
je rychlost bodu časoprostoru absolutního vakua rovná 0, pro kterou dráha s=0
a čas t=0, a c je rychlost světla. Z nekonečna těchto stejných bodů
časoprostoru absolutního vakua je složena veškerá hmota a světlo, jejichž
hmotnost je dána hustotou těchto bodů v rámci hmoty a světla, čas, jehož doba
je dána rozložením těchto bodů v čase, a délka, která je dána rozložením
těchto bodů v prostoru. Při nenulové hodnotě hmotnosti, času a délky tak vždy
jde o nekonečno těchto bodů časoprostoru absolutního vakua, vždy však půjde o
různě hustá nekonečna.
Dilatace resp. kontrakce času, resp. délek je dána hustotou těchto bodů v čase,
resp. prostoru. 12.4 Absolutní
vakuum, hmotu, elektromagnetické vlnění (dále též světlo) složené z časoprostorových bodů absolutního
vakua lze zobrazit jako čtyřrozměrný film, kde jednotlivé určité body (o
určitých souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku mají různé
vlastnosti. V případě absolutního
vakua je tak jeden určitý bod (o určitých souřadnicích) všech trojrozměrných
snímků nekonečného filmu promítaných za sebou obsazen pouze konečným počtem
časoprostorových bodů absolutního vakua roztažených do časoprostoru, které jsou tak nehybné,
čas běží velmi rychle, protože jde pouze o konečný počet bodů časoprostoru
absolutního vakua, které trvají pouze nulový okamžik (nula krát konečné číslo
je opět nula), a jeho celková relativistická hmotnost je nulová, protože je
složen pouze z konečného počtu bodů časoprostoru absolutního vakua (relativistická hmotnost časoprostorového
bodu absolutního vakua m=1/∞5=0kg). V případě hmoty je
každý jeden určitý bod všech
trojrozměrných fotosnímků (o určitých souřadnicích) promítaných za sebou
obsazen nekonečným počtem (∞1)
časoprostorových bodů absolutního vakua, který se tak zdánlivě pohybuje,
čas v něm běží podle hustoty časoprostorových bodů absolutního vakua
spojitého nekonečna trojrozměrných fotosnímků promítnutých za sebou za
sekundu, předpokládáme-li, že film je stejně jako skutečnost plynulý, a jeho
relativistická hmotnost je nulová avšak odlišná od hmotnosti bodu
trojrozměrného fotosnímku absolutního vakua (relativistická hmotnost bodu trojrozměrného fotosnímku hmoty v nulovém časovém intervalu
m=konečné nenulové x/∞4=0kg), takže
různě hustá nekonečna bodů nenulového trojrozměrného objemu určitého předmětu
zobrazeného na jednom trojrozměrném promítaném fotosnímku dávají
(relativistickou) hmotnost m=konečné nenulové x/∞=0kg a na všech
promítaných fotosnímcích za sebou dávají (relativistickou) hmotnost m=konečné
nenulové x kg . V případě
elektromagnetického vlnění fotonu o
nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla je jeden určitý bod (o určitých
souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku obsazen různě hustým
nekonečným počtem (∞5) časoprostorových bodů absolutního vakua o
(relativistické) hmotnosti m=konečné nenulové x kg, kde (relativistická)
hmotnost trojrozměrného předmětu na jednom trojrozměrném fotosnímku je m=
různě husté ∞kg, čas, resp. film je složen z jediného dvourozměrného
fotosnímku, který trvá nulový okamžik a je o nulové délce, avšak obsahuje
v sobě celý další film. V případě fotonu o nenulové klidové hmotnosti a rychlosti světla je jeden
určitý bod (o určitých souřadnicích) jednoho trojrozměrného fotosnímku
obsazen různě hustým nekonečným počtem (∞6) časoprostorových bodů absolutního
vakua o (relativistické) hmotnosti m=různě husté ∞kg. 13. Vztah
pohybu klidové soustavy resp. soustavy o nižší rychlosti než rychlost světla,
tj. našeho Vesmíru a vztažné soustavy o rychlosti světla, tj. fotonů o
rychlosti světla je relativní, nelze určit, která soustava je vůči druhé v
klidu a která se vůči druhé pohybuje rychlostí světla. Z hlediska vztažné
soustavy představované množstvím energie o rychlosti nižší než rychlost
světla, tzn. našeho Vesmíru tvoří vztažná soustava představovaná energií o
rychlosti světla fotony, tedy body časoprostoru pohybující se rychlostí
světla. Z hlediska vztažné soustavy pohybující se rychlostí světla, tj.
fotonů o rychlosti světla v našem Vesmíru představuje absolutní vakuum v
našem Vesmíru vztažnou soustavu pohybující se rychlostí světla, tj. fotony o
rychlosti světla z hlediska Vesmíru světla, stejně tak naše hmota představuje
jejich vlnění o rychlosti nižší než rychlost světla a naše vlnění o rychlosti
nižší než rychlost světla jejich hmotu.
K bodu 13.: 13.1 Vzdalují-li se dvě vztažné soustavy
rychlostí světla, nelze určit, která z nich je vůči druhé v klidu a která se
vůči druhé pohybuje rychlostí světla, vždy bude záležet na volbě vztažné
soustavy, ze které bude pozorovatel hledět na toto vzdalování se dvou soustav
rychlostí světla. Dle mého názoru se tak tento pohyb stane relativní a z obou
těchto soustav bude vnímána soustava vzdalující se rychlostí světla jako
světelný paprsek, resp. elektrormagnetické vlnění a vlastní soustava jako
nesvítící hmota, vždy bude záležet na tom, ve které z těchto dvou vztažných
soustav se bude nacházet pozorovatel tohoto vzdalování se dvou vztažných
soustav. V obou případech tak pozorovatel nacházející se v jedné z těchto
dvou vztažných soustav vzdalujících se rychlostí světla bude vnímat vlastní
vztažnou soustavu jako prostorný a hmotný svět a druhou vztažnou soustavu
vzdalující se rychlostí světla jako elektromagnetické vlnění, např. světlo.
Proto absolutní vakuum, které je nehybné, z hlediska klidové soustavy
představuje elektromagnetické vlnění (dále též světlo) z hlediska světla.
Fotony o rychlosti světla z hlediska klidové soustavy představují absolutní
vakuum, které je nehybné, z hlediska světla. Hmota z hlediska klidové
soustavy představuje vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska světla a
vlnění o rychlosti nižší než světlo z hlediska klidové soustavy představuje
hmotu z hlediska světla. V podobě
syntetických (tj. skladebných) dějů (např. vzniku života na Zemi) a v podobě
všech analytických (tj. rozkladných) dějů dochází ke koloběhu energie mezi
Vesmírem světla, Vesmírem o rychlosti větší neý je rychlost světla a naším
Vesmírem, ma filosofie omezuje koloběh energie živé hmoty mezi těmito
soustavami. 14. Použijeme-li
pro Einsteinovy vztahy Speciální teorie relativity základní předpoklad, že
rychlost pohybu ve vedlejším Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla
překračuje rychlost světla, dostáváme se tak k následujícím relativistickým
vztahům ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla. √[1-(c2+x)/c2)]= √(-x/c2)=i√(x/c2), pro x>0, kde i je
komplexní jednotka, který tvoří jmenovatel relativistických vztahů pro čas, délku
a hmotnost. Za tohoto předpokladu pak výsledek podílu pro naší délku a čas je
∆t, l =∆t0, 10*i√(x/c2), kde ∆t0, l0 je rozdíl klidové času a délky a ∆t, l
je rozdíl pohybujícího se času a délky o rychlostí větší než rychlost světla
c o proměnnou x, ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla pro
hmotnost m=m0/i√ (x/c2), kde m0 je klidová hmotnost a m
pohybující se hmotnost o rychlostí větší než rychlost světla c o proměnnou x,
i je komplexní jednotka. Tudíž nárůst délky a času v našem Vesmíru se projeví
jako pokles jiné délky a jiného času ve Vesmíru o rychlosti vyšší než
rychlost světla a nárůst hmotnosti v našem Vesmíru jako nárůst jiné hmotnosti
ve Vesmíru o rychlosti vyšší než rychlost světla v důsledku snížení shora
uvedeného čísla x představujícího rychlost (tedy jednu z podob energie, resp.
relativistické hmotnosti, resp. pohybu složenou z času a délky vyjma
hmotnosti) v důsledku zákona o zachování energie. Dostáváme se tak k pojmům
jiný čas, jiná délka a jiná hmotnost představující jinou hmotu Vesmíru o
rychlosti vyšší než rychlost světla a našeho Vesmíru. Spojnici mezi Vesmírem
o rychlosti vyšší než rychlost světla a naším Vesmírem, mezi hmotou a jinou
hmotou obou rozměrů tvoří světlo, tzn. částice, možná i o nenulové klidové
hmotnosti pohybující se rychlostí světla, jde o Božský Vesmír(rozměr), možná
o nekonečné energii. (viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1109 : STR a svět světla , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1119
) VIII.) Čas, hmotnost a prostor
Čas a prostor
jsou vlastnosti
pohybu charakterizovaného
fyzikálním vztahem pro hybnost p=m*v, kde p je hybnost, m hmotnost a
v rychlost, zároveň však představují pohyb s nulovou
hodnotou ostatních veličin tohoto pohybu. Chceme-li chápat veškeré
bytí jako pohyb tedy vlnění nebo energii, pak jsou čas a prostor vlastnosti
Bytí a Bytí je formou prostoru a času. Jinými slovy prostor je formou
času a čas je formou prostoru a obojí je pohybem.
Čas měříme určitým druhem pohybu, kterému
říkáme hodiny, v případě, že by neexistoval čas, který by nebylo jak
měřit, neexistoval by žádný pohyb, který bychom učinili měřítkem času,
existoval by pouze jediný trvalý okamžik-pohyb, který by byl věčný, což
odpovídá celkovému pohybu (tzn. všemu Bytí) s nulovou veličinou
času. Vše by trvalo nehybně a věčně, nebylo by smrti ani zrození,
vzniku ani zániku, vše by bylo neměnné.
Prostor je atributem pohybu, hmotnost však
představuje opět pohyb částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti a
to ve formě nulové hodnoty ostatních veličin pohybu ve fyzikálním vztahu pro
hybnost mV*vV=m*v, kde mV, vV jsou
veličiny transformovaného pohybu m*v, kde t=0, ζ=0, V≠0, s≠0
a zároveň t je čas, ζ je hustota v kg/m3, V je
objem a s dráha. Objem V a délka s by tak byly nekonečné. Šlo
by o rozptýlení každého hmotného tělesa do nekonečného prostoru, aby hybnost
resp. energie byla zachována, avšak hmotnost byla rovna nule. Kdyby neexistoval
prostor, existoval by pohyb na jediné možné trajektorii, kdyby
neexistovala ani délka existoval by pohyb jako jediný bod s nekonečnou
hodnotou času.
Z faktu, že prostor i čas jsou
vlastností pohybu a že z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd náš
Vesmír je pohybem, tak prostor i čas jsou dílčím pohybem, ze
kterých je složen každý pohyb v hmotném světě. Z možnosti
transformace pohybu, pak plyne možnost transformovat rychlost na
hmotnost a hmotnost na rychlost. Jinými slovy lze hmotu vyzářit
v podobě světla a světlo zase zhmotnit na hmotu např. pohlcením fotonu
hmotou, kdy roste rychlost pohybu částice, která pohltí foton světla a tím
vzroste její relativistická hmotnost při zachování celkové hybnosti resp.
energie soustavy. Zároveň lze podle mého názoru změnit hmotnost a
délku na čas a obráceně, opět při zachování celkové hybnosti, resp. energie. Toto
plyne z toho, že každý pohyb charakterizují tři proměnné, a to hmotnost délka
a čas, přičemž každá hmotná soustava představuje pohybové soustavy, tedy
pohyb charakterizovaný svou hybností, tedy rychlostí, resp. hmotností, délkou
a časem, tedy veličinou rychlosti. IX.) Aritmetika a geometrie nekonečna
V případě nezáporného čísla ∞ se
z hlediska Filosofie rovnováhy jedná o celek, který v sobě zahrnuje
nižší hodnoty z oboru aritmetiky nezáporných čísel. Zákony platné pro
početní operace ∞ se uplatní v dílčí podobě i při početní operace
s nižšími čísly, což plyne z logické provázanosti (souvislosti a
podobnosti) všech matematických operací.
Výpočty v oboru
aritmetiky lze geometricky zobrazit objekty shodného rozměru, bodů
v geometrii nultého rozměru, jednotkových úseček v geometrii přímky neboli
prvého rozměru, jednotkových ploch v geometrii roviny, tedy druhého
rozměru a jednotkových prostorů v geometrii trojrozměrného prostoru.
Počet těchto objektů rovný ∞ pak představuje celek, který
z hlediska vyššího rozměru představuje opět nekonečně malou část tohoto
rozměru.
Aritmetiku čísla ∞ lze opět zobrazit
geometricky, což plyne z povahy geometrie jako zvláštního oboru ve
vztahu k matematice. Geometrie tak zobrazuje obecný pojem čísla
v geometrických objektech a jejich vztahy v geometrických vztazích.
Obecné zákony aritmetiky se opět uplatní v geometrii a zákony geometrie se
v obecné formě uplatní v aritmetice, což plyne z logické souvislosti
(souvislosti a podobnosti)–spojitosti matematiky a geometrie resp. všech dějů
světa.
Číslo ∞
představuje složitý
celek, tedy výsledek v případě divergentních posloupností
nekonečného počtu
převážně rostoucích matematických operací. Mezi rostoucí matematické operace
aritmetiky patří sčítání, násobení a umocňování, kde původní z těchto tří
operací, z níž jsou složeny obě ostatní, je sčítání. Na tomto základě
lze definovat základní číslo ∞, kterým je nekonečný
počet součtů čísla 1, tedy ∞j=1+1+1+… (základní divergentní
posloupnost), kterou lze geometricky zobrazit např. jako počet úseček o délce
1 metr v nekonečné přímce. Z tohoto základu jsou složeny všechny ostatní
čísla hodnoty ∞. Počet těchto základních nekonečných čísel
v konkrétním čísle ∞ zjistíme ∞/∞j a
číslo konkrétního ∞ získáme opět vynásobením tohoto počtu základních
nekonečných čísel číslem ∞j.
Aritmetikou čísla ∞
zobrazenou v geometrii překračujeme jediný rozměr a dostáváme se tak do
vyššího rozměru u matematických rostoucích operací, resp. do nižšího rozměru,
u matematických klesajících operací, což jsou matematické inverzní (obrácené)
operace k výše uvedeným matematickým rostoucím operacím, tedy odčítání,
dělení a odmocňování. Geometrickým zobrazením v prvém rozměru ∞
počtu matematických rostoucích operací nenulového, konečného čísla, které lze
zobrazit jako úsečku, je přímka, a to nezávisle na počtu ∞j v konkrétním čísle ∞, kterým
násobíme, není-li jejich počet opět nekonečný, a nezávisle na délce úsečky.
V tomto smyslu lze hovořit o shodné hodnotě a rozdílné hustotě
všech čísel ∞ bez ohledu na to, kolik ∞j v sobě obsahují. Přímka
je však již objektem druhorozměrného prostoru s nulovou šířkou.
Nenulovou šířku dostaneme vynásobením přímky opět nespočetným číslem ∞,
tedy 1*∞2.
Poslední výše uvedenou úvahou jsme se
dostali k zvláštní problematice aritmetiky nekonečna, tedy početním
operacím čísla ∞ a čísla 0. Číslo nula totiž představuje
skutečné základní číslo v oboru aritmetiky čísel. V rámci geometrického
zobrazení v druhém rozměru si jej lze představit jako přímku, tedy
rovinu o nulové šířce a ploše. Z poslední úvahy v předchozím
odstavci plyne, že rovinný pás o šířce 1 lomeno ∞j se rovná 0,
neboli přímce o šířce 0. Jinak řečeno 1/∞j se rovná 0, kde číslo 1 představuje úsečku o
délce 1 a číslo 0 bod této úsečky nebo číslo 1 rovinný pás o šířce 1 a číslo
0 přímku nebo číslo 1 trojrozměrný prostor o rozměrech a=1, b=1 a c=∞ a
číslo 0 rovinný pás o šířce 1 atd. Bude-li konkrétní nekonečno
∞=2*∞j, resp. ∞=1/2*∞j, pak rozměr úsečky bude mít
dvojnásobnou resp. poloviční velikost.
Z výše uvedeného plyne, že hodnota
číslo 0 i ∞ z hlediska více rozměrného prostoru a jeho aritmetiky
může být různá, a to podle počtu základních čísel 0, kterým je
1/∞j, a podle počtu základních čísel ∞j, v nich
obsažených. Různé hodnoty pak nabývají rovněž jejich výše uvedené matematické
rostoucí a klesající operace. Dále platí, že v případě, že počet
jednotek v čísle ∞ je roven opět ∞, jedná se o geometrické
objekty v prostoru opět vyššího rozměru.
Číslo 0 v aritmetice
a bod v trojrozměrném prostoru v geometrii v podstatě
odpovídají pojmu fotonu o rychlosti nižší, než je rychlost světla ve fyzice, tj. bodu časoprostoru, což dokazuje souvislost a podobnost těchto
vědních oborů. Z hlediska Filosofie rovnováhy všechny body časoprostoru,
částice o nulové hmotnosti, fotony o rychlosti nižší, než je rychlost světla,
představují veškerou energii hmotného světa, spolu se
všemi body všech myslitelných prostorů, pak veškerou existující energii,
Boha v mém pojetí. Z výše uvedené odlišnosti
různých čísel nula plyne, že každý bod časoprostoru má jinou energii, která
je však rovna číslu nula, jestliže rychlost jeho pohybu není rovna rychlosti
světla. Podle odlišné nulové energie bodů prostoru jejich seskupení
v nekonečném počtu vytváří buď různě druhy hmoty, o různé hmotnosti,
nebo vakuum, absolutní nebo neabsolutní prázdno. Každý z těchto
bodů pak představuje různý potencionální nový Vesmír, tedy prostor o
nižším rozměru, složený opět z nekonečně mnoha bodů tohoto prostoru o
nižším rozměru, které představují opět nulovou energii o různé hodnotě čísla
nula z pohledu časoprostoru. Představují tak energii, v mém podání
Boha, který může dát vzniknout nekonečnému počtu nových světů obdobným našemu
hmotnému světu časoprostoru avšak v nižším popř. vyšším rozměru
prostoru. X.) Souvislost zákona zachování hybnosti a energie
Pro popis pohybu jako kategorie Filosofie
rovnováhy exaktních věd je třeba zvolit vztah, který uvádí do nejjednodušší
souvislosti všechny základní veličiny vnímané našimi smysly, tedy hmotnost
dráhu a čas neboli rychlost. Tento nejjednodušší vztah popisující nedělitelný
celek pohybu, tak bude základním prvkem, základem vyjádřením celku i částí
všeho pohybu, tedy fyzikální skutečnosti. Všechny ostatní vztahy popisující
pohyb budou nadstavbou, tedy formami tohoto základního vztahu. Tento základní
vztah pohybu představuje vztah pro vektor hybnosti p=m*v=m*s/t,
kde p je hybnost, m hmotnost, v rychlost, s dráha a t čas. Všechny
ostatní vztahy popisující různé druhy fyzikálního pohybu jsou pak odvozeny
z tohoto základního vztahu. Zde mám na mysli v prvé řadě vztahy
mechanické energie, ale i energie celkové v relativistické fyzice, ale i
vztahy termodynamiky, elektřiny a magnetismu, optiky a fyziky mikrosvěta, kde
se jedná o příslušné druhy fyzikálního pohybu.
Z této souvislosti fyzikálních pohybů
např. plyne souvislost zákona zachování hybnosti se zákonem zachování
energie, potažmo se zákonem zachování mechanické energie a zákona zachování
elektrického náboje. Souvislost zákona zachování hybnosti a
energie je možno dokázat ze vztahů odvozených v relativistické
fyzice, konkrétně ve speciální teorii relativity. Uvažujeme-li částici o
nulové hmotnosti, pak její veškerou energii představuje její mechanická
energie. Mechanická energie se skládá z kinetické energie a
potencionální energie. Potencionální energie představuje jiné druhy energie,
ať již mechanické nebo jiné, např. teplo, které lze přeměnit na kinetickou
energii. Celková klidová energie fotonu bude Ef0= mf0*c2, mf0=0, m0 představuje nulovou
relativistickou hmotnost fotonu v klidu a c rychlost světla. Celková
kinetická energie fotonu tělesa bude Ekf=Ef -Ef0=mf c2- mf0c2= mf c2-0= mf c2, kde Ef je celková
relativistická energie fotonu o rychlosti světla, Ef0 je relativistická energie fotonu v klidu, mf je
relativistická hmotnost fotonu o rychlosti světla, mf0 relativistická hmotnost fotonu v klidu,
kinetická energie fotonu o rychlosti světla je rovna celkové energii fotonu.
Potencionální energie fotonu o rychlosti světla je rovna 0 a energie fotonu o
rychlosti světla je představována pouze jeho kinetickou energií.
Hybnost fotonu o rychlosti světla c je podle vztahu pf =mfv=mf c, kde v
je vektor rychlosti fotonu, která je rovna rychlosti světla c, mf je
relativistická hmotnost fotonu o rychlosti světla. Vzhledem k tomu, že c je
konstanta lze říci, že míra pohybu vyjádřená hybností fotonu pf se liší od celkové energie
fotonu Ef ,
resp. od kinetické energie fotonu Ekf pouze o násobek rychlosti světla c,
který je konstantní. K obdobným vztahům dospíváme v případě rovnice klasické
fyziky pro kinetickou energii Ek=mv2, kde m je hmotnost a v je skalár
rychlosti a vztahu klasické fyziky pro hybnost p=mv, kde m je hmotnost a v je
vektor rychlosti, kde se tyto vztahy liší pouze o násobek skaláru v, tedy
rychlosti. V obou případech tak z rovnice pro kinetickou energii lze odvodit
rovnici pro hybnost, lze tedy říci, že zákon zachování hybnosti je zřejmě
bezprostředně související se zákonem zachování kinetické energie.
Výše uvedenou teorii o souvislosti zákona zachování hybnosti se zákonem zachování
energie, resp. se zákonem zachování kinetické energie u bodů časoprostoru,
zřejmě fotonů, lze obecně zřejmě zdůvodnit tím, že jak hybnost tak
energie představují matematickou míru pohybu, přičemž k výměně energie vždy
dochází střetem pohybujících se hmotných částic o nenulové hmotnosti, v
konečném důsledku vždy dotykem pohybujících se nehmotných částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, které vytváří svými uskupeními všechny druhy
hmotných částic, kde dochází k předávání jak hybnosti tak kinetické energie a
platí zákon zachování hybnosti a zákon zachování kinetické energie,
nedojde-li při tomto střetu ke změně potencionální energie, která v mém
pojetí představuje všechny ostatní druhy energie přeměnitelné na kinetickou
energii. Tato ostatní energie je zároveň dle mého názoru u bodů prostoru
zanedbatelná vzhledem k vysoké rychlosti pohybu bodů časoprostoru, tedy
částic o nulové hmotnosti, často blížící se rychlosti světla, o čemž svědčí
pohyb fotonů o rychlosti světla. Tato zvyšující se rychlost pohybu je dle
mého názoru vlastní částicím o nízké hmotnosti, jinak řečeno čím lehčí
částice tím má vyšší rychlost pohybu. Příkladem jsou fotony čili částice o
nulové klidové hmotnosti, zřejmě body časoprostoru, které dosahují rychlosti
světla. Proto je dle mého názoru bezprostředně související hybnostní hustota
a energetická hustota, tedy hybnost na jednotku prostoru nebo energie na
jednotku prostoru, mám-li na mysli energii u bodů časoprostoru, zřejmě
fotonů, protože je v tomto případě dle mého názoru možno zanedbat nízkou
jinou jako kinetickou energii.
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Rozhovory o Filosofii rovnováhy
Filosofie rovnováhy představuje pokus o fyzikální (čili exaktní)
filosofii použitím nejobecnějších fyzikálních zákonitostí při řešení
obecných filosofických otázek.
Každý
děj v tomto světě popisovaný pojmy společenských věd (teologie, filosofie,
psychologie, historie, estetikou apod.) nebo pojmy exaktních věd (biologie,
chemie, fyziky) je ve své podstatě mechanickým dějem, o kterém platí zákony
fyzikální mechaniky mikrosvěta. Pravdivost každého výroku o tomto
světě, a to i z oboru společenských věd, lze ověřit teoreticky
vždy na základě mechanického modelu mikrosvěta daného výroku a skutečnosti,
dále pak v praxi pokusem. Fyzikální mechaniku pohybu mikročástic je
podle mého názoru třeba v budoucnu rozšířit o zákony pohybu reálně existujících
bodů časoprostoru. Vývoj přírody, resp.
do jisté míry náhodný, vše samoregulující pohyb ji tvořících
mikročástic zcela určuje chování a pohyb jimi tvořených všech živých
organismů a vší neživé přírody.
Tento vývoj přírody dle mého názoru v každý
okamžik maximálně mírní souhrnnou sílu srážek, resp. sporů ve společnosti a
postupně směřuje k souladné společnosti, tj. společnosti téměř beze srážek,
resp. sporů. Jednou z úloh filosofie a vědy vůbec je dle mého názoru hledat a
zprostředkovat všem svéprávným živým tvorům exaktní poznání obecných cílů
vývoje přírody.
a) Univerzální etikahttp://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719 : Univerzální etika quoted: Post of Dalibor Grůza Z hlediska
fyzikální povahy společenských vztahů, tj. vztahů mezi živými organismy
navzájem, jde vždy o pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta a
makročástic, resp. těles tvořených těmito mikročásticemi z hlediska fyziky
makrosvěta. Zároveň je třeba při tomto pohybu dle mého názoru vždy uplatňovat
princip rovnováhy, který znamená volný pohyb živých organismů podle jejich
přirozenosti, pokud nehrozí srážky, resp. konflikty.
1.1. V
případě útoku na určitého jedince ze strany společnosti živých tvorů nutí
tento útok ze strany společnosti živých tvorů tohoto určitého jedince k
ústupu vůči této společnosti živých tvorů. 1.2. V
případě ústupu společnosti živých tvorů nutí tento ústup ze strany
společnosti živých tvorů jedince k útoku vůči této společnosti živých tvorů.
2.1. V
případě útoku ze strany společnosti živých tvorů na určitého jedince je
rozumné, aby tento jedinec odpověděl v rozporu s bodem ad 1.1. nikoliv
ústupem nýbrž přiměřeným útokem vůči této společnosti živých tvorů (Např. při
svádění osobou stejného pohlaví je možno odpovědět vlastní představou jejích
pohlavních orgánů) a 2.2. V
případě ústupu ze strany společnosti živých tvorů vůči určitému jedinci je
rozumné, aby tento jedinec odpověděl v rozporu s bodem ad 1.2. nikoliv útokem
nýbrž přiměřeným ústupem vůči této společnosti živých tvorů.
3.1. Přiměřený útok určitého jedince jako odpověď
na útok společnosti živých tvorů vůči tomuto určitému jedinci oba tyto útoky
dříve nebo později (tedy výchovně, nikoliv ničivě) neutralizuje (resp.
nuluje). 3.2. Přiměřený ústup určitého jedince jako odpověď
na ústup společnosti živých tvorů vůči tomuto určitému jedinci oba tyto
ústupy dříve nebo později neutralizuje (resp. nuluje). Výsledkem tohoto postupu je dříve nebo později
stabilní vývoj společnosti všech živých tvorů.
Pozn.: Výše uvedený
model chování těles při srážce jsem ověřil pokusem, kdy jsem proti sobě
vyslal dvě kuličky o stejné hmotnosti stejnou rychlostí, ty se krátce po
čelní srážce po krátkém pohybu opačným směrem zcela zastavily. Jestliže jsem
vyslal kuličku proti nehybné kuličce o stejné hmotnosti, tak se pohybující
kulička zcela zastavila a druhá nehybná kulička se začala vzdalovat zřejmě se
stejnou rychlostí jako prvá kulička před srážkou opačným směrem. 1.) jsme
schopni daný útok ze strany společnosti živých organismů dříve nebo později
zastavit sami bez toho, aby nám útočník závažně ublížil, a abychom způsobili
co možná nejmenší smrt a bolest živých tvorů (viz proměnná vektoru
hybnosti p1 v mém shora uvedeném
nákresu), nebo 2.) jsme
schopni útok ze strany společnosti živých organismů pouze zbrzdit (viz
proměnná vektoru hybnosti p2 v mém shora uvedeném
nákresu) bez toho, aby nám útočník vážně ublížil, a abychom způsobili co
možná nejmenší smrt a bolest živých tvorů, zastavení útoku ze strany
společnosti živých organismů v tomto případě poté musíme ponechat na jiném
živém organismu (viz proměnná vektoru hybnosti p1 v mém shora uvedeném nákresu). S téměř
jistotou víme, že se jedná o útok, cítíme-li tlak (stres) a o příměřený
protiútok, dojde-li k trvalému zmenšení tlaku.
quoted: Post of okref moc jsem
tvoji univerzální etiku nezkoumal, ale z toho, co jsem byl schopen přečíst,
jsem vyvodil, že by takový etický zákon byl funkční, ale funkční jen v
případě, že by byla řeč o lidském chovaní vůči jiným bytostem či jiným lidem.
Jenže, když užíváš fyzikální pojmy je ospravedlnitelný předpoklad, ze
požadavek takové etiky neklade nároky jen na myslící bytosti, ale na každou
částicí Vesmíru. ale podle mé představy by taková etika byla v praxi možná
jen tehdy, byl-li by pro nás mír totožný s nicotou, neboť takové chovaní
částic by mělo následek vyrušení všech hybných sil; takové chování, které by
mělo za následek nicotu, by se mi jevilo spíše neetické a řeč by mohla byt o
univerzální neetice. V druhem možném případě, kdy by takové chování částic
nemělo za následek nulovou rychlost všech vesmírných částic, by takové etické
chování bylo úplně zbytečné nebo by mi unikal její smysl v rámci etiky.
Vážený okrefe, díky za tvůj zajímavý příspěvek. Když se proti mně řítí balvan, měl bych ho já nebo
někdo nebo něco dříve nebo později zastavit stejně jako vraha, který mně chce
zabít (jinými slovy na každý útok je třeba odpovědět dříve nebo později
přiměřeným protiútokem). Když mi příroda nebo někdo něco nabídne zadarmo, je
toho dost a já to potřebuji, neměl bych si brát toho více, jak potřebuji,
např. vzduchu (na ústup je třeba odpovědět rovněž přiměřeným ústupem).
Odpověď
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Doplnění
odpovědi Miloslav Bažant:
Dalibore.
Doplnění mé
odpovědi:
Slávo,
Odpověď
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Otázka
výše uvedené schopnosti určitého jedince k přiměřenému jednání je otázkou
jeho citu popř. rozumu. Absolutně přiměřeného
jednání je dle mého názoru schopen pouze jedinec s dokonalým rozumem nebo
dokonalým citem. Absolutně dokonalý rozum předpokládá absolutní schopnost
provádět výpočty s hodnotami rovnajícími se různým nekonečnům a absolutně
dokonalý cit dle mého názoru předpokládá vnímání všeho, tj. v konečném
důsledku každého jednotlivého bodu časoprostoru pomocí citu jedince.
Doplnění
mé odpovědi:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
V případě
použití základních fyzikálních zákonů formulovaných současnou fyzikou na
společenské, resp. mezilidské vztahy, nejde v žádném případě o metaforu,
nýbrž o můj předpoklad (o axiom mé filosofie), že se tyto společenské vztahy
řídí těmito základními fyzikálními zákony stejně jako pohyb neživé hmoty, a
to z důvodu, že i živé organismy jsou tvořeny v konečném důsledku výlučně
neživou hmotou.
Doplnění
mé odpovědi:
quoted: Post of Stream quoted: Post of Dalibor Grůza
Tomu moc
nerozumím, srážka jakých hmotných částic s jakými? Mohl byste aplikovat vaše
rovnice o hybnosti, zajímá mně opět konkrétní výpočet.
Odpověď IPC:
Pro Dalibora Grůzu.
načrtnu dvě situace: a) náklad o hmotnosti 4 000kg se posunuje
po nakloněné rovině se sklonem 20 stupňů o dané rychlosti
Oba dva tyto příklady fyzik pojme stejně,
aplikuje stejné řešení, takže pro něj není žádný rozdíl, ale mezi námi ve skutečnosti
je to sakramentský rozdíl, jestli padá slon nebo 4 tuny železa, a nebo auto
s lidmi. Nezanedbává matematický popis něco?
Má
odpověď:
Vážený IPC,
Člověk či
jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní
možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových
buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb
mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích.
Tyto hříšné pevné vazby mozkových buněk se projevují jako jejich obava ze
msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla
zabitého živého organismu, na kterou můhou mozkové buňky viníka odpovědět
tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení,
alkoholismem apod.
** Má politická ekonomie (viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=698 ) Odpověď stream:
Vážený Dalibore.
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Vždyť to přeci odporuje realitě. Pokud
řeknu, že G..Busch má zelený nos (lež), pak se podle vás hmotné částice v mém
mozku tvořící model (model jakéhosi Busche se zeleným nosem) srazí s částicemi, tvořící nos
reálného Busche, na druhém konci zeměkoule. Asi tedy ty hmotné částice
vylétnou z mého mozku, doletí k Buschovi, tam dojde ke srážce, a proto se
jedná o lež. Když řeknu pravdu, tak ty částice nikam nevyletí? S ničím se
nesrazí?
Má
odpověď:
Vážený streame,
Reakce
IPC:
Opravdu jsem zvědavý, jak dokážete vyřešit
možnost matematické indukce, když se Vám to jen hemží těmi vzorci.
Má
odpověď:
Pro IPC.
Co se týká
paralely mezi etikou a fyzikou, tak špatný skutek podle mne znamená zbytečný
konflikt ve společnosti z hlediska etiky a zároveň zbytečnou srážku
mikročástic z hlediska fyziky, která zároveň nesměřuje k zmírnění celkové
souhrnné síly srážek ve společnosti všech živých tvorů.
quoted: Post of Dalibor Grůza
Nevědomost
člověka podle mne plyne z toho, že pohyb reality, resp. ji tvořících
mikročástic je s větší nebo menší mírou pravděpodobnosti náhodný, což je
podle mne způsobeno, jak jsem uvedl výše možností nekonečného dělení hmoty, a
to až na úroveň bodů časoprostoru. Dokonalý jedinec, podle mne Bůh (dále on i
ona, nebo jen on), jestliže existuje, netrpí touto nevědomostí z náhodného
pohybu reality, protože cítí pohyb každého bodu časoprostoru (má tudíž
dokonalý cit), nebo umí spočítat pohyb každého bodu časoprostoru jednotlivě a
v celku matematickými rovnicemi pracujících s hodnotami různých čísel
nekonečno (má tedy dokonalý rozum).
Doplnění
mé odpovědi
quoted:
Vážený streame,
Doplnění
mé odpovědi:
Vážený streame a IPC,
Post of Dalibor Grůza
Doplnění
mé odpovědi:
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1165 : Jediné prokazatelné pravdy )
Post of Dalibor Grůza
Co se týká
matematické indukce, tak jsem se vyjádřil k problému matematické indukce tak,
jak je definována exaktní vědou. Vy jste měl však zřejmě na mysli obecný
problém důkazu indukcí, ke kterému se vyjadřoval filosof Hume.
Post of Dalibor Grůza
Obecný
problém indukce lze podle mne zodpovědět následovně:
Doplnění
mé odpovědi:
Pro IPC,
Doplnění
mé odpovědi:
Pozn:
2.) Hmota je
tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic o nulové relativistické
hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla c. 3.) Světlo,
resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno
konečným počtem částic o nenulové relativistické hmotnosti, nulové klidové
hmotnosti a rychlosti světla c.
Doplnění
mé odpovědi:
quoted:
Post of noemus
Vážený noeme,
Doplnění
mé odpovědi:
Post of noemus
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Mluvíte o
tom, že vycházíte z teorie superstrun, ale v uvedených příspěvcích jste o tom
ani jednou nic neřekl, ač jsem se vás na to ptal. Navíc není jasné, proč tedy
mluvíte o bodových částicích.
To se
tedy omlouvám, vážně jsem přehlédl, že říkáte "v rozporu" - v hlavě
jsem měl vaše dřívější prohlášení, že vycházíte ze současné exaktní vědy.
Když navíc vezmete v úvahu, že je podle vás teorie superstrun současná
nejrozšířenější fyzikální teorie, tak jsem si to spojil a pak jsem si to po
sobě nezkontroloval, za tuto chybu se omlouvám
Vážený
noeme,
Doplnění
mé odpovědi:
quoted:
Post of Noemus
V1. hmota
je podle mne dělitelná na nespočetné nekonečno V2. mou
teorii o bodech časoprostoru jako částicích o nulové relativistické hmotnosti
vzniklých nekonečným dělením hmoty
Post of Dalibor Grůza
Pro Noema:
Doplnění
mé odpovědi:
quoted: Post of noemus Post of Dalibor Grůza Jednoduchý důkaz hmotnosti 0kg nespočetně nekonečné
malé části hmoty o hmotnosti např. 3Kg:
Jestliže hustotu
bodu prostoru stanovíte 0kg/0m3, pak s Vámi naprosto souhlasím, avšak
vzhledem k tomu, že jeho hustota=m/V=0kg/0m3, kde m je hmotnost a V objem
bodu časoprostoru, pak jste převzal mé tvrzení, že bod prostoru má
nulovou hmotnost m=0kg, v opačném případě by byla např.
hustota=m/V=3kg/0m3, což neuvádíte.
Doplnění
mé odpovědi:
quoted:
Post of noemus Post of Dalibor Hrůza
Pro Noema.
Doplnění
mé odpovědi:
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Post of Noemus
Nulou
dělit nelze, učí se to už na základní škole a platí to stále, jen vy to zdá
se nechápete.
Pro Noema.
Doplnění
mé odpovědi:
Post of Noemus: Dělám to
nerad, ale poruším své Howg, když mne o to žádáte, dále již však reagovat
nebudu:
Noeme jsem tvým dlužníkem.
Doplnění
mé odpovědi Post of Stream:
Není mi
jasné, proč by vzorem jednání jednotlivců měly být nějaké nárazy hmotných
těles. Přeci už na intuitivní úrovni: pokud se někdo zeptá "proč bych
měl jednat morálně takto (domysleme si něco konkrétního)" a vy mu
odpovíte, "protože když se dvě tělesa srazí ... atd., atd." tak je
to zcela nepřesvědčivé. To není žádná etika.
Pro streama,
Doplnění
mé odpovědi:
Přírodu lze
podle mne chápat jako hardware Vesmírného počítače a evoluci jako jeho
software čili program tohoto počítače. Evoluce jako program směřuje podle mne
k následujícím konečným výsledkům:
2.) od
volných k pevným vazbám u neživé hmoty a od pevných k volným vazbám u člověka
aj. živých tvorů (viz definice svobody Barucha Spinozy jako poznaná nutnost) 3.) od
chaosu k uspořádanosti (tj. souladu všech a všeho),
Má Filosofie
rovnováhy tak představuje rovněž pokus o navázání pohybu lidstva méně pevnými
vazbami, o větší uspořádanost na základě více volného, tj. svobodnějšího
pohybu jednotlivých živých organismů prostřednictvím jejich poznání výše
uvedených filosofického algoritmu a konečných výsledků evolučního programu
Vesmíru, a to na základě a v rámci činnosti shora uvedeného programu evoluce.
Člověk či
jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní
možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových
buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb
mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích.
Tyto hříšné pevné vazby na rozdíl od volných vazeb mozkových buněk nevnímají
Vesmír jako celek (cit) ale pouze jeho část (pocit, instinkt, komplex apod.),
čímž dochází ke zkreslení vnímání skutečnosti, pevné vazby mozkových buněk se
projevují jako obava mozkových buněk viníka ze msty a msta příbuzných
mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla zabitého živého
organismu, na kterou můhou mozkové buňky viníka odpovědět tvorbou tukových
zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení, alkoholismem apod.
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=719 : Universální etika , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=680 : Má filosofie rovnováhy ) b) Mohlo vzniknout něco z ničeho http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=588 : Mohlo vzniknúť niečo z ničoho?
Nejdříve k
důkazu hmotného světa. Z představy hmotného světa obsaženém v jedincově
modelu světa v jeho mozku (čili v jedincově světě pro nás dle I. Kanta) nelze
skutečnost hmotného světa prokázat. Avšak přijetí skutečnosti hmotného světa
(světa o sobě dle I. Kanta) je užitečné, dobré, protože snižuje rozpory v
jedincově modelu světa obsaženém v jeho mozku. Nepřijetí skutečnosti hmotného
světa jedincem, podstatně zvětšuje rozpory v jeho duši, resp. jeho modelu
světa obsaženém v jeho mozku, lze si představit člověka, který odmítne hmotný
svět a např. v plné rychlosti narazí autem do zdi, následuje zřejmě pocit
bolesti, léčení, invalidita a odsouzení ostatními lidmi v rámci jeho modelu
světa v jeho mozku (čili v jedincově světě pro nás dle I. Kanta).
2.) Hmota je
tvořena dle mého názoru nekonečným počtem částic o nulové klidové i
relativistické hmotnosti a nenulové rychlosti nižší, než je rychlost světla
c. 3.) Světlo,
resp. elektromagnetické vlnění (dále též světlo) je dle mého názoru tvořeno
konečným počtem částic o nulové klidové hmotnosti a rychlosti světla c.
c) Důkaz reálného hmotného
světahttp://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=611 : Důkaz reálného hmotného světa.
Podle mého
názoru z vjemů jedincových smyslů, resp. modelu světa obsaženém v jedincově
mozku nelze stanovit přesný popis, resp. dokázat existenci světa jako toho,
co nutně je mimo náš mozek. Immanuel Kant tento model světa obsažený v
jedincově mozku nazval jedincův "svět pro nás" oproti skutečnému
světu, "světu o sobě", který však podle mého názoru nelze z
jedincova "světa pro nás" dokázat. Jako jediné hledisko nám tak
zůstává hlediska souladu či rozporů v jedincově mozku, resp. jeho "světě
pro nás". Z toho plyne, že chce-li jedinec zažívat klid v tomto svém
modelu, čili svém "světě pro nás", obsaženém v jeho mozku, musí
usilovat o soulad všech a všeho v tomto jeho "světě pro nás".
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
MB Má
odpověď:
Přijetí
představy virtuálního světa, resp. solipsysmus může mít za důsledek růst
konfliktů v jedincově představě světa obsažené v jeho mozku (světě pro nás
dle I. Kanta). Důsledkem by mohlo být např. možnost zabít jiného člověka,
který je přeci podle této pomýlené představy světa jen virtuální realitou,
nebo možnost znečištění životního prostředí, které podle této pomýlené
představy existuje pouze virtuálně, nebo projíždění autem zdí, která je přece
jen virtuální, dále je to představa samoty člověka v tomto matrixu, resp.
virtuálním světě, která mu, i když příjme jeho zákony, musí určitě vadit a
citově ho ochuzovat apod. Příkladem je záměna počítačové hry a hmotného světa
jedincem v dnešní době. Neříkám, že hmotný svět (svět o sobě dle I. Kanta)
lze dokázat z modelu tohoto hmotného světa obsaženého v jedincově mozku (tj.
z jedincova světa pro nás dle I. Kanta), avšak přijetí jeho skutečnosti je
užitečné, dobré, protože zmírňuje rozpory tohoto jedincova modelu a naopak
přijetí jeho neskutečnosti, virtuality přináší člověku rozpory v jeho modelu
světa, projevující se jako jedincova duševní nebo fyzická bolest.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
MB
Má
odpověď:
Příroda si
podle mého názoru sama vynucuje, aby ji člověk uznal, poznával a ovlivňoval,
jde o jakousi normativní sílu skutečnosti. Uznat přírodu je užitečné, neuznat
ji přináší člověku velké problémy.
d)
Smysl bytí (života) http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=51 : Smysl bytí (života)
Podle mého
názoru je veškeré jednání živých organismů i člověka determinováno, resp.
předem určeno pohybem mikročástic v mikrosvětě, který je však dle poznatků
moderní fyziky (Heisenbergovy vztahy neurčitosti) pouze náhodný, resp. daný
pouze do určité míry pravděpodobnosti. Zároveň si myslím, že pohybem
mikročástic v mikrosvětě je determinováno jak tělo, tak duše člověka, která
má tělesnou povahu, neboť psychika člověk je zřejmě umístěna v jeho mozku, který
opět představuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. Lidské
jednání, které se řídí příkazy mozku, tak závisí na tom, která myšlenka v
mozku se bude vyznačovat takovou silou, aby mozek dal příkaz ostatnímu tělu k
určitému chování. Základem objektivní povahy subjektivní svobody člověka je
pak střetávání různých myšlenek v mozku, aby převládla ta nejsilnější, tento
střet v mozku má zároveň podobu propojování neuronů volnými a pevnými
vazbami, které napodobuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta,
který je nezávislý na samotném člověku a nelze předem na 100% určit jeho
výsledek vzhledem k Heisenbergovým vztahům neurčitosti pohybu mikročástic.
Chce-li člověk své jednání nějak ovlivnit, nemůže to totiž učinit jinak než
prostřednictvím svého mozku, tedy propojení neuronů, resp. pohybu mikročástic
z hlediska fyziky mikrosvěta.
Člověk či
jiný živý tvor, který zabije jiného živého tvora na základě objektivní
možnosti náhodného pohybu, tj. volných vazeb jeho mozek tvořících mozkových
buněk-neuronů a je tvořících mikročástic, se dostává do zajetí pevných vazeb
mikročástic, potažmo mozkových buněk, jejichž účelem je odčinit tento hřích.
Tyto hříšné pevné vazby mozkových buněk se projevují jako jejich obava ze
msty a msta příbuzných mikroorganismů za způsobenou smrt živých buněk těla
zabitého živého organismu, na kterou mohou mozkové buňky viníka odpovědět
tvorbou tukových zásob, lakotou, psychickou nemocí, stupňováním zabíjení,
alkoholismem apod.
e) Proč se člověku nechce zemřít http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=591 : Prečo sa človeku nechce zomrieť,
Člověku se
nechce umírat, protože cítí bolest, a to tělesnou z důvodu poruchy jeho těla,
a rovněž tak duševní z důvodu poruchy jeho psychiky, která představuje model
světa obsažený v jeho mozku. Člověk cítí duševní i tělesnou bolest díky
činnosti jeho mozku, který obsahuje jím vnímaný model světa, ve kterém tento
člověk existuje. Jiná by ovšem byla zřejmě situace, kdyby tento člověk při
poruchách jeho těla či psychiky, cítil v mozku slast. Podle mého názoru je
tato bolest člověka, kterou cítí při své smrti, řešitelná s pokrokem vědy,
kdy bude možné dle genetického kódu jediného přeživšího živého organismu
zrekonstruovat všechny zemřelé živé organismy.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď: Podle mne
není vůbec jisté, že po smrti následuje nic, jinými slovy, že se člověk
nepřesune z viditelného do neviditelného světa.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
f) Přišel jsem na to, v čem je iluze křesťanů http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=634 : Prišiel som na to, v čom je ilúzia kresťanov.
Podle mého
názoru je veškeré jednání živých organismů i člověka determinováno, resp.
předem určeno pohybem mikročástic v mikrosvětě, který je však dle poznatků
moderní fyziky (Heisenbergovi vztahy neurčitosti) pouze náhodný, resp. daný
pouze do určité míry pravděpodobnosti. Zároveň si myslím, že pohybem
mikročástic v mikrosvětě je determinováno jak tělo, tak duše člověka, která
má tělesnou povahu, neboť psychika člověk je zřejmě umístěna v jeho mozku,
který opět představuje pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta. Lidské
jednání, které se řídí příkazy mozku, tak závisí na tom, která myšlenka v
mozku se bude vyznačovat takovou silou, aby mozek dal příkaz ostatnímu tělu k
určitému chování. Základem subjektivní svobody člověka je pak střetávání
různých myšlenek v mozku, aby převládla ta nejsilnější, tento střet v mozku
má zároveň podobu volného či pevného propojení neuronů napodobující pohyb
mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta, je nezávislý na samotném člověku a
nelze předem na 100% určit jeho výsledek vzhledem k Heisenbergovým vztahům
neurčitosti pohybu mikročástic (jedná se o základ objektivní podstaty
subjektivní svobody člověka). Chce-li člověk své jednání nějak ovlivnit,
nemůže to totiž učinit jinak než prostřednictvím svého mozku, tedy pohybu
mozkových buněk-neuronů, resp. mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Mikročásticemi
chápu částice viditelné pouze po zvětšení mikroskopem, dle mého názoru tyto
mikročástice jsou pak složeny z dalších mikročástic a tyto mikročástice jsou
opět složeny z dalších mikročástic atd. nekonečněkrát. V konečném důsledku se
tak dostáváme k mikročásticím o nulové hmotnosti, vyznačujících se zřejmě
absolutní nepřítomností hmoty, mohlo by se jednat o fotony světla v klidu
nebo o rychlosti nižší, než je rychlost světla c, fotony totiž mají podle
fyziky nulovou klidovou hmotnost, a zároveň reálně existující body našeho
časoprostoru. Protože z takto definovaných mikročástic o nulové hmotnosti je
složena všechna hmota, musí být pohyb této hmoty determinován pohybem
takovýchto mikročástic. Zároveň protože veškerá skutečnost (hmota,
elektromagnetické vlnění, absolutní vakuum) je složena z bodů časoprostoru,
je veškerý pohyb skutečnosti zároveň podle mého názoru determinován pohybem
všech bodů časoprostoru.
Reakce
noemus:
Ahoj Dalibore
To jsou dost neortodoxní představy, ale
když už rád fantazíruješ, tak by to chtělo, aby tvé fantazie byly alespoň
konzistentní. A trochu by ses měl také orientovat v tom, o čem mluvíš.
Myslím, že se na tebe zatím nesnesla drtivá kritika jen proto, že tu zřejmě
panuje zimní lenivá atmosféra.
Myslím si, že ne jen křesťané žijí v
iluzích, spíše bych řekl, že drtivá většina lidí, ne-li všichni, si neustále
vytváří iluze o světě, o sobě, o minulosti. Takže v tomto kontextu mi iluze o
Bohu nepřipadají nijak zvláštní. Skoro bych řekl, že dělat si iluze o něčem
je pro člověka příznačné. Já osobně se snažím nedělat si o sobě a o světě
iluze, ale je to jen snaha a ne vždy se to daří. Náboženství má kromě toho tu
výhodu, že je to institucionalizovaná a promyšlená iluze, která má
sjednocující i inspirativní účinky. Dává lidem pocit sounáležitosti,
potřebnosti, smyslu, atd.
Má
odpověď:
Myslím si,
že nekonečně malá část je 0, příkladem může být geometrie a měrné jednotky.
Vezmeme-li bod prostoru, má nulové rozměry, vezmeme-li nekonečně bodů
prostoru, které následují za sebou, dostaneme nenulové rozměry přímky, čili
nekonečněkrát malá část rozměru přímky (tj. bod prostoru) má nulový rozměr.
Na druhé straně s tebou souhlasím, že ani absolutní vakuum by v tvém pojetí
nešlo označit slovem nic, protože obsahuje části (prostoru), i když tyto
části, v konečném důsledku body časoprostoru, mají nulovou hmotnost (viz výše
příklad bodu jako nekonečně malé části přímky).
Reakce
noemus:
quoted:
Post of Dalibor Hrůza quoted:
Na druhé straně s tebou souhlasím, že ani
absolutní vakuum by v tvém pojetí nešlo označit slovem nic, protože obsahuje
části (prostoru), i když tyto části, v konečném důsledku body časoprostoru,
mají nulovou hmotnost (viz výše příklad bodu jako nekonečně malé části
přímky).
quoted: quoted:
Moje
odpověď:
Ponechme stranou
mé i tvé spekulace o bodu časoprostoru jako částici o nulové hmotnosti.
V případě
bodů o rozměru 0cm přímky o rozměru 1 cm mám tedy na mysli dělení nespočetným
nekonečnem, tedy dělení, které by proběhlo v nekonečném čase, nebo v každý
časový okamžik (v nulové intervalu času) by proběhlo jedno dělení hmoty.
Doplnění
mé odpovědi:
Je-li nějaký
Bůh, který stvořil přírodu, pak by měl být prvotně poznáván vědeckým
zkoumáním přírody samotné, nikoliv ze svatých či posvátných textů, jako je
např. Bible apod. Je tomu tak, protože v případě přírody jde o případné
bezprostřední Boží dílo a v každém takovém bezprostředním díle lze poznat
bezprostředně jeho tvůrce, jeho vlastnosti, myšlení či moc.
g) Jak vidím vinu, trest a
odpuštění pro zločince http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=644 : Jak vidím vinu a trest pro zločince
Nejdříve k
důvodům páchání zločinů. Příkaz k veškerému jednání, tj. i k jednání, které
naplňuje skutkovou podstatu některého zločinu, dává člověku mozek, resp.
psychika (duše). Chce-li člověk svou vůlí, rozumem nebo citem zabránit tomu,
aby sám spáchal zločin, děje se tak opět na příkaz mozku, resp. psychiky
(duše). Má-li člověk chybnou představu o skutečnosti má ji opět obsaženou v
mozku, resp. psychice (duši). Člověk sám nemůže zevnitř ovlivnit obsah či
příkazy svého mozku, resp. psychiky (duše), aniž by mu k tomu dal myšlenku či
příkaz opět jeho mozek, resp. psychika (duše). Nedokonalost mozku, resp.
psychiky (duše), který je buď sám špatný (nemocný) nebo který má špatná
vstupní data a nedokáže je rozeznat pomocí jejich rozporu se správnými daty,
je jedinou příčinou veškeré zločinnosti. Nedokonalost mozku, resp. psychiky
(duše) může být napravena podle mého názoru správnou výchovou, tj.
zkušeností, kdy na základě logické souvislosti stále se zvětšujícího množství
vstupních dat získaných zkušeností uložených v nedokonalém mozku, resp. psychice
(duši) člověka je tento schopen odhalit chybná data či chybné činnosti mozku,
resp. psychiky (duše). Jediná vina živých tvorů je tak dle mého názoru v tom,
že se narodí s méně nebo více dokonalým mozkem, resp. psychikou (duší), jehož
činnost on sám bez příkazu tohoto mozku, resp. psychiky (duše) nemůže nijak
ovlivnit, jediná možnost nápravy nedokonalého mozku, resp. psychiky (duše) je
možná s rostoucí zkušeností (výchovou jinými jedinci nebo přírodou) nebo
jiným zásahem zvenčí.
Co se týká odpuštění viny za špatný
čin, tak je z hlediska Filosofie rovnováhy třeba rozlišovat zlé činy, které
mají za následek smrt živého tvora (člověka, živočicha, hmyzu, rostliny,
houby, živé buňky, bakterie či viru apod.) a jiné zlé činy, které takový následek
nemají, jde zejména o majetkové trestné činy, které neuvrhly poškozeného nebo
jiného živého tvora do nebezpečí smrti. Budu parafrázovat jedno vulgární
české přísloví, které říká, když nejde o život, jde o nic. Jiné české
přísloví říká, kdo se smrtí zachází, ten smrtí schází. Bible, 2. kniha
Mojžíšova zase uvádí: "Jestliže o život přijde, dáš život za
život. Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za
spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu." (Ex 21,
23-25) Proto lze majetek státem vyvlastnit, znárodnit a poté restituovat,
dluhy lze státem odpustit, jak se dnes u nás děje např. v insolvenčním řízení
dle zák. č. 182/2006 Sb. insolvenční zákon v případě oddlužení dlužníka
nepodnikatele při platební neschopnosti zejména z důvodu nadměrných
spotřebitelských úvěrů, stát by však neměl schvalovat v žádném případě
žádné zbytečné zabíjení živých tvorů. Odpuštění smrti živého tvora je pak
věcí citu, nelze nařídit. Cit znamená, že se odpuštění smrti jakéhokoliv
živého tvora odehrává převážně v nevědomé oblasti jedince, na úrovni
jednotlivých živých buněk aj. mikroorganismů přírody. Zabití živého tvora,
resp. živých buněk jeho těla vyvolává nenávist zabitých a jim blízkých
mikroorganismů, které se snaží zabránit dalšímu zabíjení zabitím a
potrestáním výše uvedeného vraha, např. jeho zabitím, psychickou aj.
chorobou, alkoholismem apod. Náš svět živých tvorů tak ovládají děje, které
se dějí na úrovni živých buněk, bakterií a virů. Živé mikroorganismy pak
odpustí pouze jedinci, který po delší dobu nezabíjí zbytečně žádného živého
tvora, jinými slovy způsobuje co možná nejméně smrti a bolesti živých tvorů,
zabít živého tvora lze pouze při ochraně života jiného živého tvora. Toto
odpuštění má podobu co možná nejmenšího zabíjení a bolesti viníka, smrt
živých mikroorganismů jeho těla nepřichází okamžitě ale je rozložena do co
možná nejdelšího časového období jeho života a v důsledku toho je provázena
co možná nejmenší jeho bolestí. Jedna velká srážka je
tak nahrazena řadou malých srážek mikročástic našeho Vesmíru. Reakce
Miloslav Bažant:
Myslím, že
ke každému jednání dává člověku příkaz jeho mozek, resp. duše, která
představuje člověkovo ego-já, člověk nemůže za to, jaké je jeho ego-Já, resp.
mozek či duše. I když mu jeho mozek, resp. duše či ego dává příkazy, u
kterých si jeho mozek, resp. duše či ego zároveň uvědomuje, že dojde nebo
pravděpodobně může dojít ke zvětšení rozporů ve společnosti, tak to tento
člověk nemůže nijak ovlivnit. Je-li tento příkaz jeho mozku, resp. duše či
ega natolik silný, že donutí člověka ke špatnému jednání, člověk tak jedná.
Reakce
Skidz:
Chtěl bych reagovat na spousty omylu a
doplnit Vaše názory mými myšlenkami.
Ohledně názoru, že člověk je řízen mozkem,
a to je zároveň duší, bych takto jednoznačně neřekl. Jelikož v některých
kulturách věří, že duše je v těle a ne v mozku, zas v jiných kulturách věří,
že mozek je pouze dekodérem duše atd.
Má
odpověď:
Rozum, cit a
vůle existují podle exaktní vědy v rámci hmotného mozku, podle idealistů v
rámci nehmotné duše člověka. Základní otázka spočívá v tom, zda napadání
myšlenek a volba mezi nimi člověkem je objektivní nebo subjektivní proces.
Myslím si, že člověk nemůže subjektivně ovlivnit ani to, jaká myšlenka ho
napadne, ani to, která myšlenka na něj natolik silně zapůsobí, aby podle ní
jednal. V obou případech jde podle mého názoru o objektivní nikoliv
subjektivní proces. Myslím si, že mozek ani duše nemohou napravit v případě
své nedokonalosti nebo nemoci sami sebe bez toho, aby přijímaly podněty z
vnějšku mozku nebo duše (tyto podněty označuji zkušeností).
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Chtěl bych
opravit své myšlenky, protože jedna věc je předpoklad, že pohyb mikročástic
determinuje pohyb vší hmoty a podle mého názoru i duše, kdy se díváme na duši
z objektivního hlediska, a jiná věc je tento předpoklad správně promítnout
psychologicky, tedy ze subjektivního hlediska určitého člověka. Tedy:
2.) Jednáli
volně vnímáním celé skutečnosti ve všech jejích souvislostech, tedy bez
duševních komplexů nebo instinktů u zvířat.
Doplnění
mé odpovědi:
Přijmeme-li
z vlastní zkušenosti předpoklad, že člověk nemá vliv na to, jaká myšlenka ho
napadne, jaké smyslové vjemy pociťuje ani co cítí ani jak má dokonalý rozum
ani co je rozumné. Jedná se zde o objektivní danosti duše, resp. mozku
člověka a v případě rozumnosti o objektivní danost přírody, které podle mého
předurčuje pohyb mikročástic v mikrosvětě.
Reakce
Skidz:
Dalibore,
Vše co děláš a co se děje kolem tebe je
dané a předem sepsané a to tě vede k činu, který by ti v jiné skutečnosti byl
proti srsti a kdyby to zaleželo čistě jen na Tobě (duši resp. mozku) jednal
bys s největší pravděpodobností jinak.
A pokud by jsme ji zpět získali, byla by to
skutečné svoboda našeho myšleni?
Má
odpověď:
Skidzi,
h) Myslíte, že jde dokázat existenci Boha http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=648 :
Mýslíte, že jde dokázat existence Boha?
V Boha spíše
věřím, protože to tak cítím. Nemám proto žádné důkazy. Existenci Boha mi
pouze naznačuje nucený, resp. více pravděpodobný pohyb přírody k zdokonalení
jedinců (evoluce) a nucený pohyb duše, resp. mozku k vyřešení rozporů modelu
světa v ní obsaženém, tedy k souladu tohoto modelu světa daný podle mne u
každého jedince. Obojí je dobré a mohlo by být tedy od Boha. Jiný přímý ani
nepřímý důkaz existence Boha nemám.
Reakce Gato:
Bůh je také superinteligence. Bezchybný
rozum. Představ si hráče šachu, který nikdy neudělá chybu a vždy vyhraje svou
partii. Žádný mistr světa nedosáhl ani 85procent vítězství ve svých partiích.
Bůh však je 100pr. úspěšný. Věřící uctívají tento dokonalý logos a ví, proč
to dělají, a žádnému nesmyslu tudíž nepodléhají!
Má
odpověď:
Příroda však
není 100% rozumná, viz slepé vývojové větve jako vymření dinosaurů apod.
Proto ani stvoření přírody se nevyznačuje 100% rozumem, spíše podle mého
názoru jde o zdokonalení cestou pokusu a omylu více či méně svobodných, resp.
náhodných dějů přírody.
Reakce
noemus:
Dokázat existenci X, můžeš jen tehdy, když
je X přesně definováno. I potom však musíš vycházet z určitých premis, které
dokázat nemůžeš.
Definitivní důkaz bude možný jen, pokud se
věřící toužící po důkazu na nějaké závazné definici shodnou, a to je podle
mne značně nepravděpodobné, takže tu vždy bude dost prostoru pro víru.
Ještě musím poznamenat, že dokázat neexistenci Boha je podle mne
podstatně snadnější, problém je ale právě v tom, že je možné přicházet se
stále novými dosud nevyvrácenými definicemi. A další problém je také v tom,
že výchozí předpoklady patřící k těmto definicím se obvykle nevyslovují.
Má
odpověď:
Dejme tomu,
že Boha chápu jako všemocnou, vševědoucí a věčnou bytost.
Reakce
noemus:
To ovšem k důkazu ani vyvrácení nestačí.
Proč?
Má
odpověď : S Bohem jsem
se nesetkal tak, abych ho bezprostředně vnímal jako přítomného ve své duši
nebo v hmotném světě, resp. modelu hmotného světa obsaženého v mé duši. Proto
jej nedokáži přesně definovat. Avšak cítím, že by spíše mohl být podstatou
přírody, buď totožný s touto přírodou (panteismus) nebo jako stvořitel
přírody, která by pak fungovala jako jeho prostředek (Boží instrument). Na
základě vlastností přírody jako jeho možného projevu pak mohu říci, že by měl
být všemocný, vševědoucí a věčný, jako je zřejmě i příroda.
Reakce Gato:
Příroda bohužel není 100pr. rozumná,
protože je nebožská. Tato definice proto definuje přírodu jako částečně
božskou a částečně nebožskou, a proto to není božství, které mám na mysli.
Tato příroda je jen lidská.
Má odpověď:
Ještě jsem
chtěl říci, že cítím, že Bůh by měl být dokonale dobrý, a to jak k dobrým tak
i ke zlým, přičemž v obou případech by měli podléhat jeho moci. Tomu
odpovídají vlastnosti přírody, proto si myslím, že za ní spíše může stát Bůh.
Reakce Miloslav
Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Dobrý k dobrým
a zlým, odměňuje dobré a trestá zlé, přičemž to myslí dobře i se zlými při
jejich trestání, tento trest pak není zničující, ale výchovný, aby se zlí
stali dobrými. Takto výchovná je podle mého rovněž evoluce přírody a zároveň
vývoj duše, která nutí člověka, aby pomocí rozumu odstraňoval její rozpory, a
to psychologicky (na základě logiky subjektivní duše) nebo psychiatricky (na
základě materiálně exaktních pochodů mozku).
Reakce
mireke:
Reakce Ace
Rimmer:
S tímto nemůžu souhlasit, věda nedokáže
vyvrátit, či zkoumat existenci nebo vlastnosti boha. Jak zde již několikrát
psal Noemus (a v tomto s ním plně souhlasím ) je velmi problematická již
definice boha . Dle mého názoru věda
boha vůbec nepotřebuje a existuje nezávisle na něm a stejně je na tom i
" bůh " ať již existuje či ne.
1)Svět nefunguje podle toho, jak to
popisuje věda (často pomocí matematiky ) , ale věda se snaží, co nejlépe
popsat, jak funguje svět. S výsledky, které za to stojí, ale ne
absolutně přesně .
Má odpověď:
Jestliže Bůh
by měl být stejně jako příroda všemocný, vševědoucí, věčný a dále také
dokonale dobrý, pak si lze např. představit, že nositelem Božího vědomí a
moci je veškerá přírodní energie, která je rovněž všemocná, vševědoucí,
protože je všetvořící, věčná a dokonale dobrá ke zlým a dobrým (jde o
panteismus). Proto si myslím, že za přírodou stojí spíše Bůh.
Reakce
noemus:
A.Einstein ovšem také prohlásil, že jeho
Bůh je Bohem Spinozovým – věřil tedy, že Bůh dal vzniknout světu a sám se
světem stal a dále již do něj nezasahoval - šlo tedy o panteismus. To je
podle mne docela důležité vědět.
Reakce
Fallout:
Pokud někdo věří v boha, měl by také
uvést jasný argument, proč tomu tak je. Můžu taky tvrdit, že na Marsu jsou
neviditelný pajčvajlíci, protože jsem cítil jejich přítomnost tam, a nikdo mi
to nevyvrátí, protože jednak neviditelné nikdo nevidí a druhak pajčvajlíci
nejsou nijak definovaní, takže byste měli uznat možnost, že skutečně můžou
existovat (komu to zní absurdně nechť, hodí kamenem).
Ace Rimmer - ,,je velmi problematická již
definice boha". To už tak s definicemi bývá, jsou většinou
problematické.
Má
odpověď:
Reakce Gato:
Věda nemá žádné důkazy o neexistenci boha.
Věda zkoumá jen hmotu. Psychologie by mohla být blízko poznání boha, protože
zkoumá lidskou duši.
Skutečný je jistý, nevymýšlený, prožívaný.
Já vidím problém v tom, že na úrovni
rozumu, intelektu nebo citu není možné boha dokázat.
Reakce
Fallout:
Nezakládá na faktech? Naopak.
Antropologie staví možnost skutečné existence boha na hlavu, protože nám
ukazuje, jak si člověk boha postupně vymýšlel, a to dost přesně. Ukazuje, kde
se vzalo toto náboženství a proč.
Má
odpověď:
Tvůj
prožitek pajžvajlíků na Marsu je pouze subjektivní. Jestliže však 40% vědců a
nejméně tolik lidí, kteří mají jiné povolání, ve svém nitru cítí a pomocí
nepřímých důkazů rozumem myslí (tyto nepřímé důkazy však netvoří podle mého
názoru uzavřený kruh, aby bylo možno existenci Boha dokázat nebo vyvrátit),
že Bůh spíše je bez toho, aby ho viděli, slyšeli či jinak bezprostředně
cítili, pak se jedná o cosi objektivně daného. Přesto může jít jak o hromadný
klam, tak i o hromadný pravdivý cit, který proniká za hranice rozumu.
Odpověď
Gato:
Já vycházím z pravdy Atma je Brahma. Duše
je SOUPODSTATNÁ s Bohem (Brahma).
Odpověď Ace
Rimmer:
quoted:
Post of Fallout
To není to, co jsem měl na mysli , navíc to
není zkoumání boha , ale člověka (jeho psychiky , kultury ... ) .
Post of Fallout
Důkazy se vyvíjí stejně jako věda. Tím chci
říci , že člověk nachází nové otázky s tím, jak si zvyšuje znalosti.
Byly časy, kdy teorie o tom, že je Země placatá byla zcela dostačující, dokud
někoho nenapadlo si položit otázku, proč mizí lodě za horizontem.
quoted:
Post of Fallout
Taky si myslím, že velká většina lidí v
tomto trpí sebeklamem .
Post of Fallout
Neznám žádný výzkum, který by přímo, či
nepřímo souvisel s existencí boha. Zpochybněno bylo maximálně to, co si o
bohu společnost myslela.
quoted:
Post of Fallout
Kdyby byl bůh přesně definovatelný tak, jak
by jsi ho rád viděl, tak by to nebyl bůh, ale živá bytost nebo přírodní jev.
Jestli si boha představuješ jako vousatého staříka, tak se tvé skepsi vůbec
nedivím. Já si pod pojmem bůh představuji spíše něco jako "tvořivou sílu
Vesmíru", něco co dává smysl existenci Vesmíru ...
Post of Fallout
Co se týče vědomí, tak mě ani nenapadá
metoda, která by prokázala jeho existenci u jiné osoby, než jsem já.
quoted:
Post of Fallout
Dle mého názoru ani neexistuje nic, co by
existenci boha vylučovalo
Post of Fallout
Těžko říci, ale řadě lidí tato hypotéza
hodně usnadňuje život , na druhou stranu mnoha jiným ho i vzala a bere dodnes
. Motto:
Všechno je jinak
Má
odpověď:
Podle mého
názoru Gato věří, tedy cítí, že Bůh existuje, a Ace Rimmer cítí, že Bůh
neexistuje, ani jeden z nich nemohou podle mého názoru subjektivně ovlivnit,
co cítí (jde o objektivní danost). Oba se však snaží svůj cit o existenci
nebo neexistenci Boha rozumově dokázat, což podle mého názoru není možné,
protože jediné, co mohou použít jako důkaz, je jejich model světa obsažený v
jejich duši, resp. mozku.
Odpověď Ace
Rimmer:
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Tohle bych netvrdil. Já si spíše myslím to
, že vím , že nic nevím . Nevím
jistě , který filosof tohle řekl, ale je v tom kus pravdy .
Má
odpověď:
Ace Rimmer-
částečně s tebou souhlasím, a to tak, že vím, že nic jistě nevím, protože
jediným prostředkem k poznání skutečného světa je model světa obsažený v mé
duši, resp. mozku. Přesto si však dovoluji spekulovat a parafrázovat myšlenku
německého filosofa Georga Wilhelma Friedricha Hegela, že "Co je rozumné,
spíše existuje a, co spíše existuje, je rozumné". Jinými slovy jediný
důkaz skutečnosti určité myšlenky v mé duši (která mně nezávisle na mé vůli
napadá) je, že tato myšlenka je v logickém souladu s ostatními myšlenkami,
které tvoří model světa obsažený v mé duši, resp. mozku.
Reakce
Fallout:
Já necítím, že bůh neexistuje. Jen
neexistují žádné důkazy, že by existoval. A cokoliv co se snaží tvářit jako
důkaz, bylo dávno vyvráceno. Jediné co zbývá, je jakási ,,mystická"
zkušenost, poslední bašta vzdoru zastánců boha, která je ekvivalentní mým
neviditelným příšerkám na Marsu.
Reakce Petr
1234:
Dokázat Boha je naprostý nesmysl, který
plyne již z povahy Boha. Bůh je objektem víry - alespoň Bůh křesťanů, židů a
muslimů, popř. dalších. Boha filosofů a matematiků možno dokazovat
donekonečna, těžko někoho přesvědčí. Nicméně,alespoň ukazují dobré důvody pro
to, proč by víra nemusela být až tak iracionální. Nicméně víra - to je krok
do absurdna. Všechny "racionální" argumenty pro víru v Boha
nacházejí svůj odraz v podobně "rozumných" důvodech pro ateizmus.
Nechme Boha víře.
Moje
odpověď:
Souhlasím s
tím, že víra v Boha je věc citu a nikoliv rozumu, že skutečnosti, jimiž
rozumově dokazujeme existenci Boha, jsou jen nepřímé důkazy, které netvoří
logicky uzavřený kruh, a tedy nic jistě nedokazují. Stejně tak však nelze
podle mne dokázat Boží neexistenci a ateizmus je tak rovněž věcí citu a
nikoliv rozumu.
Reakce
Fallout:
Proč myslíš, že ateizmus je věcí citu a
nikoliv rozumu?
Má
odpověď:
Falloute,
Reakce
Miloslav Bažant:
Falloute.
Reakce Gato:
Slávo,
Má
odpověď:
Gato,
Reakce
Miloslav Bažant:
Většinou na tvoje vstupy neodpovídám,
protože je to zatraceně těžké. Tvoje myšlenkové skoky jsou tak velké, že není
možno téměř odpovědět na jedinou větu. Na začátku věty nadneseš problém a ve
druhé části je to bez upozornění o něčem jiném. Občas do toho zamícháš hýbání
mikročástic a já už dál ani nečtu. Zde jsem ale narazil na cosi, co mne k
reakci pobídlo. Je to zmínka o rozumnosti. Nejspíše máš dojem, že každý ví co
rozumnost je, ale představ si, že já to nevím. Zkus tedy rozumnost nějak
definovat, vysvětlit mně hloupému co rozumnost je, nebo chceš li, pak řeknu,
co si pod tímto slovem představuji a ty mne třeba můžeš opravit.
Být rozumný hezky zní, ale jedná se vždy o
hodnotu nižší rozumu.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore. i) Lze učinit všechny lidi šťastnými http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=649 :
Lze učinit všechny lidi šťastnými?
Má
odpověď:
Úplné štěstí
lze podle mne zažít v dokonale souladné společnosti, kde budou v souladu
všichni a všechno, tedy všichni lidé a ostatní živé organismy a neživá
příroda. Takováto souladná společnost dle mého názoru předpokládá svobodnou a
skutečnou dohodu všech živých a mrtvých (oživených na základě zachovalého
genetického kódu jakéhokoliv živého jedince) organismů o všech otázkách,
které zároveň zcela ovládnou přírodu. K takovéto dokonalosti dle mého názoru
směřuje s větší pravděpodobností evoluce přírody v nekonečném čase.
Čím více je
(logicky) souladný model světa obsažený v lidské duši, resp. mozku, tím je
podle mého názoru určitý člověk šťastnější a zároveň tím více se tento člověk
podle mého názoru přibližuje dokonalému poznání skutečného světa. Čili
shodnou-li se všichni nebo valná většina dotčených lidí na určité myšlence,
protože jde o exaktní poznání přírody, a skutečně jde o takovéto exaktní
poznání přírody (je v souladu s myšlenou přírodou), pak jde podle mého názoru
vysoce pravděpodobně o skutečnost existující ve skutečném světě a člověk se
stává šťastnější.
j) Jde objektivně vyjádřit cenu určité věci http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=651 :
Jde objektivně vyjádřit cenu určité věci?
Podle mého
názoru objektivní cena určité věci je buď subjektivní podle toho, o kolik
zmenšuje celkovou sílu srážek, resp. konfliktů určitého jedince (tzv. cena
obliby), a nebo objektivní podle toho, o kolik zmenšuje celkovou sílu srážek,
resp. konfliktů celé společnosti (tzv. tržní cena).
Reakce
Miroslav Bažant:
Dalibore.
Reakce Noemus:
quoted:
Jde
objektivně vyjádřit cenu určité věci?
Má odpověď :
Podle mého
názoru je člověk spokojený, není-li vystaven vnějším (ze svého okolí) ani
vnitřním (duševním a tělesným) konfliktům, sporům, srážkám, v tom případě je
spokojený a nic nepotřebuje kupovat. Chce-li koupit nějakou věc, pak mu má sloužit
k odstranění těchto vnitřních či vnějších konfliktů. Proto lze říci, že s
každou určitou věcí je spojeno určité snížení celkové síly jeho vnitřních či
vnějších konfliktů. Proto podle mého názoru lze říci, že cenu věci z
hlediska určitého jedince (tzv. cenu obliby jedince) lze objektivně změřit
jako sílu, o kterou poklesne celková síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů
(tzn. potřeb) při koupi této věci tímto jedincem. V případě, že dojde při
této koupi k předlužení jedince, tak síla jeho vnitřních a vnějších konfliktů
při pořízení této věci zpravidla stoupne nikoliv klesne.
k) Má filosofie a metafyzika pojmového jazyka http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=653 :
Má filosofie a metafyzika pojmového jazyka
Z více či méně dokonalého modelu tohoto
světa obsaženém v naší duši, resp. mozku tvořeného subjektivními smyslovými,
pojmovými a citový obrazy dějů, osob, věcí apod., lze podle mého názoru
zkonstruovat pojmový jazyk na základě
následujících základních obecných pojmů. To jest stejnost, úplná různost,
podobnost (čili částečná různost a částečná stejnost) a souhrnný pojem. Takto si osvojuje jazyk rovněž malé dítě,
které se učí jednotlivá slova, má tedy poznat, nejdříve co je to (za pojem),
s tím souvisí jeho poznání, co to není (za pojem) a zároveň co všechno
lze pod určitý pojem podřadit a co již pod tento pojem podřadit nelze, i když
jde o podobný jev. Tyto pojmy lze vyjádřit následujícími rovnicemi
1.) a≠b jde o úplně
různé pojmy a a b dějů, věcí, osob apod., např. pes a stůl
2.) a,
a+c (a zároveň c je zanedbatelné vzhledem k a) jde o stejné
dva pojmy a a zanedbatelný pojem c dějů, věcí, osob apod., např. stejný pojem jezevčík pro dva psy
určitého druhu
3.) a,
a+c (a zároveň c není zanedbatelné vzhledem k a) jde o dva
podobné pojmy a a a+c a nezanedbatelný pojem c dějů, věcí, osob apod., např. dva podobné psi různého druhu jako
vlčák a jezevčík
4.) a+b
jde o
souhrnný pojem dvou různých pojmů a, b
např. souhrnný pojem zahrnující pouze pojmy
pes a stůl
Přijmeme-li
hmotný svět jako skutečnost, která se odráží v naší duši, resp. mozku jako
více či méně dokonalý obraz světa, pak je možné říci, že hmotný svět je určen pohybem všech mikročástic, v
konečném důsledku o nulové hmotnosti jako bodů časoprostoru. Hmota podle mého názoru představuje
nekonečný počet bodů časoprostoru o nulové hmotnosti a nenulové rychlosti
menší než rychlost světla c, světlo,
resp. elektromagnetické vlnění v našem Vesmíru představuje zřejmě konečný
počet bodů časoprostoru o nulové hmotnosti a rychlosti světla c, absolutní vakuum pak představuje jedinou
nehybnou částicí (bod časoprostoru) o celkové nulové (relativistické a
klidové) hmotnosti, příp. roztaženou do časoprostoru jako neabsolutní vakuum.
Každý děj, osobu, věc apod. jako celek
lze pak charakterizovat fyzikálním vztahem pro hybnost p=mv, kde p je vektor
hybnosti, m hmotnost a v je
vektor rychlosti, a zároveň hodnota
vektoru p je dána součtem hybností je tvořících částí (tj. hybností
člověka např. součtem hybností částí těla, orgánů, živých buněk, atomů atd.),
v konečném důsledku jde o hybnost p=p1+ p2+p3+ .........+p∞,
což je hybnost je tvořících všech bodů časoprostoru.
Z výše uvedeného pohledu jsou dílčí
vlastnosti každého děje, věci, osoby apod. zcela dány počtem, hmotností,
rychlostí a uspořádáním (organizací, např. v rámci atomů, živých buněk,
orgánů apod.) je tvořících bodů časoprostoru jako částic o nulové hmotnosti.
Protože dle Heisenbergových vztahů
neurčitosti nelze přesně určit polohu a hybnost určité mikročástice,
neboť jde do určité míry pravděpodobnosti o náhodu, lze říci, že rovněž vznik pojmů charakterizujících veškeré vlastnosti
každého děje, věci, osoby apod. dle vztahů hmotnosti, rychlosti, počtu a
uspořádání je tvořících bodů časoprostoru je do určité míry pravděpodobností
věcí náhody. Touto náhodou podléhající zákonu pravděpodobnosti lze odůvodnit různost avšak zároveň i podobu všech jazyků, bez ohledu na to
vznikají-li izolovaně nebo jsou-li v intenzivním vztahu. Přičemž intenzivní
vztah jazyků v dnešní době mohutného rozvoje komunikačních prostředků
přispívá při vzniku nových pojmů k
vyrovnávání slovní zásoby a zároveň se tak často děje přejímáním cizích
slov do vlastního jazyka a dochází tak ke kosmopolizaci těchto různých jazyků.
Přičemž tyto pojmy vzniklé ve skutečnosti jako popis vztahů
hmotnosti, rychlosti, počtu a uspořádání mikročástic určitého existujícího
děje, věci, osoby apod. mohou být následně použity jak pro popis existujících skutečností tak i přeneseně pro popis pouze
myšlených jevů jako prostředku odhalení skutečnosti či jako prostředku
vytvoření modelu čistě fiktivního světa.
Překročit
fenomén pojmového jazyka v lidském myšlení je dle mého názoru možné
pouze matematickým popisem každého pojmu děje, věci, osoby apod. pomocí
hodnot a matematických vztahů zobrazujících danou skutečnost pomocí počtu,
hmotnosti, rychlosti a uspořádání (organizací, např. v rámci atomů, živých
buněk, orgánů apod.) ji tvořících bodů časoprostoru jako částic o nulové
hmotnosti. Na základě shora uvedených vztahů lze přepsat shora uvedené pojmové rovnice stejnosti, úplné
různosti, podobnosti (čili částečná různost a částečná stejnost) a souhrnných
pojmů s použitím výše uvedeného vzorce pro hybnost p=mv, kde p je vektor hybnosti, m hmotnost a v vektor rychlosti, následovně:
ad.1) m1v1≠m2v2 pro různost ad.2.) m1v1, m1v1+m3v3
(a zároveň m3v3 je zanedbatelné vzhledem k m1v1) pro stejnost ad.3) m1v1, m1v1+m3v3
(a zároveň m3v3 není zanedbatelné vzhledem k m1v1) pro
podobnost
ad. 4) m1v1+m2v2 pro souhrnný pojem
Srovnáme-li shora uvedenou
filosofii jazyka s filosofií
jazyka Aristotela, lze říci, že v případě hmotnosti jde o látku a v případě rychlosti a zejména
jejího směru jde o formu, v
případě písmene a=m1v1 jde
o esenci, tedy bytnost, jsoucno
zobrazované v daném pojmu, v případě a+c=m1v1 +m3v3 (a zároveň m3v3 je zanedbatelné vzhledem k m1v1) jde o jednotlivinu, případek, akcident a v případě a+b=m1v1+m2v2 ,
jde-li o nejobecnější souhrnný pojem všech esencí, jde o celou bytnost, jsoucno dle pojetí Aristotela.
Chápeme-li Boha jako čistou formu bez látky, resp. prvního hybatele, pak je
nutné rozdělit skutečnost na čistě kinetickou energii bez obsahu hmoty jako
je tomu v případě světla, resp. elektromagnetického vlnění, jehož energie
je dle Einsteinovi Speciální teorie relativity tvořena pouze kinetickou
energií, které pak představuje tuto čistou formu, prvního hybatele, tj. Boha,
a dále na látku bez formy, čistě
potencionální energii, která již nemůže být přeměněna na kinetickou energii.
V tomto případě půjde o absolutní
vakuum, tedy nehybné body časoprostoru o nulové hmotnosti a rychlosti,
které nemají tudíž žádnou kinetickou energii. Kinetická energie ať již v podobě čisté kinetické energie čili světla nebo
v podobě potenciální (kinetické) energie, tedy v podobě jiného druhu energie
přeměnitelné na kinetickou energii je
pak věčná dle zákona zachování energie.
Vznik světa
si lze poté představit jako srážku světla, resp. elektromagnetického vlnění s
absolutním vakuem, přičemž bodům časoprostoru o nulové rychlosti a nulové hmotnosti,
které tvoří toto absolutní vakuum, by byla tímto světlem, resp.
elektromagnetickým vlněním udělena nenulová rychlost maximálně pak rychlost
světla. * Toto
pojetí vzniku Vesmíru odpovídá biblickému aktu Božího stvoření nebe a Země
z ničeho, odpovídá rovněž aristotelovské teologii a zároveň prvnímu
rozumovému důkazu Boží existence dle Sv. Tomáše z jeho díla Suma
teologická o prvním hybateli, podle kterého musí vše, co je pohybováno, být
pohybováno něčím jiným.
Doplnění
mé odpovědi:
Bytí je
podle mého názoru pouze nejobecnější pojem, pod který patří všechny ostatní
pojmy možná kromě těch pojmů, které nejsou, a tudíž je řadíme k pojmu
ne-Bytí. I když pojem ne-Bytí lze možná rovněž podřadit pojmu Bytí, protože
lze v pojmovém jazyce rovněž říci, že nic jest (ničím).
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=660&whichpage=2 : Jak používat dialektiku k řešení problémů? )
Reakce IPC:
Pro Dalibora Grůzu.
Má
odpověď:
Jednotlivé body
časoprostoru nazýváme události a matematicky s nimi zacházíme jako se
čtyřvektory. Dráhy bodových částic v prostoročasu pak nazýváme
světočáry. Vícerozměrný objekt vykresluje v časoprostoru tzv. světoplochu.
Reakce
Fallout:
Mohl by jsi nějak polopatě vyložit, co to
je ten pojmový jazyk? Myslíš tím prostě náš běžný jazyk? Ten se dá překročit
poměrně snadno (viz logika).
Má
odpověď:
Pojmovým
jazykem mám na mysli veškerý jazyk běžný i odborný.
*Pozn. Doplnění
mé odpovědi:
Pro IPC,
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662 : Je li bůh, je moudrý? )
Literatura: 1.) Filosofie rovnováhy, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 2.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie.
Praha, Zvon, 1991. 3.) Durant, W., Příběh filosofie, Praha,
Pragma
Reakce IPC:
Pro Dalibora Grůzu.
Má
odpověď:
Pro IPC,
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662&whichpage=2 : Je li bůh, je moudrý? )
l) Směřuje lidstvo ke spáse nebo ke zkáze? http://forum.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=658 :
Směřuje lidstvo ke spáse nebo ke zkáze?
Má
otázka:
Podle mého
názoru s prohlubujícím se poznáním a mocí lidstva lidstvo stojí na rozcestí
vlastního sebezničení nebo rozumnějšího lidstva a světa bez válek. Já,
protože spíše věřím v Boha, si myslím, že k tomuto sebezničení spíše nedojde.
Věříte spíše ve spásu lidstva (tj. rozumnější lidstvo a svět bez válek) nebo
v jeho zkázu (např. světovou atomovou válkou, teroristické útoky pomocí
atomových zbraní)?
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Mirku,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Doplnění
mé odpovědi:
Slávo,
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=649&whichpage=2 : Lze učinit všechny lidi šťastnými? )
Reakce IPC:
Pro Dalibora Grůzu,
Má
odpověď:
IPC, (viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=662 : Je li bůh, je moudrý? )
Reakce
Skidz:
Nemyslím si,že by pro všechny
bylo jednoduší vzít do rukou zbraň. Lidé jsou různí a člověk se musí potýkat
s morálními zákony té či oné skupiny. Pokud jsou přesvědčení, že když někoho
zabiji, nebo následkem jejich činnosti zemře jiný člověk, tak pro něj zrovna
nebude snazší cestou zbraň.
Má
odpověď:
Skidzi,
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
m) Marxismus http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=655 : Materialismus
Peníze jsou
cosi jako akcie státu, když výkonnost ekonomiky státu roste, peníze se mohou
zhodnocovat, když výkonnost ekonomiky státu klesá, peníze se mohou
znehodnocovat.
Slávo,
n) Kolektivní spravedlnost je více než
individuální http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=661 : Kolektivní spravedlnost je více než individuální?
Kolektivní
spravedlnost nebo dobro, kterým je evoluce, má na mysli dobro všeho živého a
teprve v jeho rámci individuální dobro jednotlivce, slovy Bible: abyste
byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré
a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé Matouš 5:45. Evoluce podle mne tedy směřuje ke konečné dohodě všech jedinců dobrých i zlých,
dobro nevinného tak není nadřazeno dobru pachatele zločinu. V ideální
společnosti majetek každého jedince bude odpovídat jeho energičnosti,
vitalitě (dle mého názoru jeho kinetické energii), k čemuž bychom se měli
přibližovat, a to postupným výchovným vzdáváním se majetku ve prospěch
energičtějších jedinců, kteří budou také díky této výchově schopni stále
dokonaleji využít svou energii ve prospěch společnosti. Vzdávání se
majetku zahrnuje rovněž odpouštění vin a dluhů. Zároveň platí, že kdo takto
průběžně odpouští, tomu bude takto průběžně odpouštěno a nakonec odpuštěno v
důsledku vícestranného zápočtu vin a dluhů ve stále se rozšiřující
společnosti založené na dohodě místo donucení.
Reakce Gato:
Je, protože kolektiv tvoří několik
individuí a několik je více než jeden.
Reakce IPC:
Co je větší část nebo celek? Po zodpovězení této otázky následuje: Je kolektiv složen z částí tedy individuí?
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
.
Reakce Gato:
Dalibore.
Budha nazývá tuto spravedlnost dharma. Reakce
Miloslav Bažant:
Gato.
Má
odpověď:
Kolektivní
spravedlnost na rozdíl od individuální spravedlnosti je podle mne v tom, že
příroda neničí okamžitě zlé (zbytečně konfliktní) jedince a nechává jim čas,
aby se napravili. Kolektivní spravedlnost na rozdíl od individuální
spravedlnosti zároveň neodměňuje okamžitě dobré (prohlubující soulad)
jedince, když k zvětšení souladu v okolí jedince díky jeho dobrým skutkům
dochází často až v delším čase.
Reakce
Miloslav Bažant:
Gato.
Reakce Gato:
Skutečná spravedlnost je neskutečná?
Rozporuplná věta. Bůh je také všemohoucí, a proto dokáže rozhodnout. Ta
lidská spravedlnost vychází z nás lidí a proto je tak nedokonalá, jak
nedokonalí my jsme.
Reakce
Miloslav Bažant:
Gato.
Má
odpověď:
Slávo, Gato,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Doplnění mé
odpovědi:
Dobro v
přírodě představuje dle mého názoru evoluce přírody (odpovídající současným
exaktním vědeckým poznatkům), která znamená, že každý minulý, současný a
budoucí přírodní děj znamená evoluční zdokonalení života v přírodě, jinými
slovy každý přírodní děj znamená evoluční zdokonalení společnosti všech
živých organismů, pouze v rámci něj pak zdokonalení určitého živého
organismu. Takto je se třeba dívat, jak na úspěchy určitého člověka tak i
na jeho neúspěchy, na jeho zdraví i na jeho nemoci, avšak i na jeho zrození,
bolest ale i na jeho smrt.
(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=673 : Dobro a zlo. ) o) Živé a neživé http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1375 : Ráj začíná vědeckým pokusem na mé zahradě
Myslím si,
že všechny živé organismy, ať již jde o člověka, živočicha, rostlinu,
houbu, buňku či vir, mají duši, a to v tom smyslu, že disponují více či méně
dokonalým modelem světa. U člověka jde o model světa v myšlení a pojmech
a citový, u živočichů jde spíše o citový model světa, který jim umožňuje, aby
si uvědomovali sama sebe jako jedince (viz Descartovo: Myslím, tedy jsem.),
přijímat smyslové vjemy, pamatovat si alespoň v podobě pocitu, vnímat pocity
např. jako bolest a učit se z vlastní zkušenosti, u rostlin, hub, živých
buněk a virů jde pak zejména o pocitový model světa, který jim umožňuje
budoucí jednání na základě minulé zkušenosti.
p) V ideální společnosti
nebude soukromý majetek http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=663 : V ideální společnosti nebude soukromý majetek?
Člověk by si
měl uvědomit, že veškerý majetek, který má, věci, práva ale i život apod., mu
byl pouze svěřen přírodou či Bohem a v případě jeho smrti o vše zase přijde,
příp. bude muset skládat účty ze svého nakládání (dispozice) s tímto majetkem
za jeho života např. Bohu.
Reakce
Fallout:
Lidé by se právě NEMĚLI pokoušet o utopii.
Neexistence osobního vlastnictví je potlačování přirozené povahy člověka.
A mluvíš o spravedlivém zisku, ale v
podstatě to skoro vůbec nerozvádíš.
Má
odpověď:
Podle mne
existují dva typy hospodářských společenství, jedno představuje hospodaření
rodiny a druhé tržní hospodářství. Co se mne týká, chtěl bych vidět v
ekonomice společnosti více rodinných prvků, více lásky k bližnímu. Zároveň si
uvědomuji, že toho lze snadno zneužít, proto navrhuji výše uvedenou pojistku
spícího latentního vlastnictví, jehož vztahy obživnou v případě, že by člen
této ideální (resp. rodinné) společnosti svého členství v této velké rodině
zneužil.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo k
tvému modelu,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Z toho
plyne:
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Mým cílem
nebylo nahradit (sociálně) tržní ekonomiku státu Společností přátel nějakým
zákonem či jiným donucením, obecně totiž platí, že pouhým donucením neuděláš
z nepřítele či z cizího člověka přítele. Pouze jsem navrhl další typ
společnosti, který by existoval vedle sdružení dle zákona o sdružování
občanů, sdružení dle občanského zákoníku, obchodních společností (jako
v.o.s., k.s., s.r.o., a.s. a družstvo), a evropských společností (jako je
evropská akciová společnost apod.). Hlavním účelem tohoto nového skupinového
organizačního útvaru by bylo spojovat lidi nejen na základě individuálního
ekonomického zisku ale i na základě přátelství.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
O rozdělení
společného zisku by rozhodovala společná jednohlasná (100%) dohoda všech
členů této Společnosti přátel, nikoliv nějaký vedoucí. V případě, že by k
této dohodě nedošlo, pak by nesouhlasící jedinec mohl tuto Společnost přátel
opustit a vzít si svůj vklad + svůj jednohlasně dohodnutý podíl na zisku či
ztrátě z minulých období. Jednohlasná dohoda všech členů Společnosti přátel o
rozdělení např. ročního zisku vždy zahrnuje přátelské hledisko a hledisko
individuálního zisku. Jinými slovy při vznikání této jednohlasné dohody všech
členů Společnosti přátel by výkonný jedinec chtěl větší podíl na zisku než
méně výkonný jedinec, zároveň by však byl ochoten vzdát se části svého zisku
ve prospěch slabých členů této Společnosti přátel z důvodu, že se jedná o
jeho přátele.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Literatura: - Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby
J.W., Ellis N.S., nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994.
Doplnění
mé odpovědi:
V reálné
společnosti se tak střetává dvojí směřování socializace (shora uvedený ženský
princip) a egoizace (shora uvedený mužský princip) jedinců. Každý jedinec přirozeně socializuje silnější, energičtější (dle mého
názoru s větší hybností) jedince, jako je on sám, a egoizuje jedince s nižší
energičností, vitalitou, jako je on sám. U společensky průměrně energického
jedince je tak socializace a egoizace ostatních v rovnováze, u nadprůměrně
energického jedince z hlediska reálné společnosti tak převažuje egoizace
ostatních jedinců, u společensky podprůměrně energického, vitálního jedince
tak převažuje socializace ostatních jedinců.
Utopická
universální (ideální) Společnost přátel tak představuje soulad všech a všeho,
soulad dobra a zla, soulad slov ano a ne, obrazně řečeno soulad Krista a
Ďábla s tím, že tento soulad znamená na jedné straně maximum ano a minimum ne
a na druhé straně maximum ne a minimum ano, čili obrazně řečeno maximálně
špatného a minimálně dobrého Krista a maximálně dobrého a minimálně špatného
Ďábla tak, aby oba mohli být členy stejné (universální) Společnosti přátel.
Reakce Gato:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant: Gato.
Má
odpověď: Slávo,
q) Je způsob, jakým se snažíme pochopit svět
správný? http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=666 : Je způsob, jakým se snažíme pochopit svět správný?
Má
odpověď:
Pavle,
Reakce
Miloslav Bažant:
podle mne jak duše člověka tak předmětná
smyslová skutečnost člověka tvoří jediný celek daný pohybem mikročástic z
pohledu fyziky mikrosvěta. Davide.
Moje
odpověď:
Při
vysvětlení vztahu pohybu mikročástic a lidské povahy odkazuji na moje
vyjádření uvedené v kapitole g) Jak vidím vinu a trest pro zločince . A dodávám
k tomu, protože se můj světonázor opírá o to nejjistější, co v běžném životě
máme, tedy o poznatky (pro lidstvo ze všeho nejužitečnější) exaktní vědy, a
protože nepovažuji obecné filosofické pojmy za exaktní (přesné), jde v
případě mé filosofie o pokus o
fyzikální (exaktní) filosofii, jejímž základem jsou obecné fyzikální aj.
exaktní poznatky a exaktní vědecké pojmy. Vypovídací schopnost obecných
filosofických pojmů je podle mého názoru tak malá, že s jejich pomocí nelze
prakticky nic přesně pojmenovat, zjistit, ani ověřit správnost určité
filosofie, což je zapříčiněno jejich nejvyšší mírou zobecnění, resp.
obecnosti.
Reakce
Miloslav Bažant
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Odpověď
Miloslav Bažant:
Dalibore.
DG
Má
odpověď:
Člověk si
může představit konečný důsledek určitého děje, tj. zda jde o dobro či zlo.
Lidské myšlení má podobu modelu skutečnosti, a to s větším či menším
měřítkem.
DG, Slávo,
(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=673 : Dobro a zlo. ) Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
r) Jsou zde mimozemšťané? http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=671 : Jsou zde.
Miloslave,
s) Nelze jíst nic, co se musí kvůli tomu zabít http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=672 : Nelze jíst nic, co se musí kvůli tomu zabít
V ideální
společnosti založené na 100% svobodné, skutečné a trvalé dohodě všech jejích
členů, kde si budou její členové předávat energii pouhým dotykem jejich
členů, nastane soulad všech a všeho. Zatím doporučuji nejíst nic ze
živočichů, která se k tomu musí porazit. V krajní nouzi lze jíst postupně pouze rostlinná semena a rostlinné
plody, milosrdné mléko (nikoliv mléčné výrobky jako sýry vznikající srážením
mléka pomocí sýřiště získávaným z telecích žaludků), neoplodněná vajíčka,
mršiny, co nejméně evolučně dokonalé živé tvory jako houby a rostliny,
v nejhorším případě zvířata a výrobky výhradně z nich.
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Reakce Gato:
Rostliny nemají žádný nervový systém. I
kdyby rostlinná strava měla ty nevýhody, o kterých píšeš, je lepší než
živočišná. Nevím, proč zmiňuješ Hitlera, pouze rostlinná strava z nikoho
světce neudělá. To byla jedna z pozitivních složek jeho povahy, ty negativní
však převážily.
Reakce
Miloslav Bažant:
Gato.
Má
odpověď:
Vycházím z
toho, že energii obsaženou v potravě získávají živočichové prostřednictvím
štěpení těchto organických látek. Podle mého názoru jde především o
získání kinetické (pohybové) energie, kterou živočichové potřebují k tomu,
aby se mohli pohybovat. Tuto energii lze teoreticky získat pouhým dotykem,
a to zejména v případě, že živočichové budou rovněž existovat převážně v
podobě takovéto kinetické energie. Např. díky budoucí exaktní vědě dojde k
přeměně člověka jako soustavy tvořené převážně potenciální (kinetickou)
energií (tedy jiným druhem než kinetickou energií potenciálně přeměnitelnou
na kinetickou energii) na soustavu tvořenou převážně kinetickou (pohybovou)
energií (např. na světlo, resp. elektromagnetické vlnění). Je zde také
možnost získávání organických látek jako potravy živočichů umělou
fotosyntézou, kterou používají k syntéze organických látek z nerostných
anorganických látek rostliny, kterou však přes značný pokrok exaktní vědy na
tomto poli se dosud nepodařilo uskutečnit.
Má
odpověď:
quoted:
Post of Dalibor Grůza Lze uvést jiný případ z talmudu:
Dva muži se ocitli na poušti s jedinou lahví vody, která stačila k přejití
pouště jen jedinému muži. Mají ji vypít oba a čekat, že je někdo zachrání,
nebo ji má vypít jenom jeden a druhý má čekat, že ho někdo zachrání, případně
má zahynout. Talmud říká, že si ji má nechat majitel. Podle mne by spíše šlo
o to, kdo je silnější nebo kdo umí rychleji běžet.
(viz http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=958&whichpage=1 : etika záchranného člunu ) Organická hmota vyjma fotosyntézy má tu vlastnost,
že se živí sama sebou a nikoliv nerosty. Jinými slovy všechny živé organismy
se živí, resp. požírají navzájem.
1) nesmí vzbuzovat bolest 2) nesmí vzbuzovat strach 3) nesmí vzbuzovat nenávist mezi živými organismy.
(viz též: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=979 : Etika záchranného člunu II. Jsme to co jíme? )
t) Otázka sexu http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=675 : Otázka partnerského sexu?
Má
reakce:
Podle
literatury* existují tři systémy etiky, podle mého názoru existují tři
systémy sexuálního chování mezi lidmi. Jeden systém je systém Budhův a
Ježíšův. Ten zdůrazňuje ctnosti rodu ženského, resp. samičího, považuje
všechny lidi za stejně cenné, vzdoruje zlu pouze dobrem, ztotožňuje ctnost s
láskou a v politice inklinuje k neomezené demokracii (tj. jde o maximální
vyhýbání se srážkám, resp. konfliktům). Další je etika Machiavelliho a
Nietzscheho. Ta zdůrazňuje ctnosti rodu mužského, resp. samčího, hlásá nerovnost
mezi lidmi, uznává rizika boje, dobývání a vlády, ztotožňuje ctnost s mocí a
hlásá dědičnou aristokracii (tj. jde o maximální vyhledávání srážek, resp.
konfliktů). Etika Sokratova, Platonova a Aristotelova popírá univerzální
aplikovatelnost jak ženských, resp. samičích tak mužských, resp. samčích
ctností, rozum má podle nich rozhodnout, kdy má přijít ke slovu láska a
kdy síla.
Nyní se tyto
tři koncepce sexuálního chování pokusím vysvětlit na základě pojmů exaktních
věd. Samec má od přírody zásadně větší energičnost než samice a samice
má zásadně menší energičnost než samec. Chápeme-li energičnost jako
hybnost pak samec s větší hybností je spíše schopen svou silou
srazit samici a samice s menší hybností je spíše díky své
slabosti srážena samcem při jejich vzájemné střetu. (toto plyne
z fyzikálního zákona akce a reakce).
Avšak např.
v lidské společnosti i ten nejsilnější muž může být sražen ještě silnějším
jedincem, příp. jedinci (slovy přísloví: Na každou svini se najde řezník) a
naopak i ten nejsilnější muž, ať je jakkoliv zlý, má zásadně rád své děti (viz
Bible, Nový zákon, Lukáš 11,13: "Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte
svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm,
kdo ho prosí!"). Jinými slovy i ten nejhorší muž v sobě vždy spojuje
výše uvedený mužský a ženský prvek. Vysvětlím-li to pojmy exaktních
věd, i u muže s největší konečnou energičností, resp. hybností na
stupnici energičnosti, resp. hybnosti existují dva hraniční styčné body
jeho vztahů, spodní hraniční bod, tj. jeho chování k osobě o něco méně
energické a horní hraniční bod, tj. jeho chování k osobě o něco více
energické. Např. má-li člověk energičnost 3Jouly kinetické energie,
představuje jeho ženský, resp. samičí prvek energičnosti osoba o 4 a
více Joulech kinetické energie, a jeho mužský, resp. samčí prvek
osoba o 2 a méně Joulech kinetické energie.
Dále bych
chtěl podotknout, že energičnost jedince chápu jako jeho kinetickou
energii, nebo hybnost, nikoliv jako jeho potenciální (kinetickou)
energii, tj. jiný druh energie jako kinetická energie
přeměnitelný potenciálně na kinetickou energii (jde zde např. o
tukové zásoby).
Ve zvířecích
sexuálních vztazích se tak střetává dvojí směřování shora uvedený samičí,
resp. ženský princip a shora uvedený samčí, resp. mužský princip. Každý
jedinec přirozeně používá samičí princip chování vůči silnějším,
energičtějším (dle mého názoru s větší kinetickou energií, hybností)
jedincům, jako je on sám, a samčí princip chování vůči
jedincům s nižší energičností, vitalitou, jako je on sám. U společensky
průměrně energického jedince je tak přirozeně samčí a
samičí princip chování ve vztahu k ostatním v rovnováze, u
nadprůměrně energického jedince z hlediska reálné společnosti tak
převažuje samčí, resp. mužský princip chování ve vztahu k ostatním jedincům,
u společensky podprůměrně energického, vitálního jedince tak
převažuje samičí, resp. ženský princip chování vůči ostatním jedincům.
Použití
mužského, resp. samčího principu podle mne znamená dominantní (vládcovské)
chování a použití ženského, resp. samičího principu submisivní (poddanské)
chování vůči druhým jedincům. Mužský, resp. samčí princip chování znamená v
sexuálních zvířecích vztazích dominanci vůči všem slabším, méně energickým
(samčím i samičím) jedincům a ženský, resp. samičí princip chování
znamená v sexuálních zvířecích vztazích submisivitu vůči všem silnějším, více
energickým (samčím i samičím) jedincům.
V případě
člověka, který byl Aristotelem nazván zoon politicon, tedy společenské zvíře
a sv. Augustinem nazván živočich rozumný a smrtelný, lze hovořit o rozumném
zvířecím sexuálním chování. Tzn. člověk koriguje (omezuje) rozumem své
zvířecí (instinktivní, iracionální, pudové) touhy a chování, tzn. neusiluje o
sex s každým mužským či ženským jedincem, který vůči němu používá shora
uvedený ženský princip, jinými slovy, který je méně energický, nežli je on.
Jedná se o rozumový (racionální) korektiv jeho zvířecího sexuálního chování,
který podle mne plyne z toho, že si chce zachovat přátelství společnosti.
V současné
společnosti tento racionální korektiv zásadně znamená, že rozumný
(racionální) je pouze takový sex, který směřuje k plození dětí, tedy
heterosexualita. Toto rozumové lidské řešení výše uvedených přírodních
zvířecích sexuálních vztahů lze podle mého názoru definovat následovně:
1.) Každý
muž by si měl najít přiměřeně submisivní partnerku, ženu, aby mohl vůči ní
používat shora uvedený mužský, resp. samčí princip chování tedy, aby jeho
sexuální vztah byl jak ze zvířecího (pudového) tak z rozumového hlediska
přirozený. To platí jak o převážně dominantních tak o převážně submisivních
mužích. Každá žena by si měla najít přiměřeně dominantního partnera, aby mohl
vůči ní používat shora uvedený mužský, samčí princip chování tedy, aby její
sexuální vztah byl jak ze zvířecího (pudového) tak z rozumového hlediska
přirozený. To platí jak o převážně dominantních tak o převážně submisivních
ženách. Zároveň by ženy mohly prostřednictvím mimo-partnerských společenských
vztahů snižovat svou zvýšenou energii (zřejmě kinetickou energii, hybnost,
napětí) z jejich více či méně častých souloží s přiměřeně dominantním
mužem a muži by mohli snižovat svou zvýšenou energii (zřejmě kinetickou
energii, hybnost, napětí) prostřednictvím více či méně častých souloží
s touto přiměřeně submisivní ženou. Zde by mělo platit pravidlo shody
rozumného a zvířecího sexuálního chování jedinců.
2.) Napětí z
výše uvedeného nerozumného (úchylného) zvířecího sexuálního chování a
myšlenek jedince (viz např. ad.3.)) dle mého názoru nelze dobře
uvolňovat sebeukájením či úchylným sexuálním stykem, protože v tomto případě
dochází k nerozumnému zvířecímu sexuálnímu chování, který je v rozporu s výše
uvedeným rozumem člověka. Tento rozumový rozpor duše (psychiky) člověka často
neurotizuje. Jde zde o to, aby tito jedinci v těchto případech byli
evolučně zdokonalovaným rozumem schopni regulovat svou kinetickou energii
tak, aby byli schopni srovnat svou energičnost (hybnost, kinetickou energii,
vitalitu) s druhým jedincem, příp. jedinci. V případě shodné
energičnosti jde podle mne o asexuální společenský vztah. Zde u muže i ženy
by tak mělo platit pravidlo přiměřeného možného rozumového omezení zvířecího
pudového chování jedince
3.) Napětí v
případě, jestliže dominantní žena sexuálně žije se submisivním mužem, často
tato dominantní žena či submisivní muž podle mne uvolňují mimomanželským
legálním (zásadně rozumným) či nelegálním (zásadně nerozumným) sexem
v případě dominantní ženy s ještě dominantnějším samčím či samičím
jedincem a v případě submisivního muže s ještě submisivnějším
samčím či samičím jedincem.
Literatura: - Durant,
W., Příběh Filosofie, Praha, Nakladatelství PRAGMA, str. 163 (těsně
pod nadpisem "3. Inteligence a morálka")
Doplnění
mé reakce:
Podle mého
názoru by muž měl být přiměřeně dominantnější (silnější, energičtější) než
žena v jejich vztahu založeném na sexu. Je-li v manželství dominantní žena a
muž submisivní (poddaný), tak manželství podle mne nemůže fungovat.
Submisivní muž pak touží po ještě více submisivnějším protějšku a dominantní
žena touží po ještě více dominantnějším partnerovi. Takové manželství může
mít také podobu, kdy submisivní muž udělá při výplatě stojku (odevzdá všechny
peníze manželce) a dominantní žena mu ještě vynadá či ho zbije. Budu-li
parafrázovat jeden známý výrok, tak podle mne platí: "Hanba mužům,
kterým jejich manželka vládne."
Reakce
Miloslav Bažant
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má odpověď:
Slávo,
Reakce Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď
Slávo,
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
Má
odpověď:
V ideální
společnosti bude rozum a pudy v souladu, toho lze dosáhnout evolučním
zdokonalením člověka, které zároveň znamená v konečném důsledku absolutní
rozumnost pudů, čili soulad všech a všeho, ke kterému dle mého názoru evoluce
směřuje.
Doplnění
mé odpovědi:
Slávo,
Rozumový pud
znamená, že i rozum je jedním z pudů, který se proto vyvíjí živelně a člověk
jej nemůže ovládnout, nýbrž rozum ovládá člověka.
(viz: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=678 : Je rozum nastroj proti prirozenosti cloveka? )
Má
odpověď:
Podle
mého názoru touto správnou stravou, urychlující evoluci sexuálně úchylného
člověka a zbavující ho tak jeho sexuální úchylky jako evolučního pozůstatku
prvohorních oboupohlavních buněk množících se pouze dělením, je jedení ze
všech živých tvorů pouze rostlinných plodů a rostlinných semen. Jde o
neověřenou vědeckou teorii, kterou je třeba v praxi teprve ověřit.
Není
vůbec jisté, zda jedením rostlinných plodů a rostlinných semen spolu s
přípustným množstvím minerálů, např. soli a vody se stane z homosexuála
heterosexuál níže uvedeným urychlením opožděné evoluce, což je pouze má
nepotvrzená exaktní teorie. Je však zcela jisté, že se zachrání mnoho životů
živočichů a rostlin, hub (jedení rostlinných plodů a rostlinných semen je
totiž přirozeným způsobem rozmnožování těchto živých organismů, přičemž
nedochází k jejich usmrcení), kteří by byli jinak zabiti a snědeni, a tak
přispějeme k laskavějšímu světu, ve kterém všichni žijeme. Tento laskavější a
milosrdnější svět by měl být cílem jak pro heterosexuály, kterým z Vašeho
pohledu zdánlivě nic nechybí, tak i pro homosexuály, kteří jsou spolu s
těmito živočichy a rostlinami či houbami sice méně avšak také v dějinách terčem
neustálých útoků a zabíjení ze strany silnější části společnosti.
quoted: Post of Dalibor Grůza
1.) nikdy nezabít žádného živého tvora, zejména člověka
(ani sám sebe) a 2.) člověk má povinnost zabít co možná nejméně (tj.
při ochraně života) živých tvorů, a aby přirozeně co nejméně cítili bolest.
- nechráněný
sex (tj. bez antikoncepce či kondomu), který je zásadně možný z důvodu
nebezpečí pohlavních chorob pouze při dokonalé věrnosti obou partnerů
(otěhotnění je tak plánováno na základě plodných a neplodných dnů
menstruačního cyklu), a nebo - noční
poluci.
- kdy jde
užít chráněný sex (např. různé druhy antikoncepce či kondom) nebo -
masturbovat, tedy se
chovat v rozporu s výše uvedeným pravidlem č.2.), tedy zabít pohlavní buňky
před jejich přirozenou smrtí. Je tomu tak tehdy nejsme-li již schopni
vydržet psychický či fyzický tlak, který na nás vyvíjí naše tělo, případně
prostřednictvím našeho okolí. Dochází tak k obětování pohlavních buněk za
účelem záchrany jiných buněk našeho těla (např. mozkových buněk) a tím i
našeho psychického zdraví, resp. našeho života. u) Automat jako člověk nebo jako Bůh http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=693 : Automat jako člověk nebo jako Bůh
Má
reakce:
Člověku umožňuje vidět celou skutečnost její dvojí model, resp. obraz, a to rozumový model, který představuje pojmový obraz skutečnosti v mozku člověka, a citový model, který představuje tlaky skutečnosti v mozku člověka. Vidící automat by musel mít oba tyto modely, resp. obrazy skutečnosti jako člověk, nebo dokonalý rozum, který by musel umět spočítat rovnice o proměnných rovných nekonečnu (zřejmě 1 a 0 ve strojovém programovacím jazyku) nebo dokonalý cit, který by zachytil každý bod časoprostoru. Výše uvedený dokonalý cit a dokonalý rozum je vlastní podle mne pouze Bohu, pokud existuje. Viz http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=524068 : ČVUT s Toyotou vyvíjejí auto, které vidí, Jan Červenka, 14. 3. 2008 17:15
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore.
v) Můj Bůh je soulad všech a všeho http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=696 : Můj Bůh je soulad všech a všeho
Máme zde
velikonoce, a proto bych rád pojmenoval svého Boha:
Doplnění
mé odpovědi:
Je-li Bůh
dokonale dobrý, jak potom odůvodnit zlo ve světě. Podle mne Bůh miluje hru (člověka stvořil ke svému obrazu, aby ho mohl sledovat jako hru v
divadle, o které dopředu nevíme, jak dopadne a jejíž výsledek nejsme schopni
dopředu ovlivnit). Bůh je však všemocný a vševědoucí, např. jako divák
výše uvedeného divadla nebo jako hráč karet vždy dopředu ví, jak daná hra
dopadne, protože vidí všechny karty všech hráčů, resp. do mozku všech herců a
může jako všemohoucí Bytost tuto hru vždy ovlivnit, aby proběhla, jak si přeje.
Pak však nemůže hrát žádnou hru, protože by dopředu znal a mohl ovlivnit její
výsledek. Protože je však všemocný a miluje hru, může rovněž na určitou
dobu omezit své schopnosti na úroveň obyčejného hráče, obrazně řečeno může na
chvíli zavřít oči své všemocnosti a vševědoucnosti a užívat si hry jako
obyčejný člověk, zvíře či jiný živý organismus. Jakmile je hra příliš
nebezpečná vždy může otevřít tyto oči vševědoucnosti a všemocnosti a
zasáhnout do hry jako deus ex machina v starověkých řeckých dramatech a
přimět dějiny vrátit se na cestu (evoluci) k souladu všech a všeho.
Na všechny
živé tvory a jejich společnost je dle mého názoru nutno nahlížet jako na
energetické spotřebiče, jehož příkladem je např. spalovací motor automobilu.
Z tohoto pohledu je třeba u člověka a jeho společnosti rozlišovat jejich
výkon P=W/t, tedy jimi vykonanou práci za jednotku času, jehož jednotkou je
Joule, jejich účinnost U=P´/P, kde P´ je výkon a P příkon, jejíž jednotkou je
Watt, a jejich škodlivost a užitečnost, tedy škodlivý výkon zbytečných srážek
na jednotku jejich celkového výkonu a užitečnost jako jejich ostatní výkon.
Obecnou
češtinou lze na základě shora uvedených fyzikálních definic říci, že:
Příkladem aplikace
mé politické ekonomie je můj příspěvek do diskuse na: http://www.novinky.cz/diskuse?id=134886&articleId=/clanek/136005-srbsko-navrhlo-rozdelit-kosovo-na-albanske-a-srbske.html§ionId=742 : 24. 3. 2008, 17:27 – BĚLEHRAD, Novinky, ČTK .
Dalšími
příklady aplikace mé politické ekonomie může být náhled na situaci v Izraeli:
Reakce
Miloslav Bažant:
Dalibore. K tomu, co jsi napsal, se vyjadřovat nebudu.
Snad jen tohle."Člověk není stroj a mimo výkon má i jiné stránky svého
bytí, třeba schopnost lásky empatie a podobně.Tyto hodnoty mají někdy mnohem
vyšší hodnotu než jakýsi výkon, dle kterého bys chtěl lidi klasifikovat.
Má
odpověď:
Slávo,
Stream:
Můžu se zeptat, kolik Wattů jste např. dnes
v práci vyprodukoval a případně, jak jste k danému výsledku došel?
Má
odpověď:
Jde zde o
materialistický pohled (podle mého názoru jde zároveň v současnosti o pohled
odpovídající současné úrovni exaktní vědy), který předpokládá, že všechny
jevy v našem světě jsou v konečném důsledku fyzikální jevy, ať jde o živé
organismy nebo neživou hmotu, o kterých platí fyzikální zákony mikrosvěta a
makrosvěta. Tedy, že vlastnosti celku jsou plně dány vlastností jeho
částí.
x) Svět světla http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=725 : Platón a výklad podobenství
Otázka rajis:
Jak byste si vyložili tento Platónův mýtus,
copak se nám snaží tento filosof ukázat? Jedná se o takřka elementární
filosofický textík, zajímá mě, nakolik se ostatní budou slučovat či rozcházet
v jeho výkladu/interpretaci.
,,Skupinka lidí žije v jeskyni, jež má
jediný východ vedoucí vzhůru. Tam žijí už od narození a jsou připoutáni
takovým způsobem, že se mohou dívat jen před sebe. Za jejich zády je malá
zídka, kde hoří oheň. Nad tou zídkou střídavě vystupují různé věci a figury.
Spoutaní lidé vidí jenom stíny těch věcí a figur. Tyto stíny berou jako něco
jsoucího, skutečného. Dokonce mezi sebou soutěží – snaží se odhadovat pořadí,
v němž se stíny objevují. Jeden z vězňů je zbaven pout. Je donucen vstát a
někdo ho vyvede pryč z jeskyně. Světlo ho oslepuje, postupně si však zvyká.
Dochází k poznání, že Slunce je původem vší jasnosti, i toho co viděl v
jeskyni. Své poznání chce ukázat i ostatním spoluvězňům a vrací se zpět do
jeskyně. V jeskyni nevidí nic, protože oči přivykli světlu. Lidé v jeskyni se
mu vysmějí. Nejenže není schopný s nimi soutěžit v rozpoznávání stínů, ale
nemá ani žádné důkazy. Kdyby se ostatní pokusil osvobodit, možná by ho snad i
zabili ."
Má odpověď:
quoted:
Post of Dalibor Grůza
Rajisi,
y) Proč Bůh dopustí zlo ve světě http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1060 : y) Proč Bůh dopustí zlo ve světě
Každý z nás se jistě již ptal, proč Bůh
dopustí zlo ve světě. Podle křesťanské a židovské teologie stvořil Bůh svět z ničeho (viz druhý verš z Bible První knihy Mojžíšovy - Genesis
1:2: “Země byla pustá a prázdná a ...“ ), podle mé Filosofie rovnováhy se tak
stalo urychlením absolutního vakua
čili ničeho na hmotu a elektromagnetické vlnění, např. světlo srážkou
absolutního vakua s tímto vlněním. Podle mé Filosofie rovnováhy pak absolutní
vakuum a elektromagnetické vlnění tvoří okolí našeho Vesmíru. Avšak ani pro
Boha, resp. z evolučního hlediska, díváme-li se na věc materialisticky,
zřejmě není jednoduché vytvořit z
ničeho něco, a to dokonalé a zároveň svobodné něco (tj. bez ničemných pevných
mozkových vazeb, resp. zlozvyků jako trestu za zabíjení živých tvorů), které
by se vyznačovalo téměř dokonalým souladem všech a všeho, tedy podle mé
Filosofie rovnováhy vzájemnou láskou všech živých tvorů (lidí, živočichů,
rostlin, hub, živých buněk, bakterií, virů apod.), jejich přátelstvím na
život a na smrt. Složka živých tvorů tvořená absolutním vakuem, resp. z ničeho strhává živé tvory do neustálého
vzájemného ničení se, tedy směřuje zpátky na počátek k oddělení
absolutního vakua a elektromagnetického vlnění, např. světla.
Doplnění mé odpovědi:
Jaké jsou důvody fanatismu Podle mne s
růstem počtu lidí na Zemi dochází k poklesu počtu konfliktů mezi jednotlivými
lidmi, kteří se spojují do velkých skupin (národů, mezinárodních společenství
apod.), aby byli schopni uspokojit potřeby těchto velkých skupin. Růst
mezilidských společenství spojený s dělbou práce zapříčinil vědecký pokrok,
kdy spolu již nebojují jednotlivci oštěpy ale velké skupiny např. národy,
náboženské skupiny apod. velmi účinnými zbraněmi. Příčinou toho,
že spolu bojují různé národy či náboženství, že jsou jejich členové štváni
proti sobě, že se stávají fanatiky, je podle mne jejich špatné svědomí. Svět
podle mne ovládají živé buňky a jiné mikroorganismy, které tvoří všechny živé
tvory i člověka, např. jedině mozkové buňky, neurony určují jaké myšlenky
člověka napadnou a jaká myšlenka v jeho mozku převládne a co člověk poté
udělá, tedy jeho vůli. Podle mne lidská svoboda má objektivní povahu, lidské
chování je plně předurčeno chováním živých buněk tvořících jeho tělo a
především neurony jeho mozku. Protože člověk svou činností i nadále způsobuje
ve velkém smrt těchto živých buněk a jiných mikroorganismů např. jako
potravy, které svým způsobem zřejmě cití bolest ze své smrti a v důsledku
toho i nenávist vůči svým usmrcovatelům, kterým se tyto mikroorganismy
společně se svými blízkými mikroorganismy za svou smrt mstí v podobě
konfliktů živých tvorů a lidí, tak lze říci, že náboženský aj. fanatismus vzniká podle mne ze špatného svědomí ze
smrti těchto mikroorganismů. Jinými slovy usmrcené mikroorganismy (např. jako
potrava) a jejich blízké mikroorganismy ze msty brání souladu všech a všeho a
štvou lidi, v dnešní době již nikoliv jednotlivce ale velké např. náboženské,
národní apod. skupiny lidí, proti sobě tak, že se stávají fanatiky. Podle mne důvodem
fanatismu je špatné svědomí fanatiků, kteří se snaží náboženskými rituály
umlčet toto špatné svědomí, což není trvale možné a může se snadno
vymknout kontrole a vést k násilí, náboženské aj. nesnášenlivosti apod.
Náboženské aj. fanatiky trápí alespoň jejich špatné svědomí. Oportunisté si toto špatné svědomí
nepřipouští vůbec, což rovněž není trvale možné. Špatné svědomí pochází z tohoto světa plného zvůle, násilí a
zabíjení. Fanatik ať náboženský nebo jiný umlčuje špatné
svědomí ze zabíjení živých tvorů tím, že si chybně zamění slova vědět a slova
věřit. Myslí si, že ví (odvozeno od slova vidí) ale přitom jenom věří, ale
neví jistě. Věřící fanatik, který si
myslí, že ví, může nenávidět, popř. zabíjet ostatní, kteří nevěří v totožnou
ideologii, protože se v případě této ideologie podle něj jedná o vědomost
nikoliv pouhou víru. V tom, že ví nikoliv pouze věří, se pak v případě své
ideologie utvrzuje různými rituály, ať již to jsou nekonečné náboženské
obřady v případě náboženství, prvomájové aj. průvody v případě marxismu nebo
pochody s pochodněmi v případě fašistů apod. Všem těmto skupinám věřících mohu doporučit jedinou fanatickou víru
založenou na skutečném vědění, které nepotřebuje rituály umlčovat špatné
svědomí ze zabíjení živých tvorů a stále si v nich opakovat přijatou
ideologii ve spojení s nepravdivými slovy o lásce k bližnímu. Tento můj
fanatismus totiž řeší problém fanatické víry v jeho podstatě, tedy odstraňuje
špatné svědomí ze zabíjení živých tvorů, jediným fanatickým příkazem (tj.
vírou=věděním ideologie o jediném příkazu) minimalizovat smrt a bolest živých
tvorů. Tento můj jednopříkazový fanatismus, tedy jediné možné vědění v oblasti
víry, je zároveň slučitelný se všemi možnými vírami i s ateizmem a
zároveň ponechává nedotčenou každou možnou víru i ateizmus jako víru nikoliv
jako vědění (odvozeno od slova vidění), jejichž oprávněnost jako jistého
vědění nikoliv pouhé nejisté víry se ukáže teprve po vlastním shlédnutí
daných skutečností (vzkříšeného Ježíše, který přijde na svět založit Boží
království dle křesťanství, jiného mesiáše dle židovství, ráj po smrti dle
Jehovistů, muslimů, nebe dle katolíků apod.). Za těchto podmínek jsou zároveň slučitelná všechna náboženství i
ateizmus jako vědecké teorie=víry nikoliv vědění=vidění budoucího, popř.
posmrtného vývoje člověka a lidstva. Post of Miloslav Bažant ...to
jo...ale to nejsou fanatici..pouze věřící... Rzwalde,
Rzwalde, Víru podle mne nelze ani v případě, že jsem hluboce věřící, zaměnit s
věděním, protože jinak se stávám fanatikem určité víry. Jsem-li hluboce
věřící křesťan, měl bych s vysokou pravděpodobností předpokládat, že Kristus
vstal z mrtvých, ale vždy bych měl připouštět malé procento pravděpodobnosti,
že se mýlím
a že má víra nemusí být pravdivá (tj. např., že Kristus nevstal z mrtvých, že
mají např. pravdu židé nebo buddhisté, hinduisté, muslimové apod.), abych se
nestal fanatikem. Jestliže vím
(odvozeno od slova vidím) pak něco vím zcela jistě, se 100% pravděpodobností
(protože to vidím, slyším, chutnám, hmatám, voním, tedy vnímám bezprostředně
svými smysly), jestliže věřím, pak to v současnosti nevím (odvozeno od slova
v současné chvíli "nevidím" např. živého Ježíše, Krista, ráj s
huriskami u muslimů apod.) zcela jistě. ... Abych mohl
na tvojí otázku zda připouštím možnost existence boží odpovědět, musel bys
určit o jakého boha se jedná,protože jej různé víry deklarují jinak.Potom
bych musel projít jejich tvrzení a teprve tehdy bych tě mohl odpovědět, zda
připouštím existenci právě takového boha. Většinou by byla moje odpověď ne a
to s těch a těch důvodů. Miloslave, Doplnění
mé odpovědi:
Strach
silných a tloušťka slabých vrahů
Proč jsou někteří lidé
obézní. Myslím si, že živé buňky jejich těla se něčeho bojí, mají obavu z
budoucnosti, proto si dělají tukové zásoby či lakotí až přijdou ony horší
časy. Čeho se však bojí? Živé buňky
lidí ale i zvířat, kteří jsou málo energičtí čili slabí a kteří jedí zabitá
zvířata a rostliny či potraviny ze zabitých zvířat a rostlin, se podle mne
bojí msty blízkých jedinců zabitých živých jedinců, a proto si dělají tukové
zásoby čili tloustnou či lakotí apod. Tento strach živých buněk těl slabých
lidí se může projevit rovněž jako nějaká psychická nemoc. Těmito blízkými
jedinci jsou pro bojící se živé buňky blízké mikroorganismy (např. živé buňky)
živých buněk z těl zabitých rostlin a zvířat.
S tímto souvisí pojem svobody, protože zabitím živého tvora si vytvářím komplexy
či zvířecí instinkty, pevné vazby mozkových buněk v mozku, které se projevují
jako výše uvedený strach, tloustnutí, lakota, psychická nemoc, další
zabíjení, alkoholismus apod. u viníka či různé druhy neštěstí způsobené
okolím viníkovi. Tyto komplexy
jako následný trest omezují jedincovu svobodu do budoucna, svoboda
vyžaduje, aby všechny vazby mozkových buněk byly volné při všech po sobě
jdoucích jedincových rozhodnutích v jeho životě, tedy bez výše uvedených
komplexů. Pevnost vazeb mozkových buněk tudíž znamená takřka kausalitu,
tedy pohyb s vysoukou pravděpodobností mikročástic v mikrosvětě, volnost
vazeb mozkových buněk zároveň znamená neexistenci takové vysoké
pravděpodobnosti, tedy kausality pohybu mikročástic v případě těchto
rozhodnutí. Dědičný hřích popsaný v
Bibli tedy zřejmě znamenal zabití, popř. snězení nějakého živočicha člověkem
v ráji, kde nejedl a tudíž neměl důvod zabíjet živočichy, nikoliv snězení
jablka.
Doplnění
mé odpovědi:
Nezdá se Vám dnešní
demokracie příliš slabá proti různým zločineckým skupinám, které pomocí
strachu z psychické (např. různé politické útoky) či fyzické (např. různé
fyzické útoky) bolesti ovládají dnešní demokratickou společnost. Kdy
odhalení části gangu a jeho uvěznění, které je v podstatě rekreací zločinců,
neznamená bezpečnost oběti před zbytkem gangu, která dál žije ve strachu. Tito zločinci, resp. dravci dále nemají z
větší nebo menší části strach z bolesti, kterou pohrdají, neuznávají dohody,
vděk, zřejmě vyjma za záchranu jejich života, uznávají pouze sílu a odvahu.
Československý animovaný film: Čarodějův učeň natočil Karel Zeman roku 1977 podle lužickosrbské legendy, kouzelný příběh o Krabatovi, pocházející původně z Indie a objevující se později v různých obměnách souboje čarodějova učně a mistra v mnoha zemích světa, Tématy knihy jsou černá magie, dobro a zlo, láska a smrt. Příběh čtrnáctiletého chlapce Krabata se odehrává v druhé polovině 17. století ve východním Německu (Lužice). Krabata jeho nuzné životní podmínky (a sen) přivedou do Černého mlýna, kde se stává pomocníkem vedle jedenácti dalších chlapců. Brzy si udělá z ostatních pomocníků přátele a po třech měsících se začíná učit černou magii. Krabat stále více chápe, že na mlýně není vůbec nic obyčejného. Nikdo nepřiváží obilí a jediným návštěvníkem je jeden tajemný muž (nikdo jiný než sám Satan). Krabatův Mistr a Ďábel mají úmluvu: na každý Nový rok o půlnoci jeden z Mistrových pomocníků zemře. V prvním roce je to Krabatův nejlepší přítel Tonda a Krabat brzy zjišťuje, že jeho smrt nebyla nehoda. Příští rok zemře další z přátel, Michal. Krabat se chce za oba pomstít a učí se magii rychleji, aby mohl s Mistrem bojovat. Dívka (jejíž jméno se nedozvíme) z blízké vesnice Schwarzkolln (v českém překladu Černý Chlum) má šanci zachránit Krabata před smrtí. Někdo totiž na Nový rok zemřít musí. http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1060 : Jak prosazovat názor aneb proč Bůh dopustí zlo? , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1098 : Spekuluji, co bude po smrti II. , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1100 : Jaké jsou důvody náboženského fanatismu?, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1107 : Strach silných a tloušťka slabých vrahů , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1114 : Dravec obdivuje pouze odvahu, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1119 z)
Existuje a lze podle Vás dokázat nekonečno
co
když za tou hranicí nic není, nebo jinak ta hranice je zakřivená, takže se
pohybujeme v kruhu. Abychom dokázali, že něco je nekonečné např. Vesmír, tak
bychom museli být dopraveni na konec tohoto nekonečného Vesmíru a pokud možno
si tento nekonečný konec "vyfotit", abychom to mohli dokázat
ostatním. V případě, že bychom stanuli na konci nekonečného Vesmíru, tak by
šlo o spor, protože by jsme vlastně dokázali, že Vesmír je konečný nikoliv
nekonečný. Z toho plyne, že nekonečno existuje-li, nelze dokázat, protože
vždy půjde o překonávání dalších a dalších obzorů, kdy nevíme, jestli za tím
posledním obzorem je konec Vesmíru nebo narazíme opět na další obzor, který
můžeme překonat.
podobně
uvažovali staří Řekové... ...problém je, že může končit sám sebou (podobně
jako jednorozměrná kružnice končí sama sebou, či dvojrozměrný povrch koule
taky končí sám sebou...i trojrozměrné a vícerozměrné prostory mohou končit
samy sebou, jen si to nejde moc lehce představit) ...v tom případě je prostor konečný, ale
nemá hranici
Prokázání existence nekonečna v přírodě má velký
význam rovněž z hlediska filosofického, protože nekonečně nul dává konečné
nenulové číslo, filosoficky řečeno nekonečně ničeho dává něco a fyzikálně
řečeno z nekonečně absolutního vakua může vzniknout hmota nebo
elektromagnetické vlnění (např. světlo), nábožensky řečeno Bůh (dokonalé
nekonečno-něco) a Ďábel (dokonalá nula-nic) jsou spojenci, kde jeden tvoří
druhého a potvrzovalo by rovněž mou Filosofii rovnováhy o nutnosti přátelství
všech živých tvorů jako konečného cíle evoluce.
(viz též:
http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1033&whichpage=1 : Existuje a lze podle Vás dokázat nekonečno? , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1075 : Existuje a lze podle Vás dokázat nekonečno? II. )
Základní modlitba židovství Šema Jisra'el doslova "Slyš,
Izraeli" zní: Slyš,
Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého
Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova,
která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a
budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš
uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako
pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své
brány. (Bible, Deuteronomium 6, 4-9) Jestliže
budete opravdu poslouchat má přikázání, která vám dnes udílím, totiž abyste
milovali Hospodina, svého Boha, a sloužili mu celým svým srdcem a celou svou
duší, dám vaší zemi déšť v pravý čas, déšť podzimní i jarní, a budeš sklízet
své obilí, svůj mošt a olej a na tvém poli dám růst bylině pro tvůj dobytek;
budeš jíst dosyta. Střezte se, aby se vaše srdce nedalo zlákat, takže byste
se odchýlili, sloužili jiným bohům a klaněli se jim. To by Hospodin vzplanul
proti vám hněvem a zavřel by nebesa, takže by nebylo deště, z půdy by se nic
neurodilo a vy byste v té dobré zemi, kterou vám Hospodin dává, rychle vyhynuli.
Tato má slova si vložte do srdce a do své duše, přivažte si je jako znamení
na ruku a ať jsou jako pásek na čele mezi vašima očima. Budete jim vyučovat
své syny a rozmlouvat o nich, ať budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, ať
budeš uléhat nebo vstávat. Napíšeš je na veřeje svého domu a na své brány,
abyste na zemi, o které Hospodin přísahal vašim otcům, že jim ji dá, dlouho
žili vy i vaši synové, aby vaše dny byly jako dny nebes nad zemí. (Bible, Deuteronomium 1, 13-21) Hospodin řekl Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a
řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a
nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu.
Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna
Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a
vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili
všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš
Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin,
váš Bůh. (Bible, Numeri 15, 37-41) Nyní k výkladu "Slyš, Izraeli" z
pohledu Filosofie rovnováhy:
Základním obřadem islámu
je následující modlitba (salát), která zní: Alláhu
Akbar (Bůh je největší), (opakuje
se čtyřikrát); Ašhadu
An La Illáha-il-l-Láh (Dosvědčuji' že není boha kromě jediného Boha), (opakuje se dvakrát); Ašhadu Anna Muhammadan
Rasúlu-l-láh (Dosvědčuji, že Muhammad je Prorokem Božím),
(dvakrát); Hajja
'Ala-s-sálah (Pojďte rychle k modlitbě), (dvakrát a obrací tvář doprava); Hajja
'Ala-l-faláh (Pojďte rychle k úspěchu), (dvakrát, obrací tvář doleva); Alláhu
Akbar (Bůh je největší ze všech), (dvakrát);
Lá
lláha llla-l-láh (Není Boha kromě jediného a opravdového Boha), (jednou). Když se svolává k časné ranní modlitbě, přidá vyvolávač jednu
větu hned za část 5. Požadovaná věta zní takto: As-salátu
Chajrun Minan-naum. (Modlitba je lepší než spánek), (dvakrát).
Zároveň je podle přívlastku daném Bohu v Koránu tento jediný Bůh
rovněž 45. Al-wasi (Všeobsáhlý) (Celkový počet Alláhových vlastností
je podle islámského pojetí 99. Zbožným vzýváním těchto „krásných
jmen", "al-Asma-ul Husnaa" získává muslim podle
Muhammadova příslibu nárok na rajskou blaženost Korán
7, 180. Číslice 45 označuje 45. vlastnost jediného Boha), jinými
slovy jediný Bůh je všudypřítomný a
plně o něm tudíž platí to, co bylo výše uvedeno u židovství o povinnosti
nezabíjení žádného živého tvora vyjma naprosté nezbytnosti, protože zabíjením
živých tvorů se dostáváme do sporu s všudypřítomným jediným Bohem. Na základě výše uvedené vlastnosti všudypřítomnosti jediného Boha je
možné podle mne rovněž řešit základní teoretický spor, který rozděluje islám
na sunnitskou a šiitskou větev o realitě či nominalitě všech 99
vlastností jediného Boha (sifât) uvedených v Koránu.* Hodně
zjednodušeně je možno konstatovat, že pro sunnity je v této
otázce směrodatnou především realita mnohých Božích
vlastností, zatímco pro šiity naopak realita jedinosti Boží podstaty. Podle mne řešením výše uvedeného
sporu sunnitů a šiitů na základě boží vlastnosti jeho všudypřítomnosti
uznávané jak šiity tak sunnity je, že jediný Bůh má ze svého pohledu jedinou
všudypřítomnou podstatu přítomnou ve všech neživých věcech ale i živých
tvorech, a tato jeho jediná všudypřítomná podstata z jeho pohledu se tak v
našem světě z našeho hlediska živých tvorů projevuje jako reálná mnohost
jednotlivostí a jedinců, a tedy i jako mnohost jeho vlastností z reálného
pohledu živých tvorů. O reálnosti (tj. věcnosti či předmětnosti) Božích
vlastností má podle mne totiž smysl hovořit pouze z pohledu živých tvorů (tj.
stvořených jedinců) nikoliv z pohledu všudypřítomného, věčného (tj.
nestvořeného), jediného Boha. Nyní k nejspornější části islámské věrouky, kterou je tzv. džihád
(jeden z nabízených překladů do evropských jazyků je i
termín „posvátný zápas“ ) mečem (džihád bi’s-sajf) ve
smyslu prosazování islámu různými podobami násilí, ať už represí
vůči bezvěrcům na území islámského státu, vedením války za šíření víry,
bojem proti strůjcům rozkladu zevnitř nebo, v dnešní době
asi nejčastěji, obranou vůči vnějšímu nepříteli. Dvojí tvář Koránu: islámští vědci rozlišují súry, které pochází
z dob pobytu Muhammada v Mekce (tzv. Mekkánské období) a súry
z období jeho pobytu v Medíně (tzv. Meddínské období). Súry z období Mekky jsou
považovány za koncilové a mírumilovné. Súry z období
v Medíně, kdy Muhammad dosáhl politické moci, jsou poznamenány
džihádem mečem, podle mírumilovných muslimů však ani tyto súry neznamenají schvalování
útočné války proti nevěřícím. 1. Zabíjení,
tělesné tresty, válka: Súra 5, 38: Zloději a zlodějce
utněte ruce jejich…, Súra 24, 2: Cizoložnici a cizoložníka zbičujte,
každého s nich sto ranami!, Súra 24, 4: Ty, kdo vrhají
podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky,
zbičujte osmdesáti ranami…, Súra 2, 178: Vám, kteří věříte, jest
předepsán zákon krevní msty za zabití: svobodný muž za svobodného
muže, otrok za otroka, žena za ženu. , Súra 2, 216: A je vám
předepsán také boj, i když je vám nepříjemný., Súra 2, 244:
Bojujte na stezce Boží (za Alláha)., Súra 4, 74: A těm, kdož
bojují na stezce Boží a budou zabiti či zvítězí, těm dáme odměnu
nesmírnou. , Súra 4, 104: Neochabujte v pronásledování těchto lidí
v boji!, Súra 5, 35: Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a hledejte
usilovně na Jeho cestě…, Súra 8, 39 [text se shoduje s obsahem
súry 2, 193]: Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení
k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží
(Alláha)., Súra 9, 36: … nýbrž bojujte proti nevěřícím jako jeden muž,
tak jako oni bojují proti vám jako jeden muž… , Súra 9, 111:
A oni bojují na cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni., Súra 47, 35:
Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu… , Súra 61:
Bůh velice nenávidí, že říkáte něco, co neděláte, avšak Bůh věru
miluje ty, kdož bojují na cestě Jeho v sevřeném šiku, jako by byli
stavbou olovem spojenou. , 2.
Potírání některých ostatních náboženství: Súra 8, 55: Nejhoršími
tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále
ještě nevěří…, Súra 2, 193: A bojujte proti nim, dokud
nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno
náboženství patřit Bohu (Alláhovi)., Súra 2,191: Zabíjejte je
všude (tzn. nevěřící nepřátele), kde je dostihnete, a
vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali…, Súra 8, 12: Já
vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a
bijte je po všech, prstech!“, Súra 4, 76: Ti, kdož uvěřili, bojují na
stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce modlářství. Bojujte
proti přátelům Satanovým., Súra 9, 5: A až uplynou posvátné měsíce, pak
zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je,
obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!, Súra
9, 123: Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří
jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na
straně bohabojných!, 3. Tělesné
tresty: Súra 5, 38: Zloději a zlodějce utněte ruce jejich
v odplatu za to, co provedli… , Súra 24, 2: Cizoložnici a
cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami!, Súra 24, 4: Ty,
kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři
svědky, zbičujte osmdesáti ranami…, Súra 4, 34: Muži zaujímají
postavení nad ženami… A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte,
varujte a vykažte jim místa na spaní a bijte je!, 4. Porušování zásad
rovnoprávnosti: Súra 2, 228: …nicméně muži jsou o
stupeň výše nad ženami…, Súra 4, 34: Muži zaujímají postavení nad
ženami… A ty, jejichž neposlušnosti se obáváte, varujte a vykažte jim
místa na spaní a bijte je!, Súra 4, 11: A Bůh vám stanoví o dětech
vašich toto: synovi podíl rovný podílu dvou dcer; Súra
9,29: Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední
a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají
náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud
nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi., 5. Porušování všeobecných lidských
práv: Súra 2, 223: Ženy vaše jsou pro vás polem; vcházejte tedy na
pole své, odkud chcete… , Súra 4, 15: Proti těm
z vašich žen, jež dopustí se hanebnosti, vezměte jako svědky
čtyři z vás. A jestliže tito to dosvědčí, podržte ženy
v domech, dokud smrt je nezavolá anebo Bůh (Alláh) pro ně
nepřipraví nějaké východisko. 6. Porušení všeobecných práv osobnosti: Súra
33, 36 A ani nevěřícímu, ani věřícímu není dána volba
v záležitostech jejich, jakmile Bůh a posel Jeho věc jednou
rozhodli…, Súra 33, 50: Proroku! Dovolili jsme ti manželky tvé, jimž
jsi dal obvěnění, a ty, jichž zmocnila se tvá pravice
z těch, které ti Bůh dal jako kořist, a dále tvé sestřenice
z otcovy strany a tvé sestřenice z matčiny strany, které
se s tebou vystěhovaly – a každou ženu věřící, jestliže se
sama darovala prorokovi, chce-li se sní prorok oženit – a to je
výhradně pro tebe, nikoliv pro ostatní věřící., Súra 60, 10: …a
když zjistíte, že jsou věřící (ony), neposílejte je nazpět
k nevěřícím, neboť jim nejsou dovoleny a ani oni nejsou dovoleni
jim…, 7. Zamítnutí
svobody náboženského vyznání: Súra 2, 191: …svádění od víry je
horší než
zabití., Súra 2, 217: …svádět od víry je horší než zabíjet., Súra 47, 8:
Na ty však, kdož neuvěřili, nechť padne neštěstí a nechť Bůh dá
zbloudit dílům jejich!, 8. Různé súry: Súra
47, 4-5: A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až
jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!, Súra 48, 28: A on je
ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a
s náboženstvím pravdivým, aby mu dal zvítězit nad každým jiným
náboženstvím. A Bůh je svědkem dostačujícím (viz také 5. 34),
Súra 66, 9: Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď
k nim přísný! Jejich útočištěm bude peklo – jak hnusný je to
cíl konečný! , Súra 9, 123: Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm
z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou
tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných! , Súra 8, 39: Bojujte
tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby
všechno náboženství bylo jen Boží. , Súra 98, 6: A věru ti, kdož jsou
nevěřící z vlastníků Písma (tzn. židé a křesťané)…. a to
jsou ti nejhorší ze všech stvoření!, Súra 4, 89: A přáli by si, abyste
se stali nevěřícími, jako jsou oni,a abyste byli stejní. Neberte
si mezi nimi přátele, dokud se nevystěhují na stezku Boží! A
jestliže se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete!
A neberte si z nich ani přátele, ani pomocníky…, Súra 2, 216: A je
vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné,
že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že
milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco
vy to neznáte. (Zde je míněn boj se zbraněmi) , Súra 4, 74: Nechť
tedy bojují na stezce Boží ti, kdož kupují za život pozemský
život budoucí! A těm, kdož bojují na stezce Boží a budou zabiti
či zvítězí, těm dáme odměnu nesmírnou., Súra 9, 5: A až uplynou
posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete,
zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné
nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a
dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru
odpouštějící, slitovný., Súra 9, 52: Co můžete pro nás očekávat jiného
než jedinou ze dvou odměn překrásných (vítězství nebo mučednická
smrt, zatímco my pro vás očekáváme jedině to, že Bůh vás zasáhne
trestem, jenž vás od Něho postihne rukama našima? Jen čekejte, my
s vámi budeme také čekat.“, Súra 2, 193: A bojujte proti nim,
dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství
patřit Bohu., Súra 9, 111: A Bůh věru koupil od věřících jejich osoby i
jejich majetky s tím, že jim budou dány zahrady. A oni bojují na
cestě Boží – zabíjejí a jsou zabíjeni. …radujte se tedy
z obchodu svého s Ním uzavřeného – a to úspěch je
nesmírný., Súra 4, 76: Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti,
kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághůta. Bojuje proti
nepřátelům Satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady Satanovy!,
Súra 4, 84: Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než
své vlastní… Povzbuzuj věřící… , Súra 5, 17: Věru jsou nevěřící
ti, kdož říkají: „ Zajisté je Bohem Mesiáš, syn Mariin!“, Súra 5,
52: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele… , Súra
3, 118: Vy, kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě
lidí z vás!, Súra 9, 41: Jděte v boj lehčí i těžší a
bojujte majetky i osobami na své cestě Boží., Súra 4, 104: Neochabujte
v pronásledování těchto lidí! A jestliže vy strádáte,
strádají i oni“, Súra 47, 35: Neochabujete a nevybízejte
k míru, když máte převahu…, Súra 5, 38 (42): Zloději a zlodějce utněte
ruce jejich v odplatu za to, co provedli, jako varovný
příklad od Boha! A Bůh je mocný, moudrý. , Súra 4, 89: …a jestliže
se obrátí zády, pak je chyťte a zabte, kdekoliv je naleznete! Důsledkem shora uvedených represivních částí Koránu je, že v
islámských státech nejsou tolerována jiná náboženství kromě islámu než
křesťanské a židovské, která jsou však značně znevýhodněna proti islámu, jiná
náboženství a ateismus jsou netolerována, jsou zde používány kruté
tresty jako bičování, utínání rukou, veřejné popravy, ženy musí chodit
zahalené, nesmí vycházet bez doprovodu, nesmí chodit do zaměstnání, mohou být
mužem za určitých podmínek bity, v dědickém právu mají dcery poloviční
díl jako syn, je krutěji trestána manželská nevěra, je často v některých
muslimských oblastech používána ženská obřízka, muslimka si nemůže vzít
nemuslima, muslim si může vzít pouze muslimku, křesťanku nebo
židovku, platí zde přísná segregace
pohlaví, patriarchát a krevní msta, odpadnutí od islámu je trestáno smrtí,
krutě je trestána rovněž misijní činnost zaměřená na odpadnutí od islámu, je
obtížná integrace muslimských imigrantů do západní společnosti, vytvářejí zde
paralelní společnosti. Muslimové mohou v zájmu islámu nevěřícím lhát
(taqueya, mnozí islámští představitelé používají jiné argumenty
směrem k západní společnosti a směrem k muslimům), v případě
pokání je také možno zrušit přísahu ve jménu Boha, kterou muslim učinil. Podle odhadů je 10-15% muslimů (120-225 milionů lidí)
přívrženci radikálního islámu a mnohem větší podíl muslimů
zastává antižidovský a antiamerikanistický postoj. I přes
proklamovanou mírumilovnost (a dá se předpokládat, že mírumilovní
muslimové odmítající útočnou válku jsou většinoví) islámu a jeho
představitelů, jsou často představitelé radikálního islámu velmi
aktivní vůdčí silou. Podle radikálních islamistů, je dovoleno použití
násilí při šíření islámu. Islám rozděluje
svět na dvě části. Darul Harb (země války) a Darul Islam (země
islámu). Darul Harb je zemí bezvěrců, muslimové jsou radikály žádáni,
aby do těchto zemí pronikali, obraceli je na svou víru a sami se
množili, dokud se jejich počet nezvýší, a poté začali
s válkou a bojovali a zabíjeli lidi, ustanovili islám jako
náboženství a připojili tuto zemi k Darul Islam. V tomto smyslu
jsou mirumilovné Súry Mekkánského období radikály vykládány jako Súry
platné v období, kdy je islám slabý, a shora uvedené násilné Súry Meddinského
období mají být podle radikálů uplatňovány v době, kdy muslimové jsou silní a
mohou vést válku proti nevěřícím. Podle radikálů je také možno zrušit
jakoukoliv smlouvu s nevěřícími, nedodržet jim dané slovo (Zproštění
od Boha a posla Jeho pro ty z modloslužebníků, s nimiž jste uzavřeli
úmluvu., Súra 9, 1). K výše uvedeným represivním Súrám
Meddinského období Koránu, které zneužívají jako základ své ideologie
islámští teroristé, je možné uvést, že jediný všudypřítomný Bůh, je-li
všudypřítomný, je přítomný rovněž ve válkách, násilí, sporech aj. zlu či v
jejich teologickém zosobnění náboženstvím obvykle nazývaného Ďáblem, Satanem
apod. (Podle mne jde o zosobnění neosobní vlastnosti absolutního vakua,
vzduchoprázdna čili ničeho, které je podstatou všech ničivých dějů v našem
Vesmíru směřující jej k zpátky k počátku, tedy k oddělení pralátek
elektromagnetického vlnění, např. světla a absolutního vakua, jejichž
smíšením vznikla při velkém třesku hmota, tedy náš Vesmír.) Jinými slovy i
války, násilí aj. zlo, tj. zbytečné srážky v našem světě, mají z pohledu
všudypřítomného jediného Boha svůj smysl. Ďábla nelze totiž přesvědčit jinak
než silou, a to silou zbraní spojenou však se silou mravní. Takto Ďábla
přesvědčuje již od vzniku našeho Vesmíru i sám všudypřítomný jediný Bůh a my
ho v tom máme napodobovat. Nemáme tudíž podléhat slabosti, zbabělosti,
bezradnosti, zoufalství či apatii a máme být vždy připraveni k mravnímu boji
i s použitím násilí pro správnou věc. V tom je třeba vidět smysl Ďábla,
který je rovněž součástí všudypřítomného Boha, který jím neustále zkouší naši
odvahu, sílu a mravnost. Mravní boj proti útočníkům podle mne znamená možnost
útočníky z řad lidí při ochraně svého života v nezbytném rozsahu zranit,
nikoliv však zabít, čímž by ztratil náš boj mravní povahu a podlehli bychom
Ďáblu, jinými slovy zapletli bychom se do věčného koloběhu krevní msty. I Muhammad splňoval podle mne výše uvedenou jedinou
prokazatelně jistou pravdu v našem životě, že ve skutečnosti nejvíc toužil
žít ve světě, kde by se měli všichni rádi, což dosvědčují ustanovení Koránu o
blízkosti všech muslimů navzájem, např. viz pomáhání chudým prostřednictvím
náboženské daně zakát (Súra 107,1-7 Co soudíš o tom, jenž nazývá náboženství
lží. To je ten, jenž sirotky odhání a k nakrmení chudáků nepobízí. Běda těm,
kdož při modlení o modlitbu svou se nestarají, kteří chtějí být jen viděni a
dávat podporu odmítají.). Avšak prvním zabitím prvního člověka upadl stejně
jako před ním Mojžíš a před ním a po něm židé při obsazování území země
zaslíbené, Izraele do nepřerušitelného koloběhu krevní msty platící na
Blízkém východě od pradávna a nezbývalo mu, než použít násilí k ochraně
vlastního krevní mstou ohroženého života. Tedy snažit se o ustavení ideální
společnosti islámu násilím a válkami proti vnějšímu nepříteli. Byl nucen tedy
volit mezi smrtí svou a svých blízkých a smrtí jiných lidí a stupňovat poté války
(tj. zabíjení). Vlivem především své nemilosrdné stravy, kdy jedl jiné
živočichy, rostliny, houby apod., se podle mne ocitl v neřešitelném
dilematu čili sporu s všudypřítomným Bohem tvořících také jejich podstatu,
kdy byl nucen zabít prvního člověka a následně další lidi, což bylo řešeno islámem,
náboženstvím obsaženým v Koránu, tedy ideální společností spolubojovníků jen
pro Muhammadovi věrné muslimy, případně pro jemu neodporující židy a křesťany.
Souhlasím tudíž s Koránem, že války
mají svůj smysl a že společnost má být ideální společností spolubojovníků,
nesouhlasím však s radikálními islamisty a jejich výkladem Súr Meddinského
období v Koránu, že k míru a sjednocení všech zemí světa v jediném
všudypřítomném Bohu (muslimové nemají žádného „Aláha“, ale
stejného Boha jako my – „alláh“ je stažený
tvar „al-iláh“, iláh
– bůh, božstvo, tzn. „ten,
jediný, Bůh“) v Darul Islam
(zemi islámu) vede v případě nevinného
čili spravedlivého člověka zabíjení jiných lidí. Náprava v podobě milosrdných
skutků, tj. především milosrdné stravy, umožňuje podle mne i nespravedlivému
čili vinnému člověku vyhnout se v kterékoliv chvíli jeho
života výše uvedenému neřešitelnému dilematu, že musí člověk zabíjet
jiné lidi, a podle mne umožňuje člověku při ochraně života svého a svých
blízkých bojovat s nepřáteli bez jejich zabíjení, pouze jejich zraněním v
nezbytném rozsahu. (viz: I.) Sloučení duchovních a přírodních
(exaktních) věd , III.) Podstata evoluce živých
tvorů, resp. dějin lidstva ) Pozn.: *Vlastnosti jediného Boha uvedená v Koránu jsou následující: 1.
Ar-rahman (Milosrdný); 2. Ar-rahim (Slitovný); 3. Al-malik (Král);
4. Al-qudus (Svatý); 5. As-salam (Mír); 6. Al-mumin (Dárce víry);
7. Al-muhaymin (Ochránce); 8. Al-aziz (Nepřemožitelný); 9.
Al-džabbar (Nutící); 10. Al-mutakabbir (Majestátný); 11.
Al-khaliq (Stvořitel); 12. Al-bari (Vývojce); 13. Al-musawwir (Dávající
podobu); 14. Al-ghaffar (Promíjející); 15. Al-qahhar (Vítěz); 16.
Al-wahhab (Žehnající); 17. Ar-razzaq (Prozřetelný); 18. Al-fattah
(Řešící problémy); 19. Al-´alim (Vševědoucí); 20. Al-qabid (Omezující);
21. Al-basit (Rozšiřující); 22. Al-khafid (Zmenšující); 23.
Al-rafi (Vyvyšující); 24. Al-muizz (Dárce slávy); 25. Al-muzzil
(Ponižující); 26. As-sami (Vše slyšící); 27. Al-basir (Vše
vidící); 28. Al-hakam (Soudce); 29. Al-´adl (Spravedlivý); 30.
Al-latif (Jemný); 31. Al-khabir (Znalý); 32. Al-halim
(Shovívavý); 33. Al-azim (Převeliký); 34. Al-ghafur (Promíjející);
35. Ash-shakur (Vděčný); 36. Al-´ali (Nejvyšší); 37. Al-kabir
(Veliký); 38. Al-hafiz (Strážce); 39. Al-muqit (Živitel); 40. Al-hasib
(Zúčtovatel); 41. Al-džalil (Vznešený); 42. Al-karim (Štědrý);
43. Al-raqib (Dohlížející); 44. Al-mudžib (Odpovídající); 45.
Al-wasi (Všeobsáhlý); 46. Al-hakim (Moudrý); 47. Al-wadud (Milující);
48. Al-madžid (Slavný); 49. Al-baith (Křísitel); 50. Ash-shahid
(Svědek); 51. Al-haqq (Pravda); 52. Al-wakil (Správce); 53. Al-qaw
(Silný); 54. Al-matin (Pevný); 55. Al-wali (Přítel); 56. Al-hamid
(Chvályhodný); 57. Al-muhsi (Počítající); 58. Al-mubdi
(Originální); 59. Al-muid (Obnovující); 60. Al-muhyi (Dárce života);
61. Al-mumit (Tvůrce smrti); 62. Al-hayy (Živoucí); 63. Al-qayyum
(Svébytný); 64. Al-wadžid (Nalézající); 65. Al-madžid (Noblesní);
66. Al-wahid (Jediný); 67. Al-ahad (Jeden); 68. As-samad (Věčný);
69. Al-qadir (Schopný); 70. Al-muqtadir (Plný moci); 71.
Al-muqaddim (Cílevědomý); 72. Al-muakhkhir (Vyčkávající); 73.
Al-awwal (První); 74. Al-akhir (Poslední); 75. Al-zahir (Zřejmý);
76. Al-batin (Skrytý); 77. Al-wali (Řídící); 78. Al-mutaali
(Vyvýšený); 79. Al-barr (Pramen všeho dobra); 80. At-tawwab
(Přijímající lítost); 81. Al-muntaqim (Mstitel); 82. Al-afuw
(Promíjející); 83. Ar-rauf (Soucitný); 84. Malik-ul-mulk
(Svrchovaný věčně); 85. Dhul-džalal-wal-ikram (Pán štědrosti);
86. Al-muksit (Vyrovnaný); 87. Al-džami (Shromažďující); 88. Al-ghani
(Soběstačný); 89. Al-mughni (Obohacující); 90. Al-mani
(Předcházející); 91. Al-darr (Působící úzkost); 92. An-nafi
(Dárce prospěchu); 93. An-nur (Světlo); 94. Al-hadi (Vedoucí);
95. Al-badi (Nesrovnatelný); 96. Al-baqi (Nekonečný); 97.
Al-warith (Nejvyšší vlastník); 98.Ar-rashid (Správný);
99.As-sabor (Trpělivý). Jako 100. jméno Boží uvádějí muslimové
buď „Alláh" nebo ho považují za neznámé. Křesťané
žijící v islámském prostředí připojují k výčtu Božích jmen
jako 100. jméno „Ath-thalouth al-muqaddas" (Třikrát Svatý, Trojjediný). Literatura: http://home.graffiti.net/budoucnost-evropy:graffiti.net/roz/islam_cr.html : údajně soukromá iniciativa občanů z
různých vrstev společnosti anonymní kvůli
možné pomstě muslimů, Šema Jisra'el, http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ema_Jisra%27el
, Desatero, http://cs.wikipedia.org/wiki/Desatero Hana Mayerová, Článek Cedaka ekonomický systém a etická micva,
Časopis Maskil, s.8, číslo 8, ročník 5769, http://www.maskil.cz/5769-8/index.htm Benjamin Kuras, Zakázané ovoce vědění, Bible jako drama a terapie, G
plus G, s.r.o., Praha 2003, s. 190 a násl. a s. 216 a násl. http://eretz.cz/content/view/5153/43/ : Autor: Jamie Glazov (FrontPageMagazine, 20. 12 2006), překlad: Karel
Orlík Thursday, 28. 02. 2008, Víte, co je
„taqueya“? , http://www.islamweb.cz/objevte_islam/indexp.htm : Představujeme Vám výstavu Objevte ISLÁM , http://www.blisty.cz/art/38285.html : 2008, Islámské právo šarí‘a, Jan Potměšil , http://www.distance.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=6&idc=25&Itemid=9 : Ročník 2007, 2. číslo, Teoretické kořeny islámských sporů, Václav Wolf , http://cs.wikipedia.org/wiki/Isl%C3%A1m http://cs.wikipedia.org/wiki/Sal%C3%A1t_(isl%C3%A1m)
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Filosofie rovnováhy
Naše skutečné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí
živí tvorové, energičtější živí tvorové (s větším pohybem, kinetickou
energií) mají větší skutečné potřeby, méně energičtí živí tvorové mají
nižší skutečné potřeby. Cílem je, aby byla ve Vesmíru co nejmenší celková
síla srážek mezi sousedními energičtějšími jedinci a méně energickými
jedinci, popř. neživou přírodou, toto se děje správným rozdělením hodnot
světa (kinetické i potencionální kinetické energie, pohybu), které buď
spojuje pohyb (rozdíly kinetické energie, hybnosti) sousedních jedinců a neživé
přírody nebo ve Vesmíru zvětšuje celkovou sílu srážek mezi nimi
navzájem. Avšak poznání co největší spojitosti pohybu (rozdílů kinetické
energie, hybnosti) všech sousedních živých tvorů a neživé přírody správným
rozdělením hodnot Vesmíru (kinetické i potencionální kinetické energie,
pohybu) je věcí tak složitou, jako je poznání celé skutečnosti, celého Bytí,
tj. vševědoucnost, tj. poznání pohybu (kinetické i potencionální kinetické
energie) každého živého tvora a neživé přírody a souladu mezi nimi navzájem.
Hodnotami světa, tedy předmětem našich potřeb, je větší nebo menší část
živých tvorů i neživé přírody. Každý výrok o této co největší spojitosti
pohybu (rozdílů kinetické energie, hybnosti) všech sousedních živých tvorů a
neživé přírody správným rozdělením hodnot Vesmíru (kinetické i potencionální
kinetické energie, pohybu) jej nemůže obsáhnout v jeho celistvosti,
slovy totiž nelze skutečnost zcela postihnout. Myšlenky a pocity každého
živého tvora tvoří nedokonalý obraz, odlesk (svět pro nás) celé skutečnosti
(světa o sobě, veškeré energie, pohybu-kinetické energie i potencionálního
pohybu-potencionální kinetické energie), pravda obsažená v mysli, duši
každého živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celou skutečnost, tento obraz
není nikdy zcela shodný se skutečností. Úkolem všech živých tvorů je pak v
každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a neživé přírodě,
sladit všechny tyto jejich jednotlivé obrazy skutečnosti, v jediný celkový
obraz skutečnosti, který nejlépe popíše celou skutečnost a umožní co největší
spojitost pohybu (rozdílů kinetické energie, hybnosti) všech živých tvorů a
neživé přírody správným rozdělením hodnot Vesmíru (kinetické i potencionální
kinetické energie, pohybu).
Jak se lze dostat do ráje? Podle
mého názoru není nutné hledat ráj až po smrti, podle mého názoru je
v lidských silách uskutečnit ráj na Zemi, ve Vesmíru neboli v našem
světě. Podmínkou toho je, aby všichni tvorové uznávali ostatní tvory jako své
bližní, aby spolu neválčili, aby se nevraždili, aby se neokrádali, aby
společně pracovali za účelem plného ovládnutí neživé přírody. Jinými slovy
ráj na Zemi není v nadpozemských silách Božích, ale je v našich
společných silách všech tvorů. Je třeba, abychom opravdu táhli za jeden
provaz, což znamená, že ve velmi dokonalém stavu, v ráji nebudeme na sebe
útočit, avšak zároveň budeme společně pracovat při úplném ovládání neživé
přírody (budeme za ten jeden provaz opravdu táhnout, nikoliv se jenom
přiživovat).
Co je příčinou všech válek, útoků a sporů
všech tvorů. Jsou to naše potřeby, které nás nutí k ovládnutí větší
části světa, než v ten který okamžik zrovna ovládáme. Spor o hodnoty
světa, tedy předmět našich potřeb, kterým je ovládání živých tvorů i neživé
přírody, je touto příčinou. S rostoucím ovládnutím neživé přírody se
objevují nové a nové hodnoty světa, které potřebujeme, o které s druhými
bojujeme. S rostoucím ovládnutím neživé přírody tak rostou rovněž naše
potřeby. Zároveň však roste rovněž síla našich bojů, kdy spolu již nebojujeme
primitivními nástroji ale stále účinnějšími zbraněmi. Dokonalé ovládnutí
neživé přírody je podmíněno postupným snižováním počtu a síly srážek mezi
tvory a neživou přírodou, zejména mám na mysli lidské tvory ale i ostatní
živé tvory. Se snižováním srážek mezi živými tvory a neživou přírodou se
snižuje sice jejich počet, avšak roste jejich síla, protože spolu soupeří a
posléze válčí stále větší skupiny lidí, místo jednotlivců. Život člověka a
ostatních tvorů se stává stále více hromadnější záležitostí.
Sama příroda nás tak nutí při stále
dokonalejším uspokojování našich potřeb, omezovat počet střetů mezi tvory a
spojovat se do stále větších skupin. Vytváří se tak stále větší skupiny lidí,
kde klesá počet vzájemných srážek, jestliže jsou založeny na dohodě všech svých
členů, není-li možné dosáhnout této dohody pak na užití násilí odpovídajícímu
skutečným potřebám násilím dotčených jedinců, tedy na jejich budoucí dohodě.
Naše skutečné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí živí
tvorové, energičtější lidé mají větší skutečné potřeby, méně energičtí lidé
mají nižší skutečné potřeby. Pokles srážek a vytvoření velké skupiny tvorů
s dokonalejším ovládnutím neživé přírody, s dokonalejšími zbraněmi,
ale i s dokonalejším uspokojením potřeb svých členů je možné dvěma
základními způsoby: násilím a dohodou. Sjednotíme-li tvory násilím, které
neodpovídá skutečným potřebám jedinců dotčených násilím, dojde k poklesu
počtu sporů avšak k zvýšení jejich souhrnné síly, nevyvražďují se
jedinci ale celé skupiny jedinců. Sjednocení násilím musí být takové,aby byla
trvale co nejmenší síla srážek mezi energičtějšími jedinci s většími
potřebami a méně energickými jedinci s menšími potřebami, toto se děje
správným rozdělením hodnot světa (energie, pohybu, viz výše), které buď spojuje
(vyrovnává) pohyb (rozdíly kinetické energie, energičnosti) těchto sousedních
jedinců, popř. neživé přírody nebo trvale zvětšuje srážky mezi nimi navzájem.
Sjednotí-li se tvorové svobodnou a skutečnou dohodou všech svých členů, kteří
nejlépe znají své skutečné potřeby, získá tato skupina výše zmíněné
výhody, které má žití tvorů ve velké skupině, avšak zároveň nedochází
k nárůstu síly jejich sporů. Výhody skupin pak plynou ze specializace
jejich jedinců.
Postupné sjednocování lze přirovnat
k prostoru plnému kuliček, u kterých neustále zvyšujeme jejich pohyb
(hybnost, kinetickou energii) na úkor potencionální (kinetické) energie a
tyto kuličky do sebe buď naráží větší silou nebo i přesto se pohybují tak, že
do sebe nenarážejí pouze se dotýkají. Srážky jsou pak zapříčiněny tím, že
kuličky s velkým pohybem (tj. velkou hybností, kinetickou energií) odlišného
směru pohybu jsou neodděleny od kuliček s malým pohybem (hybností, kinetickou
energií) proto mezi nimi musí existovat jiné kuličky, tak aby hranice pohybu
různých kuliček byly spojité, tj. vyrovnávají pohybové, kineticko-energetické
rozdíly sousedících kuliček, nikoliv je dále zvětšují. Toto zvýšení pohybu
(resp. hybnosti, kinetické energie) či spolu s neustálým
překonáváním chaosu a postupným zaujímáním uspořádaného pohybu by mělo
být provázeno citlivou prací topiče, který neustále podle zvětšujícího se
nebo zmenšujícího se chaosu přidává a ubírá pohyb (kinetickou energii,
hybnost) kuličkám. Tyto kuličky představují ve skutečnosti částice, které tvoří
všechny jevy v našem světě. Tímto topičem je příroda a její evoluce,
resp. pohyb mikročástic z hlediska fyziky mikrosvěta.
Duše (psychika, myšlenky, pocity) každého
živého tvora tvoří nedokonalý obraz, odlesk celého světa (jednotlivé světy
pro nás podle filozofa I. Kanta), pravda obsažená v mysli, duši každého
živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celý svět, tento obraz není nikdy
zcela shodný se skutečností (svět o sobě podle filozofa I. Kanta). Úkolem
živých tvorů je pak v každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým
tvorům a neživé přírodě, sladit všechny tyto obrazy (světy pro nás všech
jednotlivců), v jediný celkový obraz skutečnosti (v jediný svět pro nás),
který nejlépe popíše celou skutečnost (svět o sobě), společným odstraněním
všech rozporů duševních obrazů skutečnosti každého živého tvora, jejich
svobodnou a skutečnou dohodou odpovídající jejich skutečným potřebám (viz
výše). Není-li tato dohoda možná pak nastupuje donucení násilím odpovídajícím
skutečným potřebám (viz výše) všech živých tvorů dotčených tímto násilím,
jehož cílem je dosažení budoucí dohody mezi nimi, podmínkou toho je, že toto
násilí trvale co nejvíce snižuje celkovou sílu srážek mezi všemi jedinci a
neživou přírodou ve Vesmíru. Vedle tohoto donucením vědomým násilím jedinců,
existuje donucení násilím nevědomé objektivní (předmětné) skutečnosti (jde o
jakousi normativní sílu skutečnosti), které rovněž snižuje celkovou sílu
srážek v této skutečnosti, zvětšuje její soulad. Teprve pak dostaneme správný
obraz skutečnosti, nejbližší pravdě (světu o sobě), nejbližší všem skutečným
potřebám (viz výše) všech živých tvorů. Tento stále pravdivější obraz
skutečnosti (světu o osobě) vzniklý stále sladěnějším sdílením myšlenek
(duší, psychiky, jednotlivých světů pro nás) všech existujících živých tvorů
se zrozením, vzkříšením (viz dále) stále nových živých tvorů nám umožní
jednat a vnímat (zobrazovat v duši skutečnost, svět o sobě) stále více v
souladu se skutečností (světem o sobě), stále dokonaleji ovládnout neživou
přírodu a odstranit i utrpení ve světě způsobené neživou přírodou, např.
přírodními katastrofami nebo jiným selháním neživé a živé skutečnosti. Toto
je možné pouze postupným sdílením všech myšlenek, pocitů v jediné duši všech
živých tvorů (v jediném světě pro nás), jde o dokonalé dobro, kterému se
postupně přibližujeme (viz dále).
Co se týká tvorů, které by měly žít
v souladném světě bez bolesti, stárnutí a smrti, čili ve světě beze
srážek s jinými tvory a neživou přírodou, tedy ve shora zmíněném nebi, tak by jimi měli být všichni živí a mrtví tvorové, což nám umožní
získat nejvěrnější obraz skutečnosti (světa o sobě) jako nezbytnou podmínku
úplného ovládnutí neživé přírody a dokonalosti vědy, zároveň by nemělo být
těžké oživit z informací obsažených v genetickém kódu jediného
živého tvora všechny existující živé tvory v průběhu dějin, tedy jakési
vzkříšení mrtvých. Zároveň by nemělo být těžké takto dosáhnout věčné mladosti
a nápravy křivd, kterých se na nás příroda dopustila, v podobě našich větších
či menších předpokladů pro jednání nesouladné, srážející se s ostatními
tvory a neživou přírodou. Zároveň by mělo dojít k spojení psychiky (světa pro
nás) všech živých tvorů pomocí dokonalé sdělovací techniky, kde tato souladná
společnost všech živých tvorů bude schopna si vzájemně číst myšlenky a
vznikne tak jediná psychika, jediná duše všech jedinců.
Toto postupně stále dokonalejší sdílení
myšlenek, pocitů, duše, psychiky (světa pro nás) se všemi živými a mrtvými
tvory (viz dále) a postupné stále dokonalejší sdílení svého těla (světa o
sobě) se svým partnerem či partnery je přípravou na život v úplném souladu se
všemi živými a mrtvými tvory a neživou přírodou, kterou zcela ovládneme, na
budoucí dokonalost vědy, kdy budeme existovat zřejmě v podobě dokonalé poznané
energie (světa o sobě), tj. pouhé kinetické energie, kdy se všechna
potencionální (kinetická) energie světa přemění na kinetickou energii, jinými
slovy všechna hmota se přemění na pohyb. Tato energie (svět o sobě) tvoří
všechno a všechny, je spojitá, souladná a jednotná, její veškerý pohyb a
nehybnost jsou spojité se vším jejím ostatním pohybem a nehybností, je Bohem
v mém pojetí, je nezničitelná dle zákona zachování hybnosti a energie. Z
hlediska současných hmotných tvorů vidíme tuto vše prostupující energii pouze
povrchově jako všechny body našeho prostoru (svět pro nás), které vyplňují
všechno a všechny, hmotu i absolutní prázdno, vakuum, jsou spojité a
prostřednictví sousedních bodů časoprostoru se přenáší pohyb byť jediného
bodu časoprostoru na všechny ostatní existující body časoprostoru, tyto body
časoprostoru pak se spolu nesrážejí, prostor se zásadně nebortí, tyto body
časoprostoru se pouze dotýkají a tak se mezi nimi přenáší pohyb a vyplňují
tak celý náš prostor. Dojde k sjednocení psychiky, duše, myšlenek, pocitů
(světa pro nás) všech živých tvorů a jeho co největšímu přiblížení, co
nejvěrnějšímu zobrazení skutečnosti (světa o sobě, Boha v mém pojetí).
Náš svět se vyznačuje neustálou přeměnou
potencionální kinetické energie na kinetickou energii a naopak, v konečném
důsledku jde o vyzáření hmoty v podobě světla, resp. proudu fotonů o
rychlosti světla a naopak o pohlcení fotonu, resp. světla hmotou a tím o jeho
přeměnu na hmotu. Lze se domnívat, že živý
organismus existuje ve viditelné podobě, kterou představuje potencionální
kinetická energie, tedy hmota a v neviditelné podobě, kterou představuje
čistá kinetická energie, čili pohyb bodů a nehybnost časoprostoru, navždy pak
zůstane zachována pouze tato neviditelná soustavu živého organismu představovaná
pohybem a nehybností bodů časoprostoru, čistou energií, společenstvím Boha v
mém pojetí. Zároveň se lze domnívat, že mezi pohybem nehmotných bodů
časoprostoru a hmotných částic známých člověku, existuje pohyb jiných částic
o nízké hmotnosti avšak o nenulové hmotnosti tvořených v konečném důsledku
rovněž body časoprostoru, jde o společné
bytosti s jedinou duší, zřejmě živých tvorů po smrti tvořených těmito
částicemi o nízké hmotnosti neznámými člověku a různými hmotnými těly
tvořených hmotnými částicemi známými člověku.
Zeptáte-li se po přečtení této mé
filosofie, zda-li je pravdivá, odpovím částečně ano a částečně nikoliv.
Pravdou lze podle mne označit pouze skutečnost (svět o sobě) a lží to, co
není skutečné, přičemž každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její
celistvosti, slovy (světem pro nás) totiž nelze skutečnost postihnout jako
celek, jinými slovy každý výrok je částečně pravdivý, částečně se jako
skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se jako skutečnost neděje,
tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně pravdivý výrok, tedy výrok,
který se ve skutečnosti (světě o sobě) převážně děje, a výrok, který je
převážně lživý, tedy výrok, který se ve skutečnosti (světě o sobě) převážně
neděje. Lze říci, že každý člověk, ať vinný nebo nevinný, ať přítel nebo
nepřítel, má ve svých slovech a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže.
Pravda je tedy relativní, absolutní je však podle mého názoru dobro. Dobro
představuje nejkratší cestu k souladu všech a všeho (světa pro nás všech živých
tvorů a rovněž jeho soulad se světem o sobě), čím jdeme delší cestou k tomuto
cíli, čím méně se trvale zvětšuje soulad všech a všeho, tím jde o menší dobro
a větší zlo, přičemž podle mého názoru soulad všech a všeho je nevyhnutelný,
podle mého názoru musí dojít k překonání chaosu a k nastolení uspořádaného
pohybu, podle mne jde o normativní sílu skutečnosti (viz výše). Na každém z
nás však záleží kdy se tak stane. Avšak poznání dobra jako nejkratší cesty k
dokonalému souladu všech a všeho je věcí tak složitou jako je složité poznání
celé skutečnosti, celého Bytí (světa o sobě), tj. vševědoucnost, poznání
skutečných potřeb každého živého tvora a jejich souladu (viz výše), existují
pouze určité pravidla, převážně pravdivé ukazatele, která nám během této cesty
naznačují, že jdeme dobře nebo zle. Jestli však jde o skutečné dobro, tedy
nejkratší cestu k souladu všech a všeho, nám ukáže teprve čas, mnohdy to může
trvat desítky či stovky let, příkladem nám může být období vlády komunismu,
které ve světě trvalo více jak 80 let. Tyto ukazatele dobra, tedy nejkratší
cesty k dokonalému souladu všech a všeho, jsem se pokusil zachytit ve své Filosofii
rovnováhy, přičemž si nedělám nárok na pravdu, pouze se pokouším neustále
během své životní cesty hledat nejkratší cestu k dokonalému souladu všech a
všeho, o což by se měl pokoušet každý živý tvor světa. Má filosofie tak
nebude nikdy dokončená a během své životní cesty ji budu stále měnit a
přizpůsobovat dané situaci na této své životní cestě tak, abychom co nejdříve
dosáhli souladu všech a všeho. Proto např. není možné z hlediska člověka,
který nezná současný stav a budoucí evoluční vývoj rozumu a psychiky (duše)
určitého živého tvora mimo člověka či jejich daného druhu, předem říci, zda
je dobré, aby člověk dnes obětoval svůj život za jiné živé tvory mimo
člověka. Přesto je možné podle mne již dnes říci, že s postupující evolucí,
kterou urychluje vztah ostatní živých tvorů s dokonalejším tvorem, kterým je
člověk, se ostatní živí tvorové stanou časem nevyhnutelně plnoprávnými členy
naší společnosti.
Předmluva
Filosofie rovnováhy vychází z exaktní vědy. Zpochybním-li ve stopách radikální pochybnosti filosofa René Descarta veškeré bytí, zbývá mi určit, nejpevnější bod, který, ačkoliv lze též zpochybnit, pokládám za nejjistější pravdu. Tímto základem je přijetí skutečnosti exaktní vědy a jejího předmětu, jímž je Bytí, které můžeme vnímat našimi smysly. Exaktní věda, která již prokázala svou užitečností pro rozvoj člověka, je nejjistější pravdou, kterou máme. Bytí vnímatelné našimi smysly lze obecně vztahově popsat jako nadspoluprotispoluděj.
To znamená veškeré bytí se děje, tj. veškerou skutečnost lze chápat jako proces, který lze pomocí rozumu rozčlenit na procesy, které se vyznačují určitými vlastnostmi, plynoucí z jejich vztahu k ostatním procesům v rámci skutečnosti. Příkladem děje je jak soustava atomu, chemický prvek či látka jakož i soudní proces. Bytí resp. skutečnost se děje jako skládání a rozklad, tedy jako spolu- a proti- děj, spoluděj tak představuje (i dílčí) celek děje resp. proces v rámci procesu skutečnosti složený z jiných procesů, protiděj naopak představuje opačný proces, kdy dochází k rozkladu resp. ničení složeného (i dílčího) celku procesů na dílčí celky procesů. Příkladem spoluděje je tvoření, skládání, atom, stát, příkladem protiděje je ničení, rozklad, choroba, výbuch apod. Skládání a rozklad je v rovnováze, tedy jde o skládání a rozkladu nadřazený nadděj. Příkladem nadděje protiděje výbuchu a spoluděje vzniku hvězdy je Vesmír, zrození a smrti je tvor, osoba apod. Z povahy Bytí jako děje plyne, že jej lze rozdělit na vývojové stupně vznikového, výkonného a zánikového děje, což plyne ze zákona příčiny a následku, každý proces skutečnosti lze tak rozlišit rozumem na příčiny resp. vznik, průběh tj. výkon a následek tj. zánik, který je zároveň příčinou, vznikem jiného procesu skutečnosti. Příkladem vznikového děje automobilové nehody je zvýšená rychlost, kluzká vozovka, protijedoucí vozidlo, alkohol za volantem, příkladem výkonu tohoto děje je smyk, nezvládnutí řízení, přejetí do opačného jízdního pruhu, příkladem zániku tohoto děje je srážka vozidel, způsobení věcné škody na vozidlech apod. a způsobení škody na zdraví příp. smrti přepravovaných osob. Z povahy děje jako spolu- a proti- děje plyne rozlišení na celkový a jednotkový děj, tedy celou skutečnost jako proces čili celkový děj a nejmenší proces v rámci skutečnosti jako jednotkový děj. Příkladem celkového děje je jsoucno a nejsoucno dohromady, Vesmír a v mém podání rovněž Bůh, příkladem jednotkového děje byl atom, nyní to může být proton a elektron, v mém podání je jednotkový děj fiktivním procesem v rámci skutečnosti, neboť každý děj je dále dělitelný. S tímto bezprostředně souvisí rozlišení skutečnosti na nad-, stejný a pod- děj, nadděj je složený proces v rámci skutečnosti, který v sobě zahrnuje dílčí procesy podděje, proces skutečnosti shodný s jiným procesem skutečnosti je stejnoděj. Příkladem nadděje je atom, podděje pak elektron, proton apod., dále nadděje soudní proces a podděje činnost soudce v tomto procesu, příkladem stejnoděje může být jiný elektron a proton nebo atom stejného prvku ve stejném stavu. Celkový, jedno-, spolu-, proti-, nad-, stejno-, pod-, vznikový, výkonný a zánikový děj ztělesňuje dle Filosofie rovnováhy každou existující skutečnost.
Vznikový, výkonný a zánikový děj jsou pojmy zvolené pro shodný obsah písmen v kořeni slova, jsou jimi písmena „N“ a „K“, což jsou písmena velice podobná těm, která se vyskytují v kořeni slov „něco“ a „nic“. Tyto pojmy jsem zformuloval původně v anglickém jazyce jako „formation“, což znamená vznik či tvoření, „performance“, což znamená výkon a „termination“, což znamená skončení, jejichž kořen je též složen ze stejných písmen „R“ a „M“.
Filosofie rovnováhy navazuje na filosofii
Konfuciovu, jež ve svém učení „o středu a míře„ či „o zlatém středu„
předjímá podobu nadspoluděje jako rovnováhy mezi skladebným a dobrým
spoludějem a rozkladným a zlým protidějem. Dále Filosofie rovnováhy navazuje
na filosofii Alfreda Northe Whiteheada, dle které v jednotce
bytí, tzv. reálně existujícím momentu, je ve formě citu zakoušeno celé bytí,
jeho minulost, přítomnost a naznačena a preformována je i budoucnost. Dle Filosofie
rovnováhy ve skutečnosti existuje pouze jeden děj, který jen lidská
mysl rozděluje. Tato jednota děje jako nadspoludějnost znamená souvislost
každého děje s ostatními ději. Vznik každého děje je spoluurčován vznikem,
výkonem a zánikem všech ostatních dějů a zánik určitého děje je zároveň
vznikem jiného děje.
V oblasti vývoje představuje Filosofie
rovnováhy syntézu mezi dialektikou Hegelovou a evolucí Herberta
Spencera. Na rozdíl od Hegela, dle kterého se smíření protikladů v
jejich syntéze, která je zrušuje a zároveň zachovává a pozdvihuje na vyšší
rovinu, projeví opět v dalším rozporu protikladů, Filosofie rovnováhy určuje
veškerou protikladnost jako rozpor skládání projevující se v hmotném světě
jako tvoření a rozkladu projevujícím se v hmotném světě jako ničení a smíření
celkového skládání a celkového rozkladu jako konečné. Na rozdíl od evoluce
Herberta Spencera, který v integraci čili tvoření spatřuje popření
desintegrace čili ničení, Filosofie rovnováhy předpokládá tvořivou
nedokonalou (vývojový stupeň výkonu děje) a dokonalou (vývojový stupeň zániku
děje) rovnováhu. Nedokonalá rovnováha spočívá v
boji neomezeného dobrého skládání resp. tvoření a zlého rozkladu resp. ničení
na stále vyšší úrovní spoluprotiděje ať již v podobě složité integrace jako
mnohočetného spoluspoluděje či složité desintegrace jako mnohočetného
spoluprotiděje. Dokonalá rovnováha spočívá v konečném smíru
omezeného celkového dobrého skládání resp. tvoření a omezeného celkového
zlého rozkladu resp. ničení. Celkový děj je zároveň nekonečný, protože zánik
každého děje je zároveň vznikem jiného děje, dokonalá rovnováha integrace a
desintegrace tak nastává v nekonečném čase čili při zániku nekonečného
celkového děje. Dle Filosofie rovnováhy neomezené tvoření jako neomezený boj
proti ničení nebo jako neomezené tvoření, vyvolává ničivou reakci. Omezené
ničení je naopak slučitelné s omezeným tvořením v rovnovážném tvořivém dění.
V oblasti metafyziky navazuje Filosofie rovnováhy na panteismus Barucha Spinozy, když Boha ztotožňuje s celkovým dějem, který má podobu nadspoluprotispoluděje, tedy tvořivé rovnováhy mezi omezeným celkovým rozkladem resp. ničením a omezeným celkovým skládáním resp. tvořením, Ďábla s celkovým protidějem, tedy zlem a rozkladem resp. ničením, ať již v podobě čistého rozkladu jako protiděje či rozkladu spoluděje jako protispoluděje a Krista s celkovým spoludějem, tedy dobrem a skládáním resp. tvořením, ať již v podobě čistého spoluděje či rozkladu protiděje jako protiprotiděje. Panteizmus zároveň představuje syntézu idealismu a materialismu. Bůh v rámci něho má rovněž materiální povahu. Filosofie rovnováhy mimosmyslové děje popisuje pojmy známými ze světa smyslového vnímání.
Dle mého názoru základem každé filosofie je psychika autora, z hlediska mé psychologie představuje Filosofie rovnováhy cestu, jak se co nejvíce z dlouhodobého hlediska (nikoliv krátkodobého) vyhnout konfliktům v životě. Tato vůle neprohrát avšak ani neporážet ostatní představuje z hlediska psychologie člověka obrovskou sílu, která se podle Filosofie rovnováhy prosadí ve vztazích mezi živými tvory svoji vlastní silou, resp. větší pravděpodobností, aniž bychom za tuto námi přijatou pravdu museli nějak zvlášť bojovat. Lze hovořit o normativní síle skutečnosti. Zároveň si uvědomuji, že Filosofie rovnováhy bude stěží přijata všemi lidmi, kteří mají možnost vytvořit si nebo přijmout svoji vlastní jinou filosofii, odpovídající vlastnostem jejich psychiky danou rovněž geneticky. Krátkodobě bude odmítnuta lidmi, kteří chtějí vítězit a porážet jiné živé tvory, nebo těmi, kdo chtějí býti poráženi a prohrávat, resp. obětovávat se za jiné, ti dají přednost nejistotě.
Z hlediska exaktních věd chápu děj, tedy jakýkoliv jev či skutečnost jako pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, těmito částicemi mohou být fotony, resp. body časoprostoru. Hmotná skutečnost je pak vytvářena nekonečným množstvím nebo rychlostí světla těchto částic. Pohyb částic o nulové hmotnosti pak vytváří zóny navazujícího pohybu jako pohybové soustavy-jevy (tedy mraky pohybujících se a nehybných částic s navazujícím pohybem, tzn. podle mého názoru s navazující hybnostní hustotou bodů časoprostoru, tedy hybností p=m*v, kde p je hybnost, m hmotnost a v rychlost, na jednotku časoprostoru, kterou je metr krychlový m3) (viz kapitola X.) Souvislost zákona zachování hybnosti a energie ). Tyto pohybové soustavy lze rozlišit na jednotlivá hmotné pohybové soustavy s navazujícím pohybem pohybujících se hmotných částic o nenulové hmotnosti, jevy v hmotném světě (např. osoby, věci, ale i výrobky či stát), čili oddělené skutečnosti nebo jediná existující nehmotná pohybová soustava s navazujícím pohybem pohybujících se a nehybných všech částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru. Nehmotná pohybová soustava představuje veškeré Bytí, veškerou skutečnost, hmotu i prázdnotu, které jsou vždy tvořeny pohybujícími se nebo nehybnými částicemi o nulové hmotnosti, zřejmě fotony, všemi body časoprostoru. Tento pohyb v rámci nehmotné pohybové soustavy může směřovat buď k rozšíření hmotné pohybové soustavy, nebo k jejímu rozpadu, dojde-li střetem částic ke zvýšení resp. snížení hybnostní resp. energetické hustoty části hmotné pohybové soustavy mimo jeho existenční interval, tzn. přestane navazovat pohyb, tzn. podle mého názoru hybnostní hustota hmotných částic (částic s nenulovou hmotností) této pohybové soustavy. Rozšíření i rozpad hmotné pohybové soustavy-jevu však vždy směřují ke vzniku nového hmotné pohybové soustavy-jevu, v konečném důsledku pak ke vzniku jediného souvislého hmotné a nehmotné pohybové soustavy-jevu z hlediska nekonečného času. Proto lze hovořit o společné podstatě rozšíření a rozpadu hmotných pohybových soustav-jevů, tedy z hlediska Filosofie rovnováhy společenských věd o nadději spolu- a proti- děje, dobra a zla. Jinými slovy všechny střety a boje v rámci hmotného světa směřují ke konečnému míru v nekonečném čase.
Pohyb lze dále členit na vznik, tedy se rozšiřuje hmotnou pohybovou soustavu-jev, výkon, kdy se hmotná pohybová soustava-jev nerozšiřuje avšak ani nerozpadá a zánik, kdy se hmotná pohybová soustava-jev rozpadá. Pohyb lze pak pojmout jako celkový pohyb, tedy pohyb všech bodů časoprostoru-částic o nulové hmotnosti a jednotkový pohyb, kterým je pohyb fotonu rychlostí nižší, než je rychlost světla, tedy pohyb částice o nulové hybnosti, z něhož je složen každý složitější pohyb o nenulové hybnosti a energii. Kromě celkového pohybu a nehybnosti jediné pohybové soustavy částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru nic neexistuje, tyto částice se vzájemně dotýkají jako body časoprostoru a vyplňují jak hmotu, tak i vakuum-absolutní prázdnotu. Dále lze pohyb resp. hmotné pohybové soustavy rozlišit na soustavy o stejné energii, resp. hybnosti, o vyšší a nižší energii resp. hybnosti-pohybu (z hlediska Filosofie rovnováhy společenských věd nadděj, podděj a stejnoděj).
Těmito druhy hmotného a nehmotného (částic o nulové hmotnosti) pohybu částic lze pak ztělesnit a popsat každou existující hmotnou skutečnost, která je ve své podstatě opět pohybem částic o nulové hmotnosti.
V souladu s filosofií Konfucia vidím jednotnou povahu mezi vznikem a zánikem pohybových soustav ve vzniku jediného souladné nehmotné a hmotné pohybové soustavy-skutečnosti v rámci skutečnosti, jediné Bytosti tvořené všemi a vším, v splynutí s nehmotným Bohem, se souladností všech bodů časoprostoru. V souladu s Alfredem Northem Whiteheadem je pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti kontinuem, tedy souvislou jednotou, nehmotnou energií či vlněním, kde každá jeho část je spojena s celkovým Bytím, resp. pohybem a nehybností a jako takové je cítí. Každá částice o nulové hmotnosti, bod časoprostoru se totiž dotýká pouze jiných okolních částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru a každý pohyb částice o nulové hmotnosti se tak přenáší prostřednictvím těchto dotyků na tyto okolní částice o nulové hmotnosti, které opět tento pohyb přenáší do svého okolí a takto se tento pohyb postupně přenáší na všechny existující částice o nulové hmotnosti, na celek Bytí, který je jimi vytvářen
V oblasti evoluce proces vytváření jediného souladné hmotné a nehmotné pohybové soustavy-jevu je procesem neustálého střetu hmotných pohybových soustav-jevů s odlišnou hybností-pohybem, kde vytváření hmotné pohybové soustavy-jevu s vyšší celkovou hybností-pohybem se opět dostane do rozporu s hmotnými pohybovými soustavami-jevy okolí, střetem jejich částic a kde jde zřejmě o nekonečný proces. Zároveň však z hlediska nekonečného času dojde k vytvoření jediné souladné nehmotné a hmotné pohybové soustavy-skutečnosti, jediné Bytosti tvořené všemi a vším. Platí zde tak dialektická nauka Hegelova z hlediska konečného času i evoluční teorie Herberta Spencera z hlediska nekonečného času.
V oblasti metafyziky
ztotožňuji Boha s celkovým nehmotným pohybem a nehybností částic o
nulové hmotnosti, se všemi body časoprostoru, které
tvoří nekonečnou, věčnou (dle zákona o zachování hybnosti a energie)
souvislou jednotu, kterou člověk vnímá rovněž jako hmotný svět a
prázdnotu, tedy jaksi povrchově. Navazuji zde tedy z hlediska
exaktních věd na panteismus Barucha Spinozy .
Vznik:
Jak se zrodil svět, chci teď přemýšlet, zda je odpověď v bytí, ve kterém mysl svítí. Mysl je mozaika určená ke skládání, každý krok vpřed je hodný oslavení. Chyb nejsem prost, trápí mě zlost a zlé skutky mé provází vše nadějné.
Výkon:
Ve zmatku dějů, které jsou ve válce, přemýšlím o míru skutečné pohádce. Mír je vládce světa, kde každá jeho věta znamená či nový vznik či neodmyslitelný zánik. Tento nekonečný sled představuje první
z věd zřejmou každé mysli sycené jejími smysly. Jak setřást prokletí ve zmateném bytí, které se neustále děje, zlo na dobro se směje. Avšak i dobro vítězí a zlo neustále poráží, nakonec bez poražených a
vítězů se ve jsoucnu vždy
rozchází spolu. Na čí stranu se mám dát, když dobro vítězí nebo když zlo ho poráží mám jít s vítězi? Toť rozpor mého bytí nebo jít cestou oběti nebo využít své síly, abychom slabé bili. Je třeba najiti druhou z těch věd, že klidná není žádná z těchto cest. Dobro vždy následuje zlo, zlo zase volá po dobru, míru se tak zase nenašlo, třeba čekat na válku. Nezbývá, než oběti pro dobrou věc či pro zlo přec osobně přinésti Co se však změnilo zlo ale též dobro nezraněno vyvázlo nijak neumenšeno. Proto hledej třetí
z věd milovati jak dobro teď zlo však stejně tak, ve středu nutno stát. Ve zmatku dějů jsoucna smlouva mezi nimi byla navždy uzavřena a nastolila harmonii.
Zánik:
Chceme-li v míru
žít a vnitřní harmonii ctít, pak musím nestranit, a zlo i dobro usmířit. Dobro je ale skutečné, rozhoduji-li nestranně, když hledá rovnováhu jak ke zlu, tak i k dobru. Kde leží pravý střed jak dobrých i zlých dějů, třeba nalézti z cest, kde jest nejméně odporu. Tam hledej mír teď i ve věčnosti, to je to nejvyšší, co tvoří všehomír.
Úvod
Vznik:
Kde hledat nebe, pak ptá se má mysl, když bytí se děje, kam jen Bůh vešel. Bůh má být všemocný a dokonale dobrý, děj je však nekonečný a na zlo štědrý.
Výkon:
Přesto si myslím, že Bůh je všude, kde Bytí se děje a tomu i věřím. Bůh otec Bytí tak splývá s celkovým
dějem, svými dvěma syny, zveme je Kristem a Ďáblem. Kristus a rovněž i Ďábel jako Bůh otec Bytí splývají s dobrem a zlem a jsou boží součástí. Bůh jako všechno Bytí je nade vším mocný, vládne celé věčnosti a je také nekonečný. Starý děj zaniká a nový vzniká, práci svou koná či přichází změna. Dějiny dobra a zla jsou tak nekonečné, jak končí věc jedna tak nová zase počne. Nade vším a ve všem Bůh se tyčí tvořen nezměrným celkem se svými syny. Kdo je však stvořitelem všeho dobra a zla, kdo stvořil Boha, má mysl brojí s
nepřítelem. Bůh je vše dění, v němž žije Bytí vždy Dobré i Zlé nějaké i nicotné. Mimo skutečnosti něčeho a
ničeho nic má mysl nezná a takto pak střetává Boha všemocného a
nekonečného.
Podděje:
Bůh je tak dvojí, dobré a zlé dění, zlo brojí se všemi, dobro vše zas pojí. Soustavu božího Bytí zlo navždy ničí dobro zas tvoří spolu ve věčném boji. Zlé myšlenky mě pálí, je Bůh vždy dobrý, když jeho jsoucím
synem je kromě Krista i
Ďábel. Bůh je celkový spoluděj, a to jak dobra stejně tak i zla, jinak by byl sám omezen. Bůh jako vyšší dobro stvořil také ničivé zlo z důvodu vyšší rovnováhy k dobrému tvořivému ději. Něco a nic v jejich jsoucím věčném
boji tvoří děj, jímž jest vyváženo celé
Bytí. Že se něco a nic děje, plyne ze stálého boje dobrého spoluděje a zlého protiděje. Nic jednak něčemu ustupuje nebo něco pohlcuje a naopak se něco děje v podobě jejich
nadspoluděje. Bůh je tak dobrým otcem, jenž miluje své syny, ať je Kristem či Ďáblem, neshledává na nich viny. Kdyby Bůh miloval jenom dobrého syna, zlého kdyby zapřel, byla by na něm vina. Neboť též Ďábel je krví jeho krve, stejně jako Kristus se v něm též děje. Skutečné nejvyšší dobro a tedy i Boha má mysl našla v lásce pro dobro i zlo. Synové Boha spolu brojí, jedině láska otce je pojí, v čem tkví pak láska otce, odpověď je v rovnováze. Bůh nestraní zlu ani
dobru, podoben osudové váze v místě nejmenšího odporu dějinné války ukončuje. Bůh je v každém svém ději dobrém a zlém přítomen, Bůh je nad dobrem a zlem, jež každé hraje na svém
poli. Pole Krista a Ďábla v dějinách dobra a zla jsou vždy v rovnováze díky láskyplné boží snaze. Ta pole dobro i zlo nesmí kdy překročit, což od věků je zvyk, jinak by jedno zvítězilo. Dobro by žilo věčně, zlo by věčně mrtvé bylo, Bytí by se vůbec nedělo, stání by bylo nekonečné. Vše a všichni by byli na věky dokonalí, jakákoliv nedokonalost již
znamená stálé bytí dějového boje
dobra a zla. Bůh Svět z hlediska Filosofie
rovnováhy společenských věd představuje děj a nehybnost,
z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd představuje pohyb a
nehybnost charakterizovaný veličinou hybnosti p=m*v, kde
p je hybnost, m hmotnost a v rychlost. Tento děj neboli pohyb a nehybnost,
chápeme-li ho jako pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, jako nehmotný
pohyb a nehybnost, energii, jako všechny body časoprostoru je pak ztělesněním
každé skutečnosti v našem světě. Jinak řečeno každá skutečnost
v podstatě představuje pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru, energii. Tak např. člověk, stejně jako jakákoliv hmotná věc
představuje pouze pohyb částic o nulové hmotnosti, body časoprostoru,
energii. Bůh pak dle mého názoru
představuje veškerý pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, všechny body
časoprostoru, veškerou energii, kterou pouze lidská mysl vnímá jako
hmotný svět, ve skutečnosti však jde o energii,
pohyb neboli vlnění, který je souvislý a nikoliv nesouvislý jako
jsou zdánlivě skutečnosti v hmotném světě. Toto pojetí Boha odpovídá
biblickému obrazu hořícího keře, nezobrazitelného Boha a Boha zástupů. Bůh se
však nevyčerpává hmotným světem, neboť existují zřejmě i světy jiných
rozměrů. Mám na mysli zejména pohyb částic o rychlosti světla zřejmě
o nekonečné energii, která dle Filosofii rovnováhy fyziky
představuje v případě pohybu o rychlosti světla, svět, který je svými
vlastnostmi zcela odlišným protipólem
našeho světa, svět, kde světlo znamená nesvítící hmotu a nesvítící hmota
znamená světlo (viz bod 13 kapitoly VII.) Fyzikální teorie
relativistické energie , kapitoly x) Svět světla a
y) Proč Bůh
dopustí zlo ve světě , oddíl
Zlo kapitoly 2.6. Jak
žít (etika) ), možná pohyb o konečné energii o vyšší rychlosti,
než je rychlost světla v okolí našeho Vesmíru. Bůh jako veškerý pohyb a nehybnost částic o
nulové hmotnosti-fotonů, všechny body časoprostoru, nehmotná energie
(vzhledem k tomu, že je představována pohybem a nehybností částic o
nulové hmotnosti, nikoliv např. elektronů či jiných částic o nenulové
hmotnosti) je tak nade vším mocný a vševědoucí, vzhledem k tomu, že z této nehmotné
energie, bodů časoprostoru je složen každý hmotný předmět i osoba, tedy i
člověk, které jsou v konečném důsledku rovněž pohybem částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, tedy nehmotnou energií resp. pohybem a
nehybností.
Bůh je zároveň nekonečný,
protože každý pohyb resp. energie ze zákona zachování energie resp. hybnosti
jsou nezničitelné. Pohyb neboli energii totiž nelze dle zákona zachování
energie a hybnosti zničit, lze jej pouze transformovat na jiný druh pohybu,
energie např. kinetickou energii na vnitřní potencionální energii,
mechanickou energii na elektrickou energii apod.
Bůh je zároveň absolutně svobodný, protože neexistují pevné vazby bodů
časoprostoru na úrovni těchto bodů. Pevné vazby bodů časoprostoru vznikají až
na úrovni hmoty, tedy ve světě člověka a ostatních živých tvorů, kteří jsou
tak více či méně svobodní podle toho, jak jsou mikročástice tvořící jejich
mozek, resp. mozkové buňky jejich mozku vázány volnými či pevnými vazbami.
Pevné vazby mozkových buněk jsou základem duševních komplexů člověka, resp.
instinktů u zvířat.
Bůh je zároveň dobrý, protože srážky mikročástic, jejichž počet je do jisté míry
pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž jsou
základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí
náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po
každé jejích srážce dle de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů
neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze neurčitě, na základě pravděpodobnosti,
což tím pádem platí rovněž o jejich další srážce. Nízkou nebo větší
pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího
pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány
vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s
vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu
mikročástic (tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k
snižování pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném
důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy
evoluce směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od
méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.
Bůh jako pohyb a nehybnost resp. nehmotná
energie v hmotném světě, tvořená všemi body časoprostoru, je zároveň
dvojí, je to pohyb k určitému celku, kdy se vytváří
hmotné pohybové soustavy-jevy, tedy mraky částic o nenulové hmotnosti s navazujícím
pohybem, tj. velikostí hybnostní hustoty resp. energetické hustoty, tedy
hybností resp. energií na jednotku prostoru, které se prosazují srážkami
jejich částic, a pohyb od určitého celku, kdy ve střetu dvou
hmotných pohybových soustav-jevů vzniká hmotná pohybová soustava-jev nové buď
spojením dvou dosavadních hmotných pohybových soustav-jevů (viz výše) nebo
jejich zrušením (viz pohyb od určitého celku), kde se prosazuje nové
navazující uspořádání hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu srážkami
jejich částic. Hmotné pohybové
soustavy-jev v hmotném světě tak
představuje mrak částic o nenulové hmotnosti, kde dochází plynule
k zvyšování a snižování množství pohybu, tj. energie resp.
hybnosti-pohybu na jednotku prostoru. Z hlediska Boha,
tedy jediného celku, jediné Bytosti, jediné Duše však existuje pouze
jedna nehmotná pohybové
soustava, tedy mrak pohybujících se a nehybných částic o nulové
hmotnosti, všechny body časoprostoru s navazujícím pohybem, tj. velikosti
hybnostní hustoty resp. energetické hustoty, tedy hybnost resp. energie na
jednotku prostoru.
Máme tak definováno dobro a zlo
v hmotném světě, které působí buď k celistvosti nebo
rozpadu v novém hmotné pohybové soustavě-hmotném jevu. Tyto dva děje
jsou základní charakteristikou Boha jako nehmotné energie neboli pohybu a
nehybnosti částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru v rámci hmotných
pohybových soustav-jevů hmotného světa. Dobro tak představuje výše uvedený
pohyb k určité hmotné pohybové soustavě-jevu a zlo pohyb od určité
hmotné pohybové soustavě jevu.
Kdo však stvořil tento veškerý
pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, tedy Boha? Ze
zákona zachování energie plyne, že pohyb neboli energie
nemůže vzniknout, pouze se může transformovat v nové formy. Bůh je tak
nekonečný a věčný.
Veškerý pohyb a nehybnost částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, veškerá existující energie jako Boha je
charakterizován určitou celkovou hybností, tato hybnost se
projevuje jako rovnovážný stav, kdy zvýšení hybnosti na
jedné straně vyvolá okamžité snížení hybnosti na druhé straně, což plyne ze
zákona zachování hybnosti resp. energie. Ze zákona zachování energie resp.
hybnosti totiž plyne, že nová energie nemůže vzniknout z ničeho, to
znamená, že každé zvýšení energie určité hmotné pohybové soustavy-jevu se
musí projevit jako snížení energie jiného hmotného objektu v rámci
skutečnosti. Ideální způsob přesouvání energie mezi živými tvory je získávání
energie-moci z neživé přírody, nikoliv na úkor jiného člověka či tvora.
Proces zvyšování hybnosti a proces
snižování hybnosti hmotných pohybových soustav-jevů tak představují vývoj,
který směřuje k vytvoření jediné pohybové soustavy v hmotném a nehmotném
světě, jediné Bytosti tvořené všemi a vším jako jakési fiktivní osoby
splývající s Bohem, jako jedinou Bytostí, jedinou Duší, jediným
souvislým a souladným pohybem a nehybností částic o nulové a nenulové
hmotnosti. Jde o neustálé střetávání nových a nových hmotných
pohybových soustav-jevů, které vznikají v procesu zvyšování a snižování
hybnosti-pohybu. Zvýšení hybnosti-pohybu jednoho hmotné pohybové
soustavy-jevu znamená okamžité snížení hybnosti-pohybu jiné hmotné pohybové
soustavy-jevu, což plyne ze zákona zachování hybnosti. Proces zvyšování a
snižování hybnosti-pohybu tak znamená vytváření celkového hmotného a
nehmotného (z pohledu částic o nulové hmotnosti, z pohledu Boha, jediné
Duše, Bytosti) souladné pohybové soustavy-skutečnosti a přerozdělování
energie a hybnosti-pohybu a nehybnosti za účelem jeho vzniku.
Toto přerozdělování hybnosti-pohybu
srážkami hmotných částic (částic o nenulové hmotnosti) mezi hmotnými
pohybovými soustavami-jevy v procesu jejího zvyšování a snižování
umožňuje vytvoření souladného pohybu v hmotném světě,
tedy pohybu obdobnému skutečnosti pohybu z hlediska částic o nulové
hmotnosti, kdy při zachování všech živých pohybových soustav-jedinců
se bude každá z těchto pohybových soustav pohybovat
trvale udržitelnou maximální možnou hybností-pohybem, energií, mocí,
s minimem srážek s ostatními částicemi z hlediska věčnosti,
tzn. objektivní ideální hybností. Jinými slovy v celkové
pohybové soustavě-skutečnosti bude celková hybnost-pohyb, energie každé
hmotné pohybové soustavy-jevu odpovídat jeho objektivní ideální (trvalé
maximální) hybnosti-energii, pohybu, moci. Z hlediska věčnosti tak jde o
to, aby každá vědomá hmotná pohybová soustava-jedinec poznalo svou objektivní
ideální (trvalou maximální) hybnost-energii, pohyb, moc a přizpůsobilo ji
svůj pohyb. Jde tak o to, aby každý živý tvor získal maximální udržitelnou
moc, hybnost, energii, tzn aby se, co nejméně střetával ve sporu
s jinými živými tvory, kteří získali rovněž maximální trvale udržitelnou
moc. Tato maximální trvale udržitelná moc dokonalá nebo nedokonalá
v určitém čase, pak představuje objektivní ideální moc. A zároveň
maximální trvale udržitelná moc živého celku, je tehdy maximální, je-li
tvořena maximální trvale udržitelnou mocí všech jednotlivců, vznikne-li
jediná hmotná a nehmotná pohybová
soustava, tedy mrak hmotných a nehmotných (s nulovou hmotností)
částic s navazující hybností, tedy bez vzájemných střetů. Dobro a zlo, tak jsou prostředky
vzniku nové pohybové soustavy-jevu v hmotném světě ať cestou zvýšení
nebo cestou snížení moci, energie, hybnosti dosavadních hmotných pohybových
soustav-jevů a jako takové plní v dějinách evoluce svou úlohu a existují
pouze z hlediska osob a věcí, dílčího hmotného pohybu nikoliv
z hlediska Boha, celku pohybu a nehybnosti částic o nulové hmotnosti. Z hlediska
celku tak zůstává celková hybnost-energie, pohyb, neboli moc
zachována, což plyne ze zákona zachování energie resp. hybnosti-pohybu, a
proto je třeba rozdělit celkovou hybnost-pohyb mezi jednotlivé dílčí živé
hmotné pohybové soustavy-jedince, tak aby byly zachovány i tyto všechny živé
hmotné dílčí pohybové soustavy-jedinci pokud nepředstavují bezprostřední
nebezpečí pro jinou živou hmotnou soustavu-jedince stejného řádu, které nelze
odvrátit jinak, tedy případy nutné obrany nebo krajní nouze. Boha si tedy můžeme
představit jako jedinou Duši tvořenou více či méně zhmotněnými
myšlenkami, přičemž každá myšlenka má hmotný rozměr v podobě mraku
částic o určité hybnosti, energii. Tento mrak částic-myšlenka je
uspořádán obdobně jako hmotný jev a jeho hybnost může být v rozmezí
nulové hybnosti (částice o nulové hmotnosti-fotony-body časoprostoru, v
konečném množství a rychlosti nižší, než je rychlost světla) v podobě
jakési nehmotné myšlenky či nenulové hybnosti v podobě hmotné
věci nebo tvora, tato nenulová hybnost myšlenky
může nabýt až nekonečných hodnot v podobě celkového Bytí, jako
jediné Duše, tvořené dílčími zhmotnělými
myšlenkami, dílčími dušemi např. člověka, jako jediné Bytosti
tvořené všemi a vším, celku pohybu a nehybnosti částic o nulové hmotnosti,
jako dokonaného Boha v mém pojetí.
Tyto částice tvořící nehmotné a hmotné myšlenky a
v konečném důsledku jediná Duše, Boha, mají různou hmotnost a rychlost,
tj. hybnost, v konečném důsledku se však jedná o částice o nulové
hmotnosti, čili fotony, body časoprostoru. Posmrtný život Lze uvažovat o tom, že po smrti se člověk, resp. jiný živý organismus v rámci přírody stane
součástí přírody buď v podobě více nebo méně energicky hustého vlnění.
Nejvíce energeticky hustým vlnění je elektromagnetické
vlnění, např. světlo, což je podle mne rovněž částečně podoba myšlení,
duše člověka za jeho života (částečně jde o elektromagnetické impulsy mezi
neurony), kdy se zpomalí čas a zmenší
prostor v důsledku dilatace času a kontrakce délek při zvětšení rychlosti
pohybu tělesa dle Speciální teorie relativity A. Einsteina. Dále v pořadí jsou různá hmotná vlnění, resp. hmota
(podle fyzikální teorie de Broglieho vln má rovněž hmota charakteristiku
vlnění.). Dále v pořadí je nehybné absolutní vakuum, kdy se
živému organismu zrychlí čas a zvětší prostor v důsledku zpomalení pohybu dle
Speciální teorie relativity A.
Einsteina. Živý organismus tak po smrti splyne s živou či neživou
přírodou a možná přitom neztratí své vědomí. Bůh
dle Filosofie rovnováhy společenských věd znamená veškerý děj,
dle Filosofie rovnováhy exaktních věd znamená veškerý pohyb a
nehybnost, který pak ztělesňuje mimo jiné veškerou skutečnost. Člověk
a jiný živý tvor před smrtí ve
svém vědomí a vědomém prožívání světa tak vnímá svět jako diskontinuum
vlnění, hmoty a prázdnoty. Vnímá svět jaksi povrchově, nedohlédne ve svém vědomí
k podstatě světa tedy světa jako jediného kontinua-spojitosti částic o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, jediné duše, Bytosti,
všudypřítomného Boha v mém pojetí. Tento povrchový prožitek
světa, kdy vnímá jeho jednotlivé části a sebe sama jako oddělené
soustavy nazývá člověk, resp. jiný živý tvor před smrtí jako život.
Tento život je přerušován bezesným spánkem, kdy se
člověk a jiní živí tvorové ponořují zpět do světa v jeho pravé podstatě,
tedy do světa částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru. Tento Bůh přítomný ve všech bodech časoprostoru, zřejmě fotonech v klidu
či o vyšší rychlosti až rychlosti
světla, v konečném až nekonečném množství je všudypřítomný, přítomný jak v
elektromagnetickém vlnění, např. světlu, tak i ve hmotě či absolutním vakuu (viz
bod 12.4. kapitola VII.) Fyzikální teorie relativistické
energie ) Lze říci, že jako všudypřítomný Bůh
je přítomný ve všech živých organismech i v neživé hmotě, je tedy
přítelem všech živých i neživých organismů a nastoluje rovnováhu mezi nimi
při vzájemném usmrcování živých organismů za účelem vzájemného pojídání
organické hmoty.
Všudypřítomný Bůh je zároveň přítomný ve
dvou složkách našeho Vesmíru, a to v absolutním vakuu, které je v našem
Vesmíru příčinou všech ničivých, analytických dějů představujících návrat k
nulové energetické hustotě, tedy nicotě, a rovněž tak v
elektromagnetickém vlnění, např. světle, které jsou v našem Vesmíru příčinou
všech tvořivých, syntetických dějů představující návrat k vysoké
energetické hustotě elektromagnetického vlnění, a rovněž tak je přítomný v
jejich směsi v podobě hmoty. Světlo,
resp. elektromagnetické vlnění tak představuje Krista a absolutní vakuum
Ďábla, kteří se možná vyznačují vědomím jako Bytosti podléhající
všudypřítomnému Bohu, který nastoluje rovnováhu mezi jejich ději, je jejich
společným přítelem, který je spojuje.
Člověk před
smrtí je sám tvořený jak hmotou, tak i elektromagnetickým vlněním a
absolutním vakuem. Má tedy možnost být podobně jako Bůh přítelem všech živých i neživých, Krista
i Ďábla a ostatních lidí a živých organismů (zvířat, hmyzu, rostlin,
hub, živých buněk, bakterií, virů apod.). Po smrti se živý organismus stane součástí více či méně společné
bytosti, v ideálním případě stejně jako Bůh přítelem všech, tím že s nimi
splyne. Tyto společné bytosti nejde-li o všudypřítomného Boha mohou být o
rychlostí pohybu je tvořících bodů časoprostoru, zřejmě fotonů, buď blíže elektromagnetickému vlnění,
např. světlu dosahujíce rychlostí blížící se rychlosti světla nebo absolutnímu vakuu dosahujíce
rychlostí blížící se nule, tedy nehybnosti, tedy buď blíže tvoření nebo
ničení. Tyto společné bytosti jdou
napříč neživou a živou přírodou a slučují všechny spřátelené živé organismy,
např. katolíky, muslimy, židy, ateisty, dravce, býložravce apod., jinými
slovy potlačují jinakost. Společným
průsečíkem těchto společných Bytostí je pak člověk před smrtí.
V mém shora uvedeném pojetí to znamená
možnost, že člověk před smrtí se
neustále střetává s okolní skutečností, tj. živými tvory po smrti, kteří po
smrti výše uvedeným způsobem splynuli s přírodou ať již živou či neživou,
kteří jako dílčí společné bytosti jsou vtěleni v okolních živých organismech,
lidech a jiných živých tvorech a okolní neživé přírodě, jejich myšlenkami,
přičemž člověk před smrtí se má přiklonit k některému světonázoru, resp.
společné bytosti či před smrtí si utvořit vlastní světonázor, který
přijmou všichni, tedy vymyslit způsob, jak docílit světa bez konfliktů,
světa smíření a obecného bratrství, mesiánského míru, o kterém mluvil již
Izaiáš: „Kráva se bude popásat s medvědicí, kojenec si bude hrát nad děrou
zmije.“ (Iz 11,7nn), tedy jak: 1.) zastavit další umírání
živých tvorů, popř. objevením způsobu, jak jíst nerostné, anorganické
látky, podobně jako rostliny při fotosyntéze, 2.) vzkřísit (např.
z genetického kódu) všechny mrtvé tvory k novému životu, tedy navrácení
veškeré existující hmotě povahu dřívějších živých v současnosti mrtvých tvorů, protože
šťastného života pro všechny živé tvory (nebe) je možné zřejmě dosáhnout pouze
jejich vzkříšením k životu, resp. jejich věčným životem na tomto světě (nebi
na Zemi), nikoliv až po smrti, dokonale rozptýlení výše uvedeným
způsobem ve všudypřítomném Bohu (avšak člověk ani jiný živý tvor není
zřejmě svou povahou určen k tomu, aby během jejich života dokonale splynul s
Bohem, Kristem či Ďáblem, ale aby žili v souladu jako přátelé jako za života
v biblickém ráji) nebo 3.) jinou
možností oproti vzkříšení je, že člověku po smrti se díky spravedlivému životu podaří v jediné
Filosofii rovnováhy, která vznikne jako výsledek výše uvedeného průsečíku
všech živých organismů po smrti, tedy člověka před smrtí, zejména jeho
vědomí, a která bude slučitelná se světonázory všech výše uvedených
společných bytostí živých organismů po smrti, smířit, tedy spřátelit všechny tyto společné bytosti
živých organismů po smrti a propojit je do jediné společné Bytosti totožné s
výše uvedený všudypřítomným Bohem, tedy nastolit nebe po smrti.
Jak zastavit
další zbytečné umírání živých tvorů a možná s pokrokem vědy i oživit nebo
smířit všechny mrtvé a živé tvory, kteří všichni mají být přátelé na života a
na smrt v biblickém ráji nebo nebi. Podle mne
prvořadá jsou strava a plnění mých tří pravidel v kapitole I.)
Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd), v nichž jsem rozvedl myšlenku, která je již dříve
obsažena v Bibli: Jděte a učte se, co to je: "Milosrdenství chci, a ne oběť."
Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. Matouš 9,13, či na
jiném místě: Kdybyste věděli, co znamená ‚"milosrdenství chci, a ne
oběť", neodsuzovali byste nevinné. Matouš 12,7. Literatura 2.) http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1095 : Spekuluji, co bude po smrti , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1098 : Spekuluji, co bude po smrti II. , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1119 3.) http://www.biblenet.cz/ : Český ekumenický překlad
Boží láska Bůh dle Filosofie rovnováhy
představuje kontinuum-spojitost částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru vyplňujících náš svět hmoty, ve které
žijeme, tedy Boha vnímáme jaksi pouze povrchově, jako částice, které se
vyznačují pohybovým, energetickým resp. hybnostním rozmezím pohybu
hmoty. Bůh jako kontinuum-spojitost částic o nulové hmotnosti a
rozměru tedy bodů v časoprostoru miluje tento svět zdánlivě
diskontinuální-nespojité, nesouvislé hmoty, a to všechny jeho dílčí jedince. Boží láska se projevuje
v působení jednotlivých částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru na
druhé částice body časoprostoru-fotony, a to jak o nulové hmotnosti, tak i
nenulové relativistické hmotnosti, když tyto částice o nulové hmotnosti se
seskupují v nekonečném množství nebo s rychlostí světla a
tvoří tak hmotné částice potažmo hmotný svět. Hmotné částice totiž na sebe
působí, narážejí do sebe, třou se o sebe, mazlí se spolu, a tak nechávají
působit na sebe fyzikální zákony, zejména zákon o zachování hybnosti
a energie a třetí Newtonův
pohybový zákon akce a reakce. Tyto hmotné částice a jejich uskupení si
tak přerozdělují hybnost mezi sebou za účelem vytvoření rovnovážného
stavu, kdy nebudou do sebe narážet, budou se pouze dotýkat, a to bez ztráty
energie resp. hybnosti a zachovají si tak na věky svou hybnost resp.
energii, která jim vyhovuje. Láska Boží tak představuje v našem světě
hmoty nastolování rovnovážného stavu postupnými střety hmotných
částic a přerozdělováním jejich hybnosti, resp. energie, což je umožněno
plynulým přeskupováním jediného kontinua-spojitosti částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, fotonů v rámci hmoty a vakua-absolutního
prázdna ve Vesmíru, tedy vlastností Boží nehmotné
energie.
Jak tedy vypadá tento rovnovážný stav,
který se v hmotném světě nastoluje silou Božího programu, který je
tomuto světu vlastní, je jeho účelem a se kterým byl tento svět stvořen.
Jedná se o pohyb všech hmotných částic a jimi tvořených objektů se stálou,
maximální trvale udržitelnou hybností-pohybem, energii, mocí, kterou nebudou
ztrácet střetem s jinými hmotnými částicemi, resp. objekty, které se
budou pohybovat rovněž s touto stálou trvale udržitelnou hybností-pohybem.
Dojde tak k naplnění vzoru,
který pro hmotný svět představuje kontinuum-spojitost, souvislost a
souladnost světa částic o nulové hmotnosti, bodů
v časoprostoru, které do sebe rovněž nenarážejí a vytvářejí souvislý a
souladný-spojitý prostor rozměrů hmoty (resp. komplexní jiné hmoty
ve světě o rychlosti vyšší než rychlost světla, viz Einsteinova Speciální
teorie relativity) a světla (viz bod 11., 12., 13., 14 kapitoly VII.) Fyzikální teorie
relativistické energie ).Tyto částice o nulové
hmotnosti tak představují, již dokonalý svět, kde se nastolila rovnováha a
který je podstatou našeho světa, který mi vnímáme jaksi povrchově. Toto
kontinuum bodů o nulové hmotnosti dle mého názoru představuje jako celek Boha
z našeho pohledu, protože nutí náš hmotný svět následovat jeho vzor a
přeskupit se rovněž do souladné podoby částic o věčném souladném pohybu a
nehybnosti zachovávaném dle zákona zachování energie resp. hybnosti bez
nárazů s jinými částicemi a objekty na věky. Do jediné hmotné a nehmotné pohybové soustavy, tedy jediného mraku
částic o nulové hmotnosti (fotonů, bodů prostorů) a nenulové hmotnosti s
navazujícím pohybem a nehybností, který zahrne všechny a všechno.
Lze říci, že svět nás miluje, a
tudíž i Bůh jako tento svět, mezi něž kladu rovnítko nás
miluje, protože nás směřuje s větší pravděpodobností k přeskupení
energie hmotných částic neboli jejich hybnosti k dokonalosti světa téměř
bez střetů a konfliktů s věčným maximálním trvale udržitelným pohybem
resp. hybností a energií, mocí. Toto naprogramování našeho světa pak
představuje lásku Boží, kterou vidíme před sebou jako vzor ve světě
nehmotných částic o nulové hmotnosti a rozměru, tedy bodů časoprostoru a
kterou bychom měli a jsme nuceni následovat.
Toto následování znamená trvale
udržitelné vědomé se přibližování světu o maximální trvale udržitelné hybnosti-pohybu
všech jeho částic, tedy trvalému světu téměř bez konfliktů a ztráty energie,
resp. hybnosti, tedy bez smrti, vytvořením jediné Bytosti, zahrnující všechny
a všechno, s jediným vědomím a jedinou Duší. Jakési právnické
osoby, tvořené jejími členy, která je vševědoucí a všemohoucí,
protože je všeobsažná. Tomuto světu se v hmotné podobě nelze
přiblížit revolučně nýbrž pouze evolučně, tedy trvale udržitelným se
způsobem. Protože náhlé pouze dočasné přiblížení se částic této
ideální (maximální) hybnosti, energii, resp. pohybu, které není trvalé,
naráží na nepochopení, srážky částic jejich okolí, které je nutí k návratu
k původní nerovnovážné, tedy střídavě se zvyšující a snižující
hybnosti-pohybu. Proto je nutná trvalá změna, které je možné docílit
pouze pozvolnou přeměnou celého hmotného světa, kdy jde o trvalé nikoliv
přechodné přiblížení se souladnému věčnému pohybu a nehybnosti částic o
nulové hmotnosti nehmotného světa.
Přesto by pro nás mělo být vzpruhou, že svět
nás miluje a směřuje nás k dokonalému stavu resp. věčnému
pohybu hmotných částic, který bude bez střetů s jinými hmotnými
částicemi resp. jejich uskupeními-hmotnými objekty a bude pro něj platit
zákon zachování energie resp. hybnosti na věky. Zároveň bychom měli oplácet
světu tuto jeho lásku, která je Boží láskou, vlastní láskou vůči světu,
kdy se budeme snažit trvale udržitelně se přiblížit tomuto dokonalému stavu
věčného pohybu a nehybnosti částic dle zákona o zachování hybnosti.
2.3. O ZÁKLADECH BYTÍ (ONTOLOGIE)
Úvod
Vznik: Má mysl hledá základ všeho Bytí, má jím být hmota nebo jen myšlenky. Z čeho je náš Bůh, hmota nebo duch, z čeho je dobro a z čeho zase zlo. Co jest skutečnost a co ona není snad je to hmotnost snad myšlení.
Výkon:
Ten spor je lichý neboť veškeré Bytí se přece vždy plynule děje jako celek nebo
jednotlivě. Každý děj
Bytí je složen z částí, jež naše mysl dělí v jednotném ději. Děj zprvu vzniká, pak též práci koná, nepřijde-li změna, tak zase zaniká. Ale ve skutečnosti děj není mnohý, jest vždy pouze jeden, ten je nám pak Bohem. Mysl děj člení v složené dění a jednotlivé děje opět rozčleňuje. Vznik a zánik odděluje výkon, nedojde-li pak ke změně, což jsou též složené děje Vznik, výkon a zanikání jsou části jednoho
celkového děje, ve skutečnosti ale
nerozhraničené, existují pouze v mysli. Vznik je výkonem a rovněž zánikem, výkon je vznikem a také zánikem. Zánik je výkonem a rovněž vznikem a spolu jsou částí v jediném vše-ději. Tak ty děje menší se skládají ve větší, nazvěme je složitější pojímající jednodušší. Jednotlivé myšlené děje nežijí odděleně, jsou částí celkového
děje jsoucího nekonečně. Tak je Bůh hmotou, též mysl jej tvoří, prvotní je látkou, jež s myslí se spoří. Děj je tak nekonečný složitý i jednoduchý, nemá počátek a konec, tvoří jednotný celek. Jednoduché děje mysl vnímá hmotou a složitější děje pak zveme myšlenkou. Bůh jako věčné Bytí v nekonečném dění je jednak složitou látkou a rovněž tak myšlenkou. Jinými slovy hmota myšlenku tvoří a naopak myšlenka v hmotě září. Četnost celkového
výkonného děje je od počátku celkovým
božím vznikem, jako platný zákon
zachování energie zůstává navždy stejný a
také nezměněn. To platí i pro jednotlivé dílčí podděje vznikové, jež v celkovém vznikovém
ději jsou od počátku navždy
obsaženy. Jednoduché děje
zanikají a složitý vzniká nebo opačně se mění a pojí soustava jsoucna. Tento děj nazývá se
změnou, jenž zánik děje provází, starý děj se někdy mění také v děj s četností
stejnou. Děje jsou dobré nebo
zlé, jedny ničí vše společné, druhé vše společné tvoří, každé však na svém poli. Ta pole jsou v rovnováze vládnutá celkem Bytí, které miluje své děti Krista spolu s Ďáblem. Tak různé podděje jak dobré tak i zlé, jenž teď nazývám spolu- a
proti- děj, vytváří jeden
nadspoluprotispoluděj.
O základech Bytí Z hlediska Filosofie rovnováhy
společenských věd je Bytí dějem a nehybností,
z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd je Bytí pohybem
a nehybností částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru. Toto Bytí je zároveň Bohem (viz oddíl
Bůh kapitoly 2.2. O
Bohu (metafyzika) a oddíl Bůh a
hudba kapitoly 2.8. O
krásnu (estetika)) jako
společenství všech a všeho, myšlenka pak představuje vzor,
tedy pohyb o nízké celkové hybnosti-pohybu, energii zachycený ve vědomí, hmota
pak pohyb o vysoké celkové hybnosti-pohybu, energii. Myšlenka a
myšlená hmota však mají podobná uspořádání lišící se pouze v počtu resp. rychlosti
částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru. Hmota představuje pohyb atomů
chemických prvků, atomy zase pohyb elektronů, protonů a neutronů, a tak lze
z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd pokračovat až
k částicím o nulové klidové hmotnosti, kterými jsou zřejmě fotony
v klidu, body časoprostoru.
Ve své podstatě je hmota tímto pohybem
fotonů, bodů časoprostoru buď o rychlosti světla, nebo v nekonečném
množství, stejně jako Bytí je tímto pohybem a nehybností částic o
nulové klidové hmotnosti, bodů časoprostoru. Rychlost světla fotonů, totiž
umožňuje dosáhnout těmto částicím o nulové hmotnosti energie v oblasti
kladných nenulových čísel, tedy v oblasti
hmotných jevů (viz kapitola VII.) Fyzikální teorie
relativistické energie), stejně tak je tomu v případě nekonečného množství těchto fotonů
o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, nula krát nekonečno totiž opět může
dát kladné nenulové číslo, tedy hmotný jev. Naše mysl vnímá tento
pohyb jako nesouvislé hmotné věci v našem světě, ale ve
skutečnosti jde o pohyb částic o nulové klidové hmotnosti-fotonů,
bodů časoprostoru, což plyne z povahy tohoto pohybu jako např.
vlnění. Souvislost tohoto pohybu má podobu postupně se
zvyšujícího a klesajícího nebo shodného pohybu, hybnosti částic podobně
souladu hudby, kde také tóny se stupňují a klesají souvisle. Tato souvislost
je však více vlastností vlnění částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru než hmotných věcí, které v oblasti hmotných
částic představují z pohledu člověka nesouvislou skládačku,
kterou je potřeba nejdříve složit do souvislého souznění vlastnímu vlnění a
hudbě, resp. pohybu částic o nulové klidové hmotnosti, bodů časoprostoru,
když i hmotné věci mají vlastnosti vlnění, což plyne z de Broglieových
vln známých ve fyzice. Ve skutečnosti však i hmotné věci představují
souvislé-spojité vlnění ve smyslu de Broglieových vln avšak pouze z pohledu
částic o nulové hmotnosti-fotonů, bodů časoprostoru, protože postupnému
snižování resp. zvyšování pohybu, hybnosti jejich částic odpovídají větší
rozdíly těchto pohybů, hybností, z pohledu hmoty a hmotných (s nenulovou
hmotností) částic jde o skokovou záležitost, proto je člověk vnímá jako
nespojité avšak souvislé věci a jevy. Hmotné skutečnosti mají
povahu zdánlivě oddělených hmotných pohybových
soustav-jevů (tedy mraků částic o nenulové hmotnosti vyznačující se souvislým
zvyšováním a snižováním nebo shodou tohoto pohybu, hybnosti na jednotku
prostoru, tedy souvislým uspořádáním těchto částic), které pouze pomalu mění
svou hybnost-pohyb srážkami s částicemi okolí, což plyne z jejich
poměrně vysoké celkové hybnosti-pohybu. Každá hmotná pohybová soustava-jev prochází
třemi stádii existence, vznik, kdy roste, tj. zvětšuje se
počet hmotných (o nenulové hmotnosti) částic souvislé hybnosti-pohybu, výkon
tj. vlastní existence této hmotné pohybové soustavy-jevu, kdy již neroste
počet částic souvislé hybnosti-pohybu a zánik, kdy se počet těchto částic
trvale snižuje. Vznik, zánik a výkon
hmotné pohybové soustavy-jevu
jsou součástí jediného pohybu částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru. Z hlediska věčného
tak vznik, zánik a výkon budou součástí jediného souvislého děje
resp. hmotné pohybové
soustavy, tedy mraku částic o nenulové hmotnosti
s navazujícím pohybem a nehybností, hybnostní, resp. energetickou
hustotou (hybností na jednotku objemu), kde se živé organismy
budou pohybovat s maximální možnou hybnostní hustotou-pohybem, mocí
s minimem srážek s jinými dílčími pohybovými soustavami-jevy,
kterou získají přeměnou neživé hmoty, jde tak o splynutí
všech a všeho do jediné Bytosti s jedinou vůlí a vědomím. Toto umožní
živým organismům zachování energie resp. hybnosti (věčný život) při jejich
pohybu s maximální možnou hybnostní hustotou-pohybem, mocí. Věčný život
je umožněn tím, že pohybující se těleso, které se nesráží, pouze dotýká
jiných těles či částic, tak neztrácí dle zákona o zachování energie resp. hybnosti
svoji energii a existuje tak věčně. Toto postupné zvyšování energie v našem
rozměru u živých organismů, tak bude dosaženo na úkor neživé hmoty, která
bude transformována v potřebnou energii.
Každý rozměr jako např. svět hmoty
je pak nadán svou hybností, resp. energií-pohybem, výměna energie mezi
rozměry probíhá přeměnou světla na hmotu např. pohlcením fotonu hmotou nebo
přeměnou hmoty na světlo jejím vyzářením. Příkladem je rozhraní
našeho a zřejmě rozměru o rychlosti vyšší než rychlost světla.
Dosadíme-li do relativistických vztahů vyšší rychlost než
rychlost světla, dostaneme čas, hmotnost a délku jako komplexní čísla, tedy principiálně odlišné veličiny Toto je docilováno tím, že zřejmě
existuje dvojí tok hybnosti a energie mezi těmito rozměry
a naopak zapříčiněný rozměrem
světla při výbuchu hvězd, vzniku černých děr a rozšiřování Vesmíru (viz bod 12., 13., 14. kapitoly VII.)
Fyzikální teorie relativistické energie ).. Pohyb k celku
je souladný
s hmotnou pohybovou soustavou-jevem, pohyb od určitého celku
je nesouladný s touto hmotnou pohybovou soustavou-jevem, skutečností,
přibližuje hybnostní hustotu-pohyb jeho částic pod nebo nad hodnotu
existenčního intervalu souvislé hybnostní hustoty-pohybu těchto částic této
hmotné pohybové soustavy-jevu, narušuje se souvislost hmotné pohybové
soustavy, resp., jeho navazující pohyb, hybnost. Příkladem je
vystavování člověka zvýšené nebo snížené teplotě nebo radiaci, kdy od
určitého stupně dochází k rozpadu jeho tkání. Tedy vlastností hmotné
pohybové soustavy-jevu jako mraku částic o nenulové hmotnosti vyznačujícího
se shodou hybnostní hustoty-pohybu, postupným snižováním a zvyšováním
hybnostní hustoty-pohybu střety s hmotnými částicemi, tedy veličiny
hybnosti na jednotku prostoru, je schopnost absorbovat jiné hmotné částice o
odlišné hybnosti-pohybu a přizpůsobovat se jim a integrovat je v podobě
srážky s těmito částicemi. Příkladem je změna tělesné teploty při změně
teploty okolí. Podmínka zachování hmotné pohybové soustavy-jevu při této
srážce pak plyne z jeho definice, tedy je třeba, aby při změněné
hybnostní hustotě-pohybu dále existovalo rovněž přeměněné souvislé uspořádání
ve výše uvedeném smyslu těchto hmotných (o nenulové hmotnosti) částic. Nesmí
tedy dojít dezorganizaci hmotné pohybové soustavy-jevu, rozrušením jeho
uspořádanosti, návaznosti jeho pohybu, hybnosti. Příkladem je výše uvedený
rozpad tkání člověka při zvýšené nebo snížené teplotě, kdy dochází
k rozpadu organismu jako uspořádaného celku.
Z pohledu pohybu částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru totiž existuje pouze jediná pohybová soustava-skutečnost,
které tvoří jediný, souvislý a souladný-spojitý celek, celý Vesmír je tvořen
pouze těmito částicemi, tak tomu ovšem není z pohledu pohybu
těžších částic hmoty (tedy nenulové hmotnosti), kde souvislost
je dána shodným pohybem, hybnostní hustotou, resp. postupně rostoucím nebo se
snižujícím pohybem, hybnostní hustotou v důsledku srážky stejných, resp.
částic s odlišným pohybem, energií resp. hybností.
Kromě toho existuje subjektivní
ideální hybnost-pohyb, moc pro konkrétní pohybovou soustavu-jev, kdy
se částice pohybují s maximální možnou hybností-pohybem, která však
nemusí být trvale udržitelná, v případě pohybové soustavy člověka, jde o
moc člověka, kdy tento nepociťuje krátkodobě žádný odpor, žádné napětí,
bolest nebo utrpení, srážkami s částicemi jiných pohybových
soustav-jevů. Tato subjektivní ideální hybnost-pohyb, moc lze přirovnat
k pohybu koule, kdy nedochází ke ztrátám energie např. třením, kdy se koule
nemusí přizpůsobit pohybu jiných koulí v prostoru. Kromě toho existuje objektivní
ideální hybnost-pohyb, moc, kdy se částice pohybují s maximální
možnou hybností-pohybem trvale udržitelnou, s minimem srážek
s částicemi jiných pohybových soustav-jevů z hlediska nekonečného
času. V případě pohybové soustavy člověka, jde o jeho maximální trvale
udržitelnou moc s ohledem na ostatní živé tvory a věci, tento je
vyrovnaný z hlediska dlouhodobého, kdy pociťuje minimum bolesti, napětí
a utrpení, z důvodu minima srážek s částicemi jiných pohybových
soustav-jevů z hlediska věčného času, tedy střetu s jinými živými
tvory a věcmi. Tato objektivní ideální hybnost-pohyb, moc lze přirovnat
k pohybu koule s maximální možnou hybností-pohybem trvale
udržitelnou (dynamická rovnováha), kdy dochází k minimálním ztrátám
energie resp. hybnosti, které jsou v průběhu času nahrazovány
z důvodu zákona o zachování energie resp. hybnosti, a to minimem možných
srážek s jinými koulemi z hlediska věčnosti, kterým se přizpůsobí.
Zvyšování hybnosti pomalých koulí je pak dosaženo přeměnou energie neživé
hmoty. Interval hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu
s maximální mezí znamená duševní napětí nebo bolest člověka,
která je maximálně snesitelná, kdy nedochází ještě k rozpadu organismu
zvýšením jeho hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu, tedy veličiny
hybnosti resp. energie na jednotku prostoru, překročit minimální mez
hybnostní hustoty-pohybu znamená, že člověka pociťuje únavu, upadá
do spánku, do bezvědomí či letargie, přitom necítí bolest, dochází
k rozpadu organismu z důvodu snížení jeho hybnostní hustoty-pohybu.
Obecně překročení minimální nebo maximální meze hybnosti hmotné pohybové
soustavy složeného z hmotných (o nenulové hmotnosti) pohybujících se
částic s navazujícím pohybem, hybností, energií znamená, že
v důsledku srážky s jinými hmotnými částicemi s velice
odlišnou hybností dochází k rozpadu uspořádanosti-navazujícího
uspořádání pohybu, hybnosti resp. energie hmotných částic tvořících toto
hmotnou pohybovou soustavu. Život Dějiny představují
střetávání se hmotných pohybových soustav-skutečností
(mraků hmotných částic s navazujícím pohybem hybnostní hustotou, tj.
hybností na jednotku objemu) a vytváření nových hmotných pohybových
soustav-skutečností, jejichž hybnost, pohyb
odpovídá součtu dílčích hmotných pohybových soustav-skutečností, která
vstupovala do střetu.
Tyto nové hmotné pohybové soustavy vznikají
změnou dosavadních hmotných pohybových soustav-skutečností
jejich spojením nebo zánikem dosavadních hmotných pohybových soustav
nebo soustavy-skutečností nebo jevu, kde srážky jejich částic způsobily posun
mimo existenční interval navazující hybnostní hustoty-pohybu (hybnost na
jednotku objemu) částic těchto hmotných pohybových soustav-skutečností
(vznikají neuspořádané mraky hmotných částic, tj. s nenulovou hmotností,
s nenavazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tj. hybností na jednotku
objemu), a vznikem nové hmotné pohybové soustavy-jevu nebo připojením
zaniklého hmotné pohybové soustavy-jevu k přetrvávajícímu hmotné pohybové
soustavě-jevu s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou. Příkladem může
být opálení kůže nebo její spálení a odpadnutí poškozené kůže jako hmotných
pohybových soustav-skutečností buněk kůže. Život jako skutečnost
z hlediska Filosofie rovnováhy společenských věd je dějem,
z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd je složitým pohybem,
který je produktem střetávání se hmotných pohybových soustav-skutečností po
celé období dějinného vývoje, který se na rozdíl od neživé přírody vyznačuje
důležitou vlastností, tedy přizpůsobivostí okolí. Tato
přizpůsobivost okolí lze chápat jako schopnost života neustále rozšiřovat
svůj existenční interval pohybu, hybnostní hustoty, za které hmotná pohybová
soustava života je ještě schopno přežít, a zároveň přibližovat své objektivní
ideální hybnost, tj. trvalé maximální hybnosti resp. moci. Dochází tak ke
spojení hmotné pohybové soustavy těla člověka s jinými hmotnými
pohybovými soustavami (např. šaty), které mají za cíl vytvoření nové spojené
hmotné pohybové soustavy. Tedy navazující pohyb, hybnostní hustota
(hybnost na jednotku objemu) spojených hmotných pohybových soustav umožňuje setrvání jejich
navazujícího pohybu, hybnostní hustoty a spojení těchto spojených hmotných
pohybových soustav (např. těla a šatů) s okolím v novou
jedinou hmotnou pohybovou
soustavu s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou
hmotných částic (tj. s nenulovou hmotností). Konkrétně
řečeno např. spojení tělo a šaty, vytváří s okolím s nízkou
teplotou např. v zimě jedinou spojenou hmotnou pohybovou soustavu, tedy
mrak pohybujících se hmotných (o nenulové hmotnosti) částic s navazujícím
pohybem, hybnostní hustotou (hybnost na jednotku objemu) těchto hmotných
částic, a tak se rozšiřuje existenční interval hmotné pohybové soustavy těla
člověka. Dalším příkladem může být vynález tanku, který se postaví do cesty
kulce a tak ji zabrání zabít člověka, dochází tak k rozšíření
existenčního intervalu člověku. Nebo dalším příkladem může být vynález
skafandru, který umožní člověku přežít v otevřeném Vesmíru.
Hybnost-pohyb života přizpůsobená mnoha
hmotným pohybovým soustavám při jejich střetu v průběhu dějin, tak
odpovídá stále více dokonalé hybnosti, tedy objektivní ideální
hybnosti-pohybu této hmotné pohybové
soustavy v rámci celkového pohybu Bytí. Dokonalosti bude
dosaženo, pokud hybnost-pohyb života obsáhne ve své složité a detailní stavbě
z lehkých prvků, všechny ostatní hmotné pohybové soustavy-skutečnosti,
která existují a, jímž se přizpůsobí, resp. se s nimi spojí. Dokonalá
resp. objektivní ideální hybnost znamená maximální hybnost-pohyb, moc
pohybové soustavy-jevu trvale udržitelnou (dynamická rovnováha). Na závěr
dějin, kdy se člověk, doufejme, stane všemocný a obsáhne ve svém vědění
veškeré skutečnosti Vesmíru, a všeho, kdy nebude docházet ke střetům mezi živými
tvory ani věcmi tak bude dosaženo dokonalosti. Hmotná skutečnost tak
představuje jakousi skládačku všech existujících hmotných pohybových soustav,
tedy mraků pohybujících se částic s navazujícím pohybem, hybnostní
hustotou (hybností na jednotku objemu), která je nutno přeskládat a spojit
v jedinou hmotnou pohybovou
soustavu života člověka s navazujícím pohybem,
hybnostní hustotou (hybností na jednotku objemu) hmotných částic (tj.
s nenulovou hmotností), tak aby ani jediná hmotná pohybová
soustava našeho hmotného světa nebyla v rozporu s jinou hmotnou
pohybovou soustavou. Jinými slovy, aby se všechny hmotné pohybové soustavy
spojily do jediné hmotné pohybové soustavy s navazujícím pohybem,
hybnostní hustotou (hybnost na jednotku objemu) a jejich hmotné částice se
budou pohybovat s minimem srážek s jinými částicemi
z hlediska věčného času a tak, aby tyto hmotné pohybové
soustavy měly maximální trvale udržitelnou hybnost (tzn.
objektivní ideální hybnost-pohyb). Tyto dílčí hmotné pohybové
soustavy si tak zachovají trvale svou hybnost, budou existovat věčně.
Výsledkem bude věčný život všech živých tvorů, kteří budou získávat energii
z neživé hmoty, což se však může plně uskutečnit zřejmě ve věčném čase.
Jakým způsobem pak dochází
ke střetávání hmotných pohybových
soustav-skutečností živých organismů s neživou přírodou
a živých organismů navzájem. Je to prostřednictvím srážky částic
těchto hmotných pohybových soustav-skutečností charakterizované vztahem pro
hybnost p=m*v, kde m je hmotnost a v rychlost. Každá hmotná pohybová soustava
je tvořena částicemi o nenulové hmotnosti, které se pohybují a tak vytváří
částice o vyšší hmotnosti, o vyšší hodnotě hybnosti p=m*v. V konečném
důsledku je však i každá hmotná skutečnost je podle mne totiž tvořena fotony
jako částicemi o nulové hmotnosti, body časoprostoru, ty se shromažďují nebo
pohybují a vytváří hmotné částice jako protony, neutrony, elektrony apod.,
které se pohybují a vzájemně do sebe naráží. V podobě srážek hmotných
částic se pak střetávají živé organismy s hmotným světem. Příkladem
takové srážky může být jak vystřelená kulka, tak rozhovor dvou lidí, kdy
proti sobě jsou vyslány částice jednou v podobě kulky, podruhé
v podobě vlnění zvuku, které se střetnou s daným jedincem jako
hmotnou pohybovou soustavou, tedy mrakem částic o navazujícím pohybu,
hybnostní resp. energetické hustotě, tedy hybnosti resp. energii na jednotku
prostoru. Proč život nevznikl
z anorganických prvků. Tyto prvky jsou charakterizovány většinou vyšší
hmotností, tzn. absolutní hybností, která jim v jejich sloučeninách
neumožňuje dostatečně přesně reagovat a vytvářet nové resp. změněné hmotné
pohybové soustavy-jevy jako reakci na střet dvou zcela odlišných hmotných
pohybových soustav-skutečností nebo pouze málo odlišných hmotných pohybových
soustav-skutečností, tzn. přizpůsobení se tomuto střetu v podobě
dostatečně přesného přiblížení se objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci
(viz výše). Je to jako dům postavený z velkých panelů a malých cihel,
jedině dům z malých cihel můžeme detailně přizpůsobit postupně se
objevujícím požadavkům zákazníka. Jednou odlitý panel však můžeme pouze
zaměnit za jiný velký panel a dochází tak ke značnému plýtvání materiálem a
nedokonalému spojení materiálů. Proč známý život vznikl
pouze na Zemi? Protože zde existovalo obecné hmotné pohybové pole, tedy mrak
částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti o daném uspořádání pohybu,
hybnostní resp. energetické hustoty, která ve vzájemné reakci částic
tohoto mraku vedla k výsledné nedokonalé hmotné pohybové soustavě
charakterizovanému jako známý život. Tzn. pokud by takové obecné pohybové
pole-jev, mrak částic o nenavazujícím pohybu, hybnostní resp. energetické
hustotě, existovalo kdekoliv jinde ve Vesmíru, je možné, že by se tam
vyvinuly obdobné formy života jako na Zemi. Tzn. proces přibližování
se objektivní ideální hybnostní hustotě-pohybu toho kterého hmotného
pohybového pole, která by zajišťovala pro každou spojenou hmotnou pohybovou
soustavu maximální trvalou hybnost-pohyb, moc s minimem srážek
s jinými částicemi dle zákona zachování hybnosti-pohybu, moci, by
probíhal v tomto mraku částic obdobně. Proto se astronomové snaží nalézt
ve Vesmíru planetu obdobnou Zemi s obdobnými podmínkami pro život.
Pojetí života jako hmotné pohybové soustavy,
tedy mraku hmotných částic (tj. částic o nenulové hmotnosti) vychází
z existence života ve hmotě, avšak každá hmota resp. hmotná pohybová
soustava v konečném důsledku existuje rovněž jako součást jediné
pohybové soustavy tvořené spojitým mrakem částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru, kromě kterého nic neexistuje, protože tato jediná nehmotná (tj.
tvořené částicemi o nulové hmotnosti) pohybová soustava vyplňuje vše věci,
záření i nicotu. Život v rámci tohoto jediné souladné a
souvislé, spojité pohybové
soustavy částic o nulové hmotnosti člověk vnímá pouze
povrchově a dále ve svém nitru jako nevědomý pocit,
protože naše smysly neumějí tuto pohybovou soustavu zachytit, zachycují pouze
hmotné pohybové soustavy-skutečnosti tvořené částicemi o nenulové hmotnosti,
popř. nicotu, tedy dílčí nespojité skutečnosti nikoliv jejich jednotu. Lze
předpokládat, že pro člověka nevědomý život v rámci jediné existující
pohybové soustavy částic o nulové hmotnosti je věčný a nezničitelný. Smrt
Každý živý tvor
představuje hmotnou pohybovou soustavu tedy mrak částic o nenulové hmotnosti
s navazujícím pohybem, hodnotou hybnostní resp. energetické hustoty,
tedy hybností resp. energií na jednotku prostoru, dále s hodnotou
subjektivní a objektivní ideální hybnostní hustoty-pohybu, moci, maximální
a minimální hybnostní hustotou pohybu, mocí nutnou pro přežití.
Každý živý tvor jako pohybová soustava je vystaven srážkám
s částicemi jiných hmotných pohybových soustav-skutečností,
které buď zvyšují, nebo snižují jeho hybnost-pohyb, a to v extrémním případě
pod nebo nad mezní hodnotu nutnou pro přežití tohoto živého tvora, resp. jeho
trvání jako hmotné pohybové soustavy-jevu. Například radioaktivní záření
představuje pohybující se částice, jejichž hybnost je pro člověka nebezpečná,
tyto částice způsobují změnu a rozpad navazujícího pohybu, hybnostní hustoty
člověka, resp. rozpad tkání člověka a tím i rozpad člověka jako organismu. Smrt tak představuje
srážku s částicí nebo částicemi, které zvýší nebo sníží hybnost hmotné pohybové soustavy pod nebo nad mez nutnou
pro trvání hmotné pohybové soustavy-jevu. Např. vystřelená kulka
jako pohybující se částice zasáhne životně důležitý orgán člověka a sníží
jeho pohyb, hybnostní resp. energetickou hustotu-moc organismu pod hodnotu
nutnou k přežití. Ve kterém případě reagují živé hmotné pohybové
soustavy-jedinci vysíláním částic za účelem zničení jiné hmotné pohybové
soustavy-jevu. Je tomu tak tehdy omezujeme-li jeho subjektivní ideální
hybnost-pohyb, moc, zejména pak tehdy chceme-li jej zničit, bojuje-li sám o své
zachování, tedy o život. Zde platí přísloví o nebezpečnosti zvířete zahnaného
do kouta. Jinými slovy největší nebezpečí smrti hrozí, je-li snížena nebo
zvýšena srážkami částic jiné pohybové soustavy hodnota hybnostní
hustoty-pohybu nějaké živé hmotné pohybové soustavy pod nebo nad mez nutnou
k jeho přetrvání, resp. přežití, resp. blíží se mezi intervalu
existenčních hodnot pohybové soustavy-jevu. Každý organismus má mez
hybnosti-pohybu, moci tedy srážky ať již s velkými věcmi nebo malými
částicemi např. částicemi radioaktivního záření, kdy organismus ještě přežije
a kdy se organismus již rozpadá. Takovouto mez označuji za existenční
interval, horní a dolní mez existence organismu resp. jeho hybnosti-pohybu,
moci v důsledku srážky s věcí nebo jiným živým tvorem. Dolní mez
hybnosti-pohybu, moci pak představuje např. chlad, který naopak zpomaluje
srážkami částic chladného prostředí životní funkce člověka.
Z toho plyne, že nebezpečí
smrti se stupňuje, nejednají-li pohybová
soustava-jedinec souladně, co se týká souladu
veškerého pohybu částic o nenulové hmotnosti, tedy souladného pohybu veškeré
energie prostoru. Soulad všech existujících hmotných pohybových soustav
znamená, že usilujeme o zachování všech živých-hmotných pohybových
soustav-jedinců bez ohledu na jejich ničivou nebo tvořivou povahu ovšem za
podmínky odstupňování jejich absolutního (celkového) pohybu, hybnosti, tj.
moci v závislosti na jejich škodlivosti resp. prospěšnosti. To znamená,
že člověk, který představuje vysoké nebezpečí pro společnost, nebude popraven
(pouze v případě nutné obrany a krajní nouze platí výjimka), ale jeho
absolutní (celkový) pohyb, hybnost, tj. moc bude natolik omezená, aby nemohl
způsobit větší škodu, aby toto nebezpečí existovalo pouze v podobě vzoru
(viz kapitola o vzorech). Souladné jednání znamená
přibližování se objektivní ideální hybnosti, tedy přibližování se maximální
hybnosti-pohybu, moci hmotné pohybové soustavy-jedince trvale udržitelné
s minimem srážek s ostatními pohybovými soustavami-jedinci a
ostatními jevy. I zde však musí jít o postupné zvyšování hybnosti-pohybu,
moci trvale udržitelné. Souladné jednání tak lze připodobnit k situaci,
kdy všichni živý tvorové se dohodnou, bude existovat jejich jediná společná
vůle a nikoliv střety o život, a zároveň plně ovládnou svět neživé hmoty.
Vznikne tak jediná Bytost, fiktivní osoba, která bude fungovat jako zdraví
organismus kteréhokoliv živého tvora v současnosti.
Kdo je ohrožen srážkou s částicí
zvyšující nebo snižující hybnost-pohyb? Ohrožená je taková hmotná pohybová
soustava-jev, která má svou hybnostní hustotu-pohyb, moc blízko mezním
hodnotám existenčního intervalu, tj. zejména oslabený jedinec nebo
jedinec v prudkém boji, jde zde o nejnižší a nejvyšší hodnotu
intervalu. Pravidelně vůdce nesouladného jednání je ohrožen méně než jeho
vykonavatelé, protože ti nejvíce přicházejí do styku s částicemi
hmotných pohybových soustav s životu nebezpečnou hybnostní
hustotou-pohybem. Tímto způsobem lze rovněž zdůvodnit umírání starších lidí,
protože jejich organismus je dlouhou dobu vystaven srážkám s částic
okolí, které mění pohyb, hybnostní resp. energetickou hustotu, tedy hybnost
resp. energii na jednotku prostoru, orgánů na rozdíl od objektivní ideální
hustoty-pohybu, moci (viz výše), a to jak vnitřní kolizí částí organismu, tak
kolizí s částicemi okolí. Čím déle je tudíž člověk vystaven vlivu
nesouladného hmotného okolí, kdy tyto skutečnosti okolí jako mraky částic o
nenulové hmotnosti naráží do organismu člověka jako uspořádaného mraku částic
o nenulové hmotnosti a mění tak jeho uspořádání, tím je člověk ohroženější
rozpadem organismu, tedy trvalým rozrušením jeho uspořádání, čímž rozumím
navazující hybnostní hustotou-pohyb, tedy hybnost na jednotku objemu.
Naskýtá se otázka věčného života
bez smrti. Člověk skládá hmotné pohybové soustavy-jevy
hmotného světa, tedy mraky pohybujících se částic o nenulové
hmotnosti tak, aby hmotné částice do sebe nenarážely, nýbrž aby jejich pohyb
na sebe navazoval, aby neztrácely hybnost-pohyb vzájemnými srážkami, aby se
pouze dotýkaly při svém celkovém souladném pohybu. První skládanou hmotnou
pohybovou soustavou je samotné tělo člověka, které je třeba chránit před
srážkami s částicemi hmotných pohybových soustav okolí těla člověka. Tak
např. člověk vymyslel šaty, aby izolovaly teplotu těla člověka od jeho okolí
o rozdílné teplotě, v podstatě však jde o vytvoření jediné hmotné
pohybové soustavy člověka a okolí, kde rozdílně pohybující se hmotné (o
nenulové hmotnosti) částice těla, šatů a okolí vytváří jedinou hmotnou
pohybovou soustavu, kde tyto částice do sebe nenarážejí, nýbrž se pohybují
souvisle. Narážením hmotných částic by docházelo k tepelné výměně-výměně
energie, hybnosti, které se právě oblečením např. v zimě snažíme
zabránit. Takto je však nutné objevit a poskládat všechna existující
hmotné pohybové soustavy,
tedy hmotné jevy skutečnosti, mraky pohybujících se hmotných částic o
navazujícím pohybu, hybnostní hustotě (hybnosti na jednotku objemu)-pohybu,
aby do sebe jejich částice nenaráželi, nýbrž se pohybovaly souladně, jejich
pohyb, aby navazoval, aby se pouze dotýkaly. Takto sestavená
skládačka hmotné skutečnosti, znamená absolutní soulad hmotné skutečnosti, věčný
život živých hmotných pohybových
soustav, tedy jedinců podle zákona o zachování hybnosti
resp. energie. Vzorem a zárukou nám může být souladný
svět časoprostorových bodů, které do sebe rovněž nenarážejí a které
se pouze dotýkají, a které zároveň představují důvod, proč musí být složena
skládačka hmotných pohybových soustav, jevů do jediného souladné hmotné
pohybové soustavy popsané výše po nekonečně mnoha jejich srážek, kdy dochází
k přerozdělování hybnosti, energie těchto hmotných pohybových soustav za
účelem vzniku jediné souladné hmotné pohybové soustavy-jevu složeného
z celé hmotné skutečnosti. Tyto body časoprostoru, zřejmě fotony
v klidu, tedy částice s nulovou hmotností, totiž zprostředkovávají
předávání pohybu, hybnosti, energie při srážkách částic hmotných pohybových soustav-jevů
hmotného světa, mraků pohybujících se částic o nenulové hmotnosti, a tak
zaručují vznik jediné souladné hmotné pohybové soustavy-hmotné skutečnosti po
nekonečně mnoha těchto srážek.
V rámci této jediné pohybové soustavy částic
o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru lze také hovořit o věčném životě bez
smrti, neboť v rámci tohoto jediné existující, souvislé a
souladné, spojité pohybové soustavy lze hovořit o jediném vědomí,
které si člověk nebo jiný živý tvor žijící na povrchu této
pohybové soustavy ve hmotě, neuvědomuje a které je skryto v jeho
nevědomí a žije v něm pouze jako nevědomý pocit, který je skryt
hluboko v jeho nevědomí a však je z hlediska dlouhodobého
je silnější oproti jiným pocitům. Po smrti se vědomí člověka
jako soubor částic o nulové hmotnosti, jako body časoprostoru opět rozptýlí
v této jediné pohybové
soustavě, ve všech bodech časoprostoru a jejich síla buď převládne,
nebo se umenší v závislosti na střetech s jinými částicemi o nulové
hmotnosti, jinými body časoprostoru. Spravedlivý člověk se tak stane
součástí jediné pohybové soustavy částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru,
které je zároveň jediným vědomím a zároveň jedinou skutečností, která
zahrnuje vše. Stane se součástí jediného čásoprostorového kontinua, jediné
spojité soustavy všech pohybujících se a nehybných bodů časoprostoru. Jeho
vědomí se rozšíří o vědomí všech a všeho, stane se součástí jediné
Bytosti, pochopí nevědomí pocit ve svém nitru. Muž a žena Energie světla, o nenulové relativistické hmotnosti a pro rychlosti rovné rychlosti
světla, a absolutní vakuum
znamenají existenci paralelních světů, které se vyznačují účinkem
snížení a zvýšení hybnosti, pohybu hmotného světa v podobě
dvojího toku pohlcováním fotonů světla hmotou a jejich vyzařování při
spalování hmoty, tedy zvyšování hybnosti resp. energie-pohybu určitých
hmotných pohybových soustav-jevů je provázeno snižováním hybnosti resp.
energie-pohybu jiných hmotných pohybových soustav-jevů v hmotném světě.
Tedy dochází ke střídavému střetávání s částicemi, které mají vyšší
hybnostní resp. energetickou hustotu-pohyb (tedy hybnost, resp. energii na
jednotku prostoru), než má např. člověk nebo kterýkoliv jiný živý organismus
a zároveň ke střetávání částic, které mají nižší pohyb, hybnostní resp.
energetickou hustotu, než má člověk nebo jiný živý organismus.
Zvýšení hybnosti resp. energie-pohybu dílčí
pohybové soustavy-jedince pak dle mého názoru způsobuje ničivé
představy i činy člověka a přírody, které zvýšením hybnosti resp.
energie-pohybu hmotných pohybových soustav-jedinců o určitém existenčním
intervalu hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu způsobí jejich rozpad.
Z hlediska vědomí člověka tak zvýšená hybnostní resp. energetická
hustota-pohyb (tedy hybnost resp. energie na jednotku prostoru) vede
k ničivým představám. Touto rozpadající se hmotnou pohybovou soustavou,
tedy mrakem hmotných částic (o nenulové hmotnosti) o navazujícím pohybu,
hybnostní hustotě je člověk příp. jakýkoliv útvar živé a neživé
přírody.
Muž je od přírody tvor
vyznačující se zřejmě vyšší průměrnou hybnostní resp. energetickou
hustotu-pohybem než žena. To způsobuje, že částice mužovy hmotné
pohybové soustavy-organismu mohou být snáze urychleny a tím
přesáhnout existenční interval návaznosti hybnostní resp. energetické
hustoty-pohybu mužovy hmotné pohybové soustavy-organismu příp. jiného hmotné
pohybové soustavy-jevu než částice hmotné pohybové soustavy-organismu ženy.
Muž je schopen podávat větší výkon než
žena, je tomu tak, protože je silnější, tudíž jeho tělo se vyznačuje větší
absolutní (celkovou) hybností-pohybem. Avšak i při stejné váze muže
a ženy je muž schopen odvádět vyšší výkony, tedy hybnostní resp. energetická
hustota-pohyb jeho těla je vyšší než hybnostní hustota, pohyb těla ženy.
Jinými slovy částice mužského těla mají vyšší hybnostní resp.
energetickou hustotu-pohyb než částice těla ženy.
Vyšší hybnostní hustota, tedy hybnost na
jednotku prostoru, těla muže může při zvýšení hybnosti-pohybu částic jeho
těla znamenat větší sklon k destruktivnímu jednání a
představám, ať již vůči svému okolí nebo vůči sobě. Většinou tak dochází
k pohybu nad horní mezí existenčního intervalu návaznosti hybnostní
resp. energetické hustoty-pohybu okolních hmotných pohybových soustav-jevů
nebo mužovy vlastní hmotné pohybové soustavy-organismu. Žena naopak je odolnější
vůči destruktivním činům než muž, protože hybnostní resp. energetická
hustota-pohyb částic jejího těla je nižší. Tudíž je potřeba více střetů
s rychlými částicemi, aby její jednání bylo destruktivní.
Tato destrukce se projevuje
jak na úrovni jedince, kdy muž je destruktivnější činitel než žena, tak i na
úrovni buněčné, kdy muž je náchylnější k různým chorobám a dožívá se
nižšího průměrného věku než žena.
Proč v dějinách života došlo
k rozdělení jedinců dokonalejších forem života na samčí a samičí pohlaví?
Z kapitoly o životu plyne, že hlavní devizou organického života byla
schopnost přizpůsobení se střetům s okolními pohybovými soustavami-jevy,
ať již živé nebo neživé přírody, v podobě zvýšení trvale udržitelné
maximální hybnosti-moci živých tvorů. Tudíž rozdělení druhu na samčí a samičí
jedince muselo znamenat lepší možnost přizpůsobení (navazování dalších
hmotných pohybových soustav a tím i zvyšování trvale udržitelné
hybnosti-pohybu, moci) se svému okolí při střetu hmotných pohybových
soustav-skutečností v podobě částic.
Muž mohl lépe reagovat a střetávat se s
hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi o větší hybnosti-moci, které při
střetu s menší ženskou hmotnou pohybovou soustavou-organismem, by
dozajista znamenalo jeho destrukci, žena byla schopna lépe reagovat na střety
s hmotnými pohybovými soustavami-jevy o nižší hybnosti-moci, které by
samotný muž destruoval. Tak rozdělením hybností muže a ženy byla zaručena
přesnější reakce na konkrétní hmotnou pohybovou soustavu-jev s korekcí
chování partnera, tzn. společné dosažení objektivní ideální hybnosti-moci,
která zaručuje pohyb o maximální hybnostní hustotě-pohybu, moci trvale
udržitelné v čase bez srážek s jinými částicemi dle zákona zachování
hybnosti.
Tudíž výsledná dokonalejší
rozsáhlejší hmotná pohybová
soustava-jevá, která vychází ze střetu částic různých
hmotných pohybových soustav-jevů, není jediná hmotná pohybová soustava-jev,
ale je dána spolupůsobením hmotné pohybové soustavy-organismů muže a ženy,
čímž je zaručena plynulá reakce střetů částic těchto hmotných pohybových
soustav-skutečností, kdy k přibližování objektivní ideální hybnosti-moci
dochází v rámci plynulého procesu postupného snižování vyšší resp.
zvyšování nižší hybnosti resp. energie-pohybu a nikoliv skokem jednorázovým
snížení resp. zvýšením hybnosti resp. energie-pohybu.
Narození V každé buňce člověka je uložena genetická
informace o člověku, jemuž náleží, jde o jakousi myšlenku, tedy
informaci o střetu hmotných pohybových soustav-jevů, tedy mraků částic
s navazujícím pohybem, hybnostní resp. energetickou hustotou (hybností
resp. energií na jednotku prostoru), v dějinách lidstva a jejich
výsledku v podobě řešení pozměněné hybnostní energetické hustoty-pohybu
částic. Jde tak o hmotnou pohybovou soustavu-jev o nízké absolutní
(celkové) hybnosti-pohybu, moci představovaná střetávanými částicemi
těchto hmotných pohybových soustav-jevů. Jinými slovy člověk vystaven boji o
život s jinými živými tvory představovaný srážkami částic v podobě
srážky dvou organismů, tvořených těmito částicemi, si osvojil primitivní
nástroje, jako řešení těchto střetů, a uložil si tento poznatek ve vědomí
v podobě vzoru, tedy tohoto střetu částic avšak v podobě nikoliv
všech částic ale pouze několika částic, které mu sloužili jako obraz-vzor
tohoto střetu.
V průběhu vývoje dítěte před a
částečně i po narození dochází k zopakování tohoto dějinného vývoje
prostřednictvím provádění výše uvedeného genetického vzoru zvýšením
jeho absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci, prostřednictvím
přeměny-transformace jiných hmotných pohybových soustav-jevů např. potravy na
hmotné pohybová soustavy-jevy odpovídající tomuto vzoru (viz výklad o vzorech
v kapitole vzor). Potrava slouží k dělení a specializaci buněk
organismu v těle matky podle genetického vzoru, tedy oné výše uvedené
srážky částic uložené v buňce v podobě genetického vzoru, tedy
několika částic z této srážky. Vzor, který je prováděn
v děloze matky je pak výsledkem střetu hmotných pohybových
soustav-pohlavních buněk, tedy mraků částic s navazujícím pohybem,
hybnostní resp. energetickou hustotou (tedy hybností resp. energií na
jednotku prostoru), kdy jejich spojením dojde k vytvoření nové hmotné
pohybové soustavy-zárodku s novým uspořádáním hybnostní resp.
energetické hustoty-pohybu částic, která je vzorem pro budoucí nový
organismus.
Provádění vzoru je realizováno
prostřednictvím dělení buněk, kdy při dostatku buněčné
potravy je zvýšena absolutní (celková) hybnost-pohyb, moc buňky způsobem
odpovídajícím transformaci hmotné pohybové soustavy-skutečností potravy
a tekutin na hmotnou pohybovou soustavu-jev buňky. Zároveň v souladu se
vzorem dochází k dělení buňky, které je materiálně zajištěno zvýšenou
energií resp. hybností buňky a odpovídá rovněž vzoru v podobě střetu
hmotných pohybových soustav-jevů resp. jejich částic o nízké absolutní
(celkové) hybnosti resp. energii-pohybu, jmenovitě jde o střet částí buňky
s nadbytkem energie resp. hybnosti-pohybu. Zárodek je tak vzorem, který podobně jako
myšlenka je výsledkem střetu hmotných pohybových soustav-skutečností
pohlavních buněk dvou jedinců. Dochází zde ke kombinaci dědičné informace,
tedy vzoru dvou jedinců. Tato kombinace ve většině případů není náhodná, je výsledkem
střetu celkových hmotných pohybových
soustav-skutečností, tedy mraků hmotných (o nenulové
hmotnosti) částic o navazujícím pohybu, hybnostní resp. energetické hustotě,
dvou jedinců, který dal vzniknout jejich vztahu. Tedy jakémusi
třetí hmotné pohybové soustavě-jevu složenému ze dvou jedinců, jejichž
hybnostní resp. energetická hustota-pohyb, moc byla pozměněna a ve střetu
s hmotnými pohybovými soustavami-jevy okolí se dokázala přizpůsobit a
vytrvat svou vyrovnanou hybností-mocí bez porušení jejich vztahu, což je
zároveň předběžný předpoklad pro to, aby i hmotná pohybová soustava-dítě
vzniklé spojením hmotných pohybových soustav jejich pohlavních buněk bylo
stabilní a přizpůsobivé, když bude vystaveno střetu s okolními hmotnými
pohybovými soustavami-jevy prostřednictvím střetu jejich částic
v konečném důsledku o nulové hmotnosti. Příkladem takového střetu je
střet imunitního systému s přenašeči nemocí nebo výživa dítěte
v těle matky, ve všech případech jde o střet pohybujících se částic
v konečném důsledku o nulové hmotnosti. Genetická informace
v buňce je však svou historií spojena s celou historií života na Zemi a
planety Země potažmo celého Vesmíru a celého Bytí, jde tak o myšlenku,
která je součástí jediné Duše celku Bytí, tvořené
všemi hmotnými jevy jako zhmotnělými myšlenkami a nehmotnými jevy jako
nehmotnými myšlenkami. Člověk před svým narozením je tak
součástí přírody, celku jediného panteistického Boha, všeho Bytí, jediné
Duše, kde chápe veškerou skutečnost v podobě
splynutí s tímto celkem jako kontinuem všech myšlenek, potažmo částic o
nulové hmotnosti, fotonů, spojitých, pohybujících se a nehybných bodů
časoprostoru, časoprostorového kontinua a jejich dílčích uspořádání. Tato
jediná Duše částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru tvoří souvislý a
souladný celek, od kterého se člověk či jiný živý tvor svým narozením
zdánlivě odděluje, protože se vědomí tohoto celku skryje
v jeho podvědomí. Člověk pak vědomě vnímá pouze hmotný
svět a jeho podněty.
Cílem tohoto ústupu celkové Duše do
podvědomí v hmotném světě je, aby člověk či jiný živý tvor dokázal
jednat v souladu s jedinou Duší všeho Bytí, i když je od něj
zdánlivě oddělen a přeměnil tak povrchový hmotný svět
podle vzoru svých vzpomínek na jedinou Duši, na jediné kontinuum nehmotného
světa tvořeného částicemi o nulové hmotnosti, spojitými, pohybujícími se a
nehybnými všemi body časoprostoru, které je souvislé a souladné, které
zahrnuje všechno Bytí, které je Bohem v mém pojetí a v životě
člověka je skryto v jeho podvědomí. Člověk tak díky
pobytu v hmotném světě zvyšuje svou absolutní hybnost, zvětšuje
se jeho hmotná pohybová
soustava zahrnující postupně více a více dílčích hmotných pohybových
soustav, jejichž hybnost navazuje a zvětšuje se rovněž
jejich hybnostní hustota tj. hybnost na jednotku objemu, tedy zvyšuje svou
moc jednotlivce tím, že v souladu s cílem Bytí se
dokáže pohybovat s minimem srážek s jinými subjekty s
trvale udržitelnou svou maximální hybností-mocí, aniž by
k tomu potřeboval přímý-vědomý vztah s celkem veškerého
Bytí, Bohem, přímé vědomí jediné Duše. Člověk tak poznává
sebe sama a zjišťuje maximální moc, kterou je mu možno svěřit pro dobro
celku, aniž by byl pod přímou kontrolou tohoto celku. Vzor a myšlenka Hmotná pohybová soustava-jev, tedy mrak hmotných částic (o nenulové
hmotnosti) s navazujícím pohybem, hybnostní resp. energetickou hustotou
(hybností resp. energií na jednotku prostoru), s pohybem, hybnostní
hustotou, která zůstává relativně stabilní při střetu s řadou jiných
hmotných pohybových soustav-jevy svého
okolí, kde jedna změna hmotné pohybové soustavy-jevu, která je důsledkem
střetu s jinou hmotnou pohybovou soustavou-skutečností, je vzápětí
korigována směrem k počáteční hybnostní resp. energetické hustotě-pohybu
střetem s další nebo dalšími hmotnými pohybovými soustavami-jevy, je
vzorem. Tato stabilní hybnostní hustota-pohyb jako objektivní ideální
hybnostní hustota-pohyb se postupně rozšiřuje srážkami částic na jiné
pohybové soustavy-jevy. Dochází tak k působení a šíření vzoru
prostřednictvím změny a rozšiřování hmotné pohybové soustavy-jevu vzoru.
Výše uvedený mechanismus šíření hmotné
pohybové soustavy se uplatňuje především v manželství,
kde stabilní hybnostní hustota-pohyb hmotných pohybových soustav-jedinců
manželského páru zaručuje jeho rozšíření v podobě potomstva, kdy toto
přetrvává v průběhu střetu s okolními jevy-hmotnými pohybovými
soustavami a nikoliv jenom svou vysokou absolutní (celkovou) hybností-pohybem,
mocí nýbrž svou stabilitou zaručuje jeho zakotvení v dějinách lidstva.
Podobně, i když méně dokonalé šíření
hybnosti-pohybu je prostřednictvím neživých vzorů jako myšlenek,
kde zárukou šíření myšlenky může být jednak její vysoká absolutní (celková)
hybnost-pohyb, moc, kdy ji zastává velké množství lidí, zárukou jejího
působení jako vzoru je pouze to, když tato myšlenka zaručuje stabilní hmotné
a nehmotné (tvořená částicemi o nulové a nenulové hmotnosti) pohybové
soustavy-myšlenky jejich zastánců ve střetu s jinými myšlenkami jako
pohybovými soustavami-jevy. Jinými slovy myšlenka může přetrvat jako kvalita
dlouhou až nekonečnou dobu se stupňujícím se poznáním lidstva a jako správná
se též šířit.
Vzor tak představuje hmotnou
pohybovou soustavu-jev
příp. zpočátku o nízké absolutní (celkové) hybnosti resp. energii-pohybu
avšak o stabilním uspořádání hybnostní resp. energetické
hustoty-pohybu (tedy hybnosti resp. energií na jednotku prostoru),
která odpovídá hybnostní resp. energetické hustotě –pohybu jako výsledku
srážky řady hmotných pohybových soustav-skutečností a přizpůsobení jejich
vzájemné hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu srážkami částic. Jde tak objektivní
ideální hybnostní hustotu hmotné pohybové soustavy, tedy mraku pohybujících se
částic o nenulové hmotnosti, která znamená pohyb této hmotné pohybové
soustavy s maximální trvale udržitelnou hybností, pohybem. Jinými slovy
myšlenky, které předstihnou dobu, jakoby již reagují na budoucí lidské
poznatky, které v době vzniku myšlenky lidé ještě neznají. Myšlenka jako vzor
hmotného jevu pak představuje pohybovou
soustavu hmotnou či nehmotnou (tvořené mrakem
pohybujících se, příp. nehybných částic o nenulové či nulové hmotnosti) s podobným
uspořádáním pohybu, hybnostní hustoty (tedy hybnosti na jednotku
objemu) jako skutečný jev jí představovaný, avšak s mnohem menší
celkovou hybností, resp. energií, než má tento skutečný jev. Tyto
myšlenky pak naplňují vědomí, které je mezi sebou kombinuje
prostřednictvím srážek částic tvořící jejich pohybovou soustavu. Mozek, resp. duše jedince je tvořený
mozkovými buňkami-neurony, kde každá z nich zastupuje určitý počet
mikročástic, v konečném důsledku bodů časoprostoru a je tedy schopný ztvárnit
skutečný svět jako zobecněný celek nebo část (člověka či jiného živého
tvora či neživou skutečnost) zřejmě
vlnovým napojením na daný předmět prostřednictvím smyslů, jde o obecný
model skutečnosti. V případě mozku jde
o mikrokosmos, (možná napojený) obraz makrokosmu, skutečného Vesmíru, který
se utvořil v průběhu evoluce. Pevné vazby mezi neurony
představují pevné vazby mezi mikročásticemi, hmotu, volné vazby mezi neurony
představují volné vazby mezi mikročásticemi, vlnění.
S výše uvedenými pevnými a volnými vazbami
mozkových buněk souvisí svoboda jedince. Pevné
vazby mozkových buněk čili komplexy nebo instinkty vznikají podle mne
především ze zabíjení živých tvorů, kdy živé buňky těla viníka očekávají
pomstu ze strany blízkých mikroorganismů zabitých živých buněk těla oběti,
v důsledku toho např. hromadí tukové zásoby na horší časy čili tloustnou,
trpí lakotou, psychickou aj. nemocí, stupňují
zabíjení, trpí alkoholismus apod. u viníka či se dějí různé druhy neštěstí
způsobené okolím viníkovi. Tyto komplexy či instinkty jako následný trest
omezují jedincovu svobodu do budoucna, svoboda
vyžaduje, aby všechny vazby mozkových buněk byly volné při všech po sobě
jdoucích jedincových rozhodnutích. Pevnost vazeb mozkových buněk
tudíž znamená takřka kausalitu, tedy pohyb s vysokou pravděpodobností
mikročástic v mikrosvětě, volnost vazeb mozkových buněk zároveň znamená
neexistenci takové vysoké pravděpodobnosti, tedy kausality pohybu mikročástic
v případě těchto rozhodnutí.
Úvod
Vznik:
Svět poznáváme myslí, jež sytíme svými smysly. Je mysl dobrá nebo zlá, jaká je její role dějinná?
Výkon:
Mysl je složitý děj výsledek dějů jednodušších spoluděj dober a zel určitým způsobem
složených. Každá mysl je jak dobrá i
zlá, každá je z poddějů
složená, z jiných poddějů je
odlišná a přesto ve složitosti
podobná. Mysli jednotlivých lidí tvoří protispoluděj
veškerých myslí podobných svou složitostí vz-, zá- nikovými a
výkonnými ději. Mysl je stupeň
spoluděje výsledek dějového vývoje podobný četností svých
dějů schopný i vyšších
spoludějů. Podoba různých myslí jednak dějovou četností jednak svým poddějovým
složením projevuje se podobným
myšlením. Jaký je celkový spoluděj vzniklý myšlením
všech lidí, je součinem dober a zel v podstatě nakonec
rovnovážný. Mysl a i myšlení každého z
lidí zveme mnohačetnými
spoluději. Co je však dokonalá
mysl, jež chápe veškerý smysl? Takováto mysl zahrnuje všechny jednodušší děje, je to celek všech
jednotlivých dějů, který pak patří
vševědoucímu Bohu. Jsou to všechny jednotlivé
děje, Bůh jinými slovy, který všechno ví, jinak vznik všeho
spoluprotiděje. Lidská omezená mysl chápe jen hmotné a myšlenkové
děje, ale nekonečná a všemocná
celková mysl Boží vládne každému jednoduš- i
složitěj- šímu ději. Proto Bůh vždy vidí všechny děje dobré i zlé v naší lidské mysli v podobě vznikového děje. Bůh taktéž vnímá vše dobré i zlé dění ve světě v mysli některého syna ať již Ďábla či Krista. Kde hledat hmotný svět, kdo nám může o něm
povědět, je pravda skrytá ve
smyslech nebo je o ní lépe myslet. Složitým dějem je mysl, jednodušší je lidský
smysl, oba obsahují jednoduché
děje, jejichž stavba tak podobná
je. Tato stavba je hmotná, což je též podoba dějová, s podobnými dílčími
podději, jakou předměty smyslů
mívají. Proto je rovněž možno
povědět: „vlastnosti hmoty, smyslů i
mysli jsou u všech dějových
jednotek, všem těmto spoludějům
vlastní“. Např. časovost je v mysli, obsahují ji však i smysly, skrývá se taktéž
v prosté hmotě v jednodušší či složitější
podobě. Věcnost, mysl i city náleží k celku Bytí jako více nebo
méně podobné a četné děje. Lidský cit, mysl a smysl věrně
uchopuje hmotné jednodušší děje, než on sám či ona sama je, protože je ve své dějové
stavbě obsahuje. Nadrozumové nad- a pod-
děje jsou přístupné citu, v němž složitého Boha
vidíme, ve zlu, dobru či celku. Tak složitější děje
naší lidské mysli jsou nadsmyslovými
spoluději hmotných poddějů
pozánikové změny, jež hmotné apriorní věty
obsahují. Souvislost veškerého děje jsoucí skryta v jeho
celkové jednotě, kterou naše mysl
rozděluje, ve skutečnosti však plyne
nepřetržitě. Smysly vnímáme jednoduché
děje, jež nazýváme rovněž
hmotou, myslí však také složitější
spoluděje, jež odhalují jejich stavbu
složitou. Smyslové a hmotné vnímání a s ním spojené vše
myšlení jsou výkonného
spoluprotiděje vznik ostatní myšlení jeho další
výkon a zánik. Složité myšlenky logiky a jednodušší vjemy smyslů jsou pak vznikovými ději všech lidských
spoluprotidějů. Vznikání lidského
protispoluděje od jednoduchých dějů
postupuje vnímaných lidskými smysly ke složitějším dějům
mysli. Mysl i smysly jako děje jsou součinem dějového
dobra a zla, proto každá myšlenka je správná od Krista chybná
od Ďábla. Dobro i zlo patří ke
hmotnému bytí a mezi nimi je vždy
rovnováha, proto úspěch a neúspěch ve
skutečnosti osvětlí, která myšlenka je
pravá. Jinými slovy výkon a zánik osvětlí u každého děje, jestli tohoto děje jsoucí
vznik je opravdu v rovnováze. Ve skutečnosti Bytí je vše spoluprotiději,
tedy zároveň jak
dobré i zlé, správná je
cesta k rovnováze.
Svět jako myšlenka nebo
hmota Dle Filosofie rovnováhy společenských věd
je hmotný svět děj, dle Filosofie rovnováhy exaktních věd je
hmotný svět pohyb v konečném důsledku částic o
nulové hmotnosti. Tento pohyb v hmotném světě, řekněme fotonů,
bodů časoprostoru buď o rychlosti světla, nebo
o nižší rychlosti avšak v nekonečném množství, zde se
prakticky projevuje převoditelnost hmotnosti na rychlost a obráceně, tvoří
pohyb dané hybnosti resp. energie vlastní hmotným předmětům.
Jako příklad lze říci, že jak atom, tak i
elektron nebo proton, stejně jako člověk jsou tvořeny tímto pohybem částic o
nulové hmotnosti, kterým je dosaženo množství hybnosti resp. energie
charakteristické pro daný předmět zkoumání.
Nyní k myšlence.
V současné době je zcela běžný systém ukládání dat na magnetický nosič.
V čem se liší člověk např. od automobilu, je jeho vědomí. Dle kapitoly o
životě se vědomí vytvořilo na chemické bázi vytvořením hmotné pohybové soustavy-jevu
(tzn. mraku částic o nenulové hmotnosti s navazujícím
pohybem, hybnostní resp. energetickou hustotou) které v sobě
zahrnovalo střety hmotných pohybových
soustav-jevů v dějinách lidstva, a to jak
jednotlivá výchozí hmotné pohybové soustavy-jevy, tak změny hmotných
pohybových soustav-jevů, které nastaly po střetech jejich částic.
Jakým způsobem zaznamenává vědomí tyto
střety hmotných pohybových soustav v dějinách člověka, činí tak
vytvořením, dá se říci, zmenšenin těchto hmotných pohybových soustav-jevů
resp. s využitím a uložením střetávaných částic, kdy ve
vědomí může být, kdykoliv vyvolán, resp. zopakován prožitý střet
v malém. Vědomí pak představuje mechanismus, který je schopen vnímat i
tyto miniaturní střety, které se prvotně odehrály ve střetu hmotných
pohybových soustav-jevů o vysoké absolutní (celkové) hybnosti a nyní se
odehrávají ve zmenšené podobě v podobě uložených hmotných pohybových soustav-jevů
s podobným uspořádáním, avšak o nízké absolutní (celkové)
hybnosti-pohybu, energii moci.
K oživení myšlenky je pak vždy třeba zvýšit
absolutní (celkovou) hybnost-pohyb, moc střetu pohybových soustav-jevů uložených
v mysli, a to činy člověka nebo jevy přírody. Podmínkou
vědomí je pak uložení těchto pohybových soustav-jevů (tzn. mraku pohybujících
se částic o nulové a nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní
hustotou-hybností na jednotku objemu) o nízké absolutní (celkové)
hybnosti-pohybu v mysli člověka v chemické podobě, resp.
v podobě elektrických vzruchů čili vlnění.
K procesu vědomého myšlení pak dochází
simulací srážek uložených částic hmotných pohybových soustav-jevů
(mraků pohybujících se částic o nenulové hmotnosti s navazujícím
pohybem, hybnostní hustotou-hybností na jednotku objemu) mezi sebou,
kdy jsou mezi sebou kombinovány různé částice uložených hmotných pohybových
soustav-jevů a střety mezi nimi, člověk tak v mysli simuluje střet
skutečných hmotných pohybových soustav-jevů o mnohem větší absolutní(celkové)
hybnosti-pohybu, moci a je tak lépe schopen odhadnout průběh jevů
v hmotném světě. V procesu podvědomého myšlení pak člověk
chápe a touží po jednotě, po Bohu v podobě podvědomě spojitosti
všech částic o nulové hmotnosti, fotonů o rychlosti nižší rychlosti světla,
bodů časoprostoru jediné nehmotné pohybové soustavy (spojitého mraku
pohybujících se a nehybných částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru, časoprostorového kontinua), které však člověk vnímá pouze
podvědomě, vědomě pouze povrchově jako hmotu, světlo a vakuum (absolutní
prázdno).
Na otázku položenou v úvodu této
kapitoly, jestli je svět myšlenka nebo spíše hmota, lze
odpovědět obojí, a obojí je pohyb částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru. 2.5. O SPRÁVNÉM MYŠLENÍ (LOGIKA)
Úvod
Myšlení jako cesta pravého poznání je vždy ve svém ději dobré
nebo zlé v podobě spolu- či proti-
vznikového děje, správně však v
rovnovážném uskupení. Způsob nevyváženého
myšlení nám vždy buď naše mysl
odhalí nebo hmotné jednoduché
děje, postupujeme-li dále
smyslově. Závěry jednoduchého děje v složité mysl proměňuje, cestou je pak myšlenková
složitost, která je v hmotě jako
jednoduchost. Myšlení však na druhou
stranu nevymyslí jednoduché děje, nýbrž jen složitost
uchopuje, jíž jednoduchost je
vzdálenou.
A/ nadspoluděje mysli: 1. soudy 1.1 kladný soud- spoluděj nebo
protiprotiděj 1.2 záporný soud- protiděj nebo
protispoluděj 1.3 obecné a částečné a jedinečné soudy-
nadděj a podděj 1.4 soudy, které vypovídají, co je-
výkonný děj 1.5 soudy, které vypovídají, že něco nutně
je - vznikového nadděje výkonný děj 1.6 soudy, které vypovídají pouhou možnost-
vznikového podděje výkonný děj 2. úsudky 2.1 sylogismus- poddějového nadspoluděje
podděj (předpoklady- podděj a nadspoluděj, závěr- podděj) 3. důkazy 3.1 zásada sporu (totéž nemůže
zároveň a v témže ohledu být a nebýt)- spoluděj a protiděj 3.2 zásada identity (A=A)-
shodného děje složeného ze shodných poddějů 3.3 zásada vyloučeného třetího
(mezi bytím a nebytím téže výslovné věcné souvislosti není nic třetího)- spolu- a proti- děj 3.4 zásada dostatečného důvodu-
vznikových poddějů určitého děje 4. nesprávné myšlení - protiděj B/ podděje smyslů a nadděje mysli 1. úsudek indukcí (faktická
platnost věty pro pod ní spadající případy)- podspoluprotiděje vznikový
nadspoluděj 2. úsudek dedukcí (odvozování
zvláštního z obecného)- vznikového nadspoluděje podděj C/ shrnutí naddějů mysli spolu-, proti-, nad-,
stejno-, pod-, vznikový, výkonný, zánikový děj Filosofie jazyka Filosofická škola
novopozitivismu vidí hlavní úlohu filosofie ve vypracování jazyka,
který by sjednocoval veškeré vědní obory, a to jak věd přírodních, tak věd
společenských. Podle mého názoru jsem naleznul tento jazyk v rámci tzv.
dějové analýzy Filosofie rovnováhy.
Tento jazyk vychází z původu
jazyka, tedy z jeho historických kořenů a vrací se takto
k dávno zapomenutým pojmům, které jsou významovými prapředky dnešních
slov.
Jsou to slova obecná, tedy slova,
kterých je pouze několik, stejně jako naši předkové neměli rozsáhlou
slovní zásobu a vystačili s několika málo slovy pro popis celé
dějové skutečnosti. Redukujeme-li tato slova na obecný význam,
zjistíme, že i když je jich 11, tak v podstatě znamenají pouze tři resp.
jeden pojem.
Pomocí tohoto nejobecnějšího jazyka,
nazvěme jej dějový jazyk a následné dějové analýzy jsem pak analyzoval
vědní obory společenských a přírodních věd, což mi umožnilo nalézt
zajímavé vertikální, tedy v rámci obecných a speciálních vědních oborů,
i horizontální, tedy v rámci jednoho vědního oboru, souvislosti, co se
týká původu slov ale i skutečností, které označují. Horizontálními
souvislostmi mám na mysli souvislosti
v rámci dané vědní disciplíny, zdánlivě těžko souvisejících pojmů. Vertikálními
souvislostmi mám na mysli zdánlivě nesouvisející souvislosti pojmů
z různých vědních oborů.
Zvolené slovní pojmy jsou obecné, tudíž zahrnují
velký počet dílčích slov a skutečností. Toto pojmosloví tak stojí
v základě jednodušších slov a skutečností, avšak vzhledem
k obecnosti pojmů jde o pojmové chápání světa, které je zdánlivě
jednodušší než pojmové chápání světa vybudované na speciálních vědních
oborech.
Podle Filosofie rovnováhy jazyka byly
původně všechny skutečnosti označovány jedním slovem, pro
které jsem na základě obecných filosofických poznatků zvolil pojem děj.
Tento děj lze pak rozlišit na základě základních logických vazeb tak, jak to
zřejmě udělali naši předkové v době vzniku jazyka na celkový a
jedno, spolu a proti, nad, pod a stejno, vznikový, výkonný a zánikový děj.
To znamená veškeré bytí se děje,
tj. veškerou skutečnost lze chápat jako proces, který lze pomocí rozumu
rozčlenit na procesy, které se vyznačují určitými vlastnostmi, plynoucí
z jejich vztahu k ostatním procesům v rámci skutečnosti.
Příkladem děje je jak soustava atomu, chemický prvek či látka jakož i soudní
proces. Bytí resp. skutečnost se děje jako skládání a rozklad, tedy jako spolu-
a proti- děj, spoluděj tak představuje (i dílčí) celek děje resp.
proces v rámci procesu skutečnosti složený z jiných procesů,
protiděj naopak představuje opačný proces, kdy dochází k rozkladu resp.
ničení složeného (i dílčího) celku procesů na dílčí celky procesů. Příkladem
spoluděje je tvoření, skládání, atom, stát, příkladem protiděje je ničení,
rozklad, choroba, výbuch apod. Skládání a rozklad je v rovnováze, tedy jde o
skládání a rozkladu nadřazený nadděj. Příkladem nadděje
protiděje výbuchu a spoluděje vzniku hvězdy je Vesmír, zrození a smrti je
živý tvor apod. Z povahy Bytí jako děje plyne, že jej lze rozdělit na
vývojové stupně vznikového, výkonného a zánikového děje, což
plyne ze zákona příčiny a následku, každý proces skutečnosti lze tak rozlišit
rozumem na příčiny resp. vznik, průběh tj. výkon a následek tj. zánik, který
je zároveň příčinou vznikem jiného procesu skutečnosti. Příkladem vznikového
děje automobilové nehody je zvýšená rychlost, kluzká vozovka, protijedoucí
vozidlo, alkohol za volantem, příkladem výkonu tohoto děje je smyk,
nezvládnutí řízení, přejetí do opačného jízdního pruhu, příkladem zániku
tohoto děje je srážka vozidel, způsobení věcné škody na vozidlech apod. a
způsobení škody na zdraví příp. smrti přepravovaných osob. Z povahy děje jako
spolu- a proti- děje plyne rozlišení na celkový a jednotkový děj,
tedy celou skutečnost jako proces čili celkový děj a nejmenší proces
v rámci skutečnosti jako jednotkový děj. Příkladem celkového děje je
jsoucno a nejsoucno dohromady, Vesmír a v mém podání rovněž Bůh,
příkladem jednotkového děje byl atom, pak to může být proton a elektron,
v mém podání je jednotkový děj fiktivním procesem v rámci
skutečnosti, neboť každý děj je dále dělitelný. S tímto bezprostředně
souvisí rozlišení skutečnosti na nad-, stejný a pod- děj,
nadděj je složený proces v rámci skutečnosti, který v sobě zahrnuje
dílčí procesy podděje, proces skutečnosti shodný s jiným procesem
skutečnosti je stejnoděj. Příkladem nadděje je atom, podděje pak elektron,
proton apod., dále nadděje soudní proces a podděje činnost soudce
v tomto procesu, příkladem stejnoděje může být jiný elektron a proton
nebo atom stejného prvku ve stejném stavu. Celkový, jedno-, spolu-,
proti-, nad-, stejno-, pod-, vznikový, výkonný a zánikový děj ztělesňuje
dle Filosofie rovnováhy každou existující skutečnost.
Vznikový, výkonný a zánikový děj jsou pojmy
zvolené pro shodný obsah písmen v kořeni slova, jsou jimi písmena „N“ a „K“,
což jsou písmena velice podobná těm, která se vyskytují v kořeni slov „něco“
a „nic“. Tyto pojmy jsem zformuloval původně v anglickém jazyce jako
„formation“, což znamená vznik či tvoření, „performance“, což znamená výkon a
„termination“, což znamená skončení, jejichž kořen je též složen ze stejných
písmen „R“ a „M“.
Těchto pojmů je 11, ale jedná se o pojmy,
které jsou vůči sobě ve vztahu pojmu obecného a zvláštního. Pojmy dějové
analýzy jako pod, zánikový, stejno lze podle situace nahradit pojmem
protiděj a pojmy jako vznikový, nad, stejno, výkonný lze
nahradit pojmem spoluděj. Lze tak hovořit o omezené pojmové
analýze.
Protiděj značí rozklad nebo ničení a v podstatě
zahrnují slova jako podděj, tedy rozdělení na část a záníkový děj, tedy zánik
určitého děje, může zahrnovat stejnoděj, je-li protidějem. Dále jde o
spoluděj nebo-li skládání či tvoření, který v podstatě zahrnuje nadděj,
tedy složení ve vyšší celek, a vznikový a výkonný děj, tedy zahájení a
pokračování skládání určitého děje, a může zahrnovat stejnoděj, je-li
spoludějem.
Nyní uvedu několik příkladů dějové analýzy: Příklad č.1 Matematika: a.) protiděj odečítání, dělení, odmocňování b.) spoluděj sčítání, násobení, umocňování Horizontální souvislost: ve všech případech ad.a)
jde o zmenšování čísel, tedy operace, které v historii vznikaly postupně
s rostoucí znalostí větších čísel. Opačně je ad.b). Vertikální souvislost: Během války dochází k ničení
majetku, válka tak představuje investici finančních prostředků určenou
k ničení života, zdraví a majetku občanů, odečítaní, resp. zmenšování
společenských hodnot ad.a). Opačně ad.b) u oboustranně výhodného obchodu.
Příklad č.2
a) 1+1=2 b) 2-1=1 Horizontální souvislost: z výše uvedeného
vidíme, že opačný (inverzní) děj může být považován jednou za spoluděj
ad.a) a podruhé za protiděj ad.b) Vertikální souvislost: Rozkladný
protiděj ad.b) a skladebný spoluděj ad.a) v našem světě tvoří koloběh.
Dále budou následovat příklady rozboru
textu z pohledu celkové a omezené dějové analýzy. Příklad č.3
a) celková dějová analýza
Filosofie (spoluděj) rovnováhy (nadděj) je
(spoluděj) postavena (vznikový děj) na (nadděj) několika (spoluděj) základních
(nadpodděj) axiomech (nadděj), tedy (stejnoděj) základních (nadpodděj)
předpokladech (vznikový děj).
b) omezená dějová analýza
Filosofie (spoluděj) rovnováhy
(spoluprotiděj) je (spoluděj) postavena (spoluděj) na (spoluděj) několika
(spoluděj) základních (spoluprotiděj) axiomech (spoluděj), tedy (spoluděj)
základních (spoluprotiděj) předpokladech (spoluděj).
Vedle příkladů z filosofie lze pro
příklad dějového pojmosloví a následnou dějovou analýzu použít rovněž pojmy z oboru
exaktních věd, konkrétně fyziky.
Příklad č.4
a) celková dějová analýza
Kinetická (spoluprotiděj) teorie (vznikový
děj) látek (spoluděj) je teorie (vznikový děj), která (podděj) objasňuje
(vznikový děj) strukturu (spoluděj) a vlastnosti (podděj) látek (spoluděj)
pohybem (spoluprotiděj) a (spoluděj) vzájemným (spoluděj) působením (výkonný
děj) atomů (jednoděj, resp. spoluděj), molekul (spoluděj) a iontů (proti nebo
spoluděj), z (podděj) nichž (spoluděj) se (spoluděj) látky (spoluděj)
skládají (spoluděj).
b) omezená dějová analýza Kinetická
(protispoluděj) teorie (spoluděj) je (spoluděj) teorie (spoluděj), která
(spoluděj) obsahuje (spoluděj) strukturu (spoluděj) a vlastnosti (spoluděj)
látek (spoluděj) pohybem (protispoluděj) a vzájemným (spoluděj) působením
(spolu nebo proti děj) atomů (spoluděj) molekul (spoluděj) a iontů (spolu
nebo proti děj), z (protiděj) nichž (spoluděj) se (spoluděj) látky (spoluděj)
skládají (spoluděj).
Úvod
Vznik:
Má mysl se táže, jak má člověk žít, aby se cítil blaze, v duši měl klid.
Výkon:
Bytí je v rovnováze dobré stejně tak i zlé, přibližme se k tomuto ději věčné přírodní harmonii. Když v duši míru chceš, ve středu nutno stát, milovat máš dobro teď, zlo však rovněž tak. Ve zmatku dějů jsoucna smlouva mezi nimi byla navždy uzavřena a nastolila harmonii. Chci-li já v míru žít, vnitřní harmonii ctít, pak musím nestranit, zlo též dobro usmířit. Dobro jest skutečné, rozhoduji-li nestranně, když hledá rovnováhu jak ke zlu, tak i k dobru. Kde leží pravý střed všech zlých a dobrých
dějů, třeba nalézti z cest, kde jest nejméně
odporu. Té cesty se nelze vzdát, chceš-li v míru žít, vnitřní i vnější klid ve svém bytí stále
zažívat. Jinak nesetřeseš prokletí ve zmateném svém bytí, které se neustále děje zlo na dobro se směje. Avšak i dobro vítězí a zlo neustále poráží nakonec se ve vesmírném
míru rozchází bez poražených a
vítězů. Na čí stranu se dát, čí meč mám pozvedat, když dobro chvíli
vítězí nebo když zlo ho
poráží. Toť rozpor lidského bytí, zda máme jít cestou oběti nebo využít své síly, abychom slabé bili. Je třeba poznati a v životě vyzkoušet, že klidná není žádná z těchto cest. Dobro vždy následuje zlo, zlo zase volá po dobru, míru v nás se tak
nenašlo, je třeba čekat na válku. Nezbývá, než oběti pro dobrou věc či pro zlo přec osobně i přinésti. Co se však změnilo, zlo ale i dobro nezraněno vyvázlo nijak neumenšeno. Nevyhledám-li zlatý střed, nevydám-li se klidnou z
cest, nevyhnu se dobrému nebo
zlému boji, nenaruším však celkovou
harmonii. I bez mého zbytečného
boje, z moci Bytí se zas nastolí nekonečná vesmírná
harmonie, duše však neunikne
bolesti. Rovnovážné jednání jakkoli mnohočetné dobré ani zlé není, nýbrž jest vyvážené. Proti přehnanému zlu, vzdorující v dobru, proti přehnanému dobru spočívá naopak ve zlu. Proti rovnovážnému jednání pouze přehnané zlo nebo přehnané dobro v míře podstatné vždy
brojí. Rovnovážná jednání jsou v podstatě tvoření, jež v celkovém
nadspoluději všechno dobro a zlo
smiřují. Rovnovážné jednání částečně přijímá a částečně popírá zlo a též dobro v ději. Řeknu-li to opět jinými
slovy dobro nebo zlo v ději částečnými proti- nebo
spolu- ději stále vzájemně smiřují. Nutná slušnost k dobru i
ke zlu neznamená, že odmítám válku, jde-li o spoluprotidějný
zlatý střed, musím já být připraven k
boji teď. Najít různých dějů střed, čili smlouvu mezi dobrem a
zlem, nelze však jen vymyslet, ale i nadrozumový cit
je potřeben. Mysl vidí jen jednodušší
svět, do nějž může též cit
pohledět, citový spoluprotispoluděj dosáhne výše nebeských
sfér. Tento všeho zlatý střed platí pak jen okamžení, časných dějů usmíření třeba vždy znovu nalézt. Proto různé obce
lidí tento střed v
závislosti na svých zvycích vidí, rovněž dle okolností. Tyto okolnosti se liší, avšak též se podobají vždy v zvláštní dějové situaci avšak v celkové jednotě v
ději. Děje jsou dobré nebo zlé, zlé jednání je předurčené, vše dílčí je dobré a
též zlé, proto částečně předurčené. Díky dobrému vznikovému
spoluději může také zlý člověk dojít
k harmonii, díky zlému a ničivému ději
vznikovému může i dobrý člověk
propadnout zlému. V rámci dobrého a zlého
vznikového děje jsou obsaženy též podmínky
předurčené, mysl dále Boží celek
napodobuje, a celkové rovnováhy tak
dociluje. Myšlení je pevně dáno hmotnými vjemy, svým
ústrojím, je-li však dějově
vykonáno, musí být částečně
náhodným. Vznikového děje výkon je tak samostatný děj, jenž je jen částečně dán, svým vznikem podmíněn. Neomezený ve
svém vzniku jinými vnějšími ději je boží děj dějového
celku, o nějž se všechno dělí. Vznik Božího celkového děje tedy poté zcela neomezený
je, není totiž žádného nad- či
pod- děje, jehož byť dílčí výkon ho
omezuje. Nezávislost Božího
celkového spoluděje každý děj ve svém dílčím vzniku tudíž zároveň v
sobě částečně obsahuje jako součást neomezeného
celku. Svobodná lidská vůle, tak utváří náš lidský děj, jenž pouze částečně je jinými ději podmíněn. Co je pravděpodobně
dáno dobrému nebo i zlému ději, spočívá ve jsoucí
harmonii, což bude časem vykonáno. Etika Hmotný svět představuje
hmotné pohybové
soustavy-jevy (mraky částic o nenulové hmotnosti s navazujícím hybnostní resp.
energetickou hustotou-pohybem), která se střetávají v podobě
svých částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, tím
dochází ke korekci hybnostní resp. energetické hustoty-pohybu hmotných pohybových
soustav-jevů směrem k hybnostní resp. energetické hustotě-pohybu druhé
hmotné pohybové soustavy-jevu. Nehmotný
svět, tedy pohybu a nehybnosti částic o nulové hmotnosti je
v rovnováze, tedy jedná se o souladné kontinuum, kde hybnostní
hustota-pohyb je buď stejná, nebo se plynule snižuje nebo zvyšuje, což plyne
z toho, že tento svět je spojitý, existují pouze částice o nulové
hmotnosti, body časoprostoru, které ho vyplňují a které se dotýkají jeden
druhého a tak přenáší spojitě existující pohyb z jednoho bodu
časoprostoru na druhý. Hmotný svět, kde rychlost hmotnost částic je nenulová,
je však nesouladný na rozdíl od kontinua-spojitosti světa pohybu částic o
nulové hmotnosti, tedy čistého pohybu či vlnění. Hmotný svět našeho
rozměru k této
rovnováze směřuje evolučně (viz
oddíl Bůh a hudba kapitoly 2.8.
O krásnu (estetika) ). Z pohledu filozofie exaktních věd
představuje neomezené zlo a dobro v hmotném světě částice o vyšší
nebo nižší hybnosti, než je objektivní ideální hybnost-pohyb, která
v určitém čase představuje rovnovážné chování vzhledem ke zlu a dobru.
Jde o hybnost, kdy částice o nenulové hmotnosti se může pohybovat
s maximální trvalou hybností-pohybem s minimem srážek s jinými
částicemi, tedy jde o maximální udržitelnou moc člověka, která
z dlouhodobého hlediska vzbuzuje, co nejmenší odpor okolí. Jde o
největší trvale udržitelnou pohybovou soustavu s minimem srážek mezi jeho
částicemi a s částicemi jiných pohybových soustav. Jde tedy o největší trvale
udržitelnou mírovou společnost. Člověk jakož i jiná hmotné pohybové soustavy
mají však tendenci pohybu se subjektivní ideální hybností-pohybem,
tj. hybností, která např. vzbuzuje z hlediska vnitřního uspořádání
pohybové soustavy nejmenší odpor či bolest, jde o krátkodobě udržitelné
minimum srážek částic bezprostředního okolí takto se pohybující pohybové
soustavy nebo o krátkodobě udržitelné co největší pohybovou soustavu, tedy
např. co největší společnost drženou násilím, která se posléze rozpadá v
občanské válce. Neomezené zlo a
dobro pak představuje hybnost odlišnou od této objektivní
ideální hybnosti-pohybu v určitém čase, která představuje trvale
udržitelné maximální dobro a minimální zlo. Člověk je však součástí
celkového pohybu a pohyb, může nabývat krátkodobě v závislosti na
střetnutých pohybových soustavách i odlišnou hybnost-pohyb od objektivní
ideální hybnosti-pohybu, člověk však musí přijmout i toto výše
definované krátkodobé zlo stejně jako dobro, jinak by jednal proti
podstatě pohybu jako jevu a tím i proti své vlastní podstatě.
Chce-li člověk dosáhnout rovnováhy, tedy
souladu a souzvuku vlastnímu pro nehmotný svět pohybu a nehybnosti částic o
nulové hmotnosti, musí se přizpůsobit faktu existence vyšší a nižší
hybnosti-pohybu, než je jeho objektivní ideální hybnost-pohyb, musí obrazně
řečeno usmířit dobro a zlo, tedy vytvořit systém, který při
výše uvedených vlastnostech pohybu v okamžiku tendence změny hybnostní
hustoty-pohybu mimo jeho existenční interval navazujícího pohybu, hybnostní
hustoty (hybnosti na jednotku objemu) hmotných částic o nenulové hmotnosti
(nebezpečí smrti) bude usilovat o maximální dobro a minimální zlo
v daném čase, které je trvale udržitelné, tedy maximální moc, pohyb,
resp. hybnost-pohyb trvale udržitelnou v čase. Opakem je pak přehnané zlo a
dobro, kdy přehnané dobro jako maximální moc resp. hybnost není trvale
udržitelná a je vystřídána zmenšením moci člověka, rodiny, státu či lidstva,
tedy přehnaným zlem, tj. menším pohybem, hybností, mocí pohybové soustavy,
než je trvale udržitelná co největší pohybová soustava. Daný subjekt není na
převzetí této moci-hybnosti, zvětšení pohybové soustavy ještě připraven,
neví, jak s ní naložit a tato moc vede ke vzájemným škodám, válce či
sporu.
Je třeba usilovat o vytvoření pohybové
soustavy-skutečnosti, kde jednotlivé částice svou hybností-pohybem na sebe
navazují a vytváří maximální trvale udržitelnou hmotnou pohybovou soustavu,
tedy mrak částic o nenulové hmotnosti, kde se hmotné částice pohybují svou
trvalou maximální hybností-pohybem s minimem srážek s jinými
částicemi, které by posouvaly její hybnost mimo objektivní ideální
hybnost-pohyb. Cílem proměny hmotného světa je tedy jeho souvislost a
soulad celého hmotného světa, dá se říci hudebnost, kde hybnost
pohybu-moc se bude měnit spojitě nikoliv skokem, bude na sebe navazovat.
V tomto smyslu se má člověk jako
hmotná pohybová soustava-skutečnost rovněž chovat, aby byl pro druhé čitelný.
Nemá měnit nebo usilovat měnit svou hybnost-pohyb, moc při střetu
s pohybovou soustavou-jiným jevem na jednou skokově, ale postupně
s ostatními souvislými hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi, aby
se pohyboval po svém existenčním intervalu hybnosti-pohybu a zavčas
rozpoznal, že může překročit jeho meze, že mu tudíž hrozí smrt. Proto i
z hlediska člověka jako pohybové soustavy-skutečnosti je důležitý
světový názor, aby ve střetu s jinými hmotnými pohybovými
soustavami-jevy se choval spojitě, souvisle nebo aby jeho okolí od něj
neočekávalo jednání resp. změnu hybnosti-pohybu, kterým by se odchýlil od své
objektivní ideální hybnosti v čase, tedy časově trvale udržitelné
hybnosti-pohybu, moci. Jinými slovy je třeba se přibližovat své
trvale udržitelné maximální hybnosti-pohybu, moci postupně, spojitě, nikoliv
skokově, protože každé přiblížení musí být trvale udržitelné. Neomezené smíření zla
s dobrem znamená, jak jsem již uvedl změnu absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci hmotných pohybových
soustav v současnosti mimo náš existenční interval-život
v podobě myšlenky nebo vzoru, které se máme postupně přiblížit, (viz oddíl Vzor a myšlenka kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie) a oddíl Smíření dobra se zlem této kapitoly), toto
smíření se
děje tím, že ve stupnici návazných hybností-pohybů, mocí je tato neomezená
hybnost-pohyb, moc natolik vzdálenou, že hmotná pohybová soustava-subjekt,
skutečnost neslučitelná s jiným hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi, subjekty jej vnímá pouze v podobě vzoru nebo
myšlenky. Člověk má jednat rovnovážným způsobem, tedy tak, aby jeho jednání,
rozumněji srážky částic jeho a okolních pohybových soustav-skutečností, oscilovalo
okolo jeho objektivní ideální hybnosti-pohybu v konkrétním čase (tj.
maximální udržitelné hybnosti resp. pohybu v čase)
v závislosti na tom s jakými se střetává hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi,
buď těmi, které snižují nebo zvyšují jeho hybnost-pohyb zároveň by se neměl
dostat mimo svůj existenční interval hybnosti-pohyb (tj. umřít), je-li to
v rozporu s jeho objektivní ideální hybností-pohybem.
Toto rovnovážné jednání je
neslučitelné jak s přehnaným dobrem, tak i s přehnaným zlem,
jinými slovy jde o nesouvislé, nespojité jednání, které je pro okolí člověka
nečitelné a nepochopitelné, kdy člověk se přiblíží své dokonalé objektivní
ideální hybnosti-pohybu skokem, aniž jej následuje jeho okolí, které jej
nechápe. Toto nesouvislé jednání často znamená pro danou hmotnou pohybovou
soustavu-skutečnost jako např. člověka přiblížení se hranicím jeho
existenčního intervalu hybnosti (hybnost, pohyb hmotné pohybové soustavy
přestává navazovat)-pohybu, tedy smrti nebo jeho přesažení. Člověk tak
zbytečně trpí a ničí soulad, které zatím dosáhl nebo bylo dosaženo, tj.
maximální hybnost-moc okolních pohybových soustav-skutečností s minimem
konfliktů. Vlastností objektivní ideální hybnosti, pohybu totiž je maximální
udržitelná hybnost-pohyb, moc v tom kterém časovém okamžiku, tedy
v závislosti na stavu svého okolí tj. zejména živých hmotných pohybových
soustav-jedinců.
Do ostrého sporu se člověk jako hmotná
pohybová soustava dostane tehdy, pokud se v rámci slaďování hmotného
světa dostane do kontaktu s natolik odlišnou živou hmotnou pohybovou soustavou-civilizací,
že přizpůsobení se její hybnosti-moci by znamenalo vychýlení se mimo svůj
existenční interval hybnosti-pohyb, moc, tj smrt, v rozporu
s objektivní ideální hybností-pohybem, mocí dané hmotné pohybové
soustavy-jedince v daném časovém okamžiku, tj.neetickou smrt. Každé
takové vychýlení pak ničí dosažený soulad hmotných pohybových
soustav-skutečnosti a zároveň způsobuje nezměrné duševní utrpení hmotné
pohybové soustavy tohoto subjektu. I tento střet však v konečném
důsledku vede k prosazení objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci
v rámci hmotného světa, tedy k dobru, střetem částic dochází
k zvýšení absolutní (celkové) hybnosti-moci o tuto natolik odlišnou
hmotnou pohybovou soustavu-jedince, jde mluvit o šíření civilizace
válkou kultur. Jinými slovy střetem částic dvou hmotných pohybových
soustav, tedy mraků částic s nenulovou hmotností a navazujícím pohybem.
hybností, dojde k zmenšení obou hmotných pohybových soustav, jejichž
hybnost může přestat navazovat v částech nebo v celku těchto dvou
již existujících hmotných pohybových soustav, avšak tento střet vždy směřuje
v konečném důsledku k vytvoření jediné hmotné pohybové soustavy
z těchto dvou hmotných pohybových soustav, tedy jediného mraku částic
s nenulovou hmotností o navazujícím pohybu, hybnosti, a to vždy
prostřednictvím srážek jejich hmotných částic.
K poznání objektivní ideální
hybnosti, tj. trvale udržitelné maximální moci v daném časovém okamžiku,
resp. hybnosti-moci člověka jako hmotné pohybové soustavy nestačí rozum, je
potřeba rovněž zkušenost střetu s jinými hmotnými
pohybovými soustavami-skutečnostmi, čím je delší tato zkušenost, tím má
člověk lepší poznání sebe sama jako hmotné pohybové soustavy-skutečnosti,
které je třeba rovněž sladit s jinými hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi. Jednání člověka je
částečně předurčené, protože matematicky je dána pravděpodobná nikoliv jistá hodnota
hybnostní hustoty-pohybu, tedy hybnost na jednotku prostoru, částic jeho
hmotné pohybové soustavy-organismu, stejně jako každé dílčího hmotné pohybové
soustavy-orgánu, tkáně, buňky, které tvoří organismus člověka při srážce
těchto částic s jinými hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi resp.
jejími částicemi. Člověk je zároveň částečně svobodným, což plyne ze svobody
částic o nulové hmotnosti-bodů časoprostoru, fotonů, které tvoří jediný
souladný celek v jediné pohybové soustavě všech bodů časoprostoru. U těchto
částic lze podle kvantové fyziky pouze určit pravděpodobnost, s jakou se
budou vyskytovat na určitém místě, žádný jev v hmotném světě tedy není
jistý pouze více či méně pravděpodobný. Z těchto částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru je pak složen každý organismus
resp. každá věc jako hmotná pohybová soustava, tedy mrak částic o nenulové
hmotnosti a navazující hybnosti, v hmotném světě. Mozek člověka jako
napodobení celé skutečnosti pohybu všech mikročástic v mikrosvětě pomocí
volnějšího či pevnějšího propojení neuronů, jako schopnost živých hmotných
pohybových soustav-tvorů přizpůsobit svou hmotnou pohybovou
soustavu-organismus jiným hmotným pohybovým soustavám-skutečnostem rozšířením
jejího existenčního intervalu hybnosti-pohybu, moci, vznikem větší hmotné
pohybové soustavy, pak umožňuje využít i nepravděpodobnou možnost v okolním
světě výběrem hmotných pohybových soustav-skutečností, která se mají
střetnout. Vůle člověka je tak částečně svobodná. Dobro
Každý organismus jako hmotná pohybová soustava
částic o nenulové hmotnosti je složen z dílčích hmotných
pohybových soustav-orgánů, tkání, buněk, které v organismu spoluexistují
a spolupracují. Každá z těchto hmotných pohybových soustav lze
charakterizovat trojí hodnotou průměrné hybnostní hustoty-pohybu,
tedy hybnosti na jednotku prostoru, za prvé je to hybnostní
hustota-pohyb, moc, která je pro tuto pohybovou soustavu ideální,
za druhé je to nejmenší hybnostní hustota-pohyb, kdy tento
organismus ještě přežívá, za třetí je nejvyšší hybnostní hustota-pohyb,
kdy tento organismus ještě přežívá. Při překročení posledně dvou uvedených
hybnostních hustot dochází k rozpadu organismu a jeho smrti, a to
přerušením navazujícího pohybu, hybnosti hmotných částic těchto hmotných
pohybových soustav.
Lidský i jiný organismus jsou neustále
vystaveny střetu s částicemi o nenulové hmotnosti
okolních hmotných pohybových soustav-skutečností, tedy mraků částic
s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy hybností na jednotku
prostoru, které buď zvyšují nebo snižují pohyb, hybnost konkrétního organismu
jako hmotné pohybové soustavy nebo jsou s ní shodné. Proto organismus se
snaží vědomě i nevědomě zachovávat svůj ideální pohyb, hybnost resp.
hybnostní hustotu, tedy maximální trvale udržitelnou hybnost-pohyb
s minimem srážek s jinými hmotnými částicemi resp. jejich hmotnými pohybovými soustavami,
tím, že koriguje vliv změn střetu s okolními hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi návratem k původnímu ideálnímu pohybu, hybnostní
hustotě vyhledáváním střetu s příslušnými hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi. Příkladem může být vysušení organismu sluncem, kdy
dochází zpočátku k zvýšení pohybu, hybnostní hustoty, tedy hybnosti na
jednotku prostoru, hmotné pohybové soustavy lidského těla paprsky slunce a k následnému
hrozícímu smrtelnému snížení pohybu, hybnostní hustoty hmotné pohybové
soustavy organismu, který vědomě i nevědomě z důvodu pocitu žízně
vyhledává pohybovou soustavu vody a chladu, které opět snižují pohyb,
hybnostní hustotu hmotné pohybové soustavy organismu.
Ideální hybnost-pohyb lze rozdělit na
subjektivní a objektivní ideální hybnost. Subjektivní ideální
hybnost-pohyb, moc z hlediska krátkodobého je často
v rozporu se subjektivní ideální hybností-pohybem, mocí jiných hmotných
pohybových soustav-skutečností, což platí jak uvnitř lidského organismu
vzhledem k jejím dílčím hmotným pohybovým soustavám-orgány, tkáně, buňky
tak vně tohoto organismu např. vzhledem k jiným organismům nebo vzhledem
k přírodě. Proto lze odlišovat z hlediska krátkodobého dobro konkrétního
hmotné pohybové soustavy-jedince a dobro celku. Subjektivní ideální hybnost
organismu představuje jeho pohyb beze všech omezení, který je řízen pouze
srážkami částic vnitřních hmotných pohybových soustav těla- orgánů, tkání,
buněk, jde tak o pohyb organismu, který duševně necítí žádná omezení a cítí
se naprosto uspokojen tímto pohybem, často jde o krátkodobý vznik maximálně
velké hmotné pohybové soustavy s nenavazujícím pohybem, hybností cestou
např. násilí, které se však v delším časovém horizontu rozpadá ve
vnitřních bolestech.
Tato subjektivní ideální hybnost-pohyb však
v rámci celku naráží na subjektivní ideální hybnost-pohyb jiných
hmotných pohybových soustav-jedinců a skutečností vně organismu a dochází tak
v průběhu doby k pociťování duševního utrpení, které brání
přirozenému pohybu jedince. Jiná je ovšem situace z hlediska
dlouhodobého, kdy se subjektivní ideální hybnost-pohyb stále více blíží
objektivní ideální hybnosti-pohybu, z hlediska Filosofie
rovnováhy dochází ke splývání subjektivní a objektivní skutečnosti, tedy
dílčích a celkových hmotných skutečností, kdy člověk se cítí jedno
s jinými lidmi a posléze i živými tvory. Objektivní ideální
hybnost-pohyb znamená, že organismus z hlediska dlouhodobého
pociťuje minimální nutné utrpení, dostává se do minima kolizí s jinými
pohybovými soustavami, jinými jedinci. Z hlediska filosofie exaktních
věd lze charakterizovat tuto objektivní ideální hybnost jako trvalou
maximální možnou hybnost-pohyb, moc pohybové soustavy-jedince, skutečnosti
s minimem srážek s jinými pohybovými soustavami-jedinci,
skutečnostmi, která v ideálním případě ze zákona zachování hybnosti a
energie znamená pohyb s téměř trvalou hodnotou hybnosti a energie, jako vznik
jediné pohybové soustavy v hmotném světě, tedy mraku hmotných částic
s navazujícím, spojitým pohybem, hybností. Přičemž přibližování se této
dokonalé objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci má být rovněž trvale
udržitelné. Subjektivní ideální hybnost-pohyb, moc
z krátkodobého hlediska pak znamená totéž avšak pouze krátkodobě.
Příkladem této objektivní ideální hybnosti
je zacházení s bezdomovci, kdy není možné jim
poskytnout zadarmo prostředky, které si jiní lidé musí vydělat prací, zároveň
však není možné, aby umírali hladem nebo zimou, což je příklad rozporu
subjektivní ideální hybnosti-moci, kterou je nutno omezit v zájmu
objektivní ideální hybnosti-moci, která má v budoucnu splynout se
subjektivní ideální hybností-mocí, čili i bezdomovci se z hlediska
trvalého mají stát platnými členy společnosti (řečeno slovy Ústavy ČR každý
má právo na život). Dalším příkladem je intervenční souzení diktátora,
kdy jeho vláda může znamenat menší ztráty na obyvatelstvu než intervence, a
to i z hlediska dlouhodobého a může tak i přes svou zřejmou
nespravedlnost lépe odpovídat objektivní ideální hybnosti-trvale udržitelné
moci v daném čase než intervence. Vždy záleží na tom, zda prostředí, ve
kterém existuje diktatura, není natolik ničivé pro své členy, že bezpečí může
zajistit pouze diktatura, což je příklad přiblížení objektivní ideální
hybnosti-moci v důsledku neslučitelných subjektivních ideálních
hybností-mocí členů společnosti. Zlo Každý organismus představuje hmotnou
pohybovou soustavu, tedy mrak částic o nenulové hmotnosti s navazující
hybnostní hustotou-pohybem, tedy hybností na jednotku prostoru, které se
dotýkají, a tak si předávají svou hybnost-pohyb, přičemž platí zákon
zachování hybnosti resp. energie. Každý organismus má dále vlastní
subjektivní ideální a objektivní ideální hybnost a minimální a maximální hybnost-pohyb,
při které ještě přežije. Z Filosofie rovnováhy exaktních věd plyne
povaha rozměru o rychlosti světla, resp. elektromagnetického vlnění, tedy
jiného souběžného prostoru, který je k našemu hmotnému světu
v poměru jako dvě roviny k trojrozměrnému prostrou, jako rozměru,
kde se částice pohybují rychlostí, světla a je jím vlastní nulová délka, čas
a hmotnost. Rozměr o rychlosti
světla, resp. elektromagnetického
vlnění a absolutního vakua tak působí na náš rozměr mj.
neustálým urychlováním jeho částic v podobě přeměny světla na hmotu, jsou-li
fotony o rychlosti světla pohlcovány hmotou, a opačně přeměnou hmoty na
světlo vyzařuje-li fotony, kdy se pohybové
soustavy-jevy z těchto částic dostávají mimo svůj
hybnostní interval, navazující pohyb, hybnost a umírají, nebo
působí destruktivně na jiná hmotné pohybové soustavy-skutečnosti, jejichž
hybnost-pohyb, moc snižují až pod úroveň jejich minimální existenční hodnoty
hybnostní hustoty, tedy pohyb, hybnost na jednotku prostoru, která navazuje.
Rozměr o rychlosti světla však působí rovněž pozitivně na
pohybové soustavy našeho rozměru, protože nutí je
přizpůsobovat se tomuto stavu, tedy zvyšovat svou maximální hybnost-pohyb,
moc a dosáhnout tak své trvalé maximální hybnosti-pohybu s minimem
srážek s jinými pohybovými
soustavami-skutečnostmi resp. jejich částicemi.
Lze to přirovnat k neustálé nutnosti k neustálému přizpůsobování se
pohybu mezi naším a jiným rozměrem o rychlosti světla, které tento pohyb
umožňují, resp. zapříčiňují. Tedy, aby náš rozměr neboli hmotný svět získal
podobu dokonalého světa-jediné hmotné pohybové soustavy-skutečnosti, mraku
částic o nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybností, kde se
budou všechny jeho živé organismy pohybovat s trvale udržitelnou
maximální hybností-pohybem s minimem srážek s jinými hmotnými
pohybovými soustavami-jedinci, skutečnostmi resp. jejich částicemi. Toto
vyžaduje přizpůsobení všech součástí hmotného světa této hybnosti-pohybu,
resp. maximální trvale udržitelné hybnosti-pohybu s minimem srážek s jinými
hmotnými pohybovými soustavami-jedinci, skutečnostmi dle zákona o zachování
hybnosti, resp. energie.
Z hlediska matematiky jako obecného
vzoru střetu hmotných pohybových soustav-skutečností (viz kapitola o vzorech)
tomuto pohybu odpovídají skladebné a rozkladné matemtické operace
s kladnými a zápornými čísly, nerovnice, odečítání, dělení a
odmocňování, resp. sčítání, násobení a umocňování, tedy vzory resp. myšlenky,
které jsou v pohybu jako pohyb mezi světelným a naším rozměrem.
V biologii se tento pohyb, resp.
střetávání odlišných hmotných pohybových soustav našeho a rozměru
světla, resp. elektromagnetického vlnění projevuje v podobě
autotrofních organismů, které se živí anorganickými látkami nebo
v druhém případě heterotrofní organismy, které se živí organickými
látkami, zejména jinými organismy. Opět zde vzniká rozpor mezi ničením a
tvořením hmotných pohybových soustav, pohyb, který má prapočátek
v pohybu mezi světelným a naším rozměrem. Dále evolučním vývojem stále
dokonalejších organismů.
Stejně existuje pohyb myšlenek jako vzorů,
které jsou rozporné ničivé a tvořivé, tedy s vyšší nebo nižší hybností,
než je existenční interval hybnostní hustoty-pohybu, moci dané hmotné
pohybové soustavy-jedince, skutečnosti nebo jeho ideální hybnost-pohyb, moc v daném
čase. Náš hmotný rozměr, rozměr komplexní jiné hmoty (o rychlosti vyšší než
rychlost světla), rozměr absolutního vakua a světelný rozměr (viz kapitola VII.) Fyzikální teorie relativistické energie ) nejsou odděleny, jejich
průnikem je světlo, jemuž je vlastní energie. Vyzářením hmoty jejím spálením
nebo pohlcením světla, resp. fotonů hmotou dochází k neustálému obousměrnému
toku energie, resp. jejich vzájemné přeměně.
To znamená, že zlo v podobě rozpadu
hmotných pohybových soustav-skutečností je vždy vyváženo dobrem v podobě
formování nových hmotných pohybových soustav-skutečností při nezměněné
hodnotě celkové energie časoprostoru.
Proto ve filosofii existují směry, které
upřednostňují dobro nad zlem nebo naopak zlo nad dobrem. U náboženství se
mluví o zosobnění dobra a zla. V politické filosofii existuje vláda
jediného diktátora a širší skupiny, resp. demokracie. Právo může být diktát
jednotlivce, může být také společenskou smlouvou všech členů společnosti nebo
může akceptovat tělesný trest včetně trestu smrti tam, kde by bylo na místě
vězení s možností podmíněného propuštění při prokazatelné nápravě
odsouzeného. V politice může být přijímán člověk stejně
s kterýmkoliv druhým člověkem nebo může být přijímán jeden rozdílně od druhého,
a to např. bohatý od chudého, a to už v dětství, tedy od počátku
s následky pro celý život. Sociální chování může mít povahu násilí nebo
smlouvy s minimálním nutným resp. výchovným prvkem donucení. Stejně
šachy či jiné hry mohou být hrány útočně nebo obranně se zrcadlovým
opakováním neobranných tahů.
Zlo však znamená rovněž snížení
hybnosti-pohybu pod existenční hodnotu hybnostní hustoty-pohybu živé hmotné pohybové soustavy-jedince,
např. umrznutím organismu nebo chladnutím planety pod mez potřebnou pro život
či ubitím živého tvora. Zlo je však v souladu se zákonem zachování
energie resp. hybnosti vždy důsledkem snížení hybnostní hustoty-pohybu, moci
hmotné pohybové soustavy-skutečnosti rozkladným vakuem, proto o tomto platí to,
co platí o zvýšení hybnostní hustoty-pohybu, moci nad existenční mez
hybnostní hustoty-pohybu, a to rovněž v důsledku výměny pohybu energie
mezi naším a skladebným světelným rozměrem. Smíření dobra a zla
Jaká vede cesta z tohoto
pohybu mezi naším hmotným, vakuovým a světelným rozměrem spojeným
s přitékáním a odtékáním energie resp. zvyšováním a snižováním
hybnosti-pohybu. Tedy neustálou změnou světa v čase, která lze
připodobnit k neřízené střele, kdy nevíme, zda svět po změně bude lepší
nebo horší, než je současný svět.
Cesta spočívá ve vytvoření stupnice
hmotných pohybových soustav-skutečností, tedy mraků hmotných a pohybujících
se částic o navazující hybnosti a nenulové hmotnosti, tak, aby se každá hmotná
pohybová soustava-skutečnost
mohla pohybovat s trvale maximální možnou hybností-pohybem, mocí
s minimem srážek s ostatními částicemi (dynamické
rovnováhy), čímž se dosáhne dle zákona zachování energie a hybnosti
trvale dokonalého stavu. Přičemž žádná živá hmotná pohybová soustav nebude
z této stupnice odstraněna, pouze bude omezena její absolutní (celková)
hybnost-pohyb, moc, a to natolik, aby byla zaručena trvalá maximální
hybnost-moc všech ostatních hmotných pohybových soustav-skutečností
v celku.
Jinými slovy přeneseme-li se do roviny
čistého pohybu částic o nulové hmotnosti respektive čisté energie, vytvoříme
obdobnou souladnou stupnici všech těchto hmotných pohybových soustav, jako
je tento pohyb a nehybnost částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, které se
nesrážejí díky své nulové hmotnosti (viz dva křížící se paprsky světla). Největší absolutní
(celkovou) hybnost, tj. pohyb, moc získají hmotné pohybové soustavy-jedinci, které jsou
schopny trvalého pohybu o této vysoké hybnosti-pohybu, moci, aniž by se
srážely s jinými částicemi resp. hmotnými pohybovými soustavami-jedinci
a způsobily tak zánik těchto hmotných pohybových soustav-jedinců. Jinými
slovy zaručují existenci všech ostatních živých hmotných pohybových
soustav-jedinců. Nejmenší absolutní (celkovou) hybnost-pohyb, moc
získají ty hmotné pohybové soustavy-jedinci, která se při vyšší absolutní
(celkové) hybnosti-pohybu, moci srážejí s okolními částicemi resp.
hmotnými pohybovými soustavami-jedinci a způsobují tak jejich vychýlení od
objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci, tj. od maximální trvalé
hybnosti-pohybu, moci bez srážek s částicemi jiných hmotných pohybových
soustav-jedinců.
Jestliže se budou všechna existující hmotné
pohybové soustavy, tedy mraky hmotných (o nenulové hmotnosti) a pohybujících
se částic o navazujícím pohybu, hybnosti, tedy všechny hmotné skutečnosti
pohybovat s trvale udržitelnou maximální hybností s minimem srážek
s jinými hmotnými částicemi resp. jinými jejich hmotnými pohybovými
soustavami, pak vznikne jediná hmotná pohybová soustava zahrnující veškerou
hmotnou skutečnost tvořená hmotnými částicemi s navazujícím pohybem,
hybností, tedy jediná hmotná Bytost tvořená všemi a vším.
Tento soulad však nezaručuje žádné
z pohybových soustav-jedincům
subjektivní ideální hybnost-pohyb, tj. maximální hybnost-pohyb
dílčích vnitřních pohybových soustav-částí bez ohledu na srážku
s vnějšími pohybovými soustavami-jedinci kromě celkové hmotné pohybové soustavě-skutečnosti,
se kterou se tak všechny dílčí pohybové soustavy-jedinci a skutečnosti časem
ztotožní. Žádná z živých hmotných pohybových soustav-jedinců však nebude
zničena, tedy jejich hybnostní hustota-pohyb, moc nepřekročí
jejich hybnostní, pohybový existenční interval daný jejich navazujícím
pohybem, hybností. Všechny živé hmotné pohybové soustavy-jedinci tak budou
omezeny ve prospěch celku, což je záruka, která bude na oplátku poskytnuta
každému z živých hmotných pohybových soustav-jedinců.
Jestliže nebude objektivně možno dosáhnout
tohoto souzvuku živých hmotných pohybových soustav-jedinců bez ztráty některé
živé hmotné pohybové soustavy-jedince, je
možné připustit jejich ztrátu, avšak v nejmenší možné
míře s tím, že lze např. připustit diktaturu, doživotní vězení pro
nenapravitelného vraha nebo tělesný trest vyjma trestu smrti nebude-li pro
něj možno zajistit vězení, avšak pouze postupně v případech nutné
obrany a krajní nouze s respektováním zásady
subsidiarity, tedy neodvratitelnosti, a proporcionality, tedy menšího než
hrozícího zla. Toto znamená, že bohatí lidé se mají
uskromnit ve prospěch chudých, avšak v míře nezbytné, aby zajistili
jejich přežití, nabyl-li bohatství poctivým způsobem. Vrah má být uvězněn do
doby, než se s pravděpodobností hraničící s jistotou napraví a nebude
nebezpečný, ani po tom nemá být propuštěn jednorázově na svobodu, ale má být
podroben postupně zmenšovaným omezením, dokud se neosvědčí v stále
svobodnějších poměrech. Zároveň v případě, že se napravil a že podle
svých objektivních možností nahradí škodu, neměla by společnost na něj hledět
jako na bývalého vraha, ale měla by mu dát šanci zařadit se do společnosti.
Existují společnosti, které vzhledem
k nebezpečnosti svých členů navzájem vyžadují diktaturu místo
demokracie, kde jedině diktátor může zajistit relativní nejvyšší možnou míru
bezpečí svým členům. U takové společnosti po pádu diktatury nelze odsoudit
diktátora, který jednal a nepřekročil meze nutné obrany a krajní nouze,
zároveň je třeba přičíst diktátorovy jako polehčující okolnost, že zajistil
bezpečnost ve společnosti. Zároveň není možné držet diktaturu, jestliže
pomine nebezpečí nutné obrany a krajní nouze, kdy se členové společnosti
natolik zcivilizují, že již nejsou sobě navzájem nebezpeční. V takovém
případě by měl rozumný diktátor sám odstoupit a předat moc a dále se účastnit
např. demokracie ve společnosti.
Co se stane, budeme-li se snažit zničit
nebezpečné živé hmotné pohybové
soustavy-jedince jednou pro vždy. Vychýlení
hybnostní hustoty-pohybu, moci hmotné pohybové soustavy-jedince mimo jeho
existenční interval je důsledek vlastní vychýlené hybnosti-pohybu, moci v
důsledku okolního pohybu a srážek částic okolních hmotných pohybových
soustav-jedinců a skutečností mimo objektivní ideální hybnostní
hustotu-pohyb, tj. trvale udržitelnou maximální hybnost-pohyb každé hmotné
pohybové soustavy, a to kromě případů postupně nutné obrany a krajní nouze.
Jinými slovy odebráním záruky všeobecné existence živých hmotných pohybových
soustav-jedinců ohrožujeme v konečném důsledku i sami sebe a své děti.
Společnost, která odsoudí k trestu smrti vraha (kromě tělesného trestu vyjma
trestu smrti postupně v případě nutné obrany a krajní nouze) se stává rovněž
vrahem a stává se zvyklá přijímat smrt svých členů a z toho plynoucích
negativních důsledků jako války a diktatury. To samé platí o smrti jiných
živých tvorů kromě případů postupně nutné obrany a krajní nouze.
Dobré a zlé skutky Dobré skutky
jsou skutky, které
způsobují soulad hmotných pohybových soustav-skutečností, tj. pohyb
s objektivní ideální hybností-pohybem, mocí,
tj. trvalou maximální hybnost-pohyb, moc jednotlivých dílčích hmotných
pohybových soustav-skutečností celkového hmotného pohybového
pole-skutečnosti, tj. pohyb, který co nejméně omezuje subjektivní ideální
hybnost-pohyb, moc (krátkodobou maximální hybnost-moc) dílčích hmotných
pohybových soustav-skutečností v zájmu objektivní ideální hybnosti-moci,
tj. pohyb, který vychází ze zachování existence všech živých hmotných
pohybových soustav-organismů s jejich absolutní (celkovou)
hybností-pohybem, mocí odstupňovanou podle prospěšnosti celku, resp. podle trvalého
udržitelného zvyšování hybnosti-pohybu, moci celkového živého hmotného pohybového pole-živých organismů
a jeho jednotlivých částí až po maximální trvale udržitelnou
hybnost-všemocnost. Zvyšovaní hybnosti trvale udržitelné všech
živých hmotných pohybových soustav směřuje k vytvoření jediné
hmotné pohybové soustavy,
jediné souladné hmotné skutečnosti, tedy jediného mraku
pohybujících se hmotných částic o navazující hybnosti a nenulové hmotnosti,
tedy jediné Bytosti v hmotném světě tvořené všemi a vším, jakési
právnické osoby všech lidí a tvorů ovládající veškerou přírodu. Toto je obdobné
světu částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, který rovněž zahrnuje vše hmotu, světlo
i vakuum, který je rovněž souladný a spojitý a který je příčinou postupného
vytváření obdobně souladného světa hmoty, tedy jediného hmotné pohybové
soustavy, viz výše. Zlé skutky
naopak způsobují
nesoulad hmotných pohybových soustav-skutečností, tj. pohyb, který se více či
méně odchyluje od objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci, zejména prosazováním
subjektivní ideální hybnosti-pohybu, moci neomezené v zájmu objektivní
ideální hybnosti-pohybu, moci. Subjektivní ideální
hybností-mocí chápu krátkodobou maximální hybnost-pohyb, moc, objektivní
ideální hybností-mocí chápu trvalou maximální hybnost-pohyb, moc
dílčí hmotné pohybové soustavy-jednotlivce či jiné skutečnosti.
V případě jediné dílčí hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti jako celkové hmotné pohybové soustavy-skutečnosti je objektivní
a subjektivní ideální hybnost-pohyb této pohybové soustavy-jevu totožná,
přičemž dle Filosofie rovnováhy směřují s větší pravděpodobností dějiny resp.
evoluce k naplňování této objektivní ideální hybnosti-pohybu
jednotlivými dílčími pohybovými soustavami-jedinci a jinými skutečnostmi jako
součástí celkové pohybové soustavy-skutečnosti. Toto se prosazuje rovněž
v rámci hmoty, kterou je pohyb částic o nenulové hmotnosti
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, která se spolu neustále střetává
v podobě srážek jejich částic. Toto je zřejmé zejména u vlnění a světla,
resp. elektromagnetického vlnění, které posléze představují čistý pohyb,
souladné kontinuum a zároveň hmotné věci mají vlastnost vlnění tzv. de
Broglieovo vlnění. Zvyšování absolutní (celkové) hybnosti-pohybu,
moci hmotné pohybové
soustavy člověka, tj. jeho schopností a
možností, resp. moci, které je trvale udržitelné, tak vede nutně
k sjednocování dílčích hmotných pohybových soustav-skutečností a k
přibližování se k objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci celku
lidstva, jinak hrozí opětovné snížení absolutní (celkové) hybnosti-pohybu,
moci zánikem lidské civilizace v občanské válce.
Proto dobré skutky znamenají podřízení se
této objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci. V případě zlých
skutků přispíváme k nesouladu hmotných pohybových soustav-skutečnosti, který je
udržitelný jen při nízké absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci těchto
hmotných pohybových soustav-jedinců či
skutečností, tedy při malé hmotné pohybové soustavě, např. v
malém státě apod. Následkem zlých skutků je v konečném
důsledku snížení absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci lidstva
v delším čase, které při jejich převaze zanikne v občanské válce
nebo vnější válce, v podstatě jde o sebezničení. Následkem dobrých skutků
je zvyšování souladu hmotných pohybových
soustav-skutečnosti a tím i absolutní (celkové)
hybnosti-pohybu, moci dané společné hmotné pohybové
soustavy-jedince, jinými slovy soulad ve společnosti a její universalita jsou
podmínkou zvýšení schopností a možností člověka, tj. jeho moci.
V opačném případě nesoulad ve společnosti spolu se zvýšením její
absolutní (celkové) hybnosti, resp. moci povede k válce nebo sporům,
které mohou v konečném důsledku vrátit tuto civilizaci na její počátek
v případě jejího vyhubení v občanské válce nebo vnější válce, tj.
opětovně snížit absolutní (celkovou) hybnost-moc této civilizace.
Toto stanovisko plyne z toho, že
zvýšení absolutní (celkové) hybnosti-moci znamená zvětšování hmotné pohybové
soustavy-civilizace a jejího přibližování celkové hmotné pohybové soustavě-hmotné
skutečnosti, kde se prosazuje objektivní ideální
hybnost-pohyb jedince silou objektivní ideální hybnosti-pohybu celku-tedy
světa částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, tedy jako přibližování se trvalé
maximální hybnosti jedince a zároveň jeho celku, tedy maximální hybnosti
jediné Bytosti, jejíž hmotné částice do sebe nenarážejí, ale pohybující
s trvalou hybností dle zákona zachování hybnosti, jinými slovy živou
věčně. Láska Lásku lze
popsat jako pohyb více živých organismů a okolí téměř beze srážek, jako téměř
soulad všech a všeho. Nejedná se o pohyb zcela beze srážek, protože to není v důsledku
vzájemného pojídání organické hmoty vyjma fotosyntézy v současnosti možné. Je
třeba tak vyrovnávat srážky ve
společenství milujících se živých organismů jako např. muže a ženy, jak
uvádím dále.
Přizpůsobení pohybu,
hybnostní resp. energetické hustoty hmotné pohybové soustavy-skutečnosti (tedy mraku
hmotných částic s nenulovou hmotností a s navazující hybnostní resp.
energetickou hustotou-pohybem, tedy hybností resp. energií na jednotku
prostoru) muže nebo ženy hmotné pohybové soustavě-skutečnosti
okolí v podobě pohybu s trvalou maximální hybností-mocí při
minimální srážce částic, kde dochází ke střetu částic, je dvojfázové, vždy se
jedná o korekci jednání muže jednáním ženy a naopak.
Z toho lze dovodit, že hybnost-vnitřní a vnější pohyb, který se střety
s okolím výše uvedeným způsobem přizpůsobuje, je hybnost-vnitřní a
vnější pohyb daný součtem pohybu, hybnostní hustoty, tedy hybnosti na
jednotku prostoru pohybové soustavy-skutečnosti muže a ženy, a to jejich
neustálým střetáváním se v podobě hmotných pohybových
soustav-skutečností srážkou částic. Lze to přirovnat ke stání na dvou nohou,
které je stabilnější než státní na noze jediné.
Vlivem střetu s hmotnou pohybovou soustavou
ženy dochází zpravidla ke snížení hybnostní, resp. energetické
hustoty-vnitřního a vnějšího pohybu muže a naopak ke zvýšení hybnostní resp.
energetické hustoty-pohybu ženy střetáváním se s hmotnou pohybovou
soustavou-skutečností muže. Nedojde-li
k tomuto střetu hmotných pohybových soustav-skutečností snižuje se dále
hybnostní hustota-vnitřní a vnější pohyb ženy a zvyšuje se hybnostní
hustota-pohyb muže. Muž se stává destruktivní a žena naopak přecitlivělá.
Jakým způsobem dochází ke
střetávání hmotných pohybových soustav-skutečností muže a ženy v podobě
srážky jejich částic. Jde zejména o tělesný kontakt od nezávazného hlazení až
po sex, kdy střetnutí se dvou těl stimuluje u obou chemické reakce, které lze
chápat jako střetávání se hmotných pohybových soustav (tedy mraků částic o
nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou) chemických
prvků a sloučenin v podobě srážky částic, kdy se mění jejich absolutní
(celková) hybnost-moc, pohyb a rovněž hybnostní hustota, tedy hybnost na
jednotku prostoru. Tyto chemické reakce v těle způsobují pak snížení
hybnostní hustoty-vnitřního a vnějšího pohybu u muže a zvýšení hybnostní
hustoty-pohybu u ženy.
Dosažení objektivní ideální
hybnosti-vnitřního a vnějšího pohybu, která je schopna pružně reagovat na
střetávání se s hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi okolí, je
tak dle mého názoru možná pouze soužitím muže a ženy v podobě střetávání
se pohybových soustav-skutečností jejich těl srážkami částic.
V případě, že dojde k poruše
hybnosti-vnitřního a vnějšího pohybu částic, a to buď na straně
zvýšené hybnostní hustoty-pohybu hmotné pohybové soustavy (tedy mraku částic
s nenulovou hmotností a s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou)
ženy nebo muže nebo na straně snížené hybnostní hustoty-pohybu pohybové
soustavy ženy nebo muže, kdy muž s nižší hybnostní hustotou-pohybem je
přecitlivělý a žena s nižší hybnostní hustotu-pohybem je dětinská nebo
muž s vyšší hybnostní hustotou-pohybem je agresivní a žena s vyšší
hybnostní hustotu-pohybem má mužské rysy, tak je toto možno shledat
v touze muže s nižší hybnostní hustotu-pohybem po jejím zvýšení a
v touze ženy s vyšší hybnostní hustotu –pohybem po jejím snížení a
vyhledávání partnerů s touto hodnotou hybnostní hustoty-pohybu, aby
srážkami částic výše uvedeným způsobem bylo docíleno chtěného posunu.
I v těchto případech je však řešením
vyhledání si partnerů opačného pohlaví s nižší hybnostníh
hustotu-vnitřním a vnějším pohybem hmotné pohybové soustavy (tedy mraku částic
s nenulovou hmotností a s navazující hybnostní hustotou)
v případě slabého muže nebo vyšší hybnostní hustotou-pohybem
v případě ženy, než má dotyčný jedinec, čímž dojde ke
zvýšení hybnostní hustoty-pohybu ženy a snížení hybnostní hustoty-pohybu muže
srážkami částic ve výše uvedeném smyslu a navázání tak normálního vztahu
nutného ke zplození dětí.
Toto rozložení hybnosti je zároveň zárukou
stability vztahu, neboť dochází k jedinému možnému stabilnímu vztahu
z pohledu případného rozšíření hmotné pohybové soustavy-pohybu zplozením
dětí. Schopnost přizpůsobit se a vydržet relativně stabilní,
co se týče výsledné hybnostní hustoty-pohybu dvojice ve vztahu
k hybnostní hustotě-pohybu okolních hmotných pohybových
soustav-skutečností živé a neživé přírody, se kterými se střetnou, je hlavním
důvodem přetrvání vztahu a jeho rozšíření v podobě četného potomstva.
I dvojice stejného pohlaví
možná mohou zřejmě splnit podmínku stabilní a přizpůsobivé hybnostní
hustoty-pohybu ve vztahu k okolním pohybovým soustavám-skutečnostem, i
když toto je vzhledem k charakteristice slabých mužů jako jedinců se
sníženou hybnostní hustotou-vnitřním a vnějším pohybem a žen s mužskými
rysy jako jedinců se zvýšenou hybnostní hustotou-pohybem takřka nemožné. Není
zde však zásadně myslitelné šíření pohybové soustavy-skutečnosti
s převládající stabilní hybnostní hustotu-pohybem prostřednictvím
potomstva. Sexuální pud a jiné důvody
lásky
Člověk a jiné formy života
představují hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti s určitou objektivní ideální
hybností-pohybem, mocí, která znamená pohyb částic hmotné
pohybové soustavy (tedy mraku částic s nenulovou hmotností,
v konečném důsledku o nulové hmotnosti s navazujícím pohybem,
hybnostní hustotou, tedy hybností na jednotku prostoru) s maximální
trvale udržitelnou hybností-pohybem, mocí, tj. z hlediska trvalého času
s minimem srážek s jinými částicemi a tím zachování jejich
maximální hybnosti-pohybu z hlediska trvalého času na věky dle zákona o
zachování hybnosti.
V současné době jsou však živé hmotné
pohybové soustavy-organismy vystaveny četným srážkám s částicemi
okolních hmotných pohybových soustav-skutečností, které zvyšují nebo snižují
jeho hybnost-vnitřní a vnější pohyb. Sexuální pud trvale
zvyšuje hybnost (vnitřní a vnější pohyb) muže, zvyšuje jeho psychický
tlak a snižuje hybnost-pohyb ženy, tzn. činí ji přecitlivělou.
Sexuální styk umožňuje vyrovnání této hybnosti-pohybu u muže a ženy
blíže objektivní ideální hybnosti-pohybu daného jedince.
To znamená, že sexuální pud činí člověka
závislým na přítomnosti druhého pohlaví, čímž člověk nebo jiná živá pohybová
soustava-organismus se blíží objektivní ideální hybnosti-vnitřnímu a vnějšímu
pohybu, vzniku jediné hmotné pohybové soustavy všech a všeho
s navazujícím pohybem, hybností, tak jak byla definována shora, která je
v tomto případě shodná se subjektivní ideální hybností-pohybem celku.
Čili celkovou sumu hybnosti resp. energie-moci lze rozdělit pouze, tak aby
každý dostal, co mu náleží, tedy aby si mohl zachovat svou získanou
hybnost-moc z hlediska trvalého času bez srážek s jinými jedinci
dle zákona o zachování hybnosti.
Člověk se ták blíží souladné existenci
hmotného světa, jde tak o nejzákladnější prvek evoluce jako
prostředku vytváření souladného hmotného světa jako obrazu souladného světa
pohybu částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, které tvoří rovněž
hmotný svět. Jinými slovy nemůže žena všechny muže zabít, protože by
neuspokojila svůj sexuální pud, zásadně se nemůže se všemi trvale rozejít
nebo si všechny znepřátelit z téhož důvodu.
Ze stejného důvodu člověk vyhledává
společnost jiných lidí, protože mu mohou pomoci snížit tlak okolí.
Z pohledu Filosofie rovnováhy exaktních věd mu styk s nimi umožňuje
snížit, resp. zvýšit svou hybnostní hustotu-vnitřní a vnější pohyb změněnou
v podobě tlaku okolí srážkami s částicemi okolních hmotných
pohybových soustav-skutečností (tedy mraků částic s nenulovou hmotností
a s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou).
Z tohoto pohledu rovněž lidská
společnost umožňuje člověku poznání a dosažení své objektivního ideálního
pohybu, hybnosti-moci, jejichž suma je shodná se subjektivním ideálním
pohybem, hybností-mocí celku. Objektivní ideální pohyb, hybnost-moc je trvale
udržitelná maximální hybnost-pohyb dílčí hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti, subjektivní ideální hybnost-pohyb je krátkodobá
maximální hybnost-pohyb jedince. Jinými slovy láska člověka k sexuálnímu
partnerovi a láska člověka k dětem a jiným lidem ho učí milovat svět
jako celek, ať jde o zlé nebo dobré jedince. To stejné platí o lásce
k domácímu či jinému zvířeti, jež člověku umožňuje zbavit se tlaku okolí
v podobě zvýšené resp. snížené hybnosti-vnitřnímu a vnějšímu pohybu
oproti objektivní ideální hybnosti-pohybu jedince definované shora, a tím ho
zároveň učí milovat svět jako celek. Z pohledu Filosofie rovnováhy
exaktních věd to znamená dosahování subjektivní
ideální hybnosti-pohybu jedince, tj. krátkodobé maximální hybnosti-pohybu,
v zájmu objektivní ideální hybnosti-pohybu, tj. trvalé maximální
hybnosti-pohybu.
Jedná se tak o důkaz evoluce jako
prostředku sladění hmotného světa při zachování existence všech jeho
jedinců vyjma případů nutné obrany a krajní nouze s odstupňovanou
absolutní (celkovou) hybností-pohybem dle prospěšnosti celku, resp. dle
ohrožení každého jedince, aby k němu nedošlo bez ohledu na to, zda je
zlý nebo dobrý. Eutanazie Eutanazie čili milosrdná smrt nebo
asistovaná sebevražda znamená, že člověk nesnesitelně trpí a hrozí
neodvratitelná smrt a jiný člověk mu pomůže spáchat sebevraždu.
Z hlediska Filosofie rovnováhy
exaktních věd jde o případ, kdy se hmotná pohybová soustava-živý
jedinec pohybuje na hranici existenčního intervalu hybnosti-vnitřního pohybu
organismu, a to horní hranici, kdy dochází
k rozpadu navazujícího pohybu, hybnosti organismu zvýšením pohybu,
hybnosti některé jeho části, jinými slovy pohyb této části se stává
nesouladný s celým organismem, sráží se s ním. Zvýšení hybnostní
hustoty-vnitřního pohybu na jednotku prostoru, které znamená nesnesitelnou
bolest, přičemž nejsme schopni ji zmírnit jinak, tedy snížit mezní horní
hybnost-vnitřní pohyb hmotné pohybové soustavy-organismu, alespoň ve vědomí a
neustálé zvyšování hybnostní hustoty-vnitřního pohybu trvale hrozí a
neodvratitelně směřuje k překročení horní meze intervalu existenční
hybnostní hustoty-vnitřního pohybu.
V tomto případě je člověk jako hmotná
pohybová soustava-organismus vystaven boji, tzn. srážkám
s částicemi okolních hmotných pohybových soustav-skutečností,
které neustále zvyšují hybnostní hustotu-vnitřní pohyb jeho hmotné pohybové soustavy-organismu
a posouvají ji mimo horní mez existenčního intervalu hybnostní
hustoty-vnitřního pohybu na jednotku prostoru člověka jako hmotné pohybové
soustavy-organismu (tedy mraku částic s nenulovou hmotností a s
navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy hybností na jednotku prostoru).
Zároveň jde o předem prohraný boj, který pouze zvyšuje utrpení člověka, aniž
by mu dával naději na vítězství. Jinými slovy nejsme schopni snížit
hybnostní hustotu-vnitřní pohyb na jednotku prostoru člověka jako hmotné
pohybové soustavy-organismu v rámci hodnot jeho existenčního intervalu
hybnostní hustoty-vniřního pohybu ani ve vědomí člověka jako jeho dílčí
hmotnou pohybovou soustavou. Tak aby aspoň vědomí chápalo organismus jako
souladnou hmotnou pohybovou soustavu, tedy mrak částic s nenulovou
hmotností a s navazující hybností-pohybem těchto částic.
Z hlediska Filosofie rovnováhy je
nepřípustné i v takovém případě zabít člověka, tzn. pomoci mu se
sebevraždou, neboť etika Filosofie rovnováhy je založena na trvalém
hledání souladu pohybu hmotných pohybových
soustav-skutečností, tedy trvale udržitelné přibližování
trvalé maximální hybnosti-moci, pohybu s minimem srážek s jinými pohybovými
soustavami-skutečnosti, tzn. vychází z trvalého
zachování existence každé živé hmotné pohybové soustavy,
jejichž absolutní (celková) hybnost-moc, pohyb bude odstupňována podle
prospěšnosti, resp. nebezpečnosti jiným hmotným pohybovým soustavám-skutečnostem.
Prosazování souladu hmotných pohybových soustav-skutečností, tzn. objektivní
ideální hybnosti-moci, pohybu jako trvale udržitelné maximální hybnosti-moci,
pohybu, je věcí evolučního vývoje, tzn. životního boje,
který se vyznačuje vítězstvími i porážkami. Tzn. dosažení objektivní ideální
hybnosti-moci, pohybu jednotlivce potažmo následně celku je provázeno
snižováním a zvyšováním absolutní (celkové) hybnosti-moci potažmo hybnostní
hustoty-vnitřního a vnějšího pohybu na jednotku prostoru jedinců, které ne
vždy směřuje přímo k objektivní ideální hybnosti-moci, pohybu.
Proto asistovaná sebevražda v případě
eutanazie znamená, že člověk bojuje o život a v tom životním boji
podlehl. Neznamená to útěk z tohoto boje, ale smrt v tomto boji,
protože bolest byla nesnesitelná a rovněž tato bolest a její nesnesitelnost je
bojem, ve kterém člověk může vyhrát nebo prohrát.
Prohrát v boji o život je věcí
špatnou, stejně jako jakákoliv jiná prohra, bojuje-li však člověk nebo zvíře
proti ohromné a nepřemožitelné přesile je věcí pochopitelnou a omluvitelnou. Proto
i milosrdná smrt je z hlediska Filosofie rovnováhy nepřípustnou, protože
se smrtí člověka, umírají jak nemocné, tak zdravé živé buňky člověka, které
si smrt rozhodně nezaslouží a které nemáme právo zabít, avšak při splnění
výše uvedených podmínek eutanazie lze eutanazii případ od případu pochopit,
s tím, že je třeba nést následky protiprávního činu eutanazie. Důvěra v lidi Člověk představuje hmotnou
pohybovou soustavu-skutečnost
s charakteristickou subjektivní ideální hybností-mocí, pohybem, tedy hybnostní hustotou, tedy hybnost-pohyb na jednotku
prostoru, která zaručuje z hlediska krátkodobého, co nejméně omezené
fungování všech jeho dílčích hmotných pohybových soustav-orgánů, tkání, buněk
(mraků částic s nenulovou hmotností a s navazujícím pohybem hybnostní
hustotou, tedy hybností na jednotku prostoru), tedy hybnostní
hustotou-pohybem, kdy člověk pociťuje co nejmenší tlak, bolest či utrpení,
lze to přirovnat ke kouli, která se pohybuje sama s co největší
hybností, aniž by ztratila energii např. třením, tedy která si trvale zachovává
svou hybnost. Tuto hybnostní hustotu-moc, pohyb musí člověk omezit svým
vědomým chováním v zájmu zachování všech ostatních živých pohybových
soustav-tvorů včetně své, tudíž musí si zvolit jinou hybnostní hustotu-pohyb
na jednotku prostoru, která je v rámci jeho intervalu
existenčních hodnot hybnosti-moci, pak ovšem pociťuje bolest, tlak a
utrpení odpovídající omezení jeho subjektivní ideální hybnosti-moci, lze to
přirovnat ke kouli, která se nepohybuje sama, omezuje svou krátkodobou
nejvyšší hybnost-moc v zájmu zachování své trvalé nejvyšší
hybnosti-moci, pohybu, aby omezila trvalý střet s jinými koulemi
pohybujícími se s trvale maximální hybností, pohybem na minimum
z hlediska věčnosti a mohla si tak zachovat svou hybnost resp. energii
dle zákona o zachování energie. V tomto případě jde o objektivní
ideální hybnost-moc, pohyb, která směřuje k vytvoření souladného,
spojitého a navazujícího pohybu všech a všeho, kde se každá část bude
pohybovat s maximální hybností-pohybem beze srážek s jinými živými pohybovými soustavami,
kde růst hybnosti-pohybu živých pohybových soustav
bude získáván z neživé hmoty. Toto je možné dle zákona zachování
hybnosti resp. energie známých ve fyzice. Důvěra v člověka pak znamená
spolehnout se na to, že člověk jako hmotná pohybová soustava-skutečnost při
svém pohybu omezí svou subjektivní ideální hybnost-moc v zájmu zachování
každé jiné živé hmotné pohybové soustavy-tvora celku, tedy i sebe jako hmotné
pohybové soustavy-organismu a bude spoléhat na to, že se tak zachovají i
ostatní v zájmu zachování celku, tedy i sebe. Toto spoléhání na
druhé je však zároveň spoléhání na objektivní ideální
hybnost-moc, pohyb, tedy vlastní zpomalení je v zájmu vlastní
trvalé nejvyšší hybnosti-moci, pohybu. Jde tak o normativní sílu
skutečnosti, která nutí nás ale i ostatní živé hmotné pohybové
soustavy-tvory odchýlit se od své subjektivní ideální hybnosti-moci, pohybu
v zájmu objektivní ideální hybnosti-moci, pohybu. Objektivní
ideální hybnost-moc, pohyb jedince se tak prosazuje jako totožná s objektivní
ideální hybností-mocí, pohybem živého celku v důsledku souladného
pohybu částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, tedy všech bodů
časoprostoru. Jinými slovy dosažení trvalé maximální hybnosti, pohybu
živého jedince jako pohybové
soustavy-organismu chce každý živý jedinec a
tato jeho trvalá maximální hybnost-moc, pohyb zároveň zaručuje trvalou
maximální hybnost-moc, pohyb živého celku.
Člověk se tak dostává do sporu,
v prvé řadě spoléhat na sebe a svou hybnost-moc, pohyb,
že nebude nikdy vyčerpána střetem s okolními hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi srážkou částic, v případě koule, že se nikdy
nezastaví díky své hybnosti, pohybu a to přes skutečnost tření, za druhé je
to dobrovolné omezení své subjektivní ideální hybnosti-moci, pohybu a spoléhání
na to, že i ostatní živé hmotné pohybové
soustavy-jedinci budou chtít zachovat sebe sama
a tudíž nezpůsobí zbytečně zánik jakéhokoliv živé hmotné pohybové
soustavy-jedince, které bezprostředně neohrožují jinou živou hmotnou
pohybovou soustavu-tvora stejného nebo vyššího řádu a toto nebezpečí nelze
odvrátit jinak, tudíž tímto způsobem zachrání sami sebe, co se týče koule,
znamená to, že spoléhá na to, že hmotné pohybové soustavy-koule, která mají
vyšší hybnost, pohyb se ji dobrovolně vzdají, aby zachovala pohyb koule,
které hrozí zastavení pohybu, protože sami jsou v postavení pohybující
se koule, které hrozí zastavení v důsledku tření. Toto je možné díky
zákonu zachování hybnosti, tedy pohybu všech existujících koulí, případně
nových koulí, díky uvolnění energie z neživé hmoty, resp. možného zániku
těchto neživých hmotných pohybových soustav. Důvěra v lidi
jako hmotné pohybové
soustavy-tvory, tedy zvyšování jejich absolutní (celkové) hybnosti-moci,
pohybu uvolňováním energie z neživých pohybových soustav-věcí, musí
odpovídat požadavku souladu všech hmotných pohybových
soustav-skutečností, tedy zachování všech živých hmotných pohybových
soustav-tvorů vyjma nutné obrany a krajní nouze na věky a zároveň objektivní
ideální hybnostní hustotě-moci, pohybu tedy trvale udržitelnému
přibližování se maximální hybnosti-moci, pohybu každé hmotné pohybové soustavy-skutečnosti.
Proto je škodlivé skokové zvýšení absolutní (celkové) hybnosti-moci, pohybu
člověka jako pohybové soustavy-tvora, tj. jeho možností, protože buď
z nevědomosti nebo ze zlého úmyslu dojde k odklonu od
objektivní ideální hybnosti-moci, pohybu celku k subjektivní ideální
hybnosti-moci, pohybu jednotlivce, která způsobí zánik mnoha
hmotných pohybových soustav-tvorů srážkami částic. Proto je třeba zvyšovat
absolutní (celkové) hybnost-moc člověka a zároveň soulad všech tvorů a
přírody postupně-evolučně, tj. jeho možnosti, aby plynule se zvyšující se
svou absolutní (celkovou) hybností-mocí svým vědomím zaručil soulad
s objektivní ideální hybností-mocí, pohybem, a to i odklonem od své
subjektivní ideální hybnosti-moci, pohybu. Nejedení masa Vytvoření souladné, tj. stupňovité hmotné
pohybové soustavy-skutečnosti v hmotném světě složeného
z pohybujících se částic o nenulové hmotnosti v konečném důsledku o
nulové hmotnosti znamená nalezení takové struktury hybnostní hustoty-pohybu
na jednotku prostoru, že při ní nebude překročen existenční interval žádné
z živých hmotných pohybových soustav-tvorů, ze kterých se skládá, i když
nebude dosaženo subjektivní ideální hybnosti-moci, pohybu žádné z těchto
dílčích hmotných pohybových soustav-tvorů, subjektivní ideální
hybnost-moc, pohyb bude omezena ve prospěch objektivní ideální hybnosti-moci,
pohybu, která jediná zaručuje maximální udržitelnou hybnost-moc, pohyb
každého z dílčích hmotných pohybových
soustav-skutečností. V případě, že
takováto struktura hybnosti-moci, pohybu, která zaručuje existenci všech
živých hmotných pohybových soustav-tvorů, nebude existovat, je třeba zaručit,
co nejmenší ztrátu živých hmotných pohybových soustav, a to tak, že bude obětován
průměrný útočník, který nejedná v krajní
nouzi, který bezprostředně hrozí zničením jiné průměrné hmotné
pohybové soustavy-tvora stejného nebo vyššího řádu. Jinými slovy bude zničena
ta hmotná pohybová soustava-tvor, jejíž částice mají bezprostředně způsobit
srážkou s částicemi jiné hmotné pohybového soustavy-tvorem vychýlení
jeho hybnostní hustoty-pohybu mimo jeho existenční interval.
V případech, že bude bezprostředně hrozit zničení průměrné živé hmotné pohybové soustavy-jedince stejného řádu útočníkem,
který jedná v krajní nouzi, tedy který odvrací jinak
neodvratitelnou vlastní smrt, měla by se situace řešit losem mezi smrtí jednoho a druhého. Zničení průměrné hmotné
pohybové soustavy-jedince
nižšího řádu vyjma případů nutné obrany a krajní nouze by ovšem
mělo být také trestné avšak ne smrtí (ani zničení živé hmotné pohybové
soustavy-života stejného řádu vyjma postupně nutné obrany a krajní nouze,
které by neměly být trestány, by nemělo být trestáno smrtí)
Z tohoto pohledu vytvoření
souladné hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti, tedy jediného mraku hmotných částic s
nenulovou hmotností s navazujícím pohybem, vylučuje jedení masa,
protože dochází k ničení hmotných pohybových soustav-jedinců bez
podmínky nevyhnutelnosti, čímž se celková hmotná pohybová soustava-skutečnost
hmoty vzdaluje svému souladu, tedy maximální trvale udržitelné
hybnostní hustotě-moci, pohybu při zachování všech živých hmotných pohybových soustav,
jediné souladné, spojité a navazující hmotné pohybové soustavě-skutečnosti.
Je-li jedení masa pro organismus nevyhnutelné (případ krajní nouze),
a to je zřejmě pouze u dětí nikoliv u dospělého jedince, jak prozrazují
vědecké výzkumy, je třeba obětovat nejméně dokonalé zvíře, zde je však třeba nejdříve
zjistit, zda maso může být nahrazeno mršinovou, mléčnou nebo vaječnou
stravou, které nevyžadují zabít jedince. Masožravá zvířata
v přírodě, tedy nepříčetná zvířata nižšího řádu se zřejmě neobejdou bez
masité stravy (krajní nouze), zde příroda
nahrazuje losování popsané výše tzv. bojem o život a přizpůsobení jedinců
útočníka a oběti tomuto boji evoluční bojovou výbavou každého druhu.
Z tohoto pohledu je třeba vidět války
za správnou věc, vojákům je třeba umožnit pokud možno bezbolestnou
smrt za použití moderní vědy, je-li tato smrt nevyhnutelná. Tuto
bezbolestnou smrt je nutno umožnit rovněž zvířatům, která mají být obětována
pro nasycení dětí, je-li tato smrt nevyhnutelná pro záchranu evolučně
vyspělejšího jedince. Vojáky je třeba rovněž řádně zaplatit, protože riskují
svůj život za společnost. Z tohoto pohledu je třeba dát přednost
profesionální armádě, avšak nelze vyloučit ani všeobecnou branou povinnost
v případě nutné obrany a boje za správnou věc. Správnou věcí míním
omezení subjektivní ideální hybnosti-moci, pohybu hmotné pohybové
soustavy-jedince, tedy hybnosti, pohybu, která je nejvyšší dosažitelnou
hybností-mocí, pohybem avšak pouze krátkodobě s tím, že
z dlouhodobého hlediska znamená často podstatné snížení této nejvyšší
dosažitelné hybnosti-moci, pohybu. Každé omezení subjektivní ideální hybnosti
je spojeno s odumřením čili zánikem části hmotné pohybové soustavy-života,
zároveň je zde však záruka, že tato živá hmotná pohybová soustava nebude
zničena jako celek, že tedy budou všechny živé hmotné pohybové
soustavy-jedinci trvale existovat a zvyšovat svou hybnost-moc, pohyb
v rámci objektivní ideální hybnostní hustoty-moci, pohybu,
který znamená maximální trvale udržitelnou hybnost-moc, pohyb hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti při zachování všech existujících živých hmotných
pohybových soustav-jedinců V případě člověka to platí, ať je ten člověk
dobrý nebo zlý, a to samé platí v případě zvířete.
Co se týká požití masa již mrtvého zvířete
nebo např. i člověka, tak hmotná pohybová soustava-organismus nebo zvířete
mají oscilovat okolo své objektivní ideální hybnosti-moci, pohybu,
tj. chovat se podle své správné přirozenosti. A to jak zvíře, tak
člověk, z toho plyne, že i člověk vyjma případů krajní nouze by neměl
jíst lidské ani zvířecí masa z uhynulých jedinců. Tím však v žádném
případě nelze omluvit zabíjení pro dostatek mrtvol zvířat za účelem
alibistického požívání masa jiným jedincem.
Co se týká zabránění v jedení masa
ostatním lidem, tak dle kapitoly o etice, je třeba postupný vývoj
k souladnému pohybu i v našem rozměru, tedy
k maximální trvale udržitelné hybnosti-moci, pohybu s minimem
srážek s jinými hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi
s trvale udržitelnou maximální hybností-mocí, pohybem, čehož lze
dosáhnout nejdříve ve vzorech (viz kapitola o vzorech), což vychází
z budoucí existence zákona. Je třeba čas na přizpůsobení
hybnosti-chování živých hmotných pohybových soustav-jedinců srážkami částic,
aby zákon byl výsledkem jediného vědomí hmotné pohybové soustavy-tj. souladné
hmotné skutečnosti a veškerého pohybu částic o nenulové hmotnosti a o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru, které vytvářejí částice o nenulové
hmotnosti.
Nejedení živých tvorů kromě případů krajní
nouze (jedení pouze rostlinných semen a rostlinných plodů s přípustným
množstvím vody a minerálů, např. soli) je podle mne jedinou zárukou, že se
člověk co nejvíce vyhne v životě neřešitelným dilematům, kdy musí volit
mezi smrtí nebo ohrožením smrtí jednoho živého tvora (člověka, živočicha,
rostliny, houby, živé buňky, bakterie, viru) místo jiného živého tvora (jde o
řešení pro účastníky dané situace téměř neřešitelného dilematu případů nutné
obrany a krajní nouze v životě).
I./a) Právo, resp. smlouva (dohoda) a donucení
Smlouva
(dohoda) je
z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící jednostranné
právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak musí splňovat náležitosti právních úkonů tak, jak je
stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského zákoníku. Právní úkon
je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Projev vůle
může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní
úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je
neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k
právním úkonům. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon
nebo dohoda účastníků, je neplatný. Účastník, který uzavřel smlouvu v tísni
za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Právní úkon
je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze
skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl
právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je
rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v
pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Způsobilost fyzické osoby mít práva a
povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se
živé. Způsobilost fyzické osoby vlastními právními úkony nabývat práv a brát
na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu
zletilostí. Způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby.
Způsobilost právnické osoby k právním úkonům, tj. nabývat práva a
povinnosti může být omezena jen zákonem.
Nyní se zaměřím pouze na dohody fyzických osob, protože
právnické osoby představují od této dohody fyzických osob odvozené zvláštní
dohody, které zakládají takovéto právnické osoby. Dohody mezi právnickými
osobami navzájem a mezi fyzickými a právnickými osobami tak v konečném
důsledku představují pouze dohody mezi fyzickými osobami, tj. popř. mezi
fyzickými osobami, které se dohodly o zřízení právnické osoby.
Smlouva jako vícestranný právní úkon
fyzických osob i smlouva jako právní, resp. společenský vztah fyzických osob
jím založený a upravovaný pak představuje základ veškerých právních vztahů ve
společnosti. Takovouto smlouvou jsou jak jednotlivé
právní smlouvy fyzických osob vnitrostátního práva tak i smlouvy mezi státy dle mezinárodního
práva. Takovouto smlouvou jsou jak smlouvy jednotlivců tak i smlouvy zakládající a upravující
právnické osoby, tyto právnické osoby, mezi které patří i stát či
mezinárodní společenství, představují společenskou smlouvu jako právní vztah,
která ve své podstatě odpovídá složité podobě shora uvedené smlouvy fyzických
osob upravované občanským zákoníkem. Takovouto smlouvou je i vnitrostátní i mezinárodní právo jako
vícestranný právní úkon, které představuje společenskou smlouvu fyzických
osob státního nebo mezinárodního společenství upravující jejich společenský
vztah.
Pojetí práva
jako smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej
podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu.
Např. v České republice jde o souhlas subjektů společenské
smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl.2 odst.1 Ústavy ČR).
Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost),
svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v
rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech
Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého
názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu
zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější
požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o
trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se
předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a
souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc
slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje
čl. 52 Ústavy ČR,
který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na
rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip většiny,
nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.
Poměr smlouvy a donucení se objevuje rovněž v pojetí společenské smlouvy
u politického myslitele Jaquese Rousseau
(1712-1788), který se zabýval státním zřízením. Rousseau
se staví za koncentraci moci, přímou demokracii a imperativní
mandát. Jeho pojetí společenské smlouvy připomíná marxistické
pojetí státu. Společenská smlouva dle J.J.Rousseau představuje právní vládu
založenou na úmluvě neboli svobodném souhlasu. Každý člen
společnosti dává svou osobu a všechnu svou moc jako společný statek
pod nejvyšší řízení obecné
vůle (volonté générale). Takto vzniká duševní sdružení
jako veřejná osoba, vzniká lid. Lid je jediným nositelem suverenity.
Vůlí tohoto suveréna, obecnou vůli lze zjistit hlasováním. Míra
svobody společnosti a jednotlivce je pak určena mírou poznání
skutečných zájmů společnosti. Nedokonalé poznání může vést
k omylům a vůle všech (volonté de
tous) zůstává jen jakousi subjektivní představou společnosti
nezachycující skutečné zájmy lidu a odchylující se tím od volonté
générale. Pomýlení nejsou v tomto smyslu svobodně jednajícími
lidmi a musí být k tomu donuceni. A toto donucení neznamená
podle Rousseau nic jiného než, že se donutí k tomu, aby byli
svobodni.
Poznání každého živého tvora podle mého
názoru tvoří nedokonalý obraz, odlesk celého světa (jednotlivé světy pro nás podle filozofa I. Kanta), poznání v
mysli, duši každého živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celý svět, tento
obraz není nikdy zcela shodný se skutečností (světem o sobě podle filozofa I. Kanta). Úkolem živých tvorů je
pak v každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a neživé
přírodě, sladit všechny tyto obrazy (světy pro nás všech jednotlivců), v
jediný celkový obraz skutečnosti (v
jediný svět pro nás), který nejlépe popíše celou skutečnost (svět o sobě),
společným odstraněním všech rozporů duševních obrazů skutečnosti každého
živého tvora, jejich svobodnou a skutečnou shora definovanou dohodou splňující požadavky
vícestranného právního úkonu dle §34 a násl. Občanského zákoníku. Není-li
tato dohoda možná pak nastupuje donucení. Toto donucení odpovídá shora
uvedené proměně vůle všech (volonté de tous) na obecnou vůli (volonté
générale) dle J.J.Rousseau.
Míru dokonalosti se blížícího poznání světa
o sobě, tj. míru obecné vůle (volonté générale) v současné společnosti
představuje dle mého názoru míra skutečné a svobodné shora uvedené dohody dle
§34 a násl. Občanského zákoníku v této společnosti. Tam, kde nejde dosáhnout této dohody ve
společnosti, tam jde o rozdílné a sporné představy jednotlivců o světě o sobě
(jednotlivé světy pro nás), o vůli všech (volonté de tous) dle J.J.Rousseau.
V případě těchto nedokonalých představ živých bytostí o světě o sobě,
vůle všech (volonté de tous) dle J.J.Rousseau pak nastupuje donucení společností ale rovněž
v rámci skutečnosti (jde o normativní sílu skutečnosti), které
směřuje k tomu, aby živé bytosti dosáhly v budoucnosti shora uvedené
dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku i v oblastech, kde se
v současnosti nejsou schopny dohodnout.
Chyba J.J. Rousseau bylo, že se blíže
nezabýval nutnými podmínkami, které je nutno klást na toto donucení
k obecné vůli (volonté générale), čímž se tato obecná vůle stala
předmětem spekulativní filosofie, např. marxismu-leninismu, kde nebylo v průběhu
jeho vlády možno určit, zda-li směřuje k budoucí shora uvedené plné
dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech nebo nikoliv.
Teprve po několika desítkách let se ukázalo, že míra této plné dohody se v
této společnosti nejenom nezvětšuje nýbrž zmenšuje. Jinými slovy socialismus
nebyl schopen přejít k slibované ideální společnosti všech, kterou měl
být komunismus (dle hesla každý podle svých schopností, každému podle jeho
potřeb), nýbrž se ideální společnosti vzdaloval, nedostatkem zboží,
znečištěním životního prostředí, potlačením a neřešením rozporů ve
společnosti apod.
Jaké jsou tedy podmínky tohoto donucení
k obecné vůli (volonté générale), poznání světa o sobě sladěním
jednotlivých lidských představ o něm (jednotlivých světů pro nás)? Podle mého
názoru toto donucení musí být
především výchovné, s každým takovým jednotlivým donucením musí růst
míra shora uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti
všech, musí s ním klesat celková síla sporů, resp. bojů ve společnosti
všech. Jestliže s tímto jednotlivým donucením se stupňuje celková
síla sporů ve společnosti všech, tak takové jednotlivé donucení nepředstavuje
donucení k obecné vůli (volonté générale), ale vzdalování se od ní,
místo přibližování se k ní, jde o ještě horší podobu vůle všech (volonté
de tous). V případě donucení
plynoucího z vůle jednotlivce nebo malé skupiny jednotlivců je
třeba, aby s jednotlivým donucením z hlediska tohoto jednotlivce nebo
této malé skupiny jednotlivců očividně
rostla míra této dohody ve společnosti všech, resp. klesala síla sporů ve
společnosti všech.
Příčinou rozdílných představ o světě o sobě
jednotlivých lidí, kteří nejsou schopni v současnosti dosáhnout shora
uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku, tedy pomýlené vůle všech lidí (volonté de tous) místo obecné vůle (volonté
générale) dle J.J.Rousseau, je podle mého názoru především nesoulad potřeb a
hodnot světa, které máme, další příčinou je, že sami neznáme naše skutečné
potřeby. Jsou to naše potřeby, které nás nutí k ovládnutí větší
části světa, než v ten který okamžik zrovna ovládáme. Spor o hodnoty
světa, tedy předmět našich potřeb, kterým je ovládání a využívání živých
tvorů i neživé přírody, je touto příčinou. Naše skutečné potřeby souvisí s
tím, zda jsme více či méně energičtí živí tvorové, energičtější živý tvorové
mají větší skutečné potřeby, méně energičtí živí tvorové mají nižší skutečné
potřeby. Lze-li uspokojit naše
skutečné potřeby současnou dohodou dle §34 a násl. Občanského zákoníku, není
důvod, abychom se nedohodli. Nelze-li tyto potřeby uspokojit, nebo máme-li
pomýlenou představu o těchto našich skutečných potřebách, musí nastoupit
místo dohody (smlouvy) donucení. Toto donucení by však mělo odpovídat naším
skutečným potřebám, čili snižovat celkovou sílu sporů ve společnosti všech,
čili směřovat k budoucí dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku.
Zároveň dle mého názoru je v podvědomí každého živého tvora potřeba,
abychom společně ovládli veškeré hodnoty světa, abychom byli společně
všemocní, nehrozilo nám, žádné nebezpečí, které bychom nemohli odvrátit.
Tento dokonalý stav je možný případně v budoucnu, v současnosti je
však nutné rozdělení hodnot světa (ekonomických statků) tak, abychom se
tomuto stavu co nejvíce v přibližovali.
K tomu slouží svobodná a skutečná
dohoda dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti všech, tedy obecná
vůle (volonté générale) dle J.J.Rousseau. Tam, kde ji není možné dosáhnout
nastupuje donucení společností všech ale i předmětnou (objektivní)
skutečností (jde o normativní sílu skutečnosti), které směřuje k větší a
posléze plné budoucí dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve
společnosti všech, tedy k obecné vůli (volonté générale) dle J.J.Rousseau.
Podle mého názoru větší stupeň
souladu všech živých bytostí, tedy větší míra shora uvedené dohody ve
společnosti všech živých bytostí, zároveň podle mého názoru podmiňuje
větší stupeň poznání a ovládnutí živé a neživé přírody, tedy větší
moci společnosti všech. Jinými slovy sladěním všech představ o světě o sobě
jednotlivých lidí touto dohodou získáme téměř dokonalý obraz světa o sobě,
poznáme předmětnou (objektivní) skutečnost a to nám umožní ji rovněž stále
dokonaleji ovládnout a využívat.
Listina
základních práv a svobod (ústavní zák.č. 23/1991 Sb.) stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v
důstojnosti i v právech, povinnosti mohou být ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, občané
mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo
svobodnou volbou svých zástupců. Stanoví tak prvořadost výše
uvedené dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve vztazích lidí, i
omezení pro donucení, které nahrazuje tuto dohodu, jestliže ji není možné
dosáhnout. Donucení má tak být možné pouze na základě společné vůle lidu,
tedy jejich dohody ve shora uvedeném smyslu. Dochází tak zvětšení míry této
dohody ve společnosti, k přiblížené k obecné vůli lidu (volonté
générale) dle J.J:Rousseau.
Proto by se měl jednotlivec snažit podle
mého názoru o pravdivé poznání světa o sobě, skutečnosti tím, že se pokusí
dohodou odstranit rozpory mezi svou představou o světě a představou o světě,
kterou mají ostatní živé bytosti, není-li to možné, nastupuje donucení. Toto
donucení je jak ze strany tohoto jedince, který se snaží prosadit svou
představu, i ze strany ostatních jedinců, kteří se snaží přesvědčit o své
pravdě tohoto jedince či ostatní živé tvory, dále rovněž ze strany celé
předmětné (objektivní) skutečnosti, kdy jednání dle této nesladěné představy
o ní ze strany živých tvorů naráží na tuto skutečnost, není s ní v
souladu z důvodu rozpornosti či nedokonalosti, resp. neúplnosti této
představy a různé představy o skutečnosti různých živých tvorů se tak
vzájemně přibližují a zároveň se přibližují této skutečnosti. V případě
nemožnosti dosažení dohody v současnosti by se tak jedinec měl se o tuto
dohodu snažit v budoucnosti, jinými slovy znát názory ostatních jedinců,
snažit se je pochopit a sladit se svými názory a s předmětnou
(objektivní) skutečností. Jedinec by
měl tak ve svém jednání vždy vycházet z nutnosti dodržení současné
skutečné a svobodné dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku, tj. obecné
vůle (volonté générale) nebo z nutnosti dosažení takovéto budoucí
zatím jím pouze představované (hypotetické) dohody, tj. obecné vůle
(volonté générale).
Literatura: 1.) Poměr uvážení a vázanosti
státních orgánů právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., www.e-polis.cz , 2006 3.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy 4.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s. 271
a násl. I./b) Soukromé a veřejné právo, resp. smlouva
Soukromá
smlouva (dohoda) je z hlediska práva vícestranný právní úkon. Jej tvořící
jednostranné právní úkony, tzn. návrhy (oferty) a přijetí (akceptace), pak
musí splňovat náležitosti právních
úkonů tak, jak je stanoví § 34 a násl. zák. č. 64/1964 Sb. Občanského
zákoníku. Právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně
nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým
projevem spojují. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může
se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co
chtěl účastník projevit. Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě
a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon, jehož předmětem je plnění
nemožné, je neplatný. Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil,
nemá způsobilost k právním úkonům. Neplatný je právní úkon, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se
příčí dobrým mravům. Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje
zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Účastník, který uzavřel smlouvu v
tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Právní
úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím
ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl
právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je
rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v
pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Veřejnou
smlouvou mám
na mysli zejména společenskou smlouvu tak, jak se objevuje zejména u
politických myslitelů Thomase Hobbese (1588-1679), Johna Locka
(1632-1704) a Jaquese Rousseau (1712-1788), kteří se zabývali
státním zřízením. Ve skutečnosti ztělesňuje jejich společenskou
smlouvu ústavní právo každého státu, předmětem společenské
smlouvy jsou však i jiné společenské vztahy soukromoprávní i
veřejnoprávní povahy. Veřejnou, resp. společenskou smlouvu tak
představuje právo každého státu a rovněž tak mezinárodní právo, a to jak mezinárodní
smlouvy tak podle mého názoru i ostatní prameny mezinárodního práva, zejména
pak obyčej. I veřejná smlouva by měla splňovat náležitosti právního úkonu dle §34 a násl. Občanského zákoníku, avšak
v poněkud pozměněné podobě.
Pojetí práva
jako smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej
podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního úkonu.
Např. v České republice jde o souhlas subjektů společenské
smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné (srov. čl.2 odst.1 Ústavy ČR).
Požadavky týkající se vůle, jmenovitě její skutečnosti (danost),
svoboda a vážnost a shoda poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v
rámci legislativního procesu upraveného v čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech
Poslanecké sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého
názoru představuje obdobu složitého kontraktačního procesu
zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější
požadavek svobody vůle proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92 trestního zákona o
trestním činu rozvracení republiky. Požadavek týkající se
předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a
souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží
všem občanům. Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy ČR, který
stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl
od klasických právních úkonů se však uplatňují zásady většiny, nadřazenosti a předpoklad správnosti
právního aktu.
Jaký je pak rozdíl mezi shora uvedenou
veřejnou a soukromou smlouvou. Tento rozdíl lze osvětlit z filosofického
hlediska. Poznání každého živého tvora podle mého názoru tvoří nedokonalý
obraz, odlesk celého světa (jednotlivé
světy pro nás podle filozofa I. Kanta), poznání v mysli, duši každého
živého tvora tak nemůže zcela obsáhnout celý svět, tento obraz není nikdy
zcela shodný se skutečností (světem o
sobě podle filozofa I. Kanta). Úkolem živých tvorů je pak v každodenním
životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a neživé přírodě, sladit
všechny tyto obrazy (světy pro nás všech jednotlivců), v jediný celkový obraz
skutečnosti (v jediný svět pro nás),
který nejlépe popíše celou skutečnost (svět o sobě), společným
odstraněním všech rozporů duševních obrazů skutečnosti každého živého tvora,
jejich svobodnou a skutečnou shora definovanou smlouvou splňující požadavky vícestranného právního úkonu dle §34
a násl. Občanského zákoníku. Není-li tato dohoda možná, pak nastupuje
donucení.
V případě soukromé smlouvy, jejímiž účastníky (subjekty) je pouze několik málo
z osob tvořících společnost všech, tak obraz světa obsažený v jejich
soukromé smlouvě nepopisuje dokonale celou skutečnost, jedná se tak opět o
nedokonalý čili rozporný obraz světa (jednotlivý svět pro nás), který je
částečně souladný a částečně rozporný
s jinou soukromou smlouvou několiko málo osob ze společnosti všech jako
účastníků této soukromé smlouvy nebo s jinou soukromou vůlí jiné osoby, které
opět tvoří nedokonalý čili rozporný obraz světa (jednotlivý svět pro nás). V
případě, že je dosaženo shora uvedené veřejné
smlouvy, jejímiž svobodně a skutečně souhlasícími účastníky je více, mnoho či
téměř všechny osoby ve společnosti všech, jak se tomu v současnosti
přibližuje právo demokratických států
a mezinárodní právo, pak se jedná o daleko věrnější obraz skutečnosti
obsažený v této smlouvě, jedná se o daleko dokonalejší přiblížení se
skutečnosti (jedinému světu o sobě), pomocí jejího zobrazení v myslích všech
osob (převládající svět pro nás). Z tohoto důvodu je třeba v případě
soukromých smluv uplatnit požadavek, aby soukromá
smlouva svým obsahem nebo účelem
neodporovala zákonu nebo neobcházela jej a nepříčila se dobrý mravům.
Zároveň však platí, že účastníkem každé smlouvy veřejné
nebo soukromé by měly být pouze
dotčené osoby. U každé soukromé smlouvy lze tak odlišit její obsah, který
se dotýká pouze účastníků této soukromé smlouvy, který není nutné upravovat
právem jako veřejnou společenskou smlouvou a obsah, který se dotýká více
osob, příp. celé veřejnosti, která pak má právo účastnit se této smlouvy v
podobě právní úpravy jako veřejné společenské smlouvy.
Ze shora uvedeného filosofického východiska
soukromé smlouvy, resp. nejednohlasné veřejné smlouvy jako nedokonalého obrazu
světa (jednotlivého světa o pro nás), který je nutno sladit s jinými
soukromými smlouvami ve společnosti všech, abychom dostali celkový, úplný
obraz skutečnosti (světa o sobě), vyplývají rovněž požadavky kladené na
jednotlivce a společnost při použití donucení v případě nemožnosti dosáhnout
soukromé smlouvy ve věcech, jejichž dotčenými účastníky jsou pouze některé
osoby ve společnosti všech, a nemožnosti dosáhnout veřejné smlouvy, jejímiž
souhlasícími účastníky by byly všechny osoby ve společnosti všech. Podle mého
názoru toto donucení musí být
především výchovné, s každým takovým jednotlivým donucením musí růst
míra shora uvedené smlouvy dle §34 a násl. Občanského zákoníku ve společnosti
všech, musí s ním klesat celková síla sporů, resp. bojů ve společnosti
všech, musí s ním růst jak míra
soukromých smluv tak i počet souhlasících účastníků veřejné smlouvy čili
práva ve společnosti všech.
Rozhodnout o tom, zda se jedná o shora
uvedené donucení nebo se s tímto donucením naopak zvyšuje míra sporů ve společnosti,
není vždy jednoduché. Z hlediska schopnosti veřejné smlouvy čili práva s
velkým počtem účastníků obsáhnout dokonalejší obraz skutečnosti (světa o
sobě) lze říci, že účastníci veřejné smlouvy jsou lépe schopni rozhodnout o
tomto donucení než jednotlivci. V
ideálním případě budou souhlasícími účastníky této veřejné smlouvy všechny
osoby, včetně těch, které budou adresátem tohoto donucení. Takovýto
předpoklad je však pouze neskutečným ideálem, kterému se musíme snažit ve
skutečnosti přiblížit alespoň v té podobě, že toto donucení bude schváleno
svobodnou a skutečnou smlouvou ve smyslu § 34 a násl. občanského zákoníku
adresáty donucení až poté, kdy bude vykonáno, a to jako výchovný prostředek.
Z tohoto hlediska je nutno také hodnotit aplikaci nebo neaplikaci tělesného trestu vyjma trestu smrti v
jednotlivém případě. Půjde o jakousi fikci
veřejné smlouvy s donucovaným subjektem. Avšak i v případě, že
souhlasícím účastníkem shora uvedené veřejné smlouvy nebudou všechny osoby ve
společnosti všech, tak je třeba upřednostnit právo, čili veřejnou smlouvu v
případě shora uvedeného donucení. Platí totiž, že obraz skutečnosti
(jednotlivý svět pro nás), který je výsledkem dohody většiny ve společnosti všech je zásadně dokonalejší než
obraz skutečnosti (světa o sobě) z hlediska jednotlivce či menší skupiny
jednotlivců. Avšak ani tento obraz skutečnosti jako výsledek dohody většiny
není zcela pravdivý.
Pravdou lze podle mne označit pouze
skutečnost (svět o sobě) a lží to, co není skutečné, přičemž
každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její celistvosti,
slovy (světem pro nás) totiž nelze skutečnost postihnout jako
celek, jinými slovy každý výrok je částečně pravdivý, částečně se
jako skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se jako
skutečnost neděje, tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně
pravdivý výrok, tedy výrok, který se ve skutečnosti (světě o sobě)
převážně děje, a výrok, který je převážně lživý, tedy výrok,
který se ve skutečnosti (světě o sobě) převážně neděje. Lze říci, že každý člověk, ať
vinný nebo nevinný, ať přítel nebo nepřítel, má ve svých slovech
a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže. Jinými slovy podle
mého názoru nebude nikdy možné dosáhnout dokonale pravdivého obrazu
skutečnosti, avšak s rostoucím počtem sladěných obrazů jednotlivců
(jednotlivých světů pro nás) jejich smlouvou ve smyslu §34 a násl. občanského
zákoníku dostaneme stále dokonalejší obraz skutečnosti (světa o sobě), vždy
však půjde o její obraz, byť téměř dokonalý, nikoliv o skutečnost, která je
dle mého názoru vyhrazena pouze Bohu.
Proto ani
veřejná smlouva čili právo, kde se uplatní princip většiny, nemůže
ospravedlnit donucení očividně škodlivé pro společnost z hlediska jednotlivce, tedy
očividný růst sporů ve společnosti spojený s každým takovým jednotlivým
donucením, které musí být v případě
podstatné míry této nespravedlnosti napraveno právní cestou, tedy
veřejnou smlouvou menšiny a většiny, a v případě nemožnosti právní
cesty i mimoprávními prostředky. Podstatnost míry v případě
zásahu právními či mimoprávními prostředky odůvodňuje, že podle mého
názoru v případě nepodstatného
nebezpečí, postačí normativní síla zákonitého vývoje skutečnosti k
odstranění tohoto nepodstatného nebezpečí. Rozpor se skutečností totiž
dříve nebo později přinutí účastníka, aby opustil názor očividně škodlivý pro
společnost, jak byl popsán výše. Donucení vycházející z vůle jedince nebo
malé skupiny osob ve společnosti všech by se však mělo omezit na případy
práva, resp. donucení z jejich hlediska očividně škodlivého pro společnost,
protože názor většiny (převládající svět pro nás) zásadně obsahuje
dokonalejší obraz skutečnosti (svět o sobě) než názor jednotlivce nebo malé
skupiny osob (menšinový svět pro nás) ve společnosti všech.
V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků donucením ze strany
jednotlivce nebo malé skupiny ve společnosti všech při selhání práva
(tj. veřejné smlouvy) očividně škodlivého pro společnost, které buď
nezosobňuje většinu společnosti ale pouze menšinu vládnoucí
potlačováním práv této sjednocené většiny, nebo v případě jinak
očividně škodlivého práva byť přijatého většinou společnosti, které zesiluje
spory uvnitř společnosti, nebo při nedokonalosti práva jako vynutitelné
veřejné (společenské) smlouvy, která vyžaduje vynutitelnost, např. v
případě mezinárodního práva v současné době, se uplatní upravené zásady
známé z vnitrostátního práva jako zásady
subsidiarity a proporcionality v případě krajní nouze a nutné
obrany. Při krajní nouzi a nutné obraně platí, že lze násilím odvrátit
toto nebezpečí, pokud hrozí bezprostředně, nelze odvrátit jinak a
následek tohoto jednání není očividně škodlivější než následek, který
hrozil z tohoto nebezpečí. V případě shora uvedeného použití mimoprávních
prostředků při selhání platného práva tyto zásady platí rovněž s tím
rozdílem, že nebezpečí nemusí
hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené nebezpečí, které nelze
odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení nebezpečí
při krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva
je vždy možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc
složky státní moci, které mají povinnost a moc účinně zasáhnout.
V případě selhání práva však tato povinnost a moc účinně zasáhnout není
dána, buď z důvodu nedokonalosti práva jako v případě
mezinárodního práva, kde ještě nedošlo ke konstituování
mezinárodního svrchovaného státu resp. federace příp.
konfederace, nebo v případě nespravedlivého státního zřízení,
resp. práva, které je očividně škodlivé pro společnost (viz výše). Zásada
neškodlivého výsledku je sporná a zřejmá až po dokonání použití
mimoprávních prostředků, proto je třeba zmínit další známou z
vnitrostátního práva, která nám pomůže posoudit splnění zásady neškodlivého výsledku při použití
mimoprávních prostředků před a v průběhu použití mimoprávních
prostředků. Tímto dalším pravidlem je zásada, že použití mimoprávních prostředků nesmí být zřejmě nepřiměřené
způsobu ohrožení nebezpečím očividně škodlivého práva, resp. donucení.
Podle názoru českého zákonodárce půjde o
očividně škodlivé právo, resp. donucení ve smyslu čl. 23 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb. ze dne 9.ledna 1991,
kterým se uvozuje LISTINA ZÁKLADNÍCH
PRÁV A SVOBOD, podle kterého občané mají právo postavit se na odpor
proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních
svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití
zákonných prostředků jsou znemožněny.
Na závěr lze říci, že čím
je větší počet účastníků (subjektů) veřejné
(společenské) smlouvy čili práva, kteří s ním souhlasí, tedy
navrhují nebo akceptují tuto smlouvu, tím je větší volnost použití donucení
obsaženého v ustanoveních této veřejné (společenské) smlouvy čili práva.
Tím méně totiž pro její souhlasící účastníky platí shora zmíněný požadavek,
aby s každým tímto jednotlivým donucením klesala míra sporů ve
společnosti všech očividně, tedy aby šlo o očividně spravedlivé donucení.
Veřejná smlouva čili právo, jejímiž souhlasícími účastníky jsou téměř všichni
ve společnosti všech, představuje téměř dokonalé zobrazení (převládající
téměř dokonalý svět pro nás) skutečnosti (světa o sobě) a požadavek
očividnosti shora uvedené spravedlnosti donucení z hlediska těchto
souhlasících účastníků se tak zmenšuje. Tato spravedlnost donucení nemusí být tedy již pro účastníky očividná,
vždy však musí být účelem této veřejné (společenské) smlouvy čili práva.
V ideálním případě, kdy souhlasícími
účastníky (subjekty) této veřejné (společenské) smlouvy budou všichni ve
společnosti všech, nebude potřeba žádného donucení. Jde zde tak o přirozené právo, jemuž bychom se měli
snažit ve skutečnosti co nejvíce přiblížit.
Literatura: 1.) Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., http://www.e-polis.cz , 2006 3.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 4.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s.
271 a násl. 5.) Budoucnost práva,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 6.) Smlouva a donucení,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz I./c) Mezinárodní
právo, resp. smlouva
Mezinárodní společenství zahrnuje dle mého
názoru mezinárodní společenské vztahy států a jednotlivců, přičemž pro úpravu mezinárodních společenských vztahů
mezi státy se v průběhu dějin ustavilo mezinárodní právo veřejné, pro
oblast mezinárodních společenských vztahů mezi jednotlivci, ať již
v podobě vztahů soukromých fyzických osob nebo soukromých právnických
osob, se ustavilo mezinárodní právo
soukromé. Tyto mezinárodní vztahy se liší od čistě vnitrostátního práva,
které upravuje vnitrostátní vztahy státu a jeho státních příslušníků bez
mezinárodního prvku. Jak mezinárodní
společenské vztahy mezinárodního práva veřejného tak mezinárodní společenské
vztahy mezinárodního práva soukromého se vyznačují mezinárodním prvkem ve
smyslu jak jej definuje mezinárodní právo soukromé, tedy mezinárodní prvek
spočívá v zahraničním subjektu právního vztahu, kterým může být jak
zahraniční stát nebo příslušník ať zahraniční právnická nebo fyzická osoba,
nebo v zahraničním nepřímém předmětu právních vztahů, tj. věci, práva,
nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního
vztahu, jsou umístěny v zahraničí nebo jinak lokalizovány či vázány na
oblast zahraničního státu, nebo ho má být dosaženo v zahraničí, dále
může spočívat v zahraniční skutečnosti významné pro vznik a existenci
právního vztahu, která nastala nebo má nastat v zahraničí, může jít o
právní úkon nebo jinou událost nebo chování účastníka, jež je právně
relevantním obsahem daného vztahu, nebo může spočívat v právním vztahu,
který právně souvisí nebo je závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu,
jestliže se tento vztah (základní, hlavní) řídí zahraničním nebo mezinárodním
právem.
Pojmoslovné nejasnosti ohledně
mezinárodního práva soukromého a veřejného, kdy k právním normám
mezinárodního práva soukromé se rovněž řadí otázky mezinárodních
společenských vztahů z oblasti veřejného práva (např. mezinárodní právo
daňové, trestní, cizinecké právo apod.) a mezinárodní právo veřejné upravuje
rovněž vztahy mezi státy, které mají spíše soukromoprávní povahu (např.
mezinárodní právo smluvní), navrhuji vyloučit zavedením rozlišení na mezinárodní právo státní nebo států
(International law of states, Staatsvölkerrecht, droit international des
États), které by označovalo mezinárodní právo veřejné s ohledem na
skutečnost, že minimálně na jedné straně právního vztahu stojí vždy
zahraniční stát jako suverén, tedy, že jde především o mezinárodní právo
mezistátní, a mezinárodní právo
individuální, neboli česky mezinárodní
právo jednotlivců (International law of individuals, internationales
Einzelrecht, droit international des individus), které by označovalo
mezinárodní právo soukromé s ohledem na skutečnost, že účastníky těchto
právních vztahů jsou jednotlivci a tyto vztahy mají však shora uvedený
mezinárodní prvek, jako jednotlivec zde může vystupovat zahraniční stát,
který zde však nevystupuje jako suverén.
Co se týká povahy mezinárodního práva
soukromého resp. individuálního vzhledem k mezinárodnímu právu
veřejnému, resp. státnímu tak v teorii mezinárodního práva soukromého
existují dva přístupy internacionalistický směr, který odvozuje mezinárodní
právo individuální z mezinárodního práva státního. Internacionalistický pohled na mezinárodní právo soukromé
zastávali z německé právní teorie Savigny ve svém díle System des
heutigen römischen Rechts, Ludwig von Bar, Ernst Zitelman, Ernst
Frankenstein, z italské právní teorie Mancini, Esperson, Fiore, ve
francouzské právní teorii André Weiss, A. Pillet, v holandské právní
teorii Jitta. Nacionalistický směr
vidí mezinárodní právo individuální jako součást vnitrostátního práva.
Nacionalistický směr zastávali v holandské právní teorii Pavel Voet ve
svém díle De statutis eurumque concursu, Jan Voet a Ulrik Huber ve svém díle
Praeelectiones iuris civilis, v německé teorii to jsou Melchior, Lewald,
Nussbaum, ve francouzské právní teorii E. Bartin, J.P.Niboyet a Henri
Batiffol, v angloamerické právní doktríně to jsou Joseph Story, Walter
Wheeler Cook ve svém díle The Logical and Legal Bases of the Conflict of
Laws, David Caverse, Brainard Currie, R. A. Leflar a rovněž druhý soupis
amerického kolizního práva nazvaný The Second Restatement of the Law of
Conflict of Laws spočívající na úvahách představených v roce 1952
v článku profesora Cheathama a zpravodaje soupisu profesora Reese.
V případě mezinárodního práva
soukromého i veřejného jde o společenské
a právní vztahy mezinárodní, protože se mezi dotčenými a rozhodujícími
subjekty jsou rovněž jednotlivci z cizího státu, buď jako jednotlivci
nebo jejich sdružení v podobě různých právnických osob nebo cizího
státu, kteří mají vlastní právní řád a vlastní představu o právu, resp.
o obsahu právní úpravy dotčené právní otázky. V rámci současného
platného mezinárodního práva soukromého, resp. individuálního a stavu
společnosti, resp. států však dochází ke konkurenci mezi teritoriální
pravomocí svrchovaného státu nad všemi osobami a věcmi nacházejícími se na
území států a mezinárodní povahou společenských vztahů upravovaných
mezinárodním právem soukromým, resp. individuálním, kdy státy z důvodu
neexistující právní úpravy mezinárodního práva veřejného, resp. státního jsou
nuceny upravovat tyto mezinárodní společenské vztahy jednotlivců náhradním
způsobem, tedy na základě vnitrostátního práva, i při této úpravě však nelze
zcela opominout mezinárodní povahu těchto společenských vztahů jednotlivců a
jejich právní úpravy, kdy státy jsou nuceny mezinárodní povahou těchto
právních vztahů ustoupit od volby svého práva ve prospěch cizího práva, které
má k dotčenému případu nejužší vztah (kolizní norma), a dále dochází
k uzavírání četných mezinárodních smluv z oboru mezinárodního práva
veřejného resp. státního.
Názory na poměr mezinárodního práva
veřejného, resp. státního k vnitrostátnímu právu lze rozlišit na monistické
učení, učení o primátu vnitrostátního práva a dualistické učení. Monistické učení pokládá pojem práva
za nedělitelný, předpokládá soulad celého právního řádu, zajištěného pevnými
právními pravidly vylučujícími spor mezi právními normami. Norma nižší právní
síly, která je v rozporu s právní normou vyšší právní síly, je
neplatná. Mezi normami stejné právní síly se uplatní zásada lex posterior
derogat priori, tedy norma pozdější ruší normu dřívější. Učení o primátu vnitrostátního práva staví mezinárodní právo na
roveň vnějšího státního práva. Rozhodující je tudíž vnitrostátní právo, moc
státu se svrchovanou mocí nad osobami a věcmi na jeho území, mezinárodní
právo pak vzniká omezením této svrchované moci postoupením svých svrchovaných
pravomocí ve větší nebo menší míře mezinárodnímu právu, které zmocňuje stát
k vlastní zákonodárné činnosti. Problémem tohoto učení jsou obyčejové
normy mezinárodního práva veřejného resp. státního. Tradiční dualistické učení vylučuje jednotu
mezinárodního veřejného, resp. státního práva, jde o dva odlišné právní
systémy, které obrací k jiným adresátům práv a povinností. Předpokladem
tohoto,aby norma mezinárodního práva veřejného resp. státního upravovala
společenské vztahy jednotlivců uvnitř států, je recepce přijetí státem tj.
normou vnitrostátního práva. Recepce může mít generální nebo speciální nebo
individuální povahu.
Státní
suverenita čili svrchovanost (angl. sovereign state) ve smyslu teorie státní
svrchovanosti tak, jak ji popsal v 16 století vynikající francouzský vědec
Jean Bodin a dále prohloubil v 17. století anglický filozof Thomas
Hobbes, a kterou lze v současnosti chápat jako nezávislost státní moci
na jakékoliv jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve
věcech vnitřních je ve skutečnosti právní
fikcí. Vnitřní rozměr svrchovanosti státu totiž znamená, že státu náleží
výlučná nejvyšší moc na jeho území vůči všem osobám a věcem (územní výsost).
Územní výsost zahrnuje nejvyšší moc i nad cizinci, kteří pobývají na území
svrchovaného státu a nad jejich majetkem.
Právní fikce svrchované, tj. výlučné
nejvyšší moci státu nad osobami a věcmi na území státu totiž opomíjí skutečné
postavení státu, který je více či méně závislý jak na mezinárodních vztazích,
tak na přírodních jevech. Stát jako sdružení jednotlivců na určitém území
jako společenských vztah osob je tak součástí nedělitelného celku všech
ostatních společenských a přírodních vztahů všech osob a ostatních živých
organismů a neživé přírody. Objektivní hranice mezi společenskými vztahy
uvnitř státu a mezinárodními společenskými vztahy ve skutečnosti neexistuje.
Existuje pouze jediný nedílný celek všech společenských a přírodních vztahů,
tvořený jak vztahy bez mezinárodního prvku, tedy čistě vnitřními vztahy
různých států, tak mezinárodními vztahy těchto států, tedy vztahy
s mezinárodním prvkem, ať již mezi jednotlivci z různých států,
jejich sdruženími jako jsou národní a nadnárodní soukromé společnosti nebo
jejich sdruženími v podobě různých států. Z hlediska společenských
vztahů tak neexistuje žádná objektivní hranice mezi vnitřními a mezinárodními
vztahy různých států. Pouze tento nedílný celek všech společenských vztahů
všech osob a ostatních živých organismů a neživé přírody je ve skutečnosti
svrchovaný ve shora uvedeném smyslu státní suverenity.
Proto neomezené trvání na shora uvedené
právní fikci státní svrchovanosti ze strany státu jednak není v souladu
s objektivní skutečností, jednak může být prostředkem o ovládnutí
jednotlivců a ostatních živých organismů uvnitř nebo vně státu či zahraničního
státu donucením popř. přímým násilím, což může při podstatné míře mít za
následek vypuknutí ostrých konfliktů.
V případě mezinárodního práva
veřejného, resp. státního, jehož subjektem je vždy zahraniční stát, jde o
společenský vztah, jehož účastníky budou všechny osoby zahraničního státu na
jedné straně a další zúčastněné osoby na druhé straně, kterými mohou být
všechny osoby jiného státu, tedy stát, resp. národ jako celek, nebo jen
určité osoby tohoto státu, resp. národa, z pohledu těchto společenských
vztahů neexistuje jakákoliv skutečná hranice mezi společenskými vztahy,
jejichž účastníky jsou všichni příslušníci určitého státu resp. národu, a
společenskými vztahy, jejichž účastníky jsou menší skupiny lidí. Lze tak dle
mého názoru přisvědčit monistickému
učení o jediném právu, kde ze zásady pacta sunt servanda (tj. závaznosti
smluv) jsou státy zavázány přenést své mezinárodní závazky do vnitrostátního
práva, ať již generální nebo speciální či individuální recepcí vnitrostátní
právní normou.
Podle mého názoru učení o národní povaze
mezinárodního práva soukromého resp. individuálního a dualistické učení,
resp. učení o primátu vnitrostátního práva v rámci mezinárodního práva
veřejného, resp. státního, jejichž zastánci jej používají jako prostředek odůvodnění
neodůvodněného nestejného zacházení s vlastními a cizími státními
příslušníky v rámci vnitrostátního mezinárodního práva soukromého resp.
individuálního a kteří je používají jako prostředek neplnění svých
mezinárodních závazků z mezinárodního práva veřejného resp. státního
v rámci vnitrostátního práva, ovládají nebo usilují o ovládnutí
jednotlivců uvnitř nebo vně státu či zahraničního státu donucením popř.
přímým násilím, což může při podstatné míře mít za následek vypuknutí
mezinárodních sporů.
Literatura: - Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné,
Doplněk, Brno 1993. - Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy
I./d) Soudcovské právo, resp. smlouva
Co se týká poměru uvážení a vázanosti
státních orgánů právními normami v rámci vnitrostátního práva, tak se
v rámci světových právních soustav ustavily dva základní přístupy
k řešení této otázky.
Za prvé jde o kontinentální právní soustavy, kde platí vázanost státních
orgánů právními normami při vydávání individuálních právních aktů (rozhodnutí). Státní orgán,
nejčastěji soud zde aplikuje již existující obecné právní normy na jedinečný
případ. Tímto individuálním právním aktem (rozhodnutím) se zakládají, mění
nebo ruší právní vztahy jednotlivců v případě konstitutivních právních aktů nebo autoritativně potvrzuje
existence nebo neexistence právních vztahů jednotlivců v případě deklaratorních právních aktů. Přičemž
tyto individuální právní akty (rozhodnutí) zásadně nelze počítat
v kontinentálním právu mezi prameny práva. Individuální právní akty
(rozhodnutí) se vztahuje pouze na jednotlivý řešený případ, na účastníky
sporu, zásadně nemá právní účinky pro další osoby. Individuální právní akt
(rozhodnutí) soudu či jiného státního orgánu, zejména jde-li o rozhodnutí
vyšších soudů, však má i v kontinentálním práva účinky, které se
přibližují precedenčnímu právu (viz dále) v anglosaských zemích, státní
orgány i účastníci se na tato rozhodnutí odkazují a v obdobných
případech rozhodují obdobně. Uvážením státních
orgánů při vydávání individuálních právních aktů (rozhodnutí)
v kontinentálním právu rozumíme uvážení pouze v rámci právních
norem vydaných příslušnými státními orgány (nejčastěji jde o zákony vydané
parlamentem), děje se tak zejména tehdy jsou li podmínky (hypotéza), obsah, tj. práva a povinnosti (dispozice) a
sankce právní normy stanoveny nikoliv jednoznačně ale více či méně
neurčitě, v prvém případě příslušný státní orgán vydávající individuální
právní akt (rozhodnutí) pouze individualizuje obecnou právní normu, tj.
vztahuje ji na jednotlivý případ, v druhém případě konkretizuje právní
normu, tj. dotváří její obsah. K případům uvážení lze zařadit rovněž
použití analogie na případy nekryté právní normou, jde o jakousi mezeru v právním řádu, kdy se
použije v některých právních odvětvích či otázkách anologie legis (analogie
zákona), kdy se připouští použití právní normy, která upravuje
nejvíce podobné vztahy (analogické) jednotlivému případu, v případě, že
neexistuje ani taková právní norma, připouští se v určitých odvětvích
práva, aby se věc řešila podle smyslu celého souboru právních pravidel, podle
obecných zásad, které jsou v určitém systému právních norem vyjádřeny a
na kterých je tento systém založen, což se nazývá analogie iuris (analogie práva). Analogie se uplatní zejména
v občanském, obchodním, rodinném a procesním právu, neuplatní se
zejména v trestním hmotném právu, kde je uvážení představováno podmínkou
materiálního znaku trestného činu,
když se hodnotí stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, popř. malý např. u mladistvých není trestným činem.
Za druhé jde o precedenční právní soustavy anglosaského práva tzv. common law,
které je zejména výsledkem soudního rozhodování. Platí zde zásada stare decisis tedy stálosti
rozhodování, podle které je od soudce očekáváno, že rozhodne jednotlivý
případ na základě právních zásad vyjádřených v předchozích případech.
Tyto právní zásady slouží jako precedent. Tento precedent má být následován
stejným soudem a všemi nižšími soudy podléhajícími tomuto vyššímu soudu ve
všech budoucích případech. Soud se může odchýlit od precedentu, není-li již
v souladu s logikou, spravedlností a slušností (overruling precedent), soud může dále
odlišit precedent rozhodne-li, že jednotlivý případ není podstatou podobný
předchozími precedentu a vytvořit nový precedent (distinghuishing precedent). V případě absence precedentu
soudce vytvoří nový precedent mimo jiné na základě vyhledání obdobných
případů např. v jiných státech common law, které pro něj nejsou závazné, ale
jsou přesvědčivé (persuasive),
morálních pravidel právní teorie, zvyklostí, veřejného zájmu, slušnosti a
spravedlnosti (case of first
impression, novel case). V případě zákonů ve státech common law,
představují zákony obecnější ustanovení, které soudce často konkretizuje,
dotváří jejich obsah, hledáním úmyslu zákonodárce, zkoumáním textu, a dále
kontextovým zkoumáním na základě zpráv výborů, jednáním výborů, rozmluv
v Parlamentu, důvodových zpráv legislativních odborů a výkonné moci
apod. Tyto rozhodnutí soudu pak slouží i v případě zákonů jako
precedenty. Zatímco u zákonů je zásadně vyloučena zpětná účinnost (přímá retroaktivita), tzn. upravují
budoucí situace, u soudních rozhodnutí je tomu právě naopak, aplikují se na
situace, které vznikly před tím, než byl rozhodnut jednotlivý případ.
Vzhledem k tomu, že se přikláním k monistickému učení, které pokládá
pojem práva za nedělitelný, předpokládá budoucí soulad všech právního řádů
vnitrostátních i mezinárodního, tedy vznik jediného práva, zajištěného
právními pravidly vylučujícími spor mezi právními normami, lze přistoupit ke
srovnání obou výše uvedených právních soustav. Právo je totiž odvozeno
ze společenských vztahů, jejichž celek je rovněž objektivně nedělitelný,
překračují hranice států. Srovnáním
právních soustav kontinentálního a anglosaského precedenčního práva,
můžeme říci, že stálosti rozhodování je v kontinentálním právu dosaženo vázanosti státních orgánů právními
předpisy, v anglosaském právu stálostí precedentů (stare decisis). Změny rozhodování
státních orgánů v závislosti na změnách společnosti, tj. změnách
ekonomického, politického, sociologického a technologického stavu společnosti
je dosahováno v obou právních soustavách změnou právních předpisů, rozhodováním Ústavních soudů, které
ruší běžné zákony pro rozpor s ústavou či jiným ústavním zákonem,
v precedenčním právu pak odchýlením od precedentu (overruling precedent). Při absenci zákona a precedentu
v precedenčním právu rozhoduje soud novým precedentem (case of first impression, novel case),
při absenci zákona v kontinentálním právu, jmenovitě v českém
právním řádu se použije analogie legis
nebo analogie iuris, jde o
tzv. mezery v právu.
Co se týká případu, kdy
v anglosaském precedenčním právu dochází k odlišení precedentu (distinguishing precedent), je podle
mého názoru právní úprava českého práva nedostatečná. Podle čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb. Ústavy
ČR státní moc slouží všem občanům, tzn. je třeba zkoumat pravdivost
výroku: „Právní předpisy ČR slouží všem občanům.“ Podle mého názoru je tento
výrok pravdivý v současnosti pouze částečně, tj. právní předpisy
částečně slouží všem občanům a částečně nikoliv. Pravdou lze podle mne označit pouze skutečnost a lží to, co není skutečné, přičemž
každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její celistvosti, slovy totiž
nelze skutečnost postihnout jako celek, jinými slovy každý výrok je částečně
pravdivý, částečně se jako skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se
jako skutečnost neděje, tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně
pravdivý výrok, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně děje, a výrok,
který je převážně lživý, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně neděje.
Lze říci, že každý člověk, ať vinný nebo nevinný, ať přítel nebo nepřítel, má
ve svých slovech a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže. Pravda je tedy
relativní, absolutní je však podle mého názoru dobro. Dobro představuje nejkratší cestu k souladu všech a všeho, čím
jdeme delší cestou k tomuto cíli, čím méně se trvale zvětšuje soulad všech a
všeho, tím jde o menší dobro a větší zlo, přičemž podle mého názoru soulad
všech a všeho je nevyhnutelný, podle mého názoru musí dojít k překonání
chaosu a k nastolení souladu všech všeho, podle mne jde o normativní sílu
skutečnosti. Na každém z nás však záleží, kdy se tak stane. Avšak poznání
dobra jako nejkratší cesty k dokonalému souladu všech a všeho je věcí tak
složitou jako je složité poznání celé skutečnosti, celého Bytí, tj.
vševědoucnost, existují pouze určité pravidla, převážně pravdivé ukazatele,
která nám během této cesty naznačují, že jdeme dobře nebo zle. Jestli však
jde o skutečné dobro, tedy nejkratší cestu k souladu všech a všeho, nám ukáže
teprve čas, mnohdy to může trvat desítky či stovky let, příkladem nám může
být období vlády komunismu, které ve světě trvalo více jak 80 let. Tyto
ukazatele dobra, tedy nejkratší cesty k dokonalému souladu všech a všeho, se
pokusil podle mého názoru zachytit rovněž tvůrce právních předpisů
v těchto právních normách, přičemž dobro těchto právních předpisů
vyjádřil český zákonodárce, nikoliv jako soulad všech a všeho, ale podmínku,
že státní moc, tedy i jí vydané právní předpisy slouží všem občanům.
Výrok, že určité právní pravidla obsažená
v současných českých právních normách slouží všem občanům, je tak
pravdivý ze shora uvedených důvodů pouze částečně, jde-li o spravedlivé
(dobré ve shora uvedeném smyslu) pravidlo, pak toto pravidlo převážně slouží
všem občanům, vždy se však najde situace, kdy tomu tak není. Jinými slovy
není pravidlo bez výjimky. V tomto případě anglosaské precedenční právo
přistupuje k odlišení precedentu (distinghuishing
precedent), kontinentální, resp. český zákonodárce by měl však rozhodnout
v souladu s tímto v daném jednotlivém případě nespravedlivým
pravidlem, které zde neslouží všem občanům. Z vlastní zkušenosti
advokáta mohu říci, že se tomu v případě českých soudců povětšinou
neděje, když i čeští soudci se v tomto případě odchylují od právního
pravidla výjimečně nespravedlivého v daném jednotlivém případě.
Navrhuji, aby v případě, okolností
případu zvláštního zřetele hodných ani českých soudce, resp. jiný státní
orgán nebyl vázán pravidlem obsaženým v právním předpise a mohl
rozhodnout v souladu s analogii
legis nebo analogii iuris, tak
jak to umožňuje kontinentální právo v případě mezer v právu.
V tomto případě by však musel tento státní orgán podrobně zdůvodnit,
v čem spočívají okolnosti zvláštního zřetele hodné a způsob použití analogie legis a analogie iuris, aby bylo možno jeho rozhodnutí přezkoumat
v rámci rozhodování o opravných prostředcích. Jinými slovy byl by dán
větší prostor k uvážení
státního orgánu, obdobně anglosaskému precedenčnímu právu.
Literatura: - Teorie státu a práva, Díl I., doc. Dr.Sc. Jiří Boguszak, Orbis,
Praha 1967. - Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S.,
nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994. - Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno 1993. - Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
2006 http://www.e-polis.cz/view.php?id=172&catid=24 - Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy
I./e) Protiprávní, resp. protismluvní jednání
Protiprávní
jednání z objektivního hlediska je podle mého názoru jednotlivé jednání, které zvyšuje
sílu sporů ve společnosti všech. Hlavním
účelem práva, resp. veřejné (společenské) smlouvy je podle mého názoru
totiž soulad všech a všeho. Z tohoto pohledu lze na platné právo
nahlížet z objektivního hlediska, tj., zda-li plní nebo neplní tento
hlavní účel práva a rovněž tak lze vymezit objektivně protiprávní jednání.
Ze shora uvedené definice protiprávního
jednání vyplývá, že protiprávním jednáním nebude svobodná a skutečná soukromá smlouva v otázkách, které se
dotýkají pouze těchto několika mála soukromých osob, protože takováto smlouva
vždy snižuje, nikoliv zvyšuje míru sporů ve společnosti všech, nedochází zde
ke vzniku sporu nýbrž dohody mezi těmito soukromými osobami.
Protiprávní
jednání tak představuje vždy jednání soukromých
osob nebo veřejnosti, resp. lidu v pojetí nauky o společenské smlouvě např.
dle učení Johna Locka (1632-1704), které určuje jednání jiných osob
v rozporu s tím, co by si přáli, resp. co by chtěli, jde tak vždy o
určitou podobu donucení. Avšak i v případě donucení nemusí jít vždy o
shora uvedené protiprávní jednání z objektivního hlediska, donucení tak
může plnit shora uvedený hlavní účel práva, může jít objektivně o právní
donucení. Je tomu tak tehdy, jestliže s tímto jednotlivým donucením
klesá síla sporů ve společnosti všech. Lze tedy říci, že protiprávní jednání
je jednotlivé donucení třetích osob, se kterým se zvyšuje síla sporů ve společnosti všech.
Toto protiprávní donucení se může dít buď
v podobě soukromého jednání jedné či více osob, které je v rozporu
nebo není v souladu s platným právem, resp. jej obchází, nebo se může
jednat o donucení ze strany veřejnosti či platného práva vůči určitým
jedincům nebo menšinám. Vždy pak jde o donucení, se kterým roste síla sporů
ve společnosti všech. Jedná-li se o
soukromé objektivně protiprávní donucení, může jít např. o trestný čin, kdy nebezpečí pro
společnost tohoto jednání musí být zásadně větší než nepatrná, čili musí jít
o jednání, se kterým se objektivně zvyšuje síla sporů ve společnosti
více jako nepatrně. Jedná-li se o
veřejné objektivně protiprávní donucení, může jít o případy, které jsou
sice v souladu s platným právem, avšak jde o donucení vládnoucí
skupiny či jednotlivce vůči jiným jedincům, které zvyšuje sílu sporů ve
společnosti všech. Jedná se zejména o platné právo, které je v rozporu se základními lidskými právy a
svobodami, tak, jak je definují ústavy demokratických států. Jde však dle
mého názoru v současnosti rovněž např. o případ, kdy společnost neplní základní právo na život
např. u bezdomovců, nebo, kdy živé tvory odlišné od člověka považuje
z hlediska práva za věc.
Příčinou
rozdílných představ
o světě jednotlivých lidí, kteří nejsou schopni v současnosti dosáhnout
svobodné a skutečné dohody dle §34 a násl. Občanského zákoníku, je podle mého
názoru především nesoulad potřeb a
hodnot světa, které máme, další příčinou je, že sami neznáme naše skutečné potřeby. Jsou to naše potřeby, které nás
nutí k ovládnutí větší části světa, než v ten který okamžik zrovna
ovládáme. Spor o hodnoty světa, tedy předmět našich potřeb, kterým je
ovládání a využívání živých tvorů i neživé přírody, je touto příčinou. Naše
skutečné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí živí tvorové,
energičtější živí tvorové mají větší
skutečné potřeby, méně energičtí živí tvorové mají nižší skutečné potřeby.
Lze-li uspokojit naše skutečné potřeby současnou skutečnou a svobodnou
dohodou dle §34 a násl. Občanského zákoníku, není důvod, abychom se
nedohodli. Nelze-li tyto potřeby uspokojit, nebo máme-li pomýlenou představu
o těchto našich skutečných potřebách, musí nastoupit místo dohody (smlouvy)
donucení. Toto donucení by však mělo odpovídat naším skutečným potřebám, čili
snižovat celkovou sílu sporů ve společnosti všech, čili směřovat
k budoucí dohodě dle §34 a násl. Občanského zákoníku. Zároveň dle mého
názoru je v podvědomí každého živého tvora potřeba, abychom společně
ovládli veškeré hodnoty světa, abychom byli společně všemocní, nehrozilo nám,
žádné nebezpečí, které bychom nemohli odvrátit. Tento dokonalý stav je možný případně
v budoucnu, v současnosti je však nutné rozdělení hodnot světa
(ekonomických statků) tak, abychom se tomuto stavu co nejvíce přibližovali.
Z tohoto pohledu lze odlišit
společnosti, resp. státy, které jsou či byly založeny především na objektivně
protiprávním jednání jednotlivců nebo veřejnosti a společnosti, resp. státy,
které plní či plnily shora uvedený účel práva-dohodu, tj. trvalé snižovaly
spory ve společnosti všech. Dějiny
člověka resp. jiných bytostí jsou tak dějinami sjednocení, kde si však
neustále konkuruje sjednocení převážně
na základě současné nebo budoucí dohody všech subjektů společnosti resp.
práva (v případě budoucí dohody může jít o současné násilné sjednocení, které
odpovídá skutečným potřebám jedinců, tedy snižující sílu sporů ve společnosti
všech) a proti němu jejich převážně
násilné sjednocení neodpovídající skutečným potřebám živých tvorů provázené
válkami. Převážně násilně sjednocená byla Římská říše kromě Itálie a
Řecka, která se snažila přizpůsobit s rostoucími spory a válkami uvnitř
této společnosti a vně této společnosti rozšiřováním svobod a práv jejich
členů, tedy přeměnou na společnost dohody, toto však nestálo na základě
dohody příslušníků Římské říše ale na jejich převážně násilném sjednocení.
Křesťanské říše středověku jako Svatá říše římské, habsburská monarchie,
Ruská říše či Arabská říše stály na základě částečné dohody založené na
náboženské jednotě katolického náboženství, pravoslaví či islámu a pouze na
částečném násilném sjednocení, proto nedošlo k jejich rozpadu do té míry
jako se rozpadla Římská říše, a byly v nich položeny základy budoucích
národních států. Národní kapitalistické státy stojí na částečném souhlasu
národa a částečném násilí proti nemajetným vrstvám, přesto zde vzhledem
k velké míře souhlasu státních příslušníků i vně těchto států existují
podmínky jejich přeměny v ideální společnost uvedenou výše bez toho, aby
došlo k jejich úplnému rozpadu. U socialistických států zřejmě
převažovalo násilné sjednocení oproti sjednocení na dohodě, proto nemohly
trvale soutěžit s demokratickými kapitalistickými státy.
Ze shora uvedeného pojetí státu a jeho
práva jako veřejné (společenské) smlouvy a řady soukromých smluv plynou
rovněž požadavky, které lze klást na
objektivně právní stát ve shora uvedeném smyslu. Musí jít o stát, který
dává svým obyvatelů prostor, resp. svobodu pro uzavírání jak soukromých
smluv, tak veřejné (společenské) smlouvy. Zároveň by tito obyvatelé měli mít
svobodný přístup k informacím, protože jedině tak se mohou správně
rozhodovat při uzavírání shora uvedených smluv. Zároveň by se nemělo jednat
v případě veřejné (společenské) smlouvy čili platného práva o právo,
které je očividně škodlivé pro společnost, tj., které očividně zvyšuje sílu
sporů ve společnosti, z hlediska některého obyvatele státu, protože to
je dle mého názoru hypotéza, neboli podmínky právní normy, umožňující odpor
dotčeného obyvatele vůči platnému právu. V posledním případě tak jde o
zákonné záruky základních lidských práv a svobod, tj. práva na život a
nejvyšší možnou svobodu, která nezvyšuje celkovou sílu sporů ve společnosti
všech, jejichž odstranění dle mého názoru očividně zvyšuje sílu sporů
ve společnosti z hlediska jednotlivého obyvatele státu.
Vedle obyvatel státu, kteří souhlasí
s veřejnou (společenskou) smlouvou, tedy většinou, určitou podporu
státu, resp. jeho platnému právu vyjadřují rovněž obyvatelé, kteří
s platným právem výslovně nesouhlasí, avšak zároveň jej nepovažují za
očividně škodlivé, tedy nemají důvod se proti němu vzepřít. I tato část
obyvatelstva představuje do jisté míry účastníky shora uvedené veřejné
(společenské) smlouvy, čili platného práva, kteří ji souhlasí, nikoliv však
výslovně, ale mlčky, konkludentně.
Proto stát nesmí činit v platném právu takové zásahy, které by
odstraňovaly základní práva a svobody
občanů, které jsou podmínkou souhlasu této mlčící často většiny obyvatel
státu.
Aby soukromá i veřejná (společenská)
smlouva byla v souladu s objektivní skutečnosti, je nutné
poskytnout jejím účastníkům objektivní
informace. Proto je potřeba zaručit
svobodu sdělovacích prostředků ve státě tak, aby si jeho obyvatelé mohli
z řady různých politických, vědeckých i soukromých názorů vybrat ten,
který nejlépe odpovídá objektivní skutečnosti, je v souladu se všemi,
ale i se vším. Tedy, aby byl splněn hlavní účel práva, tedy soulad všech a
všeho.
Co se týká způsobu vlády, resp. ústavního
platného práva, které shora uvedená většina obyvatel státu schválí
v rámci přijímání veřejné (společenské) smlouvy, resp. platného práva,
tak toto by mělo být ponecháno na vůli těchto obyvatel, může jít jak o demokratický prezidentský nebo parlamentní systém, ale
i o stát autoritativní, diktátorský, konstituční nebo absolutistickou
monarchii, avšak pouze za splnění shora uvedených podmínek,
kterými jsou pravidelné svobodné volby, plnění základních práv a svobod, tj.
právo na život a nejvyšší možná svoboda a svobodný přístup k informacím.
Aby i diktátor si byl vědom povinnosti předstoupit před objektivně
informovaný lid, požádat jej o souhlas, resp. schválení svého jednání a
odpovídat se z něj po případně prohraných volbách.
Proto je i v zájmu demokratických
států vynucovat tyto podmínky
v rámci mezinárodního společenství států, které mohou zajistit, aby
platné právo bylo objektivně právem a nikoliv protiprávním jednáním. Shora
uvedené podmínky jsou zároveň vynucovány lidem, resp. veřejností samotnou,
jde tak o normativní sílu skutečnosti, neboť menšina z dlouhodobého
hlediska nemá sílu ovládat většinu, tržní ekonomika je z dlouhodobého
hlediska hospodářský silnější než státem řízené hospodářství, objektivní
informace nelze trvale potlačit propagandou a stát z dlouhodobého
hlediska ustoupí případně násilnému odporu obyvatel, jejichž nejvyšší možná
základní práva a svobody, která nezvyšují celkovou sílu sporů ve společnosti,
jsou potlačovány.
Literatura: 1.) Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., http://www.e-polis.cz , 2006 3.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 4.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s.
271 a násl. 5.) Budoucnost práva,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 6.) Smlouva a donucení,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz I./f) Budoucnost práva, resp. smlouvy
Stát z hlediska práva
(mezinárodního) představuje společenský, resp. právní vztah vymezený
předmětem, kterým je území, subjekty, kterými jsou občané a právní fikcí
svrchované mocí, kterou se tento právní vztah liší od
soukromoprávních vztahů a která znamená nadřazenost státu nad všemi
právními subjekty (osobami) a nepřímými objekty právních vztahů (věcmi)
na tomto území a nepodřízenost státu jinému suverénovi. Vedle státu
rozeznáváme rovněž právo jako soustavu státem vynutitelných pravidel chování.
Stát i právo pak pojímám jako
společenskou smlouvu, kde stát, popř. mezinárodní společenství představuje
společenskou smlouvu jejich subjektů jako právní, resp. společenský vztah a
právo představuje jejich vynutitelnou společenskou smlouvu jako
právní úkon zakládající, měnící nebo rušící (upravující) tento
společenský vztah.
Pojem
společenské smlouvy se objevuje zejména u politických myslitelů Thomase Hobbese (1588-1679), Johna
Locka (1632-1704) a Jaquese Rousseau (1712-1788), kteří se
zabývali státním zřízením. Ve skutečnosti ztělesňuje jejich
společenskou smlouvu ústavní právo každého státu, předmětem
společenské smlouvy jsou však i jiné společenské vztahy
soukromoprávní i veřejnoprávní povahy.
Společenská smlouva dle T. Hobbese znamená podmanění se a odstup dosud
nezadatelných práv ve prospěch suveréna, tedy jde o přenesení
suverenity, jež spočívala v době přirozeného stavu lidstva
na jednotlivcích na vybranou osobu nebo skupinu osob. Svůj model
společenské smlouvy charakterizuje T. Hobbes jako jakési
prohlášení tohoto druhu: „zmocňuji tohoto člověka nebo tyto osoby a
přenáším na ně své právo vládnout nad sebou za podmínky, že také
ty jim své právo podstoupíš a veškerá jednání budeš autorizovat.“
Když se to stalo, pak se toto množství spojené do jedné osoby
nazývá stát latinsky civitas. Toto je vznik onoho velkého
Leviathana anebo lépe a důstojněji vyjádřeno onoho smrtelného
Boha, jemuž my pod nesmrtelným Bohem děkujeme za mír a naši
ochranu. Ten, kdo tuto nejvyšší moc ztělesňuje, je nazýván
suverénem a má, jak se říká, nejvyšší moc a každý jiný je jeho poddaným.
Toto pojetí společenské smlouvy odráží osvícenský absolutismus.
Společenská
smlouva dle J. Locka znamená ustavení politického tělesa, jimiž je lid sám jako
společenství svobodných a rovných občanů, jejichž základní práva
jsou nezadatelná a jaksi nadsmluvní. Na rozdíl od Hobbese
zůstává lid zdrojem a nositelem suverenity i po uzavření
společenské smlouvy, neodstupuje a dokonce nemůže ani postoupit
svá nezadatelná práva třetí osobě. Jeho lid má právo na odpor
vůči státu, ztratí-li stát jeho důvěru. J. Lock rozlišuje jednak
ustavení společnosti společenskou smlouvou a jednak tvorbu
vládních institucí. Legitimní jsou pouze takové instituce, jež se
opírají o souhlas lidu. Lock hovoří o výkonu moci na základě
mandátu, principu většiny a důvěry lidu a též povinnosti lidu
respektovat závaznost právoplatných rozhodnutí mocenských orgánů.
Toto pojetí společenské smlouvy představuje reprezentativní
demokracii a ústavní stát.
Společenská
smlouva dle J.J.Rousseau představuje právní vládu založenou na úmluvě neboli svobodném
souhlasu. Každý člen společnosti dává svou osobu a všechnu svou
moc jako společný statek pod nejvyšší řízení obecné vůle
(volonté générale). Takto vzniká duševní sdružení jako veřejná
osoba, vzniká lid. Lid je jediným nositelem suverenity. Vůlí
tohoto suveréna, obecnou vůli lze zjistit hlasováním. Míra
svobody společnosti a jednotlivce je pak určena mírou poznání
skutečných zájmů společnosti. Nedokonalé poznání může vést
k omylům a vůle všech (volonté de tous) zůstává jen jakousi
subjektivní představou společnosti nezachycující skutečné zájmy lidu
a odchylující se tím od volonté générale. Pomýlení nejsou
v tomto smyslu svobodně jednajícími lidmi a musí být
k tomu donuceni. A toto donucení neznamená podle Rousseau nic
jiného než, že se donutí k tomu, aby byli svobodni. Rousseau
se staví za koncentraci moci, přímou demokracii a imperativní
mandát. Jeho pojetí společenské smlouvy připomíná marxistické
pojetí státu.
Pojetí práva
jako společenské smlouvy odpovídá rovněž soudobé české
právo, které jej podrobuje požadavkům obdobným stavebním
prvkům právního úkonu. Např. v České republice jde o souhlas subjektů
společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci zákonodárné
(srov. čl.2 odst.1 Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě
její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda poměru vůle
a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního procesu upraveného v
čl. 37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké sněmovny
ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého názoru představuje
obdobu složitého kontraktačního procesu zahrnujícího zejména
návrh zákona a jeho schválení. Nejdůležitější požadavek svobody vůle
proti násilí a výhrůžkám je chráněn čl. 26 Ústavy ČR ale i § 92
trestního zákona o trestním činu rozvracení republiky. Požadavek
týkající se předmětu práva jako společenské smlouvy jmenovitě
jeho možnosti a souladu s dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3
Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc slouží všem občanům.
Požadavek náležitosti projevu vůle vyjadřuje čl. 52 Ústavy
ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení.
Na rozdíl od klasických právních úkonů se však uplatňuje princip
většiny, nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.
Stát
jako právní, resp.
společenský vztah jeho subjektů (osob), tj. občanů a ostatních lidí,
popř. živých organismů odlišných od člověka a věcí (nikoliv v právním
slova smyslu, kterými jsou v současným právem často nelogicky
označovány i živé organismy odlišné od člověka) představuje souhrn především soukromoprávních vztahů,
tedy společenských vztahů, kde se uplatňuje skutečná a svobodná
dohoda a rovnost právních subjektů. Zároveň však představuje souhrn veřejnoprávních vztahů, kde se
uplatňuje podřízenost právních subjektů a státní donucení.
V současném státě tak existuje podle mého názoru velké
množství těchto veřejnoprávních vztahů, které chybně vytlačují soukromoprávní vztahy a stát tak
stojí v opozici proti pojetí státu jako společenské smlouvy
v soukromoprávním smyslu založené na rovnosti subjektů (osob) a
jejich skutečné a svobodné dohodě.
Pojetí státu
a práva jako společenské smlouvy ztělesňuje především tzv. přímá demokracie
představovaná
komplexními právními instituty (tj. soubory právních norem příznačných pro
jedno nebo více právních odvětví), kdy lid vykonává moc přímo. V současné
státnosti se přímá demokracie neuplatňuje jako výlučná forma, vždy jako
součást reprezentativní (zastupitelské) demokracie. Za ústavní formy přímé
demokracie se považují: 1.) lidové
veto (čl. 75 Italské ústavy), jež dovoluje lidu vyjádřit se po přijetí
zákona parlamentem, 2.) odvolání poslance jako výraz imperativního mandátu, 3.) lidová
iniciativa umožňující lidu navrhnout či odmítnout ústavní či právní úpravu,
vyjádřit konstitutivní názor (čl. 120 a 121 Švýcarské ústavy), 4.) referendum jako konzultace voličů o
otázce nebo o návrhu textu, eventuálně přímo rozhodnutí ve věci.
Zvláštní místo v systému ústavní demokracie
má referendum. Z hlediska jeho zasazení v konkrétní formě vlády se odlišuje
referendum: 1.) vyhlašované výkonnou
mocí (vládou nebo prezidentem řízené referendum), kdy má exekutiva
možnost rozhodnout, zda se referendum bude konat, určuje dobu, předmět a
formulaci návrhu, 2.) referendum ex
constitutione (vyžadované ústavou), kdy je třeba referendum použít v
případě některých závažných změn ústavní nebo právní úpravy, nejvyšší ústavní
orgány mají přitom možnost určit, kdy se bude referendum konat, 3.) referenda iniciovaná peticemi občanů, kdy iniciativa k vypsání
referenda je na vůli občanů a záleží na dosaženém počtu podpisů pod peticemi.
Česká
republika zažila
už řadu legislativních snah o uzákonění obecného referenda,
ustanovení o referendu bylo obsaženo v § 46 Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920.
Podle tohoto ustanovení zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh
zákona, vláda měla právo se usnést, aby hlasováním lidu bylo
rozhodnuto, má-li se vládní návrh stát zákonem. Hlavním smyslem toho
bylo, aby referendum plnilo rozhodčí funkci mezi oběma komorami
parlamentu, neboť jak poslanecká sněmovna, tak i senát mohl
způsobit zamítnutí návrhu zákona. Prováděcí zákon nebyl nikdy vydán,
referendum bylo tedy stejně prázdným pojmem, jakým zůstalo dodnes.
Přitom v článku 21 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod,
kterou přijalo Federální shromáždění 11. ledna 1990 jako ústavní
zákon se stanoví, že občané mají právo podílet se na správě
veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
Podobné ustanovení je obsaženo v článku
25 písmeno a) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, který je na území České republiky obecně závazný.
V českém státoprávním zřízení je v
současnosti plně uplatněna pouze druhá z obou citovaných forem
účasti občanů na řízení státu, tj. zastupitelská (reprezentativní)
demokracie. Pokud jde o první formu, tj. přímou demokracii, je
zatím obecně zakotvena jen v souvislosti s rozhodováním o
věcech místní samosprávy, a to v článku 86 odstavec 3 ústavy a v úpravě
místního referenda v zákoně o
obcích a zákoně o hl. městě Praze. Postup při provádění místního referenda je
upraven v zákoně o místním referendu. Speciální zákon o referendu o
vstupu České republiky do Evropské unie se počítat nedá, neboť to
nebyla obecná právní úprava, ale účelový zákon „na jedno použití“.
V Evropě však existuje jen málo
států, jejichž právní řád neobsahuje žádnou úpravu referenda. Referendum v té či oné podobě a rozsahu
je upraveno v ústavním právu řady států, mimo jiné vedle Švýcarska v Rakousku, Francii,
Itálii, Japonsku, Dánsku, Švédsku, Španělsku, Německu, Maďarsku a
bylo použito i ve Velké Británii. Rozhlédneme-li se po světě,
nenalezneme jedinou vyspělou demokracii, která by neměla ústavní
princip přímé demokracie jako komplementární součást svého ústavního
systému.
Podle čl. čl. 2 odst. 3 zák. č.
1/1993 Sb. Ústavy ČR státní moc slouží všem občanům, tzn. dle českého
právního řádu je rovněž hlavním účelem práva sloužit všem občanů. Vzhledem k
tomu, že se přikláním k monistickému
učení, které pokládá pojem práva za nedělitelný, předpokládá
budoucí soulad všech právních řádů vnitrostátních i mezinárodního, tedy
vznik jediného práva, zajištěného právními pravidly vylučujícími
spor mezi právními normami, myslím si, že hlavním účelem tohoto jediného
práva má být soulad všech a všeho, tedy dobro pro všechny jeho adresáty
(subjekty práva, osoby).
Podle mého názoru dobro jako soulad všech a
všeho znamená, že v budoucnu nebude docházet k vzájemným srážkám
jedinců a věcí, vše bude řešeno skutečnou a svobodnou dohodou
všech živých bytostí, jakýmsi stálým (permanentním) referendem, kde
se dohodnou všechny živé bytosti, kterých se týká daná otázka v
jejich životě a podle této dohody pak budou tyto živé bytosti
jednat. Tato skutečná a svobodná dohoda bude postavena na úplné
znalosti živé a neživé přírody dotčenými živými bytostmi, půjde
tudíž o soulad všech ale i všeho. Toto neustálé referendum pak bude v
budoucnu umožněno dokonalou sdělovací technikou. Z tohoto hlediska vidím budoucnost práva v rozvoji
sdělovací techniky, která umožní neustálou co nejširší komunikaci
(permanentní referendum) všech daným případem dotčených jedinců a nikoliv
v omezování či neuznávání referenda českými politiky, jak se dnes často
děje. Rozvojem sdělovací techniky tak bude umožněno široké uplatnění
právního institutu referenda v ústavním systému všech států, a to zejména
díky rozvoji možnosti nízko-nákladové identifikace voličů elektronickými
prostředky a rovněž díku možnosti neustálého vzniku a obnovování jejich
dohody těmito elektronickými prostředky s velmi nízkými náklady. Tato
referenda tak budou moci mezi dotčenými subjekty práva probíhat neustále,
permanentně a to s velmi nízkými náklady. Současně dojde dle mého názoru k
rozšíření smluvní volnosti právních subjektů, tedy dispositivnosti právních
norem. Toto neustálé referendum (obnovování dohody) dotčených osob zároveň
umožní řešení společenských problémů už v době jejich vzniku, nebude docházet
k jejich potlačování a růstu sporů.
Soulad všech
a všeho bez vzájemných srážek jako hlavní účel práva je tak skutečně ideálem,
jakýmsi přirozeným právem, kterému by jsme se však měli všichni svým jednáním ve
skutečnosti (v reálu) ze všech sil neustále co možná nejvíce přibližovat. Na
okraj této otázky je možno zmínit, že podle mého názoru větší stupeň
souladu všech živých bytostí, tedy větší míra shora uvedené dohody ve
společnosti všech živých bytostí, zároveň podle mého názoru podmiňuje
větší stupeň poznání a ovládnutí živé a neživé přírody, tedy větší
soulad všech a zároveň všeho.
Literatura: 1.) Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., www.e-polis.cz , 2006 3.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy 4.) KLOKOČKA, V.: Ústavní systémy Evropských států.
Praha, Linde, 1996. s. 30 a násl.. 5.) STORIG, H.J.: Malé dějiny filosofie. Praha, Zvon, 1991. s.
271 a násl. 6.) Klíma, K.: Ústavní právo, Praha, VICTORIA PUBLISHING, a.s., 1995 7.) Je budoucnost demokracie v referendech?, Štěpan Kotrba, Britské
listy, 2004, http://www.blisty.cz/2004/5/14/art18121.html 8.) Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno
1993 I./g) Přirozené a
spravedlivé právo, resp. smlouva
Otázku, co je právo potažmo, co by mělo
být, odpovídá v právní vědě filosofie práva. Podle
odpovědi na tuto obecnou právní otázku je možno rozlišovat základní filosofické
přístupy. Právo
jako spravedlnost pojímá přirozenoprávní přístup, právo jako soubor právních
norem přístup pozitivistický, právo jako zvyklosti historická škola a právo
jako vyrovnávání soupeřících zájmů přístup sociologický.
Filozofie přirozenoprávní
je nejstarší
filozofie práva západní civilizace. Její kořeny sahají do starého Řecka a
náleží k ní řada představitelů v průběhu dějin. Mezi jinými to jsou
řecký filozof Aristoteles (384-322 p.n.l.), velký středověký teolog a filozof
Sv. Tomáš Akvinský (1224-1274), zakladatel mezinárodního
práva Hugo Grotius (1583-1645) a politický filozof, který
přímo ovlivnil koncepci vlády v čase americké revoluce, John
Locke (1632-1704). Dále to jsou současní představitelé
přirozenoprávní školy.
Představitelé přirozenoprávní filozofie
věří v koncepci vyššího práva nebo práva, které je nad lidským právem.
Pramenem tohoto vyššího práva je střídavě Bůh, lidský rozum nebo lidská
přirozenost. Toto přirozené právo je nezměnitelné a všeobecně závazné pro
všechny osoby ve všech dobách. Tato škola nalezla své uplatnění
v institutech základních lidských práv a svobod. Kritikové tohoto
přístupu odmítají existenci všeobecně závazných ideálů, které se nemění.
Podle nich takové východisko činí právo nepružné, nezpůsobilé přizpůsobovat
se měnící se společnosti. Dále odmítají možnost zjištění těchto ideálů, které
pokládají za nikoliv samozřejmé.
Filosofie pozitivněprávní
je relativně novou
filozofií práva, předloženou poprvé Angličanem Johnem Austinem
(1790-1859). Mezi jeho další nejvýznamnější představitele lze
zařadit zakladatele normativismu Rakušana Hanse Kelsena (1881-1973).
Tento přístup je v současné filozofii práva pokládán za převládající.
Austin oddělil pozitivní právo od jiných
„druhů práva“, jako je božské právo a morální pravidla. Pozitivním právem
Austin mínil souhrn pravidel stanovených politickým suverénem. Jde o právo
lidí pro lidi, nikoliv Boží pro lidi. Pozitivní právo se týká práva jaké je,
nikoliv jaké by mělo být. Jako příkazy suveréna pozitivní právo poskytuje
sankce proti jeho porušení. Tato filozofie je kritizována pro své ostré
rozlišení práva a morálky. Ve skutečnosti morálka často utváří právo. Dále je
kritizována pro popření univerzality některých norem, pozitivně právní
přístup neumožňuje čelit právu diktátorskému nebo totalitnímu.
Historicko-právní škola
vychází
z dialektické filozofie Hegelovy podle, které je pravda
vývojový proces (jako protiklad jejího zjištění jednou pro vždy) a stejně tak
právo představuje vývojový proces. Právo podle historické školy je postaveno
na vršení zvyklostí určitých lidí a kultury. Stejně jako jazyk, umění a hudba
jsou výsledky určitých národních zvyklostí, tak je tomu i v případě
práva. K řádnému pochopení práva je třeba podniknout historický výzkum,
vycházející z vývoje národních zvyklostí a přístupů. Čelným
představitelem této školy byl Němec Karl von Savigny (1779-1861).
Historicko-právní škola byla ceněna pro její příspěvek v historických
výzkumech práva a kritizována pro svou poplatnost jedné filozofické škole a nacionalismu
zdůrazňující národní zvyklosti a jedinečnost národních dějin.
Sociologický přístup
je představován mezi
jinými v angloamerické právní oblasti např. Američanem Roscoe
Poundem (1870-1964) a v oblasti kontinentálního práva Němcem
Maxem Weberem (1864-1920) a jeho sociologií práva. Sociolog Pound
nahlíží na právo jako na pokus o vyvážení soupeřících společenských zájmů -
tj. různých nároků a přání lidské bytosti buď jako jednotlivce nebo jako
skupiny. Tento přístup se zabývá skutečnými společenskými dopady právních
institutů a klade důraz na společenský zájem, kterému zákon slouží více než
na jeho sankce. Běžně užívané techniky jsou statistiky a výzkumy veřejného
mínění.
Sociologický přístup bývá ceněn pro jasné
vyčlenění různých společenských zájmů, které se musí právo pokusit vyvažovat.
Kritika směřuje proti náchylnosti k pragmatismu, co se týká praktické
užitečnosti práva, proti hledisku normativity nebo dosahování určitých
ideálů. Například, jestliže výzkum určí, že velká většina dětí je nevděčná,
je otázkou, zda legislativa má v souladu s obecným proudem zrušit
vyživovací povinnost potomků nebo naopak vynucovat tuto povinnost proti
proudu. Sociologie tak dodává informace, které zákonodárce zvažuje a na
základě, kterých se rozhoduje.
Podle mého názoru cílem ideálního, resp. přirozeného práva
stejně jako ideálního státu jako společenského potažmo právního vztahu má být
přiblížit se soukromému právu tedy právu, kde výlučnou roli hraje dohoda
rovných subjektů. Ideální, resp. přirozené právo se tak dle mého názoru
shoduje společenskou smlouvou jako soukromoprávním institutem,
který předpokládá vyřešení všech společenských vztahů v ideální
společnosti na základě svobodné a skutečné dohody všech zúčastněných právních
subjektů. Takováto jednotná a svobodná vůle ve skutečném státě však
představuje nedostižný ideál, jemuž se můžeme pouze přiblížit ve spravedlivém
právu.
Předpoklady dosažení tohoto přirozeného, resp. ideálního práva
jsou podle mne následující:
1.) Svobodná a skutečná dohoda všech subjektů práva,
jen tak je trvale udržitelná a není ohrožena protiprávním jednáním jako jsou
krádež, vražda apod. 2.) Subjekty této dohody musí být všechny živé organismy,
protože pak by se nejednalo o trvale udržitelnou moc z důvodu odporu
těchto nesouhlasících organismů. 3.) Všemocnost všech živých organismů jednajících ve
vzájemné dohodě, protože jedině tak bude tato moc maximální a
trvale udržitelná neohrožená mocí s touto dohodou nesouhlasících
organismů a hmotnými jevy. Všemocnost zároveň znamená úplné poznání a
ovládnutí přírody.
Toto je ideál přirozeného práva, kterému se snažíme ve skutečné společnosti pouze
přiblížit. Skutečná společnost, resp. stát jsou však tomuto ideálu velmi
vzdálené, proto proveditelným ideálem
v určitém čase není přirozené právo, ale pouze právo spravedlivé
jako maximální trvale udržitelné přiblížení se přirozenému právu
tak, jak jsem jej uvedl shora. Toto pojetí spravedlivého práva vychází
z pojetí hmotného světa jako přechodné fáze nesouvislého světa jedinců a
věcí oproti souvislému světu, tj. souladu všech a všeho, po nastolení
přirozeného práva, který představuje souvislou jednotu osob a věcí zřejmě
s jediným vědomím právnické osoby, kterému je třeba se
postupně přiblížit a tím nastolit přirozené právo.
Jakým způsobem je třeba se přibližovat
přirozenému právu ve spravedlivém
platném právu. Toto spravedlivé platné právo musí vycházet
z charakteru přirozeného práva jako budoucí smlouvy všech v souladu se
vším, musí tedy v prvé řadě odpovídat svobodné a skutečné vůli každého živého
tvora, tzn. je třeba dát jednoznačně přednost
soukromému právu založeném na svobodné a skutečné vůli každého živého tvora a
jeho dohodě s ostatními živými tvory. Většina k právním úkonům
způsobilých živých tvorů by měla přistupovat k spravedlivému právnímu
(státnímu) donucení jiných živých tvorů pouze v případě, že jejich jednání
považuje tato většina za převážně pravděpodobně škodlivé pro společnost
všech, která má být v souladu se vším. Zde jde o spravedlivé právní donucení ze strany většiny k právním úkonům způsobilých živých tvorů, která má podle
mého názoru přirozené právo přiměřeným způsobem nutit jiné živé tvory k jednání z jejich pohledu převážně
pravděpodobně prospěšnému pro společnost a sankcionovat jednání z jejich
pohledu převážně pravděpodobně škodlivé pro společnost, při nemožnosti
dosáhnutí téhož svobodnou a skutečnou dohodou ve smyslu soukromého práva. Pro
společnost převážně pravděpodobně škodlivé platné právo či jednání soukromého
subjektu převážně pravděpodobně zvětšuje
rozpory s obsahem níže popsaného přirozeného práva, převážně
pravděpodobně prospěšné jednání pro společnost převážně pravděpodobně
tyto rozpory snižuje či zmírňuje.
Vedle spravedlivého práva, které je v
ideálním případě shodné s platným právem, existuje rovněž faktické (nikoliv spravedlivé právní)
donucení živých tvorů, zejména při uzavírání smluv, které by však mělo
být v souladu s tímto spravedlivým platným právem. V případě tohoto
faktického donucení, které je ponecháno spravedlivým platným právem na
skutečné a svobodné vůli živých tvorů, tak by tyto subjekty měly avšak nemusí
(jedná se o morální pravidlo)
jednat tak, aby převážně
pravděpodobně dle jednotlivce nedošlo ke zvětšení rozporů s obsahem níže
popsaného přirozeného práva.
Není-li živý
tvor schopen posoudit, jestli očividně nebo převážně pravděpodobně se
přibližuje nebo vzdaluje poznatelnému obsahu přirozeného práva uvedenému
níže, má přirozené právo jednat podle své svobodné a skutečné vůle, tedy
podle své přirozenosti.
Proto ani nespravedlivá veřejná smlouva
čili nespravedlivé platné právo,
kde se uplatní princip většiny, nemůže
ospravedlnit nespravedlivé donucení očividně škodlivé pro společnost z hlediska jednotlivce, tedy očividný
růst sporů, srážek ve společnosti spojený s každým takovým jednotlivým
donucením, které musí být v případě podstatné míry této nespravedlnosti
napraveno právní cestou, tedy veřejnou smlouvou menšiny a většiny, a
v případě nemožnosti právní cesty i mimoprávními prostředky.
Podstatnost míry v případě zásahu právními či mimoprávními prostředky
odůvodňuje, že podle mého názoru v případě nepodstatného nebezpečí, postačí
normativní síla zákonitého vývoje skutečnosti k odstranění tohoto
nepodstatného nebezpečí. Rozpor se skutečností totiž dříve nebo později
přinutí účastníka, aby opustil názor očividně škodlivý pro společnost, jak
byl popsán výše. Spravedlivé donucení vycházející z vůle jedince nebo malé
skupiny osob ve společnosti všech by se však mělo omezit na případy práva,
resp. jednání z jejich hlediska očividně škodlivého nebo prospěšného pro
společnost.
V případě shora uvedeného použití
prostředků spravedlivého donucení
ze strany jednotlivce, soukromé skupiny nebo státu ve společnosti všech při
očividně škodlivém právu nebo při nedokonalosti práva jako vynutitelné veřejné
(společenské) smlouvy, která vyžaduje vynutitelnost, např. v případě
mezinárodního práva v současné době nebo v případě právního donucení
soukromých osob má jít o přiměřené
donucení, tj. uplatní se zásady známé z vnitrostátního práva jako zásady
subsidiarity a proporcionality v případě krajní nouze a nutné obrany. Při
krajní nouzi a nutné obraně platí, že lze násilím odvrátit toto nebezpečí,
pokud hrozí bezprostředně, nelze odvrátit jinak a následek tohoto jednání
není očividně škodlivější než následek, který hrozil z tohoto
nebezpečí. V případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků ze
strany soukromých osob při selhání platného práva tyto zásady platí rovněž s
tím rozdílem, že nebezpečí nemusí hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené
nebezpečí, které nelze odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení
nebezpečí při krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva je
vždy možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc složky státní moci,
které mají povinnost a moc účinně zasáhnout. V případě selhání práva však
tato povinnost a moc účinně zasáhnout není dána, buď z důvodu nedokonalosti
práva jako v případě mezinárodního práva veřejného, kde ještě nedošlo ke
konstituování mezinárodního svrchovaného státu resp. federace příp.
konfederace, nebo v případě nespravedlivého státního zřízení, resp.
práva, které je očividně škodlivé pro společnost. Zásada neškodlivého
výsledku je sporná a zřejmá až po dokonání použití donucovacích prostředků,
proto je třeba další zásady, která nám pomůže posoudit splnění zásady
neškodlivého výsledku při použití donucovacích prostředků před a v
průběhu použití donucovacích prostředků. Tímto dalším pravidlem je
zásada, že při použitém donucení nesmí růst rozpory s níže popsaným
přirozeným, ideálním právem, musí jít o mírnění těchto rozporů, o přiblížení
se tomuto právu nikoliv o vzdálení se níže uvedeném přirozenému, ideálnímu
právu.
Co se týká v současnosti poznatelného obsahu přirozeného práva jako
budoucí skutečné a svobodné smlouvy všech ve smyslu soukromého práva
v souladu se vším, kterému se ve spravedlivém platném právu a jednání
máme snažit co nejvíce přiblížit neustálým snižováním srážek, sporů ve
společnosti všech živých tvorů a všeho, tak tento v současnosti poznatelný
obsah přirozeného práva lze podle mého názoru popsat tak, aby nešlo o očividně škodlivé jednání pro společnost z hlediska
žádného živého tvora a zároveň tak, aby byly plněny povinnosti obsahujících
očividně prospěšné jednání pro společnost z hlediska každého živého tvora,
jinak ať si každý dělá, co chce.
Zbývá stanovit, co rozumím pro společnost
očividně prospěšným a škodlivým jednáním ze strany každého jednotlivého
živého tvora. Toto očividně prospěšné a očividně škodlivé jednání
v rámci přirozeného, ideálního práva musí vycházet z dotazu na každého jednotlivého živého tvora na jeho skutečné
požadavky, od kterých není ochoten v žádném případě ustoupit, vůči výše
uvedeným předpokladům přirozeného práva jako svobodné a skutečné dohodě všech
ve smyslu soukromého práva o všem. Tyto požadavky lze rovněž vymezit jako
jeho požadavky, které klade na z hlediska všech ideální svět,
resp. právo, co v něm bezpodmínečně musí být a co v něm
bezpodmínečně nesmí být. Přesnější vymezení těchto požadavků plynoucích
z odpovědí jednotlivých živých tvorů v rámci smluvní procesu
utváření výše uvedeného přirozeného, ideálního práva a jejich shrnutím do
právních vět dostaneme obsah přirozeného práva. U jednotlivých živých tvorů,
kteří nebudou schopni tuto otázku pochopit či zodpovědět, je třeba vycházet
z jejich hypotetické odpovědi vyjádřený jejich způsobilými zástupci.
Má odpověď na otázku, co bezpodmínečně
požaduji od přirozeného práva, resp. z hlediska všech ideální
společnosti, zní: Bezpodmínečně nechci,
aby zbytečně trpěli živí tvorové, kteří trpět nechtějí. Bezpodmínečně nechci, aby postupně žádný člověk,
živočich, rostlina, houba či jiný živý tvor nebyli zbytečně vážně ohrožení
postupně na životě a zdraví. Bezpodmínečně chci, aby pomocí vědy a genetického kódu byly zpětně bez zbytečného prodlení
oživeni všichni živí tvorové, kteří chtějí žít a umřou, nebo aby tito
neumírali. Bezpodmínečně chci, aby byly co nejvíce uspokojeny potřeby všech živých tvorů (které
podle mého názoru závisí na jejich energičnosti, viz níže uvedené texty v
rámci literatury) se svobodným a
skutečným souhlasem dotčených jedinců. Bezpodmínečně chci, aby můj životní partner byl se mnou živý,
bude-li si to přát on, a věrný na věky. Další bezpodmínečné požadavky,
které spolu s mými by měli určit obsah příkazů přirozeného
ideálního práva, kterému se ve spravedlivém platném právu a jednání máme
snažit, co nejvíce přiblížit, by měl plynout z anonymního sociologického průzkumu s anketní otázkou
pro všechny lidi, co jednotliví lidé bezpodmínečně chtějí jako
obsah přirozeného, ideálního práva z hlediska všech ideální
společnosti.
K výše uvedenému je třeba připojit, že
cílem jakéhokoliv jednání jakéhokoliv živého tvora ve společnosti všech ve
vztahu ke všemu má být trvale snížit
vzájemné srážky, a to až k nastolení skutečnosti téměř bez srážek v podobě
smlouvy všech o všem, tedy shora uvedeného přirozeného, ideálního práva či
z hlediska všech ideální společnosti. Tam, kde není možné dosáhnout
této svobodné a skutečné dohody všech dotčených živých tvorů ve smyslu
soukromého práva, nastupuje spravedlivé
právní ale i jiné donucení k této dohodě v podobě shora uvedených srážek,
a to někdy ze strany dotčených živých tvorů, avšak vždy ze strany neživé
skutečnosti (lze hovořit o normativní
síle skutečnosti nebo Boží prozřetelnosti, jak to komu lépe vyhovuje).
Avšak předběžné poznání výsledku
shora uvedeného spravedlivého donucení, popř. je představujících srážek je
vždy nejisté, protože podle
pravidla, že vše souvisí se vším, bychom museli znát všechny objektivní a
subjektivní podmínky skutečnosti čili bychom museli být vševědoucí. Proto lze
hovořit pouze o převážně pravděpodobném výsledku v případě spravedlivého
práva či faktického donucení a o očividném výsledku v případě v současnosti
poznatelného obsahu přirozeného práva, jak to činím výše.
Pojetí práva jako společenské smlouvy podle
mého názoru představuje zároveň syntézu výše uvedených právně-filosofických
přístupů. Obdobně jako v přirozenoprávní filosofii je možno zachovat
dualitu přirozeného a pozitivního, resp. platného práva. V souladu
s pozitivněprávní filosofií se omezuje smluvní vymezení práva na pojmy a
jevy z oblasti pozitivního, resp. platného práva. Dále podobně jako
historická škola je třeba chápat společenskou smlouvu pomocí historického
výkladu, neboť současné znění společenské smlouvy je pravidelně výsledkem
změn znění předchozích. Co se týká sociologického přístupu, představuje
společenská smlouva již pojmově společenský jev, předmětem sociologického
zkoumání pak může být zejména výše uvedený obsah přirozeného, ideálního práva
i další skutečnosti. Je však třeba poznamenat, že sociologický přístup
přesahuje hranice právní vědy a představuje otázky příbuzného vědního oboru.
Literatura: Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S.,
nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
www.e-polis.cz , 2006 Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz Filosofie ekonomického prava, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz Spravedlivá válka
(bellum iustum), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz
II./a) Filosofie ekonomického práva Podle mého názoru
cílem ideálního státu, resp. ideálního či přirozeného práva jako
společenského potažmo právního vztahu má být přiblížit se soukromému
právu tedy právu, kde výlučnou roli hraje dohoda rovných
subjektů. Ideální stát se tak dle
mého názoru shoduje společenskou
smlouvou jako soukromoprávním institutem, který předpokládá vyřešení
všech společenských vztahů v ideální společnosti na základě svobodné a
skutečné dohody všech zúčastněných právních subjektů. Takováto jednotná
a svobodná vůle ve skutečném státě však představuje nedostižný ideál,
jemuž se můžeme ve skutečnosti pouze přiblížit. Předpoklady dosažení
tohoto ideálního státu, resp. přirozeného práva jsou podle mne
následující: Svobodná a skutečná
dohoda všech subjektů, jen tak je trvale udržitelná a není ohrožena
protiprávním jednáním, jako jsou krádež, vražda apod. Subjekty této dohody musí být všechny živé organismy (dále též
jedinci), protože pak by se nejednalo o trvale udržitelnou moc
z důvodu odporu těchto nesouhlasících jedinců. Všemocnost všech jedinců jednajících ve vzájemné dohodě,
protože jedině tak bude tato moc maximální a trvale udržitelná
neohrožená mocí s touto dohodou nesouhlasících jedinců a hmotnými jevy,
což znamená úplné poznání a ovládnutí
přírody.
Z hlediska co největšího
přiblížení se shora uvedeného ideálnímu státu lze podle mého názoru vyjádřit následující ekonomická maxima, která by měla platit v právních vztazích
vznikajících v ekonomice společnosti. Tyto maxima stojí v současné
společnosti proti sobě, jsou za současného stavu jakoby současně nesplnitelná
a cílem společnosti je podle mého názoru, co největší přiblížení se splnění
těchto ekonomických maxim.
Ekonomická maxima:
1.) Společnost by měla zaručit, aby majetek všech jedinců
odpovídal jejich skutečným potřebám.
Příčinou rozdílných
představ o světě jedinců, kteří nejsou schopni
v současnosti dosáhnout shora uvedené skutečné a svobodné dohody
je podle mého názoru především nesoulad potřeb a hodnot světa,
které máme, další příčinou je, že sami neznáme naše skutečné
potřeby. Jsou to naše potřeby, které nás nutí k ovládnutí
větší části světa, než v ten který okamžik zrovna ovládáme.
Spor o hodnoty světa, tedy předmět našich potřeb, kterým je ovládání a
využívání živých tvorů i neživé přírody, je touto příčinou. Naše
skutečné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí živí
tvorové, energičtější živí tvorové mají větší skutečné potřeby, méně
energičtí živí tvorové mají nižší skutečné potřeby. Energičtí jedinci s většími
potřebami jsou pak těmito potřebami nuceni nabývat majetek, a to zákonnými a
nemohou-li toho dosáhnout i nezákonnými způsoby. Proto společnost, která
neumožní těmto energickým jedincům s velkými potřebami nabýt majetek, se
zmítá v různých podobách krádeže majetku, sporech a válkách, z čehož plyne
požadavek shora uvedeného prvého ekonomického maxima.
Ze shora uvedeného prvého
ekonomického maxima, pak plynou další ekonomické a právní požadavky. Jedná se
zejména o požadavek svěření cizího majetku těmto energickým jedincům,
jestliže dosahují největšího zisku díky své shora zmíněné velké energii a
z ní plynoucích velkých potřeb. Toto se děje formou jejich manažerského
postavení v různých právnických osobách hospodařících s cizím majetkem. Dále
se jedná např. o svobodný trh, který umožňuje těmto energickým jedincům
svobodně uzavírat smlouvy a zákonným způsobem nabývat majetek.
Důležitým požadavkem plynoucím
z výše uvedeného ekonomického maxima je pak, aby jedinec, který má dostatečně
velkou energii a z ní plynoucí velké potřeby, byl společností nasměrován k
činnostem, které přináší co největší prospěch celé společnosti a nikoliv
pouze tomuto jedinci, jako je tomu v případech různých podob zmocnění se
cizího majetku bez plnohodnotné náhrady (např. různé podoby krádeže majetku).
K získání správného směřování energických jedinců ve společnosti je nutný, co
nejširší přístup ke vzdělání a pojištění jedinců v případě jejich
neschopnosti hradit případné náklady svého vzdělání po jeho ukončení. V úvahu
přichází rovněž rozlišení nabízených stupňů vzdělání podle náročnosti, kdy by
se každý jedinec mohl rozhodnout pro vzdělání odpovídající jeho schopnostem.
Dalším důležitým požadavkem
plynoucím z výše uvedeného ekonomického maxima jsou majetkové transfery za
účelem očividného zmírnění společenských rozporů plynoucích z toho, že
jedinec (zejména mladý, starý či postižený), který nebyl sám schopen a
společností mu nebylo umožněno dosahování osobního zákonného (tj. ve prospěch
svůj a zároveň celé společnosti) zisku, který by odpovídal jeho energii,
resp. z ní vyplývajícím potřebám, by měl obdržet od společnosti jakési
výkupné, které ho a společnost uchrání od jeho protiprávního jednání, a
odškodní ho za to, že mu nebylo společností umožněno nalézt své místo ve společnosti,
které by mu umožnilo přeměnit svou energii na osobní zákonný (tj. ve prospěch
svůj a zároveň celé společnosti) zisk. Tato očividnost mírnění rozporů ve
společnosti majetkovými transfery bez plnohodnotné náhrady může mít podobu
sociálních dávek schválených většinou členů dotčené veřejnoprávní osoby nebo
darování či dědění, kdy zejména soukromý převodce majetku vidí velké
neuspokojené potřeby a nevyužitou energii jedince, který si nenašel ve
společnosti zatím své místo a jejich nenaplnění ohrožuje jeho i celou
společnost. S tím souvisí rovněž požadavek, aby tresty pro energické jedince,
které jejich velké a zákonně nenaplnitelné potřeby přinutí k protiprávnímu
jednání, vycházely ze zásady náhrady škody, tj. nahrazení zmenšeného majetku
a ušlého zisku, avšak se započtením shora uvedeného výkupného.
Se shora uvedeným výkupným
souvisí kategorie mezní užitečnosti z nauky obecné ekonomie, která odůvodňuje
nutnost této sociální dávky tím, že s poskytnutím jedné peněžní jednotky
vzroste uspokojení potřeb jedince s velkými neuspokojenými potřebami více než
jedince s nízkými neuspokojenými potřebami. Přičemž za jedince s velkými
neuspokojenými potřebami se obvykle považují sociálně slabí jako adresáti
těchto sociálních dávek. Zároveň přiblížení se dosažení svobodné a skutečné
dohody v ideální společnosti všech jedinců předpokládá, aby mezní užitečnost
při poskytnutí jedné koruny sociální dávky byla větší než při jejím
vynaložení jakýmkoliv jiným způsobem tedy, aby s každou vynaloženou peněžní
jednotkou rostlo co možná nejvíce uspokojení potřeb ve společnosti všech
jedinců.
2.) Společnost by měla zaručit nedotknutelnost majetku, jak ze
strany státu, tak ze strany ostatních soukromých osob.
Toto ekonomické maximum je
v současnosti jakoby v rozporu s výše uvedeným ekonomickým maximem
ad.1.) a rovněž s níže uvedenými ekonomickými maximy. Příkladem
současného rozporu jsou jak různé majetkové transfery bez plnohodnotné
náhrady vynucované státem, tak i ze strany soukromých osob jako různé podoby
krádeže majetku (viz ad.1.)). Stát by měl podle mého názoru vynucovat
rovnoměrné majetkové transfery bez plnohodnotné náhrady na obranu
nedotknutelnosti majetku ze zde uvedeného pohledu ale i obranu dalších hodnot
jedinců, jako jsou život, zdraví, čest, důstojnost či životní prostředí. Dále
by měl stát vynucovat rovnoměrné majetkové transfery na další činnosti,
které vyplývají z tohoto článku a vyžadované zde od státu, zde má zejména na
mysli sociální dávky plynoucí z potřeby mezilidské solidarity, tj. shora
zmíněné výkupné (viz ad.1.)) a životní minimum, dávky na zdravotní péči ve
zde uvedené míře a na vzdělání. Ze shora uvedeného ekonomického maxima plyne,
rovněž požadavek, že stát by měl vynucovat povinné pojištění nákladných a
podstatně riskantních činností.
3. Společnost by měla nutit každého jedince k co nejvyšší osobně
ziskové a zároveň společensky prospěšné práci, v ideální společnosti
především působení co možná nejméně smrti a bolesti každým dokonalým jedincem.
Podle mého názoru osobní zisk z
práce jednotlivce, který zároveň nenaplňuje znaky různých podob krádeže
majetku (tj. nedohodnutého majetkového transferu bez plnohodnotné náhrady),
představuje zároveň společensky prospěšný zisk. Jinými slovy zákonný zisk
jednotlivce obohacuje celou společnost. Nejvyšší zákonný zisk zároveň
vyžaduje co nejlepší využití energie jedinců i věcí, kterými daná společnost
disponuje, tak aby se práce jedinců (pohyb) nestřetávaly, nekřížily, nýbrž
aby spolupracovali, jde o požadavek co nejúčinnější dělby práce.
Prostředkem tohoto zhodnocení
energie jedince ve společensky prospěšnou činnost, tj. společenské donucení k
co největšímu zákonnému osobnímu zisku, by měl být ze strany státu zejména
sociální a zdravotní systém. Vynucené sociální majetkové transfery bez
plnohodnotné náhrady je třeba omezit na shora uvedené výkupné (viz ad.1.)) a
dále motivující životní minimum a na bezplatnou zdravotní péči v nezbytně
nutné míře (viz ad.4.)). Jen tak bude jedinec státem donucen svými potřebami,
resp. nasměrován využít svou energii k obohacení sebe a tím i všech.
4. Společnost by měla zaručit, že žádný jedinec nebude vážně
ohrožen na životu a zdraví z důvodu nedostatku.
Z tohoto ekonomického maxima
plynou požadavky povinného zdravotního pojištění, ale i povinnost státu
zabezpečit v souladu se shora uvedenými ekonomickými maximy (viz ad. 1.) až
4.)) nadějnou léčbu každého jedince, jehož zdraví je vážně ohroženo, a není
kryto ze zdravotního pojištění, zde mám na mysli zejména léčbu chudých či
bezdomovců nebo i jiných lidí, která není kryta pro svoji nákladnost či z
jiných důvodů ze zdravotního pojištění. Co se týká nevážných ohrožení zdraví
jedinců, tak lze podle mého názoru ponechat zabezpečení zdravotní péče na
jejich ekonomické činnosti s tím, že budou tak donuceni ve smyslu
ekonomického maxima ad.3.) k společensky prospěšné a zároveň osobně ziskové
co nejvyšší práci. Z tohoto ekonomického maxima plyne rovněž požadavek
na široké umožnění společenské charity. V širším smyslu z tohoto
ekonomického maxima plyne požadavek povinného sociálního pojištění důchodového,
invalidity, nezaměstnanosti a nemocenského pojištění, které má zajistit
jedince pro případ majetkového nedostatku a zároveň šetří náklady státu na
vyplácení sociálních dávek. Dále z tohoto ekonomického maxima vyplývá
požadavek sociálních dávek životního minima.
Překonání
současných rozporů a úplné splnění shora uvedených ekonomických maxim
v rámci skutečnosti je možné v ideální společnosti založené výlučně
na skutečné a svobodné dohodě všech jedinců, kde veškerá energie jedinců
bude dobrovolně nikoliv z donucení státem využita jedinci ve prospěch
svůj a zároveň společnosti. V této ideální společnosti by neexistovaly
vynucené majetkové transfery, ať již ze strany státu či soukromých osob, tj.
neexistovaly by daně ani různé podoby krádeže majetku (nedohodnuté majetkové
transfery bez plnohodnotné náhrady). Všechny nezbytné majetkové transfery bez
plnohodnotné náhrady ve prospěch společnosti by byly jedinci uskutečňovány
dobrovolně na základě svobodné a skutečné dohody všech dotčených jedinců. Literatura: 1.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a
vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., http://www.e-polis.cz, 2006 3.) Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů
právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 4.)
Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz 5.) Smlouva
a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz II./b) Filosofie manželského práva
Spolu s
životním partnerem nebo partnery, ať jsme oddáni v manželství nebo
nikoliv, sdílíme postupně vedle viditelných věcí jako majetek, tělo, slova,
stále dokonaleji rovněž neviditelné věci (tj. nás tvořící
část skutečnosti, svět o sobě), se kterým se tedy sjednocujeme
nejenom ve smyslových vjemech, tj. v obrazech viditelného světa (tj. ve
světě pro nás) ale rovněž v neviditelném světě (tj.
ve světě o sobě), tedy ve všech částech svého já, postupně
stále dokonaleji s ním nebo s nimi splýváme v jedno (ve světě pro
nás i ve světě o sobě).. V případě, že se svým partnerem nebo
partnery v něčem nebo ve všem neshodujeme, tzn. když jsme ve
sporu nebo když se zcela rozcházíme, tak je třeba na něj hledět a
jednat s ním tak, abychom se co nejdříve stali vzájemně já jako
živý tvor a tento tvor nejbližšími tvory na světě, kteří vzájemně
postupně stále dokonaleji sdílí své smyslové vjemy v jediné
duši na základě svobodné a skutečné dohody (v jediném světě pro
nás, viditelném světě), tedy jako s kterýmkoliv jiným živým či mrtvým
tvorem.
Duše (psychika, myšlenky, pocity)
každého živého tvora tvoří nedokonalý obraz, odlesk skutečného
světa (jednotlivé světy pro nás podle filozofa I. Kanta, jednotlivé viditelné
světy jednotlivců), pravda obsažená ve smyslech, mysli, duši každého živého
tvora tak nemůže zcela obsáhnout skutečný svět, tento obraz
není nikdy zcela shodný se skutečností (světem o sobě podle
filozofa I. Kanta, neviditelným světem). Úkolem živých tvorů je pak
v každodenním životě ve všech vztazích vůči všem živým tvorům a
neživé přírodě, sladit všechny tyto obrazy (viditelné světy pro
nás všech jednotlivců), v jediný celkový obraz skutečnosti (v jediný
viditelný svět pro nás), který nejlépe popíše celou skutečnost
(neviditelný svět o sobě), společným odstraněním všech rozporů
smyslových, resp. duševních obrazů skutečnosti každého živého
tvora, jejich svobodnou a skutečnou dohodou odpovídající jejich
skutečným potřebám (viz článek Filosofie ekonomického práva na www.e-polis.cz
). Není-li tato
dohoda možná pak nastupuje donucení násilím odpovídajícím těmto
skutečným potřebám všech živých tvorů dotčených tímto násilím, jehož
cílem je dosažení budoucí dohody mezi nimi, podmínkou toho je, že toto
násilí trvale co nejvíce snižuje celkovou sílu srážek mezi všemi
jedinci a neživou přírodou ve Vesmíru. Vedle tohoto donucení
vědomým násilím jedinců, existuje donucení násilím nevědomé
neživé skutečnosti (jde o jakousi normativní sílu skutečnosti), které
rovněž snižuje celkovou sílu srážek v této skutečnosti, zvětšuje její
soulad. Teprve pak dostaneme správný obraz smyslové skutečnosti,
nejbližší pravdě (neviditelnému světu o sobě), nejbližší všem těmto skutečným
potřebám všech živých tvorů. Tento stále pravdivější obraz skutečnosti
(neviditelného světa o osobě) vzniklý stále dokonalejším souladem
myšlenek (duší, psychiky, jednotlivých viditelných světů pro nás)
všech existujících živých tvorů se zrozením, popř. vzkříšením stále
nových živých tvorů (např. z DNA zachovalé buňky při dalším pokroku vědy) nám
umožní jednat a vnímat svět (zobrazovat v duši) stále více v souladu se
skutečností (neviditelným světem o sobě), stále dokonaleji ovládnout
neživou přírodu a odstranit i utrpení ve světě způsobené neživou
přírodou, např. přírodními katastrofami nebo jiným selháním
neživé přírody či živých jedinců. Toto je možné pouze postupným
sladěním všech myšlenek, pocitů v jediné duši všech živých tvorů
(v jediném viditelném světě pro nás), jde o dokonalé dobro,
kterému se postupně přibližujeme.
Na otázku, kde hledat tento neviditelný
svět (svět o sobě dle I. Kanta), lze odpovědět, že je hledán člověkem již od
počátku dějin. Zprvu byl hledán v náboženství pomocí abstraktních pojmů jako
Bůh, nebe, peklo a z nich tvořených nauk, později pomocí exaktních (tj.
měřitelných) pojmů exaktní vědou, která sestrojila mikroskop a dalekohled,
aby zjistila, že existují planety, hvězdy Vesmír na jedné straně a živé buňky,
bakterie, viry, atomy atd. na druhé straně. Podle mne se nelze zastavit u
těchto zjištění ani ve filosofii a lze předpokládat, že vše živé je složeno z
mikroorganismů (jejichž sociologii je třeba zkoumat) a ty z reálně
existujících bodů časoprostoru, které tvoří v současnosti z našeho hlediska
neviditelný svět (svět o sobě dle I. Kanta) a ze kterých jsou složeny jako
všechny viditelné podoby hmoty tak i prázdnota a které nejlépe zobrazují
abstraktní pojem energie, který používá jak věda tak i řada duchovních nauk.
Životní partneři, ať již uzavřeli
manželství nebo nikoliv, se tak slaďují jak ve shora uvedeném viditelném
světě (jako jsou majetek, rodina a sex apod.) tak i ve shora uvedeném
neviditelném světě (ve světě o sobě dle I. Kanta). Proto podle mého názoru má
plné opodstatnění přístup některých států, které bez dalšího prohlašují za
manžele druha a družku, jestliže spolu žijí jako manželé po určitou dlouhou
dobu, protože podle mého názoru toto soužití má samo o sobě dle mého názoru
za následek takovýto jejich viditelný a neviditelný soulad. Např. jde o
common law marriage v některých státech USA, které vzniká na základě 1.)
kohabitace-úmyslu žít spolu jako muž a žena dokud je smrt nerozdělí, 2.)
prezentace-chování se na veřejnosti jako manžel a manželka, 3.)
akceptace-přijetí komunitou jako manžela a manželky, 4.) legality-neexistence
zákonné překážky jako manželství partnera apod.
Ze stejného důvodu by před rozvodem
manželství měla předcházet jeho odluka manželů po určitou delší dobu, protože
manželé, kteří jsou takto viditelně a neviditelně spojeni potřebují určitý
delší čas, aby si uvážili, zda se chtějí trvale rozvést a zrušit tak takovéto
jejich viditelné a neviditelné spojení a zároveň, proto aby jej případně
postupně zrušili, aniž by v opačném případě u jednoho nebo druhého manžela
vyvolal náhlý rozpad jejich viditelného a neviditelného manželského spojení
nenapravitelné škody. Jen tak se dle mého názoru manželé mohou rozejít a
zůstat nadále přáteli, což je žádoucí zejména v případě, mají-li děti. Jako
přátelé by si tedy měli zachovat společný pohled na svět (viditelný svět pro
nás podle I. Kanta obou manželů), aby i nadále mohli tvořit, případně se co
nejvíce přiblížit ideální společnosti založené výlučně na svobodné a skutečné
dohodě všech jejích dotčených jedinců
(viz mé další články na www.e-polis.cz ).
Shora uvedený požadavek delší odluky
manželů a teprve na základě jejího výsledku následného rozvodu manželství do
jisté míry respektuje platné české právo, které stanoví v §24b zák. č.
94/1963 Sb. o rodině, že návrhu na rozvod, s nímž nesouhlasí
manžel, který se na rozvratu manželství porušením
manželských povinností převážně nepodílel a jemuž by byla
rozvodem způsobena zvlášť závažná újma, soud nevyhoví,
pokud mimořádné okolnosti svědčí ve prospěch
zachování manželství. Jestliže však manželé spolu nežijí po dobu delší
než tři roky, soud manželství rozvede, jsou-li splněny podmínky stanovené §24
zákona, tj. zejména jestliže je manželství tak hluboce a trvale
rozvráceno, že nelze očekávat obnovení manželského
soužití.
Zvlášť závažná újma je totiž podle mého
názoru nevinnému manželovi, často z důvodu nevěry druhého z manželů,
způsobena prakticky vždy s tím, že dojde k rozpadu jak viditelné tak
neviditelné skutečnosti manželství (viz výše). Soud by měl zejména z výše
uvedeného důvodu skutečně zkoumat, jestli již k rozpadu těchto stránek
manželského spojení skutečně došlo popř., zda může daný proces ještě zpomalit
odlukou manželů, např. dobou trvání rozvodového řízení, příp. i zamítnutím
návrhu na rozvod před uplynutím zákonem stanovené doby 3 let apod., je-li to
v zájmu manželů. Je tomu tak tehdy, jestliže v okamžiku rozhodování soudu o
rozvodu ve skutečnosti ještě nedošlo k úplnému rozpadu viditelné a
neviditelné skutečnosti manželství, a zároveň jestliže na trvání manželství
trvá alespoň jeden z manželů. V tomto případě by podle mého názoru měl být
naplněn zákonný požadavek mimořádných okolností svědčících
ve prospěch zachování manželství.
Podle mne tak §24b zák. č. 94/1963 Sb.,
který umožňuje zachování manželství, tak reaguje na skutečnost, že soudy
často rozvádí manželství, aniž by byly spolehlivě schopny předpovědět,
požadavek §24 odst.1 zák. o rodině, tj. hluboký a trvalý rozvrat manželství,
který vylučuje obnovení manželského soužití. Názor soudu tak musí vycházet z
větší pravděpodobnosti neobnovení manželského soužití, což se však ve
skutečnosti nemusí splnit. Je tomu tak proto, že žádný člověk, ani soudce
nejsou schopni spolehlivě předpovědět budoucí vývoj, k čemuž by potřeboval
obsáhnout ve svém vědění celou skutečnost, tj. všechny příčiny a umět z nich
odvodit všechny následky, protože dle mého názoru vše souvisí se vším.
Souhlasí-li vážně, určitě, srozumitelně,
skutečně a svobodně s rozvodem rozpadlého manželství oba manželé, což je
třeba nejdříve spolehlivě zjistit, aby některý z manželů zejména nejednal
např. v omylu, pod nátlakem nebo v tísni, je třeba podle mého názoru
manželství rozvést. Obnovení manželství by mělo být možné jak na základě
formálního svazku, tak neformálně pokud by manželé spolu jako manželé určitou
dlouhou dobu žili i po rozvodu (viz výše common law marriage).
Proto nelze zatím uzákonit jako platné
právo pravidlo katolického církevního práva, které stanoví nerozlučitelnost
manželství podle slov Ježíše v Novém zákoně Bible: „Proto opustí muž otce i
matku a připojí se ke své ženě, a ti dva budou jedno tělo, takže již nejsou
dva, ale jedno. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Podle mého názoru může
v současnosti i v manželství dojít k jeho rozpadu ve viditelné i neviditelné
skutečnosti, a to i k téměř úplnému rozpadu, kdy není naděje na obnovení
manželského soužití. Za této situace by nemělo žádné právo nutit manžele, aby
zůstávali manžely. Zároveň častou příčinou tohoto rozpadu je skutečnost, že
jeden nebo oba manželé si najdou protějšek se, kterým jsou schopně se sladit
ve viditelné a neviditelné skutečnosti lépe než s dosavadním manželem. Jsou
si vzájemně určeni. Proto je v současnosti podle mého názoru třeba, aby
rozvodu manželství předcházela delší doba odluky, kdy čas ukáže, je-li tím
pravým životním partnerem, se kterým má být manžel dokonale spojen v
manželství ve viditelné i neviditelné skutečnosti, původní manžel nebo nový
milenec.
Na shora uvedenou nutnost rozvodu
manželství pak reaguje i římsko-katolické církevní právo. Běžně se v dějinách
hovoří o tzv. církevním rozvodu, kdy šlo vesměs o prohlášení manželství za
neplatné nebo o některý ze zvláštních případů rozvázání manželství, čímž se
často obchází dle mého názoru v římsko-katolickém církevním právu v
současnosti v platném právu neuzákonitelná zásada o nerozlučitelnosti
manželství. Nejsou-li splněny podmínky manželství, může být církevním soudem
manželství prohlášeno za neplatné (invaliditas, nullitas). Církevní rozvázání
manželství (dissolutio vinculi) je možné při 1.) nedokonání manželství, které
nebylo dokonáno intimním stykem (humano modo) (can 1142 Kodexu kanonického
práva), 2.) na základě privilegia víry, kdy podle pavlovské zásady (1 Kor
7,12-15 Nového zákona, can. 1143 a násl. Kodexu kanonického práva) může být
platné manželství mezi nepokřtěnými u nově pokřtěné osoby rozvázáno uzavřením
nového, tentokrát církevního sňatku, 3.) ve prospěch víry-in favorem fidei
jde o rozvázání nesvátostného manželství (mezi nepokřtěnými) papežem
(privilegium petrinum) podle zvláštního zákona zvaném Instructio pro
solutione matrimonii in favorem fidei z 6.12.1973. Dále katolické právo
umožňuje rozvázání manželského společenství za trvání manželského svazku
(separatio manente vinculo) dle can. 1151 Kodexu kanonického práva, v
minulosti dle Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 (ABGB) se tato
instituce nazývala rozvod od stolu a lože a znamenala jedině povolenou
možnost manželské odluky za trvání manželství u katolíků. Toto mělo po první
světové válce za následek velký počet faktických svazku bez uzavření
manželství, což v první republice vyřešila až manželská novela zák. č.
320/1919 Sb., která povolila rozvody v dnešním slova smyslu.
V ideální
společnosti založené na přirozeném právu, což znamená, že tato společnost
bude rozhodovat, resp. řešit všechny otázky na základě svobodné a
skutečné dohody všech dotčených jedinců, kterými budou všichni živí tvorové,
což bude znamenat podle mého názoru soulad všech a všeho, bude možno hovořit
o jednotě a nerozlučitelnosti manželství ve smyslu římsko-katolického práva.
Tj. manželé budou spolu dokonale sladěni ve viditelné skutečnosti (majetkem,
tělem apod.) a spolu s ostatními živými tvory budou sladěni i v neviditelné
skutečnosti, tj. duševně, jejich jednotný smyslový a myšlenkový obraz
skutečnosti umožní řešení všech otázek na základě svobodné a skutečné dohody
(na základě přirozeného práva). V případě existence takovéhoto souladu všech
a všeho nebudou zároveň existovat důvody zániku, příp. rozvodu manželství
jako hádky, nemoci, utrpení, bolest, nevěra a smrt manželů, bude možné
hovořit o nerozlučitelnosti manželství, resp. životních partnerství všech
jedinců. Této ideální společnost by se podle mého názoru měl každý živý tvor
v reálné společnosti co nejvíce přiblížit. Římsko-katolické církevní
právo by tak mělo ve svých zásadách o manželství podle mého názoru spíše
plnit úlohu tohoto ideálu, shora uvedeného přirozeného práva, ke kterému se
snažíme přiblížit v platném právu v důsledku stále svobodnější změny chování
členů společnosti (viz mé další články
na www.e-polis.cz
) a nemělo by být
ideologizováno současným státem, jeho úplným fyzickým vynucováním v platném
právu v podobě splývání současného státu a římsko-katolické církve. Literatura: Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S.,
nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994 Církevní právo, Doc. JUDr. Rajmund Tretera, Jan Krigl, nakladatelství,
Praha, 1993 Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a
vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.e-polis.cz/ , 2006 Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Filosofie ekonomického práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Spravedlivá válka
(bellum iustum), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ II./c) Vina, zločin a trest
Podle
ustanovení §3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. je trestným
činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou
uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň
nebezpečnosti pro společnost je
nepatrný, není trestným činem, i
když jinak vykazuje znaky trestného činu.
K trestnosti činu
je třeba úmyslného zavinění,
nestanoví-li tento zákon
výslovně, že postačí zavinění
z nedbalosti. Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost je určován zejména
významem chráněného zájmu,
který byl činem dotčen, způsobem provedení
činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých
byl čin spáchán, osobou pachatele,
mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Trestný čin je tak vymezen
jednak formálními znaky,
kdy platí domněnka, že jednání, které naplňuje v
trestním zákoně uvedené formální znaky, je trestným
činem. Avšak vždy musí přistoupit rovněž materiální znak, kterým je nebezpečnost
tohoto trestného činu pro společnost. Je tomu tak,
protože žádné obecné právní pravidlo neplatí bez výjimky.
Jedná se tak o případ, kdy v anglosaském precedenčním právu dochází k odlišení precedentu (distinguishing precedent). Podle čl. 2 odst. 3 zák. č. 1/1993 Sb. Ústavy ČR státní moc slouží všem občanům, tzn. je třeba zkoumat pravdivost výroku: „Právní předpisy ČR slouží všem občanům.“ Podle mého názoru je tento výrok pravdivý v současnosti pouze částečně, tj. právní předpisy částečně slouží všem občanům a částečně nikoliv. Pravdou lze podle mne označit pouze skutečnost a lží to, co není skutečné, přičemž každý výrok o skutečnosti ji nemůže obsáhnout v její celistvosti, slovy totiž nelze skutečnost postihnout jako celek, jinými slovy každý výrok je částečně pravdivý, částečně se jako skutečnost děje a částečně nepravdivý, částečně se jako skutečnost neděje, tedy částečně lže. Lze pouze odlišit převážně pravdivý výrok, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně děje, a výrok, který je převážně lživý, tedy výrok, který se ve skutečnosti převážně neděje. Lze říci, že každý člověk, ať vinný nebo nevinný, ať přítel nebo nepřítel, má ve svých slovech a myšlenkách částečně pravdu a částečně lže. Pravda je tedy relativní, absolutní je však podle mého názoru dobro. Dobro představuje nejkratší cestu k souladu všech a všeho, čím jdeme delší cestou k tomuto cíli, čím méně se trvale zvětšuje soulad všech a všeho, tím jde o menší dobro a větší zlo. (viz můj článek Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami na http://www.e-polis.cz/ )
V případě materiálního znaku trestného činu, tedy v
případě nebezpečí jednání pro společnost musí jít o čin, který
zmenšuje soulad všech a všeho, zvětšuje počet zbytečných
srážek, konfliktů ve společnosti a zároveň nesmí jít
o nepatrnou změnu. Toto však nelze obecným pravidlem
zcela postihnout, vždy se najde výjimka,
kdy neplatí právní domněnka, že jednání, které naplňuje
formální znaky trestného činu, je zároveň takto nebezpečné pro
společnost více jako nepatrně. Proto by podle
mého názoru materiální znak trestného činu, tedy jeho
nebezpečnost pro společnost, naplňuje-li tento
trestný čin v trestním zákoně uvedené formální znaky, měla
být v tomto zákoně uvedená jako vyvratitelná
právní domněnka u činů, které naplňují formální znaky
trestného činu uvedené v tomto zákoně. Všechny orgány
činné v trestním řízení, obviněný a jeho obhájce by měly
povinnost a právo zabývat se vyvracením této právní domněnky
v případě, že by tento čin nepředstavoval více jako
nepatrné zbytečné zvětšení konfliktů ve
společnosti.
Nyní k důvodům páchání trestné činnosti.
Příkaz k veškerému jednání, tj. i k jednání, které naplňuje
skutkovou podstatu některého trestného činu, dává člověku
mozek. Chce-li člověk svou vůlí, rozumem nebo citem zabránit
tomu, aby sám spáchal trestný čin, děje se tak opět na příkaz
mozku. Má-li člověk chybnou představu o skutečnosti, má ji opět
obsaženou v mozku. Člověk sám nemůže zevnitř ovlivnit obsah či
příkazy svého mozku aniž by mu k tomu dal myšlenku či příkaz opět
jeho mozek. Nedokonalost mozku, který je buď sám špatný (nemocný)
nebo který má špatná vstupní data a nedokáže je rozeznat pomocí
jejich rozporu se správnými daty, je jedinou příčinou veškeré
trestné činnosti. Nedokonalost mozku může být napravena podle
mého názoru správnou výchovou, tj. zkušeností, kdy na základě
logické souvislosti stále se zvětšujícího množství vstupních dat
získaných zkušeností uložených v nedokonalém mozku člověka je tento
schopen odhalit chybná data či chybné činnosti mozku. Jediná vina živých tvorů je
tak dle mého názoru v tom, že se narodí s méně nebo více
dokonalým mozkem, jehož činnost on sám bez příkazu tohoto mozku
nemůže nijak ovlivnit, jediná možnost nápravy nedokonalého mozku
je možná s rostoucí zkušeností (výchovou jinými jedinci nebo
přírodou) nebo jiným zásahem zvenčí.
Tomu odpovídá rovněž skutečnost, že
vývojově méně dokonalí předci člověka s méně dokonalým mozkem, by v současném
světě byli automaticky pokládáni za zločince. Stačí si představit např.
člověka neandrtálského v současných mezilidských vztazích, které by řešil na
základě násilí, jak byl ve své době zvyklý nebo jej postavit do prostřed
supermarketu a snažit se mu vysvětlit, že nemůže získat potraviny násilím
nebo sběrem, jak byl zvyklý a že za ně má platit penězi. K tomu, aby mozek předků člověka zdokonalil na současnou úroveň, bylo
potřeba zkušeností mnoha generací, a to jak za života jedince tak zkušeností
přecházejících z generace na generaci v podobě dědičné genetické informace. Současná
zločinnost člověka je tak generačními zkušenostmi zmírněná počáteční vývojová
nedokonalost mozku předků člověka a lze počítat s tím, že zkušenostmi, které
získá on nebo jedinci jeho druhu ve svém aktuálním životě či v životě jejich
potomků, se tato vývojová nedokonalost mozku těchto živých tvorů bude
zmenšovat.
Jaký příkaz k jednání nám pak mozek
poskytne, záleží na jeho vnitřním uspořádání i vnějších okolnostech, jde o
to, která skutečnost bude natolik silná, naléhavá, vyvine na člověka tak
silný tlak, že mozek vydá tělu člověka příkaz k určitému jednání. Síla určité
skutečnosti je pak podle mého názoru předem dána pouze částečně. Jinými slovy
budoucí vývoj určité skutečnosti lze předvídat pouze pravděpodobně, čili jde
o náhodu v matematickém slova smyslu. Zde je podle mého názoru základ svobody člověka, kterou
předpokládá většina náboženských a filosofických směrů. Jde o to, že budoucí vývoj přírody a rovněž tak příkazy dané jedinci jeho mozkem,
který je také její součástí, jsou
pouze pravděpodobné a tudíž do značné míry náhodné. (Polohu
mikročástice a její hybnost totiž nelze určit podle fyziky
mikrosvěta s absolutní přesností, pomocí de
Broglieových vln a Heisenbergových vztahů neurčitosti
lze pouze určit pravděpodobnost s níž se mikročástice bude
nacházet v určitém místě časoprostoru.) Sám jedinec nemůže však příkazy
dané mu jeho mozkem nijak ovlivnit, bude-li se o to snažit, půjde opět o
příkaz jeho mozku.
Známý filozof Baruch Spinoza řekl, že
svoboda je poznaná nutnost. Jde o to, aby příkazy k jednání člověka, které
jsou natolik silné, že člověk podle nich musí jednat, dané mu jeho mozkem,
tedy modelem skutečnosti, resp. přírody, a který je na člověku nezávislý, co
nejvíce umenšovaly sílu srážek tohoto člověka s jeho okolím. Jinými
slovy, aby model přírody, resp.
skutečnosti obsažený v mozku jedince co nejvíce odpovídal účelu evoluce celé
přírody. Toto není možné u mozku novorozence, který obsahuje pouze
zděděnou zkušenost v podobě genů svých rodičů a zároveň to rovněž není možné
u vývojově nedokonalých jedinců určitého druhu, jejichž vývojová (genetická)
zkušenost obsažená v jejich mozcích není natolik dokonalá, aby smířila celou
přírodu, resp. skutečnost. Zároveň je však možné říci, že s přibývající dobou
vývoje se tato zkušenost obsažená v mozku všech živých tvorů rozšiřuje, resp.
zdokonaluje a podle mého názoru v nekonečném
čase je možné očekávat, že tito jedinci společně ve svých mozcích, tedy
modelu skutečnosti, smíří dokonale celou skutečnost, resp. přírodu.
Toto
pojetí svobody jedince zároveň ospravedlňuje přírodu, která
dá živému tvorovi více nebo méně dokonalý mozek a tím
jedině příroda zaviní špatné (např. trestné) nebo dobré
chování tohoto jedince. Je-li možno pouze v závislosti na délce
výchovy, resp. zkušenosti jedinců určitého druhu ovlivnit a napravit
samostatně činnost jejich mozků, je s délkou výchovy, resp.
zkušenosti každého jedince určitého druhu s nedokonalým mozkem možné
dosáhnout zmenšení jeho viny popř. v ideální případě jeho úplnou
nevinu. Zajistíme-li tudíž jedincům určitého druhu dostatečně
dlouhou dobu zkušenosti (tj. evoluce), můžeme dosáhnout stavu
úplné dokonalosti u těchto jedinců, špatného nebo dobrého,
vraha nebo svatého člověka, zvířete nebo člověka. Jinými slovy s různou délkou zkušenosti
je možné podle mne napravit nedokonalost každého mozku.
Ze shora
uvedeného pohledu by mělo být trestní právo, resp. jim ukládané tresty
chápáno především jako prostředek prevence, jehož prvořadým
úkolem je výchova jedinců k tomu, aby nepáchali trestnou činnost
a ochrana společnosti před trestnými činy, tedy zabránění v jejich páchání.
Tato prevenční funkce by měla být převládat, jak vůči
společnosti (generální
prevence) tak i vůči pachatelům (individuální prevence). Tuto prevenci chápu především jako
trvalé snižování pravděpodobnosti srážek, konfliktů ve společnosti
všech, a to jak prostřednictvím výchovného působení,
tak prostřednictvím represe, tj. dalších srážek, resp. konfliktů, zaměřené k
ochraně společnosti před pachateli trestných činů, která však musí sloužit
zároveň výchovnému cíli, kterým je převýchova pachatelů trestné
činnosti. Vždy tak musí jít o
spojení výchovné a obranné funkce vůči pachatelům trestné činnosti ze strany
společnosti a státu.
Z výše uvedeného hlediska nemůže být cílem trestu odplata vůči
pachateli trestného činu, pokud nejde o prostředek výchovného působení
nebo prostředek obrany společnosti proti páchání trestných činů. Pachateli,
jenž se řídí nedokonalými příkazy svého mozku, nelze totiž za jeho trestnou
činnost podle mého názoru přičítat jinou vinu než tu, že disponuje
nedokonalým mozkem. Proto je nutné
takového pachatele zejména převychovat umožněním mu, aby nabyl zkušenosti
na základě, kterých se po druhé již stejného či podobného trestného činu
nedopustí. Tělesný trest vyjma trestu
smrti by měl být aplikován pouze v případě nutné obrany či krajní nouze ve
společnosti, kdy převáží nutnost ochrany společnosti před pachateli trestných
činů, které nelze jinak dosáhnout, nad možností jejich převýchovy.
V případě výchovného trestu, který bude mít
za cíl dobro pachatele, nebude mít za cíl pouhou odplatu, půjde o to jej
převychovat, aby se stal lepším jedincem, se poškozený nemusí obávat toho, že
ostatní se mu budou mstít naopak za jeho viny, protože i oni se jej pak budou
snažit převychovat k lepšímu, nebudou se jej snažit zničit. Je tak možno toto pojetí trestní
spravedlnosti prosazovat za každou cenu, nikoliv jen takovou trestní
spravedlnost, na které bych sám neprodělal.
Na Ďábla
(tzn. absolutní vakuum), kterého mnohá náboženství a filosofie označují jako
původce veškeré společensky nebezpečné trestné činnosti či všeho zla ve
společnosti, tak lze nahlížet ve smyslu tohoto článku dvojím způsobem.
Buď jako na služebníka evoluce (výchovy) přírody, jehož úkolem je vychovávat
člověka a ostatní živé organismy, resp. jejich potomky zvětšováním jejich
zkušenosti k dokonalosti (viz pojetí Satana
jako syna Božího, který pouze plní Boží příkazy, v biblické knize Jób
1:6, Nastal pak den, kdy přišli synové
Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i Satan.). Nebo jako na protivníka
evoluce (výchovy) přírody, jenž je na základě zvětšování jeho zkušenosti
vychováván sám přírodou k dokonalosti (viz biblické pojetí Satana jako protivníka Božího, který však zcela podlého Boží vůli, v biblickém Novém zákoně).
Literatura: Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů
právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
2007, http://www.e-polis.cz/ Svoboda, http://trepetalka.blog.cz/ II./d) Filosofie práv živých organismů
Předpoklady ideálního státu, resp.
přirozeného práva jsou podle mne následující: Svobodná a skutečná dohoda všech
subjektů, jen tak je trvale udržitelná a není ohrožena
protiprávním jednáním, jako jsou krádež, vražda apod. Subjekty této dohody musí být všechny živé organismy (dále
též jedinci), protože pak by se nejednalo o trvale udržitelnou moc
z důvodu odporu těchto nesouhlasících jedinců. Všemocnost všech jedinců jednajících ve vzájemné dohodě,
protože jedině tak bude tato moc maximální a trvale udržitelná
neohrožená mocí s touto dohodou nesouhlasících jedinců a hmotnými
jevy, což znamená úplné poznání
a ovládnutí přírody.
Ze shora
uvedeného pohledu je třeba vidět všechny živé organismy, které současné právo
pokládá za věc v právním slova smyslu, za budoucí plnoprávné subjekty práva
plně způsobilé k právním úkonům, s nimiž člověk v budoucnu v ideálním případě
bude uzavírat společenskou smlouvu jako soukromoprávní svobodnou a skutečnou
dohodu. V tomto smyslu je třeba vidět evoluci člověka i živých organismů, kde člověk na jedné straně je schopen
vytvářet stále početnější právnické osoby nikoliv na základě donucení nýbrž
především na základě dohody, lze říci, že se člověk stále více
civilizuje, na druhé straně evoluce
zvířat se projevuje přibližováním jejich schopností jako je používání
nástrojů, komunikace apod. člověku, kde živé organismy těží z přítomnosti
člověka, když jejich evoluční přibližování člověku se děje mnohem
rychleji než evoluční vývoj člověka samotného.
Přirozené
právo jako výlučná svobodná a skutečná dohoda všech a soulad všech a všeho
bez srážek, resp. konfliktů jako ideál tak
odpovídá na otázku, kde hledat Boha. Tuto otázku si kladou všechna
náboženství světa a předpokládají existenci neviditelného milujícího Boha.
Tento soulad všech a všeho (takto pojaté přirozené právo) však chce zhmotnit tohoto neviditelného milujícího
Boha prostřednictvím viditelného milujícího Boha, kterým má být společenství
všech utvořené výlučně svobodnou a skutečnou dohodou jako soukromoprávním
institutem, kde nebude místo pro žádné donucení jedinců, vše se bude
řídit výlučně svobodnou a skutečnou dohodou všech dotčených jedinců, kteří
budou v úplném souladu s neživou přírodou, tedy nebude docházet
mezi nimi k žádným srážkám, resp. konfliktům.
Jinými slovy, jak by bylo na
světě krásně, kdyby neexistovala žádná
bolest, nemoci, smrt, hlad a žízeň všech živých tvorů, proto by mělo být
cílem všech jedinců snažit se dosáhnout tohoto cíle již nyní v hmotném
světě, nikoliv až po smrti v nejistém neviditelném světě. Proto je třeba
již nyní nezabíjet zbytečně živé organismy jako potravu, když i s nimi
již teď máme chtít žít v míru a přátelství a utvořit s nimi tak
společenství všech živých jedinců založené co nejvíce výlučně na svobodné a
skutečné (u zvířat předpokládané) dohodě. Podle mého názoru nelze být pro člověka ani pro jiného
živého tvora již nyní plně šťastným a plně tak jedince zbavit utrpení
v našem světě, pokud jiní lidé a rovněž tak jiní živí tvorové trpí,
popř. jsou zbytečně zabíjeni. Člověk, který zbytečně zabíjí živé tvory
zejména, je tak uvyklý smrti. Člověk, který je schopen touhu po souladu všech
a všeho nejen pochopit, ale i ovládat své jednání tak, abychom se tomuto
ideálu v daný okamžik co nejvíce přiblížili, tedy nese odpovědnost nejenom za sebe a svůj druh,
ale i za nastolení a vývoj ostatních živých tvorů k tomuto souladu všech
a všeho.
Proto lze použít níže uvedená společenská maxima, které jsem blíže rozvedl v mém příspěvku Filosofie
ekonomického práva uveřejněném v internetovém politologickém časopise na www.e-polis.cz , jak na vztah člověka k
člověku navzájem, tak i na jeho vztah k ostatním živým tvorům, přičemž
tato společenská maxima se plně uplatní teprve v ideální společnosti, kde
živý tvorové budou disponovat plnou právní subjektivitou a s ní spojenou
evolučně získanou způsobilostí k právním úkonům, jejichž podmínkou je
rozpoznávací schopnost (psychologický prvek) a ovládací schopnost (volní
prvek).
Společenská maxima:
1)
Společnost by měla zaručit, aby majetek všech jedinců odpovídal
jejich skutečným potřebám.
Jak mezi lidmi, tak i u ostatních živých
tvorů lze rozlišit energičtější a méně energické jedince, přičemž
energičtější jedinci mají větší potřeby a tudíž i nároky na majetek, kterým
je u ostatních živých tvorů zejména teritorium, ze kterého vylučují ostatní
jedince svého druhu, které si hájí. Avšak podobně jako člověk i ostatní živí
tvorové určitého druhu užívají toto teritorium společně s ostatními druhy
živých tvorů. Tyto ostatní druhy živých tvorů jsou pak často součástí potravy
masožravých, všežravých a býložravých jedinců na tomto teritoriu.
Pojídání živých tvorů mezi sebou je podle mého názoru důsledkem
neuspořádaného (chaotického) vývoje (evoluce) Vesmíru z naprostého zmatku ke
stále uspořádanějším formám. Protože tento vývoj je uskutečňován náhodně
metodou pokusu a omylu, tak i vznik přírody jako soustavy obsahuje soulad
jedinců a jejich rozpory. Přičemž soulad jedinců se více projevuje u živých
tvorů téhož druhu, kde je obvyklé vzájemné požírání spíše výjimkou než u
živých tvorů rozdílných druhů, kde jsou v potravinovém řetězci relativně
bezpečné pouze živí tvorové na vrcholu tohoto potravinového řetězce, což je
člověk.
Protože vývoj podle mého názoru směřuje
evolučně od tohoto chaosu ke vzniku shora uvedené uspořádané soustavy
ideálního státu a práva, je třeba uspokojovat potřeby nejenom člověka ale i
ostatních živých tvorů podle zásady dělej jinému, rozumněji i zvířeti, hmyzu,
rostlině, houbě, živé buňce, bakterii, viru apod., to, co chceš, aby on dělal
tobě. Je třeba umožnit těmto živým tvorům jejich další evoluční vývoj tak,
aby se mohla přiblížit člověku. Člověk musí využívat přírodu, čímž urychluje
evoluci živých tvorů, tak, aby chránil život živých tvorů před vyhubením nebo
ohrožením jejich druhu. Jde zde o ochranu biodiversity.
V případě, že je některý druh živého tvora
životně ohrožen existuje ze shora uvedeného společenského maxima povinnost
člověka zasáhnout, jde zde obdobu mnou uvedené povinnosti výkupného uvedené v
příspěvku Filosofie ekonomického práva uveřejněném
v internetovém politologickém časopise na www.e-polis.cz . Zde by šlo především o odškodnění tohoto druhu živých
tvorů za to, že mu nebylo umožněno dokončit svůj evoluční vývoj a přeměnit
tak své vlohy na skutečné schopnosti.
2)
Společnost by měla zaručit nedotknutelnost majetku jedinců, jak ze
strany státu, tak ze strany ostatních soukromých osob.
Ostatní živí tvorové disponují podle mého
názoru obdobně jako člověk určitými hodnotami, které by měl stát chránit jak
před sebou samým tak i před ostatními osobami, jde zde především o ochranu
před vědomým ničením těchto hodnot, ale i před různými formami krádeže těchto
hodnot, jako jsou zbytečné zabíjení živých tvorů a ničení jejich životního
prostředí. Těmito hodnotami živých tvorů jsou zejména život, přirozené životní
podmínky živých tvorů, jejich teritorium a přirozené životní prostředí a
důstojnost druhu živých tvorů. Tyto hodnoty každého živého tvora by měl stát
chránit proti jiným lidem, jako současným plnoprávným subjektům práva, a
činit je odpovědné za jejich porušení, jsou-li tito lidé způsobilí k právním
úkonům, tj. jsou-li schopni rozeznat nebezpečnost svého jednání pro
společnost a ovládat své jednání. V budoucnu získají-li způsobilost k právním
úkonům rovněž ostatní živí tvorové, tak i proti ostatním živým tvorům.
Porušit tyto hodnoty živých tvorů, zejména zabít živého tvora by mělo být
možné pouze v krajní nouzi či nutné obraně. K těmto případům patří nezbytné
pokusy na zvířatech z důvodu vývoje nových léčiv a léčebných postupů
prováděné co možná nejvíce lidsky a napadení člověka živým tvorem, není-li
možné útok odvrátit jinak a je-li použitý způsob nutné obrany přiměřený
hrozícímu nebezpečí. V případě krajní nouze mohou být živý tvorové
zabíjeni z důvodu potravy, bude-li možné pro člověka či domestikovaná zvířata
nahradit živočišné bílkoviny z mršin, vajec nebo mléka, nebo neměly by
být na nich dělány na nich pokusy kosmetických firem.
3)
Společnost by měla nutit každého jedince k co nejvyšší osobně ziskové
a zároveň společensky prospěšné práci.
Lidé by měli v ostatních živých
tvorech vidět budoucí plnoprávné subjekty práv a povinností se způsobilostí
k právní úkonům, kterou tyto zřejmě získají evolučním vývojem urychleným
blízkostí s člověkem. Proto by měl být rozšiřován a pokračovat proces domestikace
živých tvorů a jejich zapojování do lidské společnosti.
4)
Společnost by měla zaručit, že žádný jedinec nebude vážně ohrožen
na životu a zdraví z důvodu nedostatku.
V případě živočichů jde zde o ochranu
celých druhů živých tvorů před vyhladověním, hromadným úhynem žízní a v
důsledku epidemií těchto živých tvorů či přírodních katastrof. Z tohoto
pohledu je třeba rovněž vidět právo myslivosti vůči zvířatům, kde by zvířata
ve volné přírodě neměla být chovány tak říkajíc na maso nebo střílení pro zábavu
takzvaných myslivců, nýbrž by měl být jejich vývoji ponechán volný průběh, do
kterého by měli myslivci zasahovat usmrcením zvířat pouze ve shora uvedeném
případě krajní nouze či nutné obrany, tedy v případě, kdy by by nějaké zvíře
ohrožovalo člověka. Myslivci by měli shodně jako dnes o zvířata pečovat v
případě ohrožení druhu nebo většího počtu zvířat v dané oblasti.
Z hlediska současného práva je třeba
stanovit, že živý tvor není věcí v
právním slova smyslu, mělo by jít o subjekt práva byť nedisponující
způsobilostí k právním úkonům, nadaný shora uvedenými základními právy živých
tvorů, protože každý živý tvor je živý podobně jako člověk schopný cítit
bolest a nadané psychikou. Toto by měly vyjadřovat
zákonná ustanovení popř. přímo Ústava ČR, jako základní dokument
vyjadřující shora uvedená základní práva živých tvorů.
Literatura: Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a
vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.e-polis.cz , 2006 Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami,
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz Filosofie ekonomického prava, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz Spravedlivá válka
(bellum iustum), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz
II./e) Použití zahraničního práva v mezinárodním právu soukromém
Mezinárodní společenství zahrnuje
dle mého názoru mezinárodní
společenské vztahy států a jednotlivců, které obojí upravuje mezinárodní právo, přičemž
pro úpravu mezinárodních společenských
vztahů mezi státy se v průběhu dějin ustavilo mezinárodní
právo veřejné, pro oblast mezinárodních společenských vztahů mezi
jednotlivci, ať již v podobě vztahů soukromých fyzických
osob nebo soukromých právnických osob, se ustavilo mezinárodní právo soukromé. Tyto mezinárodní
vztahy se liší od čistě vnitrostátního práva, které upravuje
vnitrostátní vztahy státu a jeho státních příslušníků bez
mezinárodního prvku. Jak mezinárodní
společenské vztahy mezinárodního práva veřejného tak mezinárodní
společenské vztahy mezinárodního práva soukromého se vyznačují
mezinárodním prvkem ve smyslu jak jej definuje mezinárodní právo
soukromé, tedy mezinárodní prvek spočívá v zahraničním subjektu
právního vztahu, kterým může být jak zahraniční stát nebo
příslušník ať zahraniční právnická nebo fyzická osoba, nebo
v zahraničním nepřímém předmětu právních vztahů, tj. věci,
práva, nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků
právního vztahu, jsou umístěny v zahraničí nebo jinak
lokalizovány či vázány na oblast zahraničního státu, nebo ho má
být dosaženo v zahraničí, dále může spočívat v
zahraniční skutečnosti významné pro vznik a existenci právního
vztahu, která nastala nebo má nastat v zahraničí, může jít o
právní úkon nebo jinou událost nebo chování účastníka, jež
je právně relevantním obsahem daného vztahu, nebo může
spočívat v právním vztahu, který právně souvisí nebo je
závislý (akcesorický) na jiném právním vztahu, jestliže se tento
vztah (základní, hlavní) řídí zahraničním nebo mezinárodním právem.
Pojmoslovné nejasnosti ohledně
mezinárodního práva soukromého a veřejného, kdy k právním
normám mezinárodního práva soukromé se rovněž řadí otázky mezinárodních
společenských vztahů z oblasti veřejného práva (např. mezinárodní
právo daňové, trestní, cizinecké právo apod.) a mezinárodní právo
veřejné upravuje rovněž vztahy mezi státy, které mají spíše
soukromoprávní povahu (např. mezinárodní právo smluvní), navrhuji
vyloučit zavedením rozlišení na mezinárodní
právo státní nebo států (International law of states,
Staatsvölkerrecht, droit international des États), které by
označovalo mezinárodní právo veřejné s ohledem na
skutečnost, že minimálně na jedné straně právního vztahu stojí
vždy zahraniční stát jako suverén, tedy, že jde především o
mezinárodní právo mezistátní, a mezinárodní
právo individuální, neboli česky mezinárodní právo jednotlivců (International law of
individuals, internationales Einzelrecht, droit international des
individus), které by označovalo mezinárodní právo soukromé
s ohledem na skutečnost, že účastníky těchto právních vztahů jsou
jednotlivci a tyto vztahy mají však shora uvedený mezinárodní
prvek, jako jednotlivec zde může vystupovat zahraniční stát,
který zde však nevystupuje jako suverén.
V případě mezinárodního práva
soukromého i veřejného jde o společenské
a právní vztahy mezinárodní, protože se mezi dotčenými a
rozhodujícími subjekty jsou rovněž jednotlivci z cizího státu, buď
jako jednotlivci nebo jejich sdružení v podobě různých
právnických osob nebo cizího státu, kteří mají vlastní právní řád
a vlastní představu o právu, resp. o obsahu právní úpravy dotčené
právní otázky. V rámci současného platného mezinárodního práva
soukromého, resp. individuálního a stavu společnosti, resp. států
však dochází ke konkurenci mezi teritoriální pravomocí
svrchovaného státu nad všemi osobami a věcmi nacházejícími se na území
států a mezinárodní povahou společenských vztahů upravovaných
mezinárodním právem soukromým, resp. individuálním, kdy státy
z důvodu neexistující právní úpravy mezinárodního práva
veřejného, resp. státního jsou nuceny upravovat tyto mezinárodní
společenské vztahy jednotlivců náhradním způsobem, tedy na
základě vnitrostátního práva, i při této úpravě však nelze zcela
opominout mezinárodní povahu těchto společenských vztahů
jednotlivců a jejich právní úpravy, kdy státy jsou nuceny
mezinárodní povahou těchto právních vztahů ustoupit od volby
svého práva ve prospěch cizího práva, které má k dotčenému
případu nejužší vztah (kolizní norma), a dále dochází
k uzavírání četných mezinárodních smluv z oboru
mezinárodního práva veřejného resp. státního.
Podle mého názoru lze přisvědčit monistickému učení, které pokládá pojem
práva za nedělitelný, předpokládá soulad celého právního řádu,
zajištěného pevnými právními pravidly vylučujícími spor mezi
právními normami. Norma nižší právní síly, která je v rozporu
s právní normou vyšší právní síly, je neplatná. Mezi normami
stejné právní síly se uplatní zásada lex posterior derogat priori, tedy
norma pozdější ruší normu dřívější. Podle mého názoru neexistuje
žádná objektivní hranice, pouze subjektivní mezi společenskými vztahy, jejichž účastníky jsou
všichni příslušníci určitého státu resp. národu řazené k mezinárodnímu
právu veřejnému, a společenskými vztahy, jejichž účastníky jsou
menší skupiny lidí bez mezinárodního prvku, resp. s mezinárodním prvkem
řazené k čistě vnitrostátnímu právu, resp. k mezinárodnímu právu
soukromému. Existuje pouze jeden ve skutečnosti nedělitelný celek
společenských vztahů, který právní teorie uměle rozděluje.
Právo chápu
jako veřejnou smlouvu, kterou mám na mysli zejména společenskou smlouvu
tak, jak se objevuje zejména u politických myslitelů
Thomase Hobbese (1588-1679), Johna Locka (1632-1704) a
Jaquese Rousseau (1712-1788), kteří se zabývali
státním zřízením. Ve skutečnosti ztělesňuje jejich
společenskou smlouvu ústavní právo každého státu, předmětem
společenské smlouvy jsou však i jiné společenské
vztahy soukromoprávní i veřejnoprávní povahy. Veřejnou, resp.
společenskou smlouvu tak představuje právo každého státu a
rovněž tak mezinárodní právo, a to jak mezinárodní smlouvy tak
podle mého názoru i ostatní prameny mezinárodního práva, zejména
pak obyčej. I veřejná smlouva by měla splňovat náležitosti právního úkonu dle §34 a násl. Občanského
zákoníku, avšak v poněkud pozměněné podobě.
Pojetí práva
jako takovéto smlouvy odpovídá rovněž soudobé české právo, které jej
podrobuje požadavkům obdobným stavebním prvkům právního
úkonu. Např. v České republice jde o souhlas subjektů
společenské smlouvy daný v zastoupení orgány moci
zákonodárné (srov. čl.2 odst.1
Ústavy ČR). Požadavky týkající se vůle, jmenovitě
její skutečnosti (danost), svoboda a vážnost a shoda
poměru vůle a projevu jsou zajišťovány v rámci legislativního
procesu upraveného v čl.
37 a násl. Ústavy ČR a v jednacích řádech Poslanecké
sněmovny ČR a Senátu ČR. Legislativní proces dle mého
názoru představuje obdobu složitého kontraktačního
procesu zahrnujícího zejména návrh zákona a jeho schválení.
Nejdůležitější požadavek svobody vůle proti násilí a
výhrůžkám je chráněn čl. 26
Ústavy ČR ale i § 92
trestního zákona o trestním činu rozvracení
republiky. Požadavek týkající se předmětu práva jako
společenské smlouvy jmenovitě jeho možnosti a souladu s
dobrými mravy vyjadřuje zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, který stanoví, že státní moc
slouží všem občanům. Požadavek náležitosti projevu
vůle vyjadřuje čl. 52
Ústavy ČR, který stanoví, že k platnosti zákona je
třeba jeho vyhlášení. Na rozdíl od klasických právních
úkonů se však uplatňují zásady většiny,
nadřazenosti a předpoklad správnosti právního aktu.
Mezinárodní právo, a to jak mezinárodní
právo soukromé, tak i mezinárodní právo veřejné jsou svou povahou celkem
mezinárodních společenských vztahů ve shora uvedeném smyslu, které vyžadují
mezinárodní úpravu zejména mezinárodní smlouvou z oboru mezinárodního práva
veřejného. Mezinárodní právo veřejné se však v současnosti stále vyvíjí a
jako takové představuje nedokonalé právo, resp. veřejnou smlouvu ve stádiu
zrodu, kde ještě nedošlo na základě smluvního mechanismu (zásady pacta sunt
servanda, tj. závaznosti smluv), který se v něm uplatňuje k ustavení trvalé
většiny, příp. suveréna ve vnitrostátním smyslu, jak tomu možná bude v
případě Evropské unie. Proto by měly být všechny otázky použití zahraničního práva v rámci mezinárodního práva
soukromého řešeny na základě existujících smluv z oboru mezinárodního práva
veřejného dotčených států, popř. na základě takovéto předpokládané
(hypotetické) mezinárodní smlouvy dotčených států, které mají k danému
právnímu vztahu s mezinárodním prvkem úzký vztah.
Tento přístup zaujaly zejména koncepce,
které se zabývají kolizními normami pro použití norem, které nemohou být v
mezích svého předmětu úpravy zásadně zaměněny či nahrazeny cizím právem.
Má-li jejich použití v daném případě význam pro soukromoprávní vztah se
zahraničním prvkem, musí se jich v mezích jejich předmětu úpravy použít vždy
bez ohledu na to, kterým právem se na základě kolizní normy řídí daný
soukromoprávní vztah s mezinárodním prvkem, tzn. i když se řídí cizím právem.
Znamená to, že tyto normy omezují prostor pro uplatnění kolizních norem a
výběr práva jimi prováděný, neboť předcházejí výběru práva na základě kolizní
normy. Doporučují se pro ně různé názvy, např. absolutně kogentní normy, přísně
donucující normy, imperativní normy, normy nutně použitelné, přímo použitelné
normy, nenahraditelné (nezaměnitelné) normy či označení zákony veřejného
pořádku. Jde vesměs o veřejnoprávní normy. (nutno odlišovat od výhrady
veřejného pořádku, dále budu používat název imperativní normy).
K shora uvedeným koncepcím patří koncepce tzv. zvláštního navázání
(Sonderanknüpfung) je představována např. W. Wenglerem a L. Kohnem, která se snaží najít zvláštní obecně
platnou dvoustrannou kolizní normu, která by umožňovala navázání nejen na
veřejnoprávní normy, které jsou součástí legis causae (rozhodného práva podle
kolizních norem) a legis fori (práva soudu, který o věci rozhoduje), ale i
dalších právních řádů vymezených touto kolizní normou. Obsah těchto zvláštních
kolizních norem však není jasný, jako kriterium pro použití veřejnoprávních
norem se zde nejčastěji uvádí dostatečně úzký vztah mezi tímto právním řádem
a daným právním poměrem. Svými důsledky se tato teorie podobá dalším teoriím
v doktríně mezinárodního práva soukromého. Jako příklad lze uvést tzv. lois d´application immediate,
představovanou např. Ph.
Francescakisem, která přichází s myšlenkou, aby místo složitého a
pracného uvažování prostřednictvím kolizních norem, byly i cizí veřejnoprávní
normy jednoduše aplikovány přímo. Dalším příkladem tohoto druhu je unilateralistická teorie reprezentovaná
P. Gothotem. Gothot soudí, že
veřejnoprávnímu charakteru norem lépe odpovídá metoda unilaterální a navrhuje
proto vytvořit systém pouze jednostranných kolizních norem (tj. norem, které
vymezují mezinárodní působnost pouze vlastní právního řádu). Princip aplikace
veřejnoprávních norem má být založen na tom, že tyto normy „chtějí být
aplikovány“ Posledním příkladem zvláštního navazování cizích
veřejnoprávních norem budiž práce A.
Toubiány. Toubiána ve své práci na rozdíl od předchozích teorií přímo
vytyčuje zásadu aplikovatelnosti cizích veřejnoprávních norem podmíněnou
pouze tím, že příslušný závazkový vztah vstupuje do sféry aplikace těchto
norem, a tyto normy neodporují zásadě veřejného pořádku (ordre public).
Zaměřuje se především na možnost bilateralizace jednostranných kolizních
norem (dvoustranná kolizní norma odkazuje jak na vlastní tak na zahraniční
právo) legis fori, vedoucích k použití vlastních veřejnoprávních norem.
Imperativní normy a každého právního řádu
tak vymezují oblast skutkových otázek v nichž dotčený stát není ochoten
ustoupit od vlastní právní úpravy a nahradit ji použitím zahraničního práva
na základě kolizních právních norem. Zásada veřejného pořádku zase
představuje právní normy každého státu, z nichž plyne bezpodmínečně
nepřípustná právní úprava zahraničního státu, tedy právní úprava, kterou
dotčený stát považuje očividně za podstatně škodlivou pro společnost. Tyto imperativní právní normy a právní
normy zásady veřejného pořádku představují soubor právních norem, které
jednotlivé dotčené státy považují za bezpodmínečnou podmínku spravedlivé
právní úpravy, kterou by zřejmě tyto státy bezpodmínečně rovněž vyžadovaly v
případě právní úpravy mezinárodní smlouvou z oboru mezinárodního práva
veřejného. Neexistuje-li pro daný společenský vztah s mezinárodním prvkem
mezinárodní smlouva, pak je třeba v rámci její právní úpravy v rámci
kolizních norem vycházet z předpokládané (hypotetické) mezinárodní právní
úpravy. Předpokládaná mezinárodní smlouva dotčených států by jistě začlenila
jejich imperativní právní normy a principy plynoucí z jejich zásad veřejného
pořádku do této budoucí mezinárodní smlouvy. Proto by podle mého názoru měly být použity všech imperativních
právních norem, do jejichž působnosti spadá daný společenský vztah s
mezinárodním prvkem, které patří k právnímu řádu, jež má k tomuto
společenskému vztahu úzký vztah a není-li konkrétní imperativní právní norma
v rozporu se zásadou veřejného pořádku žádného z dotčených států. O
dotčený stát, jehož právní řád má k danému společenskému vztahu s
mezinárodním prvkem úzký vztah půjde tehdy, bude-li mít daný stát personální
nebo teritoriální pravomoc nad osobami a věcmi v rámci daného společenského
vztahu s mezinárodním prvkem. Teritoriální a personální pravomoc dotčeného
státu pak vyplývá z mezinárodního práva veřejného. V případě rozporu imperativních norem více
dotčených států nebo jejich rozporu se zásadou veřejného pořádku některého
dotčeného státu odpovídá principu předpokládané (hypotetické) mezinárodní
smlouvy dotčených států, použití
imperativní právní normy, která má k danému společenskému vztahu nejužší
vztah a která není v rozporu s veřejným pořádkem většiny dotčených států.
Je-li imperativní právní norma v rozporu s veřejným pořádkem jen menšiny
dotčených států, pak by o jejím použití mělo rozhodnout stanovisko právního
řádu státu, jehož soud v dané věci rozhoduje (legis fori).
Vyjma shora uvedené takto pojaté vnitřně
bezrozporné soustavy imperativních právních norem a právních norem zásad
veřejného pořádku, od kterých dotčené státy nejsou ochotny ustoupit, existují
ostatní právní normy, zejména právní
normy soukromého práva, které jsou jednotlivé dotčené státy v případě
společenského vztahu s mezinárodním prvkem ochotny nahradit na základě
kolizní normy použitím zahraničního práva. Státy zde fakticky provádějí
volbu práva obdobnou volbě práva soukromých osob, které státy umožňují
zejména v soukromoprávních závazkových právních vztazích s mezinárodním
prvkem. Jednotlivé státy ve svých kolizních právních normách vymezují právní
řády, které mají k dotčenému společenskému vztahu s mezinárodním prvkem
nejužší, popř. úzký vztah a jejichž právo má být použito pro úpravu daného
společenského vztahu s mezinárodním prvkem.
Ustanovení kolizních norem mezinárodního
práva soukromého určující právo státu
s nejužším vztahem k danému společenskému vztahu s mezinárodním prvkem jsou
nejčastěji vybudována podle tzv. teorie statutární, čímž se označují hesla,
do kterých pozdější nauka mezinárodního práva soukromého shrnula pravidla
sestavená ve škole postglosátorské:
1. Statuta
personalia, tj. zpravidla právo státu, jehož státním příslušníkem je
zúčastněná osoba (lex origins)
nebo výjimečně právo státu, v němž má zúčastněná osoba domicil (lex domicilii), tímto právem se
zpravidla řídí osobní způsobilost, poměry rodinné a dědické (“statuta personalia sequuntur personam
domini“), jakož i poměry týkající se movitostí (“mobilia sequuntur personam domini“)
2. Statuta
realia, tj. právo státu, kde věc leží (lex rei sitae), tímto právem se řídí poměry týkající se
nemovitostí (“immobilia sunt obnoxia
territorio“)
3. Statuta
mixta, tj. právo státu, kde se stala rozhodující událost (lex loci actus), tímto právem se řídí
náležitosti právních jednání a obligační poměry (“locus regit actum“)
Dle mého názoru materiální (nikoliv kolizní) právo s nejužším spojením k danému
společenskému vztahu s mezinárodním prvkem odpovídající hypotetické
(předpokládané) mezinárodní smlouvě znamená právní řád s převažující teritoriální a personální pravomocí ve
smyslu právních norem mezinárodního práva veřejného nad osobami a věcmi v
rámci daného společenského vztahu s mezinárodním prvkem. Volba takového
materiálního práva je značně neurčitá, protože v době rozhodování soudu
nemusel ještě daný společenský vztah upravovaný právem zaniknout, rovněž
mohou existovat otázky, které, i když daný právní vztah již zanikl, sami
ještě nezanikly jako odpovědnost za škodu, smluvní pokuty apod., proto jeho
konkretizace je v jednotlivých kolizních právních normách různých států
značně rozdílná. Podle mého názoru lze takto neurčitě vymezenou kolizní normu
dále konkretizovat, že nejužší vztah k danému společenskému vztahu s
mezinárodním prvkem má materiální
(nikoliv kolizní) právo, na jehož území se tento společenský vztah převážně
uskuteční. Toto obecné pravidla však neplatí bez výjimky. Místa, kde se
společenský vztah s mezinárodním prvkem uskutečňuje (tj. místo přímého
objektu právního vztahu) totiž pravidelně zrcadlí teritoriální pravomoc státu
nad věcmi, jichž se společenský vztah týká, (nepřímými objekty právních
vztahů) a nad subjekty právních vztahů a personální pravomoc státu nad
subjekty právních vztahů. Jinými slovy platí vyvratitelná právní domněnka, že většina osob a věcí v rámci
daného společenského vztahu se vyskytuje na území státu (tzn. převážná
teritoriální pravomoc) a že většina osob přísluší ke státu (tzn. převážná
personální pravomoc), kde se tento společenský vztah s mezinárodním prvkem
převážně uskuteční.
Právní řád každého dotčeného státu tak
obsahuje kolizní normy určující materiální (nikoliv kolizní) právo státu s
nejužším vztahem k danému společenskému vztahu s mezinárodním prvkem,
vzhledem k neurčitosti shora uvedené obecné kolizní normy, se jedná v případě
různých dotčených států často o materiální (nikoliv kolizní) práva různých
států. O dotčený stát, jehož právní řád má k danému společenskému vztahu s
mezinárodním prvkem úzký vztah půjde tehdy, bude-li mít daný stát personální
nebo teritoriální pravomoc nad osobami a věcmi v rámci daného společenského
vztahu s mezinárodním prvkem. Shora uvedenému principu hypotetické
předpokládané mezinárodní smlouvy odpovídá, aby každý stát v rámci svých kolizních právních norem odkázal na takové
materiální (nikoliv kolizní) právo tuzemské nebo zahraničního státu, které
zvolila na základě svých kolizních norem jako použitelné materiální právo
převážná většina ostatních dotčených států. Proto by soudy rozhodujícího
státu měly zkoumat, které materiální (nikoliv kolizní) právo je použitelné na
daný společenský vztah nejenom podle tuzemských kolizních norem ale i podle
kolizních norem ostatních dotčených států. Vysloví-li se převážná většina
ostatních dotčených států pro použití určitého materiálního (nikoliv
kolizního) práva jednoho dotčeného státu, které má k danému společenskému
vztahu s mezinárodním prvkem podle této převážné většiny dotčených států
nejužší vztah, nebo pro použití určitého materiálního (nikoliv kolizního)
práva více stejných dotčených států, které mají k danému společenskému vztahu
s mezinárodním prvkem podle této převážné většiny dotčených států úzký vztah,
měly by se ostatní dotčené státy k této většině připojit. V českém
mezinárodním právu soukromém bude možné téhož účelu dosáhnout při použití ustanovení § 35 zák. č. 97/1963 Sb. o
mezinárodním právu soukromém o zpětném a dalším odkazu, který stanoví, že
má-li se podle ustanovení tohoto zákona použít právního řádu, jehož
ustanovení (rozumněji kolizní právní normy mezinárodního práva soukromého)
odkazují zpět na právo české nebo dále na právo jiného státu, lze takový
odkaz přijmout, odpovídá-li to rozumnému a spravedlivému uspořádání vztahu, o
který jde. Zpětný a další odkaz by dle
mého názoru měl být českým soudcem přijat pouze v případě, že odkazuje
k právu státu, které určují jako použitelné pro daný společenský vztah
s mezinárodním prvkem kolizní normy většiny dotčených států. Tím
dojde k přípravě právní půdy v mezinárodním společenství k uzavření budoucí
mezinárodní smlouvy z oboru mezinárodního práva veřejného a postupnému
sjednocování všech států mezinárodního společenství.
Obdobně
lze postupovat,
má-li se podle dotčeného právního řádu použít mezinárodní smlouva z oboru mezinárodního práva veřejného, kdy
shodne-li se většina dotčených států na použití mezinárodní smlouvy, i když
jí stát soudu není vázán, měl by státu lex fori použít tuto mezinárodní
smlouvu. V případě, že se jedná o dotčený stát, kde platí angloamerické common law, zejména pak státy USA,
kde soudce právo na základě zahraničního práva vytváří (local law theory Waltera Wheelera Cooka) nebo které uplatňují
převážně právo státu soudu (lex fori dle např. Brainarda Currieho, Ehrenzweiga), nebo výběr mezi výsledky (tzv. result selective approach, D.
Caverse), kdy soudce vybírá konkrétní materiální pravidla dle svého
uvážení lze tyto případy chápat zřejmě jako odkaz na lex fori, tedy právo
státu soudu a použít je v případě, že se většina dotčených států shodne na
použití tohoto práva.
V ideálním
případě budou mezinárodní společenské vztahy řešeny pouze smlouvou všech
dotčených právních subjektů, ať již jde o státy nebo jednotlivce. V ideálním případě
rovněž mezinárodní společenství států bude řešit všechny své společenské
vztahy mezinárodní smlouvou, příp. mezinárodním obyčejem, který chápu jako
mezinárodní smlouvu svého druhu. Mezinárodní společenství států se tak
v ideálním případě může vydat cestou
vzniku mezinárodního suverénního státu, zprvu na základě shora uvedené
veřejné smlouvy, kde se uplatní principy většiny a nadřazenosti, nebo může přímo dosáhnout stavu, kdy
bude dán trvalý skutečný a svobodný
souhlas všech států mezinárodního společenství ve všech otázkách
mezinárodního práva veřejného, které tak získá podobu jakési soukromé
smlouvy států, aniž by tomu předcházelo ustavení mezinárodního suverénního
státu. K přiblížení se tomuto
ideálu výlučně smluvního mezinárodního společenství států bez válek a
konfliktů směřuje rovněž mnou navrhovaná právní úprava použití zahraničního
práva v mezinárodním právu soukromém. Literatura: - Zdeněk Kučera, Mezinárodní právo soukromé, Doplněk, 1994. - Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno 1993. - Rouček, Fr.-Sedláček, J., Komentář k československému Obecnému
zákoníku občanskému (1. díl), Praha, V Linhart, 1935. - Pauknerová, M., Přímá aplikace administrativně-právních norem
v mezinárodním právu soukromém, SMP 1984, sv. 18, s. 145 n. - Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., www.sweb.cz/filosofierovnovahy - Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů
právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz - Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a
vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., www.e-polis.cz , 2006 - Soukromá a veřejná Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor
Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz -
Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz - Smlouva a
donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz II./f) Spravedlivá válka (bellum iustum) V mezinárodní praxi 19. a
20. století bylo možno válku považovat za krajní, ale legální prostředek
donucení, kterým stát mohl v rámci svépomoci reagovat na protiprávní
jednání jiného státu. V této době došlo k řadě případů, kdy stát
provedl donucovací opatření na území cizího státu odvolávaje se na právo
krajní nouze, příp. právo na existenci. Právem na existenci, sebezachování
(franc. droit de conservation) se v tomto případě rozumělo právo státu
odporovat případně i ozbrojenou silou ohrožení své existence jako suverénního
státu. Toto právo bylo uplatňováno v této době v mezinárodní praxi
a zdůvodňováno naukou též ve formě tzv. práva nouze (franc. droit de
nécessité). V případě nouze, tj. když vitální zájmy státu byly ohroženy
a legální prostředky nestačily k odvracení hrozby, přikládalo se
v tomto pojetí státu právo použít k odstranění hrozby i takových
opatření, která porušují práva jiných států. V dnešní době je výslovně
mezinárodním právem vyhrazeno právo použití ozbrojeného síly státem resp.
státy tvořící mezinárodní společenství na právo sebeobrany, příp. kolektivní
sebeobrany a opatření s použitím ozbrojené síly Rady bezpečnosti OSN.
Základy tohoto pojetí položil Briand Kellogův pakt z roku 1928, který
zakázal válku coby prostředek národní politiky. Na to navázal po druhé
světové válce Článek 51 Charty OSN, který potvrzuje právo sebeobrany a
prohlašuje je za přirozené právo státu (inherent right). Omezuje však jeho
výkon pouze na případy ozbrojeného napadení a ukládá státům, aby zastavily
obranná opatření, jakmile Rada bezpečnosti OSN učiní sama opatření
k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, i když i za systému Charty
rozhodují státy samy o tom, zda v konkrétním případě jsou dány podmínky
sebeobrany, mají nicméně povinnost ihned informovat Radu bezpečnosti OSN o
tom, že podnikly obranná opatření. V systému kolektivní bezpečnosti OSN
je sebeobrana legitimní jen proti ozbrojenému a akutními útoku, přiměřeným a
defenzivním způsobem. Napadený stát musí sebeobranu zastavit, pokud je
zastaven ozbrojený útok. Přiznáno je rovněž právo na kolektivní sebeobranu.
Podmínky jejího výkonu definoval Mezinárodní soudní dvůr v Haagu zřízený
Chartou OSN ve věci Vojenských a polovojenských činností v a proti
Nicaragui v roce 1986, jde o to, že přímá oběť agrese musí veřejně
deklarovat, že byla napadena a požádat jiné státy o vojenskou pomoc. Třetí
státy mají právo na kolektivní sebeobranu, ve spojeneckých a jiných smlouvách
mohou ovšem převzít povinnost ke kolektivní sebeobraně (např. instrument NATO
z r. 1949). Ozbrojená opatření sebeobrany představují výjimku ze zákazu
použití síly a hrozby silou, který vyhlásila expressis verbis Deklarace
přátelských vztahů spolupráce mezi státy, kterou sestavilo a vyhlásilo
jednomyslně Valné shromáždění OSN v roce 1970. Další výjimku z tohoto
zákazu představují opatření s použitím ozbrojené síly Rady bezpečnosti
OSN, ke kterým se může Rada bezpečnosti OSN uchýlit pouze tehdy, když se
mírnější donucovací postupy minuly účinkem, tj. v případech
nezávažnějšího porušení mezinárodního míru a bezpečnosti. Ozbrojená akce na
výzvu Rady bezpečnosti OSN doplňuje právo sebeobrany a představuje ozbrojené
akce v případě i jiného ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, než
je úzce pojaté právo státu na sebeobranu na rozdíl, od kterého může mít i
ofenzivní povahu a nemusí být ukončena, když sankcionovaný stát upustí od
svého útočného jednání. Pojetí práva jako společenské
smlouvy odpovídá rovněž mezinárodní právo veřejné, resp. státní, která lze v
současnosti na rozdíl od vnitrostátního práva více připodobnit ke klasické
soukromoprávní smlouvě, která předpokládá svobodnou a skutečnou dohodu
rovných subjektů. Tak, kde není možno dosáhnout takovéto dohody států jako
plnoprávných subjektů mezinárodního práva veřejného, resp. státního, tam lze
hovořit o nedokonalostech, resp. mezerách tohoto oboru práva. Nedostatek této
dohody postupně zaplňuje zásada většiny a nadřazenosti, která se v
mezinárodním právu veřejném, resp. státním prosazuje zejména v podobě orgánu
Rady bezpečnosti OSN s 15 členy, která může přijmout rozhodnutí v oblasti
ochrany míru a bezpečnosti závazné pro ostatní státy mezinárodního
společenství. Zároveň se zásada většiny a nadřazenosti projevuje v postavení
5 stálých členů Rady bezpečnosti OSN, kteří mají právo veta vůči těmto
rozhodnutím. Dalším prostředkem postupného prosazení zásady většiny a
nadřazenosti známé z vnitrostátního práva je mezinárodní obyčej jako pramen
mezinárodního práva veřejného, resp. státního, kde se dle rozhodnutí
Mezinárodního soudního dvora v Haagu ve věcech Pevninské mělčiny Severního
moře z roku 1969 pro vznik mezinárodního obyčeje předpokládá kvalifikovaná
praxe (usus longaevus) a přesvědčení subjektů o právní závaznosti pravidla
chování obsaženého v dané praxi (opinio iuris). Zároveň však mezinárodní
soudní praxe často opomíjí posledně jmenovaný subjektivní prvek (opinio
iuris), který někteří představitelé navrhují presumovat, což podle mého
názoru rovněž značí postupné prosazování zásady většiny a nadřazenosti v
mezinárodním právu veřejném, resp. státním. V podobě shora uvedených
mezinárodních smluv a mezinárodního obyčeje tak došlo ke shora uvedené úpravě
práva použití ozbrojené síly státy v rámci mezinárodního práva veřejného,
resp. státního jako společenské (veřejné) smlouvy. Této právní úpravě se však
dosud nepodařilo vyplnit následující mezery v oblasti právní úpravy použití
ozbrojené síly státy mezinárodního společenství, což by vyžadovalo výraznější
prosazení zásady většiny a nadřazenosti v mezinárodním právu veřejném, resp.
státním. K shora uvedeným mezerám v právní úpravě mezinárodního
práva veřejného, resp. státního použití ozbrojené síly státy mezinárodního
společenství řadím: 1) porušování práva na život uvnitř státu, který páchá
zločin genocidia a nepřijetí přiměřeného opatření Radou bezpečnosti OSN, 2)
napadení státu, který není schopen účinné sebeobrany v případě selhání
kolektivní bezpečnosti a nepřijetí přiměřeného opatření Radou bezpečnosti OSN
a 3) preventivní sebeobrany, kdy ozbrojený útok proti státu ze strany jiného
státu není akutní je však jinak neodvratitelný. V těchto případech
nezbývá jednotlivcům a státům mezinárodního společenství, než postupovat
mimoprávními prostředky, a to případně i za použití ozbrojené síly. V případě shora uvedeného
použití mimoprávních prostředků donucením ze strany jednotlivého státu či
skupiny států při selhání mezinárodního práva veřejného, resp. státního
(tj. veřejné, resp. společenské smlouvy) z hlediska těchto subjektů očividně
škodlivého pro společnost, se podle mého názoru musí uplatnit upravené zásady
známé z vnitrostátního práva jako zásady subsidiarity a proporcionality v
případě krajní nouze a nutné obrany. Při krajní nouzi a nutné
obraně platí, že lze násilím odvrátit toto nebezpečí, pokud hrozí
bezprostředně, nelze odvrátit jinak a následek tohoto jednání
není očividně škodlivější než následek, který hrozil z tohoto nebezpečí. V
případě shora uvedeného použití mimoprávních prostředků při selhání
platného práva tyto zásady platí rovněž s tím rozdílem, že nebezpečí nemusí
hrozit bezprostředně, může jít i o vzdálené nebezpečí, které nelze
odvrátit jinak. Toto plyne z toho, že při odvracení nebezpečí při
krajní nouzi nebo nutné obraně v rámci vnitrostátního práva je vždy
možno v případě vzdáleného nebezpečí požádat o pomoc složky státní
moci, které mají povinnost a moc účinně zasáhnout. V případě
selhání práva však tato povinnost a moc účinně zasáhnout není dána, buď z
důvodu nedokonalosti práva jako v případě mezinárodního práva, kde ještě
nedošlo ke konstituování mezinárodního svrchovaného státu resp. federace
příp. konfederace, nebo v případě nespravedlivého práva, které je
očividně škodlivé pro společnost. Zásada neškodlivého výsledku je sporná a
zřejmá až po dokonání použití mimoprávních prostředků, proto
je třeba zmínit další známou z vnitrostátního práva, která nám
pomůže posoudit splnění zásady neškodlivého výsledku při použití mimoprávních
prostředků před a v průběhu použití mimoprávních prostředků. Tímto
dalším pravidlem je zásada, že použití mimoprávních prostředků nesmí být zřejmě
nepřiměřené způsobu ohrožení nebezpečím očividně škodlivého práva, resp.
donucení.
Ze shora uvedeného pak plynou
podmínky, které by měly být dodrženy v případě použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly státem, resp. státy
ve shora uvedených případech mezer právní úpravy v mezinárodním právu
veřejném, resp. státním. Musí jít o
jinak neodvratitelné ohrožení životů větší skupiny lidí, než bude ohroženo
tímto mimoprávním použitím ozbrojené síly na jejich obranu (dále též ochrana,
resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti). Jinými slovy jde o to,
aby způsob použití prostředků nutné obrany těmito státy odpovídal vzniklému
nebezpečí a nebezpečí nešlo odvrátit jinak. To stejné platí pro shora uvedený
případ preventivní války, kdy válka musí být rovněž jinak neodvratitelná. Posouzení shora uvedených
podmínek použití mimoprávních prostředků ozbrojené síly je však věcí velmi
obtížnou vzhledem k tomu, že budoucnost je vždy nejistá. Proto by z
hlediska jediného zasahujícího státu vždy mělo jít o očividnou ochranu, resp.
zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. o snížení jinak
neodvratitelných ztrát na lidských životech). Požadavek očividnosti se může
zmenšovat s počtem států, které zasahují v daném ozbrojeném sporu
států. Jinými slovy, jestliže zasahující státy vezmou spravedlnost do svých
rukou a vstoupí do roli náhradních vykonavatelů spravedlnosti místo Rady
bezpečnosti OSN, tak legitimita těchto náhradních protiopatření je tím větší,
čím globálnější, tj. čím větší počet států se na nich společně podílí. I když
ochrana, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. snížení
jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech) není pro všechny globální
spojence očividná, ochrana, resp. zlepšení mezinárodního míru a bezpečnosti
(tj. snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských životech) musí
však být vždy účelem těchto protiopatření zasahujících států.
Legitimitu posílí, i to, když OSN před uplatněním protiopatření konstatuje
kvalifikované protiprávní chování státu, vůči němuž protiopatření směřuje. Klasickým případem použití
mimoprávních prostředků ozbrojené síly ze strany státu byla válka v Iráku
zahájená USA a jejími spojenci. Válka nebyla kryta výzvou k zahájení
válečných operací ze strany Rady bezpečnosti OSN, která nikdy nejednala o
zahájení útoku proti Iráku a USA nejednaly v sebeobraně, a to ani na základě
kolektivní bezpečnosti. Válku by mohla ospravedlnit jedině skutečnost, kdyby
počet lidských obětí této operace byl nižší než počet lidských obětí, které
by nastaly, kdyby diktatura Sadáma Husajna zůstala u moci. V současnosti lze
říci, že počet lidských obětí války a okupace převyšuje počet obětí za
Sadámova režimu, a proto operace USA vybočila z použití mimoprávních
prostředků ozbrojené síly v mezích nutné obrany, resp. krajní nouze v mezinárodním
právu veřejném, resp. státním tak, jak jsem je vymezil výše. Co se týká
poznání tohoto škodlivého následku ze strany USA a jejich spojenců při
započetí invaze, tak situace byla spornou. Podle mého názoru ani v době
započetí invaze nešlo hovořit o očividné ochraně, resp. zlepšení
mezinárodního míru a bezpečnosti (tj. snížení jinak neodvratitelných ztrát na
lidských životech), protože nebylo očividně prokázáno, že by Sadám Husajn
připravoval válku a vyráběl za tím účelem chemické a biologické zbraně, počet
obětí Husajnova režimu v rozhodné době, kdy bylo letecky chráněno území Kurdů
také, očividně nebyl vyšší než počet obětí, které mohla přinést invaze USA do
Iráku. Požadavek očividnosti zároveň nebyl nijak výrazně zmenšen širokým
mezinárodním konsensem o invazi, když se k ní rezervovaně stavěly Rusko, Čína
a Francie. V případě shora uvedených mezer
právní úpravy mezinárodního práva veřejného, resp. státního neexistuje
z důvodu nedokonalosti práva právní povinnost států použít shora uvedené
mimoprávní prostředky k snížení jinak neodvratitelných ztrát na lidských
životech, nanejvýše lze hovořit o morální povinnosti států a jednotlivců.
Plní-li některé státy tuto morální povinnost na ochranu života lidí, je třeba
je podporovat nikoliv je označovat nelichotivými pojmy „světový policajt“
apod. Jedná se totiž o přirozený proces vytváření trvalé většiny
v mezinárodním společenství cestou pokusů a omylů, která v něm
časem může převzít státotvornou úlohu, jak se tomu stalo u evropských států
díky Evropské unii, čímž by mohly být vyplněny rovněž shora uvedené mezery
v právní úpravě mezinárodního práva veřejného, resp. státního a
nastolena celosvětová demokratická a sociální společnost bez válek mezi
státy. Na závěr bych chtěl podotknout,
že Filosofie rovnováhy není
pacifistická ve smyslu, že by absolutně odmítala válku, zejména
v případě obranné války, avšak je humánní ve smyslu, že absolutně odmítá
zabíjení lidí. Voják, který ve válce zabije jiného člověka, je vinen a
zaslouží si, aby byl rovněž ve válce zabit. Proto je třeba za každých
okolností, aby voják nejednal ve válce s úmyslem zabít nepřítele, nýbrž
vždy s úmyslem jej pouze zranit
tak, aby byl na potřebnou dobu války vyřazen z boje a musel se léčit. Utrpěná
bolest ve válce je pak výchovným prostředkem evoluce přírody, kterým nás
příroda poučuje, že není v souladu s účelem přírody vést žádnou
válku mezi lidmi, příp. ostatními živými tvory. Zároveň se domnívám, že i v dnešní době je
možno cílit vždy boj nikoliv na zabití nepřítele nýbrž pouze na jeho zranění
a v důsledku toho na jeho vyřazení z boje na potřebnou dobu. Literatura: 1.) Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů
právními normami, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 2.) Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a
vnitrostátního práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., www.e-polis.cz , 2006 3.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
www.sweb.cz/filosofierovnovahy 4.) Soukromá a veřejná Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor
Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 5.)
Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 6.) Smlouva
a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, www.e-polis.cz 7)
Malenovský J., Mezinárodní právo veřejné, Doplněk, Brno 1993. 8) Potočný
M., Mezinárodní právo veřejné, Panorama Praha, 1977
III./a) Ideální právo a náboženství
Právo i
náboženství představují
normativní řád společnosti, tedy soubor závazných
pravidel a očekávání chování dotýkající se všech oblastí života.
Tyto normativní řády zdánlivě vychází
z odlišného účelu, kterým v případě práva je odlišení dobrého a špatného chování, které prospívá či škodí
společnosti a které je proto závazné či zakázané státem, který porušení
těchto povinností či zákazů rovněž sankcionuje. V případě normativního
řádu společnosti v rámci náboženství jde o odlišení dobrého a špatného chování z hlediska Boha nebo bohů,
kdy dobré jednání Bůh odměňuje člověku svou přízní, popř. životem v nebi nebo
ráji a špatné jednání Bůh sankcionuje svými tresty, popř. životem v pekle.
O
odlišný účel jde pouze zdánlivě, neboť podle mého
názoru hlavním účelem práva a rovněž tak náboženství je nastolení
z hlediska všech ideální společnosti, v případě práva v našem světě a
v případě náboženství po smrti. Účelem
práva i náboženství v našem světě by mělo být se přiblížit svým chováním
této z hlediska všech ideální společnosti již za svého života nikoliv až
po smrti, protože i z hlediska náboženství je rozhodující jednání
člověka během jeho života v našem světě nikoliv až po smrti.
Jestliže se máme přiblížit pomocí právních
i náboženských norem z hlediska všech ideální společnosti již
v našem světě, měli bychom vědět,
čemu je třeba se přiblížit. Jinak by šlo v případě právních i
náboženských norem o čistou spekulaci, subjektivní názor každé právníka či
náboženského kazatele.
V případě náboženství odpovídají na
otázku, jaká bude tato z hlediska všech ideální společnost po smrti
člověka různí lidé jako osoby podle svého tvrzení seslaní Bohem, aby nám
lidem řekli, co nás čeká po smrti a jak si máme zajistit tuto z hlediska
všech ideální společnost, které se máme během života v našem světě
snažit přiblížit. Avšak ani tito
zakladatelé a proroci různých náboženství nepopsali nikdy přesně tuto
z hlediska všech ideální společnost, které máme dosáhnout nejpozději
po smrti s velkou přesností, spíše se věnovali otázce různých příkazů a zákazů, jak jednat zde v našem
světě, abychom této z hlediska všech ideální společnosti
v nejhorším případě až po smrti dosáhli.
Zde mám na mysli, jak judaismu, který oplývá nejrůznějšími příkazy a zákazy, avšak
neříká, co je jejich konečným cílem, jaká má přesně být z hlediska všech
ideální společnost, či v nebi nebo v našem světě, které mají být
jejím cílem. Tak i křesťanství
v tomto ohledu mluví v podobenstvích Nového zákona Ježíše Krista,
takže ani křesťané přesně neví, co je očekává za jejich poslušnost zde
uvedeným příkazů v nebi po smrti. Co se týká islámu, tak popisuje odměnu za poslušnost příkazů uvedených
v Koránu jako prostředí plné půvabných hurisek, kde nebude ničeho
nedostatek, avšak ani tento popis z hlediska všech ideální společnosti,
není natolik přesný, abychom mohli odvodit vztahy v tomto ráji
s větší přesností. Hinduismus
říká, že individuální existence spaseného člověka po smrti zaniká ve velké
duši světa, rozplyne se v Bráhma. Co se týká buddhismu tak mluví o vyvanutí, nirváně, které přirovnává
k tomu, že zhasne plamen, jde o nic či mír, avšak ani zde není přesně
vymezen tento ideál.
Co je důvodem
tohoto nepřesného popisu této z hlediska všech ideální společnosti ve
všech světových náboženstvích? Je tomu tak, protože sami zakladatelé
těchto náboženství nevěděli nebo
nechtěli říci, co je cílem jejich příkazů a zákazů poslušnosti Bohu, jak
bude přesně vypadat z hlediska všech ideální společnost, které se máme
přiblížit. Tím však, že z náboženského učení neznáme přesně podobu této z hlediska všech ideální
společnosti, které se máme přibližovat v našem životě v tomto
světě, tak nelze tyto náboženské
příkazy, které k ní mají vést v praxi ani logicky či pokusem
přezkoumat a stanovit, jestli se k této z hlediska všech ideální
společnosti v naší společnosti přibližujeme nebo se od ní vzdalujeme.
Dalším důvodem nejasnosti ve shora uvedeném náboženském popisu
z hlediska všech ideální společnosti může být to, že obecně popsaná z hlediska všech
ideální společnost, která má být odměnou plnění přesných náboženských
příkazů v našem světě, je
přitažlivá pro větší množství lidí, kteří se s tímto obecným popisem
z hlediska všech ideální společnosti ztotožní, než by tomu bylo u
přesného popisu tohoto ideálu v rámci shora uvedených světových
náboženstvích.
Přesný popis
této z hlediska všech ideální společnosti nedávalo dosud ani platné
právo,
které se v dnešní době vyznačuje množstvím
často protichůdných příkazů a zákazů, často přijatých zákonodárci zcela
náhodně pod tlakem té či ony momentálně převládající lobbyistické
skupiny. Přesný popis této z hlediska všech ideální společnosti zároveň
nedávala ani právní teorie, která
si vystačila do dnešních dnů s velice nejasným pojmem přirozeného práva, které si každý představuje
jinak a v důsledku toho neexistuje do dnes ani jeho přesná představa. Na
což reagují mnozí právníci a právní vědci v současnosti tím, že se
přiklánějí k myšlence, že nic takového ani neexistuje.
Proto před náboženskými a právními vědci
stojí dnes v našem světě velký
úkol shodnout se na tom, jak má tato z hlediska všech ideální společnost,
které se snažíme v platném právu plněním právních norem a
v náboženství plněním jakýchkoliv náboženských norem přiblížit, vůbec vypadat.
Co se týká přesné podoby této z hlediska všech ideální společnosti, nebe či
ráje z hlediska náboženského či přirozeného práva z hlediska právní
teorie, je třeba podle mne zjistit
přímo u jednotlivých lidí, protože ti na jedné straně zadávají případnému Bohu či platnému
právu poptávku v jakém z hlediska všech ideálním světě by chtěli
žít a na druhé straně, je-li nějaký Bůh,
tak zajisté vložil podobu této z hlediska všech ideální společnosti do
lidské psychiky jako touhu po ní, a zároveň z hlediska práva by tato
z hlediska všech ideální společnost, resp. přirozené právo mělo vyplynout z lidské přirozenosti
a touhy jednotlivých lidí.
Z hlediska všech ideální společnost, přirozené
právo, nebe či ráj můžeme v současnosti poznat jako očividně prospěšné
jednání a očividně škodlivé jednání pro společnost. Zbývá stanovit co rozumím
pro společnost očividně prospěšným a škodlivým jednáním ze strany každého
jednotlivého živého tvora. Toto očividně prospěšné a očividně škodlivé jednání
v rámci přirozeného, ideálního práva, nebe či ráje, z hlediska
všech ideální společnosti musí vycházet z dotazu
na každého jednotlivého živého tvora na jeho skutečné požadavky, od kterých
není ochoten v žádném případě ustoupit, které klade na z hlediska
všech ideální společnost, resp. přirozené právo, nebe či ráje, co v něm
bezpodmínečně podle něj musí být a co v něm bezpodmínečně nesmí být.
Přesnější vymezení těchto požadavků plynoucích z odpovědí jednotlivých
živých tvorů v rámci smluvní procesu utváření výše uvedeného
přirozeného, ideálního práva, popisu z hlediska všech ideální
společnosti, nebe či ráje a jejich shrnutím dostaneme obsah přirozeného
práva, přesné vymezení z hlediska všech ideální společnosti, nebe či ráj.
U jednotlivých živých tvorů, kteří nebudou schopni tuto otázku pochopit či
zodpovědět, je třeba vycházet z jejich hypotetické odpovědi vyjádřený
jejich způsobilými zástupci.
Má odpověď na otázku, co bezpodmínečně
požaduji od přirozeného práva, resp. z hlediska všech ideální společnosti,
zní: Bezpodmínečně nechci, aby
zbytečně trpěli živí tvorové, kteří trpět nechtějí. Bezpodmínečně nechci, aby postupně žádný člověk a zvíře
nebyli zbytečně vážně ohrožení postupně na životě a zdraví. Bezpodmínečně
chci, aby pomocí vědy a genetického
kódu byly zpětně bez zbytečného prodlení oživeni všichni živí tvorové, kteří
chtějí žít a umřou, nebo aby tito neumírali. Bezpodmínečně chci, aby byly
co nejvíce uspokojeny potřeby všech
lidí a zvířat (které podle mého názoru závisí na jejich energičnosti, viz
níže uvedené texty v rámci literatury) se
svobodným a skutečným souhlasem dotčených jedinců. Bezpodmínečně chci,
aby můj životní partner byl se mnou
živý, bude-li si to přát on, a věrný na věky. Další bezpodmínečné
požadavky, které spolu s mými by měli určit obsah příkazů
přirozeného ideálního práva, z hlediska všech ideální společnosti či
nebe, kterému se ve spravedlivém platném právu a osobním jednání máme snažit,
co nejvíce přiblížit, by měl plynout z anonymního
sociologického průzkumu s anketní otázkou pro všechny lidi, co
jednotliví lidé bezpodmínečně chtějí jako obsah přirozeného, ideálního práva,
z hlediska všech ideální společnosti, nebe či ráje.
Poté, co
budeme znát podobu této z hlediska všech ideální společnosti, jak
vyplyne z dotazu u jednotlivých lidí, tak bude možné takto verifikovat
pravdivost resp. užitečnost různých světových náboženství a platných právních řádů různých států
podle toho, zda se plněním jejich náboženských či právních příkazů a zákazů
v našem běžném životě této z hlediska všech ideální společnosti
v jednotlivém případě přibližujeme nebo se jí vzdalujeme. Podle mého
názoru výsledkem této budoucí verifikace jednotlivých náboženských norem
chování bude stejně jako v případě jakékoliv jiné lidské vědy jejich částečné přijetí a jejich částečné
odmítnutí, které bude umožněno tím, že se nejasná z hlediska všech
ideální společnost jako odměna plnění těchto náboženských a právních
povinností a zákazů stane zřejmá, na základě shora uvedeného sociologického průzkumu. Literatura: Právní nauka pro školy i praxi. Novotný Z.. Schelle K., Tomancová J.
a kolektiv, vydala MU v Brně, ČR, 2002 Malé dějiny filosofie, STORIG, H.J., Praha, Zvon, 1991 Irwin´s business law, Klayman E.I., Bagby J.W., Ellis N.S.,
nakladatelství Richard D. Irwin, inc, USA, 1994. Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy Vztah mezinárodního práva veřejného a soukromého a vnitrostátního
práva z pohledu upravovaných společenských vztahů, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
http://www.e-polis.cz/ , 2006 Poměr uvážení a vázanosti státních orgánů právními normami, JUDr.
Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Budoucnost práva, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Smlouva a donucení, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Filosofie ekonomického prava, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/ Spravedlivá válka (bellum iustum), JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., 2007, http://www.e-polis.cz/
III./b) O nápravě tří smrtelných hříchů
demokratické západní civilizace
Západní
demokratické státy a jejich obyvatelé žijí v ekonomickém dostatku, který je na jedné
straně příčinou toho, že jejich obyvatelé souhlasí s demokratickou
společenskou smlouvou, jejíž základy položil ve svých dílech anglický
politický myslitel John Lock, a na druhé straně tento ekonomický dostatek a z
něho plynoucí souhlas západních obyvatel s demokracií je příčinou dalšího
zvyšování ekonomického produktu těchto zemí. Takto rostoucí souhlas západních
obyvatel totiž umožňuje, aby tito svou energii stále více využívali nikoliv k
vzájemným sporům či válkám, ale aby takto uvolněnou energii využili k
dalšímu růstu ekonomického produktu těchto západních zemí. Jinými slovy
mír ve společnosti a růst ekonomického produktu jsou podle mého názoru dvě
spojité nádoby, čím je větší mír ve
společnosti, tím více roste ekonomika a čím více roste ekonomika, tím je
větší mír ve společnosti.
Rozvojové
státy a
jejich obyvatelé však často žijí v ekonomickém nedostatku, který je podle
mého názoru hlavním důvodem nestability politického zřízení těchto států.
Jeho obyvatelé z tohoto důvodu nesouhlasí s politickým zřízením takovéto
společnosti a rovněž tak s rozdělením světa na chudé a bohaté státy, tedy celosvětovou
mezinárodní společenskou smlouvou, jejímž základem je OSN. Jeho obyvatelé
zároveň tak využívají svou energii k stupňování sporů a válek mezi sebou,
jejichž cílem je dosáhnout ekonomického dostatku v rozvojových zemích
nejjednodušším způsobem, tedy na základě násilí. Permanentní války v
rozvojových společností a ekonomický nedostatek jsou tak podle mého názoru
dvě spojité nádoby, války a spory ve
společnosti způsobují ekonomický nedostatek a ekonomický nedostatek
způsobuje války a rostoucí spory.
Důvodem toho je, že jak v rozvojových tak v
západních demokratických zemích se rodí lidé s různou energičností, kde energičtější lidé mají větší potřeby
majetku a méně energičtější lidé mají menší potřeby majetku, které mohou
uspokojit buď prostřednictvím růstu ekonomického produktu dané společnosti
nebo násilným přerozdělením tohoto majetku v rámci dané společnosti.
Západní
demokratické státy, nechtějí-li se vystavit na jedné straně rostoucím konfliktům, jako
jsou občanské války v rámci těchto rozvojových států, rozsáhlá ekonomická a
humanitární emigrace, hrozba jaderných zbrání apod. a z nich plynoucí
ekonomických ztrát daných tímto neefektivním vynakládáním energie ze strany
obyvatel rozvojových států, a na druhé straně pociťují-li obyvatelé západních
demokratických států umírání lidí v důsledku válek nebo hladu či nedostatku
zdravotní péče v rozvojových státech jako překážku vlastního štěstí, mají povinnost zasáhnout urychlením
ekonomického růstu rozvojových zemí v důsledku čehož dojde podle mého
názoru rovněž tak k zvýšení souhlasu jejich obyvatel se státním zřízením,
resp. k rostoucímu míru v těchto rozvojových zemích a v konečném důsledku
rovněž k jejich demokratizaci.
Jakým způsobem lze zasáhnout proti
ekonomickému nedostatku v rozvojových zemích? Za prvé je třeba, aby demokratické západní státy zajistily, aby
v rozvojových státech nikdo nemusel umřít z důvodu hladu, žízně či chladu. Jde
tak o povinnost demokratických států
žijících v ekonomickém dostatku zajistit nezbytnou humanitární pomoc obětem
ohroženým v rozvojových státech smrtí hladem, žízní či chladem. Tato
humanitární pomoc je z hlediska ekonomik demokratických západních států
zanedbatelná, avšak z hlediska souhlasu obyvatel rozvojových států s
mezinárodním společenským uspořádáním zcela nezbytná. Za druhé je třeba
ustavení mezinárodního společenství
západních demokratických států vyznačujících se společným hospodářským
prostorem resp. trhem, příp. v současnosti vzájemným poskytnutím mezinárodní
doložky nejvyšších výhod v oblasti vzájemných soukromoprávních a
veřejnoprávních vztahů, jehož cílem bude postupné přijímání rozvojových států do tohoto společenství na
základě postupného plnění ekonomických a politických hledisek spočívajících v
přibližování rozvojových a západních demokratických státu v těchto
hlediscích. Příkladem může být
rozšiřování Evropské unie o východoevropské státy, kde se spojil ekonomický a
politický tlak s ekonomickou pomocí a výhodami poskytnutými těmto
východoevropským státům. Poskytnutí ekonomické pomoci a ekonomických výhod
rozvojovým zemím by mělo být zajištěno buď rozvojovou daní platnou na území členských států nebo příspěvky
členských států do rozpočtu výše uvedeného mezinárodního společenství
demokratických západních států.
Druhým z
těchto smrtelných hříchů západní civilizace je, jestliže na rovněž na jejich
územích umírají lidé hladem, žízní, chladem nebo nedostatkem běžné zdravotní
péče. Jde
zejména o problém bezdomovců. Kromě toho, že takový stav vzbuzuje nesouhlas
obyvatel, z nichž někteří nemohou být sami šťastní, když vedle jejich domů
trpí jiní lidé, dochází rovněž k ekonomickým ztrát daných neefektivním
vynakládáním energie ze strany těchto lidí. Tato humanitární pomoc je z hlediska ekonomik demokratických západních
států zanedbatelná, avšak z hlediska souhlasu obyvatel těchto států s
demokratickou společenskou smlouvu, obdobně jako ve shora uvedeném případě
rozvojových států, je zcela nezbytná.
Třetím
smrtelným hříchem západní civilizace je vztah lidí k živým tvorům.
Je třeba vidět
evoluci člověka i živých tvorů, kde člověk na jedné straně je schopen
vytvářet stále početnější právnické osoby nikoliv na základě
donucení nýbrž především na základě dohody, lze říci, že se
člověk stále více civilizuje, na druhé straně evoluce živých
tvorů se projevuje přibližováním jejich schopností jako je
používání nástrojů, komunikace apod. člověku, kde živí tvorové těží z
přítomnosti člověka, když jejich evoluční přibližování člověku se
děje mnohem rychleji, než evoluční vývoj člověka samotného. Ze
shora uvedeného pohledu je třeba vidět živé tvory, které současné právo
pokládá za věc, v právním slova smyslu, za budoucí plnoprávné
subjekty práva plně způsobilé k právním úkonům.
Podle mého názoru nelze být pro člověka ani pro jiného živého tvora již
nyní plně šťastným a plně tak jedince zbavit utrpení v našem
světě, pokud jiní lidé a rovněž tak jiní živí tvorové trpí, popř.
jsou zbytečně zabíjeni. Člověk, který zbytečně zabíjí živé
tvory, je tak uvyklý smrti. Člověk, který je schopen touhu po
světě bez jakéhokoliv utrpení nejen pochopit, ale i ovládat své
jednání, tedy nese odpovědnost nejenom za sebe a svůj druh, ale i
za nastolení a vývoj ostatních živých tvorů k tomuto ideálu.
Západní demokratické státy by
podle mého názoru v současnosti měly omezit požívání masa a jiných
živočišných produktů ze zabitých zvířat, která jsou tak zbytečně zabíjena v
miliónech. Uvědomuji si, že nezabíjení zvířat je otázkou morální a nelze ji v
současnosti účinně právně vynutit, a to ani v západních demokratických
státech. Přesto by mělo právo na ochranu zvířat v těchto státech jednoznačně
říci, že zbytečně zabít jiného živého tvora je nemorální, a to i v případě,
že jde o smrt bez zbytečného utrpení zvířete. Živí tvorové, které nebude právo západních demokratických států
považovat za věc, ale za živého tvora, který jako člověk cítí utrpení a
bolest, by neměli být zbytečně člověkem zabíjeni.
Prostředkem
takovéto právní normy do úplného právního zákazu zbytečného zabíjení živých
tvorů by po přechodnou dobu měla být masná daň (daň ze smrti zvířat), která by
zdaňovala a tak omezovala požívání živočišných produktů ze zabitých
zvířat. Účelem tohoto zákona by bylo
poukázat na nezcizitelnou hodnotu života každého živého tvora v přírodě, kdy
by člověku nejbližší živí tvorové čili zvířata,
která rovněž cítí bolest jako člověk, byla chráněna nejenom současnými často
bezzubými zákony o zákazu týrání a humánním zabíjení zvířat, ale i touto
masnou daní. Zároveň by bylo možno pomocí
výší sazeb této daně u jednotlivých druhů zvířat
plnit další
účel tohoto zákona o masné dani, tedy upřednostňovat
zabíjení co nejméně evolučně vyvinutých zvířat, např. spíše ryb a ptáků než
savců apod., protože mají méně dokonalý mozek, v důsledku čehož méně cítí
bolest a méně prožívají utrpení ze své smrti. Dalším účelem tohoto zákona by
bylo umožnit masožravcům a všežravcům
jíst maso ve výše uvedených případech naprosté nezbytnosti, předně z mršin.
Vedlejším přínosem tohoto zákona o masné dani by byl daňový výnos pro státní pokladnu. Ze zákona
by měli existovat výjimky v podobě daňových
úlev pro lidi, kteří musí jíst více maso ze zdravotních důvodů. - Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D., http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy - Filosofie ekonomického práva, JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., www.e-polis.cz III./c) Ideální
stát z hlediska Filosofie rovnováhy Stát v současnosti představuje hmotný
pohyb, kde se střetávají hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti, tj. mraky částic o nenulové
hmotnosti s navazujícím pohybem, tento pohyb je nesouvislý, diskontinuální,
nespojitý, protože jednotlivé hmotné pohybové soustavy-skutečnosti
do sebe naráží v podobě srážek částic o nenulové hmotnosti
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru těchto
hmotných pohybových soustav-skutečností a dochází tak k neustálému
snižování a zvyšování pohybu, hybnosti těchto hmotných pohybových
soustav-skutečností, jedinců, válce o pohyb, hybnost resp.
energii-moc. Nesouvislý pohyb hmoty-částic o nenulové hmotnosti je
v částečné opozici vůči souvislému pohybu a nehybnosti částic o
nulové hmotnosti, tj. všech bodů časoprostoru, tj. čistého pohybu,
čistého vlnění, z něhož se buď pomocí nekonečného počtu, nebo rychlosti
světla těchto částic skládají veškeré skutečnosti v hmotném světě. Tento
pohyb částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru je neměnný, částice jsou
věčné, nezničitelné, což plyne ze zákona zachování energie resp. hybnosti.
Tyto body časoprostoru do sebe nenarážejí, pouze se vzájemně dotýkají. Cílem ideálního státu
stejně jako ideálního práva v daném časovém okamžiku tohoto státu je
trvale udržitelné přiblížení se spojité podobě pohybu a nehybnosti částic o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru. Tento cíl
z hlediska státu jako hmotné pohybové soustavy znamená dosažení
maximální trvalé hybnosti (tzn. pohybu, moci) každé dílčí hmotné pohybové
soustavy-jedince či jiné skutečnosti státu s minimem srážek
s ostatními hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi s maximální
trvale udržitelnou hybností-mocí, pohybem, tedy i vně státu. Jde o dokonalou
objektivní ideální hybnost-pohyb, moc. Zároveň to znamená zachování
každé živé hmotné pohybové soustavy-jedince v rámci státu, pokud
bezprostředně neohrožuje existenci hmotné pohybové soustavy-jedince stejného
nebo vyššího řádu a nebezpečí nelze odvrátit jinak, vyjma případu odvracení
tohoto nebezpečí (tzn. nutné obrany a krajní nouze). Částečně nespojitá podoba
státu jako
nedokonalé hmotné pohybové soustavy-skutečnosti, tedy znamená neustálé četné
srážky částic o nenulové hmotnosti dílčích živých hmotných pohybových
soustav-jedinců v hmotné podobě boje o moc, tj. pohyb, hybnost, resp.
energii dílčích pohybových soustav-jedinců, poháněné strachem o vlastní
existenci v podobě smrti hladem nebo smrtí ze msty utlačovanými, tak
způsobuje neustálé energetické, resp. hybnostní, pohybové ztráty (moci),
spočívající v likvidaci existujících hmotných pohybových soustav-jedinců
a jiných skutečností vychýlením jejich částic mimo hranici existenčního
intervalu pohybu, hybnostní hustoty-moci. Naopak dokonalá a
nedokonalá spojitá podoba státu jako hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti znamená obdobně jako u pohybu částic o nulové
hmotnosti maximální celkovou (absolutní) hybnost, pohyb (tzn.
moc) státu jako hmotné pohybové
soustavy-skutečnosti v daném čase trvale udržitelnou
s minimem srážek s ostatními hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi
z hlediska věčnosti s trvale udržitelnou maximální hybností-mocí,
pohybem. V dokonaném čase pak půjde o absolutní
(celkovou) hybnost, pohyb-moc státu totožnou s celkovou (absolutní)
hybností-mocí, pohybem všeho pohybu téměř beze srážek pouze s dotykem
s jinými pohybovými
soustavami-skutečnostmi s trvale udržitelnou
hybností-mocí, pohybem, o věčný stát. Přičemž objektivní
ideální hybnost-moc, pohyb jednotlivce je totožná s objektivní ideální
hybností-mocí, pohybem celku, stát i jednotlivec chtějí trvale
udržitelnou maximální hybnost, pohyb (tzn. moc) beze srážek s ostatními
hmotnými pohybovými soustavami-skutečnostmi s trvale udržitelnou
maximální hybností, pohybem-mocí a hybnost, pohyb (tzn. moc) státu je
maximální a trvale udržitelná v daném čase, je-li rovněž hybnost, pohyb
(tzn. moc) každého jeho jednotlivce maximální a trvale udržitelná. Půjde o
jedinou hmotnou pohybovou soustavu, jediný mrak částic o nenulové hmotnosti
s navazujícím pohybem všech jeho částic, které se tak nebudou srážek
nýbrž pouze dotýkat a předávat si tak spojitě energii, budou spolupracovat.
Proto státní zřízení a právo státu
má odpovídat úrovni jeho jedinců, tak aby se jednalo o trvale udržitelnou
maximální hybnost, pohyb (tzn. moc) s minimem srážek s ostatními
hmotnými pohybovými soustavami
s maximální trvale udržitelnou mocí, pohybem v daném čase.
Takové státní zřízení vyžaduje trvalý souhlas těch, na které se
vztahuje, a to i následný eventuálně fiktivní v případě jejich smrti,
vycházející z toho, že se v případě tohoto státní zřízení jedná o
trvale udržitelné přiblížení se maximální hybnosti, pohybu (to znamená moci)
státu resp. jedince. Přiblížení se maximální hybnosti (to znamená
moci) hmotné pohybové soustavy (v tomto případě rozuměj státu a jedince)
trvale udržitelné beze srážek s jinými pohybovými soustavami je tak
postupným procesem, kdy tato maximální hybnost-moc, pohyb je pouze ideál,
jemuž se snažíme přiblížit.
Z pohledu tohoto ideálu, tedy
maximální hybnosti, pohybu-moci hmotné pohybové soustavy-jedince a státu
trvale udržitelné beze srážek s jinými hmotnými pohybovými soustavami
s trvale udržitelnou maximální hybností, pohybem-mocí, lze současnému demokratickému
státu vytknout zejména to, že vylučuje z podílu na moci, právech a
povinnostech ostatní živé organismy, zejména zvířata, která taktéž
cítí bolest a utrpení jako člověk, mají společný evoluční původ jako člověk,
avšak mají tu nevýhodu, že jsou na nižším vývojovém stupni jako člověk.
III./d) Přirozené
právo z hlediska filozofie rovnováhy Jaký je ideální stav člověka a
přírody z hlediska jejich pojetí jako hmotných pohybových soustav (tedy
mraků hmotných částic s nenulovou hmotností s navazujícím
pohybem)-skutečností s minimem srážek s jinými hmotnými pohybovými
soustavami, resp. jejich částicemi s trvale udržitelnou
maximální hybností-mocí, pohybem, při zachování všech živých pohybových
soustav ať dobrých nebo zlých.
Právo lze z tohoto hlediska rozlišit
na spravedlivé a přirozené. Spravedlivé právo odpovídá
maximálnímu přiblížení se trvale udržitelné maximální hybnosti (to znamená
moci, pohybu) jedince resp. státu v daném čase, protože maximální trvale
udržitelná hybnost-moc všech jedinců ve státě znamená zároveň maximální
trvale udržitelnou hybnost, pohyb-moc státu v daném čase.
Takovéto právo vyžaduje trvalý souhlas těch, na které se vztahuje, a
to i následný eventuálně fiktivní v případě jejich smrti, vycházející
z toho, že se v případě tohoto práva jedná o trvale udržitelné
přiblížení se maximální hybnosti (to znamená moci, pohybu) státu resp.
jedince, tedy jediné hmotné pohybové soustavě s navazujícím pohybem s minimem srážek částic.
Přirozené právo
odpovídá maximální
možné trvale udržitelné hybnosti (tzn. moci) jedince resp. státu beze srážek
částic, pouze s jejich dotykem, jedná se pravděpodobně o všemocnost jedince
odpovídající splynutí jedince s Universem, tzn. veškerým pohybem a nehybností,
a jedinému vědomí tohoto pohybu. Slaďováním hmotné skutečnosti se
člověk tomuto právu pouze přibližuje, vzorem je mu
nepřetržité kontinuum částic o nulové hmotnosti-fotonů, všech bodů
časoprostoru, které se skrývá pod povrchem hmoty. Z tohoto pohledu všichni
(i ostatní živé organismy) a všechno budou tvořit jedinou
Bytost s jediným vědomím. Toto právo lze považovat za
odsouhlasené všemi jedinci živé přírody, protože umožňuje maximální hybnost,
pohyb (tzn. moc) státu a jedinců. Toto právo je pouze ideálem, kterému se
v daném čase pouze přibližujeme, přičemž naším úkolem je
dosáhnout, co možná maximální trvale udržitelné přiblížení se tomuto ideálu,
tedy maximální hybnosti, pohybu, tedy všemocnosti, tedy jednoty všech a
všeho, v daném čase. Takovéto právo lze považovat za
spravedlivé ze shora uvedených důvodů.
Toto pojetí spravedlivého
práva vychází z pojetí hmotného světa jako přechodné fáze nesouvislého
světa jedinců oproti souvislému světu pohybu a nehybnosti částic o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru beze srážek pouze s dotykem těchto bodů
časoprostoru, který představuje souvislou jednotu zřejmě s jediným
vědomím, v mém pojetí Boha, kterému je třeba se postupně přiblížit a tím
nastolit přirozené právo.
Úvod
Vznik:
Nejvyšší touhou nás lidí je zažít všeho harmonii a to dobrého a zlého spoluděje celkového. Celkový spoluděj je pravým Bohem, setkání s ním lze uměním. Umění spojuje hmotné smyslové
protispoluděje do nadrozumové a
nadsmyslové Boží harmonie. Bůh v myšlence bývá neživotný, ale rukou umělce se stává skutečný. Bůh v pouhé hmotnosti je ve jsoucnosti ztracen, v nekonečné mnohosti jen těžko bývá nalezen. Umění nám umožní poznat jsoucí harmonii, a to jak hmotnostní tak v neviditelném ději. Děje smyslové jsou dobré či zlé v rozmezí četnosti hmotné danosti. I v pouhé hmotě nalezneme středu mezi dobré a zlé s nejméně odporu. Mimosmyslové četnosti k naší hmotné
dějovosti jsou děje jednodušší rovněž tak i složitější. Naše mysl uchopuje dokonale pouze hmotné děje, nedokonale stejně četné
děje, jako též ona sama je. Nedokonale ve jsoucnu
chápe naše pouhá lidská mysl jednodušší a složitější
děje, než vnímá hmotný smysl. Proniknout k
celkovému ději jeho boží celistvé
harmonii je možno prostřednictvím
umění skrze vnímání, myšlení a
cítění. Nedokonale je myšlena, lidskými smysly sycena, skutečně zažít ji může jen cit. Citem pronikáme do Boží harmonie k nejnižšímu a nejvyššímu dějovému dobru a také zlu. Umění je tudíž trojí, nejvýše v
nadspoluprotispoluději pak však stojí sama přítomnost Boží, jež je zachycenou mimo
a smyslovou harmonií. Cesta k ní pak vede smysly a též myšlením pouze nedokonale, dokonale jen vcítěním. Dále lze zobrazit hmotnou dějovou rovnováhu, jež vnímá náš cit, použít lze smysly ale i
myšlenku. Všechny tyto jsoucí a
celkové děje jsou
nadspoluprotispoludějem všeho dobrého a zlého
středem, jenž těmto dějům nejméně
odporuje. A nyní do třetice je v hmotě umělce obraz děje Krista a Ďábla mimosmyslového dobra a
zla. Zlé je protiděj, který společné ničí, dobré je spoluděj ke společnému tvůrčí. Harmonie děje podléhá změně podle toho, jak v historii se součinné děje mění Proto hodnotu umění změní čas, jiná je ovšemže nyní, jiná zítra zas. Umění, jež v množství dějů zůstává v dějinném středu, je ve skutečnosti tehdy nadčasové, jak s časem množství dějů
roste. Záleží též na diváku a
prostředí, v němž dílo vystavují, také ti patří k podději, jež spoluvytváří celkovou
harmonii. Je-li dílo jen
umělcovým osobním výrazem musí být mimosmyslovým dobrem či zlem. Takovéto umění, jež není harmonií či neproniká za hmotné, se pozná na své hodnotě.
Umění Člověk stejně jako umělecké dílo
představuje hmotnou pohybovou soustavu, tedy mrak částic o nenulové
hmotnosti, s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy hybností p=m*v, kde p je hybnost, m hmotnost a
v rychlost, na jednotku prostoru, kterou je metr krychlový,
s charakteristickým více či méně navazujícím uspořádáním hybnostní resp.
energetické hustoty-pohybu, která na sebe působí srážkami částic. Umělecké
dílo pak představuje vzor (viz oddíl Vzor a myšlenka kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie)), tedy hmotnou pohybovou soustavu o relativně nízké
absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, která však obsahuje částice
s hybností související resp. podobnou hybnosti-pohybem předlohy tohoto
vzoru. Lze tak říci, že částice uměleckého díla představují zdroj vlnění,
které je zprostředkováno částicemi o nenulové hmotnosti v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru a které se podobá vlnění
vysílaném předlohou tohoto vzoru, resp. které je originálním vzorem. Co umožňuje působení uměleckého díla, resp. vzoru (viz oddíl
Vzor a myšlenka kapitoly 2.3.
O základech bytí (ontologie)) na
lidskou mysl, resp. na lidský organismus. V lidské mysli jsou uloženy
další vzory, a to v podobě částic o hybnostní hustotě-pohybu
odpovídající hybnostní hustotě-pohybu skutečného jevu, avšak s nižší
absolutní (celkovou) hybností-pohybem, než má tento skutečný jev. Každý
z těchto vzorů v mysli se vyznačuje subjektivní ideální
hybností-pohybem, tedy maximální krátkodobou hybností-pohybem a objektivní
ideální hybností-pohybem, tedy maximální hybností-pohybem z hlediska
věčnosti. Má-li umělecké dílo jako vzor schopnost vysílat částice souvislé s touto
ideální hybností-pohybem, resp. tomu odpovídající vlnění, pak dochází k rezonanci
částic vzoru v mysli a vzoru uměleckého díla a umělecké dílo
nás zanechá hluboký citový prožitek.
Podle mého názoru umělecké dílo může
v zásadě zachytit trojí druh vzoru. Za prvé je to
tvoření, za druhé je to ničení, a za třetí je to soulad tvoření a ničení,
jediné souladné Bytí. Z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd jde o
vznik a zánik hmotné pohybové
soustavy-jevu a za třetí jde o celkovou
hmotnou pohybovou soustavu
(tedy jediný mrak hmotných částic o nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem
a nehybností tvořený všemi a vším)-skutečnost tohoto zániku a
vzniku jako Boha, tedy společenství všech a všeho v konečném důsledku,
exaktně řečeno skutečnost celkového pohybu a nehybnosti, jde o splynutí s
Universem.
Umělecké dílo proniká k výše uvedeným
třem předlohám uměleckého díla jako vzoru prostřednictvím hmotných
skutečnosti, jinak řečeno je zobrazeno ve hmotě. Hmota
stejně jako jakýkoliv jiný pohyb představuje pohyb částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru s charakteristickou
hybností p=m*v, kde p je hybnost, m hmotnost a v rychlost,
v určitém intervalu hybnosti. Zobrazení pohybu i mimo hmotu je pak
umožněno průmětem hybnosti zobrazovaného pohybu na hmotný interval hybnosti,
pohybu představovaný hmotnými prostředky umělce. Dochází tak k zachování
poměrů hybnosti-pohybu zobrazovaného jevu nikoliv k zachování
absolutních (celkových) hodnot těchto hybností-pohybů.
Protože v samotné mysli již nejde o skutečný
pohyb avšak pouze o jeho vzor, který má mnohem nižší absolutní (celkovou)
hybnost-pohyb než vnímaný jev, je působení umění na skutečnost
zprostředkováno vyvoláním natolik silné rezonance v mysli člověka a
jejím prostřednictvím v jeho organismu, že tento pocit se stane programem
jeho konání. Proto předloha uměleckého díla musí představovat
subjektivní nebo objektivní ideální hybnost-pohyb, který je natolik silný
v lidské mysli, resp. v organismu lidí, že u nich vyvolá silný
citový zážitek, který rovněž nezanedbatelně ovlivní jejich konání, resp.
činnost organismu jako hmotné pohybové soustavy-jevu, tedy mraku hmotných
částic s navazujícím pohybem.
Tímto způsobem, tedy rezonancí mysli a
organismu člověka jako hmotné pohybové soustavy, tedy mraku částic o nenulové
hmotnosti a navazující hybnosti resp. pohybu, se z hlediska Filosofie
rovnováhy exaktních věd ve své podstatě odehrává veškeré působení na jedince,
které má podobu srážek částic hmotných pohybových soustav-jevů o nízké
absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, a to i mimo umění. Proto dle mého názoru
vlněním o správné hybnostní hustotě-pohybu lze způsobit vznik,
uzdravení i smrt organismu. A umění tak prostřednictvím mysli může
působit rovněž na celkový stav organismu.
Jaká předloha pak vyvolává silný citový
zážitek organismu prostřednictvím rezonance s pohybem uvnitř organismu a
mysli. Jsou to pohyby o hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku objemu,
způsobující zánik mnoha hmotných pohybových soustav jako apokalypsa, smrt,
vražda, krev apod., dále pohyby způsobující vznik mnoha hmotných pohybových soustav
jako zrození, vznik světa, vznik Vesmíru, uzdravení davu a člověka apod., což
souvisí se subjektivní ideální hybností, pohybem organismu člověka jako
hmotné pohybové soustavy, kdy se organismus pohybuje s krátkodobou
maximální hybností, a dále je to zobrazení pohybu souladu vzniku a zániku,
v konečném důsledku zobrazení Boha jako společenství všeho a
všech, což může být zobrazeno jako nebe či ráj a peklo, mír a válka
na Zemi, ale i objetí člověka člověkem, krásné přírodní zátiší v bouři, jako
louka apod., což souvisí s objektivní ideální hybností, pohybu, kdy se
organismus pohybuje s trvalou maximální hybností pohybem.
Poznání pohybu vzniku a zániku pohybových
soustav podléhá změně podle toho, jak se v průběhu historie člověka
rozšiřuje oblast poznání pohybu světa, v konečném důsledku částic o
nulové hmotnosti, fotonů. Umění je nadčasové tehdy vzbuzuje-li silný citový
zážitek, tedy rezonuje-li s myslí a organismem člověka i s rostoucím
poznáním, resp. rostoucím střetem člověka s pohybem světa, resp. jeho
částic. Hudba Hudbu lze definovat jako
souladný zvuk. Z hlediska Filosofie rovnováhy společenských věd
jde tak o spoluděj, z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd jde o
souvislý a navazující pohyb, kde se jeho jednotlivé částice, v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, tedy body časoprostoru, pohybují stejně nebo po
stupnici, tedy jde o pohyb střídavě s větší a menší hybností, pohybem,
resp. v případě částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru střídavě
zrychlující a střídavě zpomalující pohyb těchto částic. Zdroj hudby
tak představuje
zdroj tohoto pohybu částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, tento
pohyb je tak výrazem jiného pohybu, který se přeměňuje v hudební
pohyb, dochází tak k transformaci fyzikální energie hudebníka a
hudebního nástroje.
Hudba jako zvuk tak představuje vlnění čili
pohyb částic, které jsou v konečném důsledku o nulové hmotnosti, body
časoprostoru a prostřednictvím srážek hmotných částic s jinými částicemi
v konečném důsledku o nulové hmotnosti v prostoru, tak dochází
k šíření tohoto vlnění.
Příkladem zdroje hudby jsou strunné
nástroje. Napneme-li strunu, vyvoláme odlišný vnitřní pohyb částic
uvnitř struny podle síly napětí v jednotlivém místě. Hra na napjaté
struně pak vyvolává pohyb této struny, který je součtem vnitřního pohybu
částic struny. Tento pohyb se pak šíří shora uvedeným způsobem prostorem jako
vlnění. Obdobně je tomu u jiných druhů hudebních nástrojů jako strunných.
Nejdůležitějším činitelem v hudbě je
člověk. Člověk dle Filosofie rovnováhy exaktních věd představuje
rovněž složitý pohyb, který má svou přirozenou průměrnou hybnost,
pohyb na jednotku prostoru-objemu (hybnostní hustotu), která je pro jeho
organismus přirozená a zdravá. Zároveň je takto člověk vystaven srážkám
s částicemi jiných pohybových soustav-jevů v jeho okolí, které
snižují, resp. zvyšují jeho průměrnou hybnostní hustotu-pohyb a působí tak
rozkladně na lidský organismus.
Částice lidského těla mají vlastní
přirozenou ideální hustotu pohybu, tzn. hybnostní hustotu, tedy hybnost na
jednotku objemu, při které dosahují maximální hybnosti, pohyb trvale
udržitelný příp. krátkodobě udržitelný, jde tak o hybnost, pohyb, kdy člověk
vytváří jedinou souladnou pohybovou soustavu, charakteristické navazujícím
pohybem všech jeho částic, jedinou duši složenou ze všeho a všech, příp. jde
pouze o dílčí pohybovou soustavu složenou z hmotných částic, které se v
zápětí ocitá v rozporu s pohybem jiných hmotných částic. Jinak řečeno frekvencí
vlnění, vzhledem k tomu, že vlnění čili pohyb je vlastností jak hmotných
těles tak i fyzikálního vlnění. Při dosažení této frekvence, resp. při
vystavení člověka této frekvenci se člověk cítí dobře, protože částice
jeho těla rezonují, navazují svým pohybem na tuto přirozenou ideální
frekvencí zvukového vlnění, resp. svou hybnostní hustotou-pohybem. Podstatou
poslechů hudby je tak rezonance částic těla, v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, bodů časoprostoru a částic zvukového vlnění resp. pohybu.
Hudba při přibližování se nebo vzdalování se této rezonanční frekvenci
v nás vzbuzuje libost, resp. nelibí pocit. Stejně tak
v nás hudba může evokovat různé pocity, pokud se přiblíží pohybu,
hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku objemu, resp. frekvenci vlnění,
které jsou vlastní pro částice vlnění konkrétního hmotného tělesa nebo jevu.
Příkladem je bouřka, zurčení potoka, napětí, uvolnění apod.
Podobně jako hudba působí libě nebo nelibě
popř. jinak na naši mysl na základě výše uvedené rezonance, navazování pohybu
částic, vytvářením jediné pohybové soustavy (tedy mraku hmotných částic s
nenulovou hmotností s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou), lze
podle mě působit příznivě a nepříznivě na jednotlivé částice o nenulové
hmotnosti, v konečném důsledku o nulové hmotnosti, body časoprostoru a jimi
tvořená uskupení jako atomární částice, atomy, organely buněk, buňky, tkáně a
orgány jejich vystavením příslušnému druhu pohybu částic srážkou s nimi.
Dochází tak buď k rezonanci navazování pohybu částic při objektivní
ideální frekvenci, pohybu těchto orgánů jako hmotných těles
charakterizovaných de Broglieovým vlněním, jde o frekvenci, pohyb, kdy orgány
dosahují trvale udržitelné maximální hybnosti-pohybu, nebo jejich obtížím při
frekvenci vlnění resp. pohybu o hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku
objemu, která neodpovídá jejich objektivní ideální hybnostní hustotě, resp.
frekvenci, pohybu (definovaném výše), avšak není z hlediska těchto
orgánů ještě destruktivní. Jde tak o pohyb, jehož hybnostní hustota-pohyb
je nižší nebo vyšší, než je přirozená ideální hybnostní hustota-pohyb částic
organismu resp. výše uvedených jeho dílčích uskupení, směřující k vytvoření
jediné pohybové soustavy, tedy jediného mraku hmotných a nehmotných (bodů
časoprostoru) částic o navazujícím pohybu, jediné Duše tvořené všemi a vším,
avšak nezpůsobuje ještě jejich poškození srážkami s částicemi, jejichž
hybnostní hustota-pohyb překračuje hybnostní hustotu-pohyb částic lidského
organismu jako hranici destrukce (jde o hybnost-pohyb mimo existenční
interval hodnoty pohybu, hybnostní hustoty, tedy hybnosti na jednotku objemu,
organismu) Překročení této hybnostní hustoty-pohybu, pak znamená destrukci
výše uvedených uskupení částic lidského těla, rozpadu navazujícího pohybu
hmotných částic lidského organismu jako pohybové soustavy.
Na základě poznání hudby jako vlnění
rezonujícího příznivě nebo nepříznivě v naší mysli, tak lze zřejmě
léčit mysl, protože při expozici částic mysli pohybu hudby dochází
srážkami s částicemi mysli k obnovování pohybu v rámci
existenčního intervalu hybnostní hustoty-pohybu, tedy hybnosti na jednotku
objemu, lidské mysli, která je podmínkou správného fungování lidské mysli při
hybnostní hustotě-pohybu resp. frekvenci vlnění, která je mysli vlastní a při
které mysl rezonuje (rozumněji ideální pohyb, hybnostní hustota mysli).
Obdobně lze léčit podle
mého názoru jiné lidské choroby a to na základě poznání
hudby, kdy poznání vlastní, rezonanční frekvence, resp. objektivní ideální
hybnostní hustoty-pohybu, tedy maximální trvale udržitelné hybnosti-pohybu,
vedoucí k vytvoření jediné pohybové soustavy, jediné duše tvořené všemi a
vším, ostatních lidských orgánů a jejich postupné vystavení tomuto druhu
pohybu jim dopřeje regeneraci při obnovování objektivní ideální hybnostní
hustoty-pohybu (viz výše), resp. pohybu, hybnostní hustoty v rámci
existenčního intervalu, resp. rezonanční vlastní frekvence těchto orgánů
srážkami částic s touto objektivní ideální hybnostní hustotou-pohybem,
zde mám na mysli trvale udržitelné postupné přibližování se trvale udržitelné
maximální hybnosti-pohybu. Dojde tak k obnovení vlastní rezonanční
frekvence, resp. objektivní ideální hybnostní hustoty-pohybu částic těla
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, a jejich uskupení uvedených
výše, změněné srážkami s částicemi okolí o jiné frekvenci resp.
hybnostní hustotě-pohybu, tedy hybnosti na jednotku objemu. Bůh a hudba
Představíme-li si svět jako pohyb částic
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, zjistíme, že
svět je spojitý, kde jeden pohyb přechází v druhý plynule, tedy, že svět
je podobný souzvuku hudby, plynule jedno v druhé přecházející vlnění.
To platí i o hmotných věcech, kde fyzika dokázala tzv. de
Broglieovi vlny, v hmotném světě jsou však rozdíly hybnosti-pohybu při
přechodu jedné pohybové soustavy-jevu v jiné větší než ve světě částic o
nulové hmotnosti, které tvoří spojitost, jinými slovy hmotné věci jsou
zdánlivě odděleny-nespojité. Ve světě čistého pohybu částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru tak existuje pouze jediná pohybová
soustava-nehmotné skutečnosti, které jsou odstupňovány dle své hybnosti,
pohybu, plynule přecházejí jedno v druhé se zvyšující se a snižující se
hybností-pohybem. Ve světě hmoty tomu tak
zdánlivě není. Hmota umožňuje, aby vedle sebe existoval pohyb o velmi vysoké
hybnosti-pohybu a pohyb o nízké hybnosti např. vakuum a kosmická raketa a
přechod hodnot hybností těchto pohybových soustav je skokový, nespojitý, věci
do sebe narážejí.
Člověk tak představuje částečně nesourodou,
nedokonalou pohybovou soustavu-skutečnost, kde existují velké rozdíly
v hybnosti-pohybu jeho jednotlivých částí. K přizpůsobení
resp. k vytvoření souladné pohybové
soustavy-skutečnosti i z hlediska hmoty dochází
v průběhu života člověka postupně, a to i za
přispění jeho vědomí, které koriguje vzájemně nesourodé části jeho hmotné
pohybové soustavy-skutečnosti. Prostředkem této korekce jsou srážky částic
dílčích hmotných pohybových soustav-jevů, tedy mraků částic o nenulové
hmotnosti o navazující hybnosti resp. pohybu, kde vzájemné střetávání těchto
pohybových soustav-jevů prostřednictvím srážek částic vede k vytváření
jednotného celku. Celý proces sladění hmotného světa lze přirovnat ke kotli
s polévkou, do které jsem přidali všechny možné ingredience a kterou
budeme tak dlouhou vařit, až vznikne polévka jednotné a souladné chuti resp.
podstaty.
Proč je cílem Boha jako souladného pohybu a
nehybnosti částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru poskládání hmotné skutečnosti jako skládačky do jednotného celku
připomínajícího soulad hudby, kdy jednotlivé části jsou odděleny ve hmotě,
tak aby jejich vzájemný vliv nebyl bezprostřední ale postupný, aby bylo možno
korigovat chybně složené hmotné pohybové soustavy? Odpověď je jednoznačná člověk
po své smrti a svět po svém zániku nebo i dříve se mají stát součástí
souladného pohybu a nehybnosti částic v konečném důsledku v případě
spravedlivých lidí o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, rozptýlí se vždy v přírodě, kterou chápu
jako panteistického Boha. Bůh
tak představuje vědomou kinetickou (pohybovou) energii, tvořenou jak hmotou,
tak i prázdnotou, což plyne z rozšiřování Vesmíru, kdy dochází k přeměně
energie hmoty na stále větší prostor, což plyne ze zákona zachování energie (viz
kapitola VII.) Fyzikální teorie relativistické energie
). Lidský svět hmoty, který dosud vnímáme pouze povrchově, tedy jako
hmotu, nikoliv jako spojitost čistého pohybu, resp. energie částic
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, se má stát
součástí této spojitosti, kdy bude existovat jednota všeho, dá se říci jediné celkové
vědomí, která bude souladná jako nekonečná píseň nebo hudební skladba a
věčná. Lidský svět a člověk
se tímto zařazením
do celkového pohybu stane více jako dosud souladný s celkem,
který však nebude chápat jako vnější okolnost, ale jako svoji součást.
Zároveň se však mnohonásobně zvýší jeho možnosti, protože jako součást celku
se stane všemocný s tímto celkem pohybu, spojitosti
částic v konečné podobě o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, protože
kromě něj nebude existovat nic dalšího.
Je otázkou, jestli existence jediného
vědomí bude mít spíše povahu kolektivního nevědomí částí celkové pohybové
soustavy-všech bodů časoprostoru, tzn. dílů jediné pohybové soustavy-jevů
nebo bude mít spíše podobu kolektivního vědomí. Podle mého názoru kolektivní
nevědomí je spíše charakteristické pro nesouladná dílčí hmotné
pohybové soustavy-skutečnosti, kdy každé vědomí dílčí pohybové
soustavy-jedince si uvědomuje pouze sebe sama. Pro celkovou jedinou pohybovou
soustavu-skutečnost, tedy mrak částic o navazujícím pohybu, resp. hybnosti,
tedy všechny body časoprostoru, všechnu energii, která bude jednotné a
souladné podstaty je podle mého názoru spíše charakteristické jednotné
a souladné celkové vědomí všech jeho částí, dílů jediné posléze
souladné hmotné (částic o nenulové hmotnosti) a nehmotné (částic o nulové
hmotnosti) pohybové soustavy-jedinců, tedy jediného mraku částic o nenulové a
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru o navazujícím
pohybu, resp. hybnosti.
Co se děje s člověkem před narozením a po
smrti, než je dosaženo celkové a souladné jediné pohybové
soustavy-skutečnosti ve světě hmoty. Člověk se stává součástí kolektivního
nevědomí a znovu si uvědomí on nebo jeho následovníci sebe sama ve chvíli,
kdy se stane součástí výše uvedeného jednotného a souladného vědomí, které
zahrnuje veškerý pohyb jako celkovou hmotnou a nehmotnou pohybovou
soustavu-veškerou skutečnost či energii, které je tak vševědoucí. Do té doby
si uvědomuje pouze svou minulost, kdy hmota, ze které je stvořen, a zejména
organické molekuly mají svou minulost pouze v podobě kolektivního
nevědomí. Ono prozření v důsledku jediného a souladného kolektivního
vědomí lze přirovnat ke vzkříšení mrtvých.
Úvod
ZÁKLADY
FILOSOFIE PSYCHOLOGIE
Nadprotispoluděj (Bůh):
V člověku si bojují dva pocity vědomí: pocit výlučnosti a pocit společnosti.
Proti-(příp.
protispolu-)děj (Ďábel):
Prvý je pocit
výlučnosti svého milého a svoje
rodiny ze sexuální přitažlivosti bezprostředního podvědomí.
Spolu-(příp.
protiproti-)děj (Kristus):
Druhý je pak pocit
společnosti všech tvorů a přírody ze sociálně-existenční
nutnosti hlubšího podvědomí.
Nadprotispoluděj (Bůh): Tyto dva pocity stojí proti sobě a jejich nerovnováha je podstata všeho zla.
Proti-(příp.
protispolu-)děj (Ďábel):
V případě manžela, který se méně jak nejvíce celkově ze všech přitahuje vzniká nerovnováha. Protože mimo svého manžela neustále též hledáme ideálního milého-partnera, a manžela ponižujeme. Ponížení manžela v podobě toho zla zplodí jeho pomstu člověku nadřazenému. A tak z naší zrady na svém manželovi jako zákonitá odplata provází oba samota. Druhá nerovnováha je slabší ale hlubší lidské podvědomí než sexuální hra. Je to příkaz stejného přijímání všeobecné společnosti mimo sexuálnost. Začneme v rodině, kde naši rodiče upřednostní sourozence byť jen nepatrně. Od narození zde vzniká
prvotní komplex
Ábelovsko-Kainovský samoty nadřazeného a nenávisti poníženého. Nerovná láska rodičů ve vztahu sourozenců staví tak sourozence pak v boj
proti sobě. Ti se pak mstí svoji nenávistí též na rodičích ve stáří jejich. Stejná nerovnováha v lásce obou rodičů jednou bez následků jindy je však tragická. Vzorec nerovného přijímání přenáší pak děti dále do společnosti v dalším nadřazení a
ponížení. V míře větší mimo rodinu je vždy osamocení
a pomstění každého nadřazení a
ponížení. Tato míra větší z toho pramení, že mimo rodné
prostředí, je dítě téměř bez skrupulí. A tak i malou nelásku
v rodině poznanou jako první ihned po svém narození ve společenské zlo
proměňuje.
Nadprotispoluděj (Bůh):
Jak smířit tyto dva pocity v základu lidské
psychiky, hledejme
nejpřitažlivějšího partnera všechny stejně přijměme
jako sama. Společensky konejme a sami nikdy neútočme, nepřekročme obranu ani v případě útoku. Obrana je tehdy obranou, je-li pouze výchovnou, nikoliv hrou útočnou a nakonec ničivou. Zlo, které je pouze
bráněno, bude nakonec převychováno, avšak v neobraném
protiútoku vstoupíme
v nekonečnou hru. Uděláme-li chybu, máme pak jistotu, že ostatní nás nezničí ale trestem převychovají. Všeobecné společenství pramení ze všeho
sepětí, člověk zvíře
usmrtí to zas jiné též zničí. Rostlina bere živiny z naší vody a půdy čili z půdního
humusu či mrtvolného prachu. Stejně živočichové každý jedí rostlinu z níž opět vyměšuje chlévskou mrvu. Tento koloběh podtrhuje, že vše souvislým vlněním
je, dle teorie de Broglieovi
vlny se vlní zřejmě všechny
látky. Toto vševesmírné vlnění je tak neklamné znamení, jednotné všeho podstaty jedno s druhým se
mísí. Jednou jsi člověkem to jest organismus vyšší s velice hustou
hybností pak pouhým humusem. Z nějž roste rostlina, opět vyšší organismus, kde každá jeho živina znamená zemní humus. Takovýto odvěký látkový
koloběh se zákonem zachování
energie, kde rozpad a skladbu
v každou věc sluneční energie a vakuum způsobuje. To jest jednota a vázanost všeho a všech
z ne-Bytí, v psychické oblasti
to značí sebe jako všech přijetí. Z hlediska Filosofie
rovnováhy o rovnovážný
nadděj jde každého proti a spoluděje, to jest dobra a zla jinými
slovy. Po které touží a je v podvědomí každého tvora ze
společnosti lidské i jiné
psychologičnosti. A to jak tvora, který
většinou ničí, tak tvora, který tvoří, všichni chtějí být stejně
přijímání a umírat téměř bez bolestí. Stát se součástí koloběhu, který se neobejde bez
obědu, bez stálého zrodu a smrti avšak v míře, co
nejmenší. V krajní nouzi člověk i zabíjí, aby se najedl a sílil, život v boji ubránil.
PSYCHOLOGIE
TRESTU
Nadprotispoluděj (Bůh):
V prvé řadě je trest
psychický neboť též lidé chtějí býti stejně jinými přijímáni což je dáno v jejich
podvědomí. Tento pocit plyne z dětství, když v rodině
sourozenci byly ne stejně rodiči
milováni jedni podceněni druzí
nadřazeni. Podcenění se pak mstili rodičům a sourozencům ale i ostatním a přátelům, vzorec z dětství
uplatnili. Nadřazení jiné podcenili, jiným často ublížili nebo s nimi bojovali a zůstávali na
dlouho sami. V podvědomí dospělých už jako nejmenších dětí je být stejně přijímáni od rodičů ale i ostatních. Rozdíly v přijímání
lidí bohatých nebo chudých, mocných a bezmocných se tak lidé stávají zlými. Cesta z tohoto zla způsobeného lidmi nevede jen přes vězení a nelítostného kata. Ale i přes stejné
přijímání všech zlých i dobrých jakožto sebe samých a tím i chyby vyrovnávání. Každý člověk, který je vzorem pro lidi druhé ve stejném přijímání všech
a všeho dá dále podnět chování
příkladného. Tedy každý, kdo přijímá
stejně dobré a zlé, chudé a bohaté bude všemi též přijímán
stejně. To je moc lidského vzoru, kdy chování každého přesvědčí mnohého a změní skutečnost
dějinnou. Neodmítám tresty
vězení, jen říkám, že lidé
propuštění by měli být přijímáni, že zůstali nadále našimi. Trestem pak pro
tyto lidi by bylo vlastní
svědomí, protože za své i těžké
zločiny by nebyli odmítání a
pomstěni. Při tomto psychickém
tlaku, jež vyvolá zkoušení, by se poškozeným omluvili a zločin svůj
napravili. A to ne z donucení
státní mocí ale z donucení
svědomí a vlastního podvědomí jež v duši chce
stejného příjímání. Spíše jako trest stanovený bych volil trest
domluvený, neboť také každý ze
zločinců uzavřel společenskou
smlouvu. Nešlo by o společenskou
smlouvu, kde by šlo o
jedincovu svobodu, ale míře
každého zločinu a potrestání odpovídá míra
společenského donucení.
Filosofie psychologie Duše a lidské vědomí
představují chemicky zachycené střety hmotných pohybových soustav-jevů, tedy mraků částic o
nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy
hybností na jednotku objemu, tj. srážky částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti a tak z jediné všeobsažné pohybové soustavy, všech bodů
časoprostoru, v průběhu života a v průběhu dějin lidstva
v podobě genetického kódu, v podobě dílčích hmotných pohybových
soustav-myšlenky o nízké absolutní (celkové) hybnosti-pohybu vzniklo vědomí
člověka. Vědomí člověka a genetický kód se vyvinuly v průběhu
dějin lidstva jako nástroj správného chování, tzn. chování, které
zachovává hybnostní hustotu-pohyb člověka v rámci jeho existenčního
intervalu hybnostní hustoty-navazujícího pohybu, pokud možno co nejblíže
objektivní ideální hybnostní hustotě-pohybu, tj. s maximální trvale
udržitelnou hybnostní hustotou-pohybem, směřující k vytvoření jediné pohybové
soustavy, tj. navazujícího pohybu, při střetu s částicemi okolních
pohybových soustav-jevů, často rozdílné hybnostní hustoty-pohybu.
Z hlediska psychologie lze rozlišit
vědomí a podvědomí, tedy pohybové soustavy-jevy o tak
odlišné hybnosti-pohybu, že jej naše vědomí obsahuje, avšak není za běžných
okolností schopno zachytit. Je třeba zajímat se o původ těchto těžko
zachytitelných pohybových soustav-jevů resp. jejich střetu v podobě
srážky částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti v našem
podvědomí.
Celkový pohyb částic v konečném důsledku
o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru představuje souladný odstupňovaný
pohyb a nehybnost, spojitost, to částečně neplatí pro nespojitý, nedokonalý
pohyb hmoty. K tomuto souladnému pohybu dospíváme
v části našeho života, který lze nazvat kolektivní nevědomí,
které představuje přirozený vědomím neomezený pohyb všech dílčích pohybových
soustav-orgánů, tkání, buněk, částic, které tvoří náš organismus, avšak
s nižším vědomím, mocí, pohybem. Tento přirozený pohyb částí našeho
organismu a rovněž pohybových soustav-myšlenek zachycených vědomě a podvědomě
v naší paměti zažíváme především v bezesném spánku a
rovněž před narozením a po smrti, tedy jedná se o období
pohybu s nižším nebo žádným vědomím. Z tohoto nevědomého pohybu,
kdy je naše vědomí součástí celkového navazujícího nehmotného pohybu a
nehybnosti všech bodů časoprostoru, aniž by si uvědomovalo sebe sama,
zjišťuje naše vědomí základní podvědomou touhu, tzn. objektivní
ideální hybnostní hustotu-pohyb o
navázání pohybu všech částí našeho organismu a ostatních hmotných a
nehmotných pohybových soustav-jevů tvořících
celek pohybu a nehybnosti částic o nenulové hmotnosti v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, tedy maximální trvale
udržitelnou hybnost-pohyb, moc.
Základním zážitkem tohoto kolektivního
nevědomí vlastnímu i našemu podvědomí je pocit společnosti a nutnosti
souladnosti všech hmotných i nehmotných pohybových soustav-jevů, jejichž jsme
členem, tento pocit plyne z jednoty, souladnosti a spojitosti všech bodů časoprostoru.
Je to pocit sounáležitosti všech tvorů a přírody, jejichž touhy, resp.
subjektivní ideální hybnost-pohyb, moc, tzn. přechodnou maximální hybnostní
hustotu-pohyb, moc danou pouze vlastnostmi vlastního organismu, resp. hmotné
pohybové soustavy (tedy mraku částic o nenulové hmotnosti s částečně
navazujícím pohybem, resp. hybností, tedy hybností na jednotku objemu), je
třeba sladit, resp. dílem uspokojit a dílem omezit, aby mohl být tento
základní pocit kolektivního nevědomí naplněn.
Druhým základním pocitem je pocit
výlučnosti totožný se subjektivní ideální hybností, který má kořeny
ve vědomém prožívání světa, tedy v hmotném světě, který je zdánlivě
nespojitý, nejednotný, nesouladný, kdy se střídá hmota a prázdnota. Tento
pocit je v našem vědomí bezprostřednější a prvoplánově silnější,
avšak k podvědomému pocitu všeobecné sounáležitosti je méně hluboký a
z dlouhodobého hlediska i méně silný. Pocit výlučnosti vyplývá
z dílčí povahy našeho vědomí, vědomí vlastní rodiny a rovněž
z dílčí hmotné podoby hmotného světa.
Tyto dva pocity pocit výlučnosti a
všeobecné sounáležitosti jakoby stojí proti sobě a jejich nerovnováha
je podstatou všeho zla. Tyto dva pocity je třeba v našem vědomí
smířit a rovněž tak v praktickém životě.
Vyjádřením materiální podoby světa
je náš sexuální pud, kdy vyčleňujeme určitou hmotnou pohybovou
soustavu-jev ze společenství jiných hmotných pohybových soustav-jevů, protože
jeho hmotná podoba nás sexuálně přitahuje. Protože jsou nám vlastní oba tyto
pocity výlučnosti a všeobecné sounáležitosti jako nejsilnější vzory (viz
kapitola o vzorech) je třeba omezit oba tyto pocity pro dosažení hmotné
pohybové soustavy v oblasti vzorů, tedy myšlenek, které bude
zachovávat existenci obou těchto pocitů, zároveň bude omezovat jejich
hybnost-moc, pohyb v rámci hodnot existenčního intervalu jejich
hybnostní hustoty, pohybu-existence navazujícího pohybu organismu a usilovat
o postupné dosažení hodnoty objektivní ideální hustoty-pohybu,
tedy maximální trvalé hybnosti-pohybu obou těchto pocitů jako jednotné a
spojité hmotné a nehmotné všeobsažné pohybové soustavy.
Obecně lze říci, že tento smír dvou
ideálních hybností-pohybů, mocí znamená trvalé přibližování
objektivní ideální hybnosti-pohybu, moci, tzn. maximální trvalé
hybnosti-pohybu, moci, s respektem k přetrvávající subjektivní
ideální hybnosti, tedy uvědomování si sebe sama jako jedince.
Jinými slovy k sounáležitosti všeho a všech v jednom vědomí,
v jediné Bytosti, jakési fiktivní nové osobě tvořené svobodnými jedinci,
je třeba se přibližovat postupně, aby toto přiblížení bylo trvale udržitelné
a nebylo vystřídáno pohybem opačným směrem k přemrštěné výlučnosti.
V praxi to znamená hledat celkově (sexuálně a povahově)
nejpřitažlivějšího partnera a přijímat všechny stejně jako přijímáme sebe
sama. S rodinou tvoříme jaksi jednu jednotku, jednu osobu,
proto by zákony měly vylučovat tento konflikt zájmů v případě veřejně
prospěšných funkcí nebo v případě konkurenčních jednání
v obchodních společnostech, a to do doby, než se podaří smířit pocit
výlučnosti a sounáležitosti ve společnosti, tj. postupně v čase dosáhnout
splynutí objektivní a zároveň subjektivní ideální hybnosti-pohybu, moci
společnosti, tedy jediné Bytosti tvořené svobodnými jedinci a rozhodující
svobodně a jednohlasně.
V případě manželů, kteří se
méně jak nejvíce ze všech celkově, tj. nejen sexuálně přitahují, vzniká
nesoulad v hmotných pohybových soustavách-jedinců. Protože mimo manžela
neustále hledáme nejpřitažlivějšího partnera. Ponížení manžela v podobě
hledání jiného partnera plodí jeho pomstu, tyto děje podle mne provází
zvýšení hybnostní hustoty-pohybu. Druhým příkladem je příkaz stejného
příjímání všech pohybových soustav mimo rodinu a v rodině sourozenců.
V případě, že rodiče upřednostní některého ze sourozenců, vzniká zde
komplex, který bych nazval komplex Ábelovsko-Kainovský,
který se projevuje v nenávisti poníženého sourozence a nadřazeného
sourozence, tyto děje provází rovněž zvýšení hybnostní hustoty-pohybu
pohybových soustav-jedinců. Nerovná láska staví sourozence do boje proti
sobě, ti se pak mstí svoji nenávistí na rodičích. Vzorec nerovného přijímání
pak dítě přenáší dále do společnosti v nadřazení a ponižování jiných
lidí. Tato míra mimo rodinu je větší, protože dítě v rodině nepoznalo
obecné společenství, které je vzorem (viz kapitola o vzorech) stejného
přijímání všeho a všech jako jediného pohybu.
Pocit výlučnosti spojených subjektů
rodiny a partnera tak člověku má sloužit jako vzor jediné osoby a jediného
vědomí, které je vlastností všeho pohybu částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré energie, tj. kolektivního
nevědomí, a které se postupně prosadí rovněž v hmotném světě
prostřednictvím střetu částic jeho pohybových soustav, tj. ve vědomí.
Toto poznání jednoty a sepětí všeho pohybu v podobě různých subjektů a
objektů jako pohybových soustav má člověk postupně přenášet dále do
společnosti a přírody, aby bylo dosaženo souladnosti všech pohybových
soustav-skutečností v hmotném světě a pohybu jako celku. Duše
Podle empiriků existuje pouze sled
smyslových vjemů a vše ostatní je pouze jeho nadstavbou, podle
Filosofie rovnováhy tento sled smyslových vjemů spolu s předměty, které
je způsobují, tvoří duši člověka. Tato duše je tvořena všemi
a vším a lze ji se vším a všemi rovněž ztotožnit. Ve své podstatě se
v případě této duše jedná o spojitost tedy soulad a souvislost částic
o nulové hmotnosti a nulovém rozměru, tedy všech bodů časoprostoru, veškeré energie, které spojitě tedy
souvisle a souladně vyplňují celý svět. Tuto spojitost částic lze nazvat
rovněž energii, vlněním, pohybem a nehybností.
Kromě této všeobsažné spojitosti částic o
nulovém rozměru a hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré energie, pak
nic neexistuje, jde tak rovněž tuto spojitost označit jako Boha
všemocného a vševědoucího, protože se jedná o všeobsažnou skutečnost či
energii. Jde tak rovněž o jedinou duši a látku, která existuje a není ničeho
kromě ní. Duše člověka či živého
tvora pak představuje část této spojitosti, část tohoto Boha, která si
neuvědomuje sebe sama jako celek a pouze jako jedince, tedy část této celkové
duše. Tato uvědomělá část lidské duše, naše vědomí pak představuje vědomí
jedince člověka resp. živého tvora. V nevědomí resp. podvědomí např.
snu ve spánku člověka resp. živého tvora je pak ponořen zbytek této jediné
duše, Boha, celku, spojitosti částic o nulové hmotnosti a rozměru, všech bodů
časoprostoru, této jediné, souladné a všeobsažné energie. Existuje
tudíž pouze jediná duše a to duše společná a vlastní všemu živému a neživému
světu, avšak člověk a ostatní živý tvorové si ji neuvědomují a je skrytá
v nevědomí, resp. podvědomí.
Přesto je pro člověka záhadou, jak může
jiný uhodnout, co si právě myslíme, nebo že jej sledujeme svým
pohledem, je to proto, že existuje pouze jediná duše, která se v
tento okamžik projeví navenek, vystoupí na okamžik z našeho nevědomí do
podvědomí či vědomí. Člověk tak postupně dochází k této jediné
duši i v oblasti vědomí, postupem vědy se
zvyšuje možnost komunikace a sjednocení lidstva a zřejmě též i působení
ostatního života, kdy člověk objevuje postupně s výsledky vědy tuto svou
jedinou duši.
K této jediné duši se dostáváme bezprostředně
rovněž v bezesném spánku a před narozením a po smrti,
kdy splýváme s Universem a stáváme se tak součástí nehmotného světa
částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru jako věci, kdy si vůbec
neuvědomujeme sebe sama. Od této jediné duše se zdánlivě oddělujeme ve
vědomém prožívání světa, kdy si uvědomujeme pouze sebe sama jako jedince a
k uvědomění, vzpomínání se na svět z bezesného spánku, před
narozením a po smrti se dostáváme pouze velice těžce. Jsou k tomu třeba
prostředky vědomého působení pokroku vědy, která je schopna snímat lidské
myšlenky a komunikovat na dálku, nebo podvědomého působení našeho nevědomí,
které se vždy na okamžik odhalí a zase zahalí, tak jak se jediná duše na
okamžik projeví ve vědomém světě.
Z podstaty lidské duše a duše celého
světa jako jediné duše skryté v našem nevědomí plynou rovněž určité mravní
postuláty, kdy si člověk má uvědomit svou jednotu s ostatními lidmi a
živými tvory a přírodou a nemá je bezdůvodně ničit, protože vlastně ničí sám
sebe a v budoucnu, když objeví podstatu duše jako jediné duše skryté
v našem nevědomí, tak bude oceněn podle tohoto svého chování, o kterém
se všichni dozví. Vědomí a vůle Bůh představuje spojitost,
tedy souladnost a souvislost částic v konečném důsledku o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškerou energii, tedy jakousi jedinou
Bytost s jedinou duší danou všemi a vším, kterou si jedinec neuvědomuje
a která se skrývá v nevědomí jedincovy duše.
Jak tedy vypadá Boží vědomí a jak funguje. Vědomí
člověka představuje model, vzor skutečnosti, které
je tvořeno částicemi skutečnosti o podobné hybnostní-pohybové hustotě-tedy
hybnosti-pohybu na jednotku objemu jako skutečné jevy avšak o nižší
absolutní-celkové hybnosti-pohybu, než jsou tyto skutečné jevy. Ve
vědomí jsou poté modelovány srážky těchto částic a jimi tvořených
modelových pohybových soustav, tedy mraků částic o navazující hybnosti-pohybu
a člověk pomocí vůle vybírá a uskutečňuje ten
model-vzor, který mu vyhovuje. Zde se uplatňuje druhá složka vědomí
člověka, tedy vůle. Vůle člověka
představuje měřítko,
které je dáno v podstatě člověka jako hmotné pohybové soustavy, tedy
mraku částic o nenulové hmotnosti v konečném důsledku o nulové hmotnosti
o navazující hybnosti-pohybu, kdy každý pohyb-každá částice má objektivní
ideální hybnost-pohyb, tedy předem daný všeobecně navazující pohyb-hybnost,
která představuje maximální pohyb-hybnost trvale udržitelnou, tedy beze
srážek s jinými částicemi (sčítání a odečítání pohybu) dle zákona o
zachování hybnosti. K této objektivní ideální hybnosti směřuje vývoj
pohybu každé částice a jimi tvořených hybnostních-pohybových soustav jako
součtu a odečtu hybností-pohybů v nich obsažených částic. Tato
objektivní ideální hybnost a postupné přibližování se k ní pak
představují základ vůle každého člověka, který právě tuto svou cestu vybírá
pomocí své vůle a cítí jako ideální, tedy chtěný model vzor z mnoha
možností vyzkoušených srážek částic v jeho vědomí. Tak vůle člověka
je dána jeho podstatou, konkrétně jediným existujícím navazujícím pohybem
částic o nulové hmotnosti. Vždy však může jít buď výběr možnosti vůlí člověka dle subjektivní ideální hybnosti, pohybu,
tedy, který vyžaduje soulad lidského organismu nebo jeho více či méně
bližšího okolí jako jediné pohybové soustavy s navazujícím pohybem nebo výběr dle objektivní ideální
hybnosti, pohybu, tedy který vyžaduje soulad všech a všeho jako jediné
všeobsažné souladné pohybové soustavy s navazujícím pohybem a nehybností,
tedy soulad více či méně vzdálenějšího okolí lidského organismu a tohoto
lidského organismu.
Obdobné dvě složky duše jako u člověka,
tedy vědomí a vůle je dána v případě Boží jediné Bytosti, jediné duše,
kontinua, tedy souladnosti a souvislosti všech částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, jsou to také vědomí a
vůle. Vědomí Boží
jako příroda,
pohybová soustava všech částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, všech
bodů časoprostoru, veškeré kinetické energie se na rozdíl od člověka nedělí
na model-vzor (viz kapitola Vzor) a skutečnost, ale jde o jedinou duši,
jedinou spojitost tvořenou všemi a vším v konečném důsledku částic o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, kromě kterých nic
neexistuje, které při každém svém vnitřním, tedy dílčím pohybu,
představuje soulad tedy jakousi dohodu, navazující pohyb a nehybnost se všemi
ostatními součástmi této spojitosti, tedy soulad se všemi
zbývajícími částicemi o nulové hmotnosti, tedy body časoprostoru, které se
více či méně účastní tohoto dílčího vnitřního pohybu a nehybnosti. Vzhledem
k této všeobecné dohodě-konsenzu není třeba, aby Boží vědomí existovalo
jako model-vzor a skutečnost, tedy dva díly, nýbrž je možné uskutečnit, každý
záměr, který je odsouhlasen všemi a vším, tedy který představuje soulad a
souvislost (spojitost), navazující pohyb a nehybnost všech částic o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru.
Zároveň tak splývá vůle a vědomí,
kde vůle si vybírá souladnou možnost všeho a všech, tedy
spojitosti částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, která opět
jako u člověka znamená objektivní ideální hybnost-pohyb, resp.
přiblížení se k ní trvale udržitelné. Tedy tato možnost vybraná
Bohem ze všech možných skutečností, tedy srážek částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, tedy co nejvíce souladná a souvislá (spojitá),
navazující se všemi zbývajícími částicemi o nulové hmotnosti, body
časoprostoru tvořících dohromady veškerou skutečnost, Boha, představuje
trvalou maximální hybnost-pohyb dané dílčí skutečnosti jako pohybové
soustavy, tedy mraku částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti
s navazující hybností-pohybem, resp. přiblížení se k ní. Tak je vůle
Boží stejně jako vůle člověka dána jeho podstatou, tedy objektivní
avšak i subjektivní ideální hybností-pohybem a nehybností celku všech a
všeho, které u Boha splývají, tedy jediného mraku částic-pohybové
soustavy v konečném důsledku o nulové hmotnosti s navazující
hybností, pohybem a nehybností. Boží vůle tak směřuje k maximální trvale
udržitelné hybnosti-pohybu (s minimem srážek s ostatními částicemi)
každé hmotné částice v konečném důsledku o nulové hmotnosti a jimi
tvořených pohybových soustav, tedy mraků těchto částic s navazující
hybností-pohybem, resp. přiblížení se k nim dle fyzikálního zákona o
zachování hybnosti. Přičemž prostředkem této vůle jsou srážky těchto
částic, tedy předávání si hybnosti (odečítání a přičítání pohybu). Boží vůle jako dějiny jsou
tak dány objektivně, matematicky spočitatelné. Přesto v případě
matematického přístupu se pohybujeme ve výpočtech s nekonečnými
veličinami částí celku pohybu a nehybnosti, protože Bůh jako
kontinuum všeho a všech, jediná Bytost a jediná duše, je tvořen nekonečným
počtem částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru,
zřejmě fotonů. Z pohledu člověka lze tak hovořit o výpočtu
pravděpodobnosti vzhledem k neschopnosti pojmout nekonečno.
Také ostatní živé organismu jsou
nadány vědomím a vůlí ve shora uvedeném smyslu jako u člověka, tedy
vědomím v podobě vzoru (viz kapitola Vzor) a vůlí jako přiblížení se
objektivní ideální hybností-navazujícímu pohybu. Přesto tyto dvě
složky duše nejsou tak vývojově dokonalé jako u člověka, jinými
slovy vědomí jako hmotná pohybová soustava tvořená částicemi o nízké
absolutní-celkové hybnosti-pohybu avšak podobné hybnostní-pohybové hustotě
jeho částic, jako jsou částice skutečného světa, je u těchto organismů méně
dokonalé, méně podrobné, tedy jednotlivé částice vědomí mají
vyšší absolutní-celkovou hybnost-pohyb a méně obsažné tedy
všechny částice vědomí mají nižší celkovou-absolutní hybnost-pohyb (menší
mozek), než má člověk. To samé platí o vůli, která je více
vzdálená trvalé maximální ideální hybnosti-pohybu, než je tomu u člověka.
Jinými slovy vědění skryté v nevědomí zvířat a dalších organismů je
obsáhlejší než u člověka, zvířata a další organismy jsou více vzdáleni
pochopení Boha, jediné Bytosti a duše skrytých v nevědomí člověka a
zvířete, dalšího organismu, než je tomu u člověka. Je tomu tak, protože
člověk je schopen pojmout ve svém vědomí prostřednictvím citu a rozumu nutnost souladu všech a všeho (objektivní ideální
hybnost, pohyb), zatímco zvíře chápe instinktem, pudem pouze nutnost souladu svého organismu nebo jeho nejbližšího
okolí (subjektivní ideální hybnost, pohyb). Rozum a cit
Jaký je život člověka u Boha
v souvislé a souladné spojitosti částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré energie, které zahrnují
vše a všechny, a jaký je život člověka v hmotném světě
tedy jaksi na povrchu-horizontu tohoto Božího světa, tedy ve světě částic,
které jsou v rozmezí hybnosti-pohybu těchto částic charakteristické pro
hmotný svět, tj. částic o nenulové hmotnosti. Rozdíl vnímání člověka
v hmotném světě a světě částic o nulové hmotnosti lze přirovnat
k rozdílu vnímání člověka jako celku a buňky jeho těla jako
součástí tohoto celku. Zároveň člověk k vnímání světa v hmotném světě
používá své vědomí-rozum, tedy jakýsi vzor-model hmotného světa, avšak
v pozici části nekonečna tvořeného souvislou a souladnou jednotou částic
o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, dokonalý model světa u něj
podobně jako u buňky těla nenajdeme, člověk vnímá svět dokonale pouze citem. Dokonalé citové vnímání
světa částic o nulové hmotnosti, všech
bodů časoprostoru, veškeré energie, který tvoří jednotnou spojitost,
v podstatě znamená, že člověk v něm je součástí této jednoty a dotykem
s ostatními součástmi tohoto světa zažívá celý tento svět jako
jednotu, jedinou duši, ve které není sporu, existuje jediná vůle daná vůlí
celku, se kterou vůle jednotlivce je naprosto v souladu. Jednotlivé
částice o nulové hmotnosti, body časoprostoru při svém pohybu se
bezprostředně dotýkají jiných částic o nulové hmotnosti, body časoprostoru,
kromě nich nic neexistuje, a tento dotyk spojuje všechny tyto částice o
nulové hmotnosti, body časoprostoru, tedy všechny a všechno v jediný celek,
který tvoří souvislé a souladné kontinuum, navazujícího pohybu a nehybnosti všech
těchto částic beze srážek. Tato rovina všech částic o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru je tak čistou nehmotnou energii,
přírodou panteistickým Bohem, kterou je tvořeno vše mimo jiné i
v hmotném světě, a jednotlivé části tohoto světa částic o nulové
hmotnosti, světa všech bodů časoprostoru zažívají pocit celku citem, tedy
dotykem s jinými částicemi o nulové hmotnosti, body časoprostoru.
V souladu s filosofií Alfreda Northe Whiteheada je
pohyb částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru kontinuem, kde každá jeho
část je spojena s celkovým Bytím, resp. pohybem a nehybností a jako
takové je cítí.
V rovině všech částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru, tedy všeho a všech, z mého pohledu
Boha je citové vnímání dokonalé, protože každé rozhodnutí na základě
tohoto citu je souladným a souvislým, tedy jednohlasným rozhodnutím celého
Bytí, jediného Boha. Stejně jako zdravá buňka v těle člověka, tak i
člověk jako součást světa částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, tedy
jediného a souvislého kontinua, se rozhoduje v souladu s celkem dotykem
s ostatními částmi, v našem příkladu buňkami v těle, tedy
citem, a to tak, že jeho rozhodnutí jsou ve prospěch a
v jednohlasném souladu s tímto celkem částic o nulové hmotnosti,
všemi body časoprostoru,
veškerou energií, tedy Bohem.
Jak je tomu však ve světě, kde hybnost jeho
částic je nenulová, tedy ve světě, který má nenulovou hmotnost ve vztahu pro
hybnost p=m*v, tedy v hmotném světě. Tento svět je nespojitý,
tedy světem oddělených jednotlivostí, které se nedotýkají jedna
s druhou, nesplývají spolu v souvislou a souladnou jednotu, avšak
tento svět se rozpadá na mnoho jednotlivostí, které jsou spolu ve sporu,
narážejí do sebe. Jedná se o svět nikoliv nehmotné energie, nýbrž hmotné
energie, kde klidová hmotnost jeho části ve vztahu pro energii a hybnost
není rovna nule.
V tomto světě hmotné energie, tedy
v hmotném světě již cit člověka nefunguje bezchybně,
protože člověk v něm není schopen zažít celek Bytí, Boha a jednat
v souladu s ním. Pomocí citu v hmotném světě člověk zažívá
jednotu např. s rodinou, rodným místem, sám sebou, nikoliv však celým
světem, tento cit je nespojitý, pouze částečný, tedy
rozděluje a zažívá svět jako jednu nebo více z jednotlivostí podle citové
blízkosti a ostatní, cizí, vzdálenější jednotlivosti, ke kterým člověk již žádnou
citovou blízkost necítí. Takto obdobně s povahou tohoto světa jako
klamného světa nesouvislých a nesouladných jednotlivostí, které jsou ve
sporu, klame člověka rovněž jeho cit v hmotném světě.
Podstata světa jako jediného kontinua,
souladného a souvislého celku je tak v duši člověka skryta v jeho nevědomí,
které mu zastírá povahu hmotného světa jako jediného souladného a souvislého
celku, jediné Bytosti, Boha, jediné duše (viz oddíl Duše této
kapitoly).
Člověk tak podoben Bohu používá vědomí-rozum,
kde se snaží obsáhnout celek hmotného světa alespoň v podobě
modelu-vzoru (viz oddíl Vzor a
myšlenka kapitoly 2.3. O
základech bytí (ontologie) ). Rozum
tak nahrazuje nedokonalý cit, který nás přesvědčuje o nesouvislosti a nesouladnosti,
hmotného světa, o jeho nespojitosti. Rozum-vědomí modeluje v podobě
dílčích hmotných pohybových soustav-mraků částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti o
navazujícím pohybu, hybnostní-pohybové hustotě (hybnost-pohyb na jednotku
objemu) o podobné struktuře hybnostní-pohybové hustoty avšak nižší celkové
hybnosti-pohybu jako skutečného jevy, uložených v paměti člověka, a
jejich vzorového modelového střetu ve vědomí, skutečný svět jako
celek. Jinými slovy pomocí vědomí si představujeme Boha, jedinou
Bytost tvořenou vším a všemi, jedinou duši všech a všeho. V souladu
s touto představou se pak snažíme jednat a to tak, že vědomě
pomocí vůle (viz oddíl Vědomí a vůle této kapitoly) vybíráme možnost, která
nás přiblíží nejvyšší a trvale udržitelné moci, a nevědomě
nás směřuje k přiblížení jediné všemocné Bytosti, jediné duši
tvořených všemi a vším, Bohu.
Zde se může mýlit rovněž
vědomí-rozum v rozporu s nevědomím, kdy člověk vidí trvalé
zvětšení své moci nikoliv v jednotě nýbrž v likvidaci svých odpůrců.
Tak nám nevědomí zastírá pravou povahu světa jako jednoty všeho a všech,
jediné Bytosti a duše, když vědomě vnímáme svět jako nesouladné a nesouvislé
části ve sporu, jako nespojitý. K pravé podstatě
světa,
ke které je potřeba se přiblížit ve vědomém-rozumném životě, tedy
v hmotném zdánlivě nesouvislém a nesouladném světě, tak člověk
používá jak vědomí-rozum tak i cit-dotyk částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, bodů časoprostoru. Dokonalý cit a dokonalý rozum, které pospojují celek hmotného světa v souladnou a souvislou
jednotu, buď dotykem všech částic o nulové hmotnosti, jak jsem jej popsal
výše nebo modelem-vzorem-vědomím-rozumem (viz oddíl Vzor a myšlenka kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie) a oddíl Vědomí a vůle této kapitoly), který obsáhne
celý svět a rovněž sebe sama, v hmotném lidském světě
pravděpodobně neexistují, můžeme se jim pouze přiblížit stálým
zdokonalováním sebe sama. V nehmotném světě, tedy ve světě částic o nulové
hmotnosti, bodů časoprostoru,
ve světě nehmotné energie a hybnosti, kde klidová hmotnost jeho částic je
rovna nule, tedy u Boha v mém pojetí, světě skrytém v nevědomí
člověka je dokonalý cit vlastní každé jeho části, tedy i člověku,
která dotykem s ostatními částmi zažívá celek Bytí, Boha, jediné duše,
tedy všech částic o nulové hmotnosti. Příkladem je zdravá buňku
v organismu, která funguje správně nikoliv rozumem ale citem,
tedy dotykem s ostatními buňkami. Dokonalý rozum-vědomí je pak
vlastní pouze Bohu, který jako celek světa částic o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru, zná každou svoji část,
nikoliv však v podobě vzoru-modelu (viz oddíl Vzor a myšlenka kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie) ) avšak v podobě skutečnosti, tedy
každé svoji součásti. Člověk jako část byť ve světě
částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru si uvědomuje-chápe rozumem-zná
celek pohybu a nehybnosti, tedy světa všech částic o nulové hmotnosti, bodů
časoprostoru, tedy Boha v podobě vzoru či modelu (viz oddíl Vzor a myšlenka kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie) ).
Dokonalý rozum ve světě částic o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru je tak vlastní pouze Bohu, jehož
je člověk nedokonalým, dílčím obrazem.
Jedinec by měl jednat souladně vyhýbat se srážkám
kromě případů, kdy taková
jednotlivá srážka mikročástic či těles v makrosvětě, která jsou tvořena
mikročásticemi, (viz oddíl Evoluce kapitoly 5. Filosofie dějin ) zvyšuje
z hlediska jednotlivce očividně nebo převážně pravděpodobně (viz oddíl
Přirozené a spravedlivé právo, resp. smlouva podkapitoly I. Obecná část ) vždy soulad všech a všeho,
tedy snižuje celkovou sílu srážek všech a všeho. Rozpoznat rozumem
takovou ideální buď více výchovnou
(tj. méně obranou) nebo více obranou (tj. méně výchovnou) srážku (viz
oddíl Spravedlivá válka podkapitola II. Zvláštní část a kapitola 6.Filosofie šachu a dámy ) vzhledem k nekonečnému počtu existujících mikročástic v
konečném důsledků bodů časoprostoru musí v případě jednotlivce za pomoci rozumu nakonec až cit.
Dokonalý cit má pouze souladný jedinec, který jí pouze rostlinná semena a
rostlinné plody spolu s přípustným množstvím minerálů, např. soli a vody
(viz kapitola Podstata evoluce živých tvorů, resp. dějin
lidstva)
K takovým rozhodnutím zajisté patří předvídání vzdálenějšího budoucího vývoje,
kdy rozumem můžeme stanovit pouze pravděpodobné varianty tohoto vývoje,
jistotu by nám mohl dát dokonalý cit, kterým by dotykem všech
mikročástice zažíval veškerou skutečnost tedy i celý Vesmír (tento všecit je zřejmě vlastní pouze Bohu).
Pomocí nedokonalého citu jedince,
který dotykem částic zažívá pouze bližší či vzdálenější okolí, opět
stanovujeme pouze pravděpodobné
varianty budoucího vývoje. Přičemž, čím
je dlouhodobější nedokonalý cit jedince, tím bližší je dokonalému citu.
Mýlit se v hodnotě pravděpodobnosti určité varianty budoucího vývoje může
zejména okamžitý či krátkodobý
nedokonalý cit jedince, který zažívá dotykem pouze malé části skutečnosti,
pouze dílčí tlaky okolí.
Dokonalejší stanovení hodnoty pravděpodobnosti určité varianty budoucího
vývoje nám umožňuje použití nedokonalého rozumu a citu jedince. Rozum, cit a vůle jedince
jsou způsoby, kterými člověk vnímá činnost mozku. Mozek představuje opět
pohyb mikročástic, který je zároveň součástí pohybu mikročástic celé
skutečnosti. Proto v mozku jako v celé skutečnosti vždy převládne pohyb
mikročástic, resp. myšlenky s největší hybností, resp. silou. Podle takto chápané síly
myšlenky v mozku je možné je rozdělit na myšlenky, které mají takovou sílu,
že donutí mozek jedince, aby dal jedinci příkaz, aby něco vykonal, nekonal
nebo strpěl, a na myšlenky, kterou takovou sílu nemají a které vzbuzují
pochybnosti již před takovýmto příkazem mozku, v podobě střetu různě silných
myšlenek, resp. je tvořících mikročástic v mozku. Ztratí-li myšlenka jejím vykonáním svoji sílu má
jedinec pochybnosti až po uskutečněném jednání, opět v podobě střetu různě
silných myšlenek v mozku. Cit a instinkt
Jaký je rozdíl mezi instinktem u zvířat a
lidí a citem, jakýmsi vyšším dokonalejším, hlubším instinktem.
Citem podle mého názoru označujeme dokonalý instinkt, tedy cit ve výše
uvedeném smyslu (viz kapitola Rozum a cit), cit tak dotykem
s okolními pohybovými soustavami jako mraky částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti s navazujícím pohybem a nehybností,
hybnostní hustotou, tedy hybností na jednotku objemu, chápe dokonaleji celou
skutečnost, v ideálním případě, tedy v nehmotném světě spojitého,
plynulého, souvislého a souladného celku částic o nulové hmotnosti, všech
bodů časoprostoru, v mém pojetí Boha, zažívá dotykem všechny
ostatní částice o nulové hmotnosti, body časoprostoru jejích přání, myšlenky, vůli atd.
Naproti tomu běžný instinkt
nezažívá celek Bytí částic v konečném důsledku o nulové
hmotnosti, body časoprostoru, ale pouze jeho část, např. vlastní
organismus nebo určité prostředí. Instinkt je tak silnější
často než cit, protože jde o dotyk s částicemi
v konečném důsledku o nulové hmotnosti, nebo jejich hmotnými pohybovými
soustavami, tedy mraky částic o nenulové hmotnosti s navazujícím
pohybem-hybnostní hustotou z oblasti našeho nejbližšího okolí,
kdy opomíjíme, resp. necítíme již ostatní částice v konečném důsledku o
nulové hmotnosti nebo jejich pohybové soustavy z našeho vzdálenějšího
okolí popř. z celé skutečnosti.
K čemu nás tedy nutí instinkt a
k čemu cit? Instinkt nás informuje o našem nejbližším okolí, resp.
nejčastěji o přáních vlastního organismu, v rámci něhož je dotyk částic
v konečném důsledku o nulové hmotnosti nejsilnější, instinktivní
vůle pak z těchto informací vybírá takové jednání člověka či jiného
organismu, které je maximálním přiblížením se okamžité maximální hybnosti
tedy moci, této dílčí pohybové soustavy
a jejích částic (nejčastěji organismu). Jedná se tak o
subjektivní ideální hybnost-moc,
pohyb, tedy jednání, kterým člověk či jiný organismus uspokojuje své,
tedy dílčí hmotné pohybové soustavy a jejích částic, potřeby bez ohledu, bez cítění
zbytku světa, dotyku ostatních částic skutečnosti v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, resp. jejich hmotných a nehmotných
pohybových soustav.
Naproti tomu cit nás informuje o
myšlenkách, přáních a tužbách širšího okolí, dotykem částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, bodů časoprostoru, resp. jejich pohybových
soustav, v ideálním případě všech částic v konečném důsledku o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru (rozumněji Boha v mém pojetí),
a zároveň vůle založená na citu nás vede k co největšímu se
přiblížení k co největší trvale udržitelné hybnosti, resp. moci či
pohybu. Jde tak o splynutí objektivní a
zároveň subjektivní ideální hybnosti, která je trvalá protože je
založená na veškeré skutečnosti, kromě níž ničeho není, na Bohu v mém
pojetí.
Z tohoto pohledu jedení masa
člověkem je instinktivní chování založené na pocitech vlastního organismu
masožravce bez vnímání širších souvislostí citu, který chápe, že i
zvířata, resp. ostatní živí tvorové jsou součástí našeho světa a celkové
skutečnosti, s níž tvoříme jednotu v podobě spojitosti částic o
nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru. Toto masožravé instinktivní
chování, kdy ničíme živé součásti našeho světa, které vnímají bolest a rovněž
trpí, v nás tak přežívá jako pudové chování vlastní také ostatním
masožravým zvířatům či jiným nižším organismům.
Sebevražda Člověk jako pohybová soustava, tedy mrak částic o
nenulové hmotnosti v konečném důsledku o nulové hmotnosti s navazujícím
pohybem, je spokojený, pokud se hybnostní hustota-pohyb jeho pohybové
soustavy-organismu blíží subjektivní ideální hybnostní hustotě-pohybu,
tedy přechodné maximální hybnostní hustotě-pohybu dané pouze potřebami
vlastní pohybové soustavy-organismu, jde o navazující pohyb nejbližšího našeho
okolí. Zde si je třeba uvědomit, že rovněž lidská hmotná pohybová
soustava-organismus je složena z mnoha dílčích hmotných pohybových
soustav-orgánů, tkání, buněk, částic, které je potřeba spolu sladit, tedy
umožnit jejich současnou ideální existenci (viz objektivní ideální
hybnost-pohyb) např. při vědomém omezení některého z těchto hmotných
pohybových soustav-jevů, tedy mraků částic o nenulové hmotnosti a navazujícím
pohybu.
V případě, že celková hybnostní
hustota-pohyb roste nebo klesá, že hybnost-pohyb organismu se postupně ocitá v blízkosti
existenčního hybnostního, pohybového intervalu-smrti a lze očekávat jeho
překročení, člověk pak nesmírně trpí a propadá beznaději, pohyb i v
nejbližším okolí člověka přestává navazovat a dochází ke srážkám.
Obdobně tomu je, pokud dílčí hmotné pohybové soustavy-orgány, tkáně, buňky,
částice člověka jako hmotné pohybové soustavy-organismu jsou natolik
neslučitelná, resp. vzájemně se ničí, srážejí, že člověk jako hmotná pohybová
soustava-jev se ocitá na hranici existenčních hodnot hybnostní hustoty-pohybu
sebe jako hmotné pohybové soustavy-organismu. Při překročení těchto
existenčních hodnot, maximální a minimální hybnostní hustoty-pohybu člověka
jako hmotné pohybové soustavy, tato hmotná pohybová soustava-organismus zaniká,
protože příliš vysoká nebo nízká hybnost-pohyb částic vede k odtržení
části hmotné pohybové soustavy-organismu, pohyb jeho částí přestává
navazovat, vzájemně se srážejí.
Oproti beznaději lze postavit
kolektivní nevědomí, tedy celek pohybu částic v konečném
důsledku o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, které představují
kontinuum s jediným vědomím, které prožívá celek tohoto pohybu a na němž
se podílí jeho jednotlivé části. Touha člověka ponořit se do tohoto
kolektivního nevědomí nebo jediného vědomí, které z hlediska dílčího
vědomí člověka představuje kolektivní nevědomí, jej provází po celý život.
Je však třeba si uvědomit, že posláním
člověka v oblasti našeho hmotného světa je smířit jednotlivá často
rozporné hmotné pohybové
soustavy částic o nenulové hmotnosti a navazujícím
pohybu-skutečnosti v souladný pohyb, který bude obdobně spojitý jako je
pohyb částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru. Tuto
spojitost dosahuje v boji omezením vysoké hybnosti-pohybu hmotných
pohybových soustav-skutečností, která překračuje objektivní ideální
hybnost-pohyb, moc, tj. maximální trvale udržitelnou hybnost-pohyb,
moc, tak aby byla slučitelná s existencí jiných hmotných pohybových
soustav-skutečností a posílením hybnosti-pohybu, moci hmotných pohybových
soustav-jevů s nižší hybnostní hustotou-pohybem, mocí, než je jejich
objektivní ideální hybnost-pohyb, moc, tak aby tyto hmotné pohybové
soustavy-jevy zaujaly své správné místo ve stupnici hmotných pohybových
soustav-jevů jako souladného a navazujícího hmotného pohybu, tzn. částic o
nenulové hmotnosti, toto se děje prostřednictvím srážek částic o nenulové
hmotnosti.
Podle toho jak daleko člověk dospěje
v slaďování hmotných pohybových soustav-jevů tak, aby byla jejich
hybnost-pohyb slučitelná s existencí všech hmotných a nehmotných pohybových
soustav-jevů (tj. dosažení objektivní a zároveň subjektivní ideální
hybnosti-pohybu, moci hmotných pohybových soustav-jevů), tak podle toho se projeví
jeho vědomí v celkovém jednotném vědomí hmotného světa při dosažení
konečného souladu všech hmotných i nehmotných pohybových soustav-skutečností.
Jinými slovy dobře složená část skládačky hmotných pohybových soustav-jevů
představuje vědomí člověka, které bude trvalé a které bude jednou
v budoucnu součástí jednotného vědomí hmotného světa, až se ho podaří
v budoucnosti dosáhnout, tedy až bude překonáno kolektivní nevědomí
jediným a souladným kolektivním vědomím. Chybně složená část skládačky
pohybových soustav bude existovat o menší absolutní (celkové) hybnosti-pohybu,
moci v podobě chybného vzoru a v jednotném vědomí
vzniklém v hmotném světě bude hrát zanedbatelnou roli.
Proto je posláním člověka dosáhnout co
největšího sladění hmotných pohybových soustav-jevů během svého života a sebevražda
toto poslání člověka ukončuje. Přesto i člověk, který spáchá
sebevraždu, mohl během svého života dosáhnout sladění řady hmotných
pohybových soustav-jevů, což převýší nesoulad vzniklý ze zničení jeho vlastní
hmotné pohybové soustavy-skutečnosti. Zároveň člověk, který spáchá sebevraždu,
byl zřejmě vystaven prudkému boji neslučitelných hmotných pohybových
soustav-jevů, tedy mraků částic o nenulové hmotnosti a navazujícím pohybu,
hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku objemu, v podobě srážek
jejich částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, které bylo potřeba
sloučit a možná, že jiný člověk vystaven tomuto boji v podobě srážek
částic vysoce neslučitelných hmotných pohybových soustav-jevů by nevydržel
ani to, co vydržel sebevrah. Proto i sebevraha, přestože sebevražda
zabíjí živé buňky těla člověka, ty které jsou nemocné i ty, které jsou
zdravé, je třeba hodnotit nejen na základě sebevraždy ale i na základě počtu
zachráněných živých tvorů. Spánek
Člověk je svou podstatou jako hmotná
pohybová soustava-jev, tedy mrak částic o nenulové hmotnosti a o navazujícím
pohybu, hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku objemu, součástí
jediného kontinua pohybu částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré energie,
které tvoří mimo jiné veškerý hmotný svět, který nás obklopuje. Člověk je
svou podstatou zároveň součástí nespojitého pohybu částic o
nenulové hmotnosti atomů chemických prvků. Jako nedokonalá (částečně
nespojitá) pohybová soustava-jedinec je nadán vědomím, které
se vytvořilo jako produkt evoluce střety s mnoha hmotnými pohybovými
soustavami-skutečnostmi okolí člověka v průběhu dějin lidstva. Toto
vědomí je vlastností celku, který je však tvořen dílčími celky-jedinci, dále
lze hovořit o kolektivním nevědomí, kdy člověk jako součást
kontinua pohybu částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru si není
vědom sám sebe, obdobně jako buňka v těle si neuvědomuje sama sebe.
V bezesném spánku si
člověk přestává uvědomovat sám sebe, stává se součástí celkového
pohybu a nehybnosti částic o nulové hmotnosti, kontinua, spojitosti všech
bodů časoprostoru, člověk se rozptyluje v přírodě, resp. mém
panteistickém Bohu. Bezesný spánek tedy umožňuje člověku obdobně jako
před narozením možná i posmrti, aby splynul s jedinou pohybovou
soustavou částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré
energie-celkovou skutečností, do kterého patří. Umožňuje tělu přirozený
pohyb, tedy pohyb částic lidského těla, který není ovlivněn vědomím člověka a
jde zde tak o samo-regulovaný střet hmotných pohybových soustav-orgánů, tkání,
buněk, částic těla obnovující jeho přirozenou hybnostní hustotu-pohyb
s příslušnou nízkou absolutní (celkovou) hybností-pohybem, mocí člověka
ve spánku.
Proto je třeba, aby došlo k tomuto
nevědomému stavu, kdy organismus načerpává sílu tím, že dochází
k nevědomému resp. vědomím neovlivněnému střetu dílčích hmotných
pohybových soustav-orgánů, tkání, buněk resp. jejich částic a obnovování
resp. nastolování přirozené hybnosti-pohybu hmotných pohybových soustav-orgánů,
tkání, buněk, částic tvořících lidské tělo s příslušnou nízkou absolutní
(celkovou) hybností-pohybem, mocí, tedy nízkými nároky kladenými na člověka
z hlediska maximálního trvale udržitelného se přiblížení maximální
trvale udržitelné hybnosti-pohybu, moci, jinými slovy postačuje navazující pohyb
beze srážek jeho částí, pouze organismu člověka, nikoliv jeho širokého okolí,
které člověk ovlivňuje ve vědomém stavu. Příkladem může být snaha
vrcholového sportovce podat maximální výkon, kdy jedinec podřizuje
pohyb všech částic organismu dosažení maximálního výkonu. Tím dochází
k trvale neudržitelnému pohybu částic organismu o vyšší absolutní
hybnosti-pohybu, než je trvale udržitelná hybnost-pohyb, která je nutná
z hlediska fungování těchto částic bez poruch a k vědomé regulaci
tohoto pohybu za účelem dosažení maximálního výkonu. Ve spánku pak dochází
k obnovení tohoto přirozeného pohybu částic organismu opětovným snížením
absolutní (celkové) hybnosti-pohybu a tím i k načerpání sil. Toto plyne
ze zákona zachování energie resp. hybnosti, kde zvýšení hybnosti, které není
trvale udržitelné, musí být následováno jejím snížením. Sen představuje návrat člověka
z kolektivního nevědomí opětovně do podvědomí, ze světa pohybu a
nehybnosti částic o nulové hmotnosti, všech bodů časoprostoru, veškeré
energie do rozhraní hmotného a nehmotného světa, tedy do světa atomů
chemických prvků. Tento průnik světa kolektivního nevědomí se projevuje
v tom, že nejsme schopni ovládat své chování resp. ovlivnit chování
jiných lidí ve snu. Zároveň jako pozorovatelé můžeme sledovat střet hmotných
pohybových soustav-skutečností, které jsou součástí naší skutečnosti
v podobě výchozích a výsledných hmotných pohybových soustav-myšlenek,
uložených v podobě jednotlivých částic, resp. jejich hmotných pohybových
soustav, mraků částic o nenulové hmotnosti a o navazujícím pohybu, o velice
nízké absolutní (celkové) hybnosti-pohybu v naší mysli. Jde o subjektivní
ideální hybnost těchto hmotných pohybových soustav-jevů, tedy o
jejich krátkodobý maximální pohyb, dochází tak k postupnému oddělování
subjektivního a objektivního pohybu částic v naší mysli, kdy tento
pohyb, již není navazující na celek pohybu avšak pouze na náš organismus
resp. Jeho bezprostřední okolí.
Příkladem snu je, když se s jiným
člověkem střetneme v bdělém stavu a tento spor je z hlediska
filosofie exaktních věd střetem hmotných pohybových soustav-jevů,
tedy mraků částic o nenulové hmotnosti a navazujícím pohybu, dvou organismů čili lidí
probíhající jako střet částic těchto hmotných pohybových
soustav. Tento střet se
pak ukládá do paměti v podobě vzoru (viz iz. oddíl Vzor a myšlenka
kapitoly 2.3. O základech bytí (ontologie) ), tedy jako střet např. dvou částic
s výslednou hybností tohoto střetu, tento vzorec, který v podstatě zahrnuje
celou situaci, je však o velmi nízké absolutní (celkové) hybnosti-pohybu,
moci jako myšlenka, probuzená k životu v hmotném světě může být
pouze zvětšením absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci všech jeho částí.
Přesto ve formě vzoru může být prostředkem myšlenkové kombinace, kdy
kombinujeme střety hmotných pohybových soustav-jevů jaksi v malém, tedy
s velmi nízkou absolutní (celkovou) hybností-pohybem, mocí hmotných
pohybových soustav-myšlenek jako členy tohoto střetu a můžeme pak předvídat
výsledek budoucích střetů hmotných pohybových soustav-jevů. Křesťanství Současnému křesťanství lze vytknout, že
neusiluje a popírá o soulad hmotných pohybových soustav (mraků částic o
nenulové hmotnosti a navazujícím pohybu)-jevů v hmotném světě, ale
slibuje ho až po smrti, a tak akceptuje utrpení v hmotném světě.
Jinými slovy odděluje hmotný svět od světa čistého pohybu částic o nulové
hmotnosti, všech bodů časoprostoru, který ze své podstaty je kontinuální čili
souladný, když víme, že i svět hmoty je světem pohybovým, že i zde je možno
dosáhnout souladu hmotných pohybových soustav-hmotných skutečností omezením
absolutní (celkové) hybnosti-pohybu, moci ničivých hmotných pohybových
soustav-hmotných jevů.
Dále je možno křesťanství vytknout
přístup ke zvířatům a požívání masa, kdy toto náboženství připouští
zabíjení živých tvorů a činí tak propastný rozdíl mezi člověkem a ostatními
živými tvory, i když je vědecky dokázáno, že jde pouze o rozdíl vývojové dokonalosti,
nikoliv podstaty. Tímto je opět znemožněno dosažení souladného světa ve světě
hmoty, kdy člověk jako hmotná pohybová soustava-jev, tedy mrak částic o
nenulové hmotnosti a o navazujícím pohybu, hybnostní hustotě, tedy hybnosti
na jednotku objemu, si zvyšuje svou hybnost-pohyb, moc oproti objektivní
ideální hybnostní hustotě-pohybu, moci zaručující soulad a mír všech hmotných
pohybových soustav-hmotných jevů. Jde tak o neúplné dobro,
které nastoluje křesťanství jako požadavek, jde o tak o dobro jen pro
některé živé organismy jako je člověk a jeho odepření pro jiné
organismy jako jsou zvířata, hmyz, rostliny, houby, živé buňky, bakterie,
viry apod. Toto neúplné dobro pak způsobuje další zlo, protože člověk uvyklý
bezdůvodné smrti ostatních živých organismů se stává surovější.
Křesťanství má následující
přednosti, které mu pomohly se prosadit a přiblížit svět objektivní
ideální hybnostní hustotě-pohybu, moci. Zejména vytváří souladnou
hmotnou pohybovou soustavu-skutečnost
mezi lidmi stejného náboženství, které nazývá bratry a sestry,
tedy v historii umožnilo sjednocení lidí křesťanského světa. Toto
náboženství je zároveň universální, tudíž přístupné pro lidi
všech ras a národů, umožňuje tudíž universální soulad nedokonalé hmotné
pohybové soustavy-skutečnosti lidské společnosti, jejich navazující pohyb,
avšak odepřený jiným živým organismům.
Křesťanství poukazuje dále na posmrtný
život, z pohledu Filosofie rovnováhy jediné všeobsáhlé vědomí
celkového kontinua pohybové soustavy všeho pohybu částic o nulové hmotnosti,
všech bodů časoprostoru, veškeré energie, které obsáhne i dílčí vědomí všech
lidí žijících v dějinách zvířat a ostatních živých tvorů. Odkazuje, tedy
na nutnost souladu s ostatními lidmi, chybně nikoliv však
s ostatními živými tvory, která přetrvá krátký lidský život a
odpovědnosti za své skutky před těmito lidmi pro věčnost.
Tyto prvky souladnosti pohybových
soustav-mraků částic v konečném důsledku o nulové hmotnosti o
navazujícím pohybu při uskutečňování křesťanského vzoru poté přispěly k úspěchu
křesťanství v dějinách lidstva oproti jiným vzorům, které neměly tuto
univerzální povahu. Křesťanství totiž prosazuje úctu a zachování všech
lidských hmotných pohybových soustav-jedinců bez ohledu na jejich hybnostní
hustotu-pohyb, moc, tj. jsou-li zlé či dobré a tak uskutečňuje částečně
souladnou hmotnou pohybovou soustavu-hmotnou skutečnost.
Z hlediska Filosofie rovnováhy lze popsat případného spasitele jako živou bytost, zřejmě i člověka, která
vnímá svět veškeré energie, pohybu a nehybnosti (svět o sobě), nikoliv jako
běžný člověk povrchově (svět pro nás) ale ve své podstatě (svět o sobě). Spasitel by měl ve svém citu obsáhnout
stejně jako Bůh celý svět o sobě, tedy měl by cítit všechny body
časoprostoru prostřednictvím jejich dotyku, v tomto svém citu by měl zažívat
celý svět. Běžný člověk totiž nevnímá svět veškeré energie, pohybu a
nehybnosti (svět o sobě) jako souladný časoprostor, popř. jako všechny
pohybující se a nehybné body časoprostoru, které jsou souladné, jednotné
a spojité, prostor se zásadně nebortí, a vyplňující celý časoprostor, tedy
hmotu i absolutní prázdno, vakuum, které se vzájemně dotýkají, nenarážejí do
sebe a tímto dotykem dochází k šíření pohybu z jednoho na další body
časoprostoru. Běžný člověk si na
rozdíl od spasitele vnímá svět svým rozumem a nedokonalým citem (pocitem),
kterými si vytváří jakýsi obraz, model světa (svět pro nás), který však
nemůže obsáhnout tento svět veškeré energie, pohybu a nehybnosti (svět
o sobě) v jeho celistvosti. Vjem běžného člověka (svět pro nás) se této
skutečnosti (světu o sobě) pouze přibližuje, člověk, který není spasitelem, tak není vševědoucí,
resp. vše cítící, nezná nikdy celou pravdu, (svět o sobě), pouze její obraz
(svět pro nás), který však není nikdy zcela dokonalý, věrný. Spasitel, který
vnímá dokonale svět veškeré energie, pohybu a nehybnosti (svět o sobě), by
měl být pak s touto skutečností zcela v souladu, jedná podle této jím jeho
citem poznané celé pravdy, pohybuje se zcela v souladu s pohybem a nehybností
všech bodů časoprostoru, veškeré energie (zcela v souladu se světem o sobě), je s nimi souladný, spojitý,
jednotný, tedy své jednání řídí podle tohoto světa o sobě, a je tak všemocný, protože svět veškeré
energie, pohybu a nehybnosti (svět o sobě) je zároveň zcela souladný rovněž s
ním, vychází mu vstříc, respektuje jeho přání. Spasitel pak svým jednáním zcela v souladu s pohybem a nehybností
všech bodů časoprostoru, veškeré energie, pohybu (zcela v souladu se světem o sobě) urychlí svým vzorem dosažení ráje v našem
světě (světě pro nás), viz 1.Díl Vědecká teorie ráje na Zemi . 5. FILOSOFIE DĚJIN
Úvod
I povolal Bůh své dva
syny, aby spolu vedli rozpravu, jaké byly a budou lidské
činy, zda-li lidé žijí po právu. K otci přišli Kristus s
Ďáblem, aby předestřeli mu své
činy a Bůh rozhodl spolu s
právem, jaké budou lidské dějiny.
Dějiny a dějiny lidstva V případě dějin lidstva jde o děj
člověka z hlediska Filosofie rovnováhy společenských věd a pohyb
člověka z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd.
Vlastností pohybu obecně je buď pohyb
k určitému celku, nebo pohyb od určitého celku. Pohyb
k určitému celku se vyznačuje hybnostní hustotou, tedy hybností
na jednotku objemu, pohybem navazujícím na hybnostní hustotu, tedy
navazující na pohyb tohoto dosavadního pohybu na konkrétním místu pohybu
(rozumněji hmotné pohybové soustavy-jevu, tedy mraku částic o nenulové
hmotnosti a s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou). Pohyb od
určitého celku je pohyb vyznačující se hybnostní hustotou, tedy
hybností na jednotku objemu, která je nenavazující resp. diametrálně různá od
hybnostní hustoty, pohybu na konkrétním místě hmotné pohybové soustavy-jevu. Pohyb lidstva
je součástí obecného
pohybu mikročástic v konečném důsledku o nulové hmotnosti, jinak řečeno
dějiny lidstva jsou součástí obecných dějin. Obecný pohyb se
vyznačuje srážkami mikročástic o různé hodnotě hybnosti a tím prosazování
pohybu k určitému celku, tak jak jsem jej popsal výše, prosazováním
tzn. trvale udržitelné maximální hybnosti-pohybu, moci, jediného
navazujícího pohybu beze srážek všech a všeho v celé hmotné a nehmotné
pohybové soustavě (mraku částic o nulové a nenulové hmotnosti o navazujícím
pohybu a nehybnosti)-veškeré skutečnosti. V dějinách lidstva to pak znamená s
větší pravděpodobností prosazování sjednocení
lidstva a všech živých organismů v jedinou souhlasnou společnost ovládající
veškerou neživou přírodu. Z obecného hlediska pohybu v pohybu
částic dochází k vytváření lokálních hmotných pohybových soustav-jevů
o navazujícím pohybu, hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku objemu,
které se střetávají s okolními hmotnými pohybovými
soustavami-jevy srážkami částic a tím dochází ke změně jejich průměrné
hybnostní hustoty-pohybu a vytváření nadřazené hmotné pohybové soustavy-jevu,
mraku mikročástic o nenulové hmotnosti a o navazujícím pohybu, hybnostní
hustotě, oběma dílčím hmotným pohybovým soustavám-jevům nebo může dojít
těmito srážkami k posunu mimo interval existenčních hodnot
hybnostní hustoty-pohybu této dílčí hmotné pohybové
soustavy-jevu a jeho rozpadu a vytvoření nové hmotné pohybové soustavy-jevu.
K rozpadu hmotné pohybové soustavy-jevu dochází tehdy, jestliže jeho
hybnost-pohyb je střetem s okolními pohybovými soustavami-jevy vychýlena
na příslušný čas mimo trvale udržitelnou maximální a minimální hybnost-pohyb,
pohyb hmotných částic přestává navazovat. Je třeba konstatovat, že se
zvyšující se odchylkou hybnosti-pohybu nové částice nebo jejich hmotné
pohybové soustavy klesá veličina příslušného času a že se zvyšujícím se časem
klesá veličina odchylky příslušné hybnosti-pohybu potřebného k rozpadu hmotné
pohybové soustavy. Toto plyne ze zákona zachování energie resp. hybnosti a
souvisí s časem, který pohybová soustava-jev se zvýšenou resp. sníženou
hybností –pohybem potřebuje na regeneraci např. ve spánku nebo evolučně. V
dějinách lidstva to znamená s větší
pravděpodobností postupný vznik stále větších sjednocených společností
ovládajících stále dokonaleji neživou přírodu, vznikají tak státy,
soustátí a mezinárodní společenství, které se stále více sjednocují až k dosažení jediné Bytosti, s jediným
vědomím tvořeným skutečným a svobodným souhlasem všech živých subjektů,
dokonale ovládajících neživou přírodu.
Dějiny lidstva jsou tak pohybem člověka a
jeho okolí, které tvoří částice tohoto pohybu o nenulové hmotnosti, a zároveň
tak podléhají obecným dějinám, resp. obecným principům pohybu vytvářením
hmotných pohybových soustav-jevů, tedy mraků částic o nenulové hmotnosti
s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy hybností na jednotku
objemu. Tak střetávání různých lidí a různých společností o různé hybnostní
hustotě-pohybu, moci této společnosti resp. tohoto člověka, a jejich
střetávání s hmotnými pohybovými soustavami-jevy okolí, dochází
k vytváření společnosti resp. člověka se zvýšenou nebo sníženou
hybnostní hustotou-pohybem, mocí nového hmotné pohybové soustavy-skutečnosti,
která může v rámci hodnot existenčního intervalu hybnostní
hustoty-pohybu vycházet buď ze zachování původní hmotné pohybové
soustavy–jevu jejím rozšířením či připojením nebo jejího zrušení a vytvoření
nové hmotné pohybové soustavy-jevu. Nutnou podmínkou zachování hmotné
pohybové soustavy-jevu,
tedy mraku částic o nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní
hustotou, tedy hybností na jednotku objemu, je rozšíření existenčního
intervalu hodnot hybnostní hustoty-pohybu této hmotné pohybové
soustavy-jevu zvyšováním její hybnosti, pohybu, a to buď
cestou vývojového zdokonalení nebo rozšíření souladné společnosti.
Člověk pomocí mozku může ovlivnit pravděpodobnost určitého jevu jako pohybu
fotonů, kde každý jev je pouze více či méně pravděpodobný, nikoliv však
jistý.
Z dějin Vesmíru lze
uvést příklad, kdy částice rozptýleného vesmírného prachu s obdobnou
hybnostní hustotou-pohybem, tedy hybností resp. energií na jednotku objemu,
se koncentrovali na jednom místě a vytvářely planety a hvězdy jako homogenní
hmotné pohybové soustavy, tedy mraky částic s navazujícím pohybem,
hybnostní resp. energetickou hustotou, tedy, hybností resp. energií na
jednotku objemu, která jsou vystavena působení jiných hmotných pohybových
soustav-jevů jako okolního Vesmíru a narážejícího vesmírného prachu a
meteoritů, jejichž hybnost-pohyb se postupně zvyšuje nebo snižuje srážkou
částic. Zřejmé je to zejména u slunce, které vyzařuje fotony o rychlosti
světla a tak dochází k zmenšování původní hmotné pohybové soustavy-jevu,
mraku hmotných částic s navazujícím pohybem.
Z dějin člověka lze
uvést vývoj člověka, kde v příhodném podnebí konce třetihor se rozšiřuje
fauna a flóra a nalézá se zde první prapředek člověka, tento prapředek se
střetává s okolními hmotnými pohybovými soustavami-jevy přírody a
člověka v podobě srážek mikročástic a převládá předek člověka, který se
dokázal přizpůsobit tomuto střetu hmotných pohybových soustav-jevů, jinými
slovy rozšířil existenční interval hodnot hybnostní hustoty-pohybu své hmotné
pohybové soustavy-jevu. Toto rozšíření existenčního intervalu hybnostní
hustoty-pohybu mělo podobu boje o zachování sebe sama a umění přežít jak
útoky svého okolí tak i zhoršené přírodní podmínky doby ledové. Došlo tak k
rozšíření navazujícího pohybu z člověka na jeho bezprostřední a později
vzdálenější okolí.
V tomto smyslu představuje každá
stabilizovaná společnost, ať už to byla Římská říše, Egypt či Řecko ve
starověku, křesťanská Evropa, arabský svět středověku nebo Sovětské Rusko a
velmoci novověku hmotnou pohybovou soustavu-jev, tedy mrak částic o nenulové
hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní hustotou, tedy hybností na
jednotku objemu, o hybnosti a vlnění o frekvenci, které se přibližovaly
maximální hybnostní hustotě-souladného pohybu společnosti dosažitelné
v tom kterém čase, tehdy však, kdy nedosahovaly této hodnoty maximální
trvale udržitelné moci, hybnosti, resp. maximálního navazujícího pohybu, moci
každého člověka a jimi tvořené společnosti v daném čase, tak zanikly.
Například doba otroctví ve starověku
odpovídala hybnosti-pohybu, moci, která byla v určitém okamžiku vyšší, než je
hybnost souladného pohybu, moci lidského organismu z důvodu, že lidstvo
se vyznačovalo vyšší hybností-pohybem, mocí, než bylo schopno sladit v daném
čase, čili jde o dobu válek, drancování a zabíjení bezbranných. V tomto
období člověk přežívá, avšak je vystaven neustálému střetu s jinými
hmotnými pohybovými soustavami-jevy, které zvyšují jeho hybnost-pohyb, moc a
nutí jej zabíjet a brát a používat otroky, kteří často představovali okolní
loupeživé národy. Tato hmotná pohybová soustava-jev v určitém okamžiku
zároveň neumožňovala dostatečný rozvoj vědy, aby byl zvýšen existenční interval
hodnot hybnostní hustoty-navazující pohyb, moc dané říše a samotného člověka
vzhledem k tlaku představovanému vzdálením se trvale udržitelné
maximální hybnosti-souladného pohybu, moci člověka potažmo společnosti
v určitém čase.
Tato hmotná pohybová soustava-doba, mrak
částic o navazujícím pohybu, hybnostní hustotě, tedy hybnosti na jednotku
objemu, nepříznivé člověku byla vystavena působení okolních hmotných
pohybových soustav-jevů, střetávání kultur a snaze člověka o změnu hmotné
pohybové soustavy-skutečnosti na hybnostní hustotu-pohyb, která by byl bližší
maximálnímu navazujícímu pohybu, moci lidského organismu v daném čase.
Tento střet hmotných pohybových soustav
lidského organismu a jeho okolí tak v dějinách vede k postupné
změně hybnosti-pohybu, moci okolí a hybnosti-pohybu, moci samotného člověka
na pro něj příznivější, sladěnější hmotnou pohybovou soustavu-skutečnosti o
hybnosti-pohybu, moci bližší maximálnímu navazujícímu pohybu, moci člověka v
daném čase. Toto přizpůsobování hmotných pohybových soustav člověka
v jejich střetu by mělo vést k přizpůsobování světa člověku resp.
jeho trvale udržitelné maximální hybnosti-souladnému pohybu, a naopak člověka
světu růstem jeho existenčního intervalu hodnot hybnostní hustoty-souladného
pohybu, moci za kterých je ještě schopen přežít, jinak řečeno k postupnému a
maximálnímu trvale udržitelnému růstu navazujícího pohybu hmotných částic.
Cílem dějin živých organismů je naprosté jejich sjednocení a ovládnutí neživé
přírody, každý živý organismus je přitom poháněn podvědomím pocitem, plynoucím z obecného pohybu a nehybnosti
mikročástic o nulové hmotnosti, spojitého a jednotného pohybu a nehybnosti
všech bodů časoprostoru, veškeré energie, Boha v mém pojetí, tedy
podvědomým pocitem o zvýšení své moci, z hlediska obecného pohybu částic,
které jej tvoří, jde o zvýšení jejich
souladného pohybu, hybnosti či energie. Toto zvýšení moci každého živého organismu je však podmíněno sjednocením
živých organismů do jedné Bytosti, právnické osoby, která má v dějinách
lidstva podobu státu, města či rodiny, což plyne z obecného pohybu částic, kdy zvýšení hybnosti částice
nebo jejich uskupení (pohybových soustav) je v daném prostředí možno pouze do
určité míry a další zvýšení hybnosti částice nebo jejich uskupení je možné
pouze v rámci stále zvyšujícího se jejich uskupení, tedy hmotnosti. Zvětšování společnosti (hmotné pohybové
soustavy a zároveň hybnosti) živých organismů, tj. států, měst, rodin
apod. je buď objektivní, tj. trvale
udržitelné (objektivní ideální hybnost) nebo subjektivní, tj. krátkodobé
(subjektivní ideální hybnost), kdy se tato uskupení opět rozpadají. Jde o
podvědomou touhu každého živého
organismu a těchto jejich společenství o zvětšení jejich moci, ovládnutí osob
a neživé přírody, tj. sjednocení živé a neživé přírody. Tato touha je
však dle mého názoru omezená a souvisí s kinetickou energií daného organismu
(jde o exaktní míru potřeb) vzhledem k jejím průměrným hodnotám u celku
skutečnosti, protože při dosažení určité hranice
v ovládnutí skutečnosti, která je rozdílná pro každý živý organismus, již
tento živý organismus necítí vnitřní touhu zvětšovat svou pohybovou soustavu
mikročástic. Pro další zvětšení této moci se musí spojit s jiným živým
organismem. V případě objektivního, tj. trvale udržitelného sjednocování
živých organismů půjde většinou o mírový obchod se sociální politikou státu v
případě subjektivního, tj. krátkodobého sjednocování půjde většinou o násilné
sjednocení, kolonialismus či tržní ekonomiku bez odpovídající sociální
politiky, vždy však záleží na konkrétních okolnostech a čase. Nebezpečí
člověku hrozí v hmotné pohybové soustavě-jevu s natolik odlišnou
hybnostní hustotou-pohybem, že jejich střetem s hmotnou pohybovou
soustavou-skutečností současné civilizace dojde např. k jejímu vyhubení
a vývoj světa se bude ubírat jiným směrem. Zvětšování hybnosti resp. pohybové soustavy
bude zároveň znamenat splývání krátkodobé maximální hybnosti-moci, pohybu a
trvale udržitelné hybnosti-moci, pohybu, člověka a celku. V
dějinách živých organismů se zvětšujícím
se uskupením živých organismů, které se trvale udržitelně sjednotí, se
zvětšuje rovněž poznání neživé přírody, tedy úroveň vědy těchto uskupení,
což plyne ze specializace jejich jedinců. Při zvětšování společnosti živých
organismů jako skutečné a svobodné jednohlasné právnické osoby se přibližuje
její shora uvedené krátkodobé a dlouhodobé sjednocování s okolím, protože
tato velká společnost je rovněž čím
dál více soucitná.
Válka mezi
lidmi i boj mezi všech živých organismů se zřejmě z hlediska obecného pohybu částic projeví jako velká změna jejich hybnosti, pohybu v
krátkém čase a je tak vyvolána střetem
hmotných mikročástic (tj. mikročástic o nenulové hmotnosti) a hmotných
pohybových soustav (tj. mraků hmotných částic o navazujícím pohybu, hybnosti)
s podstatně rozdílnou průměrnou
hybností pohybem na jednotku objemu, jako jsou např. dravec a býložravec
nebo jako dva státy s rozdílem dvojnásobku hrubého domácího produktu na
obyvatele. Mírové obchodování mezi
lidmi, přátelství mezi lidmi i zvířaty a jinými živými organismy se
zřejmě z hlediska obecného pohybu
částic projeví jako malá změna
jejich hybnosti, pohybu v krátkém čase a velká změna hybnosti, pohybu z
hlediska dlouhé doby a je tak vyvolána malým počtem střetů částic o podstatně rozdílné průměrné hybnosti,
pohybu na jednotku objemu jako
střet uvězněného zločince s řádným obyvatelem přes zdi vězení nebo dva státy
s rozdílem dvojnásobku hrubého domácího produktu na obyvatele, kde se rozdíly
postupně vyrovnávají mírovým obchodem mezi státy s přiměřenými ochranářskými
opatřeními obou ekonomik, která jsou postupně odbourávána, nebo velkým počtem střetů částic o málo
rozdílné průměrné hybnosti, pohybu na jednotku objemu jako četný obchod
dvou zhruba stejně bohatých obchodníků nebo četný obchod mezi lidmi dvou
obdobných států s malým rozdílem hrubého domácího produktu na obyvatele.
Evoluce
Srážky mikročástic, jejichž počet je do
jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž
jsou základem srážek v našem světě (makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí
náhody a pravděpodobnosti. Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po
každé jejích srážce dle de Broglieových vln a Heisenbergových vztahů
neurčitosti lze jejich další pohyb stanovit pouze neurčitě, na základě
pravděpodobnosti, což tím pádem platí rovněž o jejich další srážce. Nízkou
nebo větší pravděpodobností odchylky různých mikročástic od jejich
nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v přírodě, aby tyto srážky byly
postupně omezovány vzájemnou interakcí mikročástic, kdy pohyb všech
mikročástic (tedy energie) s vysokou pravděpodobností je v konečném důsledku
směřován do místa výskytu mikročástic (tedy energie) s nízkou
pravděpodobností, čímž dochází k snižování pravděpodobnosti srážky
mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce směřuje podle mého
názoru k ustávání srážek, resp. útoků a představuje cestu k souladu všech a
všeho.
Srážky mikročástic Vesmíru tak mají podobu
přiměřeně obraných a zároveň výchovných srážek. Děje se tak buď z důvodu počátečního chaosu Vesmíru
překonávaného evolucí, příp. i záměrně, kdy k tomu živý jedinec dostane
příkaz svého nedokonalého mozku, a nebo nedostane příkaz, aby se takové
srážce vyhnul. Jedinec však není schopen ovlivnit sám svůj nedokonalý mozek,
aniž by mu k tomu jeho mozek sám nedal příkaz. Nedokonalý mozek jedince je
možno zdokonalit pouze zkušeností jedince nebo jinými vnějšími zásahy. Je
tomu tak, protože jak mozek, tak i tělo jedince jsou součástí pohybu
mikročástic Vesmíru, který je náhodný, avšak shora uvedenou evolucí postupně
vychovává jedince ke zdokonalení, tedy k postupnému ustávání srážek
mikročástic. Takovýto srážlivý pohyb je taktéž důvodem veškeré trestné činnosti, údajného díla Ďábla ve společnosti.
Zákon
evoluce, který postupně snižuje sílu srážek, a je proto dobrý a výchovný,
představuje vývoj od méně pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody.
Evoluci života
v hmotném světě lze přirovnat k hrnci plnému různých
ingrediencí, který vaříme tak dlouho až dostaneme pokrm souladné chuti a
podstaty. Z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd jde o neustálé
zvyšování celkové hybnosti souladného pohybu, moci živých hmotných pohybových soustav-světa
jedinců a jej tvořících mikročástic v zájmu přibližování trvalé
maximální hybnosti souladného pohybu, moci pohybových soustav-jevů, tedy
mraků mikročástic o nenulové hmotnosti s navazujícím pohybem, hybnostní
hustotou, tedy hybností na jednotku objemu, ve smyslu zákona zachování
hybnosti s minimem srážek s jinými pohybovými soustavami-jevy
z hlediska trvalého. Energie, kterou živé pohybové soustavy neustále
zvyšují svou hybnost, je získávána stále dokonalejším uvolňováním
energie z neživé hmoty, která tak představuje jakýsi plamen pod
hrncem uvedeným výše.
Jinými slovy v průběhu evoluce živé
organismy zvyšují své schopnosti a možnosti, tedy zvyšují celkovou hybnost
souladného pohybu, moc své pohybové soustavy-společnosti a ji tvořících
mikročástic, zároveň však dochází k zvyšování souladu mezi živými
organismy a neživou přírodou, tedy dochází k splývání trvalého
možného zvýšení jejich celkové hybnosti souladného pohybu moci ze strany
všech živých organismů a krátkodobého možného zvýšení jejich celkové hybnosti
souladného pohybu moci pohybové
soustavy mikročástic. Živý organismus nejedná správně pouze subjektivně ale
vždy rovněž z objektivního hlediska. Příkladem může být nejedení
masa, kdy v těchto živých organismech nevidíme zdroj potravy,
která nám chutná, ale budoucí partnery a spojence, kteří se časem evolučně
dostanou na naši úroveň. V průběhu evoluce života totiž dochází
k přibližování celkové hybnosti souladného pohybu, moci pohybových
soustav mikročástic různých forem života, kdy moc a schopnosti vyspělejší
formy života rostou pomaleji než moc a schopnosti zaostalejší formy života,
která těží z kontaktu s vyspělejší formou života, takže lze
očekávat, že se jejich moc, tedy celková hybnost souladného pohybu časem
vyrovnají. Podmínkou přežití v této evoluci z hlediska vyspělejší
formy života je však splynutí subjektivní s objektivní ideální
hybností-pohybem, mocí, tedy soulad hmotného a nehmotného pohybu (tj.
mikročástic o nulové a jimi tvořených mikro- a makro-částic o nenulové
hmotnosti) nikoliv jejich rozpor a střety, protože s přibližováním se
zaostalejších forem života vyspělejším formám hrozí válka civilizací.
Zároveň tímto přibližováním trvalé
maximální hybnosti souladného pohybu, moci a krátkodobé maximální
hybnosti-pohybu, moci, dochází k neustálému zvyšování celkové hybnosti
souladného pohybu, moci živých hmotných pohybových soustav-jedinců, neustále
dokonalejším poznáváním neživé hmoty. Dochází tak k neustálému
zvyšování celkové hybnosti souladného pohybu, moci pohybových soustav života,
který se nezničí v bratrovražedných válkách způsobených vzájemnými
srážkami mikročástic. Je tak zaručena existence všech živých pohybových
soustav a dále zvyšování jejich celkové hybnosti souladného pohybu, moci
v čase. Rozšiřuje se tak rovněž existenční interval této pohybové soustavy-společnosti
života, které díky stále rostoucí celkové hybnosti souladného
pohybu (tj. beze srážek), moci je schopno lépe odolávat a přizpůsobit své
podstatě částice okolí a jiných hmotných pohybových soustav-jevů s nimiž
se v čase srazí.
To znamená, že mocnější, větší a
jednotnější civilizace lépe odolá boji o život, kterému je
vystavena, přičemž vývoj evoluce života směřuje k neustálému zvyšování
těchto přívlastků prostřednictvím stále dokonalejšího poznání hmoty a její
energie, tzn. možností člověka se stálou volbou mezi zdokonalením a
sebezničením.
Tento vývoj je zároveň programem
pro sbližování světa ostatních živých tvorů, tj. zejména zvířat, hmyzu,
rostlin, hub a lidí, stejně tak pro sbližování vyspělejší a méně vyspělé
civilizace např. mimozemské.
Definice a vztahy (výkon) Šachy představují hru, kde proti
sobě stojí černé a bílé figury. Můžeme zde dle Filosofie rovnováhy rozlišit spoluděj
vlastních figur a protiděj figur cizích.
Přičemž bílé figury mají právo prvního
tahu a jsou tak zdánlivě zvýhodněny oproti figurám černým. Tento
vznikový děj bílých figur však lze kompenzovat, mají-li
černé figury právo posledního tahu v řadě tahů, kde tah bílých
figur střídá tah černých figur. Poslední tah černých figur znamená buď
vítězství, tedy mat daný černými figurami nebo remízu, ať již věčně
opakováním stejného tahu, trojím zopakování tahu nebo patu. Ve všech těchto
případech mají černé figury výhodu posledního tahu.
Vzniká tak řada tahů, kde pouze úhel
časového pohledu ze předu, ze zadu určuje, kdo učinil první a kdo poslední
tah, nebo-li, kdo učinil více tahů.
Podle mého názoru lze v šachu rozlišit
dvě základní situace, přičemž vycházím z Filosofie rovnováhy.
V prvé situaci jde o nadděj, tedy tah figur nesměřuje
k posílení vlastních figur ani k oslabení cizích figur. Nejedná
se o útočný tah. Tento způsob hry volí hráči, kteří nejsou zvyklí nebo nuceni
bojovat s jinými hráči, což odpovídá v lepším případě jejich charakteru nebo
jinak jejich povolání nebo zvyku.
Tyto neútočné tahy převládají v prvé
fázi hry, kdy figury nejsou k sobě ještě tak dostatečně
přiblíženy, aby ohrožovaly jedna, druhou. Dochází k rozvoji figur.
V této fázi hry doporučuji při
naddějové hře v souladu s Filosofií rovnováhy hráči činit naddějové
tahy, tedy tahy, které neútočí proti druhé straně ani proti ní nepřipravují
útok. Jedná se o jakési vyčkávací tahy, které směřují k remízovému
zakončení, kdy oba hráči ovládnou svá pole šachovnice, avšak tyto pole budou
zásadně stejná neboli stejně omezená. Výsledkem bude remíza.
V praxi mají tyto naddějové tahy,
které směřují k ovládnutí shodných omezených polí šachovnice a tím
k remíze, v podstatě k s rovnání počtu tahů, první bílý,
poslední černý, podobu zrcadlově obrácených tahů.
Rozdělíme-li šachovnici na čtyři shodná čtvercová pole a1-d1-a4-d4 (pole1),
a8-d8-a5-d5(pole 2), e1-h1-e4-h4(pole3), e8-h8-e5-h5 (pole4), pak naddějovost
tahu znamená, že nejedná-li se o útok ani z jedné strany, pak na tah
v poli 1 bílých figur odpovíme stejným tahem v poli 4 černých figur
zrcadlově obráceným. Je-li tah bílých figur tahem z černého na bílé
pole, je pravidelně tah černých figur tahem z černého pole na bílé pole.
Je-li tah bílých figur z bílého na bílé pole, je tah černých figur
rovněž tahem z bílého na bílé pole, je-li tah bílých figur
z černého na černé pole, je tah černých figur rovněž tahem
z černého na černé pole.
Je však třeba říci, že naddějové tahy se
mohou uplatnit pouze v případě, že rovněž druhá strana činí naddějové
neútočné tahy a partie směřuje k remíze.
Jde-li o druhou základní situaci, tj. jedná-li
druhá strana útočně v pojetí Filosofie rovnováhy protidějně, což může
opět odpovídat jeho zvyku nebo povolání, v horším případě jeho charakteru,
je třeba uplatnit protiprotiděj, tedy obranu, čímž se partie
stane opět naddějová, neužijeme-li obranu k útoku. Jinými slovy je třeba
se omezit pouze na naddějové čili obranné tahy, kterými opět bude partie
směřovat k remíze.
Při útoku, tedy protiději jedné ze stran
partie dojde k porušení naddějové rovnováhy, sledované až do nynější
chvíle. V případě správně vedeného útoku a správně vedené obrany je
partie opět naddějová čili remízová. Jinak řečeno, na každý útočný
tah soupeře je třeba odpovědět patřičným obraným tahem.
Zároveň však u útočící strany z psychologického
hlediska vzniká v případě výše uvedené vady jeho charakteru komplex
nadřazenosti, chce-li soupeře porazit, pokořit. Pokud tento komplex
nevznikne i u druhé strany, popř. u ní nevznikne komplex méněcennosti,
strachu z útoku, může druhá strana tento komplex potrestat svoji
převahou ve hře či porážkou soupeře v konečném důsledku.
Podmínkou je však, aby soupeře
z psychologického hlediska přijímala bránící se strana jako sebe
sama, tedy jako člověka, s nímž chce partie z dlouhodobého hlediska
skončit vyrovnaným skórem, tedy naddějově.
V případě neexistence komplexu
nadřazenosti čili vady charakteru u útočícího soupeře a omezení se na prosté
obranné tahy u soupeře bránícího, tedy tahy naddějové, jinými slovy útok
v podobě útočných tahů, na které je vždy odpovězeno správným obraným
tahem, se časem vždy rozpadne.
V případě komplexu nadřazenosti
útočícího hráče má bránicí soupeř možnost využít chyby a tím
potrestat nenaddějové chování soupeře, který odmítl jakoby mlčky
nabídnutou vyrovnanou hru. Tento trest je nevyhnutelný, neboť kdyby nepřišel
tento protiděj, tak by útočící soupeř nepochopil, že není správné chtít
porazit svého bližního a tím ho ponížit, čímž u něho vyvolá touhu po pomstě,
resp. v šachách po další partii.
Naopak ponížení tohoto, kdo se nad Vás
povýšil útokem proti naddějové hře, přispěje k naddějovému, resp
vyrovnanému průběhu příštích partií. Dojde tak k zmenšování
chyby, resp. pocitu nadřazenosti u soupeře.
V případě trestání chyby útočícího
soupeře není možné se nechat strhnout k vlastnímu pocitu
nadřazenosti, tedy k vlastnímu proti(nad)dějovému chování, ale
je třeba hrát opět naddějově, z dlouhodobého hlediska vyrovnaně. Jinak by se
mohla opakovat stejná psychologická chyba jako u předchozího útoku druhého
soupeře v opačném provedení.
Zároveň je třeba připomenout, že hru
bez pocitu nadřazenosti nebo poníženosti podle situaci na šachovnici je možno
začít aplikovat v jakékoliv fázi partie. A jako taková vždy
může zlepšit Vaše nevýhodné postavení nebo ztráty. I když Vaše předchozí
charakterní chyby Vás přivedou k prohře matem, tedy k vyrovnání
Vašich protidějných tahů opětovnou protiprotidějnosti čili trestem jako
závěrečnému dokonání, resp. prosazení nadděje.
Použijeme-li klasickou terminologii, jedná
se ve výše uvedeném pojetí při bezchybném charakteru hráče z dlouhodobého
hlediska vždy u naddějové i protidějné hry o pojetí šachové hry jako
remízové.
Obdobně lze hrát dámu, kdy
hrajeme od počátku nadějově a vyhýbáme se ohrožení
soupeřových figur, co možná nejdéle, jejich posupným posouváním v řadách
dopředu zrcadlovým způsobem, a na útočný tah
v podobě nezrcadlového a nepostupného vysunutí soupeřových figur, odpovíme
obranným tahem ze své strany.
Ekonomie z
hlediska Filosofie rovnováhy
Z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních
věd představuje ekonomie jeden z mnoha
společenských prostředků vytváření jediné právnické osoby, založené na
jednohlasném, skutečném a svobodném souhlasu všech organismů, které ovládnou
veškerou neživou přírodu. Jedná se o rozšiřování hmotné pohybové soustavy
jednotlivého člověka a společnosti, tedy mraku hmotných částic o nenulové
hmotnosti s navazujícím pohybem, jehož cílem je vytvoření jediné pohybové
soustavy zahrnujícího vše a všechny, tedy jediného navazujícího pohybu všeho
a všech.
Navazující pohyb v ideálním případě znamená, že organismy se budou pohybovat bez
ztráty energie, bez srážky s jinými hmotnými částicemi o nenulové hmotnosti a
jejich energie bude tudíž trvalá, budou žít na věky. V průběhu dějin však
dochází k zvětšování pohybové soustavy každého organismu a všech organismů
současně, tudíž ke zvětšování energie, kterou tyto soustavy obsahují.
Základním
hnacím motorem ekonomiky jsou potřeby jednotlivého organismu, tedy rozsah pohybové
soustavy tohoto jediného organismu tvořeného energii z živé a neživé přírody,
kterou má tento organismus, jde o podvědomou touhu-potřebu ovládat. Potřeby jednotlivého organismu zřejmě
souvisí s jeho hybností (resp. kinetickou energií, kterou lze podle mého
názoru odvodit z hybnosti), tak aby zvětšením pohybové soustavy, tedy
navazujícího pohybu tohoto organismu a jeho okolí, byla spojitá kinetická
energie organismu jedince s kinetickou energií pohybového pole, ve kterém
tento organismus existuje (místního pohybového pole). Toto souvisí se
srážkami hmotných částic o nenulové hmotnosti uvnitř i vně tohoto místního
pohybového pole, které si předávají hybnost, pohyb a tak dochází k
rozšiřování průměrných hodnot hybnosti, pohybu hmotných částic a k
nastolování rovnováhy tohoto místního pohybového pole.
Tyto potřeby
organismu dané kinetickou energií jeho pohybové soustavy jsou různé u různých organismů v závislosti na
jejich kinetické energii, tedy organismus, který je energičtější (s větší
kinetickou energií) má potřebu většího ovládnutí neživé a živé přírody,
vytvoření větší pohybové soustavy, kterou ovládá, tvořené mrakem hmotných
částic o navazujícím pohybu. Je třeba vytvoření větší pohybové soustavy
k spojení, navázání kinetické energie tohoto energetičtějšího organismu s okolím.
Tyto potřeby
organismu jsou důvodem zvětšování světa-pohybové soustavy organismu, tedy navazujícího
pohybu, který mu slouží, který ovládá. Tyto potřeby zahrnují jak základní
potřeby tak i další např. kulturní potřeby organismu. Z důvodu těchto potřeb
jednotlivých organismů jsou tyto organismy puzeny k neustálému rozšiřování ovládané neživé a živé
přírody. Dochází tak k zvětšování
omezených zdrojů organismu, což je druhá složka ekonomické vzácnosti
(scarcity), vedle užitečnosti, která souvisí s potřebami tohoto organismu.
Co se týká člověka samotného, lze
konstatovat, že existují jedinci s většími a menšími potřebami, přičemž k naplnění potřeb některého člověka
dostačuje jeho současné ovládnutí neživé a živé přírody, avšak k naplnění potřeb jiného člověka je třeba
zdolávání nových a nových obzorů, cesty do kosmu, jaderné pokusy, vytváření
větších obchodních společností apod.
Vedle potřeb jednotlivého organismu
existují potřeby pociťované jednotlivým organismem jako potřeby celé společnosti, zde jednotlivý organismus pociťuje potřebu
všemocnosti společnosti, co se týká jejího ovládnutí neživé přírody, a
jednohlasného, skutečného a svobodného souhlasu celé společnosti všech živých
organismů o všech řešených otázkách. Tento soulad vyplývá z podvědomého pocitu sounáležitosti všech
a všeho vyplývajícího ze světa všech bodů časoprostoru, který je rovněž
souladný, souhlasný a spojitý, tyto body časoprostoru do sebe nenarážejí,
pouze se dotýkají a vyplňují celý náš prostor. Tyto body časoprostoru zároveň
tvoří náš hmotný svět a jejich pohyb a podoba způsobuje a předurčuje pohyb a
podobu světa všech hmotných částic, tedy svět člověka, resp. všech organismů
a neživé přírody. Tato touha jedince
po všemocnosti společnosti je touhou po světě bez smrti a bez bolesti, kde je
možné křísit mrtvé a uzdravit každé zranění či nemoc.
Shora zdůvodněnými podvědomými potřebami jedince je možno vysvětlit rovněž základní
ekonomickou křivku nabídky a křivku poptávky. Křivka nabídky znamená, že
s růstem ceny roste nabídka, křivka poptávky znamená, že s růstem ceny klesá
poptávka, kde se křivky protnou, tam jde o rovnovážnou cenu, kde nabídka
odpovídá poptávce. Jedinec s velkými potřebami ovládání živé a neživé přírody
je jedincem s velkou kinetickou energií, který potřebuje k spojení své
kinetické energie s hodnotou okolí vytvořit velkou pohybovou soustavu,
tedy ovládnout větší část živé a neživé přírody s nižší kinetickou energií,
která spojuje pohyb jedince a okolí. Čím více jsou uspokojeny potřeby
jedince, tedy čím větší je jeho pohybová soustava a čím spojitější je jeho
kinetická energie a kinetická energie okolí, tím pomaleji dochází k rozšiřování jeho pohybové soustavy, tedy
navazujícího pohybu srážkou částic. Tím
tedy řečí ekonomické teorie klesá mezní užitečnost, tedy s větším uspokojením
potřeb člověka klesá množství uspokojení, jestliže se množství
spotřebovaného zboží-energie, pohybu, zvýší o jednotku. Z mezní užitečnosti
pak ekonomická teorie odvozuje křivku poptávky. Co se týká křivky nabídky tak s růstem ceny roste nabídka, nebo-li
roste uspokojení potřeb jedince touto cenou a toto rostoucí uspokojení potřeb
jej nutí k zvýšení své činnosti za účelem zvýšení tohoto uspokojení svých
potřeb, tedy ke zvýšení nabídky, aby uspokojil svou vyšší poptávku. Jinými
slovy vysoká kinetická energie jedince způsobuje jeho vyšší pohyb, resp.
činnost zaměřenou k zvětšení jeho pohybové soustavy srážkou hmotných (o
nenulové hmotnosti) částic, tedy čím energičtější jedinec tím je rozsáhlejší
jeho činnost, aby uspokojil své zvýšené nároky. S rostoucím uspokojením jeho
potřeb pak klesá jeho činnost vyvolaná právě těmito neuspokojenými
potřebami.
Jinak řečeno z hlediska člověka je základními cíly ekonomiky: 1.) snižování
energetických ztrát z důvodu srážek hmotných částic o nenulové hmotnosti, tj.
sporů ve společnosti organismů a přírodních katastrof neživé
přírody opět v podobě zvětšování pohybové soustavy jako navazujícího
pohybu společnosti a člověka 2.) zvětšování
energetických, resp. pohybových, ekonomických zdrojů společnosti a člověka z
důvodů jejich výše uvedených potřeb v podobě zvětšování pohybové soustavy
jako navazujícího pohybu společnosti a neživé přírody
Tyto cíly ekonomiky lze tak shrnout jako rozšiřování navazujícího pohybu všech a
všeho až k jeho dokonalosti.
ad.1)
Cílem každé
společnosti jako místní pohybové soustavy, tedy mraku hmotných částic o nenulové
hmotnosti a navazujícím pohybu, je
zachování sebe sama. Tedy je třeba vytvoření
takového uspořádání společnosti jako místní pohybové soustavy, která umožní návaznost pohybu všech
jeho dílů, resp. členů. Toto znamená složení místních pohybových soustav
jedinců, jednotlivých organismů tak, aby navazoval jejich pohyb a došlo tak k
vytvoření a zachování existence jediné celkové pohybové soustavy celé
společnosti o navazujícím pohybu.
Jinými slovy je třeba vytvoření
společnosti, která umožňuje existenci všech jejích členů s rozdílnými
potřebami, jak jsem uvedl výše, při zachování této společnosti. Společnost má umožnit v jejím rámci
existenci jak členů s velkými potřebami, tedy velkou kinetickou energií,
kteří vyžadují ke své existenci velkou pohybovou soustavu, tedy chtějí
ovládat velkou část živé a neživé přírody, tak i členů s malými potřebami, tedy s nízkou kinetickou energií,
kteří vyžadují ke své existenci malou pohybovou soustavu nebo dokonce
vyžadují velkou pohybovou soustavu, která by vyrovnala jejich postižení, tedy
postačuje jim ovládání pouze malé části živé a neživé přírody či potřebují
ještě pomoc dalších členů této společnosti. Tento soulad společnosti má být
dosahován zejména jednohlasnou,
skutečnou a svobodnou dohodou všech jejich členů, všech živých organismů, kdy
tyto organismy, resp. lidé nejlépe znají své velké nebo malé potřeby odpovídající
jejich kinetické energii. Prostředkem
této dohody je pak svobodný trh, tvořený řadou ekonomických vztahů
založených na smlouvě jeho členů. Když není
možné dosáhnout této dohody, vstupuje do této oblasti stát se svým donucením,
který by měl rozhodovat na základě náhradní zásady většiny v zájmu
vytvoření souladného pohybu všech a všeho, jediné a všeobsažné souladné
společnosti. Stát by měl chránit
svobodu všech účastníků trhu tak, aby majetkově silnější účastník trhu nemohl
činit jiný jako výchovně obranný nátlak na majetkově slabšího účastníka
trhu, měl by zabraňovat omezování
trhu monopoly, oligopoly a kartely tam, kde nedosahují maximální zisk a
nejsou tak vynuceny povahou výroby nebo služby, a tam, kde jsou nutné, měl by
jejich chování regulovat, aby nedošlo k zneužití jejich postavení.
Podmínce
souladu společnosti jako funkci trhu, která má být dosahována zejména jednohlasnou,
skutečnou a svobodnou dohodou všech jejich členů, všech živých organismů,
odpovídají zásady ochrany svobody a
života všech živých organismů, ochrany nehmotného a hmotného majetku těchto
organismů, se kterými mohou svobodně nakládat
pouze tyto organismy při zachovávání práv všech ostatních živých organismů.
Tedy má být zásadně ponecháno na vůli
každého organismu do jaké míry chce přenechat svůj majetek nebo jeho část z
důvodu svých omezených potřeb jinému členu nebo členům společnosti s většími
potřebami. Stát může zasáhnout do
této svobodné vůle jedince přiměřenými vynucenými sociálními nezásluhovými
transfery bez protihodnoty pouze v případě, že jde o investici státu s maximálním ziskem, tj. např. s dlouhou dobou
návratnosti (např. charita) nebo o velmi rozsáhlou investici státu, kterou
není schopen uskutečnit soukromý sektor a není možné financovat tyto
investice na základě dohody. Protože má byt zásadně ponecháno na majiteli,
aby se nechal v rámci svobodné výměny názorů ve společnosti přesvědčit o
nutnosti sociálních transferů pro zachování a rozvoj společnosti.
ad. 2)
Druhou
funkcí svobodného trhu, kromě dosahování souladného uspořádání společnosti jednohlasnou,
skutečnou a svobodnou dohodou všech jejich členů, všech živých organismů je rozšiřování společnosti a jejich
zdrojů v podobě rozšiřování pohybové soustavy této společnosti. Při
smlouvách představujících tuto funkci trhu v rámci něj uzavíraných by měl
existovat v rámci trhu dostatečný
svobodný prostor pro členy společnosti s většími potřebami, tedy puzení
podvědomou touhou k rozšíření jejich moci, zdrojů, resp. pohybové
soustavy o navazujícím pohybu. Jinými slovy členové společnosti, jejichž
potřeby převyšují jimi již uspokojené potřeby v rámci společnosti, by měli
být trhem směřováni k zvýšení zdrojů
společnosti, nikoliv k pouhému přerozdělení zdrojů uvnitř společnosti, tedy
ke krádežím cizích zdrojů k uspokojení cizích potřeb.
Podmínce rozšiřování společnosti a jejich
zdrojů v podobě rozšiřování pohybové soustavy, tedy navazujícího pohybu této
společnosti jako funkci trhu, odpovídá
dostatečná svoboda a možnosti pro členy společnosti puzené většími potřebami,
než které mají uspokojeny v rámci společnosti, k rozšíření svých zdrojů,
resp. své pohybové soustavy navazujícího pohybu, avšak se současným rozšíření
zdrojů celé společnosti resp. rozšíření této společnosti, její pohybové
soustavy navazujícího pohybu. Tomu odpovídá, co nejširší přístup ke vzdělání, co nejjednodušší podmínky pro podnikání, spojení vědy se vzděláním, co
nejjednodušší možnost sdružování členů společnosti za účelem podnikání, co nejprůhlednější a nejjednodušší
systémy financování z peněz investorů. Podnikání státu má být omezeno na ty nutné oblasti, kde není možné podnikání nestátního sektoru z
důvodu vysoké nákladnosti podniku nebo z důvodu riskantní návratnosti jako
vzdělávání, armádní zakázky, zdravotnictví, věda apod.
Zároveň si je třeba uvědomit, že podnikání osob s velkými potřebami v prostředí,
kde nemají možnosti tyto potřeby naplnit, často vede k pouhému zvětšení jejich nedokonalé pohybové soustavy (násilně
spojené společnosti), resp. majetku či
moci na úkor jiných členů společnosti, nejde o zvětšení bohatství
společnosti, ale o jeho přerozdělení do rukou těchto vůdčích jedinců s
velkými potřebami. Toto přerozdělení je v současnosti samozřejmou
součástí chování většiny úspěšných podnikatelů. Protože shora uvedenou druhou
podmínkou trhu má být rozšiřování bohatství jedince a zároveň společnosti
nikoliv rozšiřování bohatství jedince na úkor jiných jedinců je třeba, aby společnost zakročila při podstatném
porušení této zásady, které se vymyká společensky přijatelnému způsobu
podnikání s tím, že v ideální společnosti toto sobecké přerozdělení majetku a
moci, nebude vůbec existovat na základě donucení, avšak na základě svobodné
vůle členů této společnosti. Proto při podstatném porušení této zásady by měl
přijít trest, který by měl být
především výchovný až na druhém místě obranný. Protože pohnutkou těchto
pachatelů k majetkovým trestným činům bývají nejčastěji shora osvětlené velké
potřeby majetku a moci, kterým však rovněž odpovídá podvědomá touha tohoto
majetku dosáhnout. Budou-li tito lidé směřování
působením trhu správným směrem, tedy k zvětšování svého bohatství a zároveň
bohatství společnosti, tak se to musí této společnosti a rovněž
poškozeným vždy vyplatit.
Rozšiřování zdrojů společnosti v podobě
rozšiřování jejího bohatství a zároveň bohatství jejich jedinců odpovídá investiční plánovací a přerozdělovací
funkce trhu vůči zdrojům společnosti, tuto funkci podnikání se zdroji
společnosti plní jak jednotlivec při
svém podnikání, tak stát při svém shora uvedeném podnikání.
Nezanedbatelnou funkci při tomto
investičním plánování a přerozdělování hrají peníze, které představují jakési
akcie státu, tedy podíl na majetku společnosti. V případě, že majetek
společnosti roste, roste i cena peněz, měna
státu revalvuje, v případě, že majetek společnosti klesá, spotřebovává
se, klesá i cena peněz, měna státu
devalvuje. Stát by měl udržovat v oběhu tolik peněz, aby jejich cena byla stabilní tedy, aby umožnil
plánování a investování trhu bez ohledu na měnové riziko, tedy
znehodnocení peněz. Znehodnocení peněz
totiž znamená přerozdělování majetku ve společnosti bez růstu jejího
bohatství a je tak v rozporu s ochranou majetkových práv a je často
cestou, aby členové společnosti s vyššími potřebami tyto uspokojily bez
skutečného zvýšení bohatství společnosti, kdy takto trh selhává v zaměření
osob s velkými potřebami na zvětšení bohatství společnosti, místo kterého
dochází k rozkrádání tohoto majetku jeho pouhým vnitřním přerozdělením.
Příčinou
hospodářských cyklů v ekonomice, jako jsou krize, deprese, oživení a
konjunktura v tržní ekonomice je dle mého názoru selhání investiční
přerozdělovací a plánovací funkce trhu, tedy účastníci trhu a stát očekávají velké zisky
z podnikání, velký hospodářský růst, proto investují (úvěrují) a utrácejí, ve
chvíli, kdy se tyto zisky nekonají, pak dochází k bankrotům a hospodářské
krizi, kdy jsou investoři naopak přehnaně opatrní, neinvestují, neutrácejí,
čímž dochází k hospodářskému poklesu, při stabilizování situace, pak opět
investoři začínají více investovat a dochází k pomalému hospodářskému růstu,
až dojde opět k přehnanému optimismu investorů,podnikatelů a státu,
přehnaným, nenávratným investicím a celá situace se opakuje. Základní chybou
je zde nesprávné plánování hospodářského vývoje a přerozdělování ekonomických
statků investory a podnikateli, kdyby tito
správně odhadli pomocí tržního mechanismu vývoj ekonomiky, tak by dle mého
názoru, došlo k nepřetržitému hospodářskému růstu bez inflace. Proto by z
hlediska investic (úvěrů) měla platit
maximální průhlednost, maximální možná kontrola ze strany investorů
(věřitelů), nekorupční prostředí, které zkresluje informace věřitelů a zvážit
je třeba rovněž povinné pojištění velkých investic apod.
Rozšiřování zdrojů společnosti v podobě
rozšiřování její pohybové soustavy, tedy mraku hmotných částic s nenulovou
hmotností o navazujícím pohybu, odpovídá mezinárodní
hospodářská spolupráce, která má směřovat k shora uvedenému vytvoření jediné
právnické osoby tvořené všemi a vším, s jedinou vůlí tvořenou jednohlasným
všeobecným skutečným a svobodným souhlasem všech jejích členů a ovládající
veškerou neživou přírodu. Z hlediska Filosofie rovnováhy exaktních věd se
jedná o sjednocení dvou pohybových soustav o rozdílné nebo shodné hustotě
kinetické energie. Z hlediska fyzikálního toto sjednocení může proběhnout
rychle u dvou pohybových soustav se shodnou nebo podobnou hustotou kinetické
energie, které vyvolá pouze malé avšak četné srážky jejich hmotných částic,
avšak pomalu u dvou pohybových soustav o velkém rozdílu hustoty kinetické
energie, toto sjednocení vyvolá velké srážky jejich hmotných částic avšak v
malé počtu těchto srážek v krátkém čase. Jinými slovy dva státy, resp. dvě ekonomiky s rozdílným bohatstvím (energií, resp.
pohybem) na jednoho obyvatele by měli při vzájemném obchodu použít
ochranářských opatření, které omezí velký počet obchodních vztahů v krátkém
čase zaměřených na ovládnutí slabší ekonomiky silnější ekonomikou,
až do doby, než na základě využití komparativních výhod obou ekonomik dojde k
přiblížení jejich ekonomické úrovně. S rostoucím přiblížení bohatství na
jednoho obyvatele obou ekonomik by mělo docházet k postupnému odstraňování
ochranářských opatření. Tyto
ochranářská opatření však nebudou potřebná ve vztahu dvou stejně bohatých
ekonomik na jednoho obyvatele.
Nakonec bych se chtěl vyjádřit k problému
nadhodnoty práce člověka v podniku,
resp. společnosti, kterou si údajně ponechává podnikatel pro sebe. Tato
problematika souvisí opět s problematikou člověka s vyšší úrovní potřeb,
která je pudí k zvětšování jeho pohybové soustavy, tedy ovládnutí živé a
neživé přírody. Je-li toto zvětšení pohybového soustavy jednoho člověka
zároveň zvětšením pohybové soustavy celé společnosti, čili zvětšení bohatství
jednoho člověka je zároveň zvětšením bohatství celé společnosti, nikoliv jeho
pouhým přerozdělením (krádeží) v rámci této společnosti, pak lidé zapojení do
tohoto pohybového pole, navazujícího pohybu, společné činnosti dosahují
vyššího celkového bohatství, vyšší využití jejich kinetické energie než,
kdyby pracovali každý samostatně. Důvodem této nadhodnoty je, že díky lepšímu
využití kinetické energie jedinců dochází k neustálému zvětšování tohoto
navazujícímu pohybu, této pohybové soustavy střetem s okolními hmotnými
částicemi (o nenulové hmotnosti) a jejich pohybovými soustavami a navazováním
jejich pohybu. Jinými slovy specializace
osob v rámci podniku energického podnikatele umožňuje jeho růst postupným
dalším napojením okolní skutečnosti na tento podnik. Důležité ovšem je,
aby šlo o navazující pohyb, tedy
svobodný a skutečný současný nebo budoucí souhlas všech členů tohoto podniku
se svým členstvím v tomto podniku, resp. společnosti, nikoliv o nevýchovně
násilné sjednocení jejich členů neodpovídající jejich skutečným potřebám,
které znamená zvýšení počtu srážek hmotných částic, resp. sporů jejich členů z hlediska delšího
času, příp. jeho, resp. její rozpad v tomto čase.
Rozdělení
této nadhodnoty mezi členy společnosti by mělo v ideálním případě odpovídat jejich zásluhám k zisku
podniku, který dle mého názoru odpovídá v ideálním podniku jejich
potřebám, resp. v rámci podniku ziskově využité jejich kinetické energie,
které je podlé své velikosti nutí k větší či menší činnosti (viz výše). Z
hlediska pohybu hmotných částic o nenulové hmotnosti a vytváření pohybové
soustavy o navazujícím pohybu jde o to, aby lidé a ostatní organismy a neživá
příroda vytvořily jednu pohybovou soustavu o navazujícím pohybu, tedy jedinou
skutečně a svobodně souhlasnou společnost prostřednictvím jejich střetu,
proto by měla o rozdělení zisku z
jejich společné činnosti rozhodovat především jejich současná dohoda,
nedojde-li k dohodě musí rozhodnout výchovným donucením stát dle jejich
současných i budoucích zásluh na zisku, tedy má jít v současnosti o
předpokládanou dohodu v budoucnosti(viz ad.1)). O
spravedlivém rozdělení bohatství společnosti
Naše skutečné osobní
hmotné potřeby souvisí s tím, zda jsme více či méně energičtí
živí tvorové, energičtější živí tvorové mají podle
mého názoru větší skutečné osobní hmotné potřeby,
méně energičtí živí tvorové mají podle mne nižší skutečné
osobní hmotné potřeby. Energičnost jedince je dle mého názoru
dána vnitřní tělesnou kinetickou energii zdravých živých tvorů
neovlivněnou nemocemi těla, nikoliv vnitřní tělesnou
potencionální kinetickou energii živých tvorů tvořenou ostatními
druhy energie, které lze potencionálně přeměnit na kinetickou
tělesnou energii. Jde zejména o tukové tělesné zásoby, tedy
neplatí, že čím tučnější živý tvor, tím jde o energičtějšího,
vitálnějšího živého tvora s větší kinetickou energií obsaženou ve
zdravém těle. Velikost osobních hmotných potřeb živých tvorů je
zároveň dána jejich tělesnou kinetickou energií obsaženou uvnitř
zdravého těle jedince čili pohybem z toho důvodu, že tato zvýšená
kinetická energie uvnitř těla zdravého jedince čili pohyb se
navenek projevuje často jako zvýšený vnější tělesný pohyb, jenž
vyžaduje více věcných prostředků, prostoru (dochází k vyrovnávání
vnitřního pohybu zdravého těla s okolím těla živého tvora) a
zároveň tato zvýšená kinetická energie obsažená uvnitř zdravého těla
jedince vzniká přeměnou zvýšeného množství jiné energie vně těla
(získané zejména trávením potravin a tekutin). Jinými slovy poměr osobních
hmotných potřeb živých tvorů lze podle mého názoru zjistit
z poměru množství kinetické energie obsaženém uvnitř jejich
zdravých těl (bez nadváhy apod.).
Kinetická teorie látek je teorie,
která spojuje makroskopicky pozorovaný stav látky s
mikroskopickým pohybem částic, z nichž je daná látka
složena. Podle této teorie přísluší pohybu každé částice určitá
kinetická energie, která odpovídá teplotě látky. Změna kinetické
energie částic látky, kterou provádíme přidáním nebo
odebráním tepla, se makroskopicky projevuje změnou
teploty látky. Nejlépe je tato teorie rozpracována pro
ideální plyn, kdy obvykle mluvíme o tzv. kinetické teorii
plynů. Z toho plyne podle mého názoru,
že zjistíme-li teplotu zdravého těla (bez nadváhy apod.) živého
tvora v klidu za určitých vnějších podmínek a porovnáme-li ji s
teplotou zdravého těla jiného živého tvora v klidu za
shodných vnějších podmínek, můžeme tak změřit a porovnat jejich
vnitřní tělesnou kinetickou energii a zároveň jejich osobní hmotné
potřeby. Za zdravé tělo zároveň nepovažuji tělo jedince s
nadváhou, ale s přirozenou zdravou váhou.
Obdobně bude dle mého názoru možno
srovnávat osobní hmotné potřeby jedince, pokud srovnáme množství energie z potravin a
tekutin, kterou přijme tento jedinec v klidu za určitých
vnějších podmínek, aniž by docházelo k jejímu ukládání v tělesných zásobách,
resp. tukových buňkách, a kterou beze zbytku přeměnění na kinetickou
energii uvnitř jeho zdravého těla (bez nadváhy a pod.), resp. na
tento vnitřní tělesný pohyb. Srovnáme pak množství energie
potravin a tekutin, resp. z nich přeměněné kinetické energie
zjištěné za shodných vnějších podmínek u různých jedinců
v klidu.
Takto zjištěnou poměrovou hodnotu veličiny osobních hmotných potřeb všech
jedinců rovnající se hodnotě vnitřní tělesné kinetické energie zdravých
jedinců v klidu za shodných vnějších podmínek pak lze použít v rámci ekonomie
při výpočtu hodnot poptávkových ale i nabídkových křivek různých
ekonomických statků. Na osobních ale i skupinových hmotných
potřebách je založena nejen křivka poptávky, ale podle mého
názoru i křivka nabídky. Co se týká křivky nabídky tak s
růstem ceny roste nabídka, nebo-li roste uspokojení
osobních ale i skupinových hmotných potřeb nabízejícího jedince
touto cenou, a to jej při velkých neuspokojených osobních ale i
skupinových potřebách nutí v ideálním případě k zvýšení své
ekonomické činnosti, ke zvýšení této nabídky, aby uspokojil
své vyšší neuspokojené osobní ale i skupinové hmotné potřeby,
tedy svou vyšší ekonomickou poptávku. Na osobních hmotných
potřebách by měla být založena rovněž
výše sociálních dávek ve společnosti, v případě nezásluhových
transferů ekonomických statků. Od uspokojení osobních ale i skupinových
potřeb jedinců ve společnosti se odvíjí
rovněž společenský smír, nadprůměrně energičtí jedinci
s většími osobními ale i skupinovými hmotnými potřebami
jsou pak těmito osobními ale i skupinovými hmotnými potřebami
nuceni, byť s větším rizikem, nabývat majetek, a to zákonnými,
a nemohou-li toho dosáhnout, i nezákonnými způsoby.
Proto společnost, která neumožní těmto nadprůměrně
energickým jedincům s velkými osobními ale i skupinovými
hmotnými potřebami nabýt legálně majetek, je ohrožena různými
podobami krádeže majetku, sporů, revolucí a válek.
Za osobní
hmotné potřeby jedince považuji poměrovou hodnotu veličiny osobních
potřeb jedince, rovnající se hodnotě vnitřní tělesné kinetické
energie zdravého jedinců v klidu za určitých vnějších
podmínek. Za skupinové hmotné
potřeby jedince považuji součet hodnot této veličiny u všech osob
ve skupině, za uspokojení jejichž potřeb tento jedinec přebírá
odpovědnost.
V minulosti ve filosofii ekonomiky se
střetly dvě základní koncepce-marxistická
ekonomie, která v ideálním komunistickém státě chtěla rozdělovat ekonomické statky zásadně
podle hmotných potřeb, a kapitalistická
koncepce, která chce rozdělovat
ekonomické statky zásadně podle zásluh, vyjádřených tržní cenou.
Ani jednu z těchto protichůdných koncepcí však nelze
uplatnit absolutně.
Podle mého názoru cílem ideálního státu, ideální ekonomiky jako prostředku
spravedlivého rozdělení ekonomických statků, resp. ideálního či
přirozeného práva jako společenského potažmo
právního vztahu má být přiblížit se soukromému právu
tedy právu, kde výlučnou roli hraje dohoda
rovných subjektů. Ideální stát se tak dle mého názoru
shoduje společenskou smlouvou jako
soukromoprávním institutem, který předpokládá vyřešení všech
společenských vztahů v ideální společnosti na základě svobodné a skutečné dohody
všech zúčastněných právních subjektů. Takováto jednotná a
svobodná vůle ve skutečném státě však představuje
nedostižný ideál, jemuž se můžeme ve skutečnosti
pouze přiblížit.
Z výše uvedeného plyne, že zásluhou, resp. zaslouženým
ziskem ve smyslu kapitalistické koncepce chápu zmenšení souhrnné síly
konfliktů, srážek ve společnosti, tedy zvětšení jejího souladu, což
i v případě růstu
ekonomického produktu společnosti bez vnějších (externích)
nákladů představuje zejména růst množství ekonomických statků,
které mohou více uspokojit hmotné potřeby členů společnosti, tedy
zároveň může dojít k poklesu sporů ve společnosti. Tím se rovněž
přibližujeme k dohodnutému ideálnímu státu uvedenému výše. Nezasloužený zisk zvětšuje
souhrnnou sílu srážek ve společnosti.
Společenská spornost absolutního
uplatnění výše uvedených kapitalistické a marxistické koncepce
ekonomie se neprojeví v případě, že člen společnosti má shodné hmotné potřeby a zásluhy, pak
jeho hmotné potřeby lze uspokojit vždy na základě jeho zásluh.
Tato spornost se však
projeví v případě, že má tento
jedinec větší hmotné potřeby než zásluhy, pak lze očekávat
spory ve společnosti mezi touto společností a tímto jedincem,
který se za každou cenu, tedy i s růstem sporů ve společnosti
(zásadně nelegálním nezaslouženým ziskem), snaží tyto hmotné
potřeby uspokojit. Řešením v tomto případě není ani to,
když společnost uspokojí hmotné potřeby tohoto jedince,
protože tento jedinec není zatím schopen využít své kinetické energie
k dosažení zaslouženého zisku, nebo-li snížení souhrnné síly
konfliktů ve společnosti, a zvyšuje pomocí darovaných ekonomický
statků míru sporů ve společnosti. Příkladem je dar peněz
rozvojovým zemím, které ho využijí k nakoupení zbraní a započetí
občanské války, nebo dar peněz gamblerovi, který jej vloží do
hracího automatu a prohloubí si tak svou závislost na hracích
automatech. Tato spornost se projeví rovněž v případě, že hmotné potřeby jedince jsou nižší než
jeho zásluhy, kdy tento jedinec bezúčelně hromadí majetek a není
schopen jej správně investovat, protože nevidí do duše ostatních
lidí, čili nezná jejich hmotné potřeby.
Jakým způsobem tedy uspokojit hmotné
potřeby jedinců ve společnosti, kteří si to nezaslouží, nebo
jakým způsobem brát majetek jedincům, kteří si ho zaslouží,
ale nepotřebují ho. Odpověď zní, že vždy musí jít o investiční strategii, kdy očekáváme
zasloužený zisk z investice ekonomických statků ve prospěch
uspokojení hmotných potřeb jedince, který dosud není schopen
využít svou kinetickou energii, která je podle mého názoru
exaktním vyjádřením jeho hmotných potřeb, k dosažení
zaslouženého zisku, tedy snížení souhrnné síly konfliktů ve společnosti.Ve
chvíli, kdy se zvýší schopnost jedince využít svou kinetickou energii
k dosažení zásluh, dosáhne takovýto investor rovněž zaslouženého
zisku. Jinými slovy, kdy energický člověk dosáhne schopnosti
využít svou kinetickou energii k dosažení výše uvedeného
zaslouženého zisku, získá tím celá společnost v podobě daní
apod. V případě posuzování různých investičních příležitostí je
třeba rozhodovat na základě většího dosahovaného zaslouženého zisku.
Mimo jiné jde o případ, kdy předmět potřeb investora někdo
potřebuje víc než investor, je ochoten za něj víc zaplatit, pak je tato
jiná osoba zároveň tuto platbu rovněž schopna nyní nebo v
budoucnu i s úroky splatit a investor nemá tedy použít investici pro
své hmotné potřeby.
Maximální
zasloužený zisk výchovné investice lze podle mého názoru dosáhnout u jedince resp. skupiny jedinců pro které
je minimální hodnota zaslouženého majetku (resp. zisku) na jeden Joul jejich
vnitřní tělesné kinetické energie v případě zdravého jedince či jedinců
v klidu za shodných vnějších podmínek (viz výše poměrová hodnota
potřeb jedinců). Doba
návratnosti této výchovné investice (viz níže podnikatelská, směná nebo
charitativní investice) poté roste se
zvětšující se hodnotou nezaslouženého majetku (viz výše nezasloužený
zisk, nezasloužený zisk zahrnuje rovněž dluhy jedince resp. skupiny) na jeden Joul jejich vnitřní tělesné
kinetické energie v případě zdravého jedince či jedinců v klidu
za shodných vnějších podmínek (viz výše poměrová hodnota potřeb
jedinců). Jinými slovy je třeba
postupně zvětšovat množství investičních prostředků u jedinců, kteří mají
největší neuspokojené potřeby, které je nutí k nejvyšší ekonomické činnosti
(tj. ekonomické nabídce), avšak zároveň tito jedinci získávají nejmenší
množství finančních prostředků pro uspokojení svých velkých neuspokojených
potřeb různými podobami krádeže majetku (tj. v podobě nezaslouženého zisku,
srážek). Nalezení takovéto ideální
investiční příležitosti, resp. jedince či skupiny je podle mne zásadně věcí
svobodného trhu, protože pouze z dlouhodobé zkušenosti možných investorů
lze poznat, zda daný jedinec či skupina má velké neuspokojené potřeby
provázené malým nezaslouženým (zásadně nelegálním) ziskem.
Jakým způsobem lze usměrnit
energického jedince k dosahování zásluh, resp. ekonomického
zaslouženého zisku. Takovýto jedinec není zásadně z počátku
schopen využít svou kinetickou energii bez toho, aby se vyhnul
srážkám v rámci společnosti, tedy ztrátám na zásluhách ve výše
uvedeném smyslu. Naučit
nedokonalého jedince beze ztrát, tedy srážek, plně využít svou
kinetickou energii, je možné pouze správně zvolenou výchovou.
Protože jsem optimista, domnívám
se, že příroda směřuje k snižování srážek ve společnosti, tedy
jedná se o takovýto druh výchovy všech živých jedinců ze strany
samotné přírody. Takováto výchova by měla být uskutečňována rovněž ze strany všech jedinců. Jedinec by
měl investovat svou energii do
výchovy jiných jedinců, jen jestliže očekává dosažení maximálního
zaslouženého zisku z takovéto investice.
Rozdíl mezi obranou a výchovou je
v tom, kdy očekáváme návratnost investovaných ekonomických
statků, tedy energie. V případě
obrany očekáváme návratnost ihned, v případě výchovy jsme
ochotni čekat delší dobu, protože jsem však optimista, jak jsem již
uvedl, věřím, že správně investované ekonomické statky se vždy
jedinci vrátí. Větší
počet malých srážek místo jedné velké, tak představuje
výchovnou investici do přespříliš energického jedince.
Lze říci, že jedinci, kteří mají větší
zásluhy než osobní hmotné potřeby, volí dlouhodobější
záslužné (tj. zásadně legální) investice, většinou s větším
zaslouženým ziskem a hodně riskantní, tedy dlouhodobou výchovu, tedy se
spokojí s velmi dlouhodobou návratností ekonomických statků, které
nepotřebují k uspokojení svých osobních hmotných potřeb (jde zejména
o charitu). Jedinci, kteří mají
vyrovnané osobní hmotné potřeby a zásluhy volí zásadně krátkodobou
záslužnou (tj. zásadně legální) investici, většinou méně
zaslouženě ziskovou a méně riskantní, tedy krátkodobou výchovu,
tedy chtějí rychlou návratnost investovaných ekonomických statků, které
mají uspokojit jejich osobní hmotné potřeby (jde většinou o obchody z ruky do ruky). Jedinci,
kteří mají větší osobní hmotné potřeby než zásluhy, volí střednědobé
záslužné (tj. zásadně legální) investice, tedy kompromis mezi
zaslouženým ziskem a rizikem, mezi dlouhodobou a krátkodobou
výchovou, protože investované ekonomické statky včetně
zaslouženého i nezaslouženého (zásadně nelegálního) zisku nutně
potřebují k uspokojení svých osobních hmotných potřeb (jde
zejména o podnikatele). Vrácení investovaných prostředků
dlužníkem představuje opět charitativní, podnikatelskou nebo směnou
investici.
V případě skupin jedinců je třeba vždy
dbát o to, aby bylo možné
ze zaslouženého zisku skupiny splnit v průběhu existence
skupiny dohodnuté uspokojení potřeb, aby skupina jedinců se
nezměnila z převážně výchovné (tj. dohodnuté) společnosti na
společnost vzájemně útočících a bránicích se jedinců (viz pojmy
výchova a obrana vysvětlené výše).
V případě útoku jedince zejména, když jeho hmotné potřeby jsou
větší než jeho zásluhy, který vezme
jinému jedinci proti jeho vůli zasloužené ekonomické statky (energii),
byť převyšují jeho hmotné potřeby, by měl tento útočník zaplatit plnou náhradu škody
sníženou o útočníkem oprávněně očekávanou dlouhodobější nebo
krátkodobější investici ekonomických statků (viz výše výchova
nebo obrana). Oprávněně očekávaná investice ekonomických statků
(energie) znamená, že útočník nebo jeho skupina, která převzala
odpovědnost za úhradu této škody, jsou u ní schopni dosáhnout maximální zasloužený (tj. zásadně
legální) zisk (viz výše). Jde zde o jedincem či skupinou fakticky vynucenou investici.
Nedobytné
investice je třeba postupně odpustit. Nelze-li dosáhnout vrácení investice, nelze
vymáháním takovéto nedobytné investice zvýšit zasloužený zisk věřitele,
takovéto vymáhání nedobytné investice totiž často zvyšuje, nikoliv snižuje
souhrnnou sílu srážek ve společnosti, proto je v tomto případě zvolit
výchovu, resp. charitativní investici vůči dlužníku a dluh mu postupně v
rámci zdokonalování využití jeho kinetické energie k dosahování zaslouženého
zisku odpustit.
V případě posouzení toho, zda majetek
převyšuje hmotné potřeby jedince, či jak mnoho jsou neuspokojeny
hmotné potřeby jedince, je toto záležitostí
citu, zkušenosti a pokusu, případně rozumu v případě shora popsaného
exaktního měření hmotných potřeb podle poměrové hodnoty
veličiny množství kinetické energie obsaženém uvnitř jeho
zdravého těla (bez nadváhy apod.).Tímto
se totiž dostáváme na samou hranici spekulativní obecné filosofie neopřené o
exaktní měření hmotných potřeb. Literatura: 1.) Filosofie rovnováhy, JUDr. Dalibor Grůza Ph.D.,
http://www.sweb.cz/filosofierovnovahy 2.) Wikipedia, otevřená internetová encyklopedie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Kinetick%C3%A1_teorie_l%C3%A1tek
Příčiny ekonomických cyklů, válek a jejich řešení
Současná ekonomika je založena na úvěru na budoucí ekonomický růst, který
poskytují banky a který je hrazen ze skutečného ekonomického růstu. To
znamená, že banky dopředu úvěrují ekonomický růst určitého jednotlivce,
podniku, státu či mezinárodního společenství prostřednictvím smluvené úrokové
sazby. Mohou pak nastat tři možnosti, buď je ekonomický růst daného
ekonomického subjektu vyšší, než je smluvená úroková sazba, pak je tento
ekonomický subjekt v zisku, nebo je tento ekonomický růst shodný s touto
úrokovou sazbou, pak nemá tento ekonomický subjekt ani zisk ani ztrátu, nebo
je tento ekonomický růst daného ekonomického subjektu nižší, než je smluvená
úroková sazba, pak jde o ekonomickou krizi, resp. recesi daného ekonomického
subjektu. Proto mimo jiné by
poskytnuté finanční úvěry měly být vždy dostatečně nižší než předpokládaný
ekonomický růst daného ekonomického subjektu.
Jak jsem již uvedl dříve, myslím si, že svět neovládají peníze,
nadnárodní kapitál či korporace, mocné státy či výjimeční lidé apod., ale
živé buňky a jiné živé mikroorganismy, které jediné mohou ovlivnit, co si
každý člověk, zvíře, hmyz, houba, rostlina či jiný živý tvor myslí a co
dělají. Jen živé buňky-např. neurony v mozku ovlivní, co si člověk myslí a
člověk sám nemá vliv, jak se tyto např. neurony v mozku propojí.
Ekonomický růst se pak vyznačuje stále se zvyšující výrobou zboží,
tedy zejména mrtvol živých tvorů, které uspokojují lidské potřeby. Protože je však každý
člověk složen z živých buněk, také potřeby
každého spravedlivého člověka jako organismu jsou postaveny na základě
omezených hmotných potřeb jeho živých buněk spravedlivých jedinců. Každý
spravedlivý člověk tedy potřebuje zajistit 1) přísun životně důležitých látek
a 2) dostatečný pohyb a 3) život ve zdraví a míru. Spravedlivá lidská společnost tak musí narazit v
určitou chvíli při ekonomickém růstu na strop tvořený shora uvedenými
omezenými hmotnými potřebami jednotlivých ekonomicky aktivních spravedlivých
lidí, resp. jejich živých buněk tvořících jejich organismy a musí začít
uspokojovat hmotné aj. potřeby ostatních lidí a ostatních živých
organismů. Nespravedlivý jedinci, kteří dosahují uspokojení svých potřeby zbytečným
zabíjením nepřátelských, resp. ostatních lidí, zvířat, hmyzu, rostlin, hub,
živých buněk, bakterií a virů mají (resp. je tvořící živé buňky) strach z
budoucnosti, a proto si hromadí zbytečné hmotné zásoby (domy, pozemky, spotřební
zboží, peníze apod.), které neslouží k uspokojování hmotných potřeb žádných
jedinců. Tím dochází ke konfliktům mezi jedinci navzájem a
s přírodou při hromadění těchto hmotných zásob, jejichž
zdroje jsou omezené. Může rovněž dojít v nejzazším případě k trvalému
narušení přírodní rovnováhy a ekologické apokalypse. Strach z budoucnosti nutí lidi rovněž přestat nakupovat spotřební
zboží v případě, že při hromadění zásob z důvodu tohoto strachu jedinců mezní
užitečnost ušetřené koruny přesáhne u větší části lidí mezní užitečnost
koruny utracené za spotřební zboží. Ekonomický růst se zastaví a zároveň s
tím začne kolabovat rovněž kapitalistická ekonomika založená na trvalém
ekonomickém růstu (viz Výše). Dále existuje rovněž dlouhodobé řešení, které nebude založené na neustále
opakovaném konjunkturálním obohacování a následném válečném ožebračovaní
ekonomicky činného obyvatelstva daného státu, které bude založeno na trvalém
ekonomickém růstu čili na neustále se zvyšujícím uspokojení potřeb ekonomicky
činného obyvatelstva. Řešení této ekonomické krize podle
mne spočívá v dosáhnutí uspokojení
shora uvedené třetí potřeby živých organismů, tj. života člověka, resp. jeho
buněk ve zdraví a míru nikoliv na základě nepřátelství k ostatním živým
organismům (tj. lidem, zvířatům, hmyzu, rostlinám, houbám, živým buňkám,
bakterií či virům), jejich zabíjením
či netečností člověka k jejich smrti, nýbrž uspokojováním jejich potřeb.
Kapitalistická společnost místo omezeného individuálního sobeckého zisku by
měla propagovat ve své filosofii a ideologii uspokojovaní této třetí potřeby živých organismů tj. jejich života ve
zdraví a míru, které by bylo založené na uspokojení potřeb hladových a
trpících lidí, zvířat, hmyzu a rostlin, hub a ostatních živých organismů, které
jsou prakticky nekonečné, nemají svůj strop a tím zajistit požadovaný trvalý
ekonomický růst. Jinými slovy je třeba ekonomicky vyspělou západní společnost naučit, resp. motivovat např.
prostřednictvím reklamy např. v televizi, aby uspokojení svých potřeb
neviděla pouze v individuálním zisku, ale i v uspokojení nutných potřeb
ostatních nuzných a trpících lidí, např. v rozvojovém světě nebo některých
východoevropských krachujících ekonomikách, resp. ostatních živých tvorů,
např. zvířat, tedy v altruistickém zisku. Potřeby těchto nuzných a trpících jsou v podstatě nevyčerpatelné, jejich
uspokojení bude vyžadovat neustálou zvyšující se produkci zboží, resp. hodnot
určených k jejich uspokojení a dojde tak k nepřetržitému ekonomickému růstu.
Literatura: http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1048 : Příčiny ekonomických cyklů, válek a jejich řešení , http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1090 : Příčiny ekonomické krize z hlediska živých buněk 8. FILOSOFIE ZÁVĚRU NEBO-LI ZÁVĚR
Ve své Filosofii rovnováhy
(viz vše výše) jsem se pokusil vytvořit nejobecnější model, resp. obraz
skutečnosti, tento obraz nebude nikdy přesný, protože jde o filosofii, tedy o
obecný model skutečnosti nikoliv její přesný popis. Zároveň podle mého názoru
je hmota, resp. skutečnost nekonečněkrát dělitelná (jde o jednotlivé
body časoprostoru, tedy body eukleidovského prostoru ve všech časových
okamžicích), tudíž poznání této skutečnosti podle mne představuje pro člověka
či jiný živý organismus nekonečný úkol, který bude zřejmě trvat nekonečnou
dobu. Přesto nikdy nebo jinak řečeno teprve v nekonečném čase může člověk či
jiný živý organismus poznat celou skutečnost. Proto nyní v polovině roku 2012 po skončení mé hlavní práce na
Filosofii rovnováhy pracuji na Filosofii rovnováhy již jen omezeně, protože
každá filosofie by v případě své dokonalosti musela mít nekonečně stran
textu, čemuž se chci vyhnout. Výše uvedený poznatek o
nekonečnosti poznání lze přirovnat k tomu, kdyby se někdo kromě Boha,
existuje-li, pokoušel stvořit přesný např. papírový model hradu Karlštejn,
protože hrad Karlštejn je tvořen hmotou, která je podle mne nekonečněkrát
dělitelná, půjde o nekonečný úkol, který vzhledem ke smrtelnosti člověka někdy
skončí. |
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Scientific Theory of Paradise on Earth (See:
http://www.physicsmathforums.com/showthread.php?t=3843)
On basis of my scientific
theory I try to reach with the pacific way the paradise on the Earth. I go
from Bible, which already describes the paradise, namely pursuant to possible
historical experiences of mankind in form of the ancient legend.
Preamble: The main object
of the civil association Society of Friends (further also association)
is to achieve the harmony of everyone and of all things, that means,
all the living creatures (each animal, insect, plant, fungus, living
cell, bacteria, virus, machine conscious of itself, etc.) could in
future (evolutionarily) become friends for life and death.
Article I. (1) Fundamental
duty of all living creatures is to cause the least possible death and
pain. The perfect living creature eats then only plant fruits
and plant seeds from all
living creatures. (Further also eternal duty of members). 2) Any change
of this eternal duty of all living creatures, who are members of this
association (further also members), is inadmissible. In the event of
any change or nullification of this eternal duty of members the
extinction of association occurs automatically. (3) By the
interpretation of these articles it is impossible to entitle any
elimination or threat of this eternal duty of members. Article II. (1) A member
can become each living creature, who in face of the association and its
members binds always to keep the eternal duty of members and at the
same time he or she binds to keep the valid Articles of the Association. (2) The extinction of a membership in the association happens as well automatically in case of the member, who substantially breaks the eternal duty of members. The general meeting resolution can declare this extinction with binding effect. Till 1 month from this resolution each member, also excluded member, can demand the final declaratory court judgment well by the action at law, that the membership in association terminated or did not terminate as in this manner. (3) A member
excluded from the association according to these Articles can become
repeatedly the member of the association earliest after lapse of time 3
months from his or her exclusion, a member, whose membership in the
association became extinct according to these Articles for the
substantial violation of the eternal duty of members, can become
repeatedly the member earliest after lapse of time 5 years from the final resolution about this
extinction of his or her membership. (4) Each member
is in capacity at any time by the unilateral legal act to leave the
association. (5) All the members are obliged always to act to each other conformable with good morals, especially by all the approachable means to defend life of every member against his or her loss or serious affect the health (e.g. hunger, thirst, cold, flaming, by lack of the health care, etc.), this duty is to judge especially with reference to the lasting observance of the eternal duty of members. Article III. (1) The general
meeting (further only general meeting) decides about all matters of the
association with the absolute majority of voting members. Each member
has at the general meeting one vote. Announcement of an object act,
place and time of proceedings of the general meeting must be
published with a sufficient timing-advance on web pages of the
association. (2) Members can
make above-mentioned decisions also outside the general meeting (e.g.
by means of e-mail, especially by means of the electronic signature of
the qualified certificated authorities). The member, who at the general
meeting explicitly or tacitly abstains voting, is supposed to vote
against proposed decision.
Article. IV. (1) Two agents
always act on the outside on behalf of the association, the legal acts
on behalf of the association both agents are entitled to do so only
together. (2) The general
meeting chooses and removes agents among members. An agent is in
capacity to resign from his or her function by the unilateral legal
act. The function of an agent extincts as well with the extinction of
his or her membership in the association. After the extinction of his
or her function is the former agent obliged to do all acts, so as the
association and its members do not suffer on their laws or appropriate
interests any prejudice. (3) The agent is obligated at any time in due form to inform any member on his or her request about matters of the association. Both agents decide together about all other things of the association, that before the general meeting has not been reserved or has not been decided. Article. V. (1) The
association is financed especially from gifts of its members.
Article VI. (1) After the
dissolution of the association the remaining assets from the
realization of all estates and after satisfaction of all creditors of
the association divide among actual and former members and their heirs
according to quota of estates, which they give to the association.
Substance of
evolution
In my opinion the evolution of living creatures is possible to define
as the perfection in the behaviour of living creatures by means of the
perfection of their alimentation.
Philosophy of history according to a formula exile, exodus and Israel, exile, etc.
If we want to explore the
law of history, it is inevitable to start with the Chronicles of mankind. The
most complete Chronicle is probably the Bible. From the Bible we can read out
that the history of Israeli nation is carried out according to a formula
exile, exodus, the Promised Land Israel and the exile again, etc. In the
similar way the history of other nations follows, the period of dependence
(colonies) is replaced by gaining the independence (decolonization) and power
(empires) and the repeated dependence again (colonies), etc., such as Germany
(virtually Saint Roman Empire of the German nation and the Third Empire),
Italy (really Roman Empire), Great Britain (really England), Russia (really
the Soviet Union), the Czech Republic or today the U.S.A. which are on the
level of an empire.
Post of chrisforbes:
Please do not take this
the wrong way but I do not like your starting point.
See: http://www.physicsmathforums.com/showthread.php?t=3843
My
Reply Harmony in lieu of Apocalypse
My main purpose is the
union of everyone with all; it is evolutional peacemaking of all living
creatures with all living creatures. In my opinion the evolution of all
living creatures is pointed at those peace, which has identified the evil in
the form of the mutual collisions and death.
The Dimensions of Photon
The character of the
photon as real existing point of the four-dimensional space-time (i.e. with
zero spatial dimensions) and the finite energy of the Universe is evidently the
cause of the maximum speed of light of matters (with nonzero rest mass) and
photons (with zero rest mass) in the space-time.
Experiment of Change of Vacuum into Light In my opinion
the absolute vacuum is created by an infinite number of particles (points of
the space-time) about zero speed and zero relativistic mass.
Literature: http://www.physicsmathforums.com/sho...=1748#post1748
Absorption of Speed in Benefit of Wide of Ray of Light If object A,
which moves with the definite speed, sends out a ray of light, then the
points of the space-time representing the time and the trajectory of the
object A transform into the points of the space-time representing next ray of
light parallel and immediate adjacent to the first ray of light (i.e. the
increase of an energy of its photons, i.e. increase of the number or of the
relativistic mass of its photons). It is concerned the absorption of the
speed in benefit of the energy of the ray of light.
Summary of my Theory of
Economic Cycles |
|
|||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Dodatky-Racionální
mystika
http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1230 : Odmítnou katolíci mou Filosofii rovnováhy?
což se pravidelně střídá s vyvažujícím pocitem velikášství (mánie).
Literatura:
Současné
převládající fyzikální teorie konce Vesmíru předpokládají jeho tepelnou smrt,
tedy vysokou entropii, vyznačující se nízkou schopností Vesmíru jako
fyzikální soustavy konat fyzikálně vymezenou práci, takže by v důsledku
roztažení, rozředění a poklesu teploty k 0 kelvinů Vesmíru nebylo možno z něj
získat žádnou organizovanou formu (změnu) energie. Jinými slovy by to
znamenalo konec života ve Vesmíru, tedy, že veškerý vývoj Vesmíru směřuje k
jeho zániku. Došlo
by k tomu v důsledku nevratných tepelných dějů v našem Vesmíru tak, jak je
popisuje druhý termodynamický zákon ve fyzice. Podle tohoto fyzikálního
zákona při styku dvou těles, která tvoří izolovanou soustavu, bude teplo
samovolně přecházet z tělesa teplejšího na těleso chladnější. Tento stav
potrvá tak dlouho, dokud nedojde k vyrovnání teplot obou těles, tj. k
rovnovážnému stavu. K dosažení počátečního stavu by bylo nutné, aby teplo
samo přecházelo z tělesa chladnějšího na těleso teplejší. Takový děj však v
izolované soustavě zřejmě nemůže nastat, protože by bylo potřeba dodat další
energii, což není možné, jak plyne z prvního termodynamického zákona
zachování energie v izolované soustavě. Filosoficky
by to znamenalo, že náš svět je zlý, směřuje k zániku (apokalypse), převahu v
něm mají ničivé děje nad ději tvořivými, pravdu by pak měli oportunisté,
kteří neuznávají žádnou pravdu a přidávají se vždy proto k současně silným
skupinám ve společnosti, které jim mohou zajistit alespoň doočasnou ochranu a
živobytí bez ohledu na to, jestli jsou tyto skupiny dobré nebo zlé, jestli
jsou mírotvorné nebo zločinné. Zároveň
by to teologicky znamenalo, že mají pravdu ta náboženství, která tvrdí, že
smyslem a účelem našeho světa je zabíjení, utrpení, strast a bolest a nakonec
jeho zánik, tj. že svět je zlý, jako např. buddhismus, hinduismus, část křesťanů,
část islámu, že štěstí je možné dosáhnout pouze v posmrtném životě, oproti
jiným náboženstvím, které věří ve spásu, štěstí našeho světa, tj. že náš svět
je ve své podstatě dobrý, jako židovství, část křesťanů, část islámu. Zároveň
by to znamenalo vyvrácení mé Filosofie rovnováhy, která předpokládá jako
konečný cíl vývoje Vesmíru soulad všech a všeho a proto z hlediska chování
doporučuje působit co nejméně smrti a bolesti všem živým tvorům, se kterými
podle mé Filosofie rovnováhy směřujeme prostřednictvím vývoje Vesmíru ke
konečnému souladu v nekonečném čase. Soulad
všech a všeho jako konečný cíl vývoje Vesmíru odůvodňuji ve své Filosofii
rovnováhy rovněž následující disentní fyzikální teorií. Tuto svoji nesouhlasnou fyzikální
teorii s výše uvedenou převládající fyzikální teorií budoucího konečného
zániku (entropie) Vesmíru odůvodňuji ve své filosofii zejména zákonem
zachování hybnosti a zákonem akce a reakce ve fyzice, potažmo zákonem přitažlivosti,
zejm. gravitace. Ze zákona akce a reakce plyne, že při srážce dvou těles,
tato na sebe působí stejně velkými silami, navzájem opačného směru, které
současně vznikají a zanikají, ze zákona zachovaní hybnosti plyne, že celková
hybnost izolované soustavy při srážce dvou těles je zachována. Z toho pak plyne, že srážky
mikročástic, jejichž počet je do jisté míry pravděpodobnosti náhodný, které
tvoří tělesa makrosvěta, a tudíž jsou základem srážek v našem světě
(makrosvětě z hlediska fyziky), jsou věcí náhody a pravděpodobnosti.
Vezmeme-li pouze dvě takové mikročástice, tak po každé jejích srážce dle de
Broglieových vln a Heisenbergových vztahů neurčitosti lze jejich další pohyb
stanovit pouze neurčitě, na základě pravděpodobnosti, což tím pádem platí
rovněž o jejich další srážce. Nízkou nebo větší pravděpodobností odchylky
různých mikročástic od jejich nejpravděpodobnějšího pohybu je zajištěno v
přírodě, aby tyto srážky byly postupně omezovány vzájemnou interakcí
mikročástic, kdy pohyb všech mikročástic (tedy energie) s vysokou
pravděpodobností je v konečném důsledku směřován do místa výskytu mikročástic
(tedy energie) s nízkou pravděpodobností, čímž dochází k snižování
pravděpodobnosti srážky mikročástic v mikrosvětě a v konečném důsledku i
těles v makrosvětě (jde o mechanický základ evoluce). Jinými slovy evoluce
směřuje podle mého názoru k ustávání srážek a představuje vývoj od méně
pravděpodobného k pravděpodobnějšímu stavu přírody. Podle mne tudíž platí, že příroda
vzájemnými srážkami těles prostřednictvím jejich vzdalování se od sebe
opačným směrem po každé takovéto srážce omezuje budoucí srážky stejných
těles, které jsou tak značně nepravděpodobné, kdy jsou tělesa o velké
hybnosti směřována do míst o nízké hybnosti (viz výše uvedený zákon akce a reakce
a zákon zachováni hybnosti). Důsledkem přitažlivosti je vznik hvězd a planet
ve Vesmíru, které se nesrážejí, místo stejnorodé vesmírné kaše v průběhu
vývoje Vesmíru. Jinými slovy příroda obsahuje přirozený nástroj, který
zabraňuje co nejvíce shora uvedené tepelné smrti Vesmíru, tedy rovnoměrnému
rozložení energie ve Vesmíru, tedy vyrovnání jeho teploty a jeho následné
neschopnosti konat fyzikální práci (viz výše), kterým je přitažlivost jako
důsledek toho, že energeticky hustá tělesa obsahují zřejmě
v meziprostoru dokonalejší vakuum než energeticky řídké okolní prostředí
(např. hvězdy a planety ve vakuu). Důsledkem tohoto nástroje podle mne bude
uspořádaný pohyb Vesmíru (tj. téměř beze srážek) při nerovnoměrném rozložení
energie, tj. pohybu ve Vesmíru, který tak i nadále bude schopen konat práci,
nedojde tedy k jeho tepelné smrti, resp. zániku. Jak
v případě mé fyzikální teorie výše uvedené konečné rovnováhy Vesmíru,
tak v případě převládající fyzikální teorie konečné entropie (tepelné
smrti) Vesmíru jde o pouhé spekulace o neviditelnu, které může
s konečnou platností potvrdit nebo vyvrátit až skutečný konec Vesmíru,
do té doby nám však zbývá jako největší jistota pouze naše smyslová a citová
zkušenost. Má osobní stálá citová zkušenost pak je, že stále chci žít ve
světě, kde se budou všichni mít rádi (viz kapitola Úvodní slovo
mé Filosofie rovnováhy). Literatura: 1)
Velký třesk, http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%BD_t%C5%99esk
2.)
Entropie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Entropie
3.)
Druhý termodynamický zákon, http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%BD_termodynamick%C3%BD_z%C3%A1kon
4.)
Co je podle Vás nejjistější pravda?, http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1238 : Co je podle Vás nejjistější pravda? 5.)
Třetí Newtonův pohybový zákon akce a reakce, http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon_akce_a_reakce
6.)
Zákon zachování hybnosti, http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kon_zachov%C3%A1n%C3%AD_hybnosti 7.) http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1239 : Filosofie rovnováhy proti zániku-entropii Vesmíru Psychoanalytický
pohled na
Filosofii rovnováhy Má
Filosofie rovnováhy je založena z hlediska psychoanalýzy na vytvoření
její vůdčí zásady z tzv. oceánického pocitu naší psychiky, potažmo psychiky
všech živých tvorů čili z dávné touhy po bezstarostnosti bez nutnosti
ohraničení, bez nutnosti korigovat své fantazie přání možnostmi
v realitě, se kterými jsme se narodili, a ohraničení se od okolí v zájmu přežití
se teprve učíme s rostoucím věkem, a to na různých úrovních, počínaje
tělesnem a konče schopností bránit či prosazovat své názory. Tento oceánický
pocit žije podle psychoanalytiků v hlubinách naší duše dále i v dospělosti
zažíváme jej jako oceánický pocit (Ferenczy) či věčnou touhu (Lacan, 1975),
vyplouvá na povrch naší psychiky v okamžicích štěstí, uměleckého,
vědeckého či revolučního vytržení, během extatického aktu lásky či náhlého
spojení s lidmi, jak to u nás bylo v srpnu 1968 či listopadu 1989. Já jsem tento oceánický pocit
všeobecné lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život a na smrt ve
své Filosofii rovnováhy přesně (exaktně) vymezil jako stálá povinnost všech
živých tvorů způsobit co nejméně smrti a bolesti všech živých tvorů včetně
sebe. Z hlediska psychoanalýzy jde o smíření funkcí jáství (egoismu) a
bezpodmínečné lásky (altruismu) našeho mozku, resp. psychiky (tj. obrazu
světa myšlenkového, pocitového či pouze zkušenostního) všech živých tvorů.
Podle mne tento oceanický pocit našeho mozku jako jeho hluboce skrytý avšak
nejsilnější pocit naší psychiky je skutečným odrazem platného hlavního zákonu
vývoje našeho Vesmíru, protože náš mozek sám o sobě nám díky jeho evolučnímu
vývoji víceméně pravdivě zobrazuje naši skutečnost. Domnívám se tedy, že
tento náš subjektivní oceánický pocit nás může vést k objevení
objektivní pravdy v rámci různých vědních oborů. Proto jsem se pokusil
shora uvedený náš hlavní psychologický pocit všeobecné lásky, resp. přátelství
všech živých tvorů na život a na smrt zpracovat rovněž z pohledů
současných poznatků jiných vědních oborů (fyziky, matematiky, biologie,
chemie, psychologie, historie, teologie, filosofie, práva, ekonomie apod.). Neurofyziologové
identifikovali „holistický“ (celistní) operátor v temenní oblasti pravé
hemisféry našeho mozku, který nám umožňuje vnímat svět v jeho
celistvosti. Opačně pracuje „redukcionistický operátor“ levé hemisféry našeho
mozku, který je odpovědný za analytické myšlení; „abstrahující a
kvantitativní (matematický) operátor“ našeho mozku umožňuje typicky lidské
zdvojení, reprezentaci vnímaného, jež nás odtrhuje od bezprostředního styku
se skutečností, avšak i osvobozuje, psychoanalýza hovoří o myšlení coby o
zkušebním jednání, svobodné kombinatorice, jež umožňuje plánování a volbu. Ta
je do jisté míry svázána „kauzálním operátorem“ našeho mozku, jenž nám
zprostředkovává skutečnost jako řetězec příčin a následků, obdobně zužuje
„binární operátor“ (v dolním spánkovém laloku našeho mozku) skutečnost do
protikladů a vnáší do světa přehledný řád. „Emocionální operátor“ našeho
mozku (podle Antonia Damasia, 1999) z druhé, podkorové strany našeho
mozku podstatně ovlivňuje naše myšlení a úsudek. V této souvislosti je
zajímavé, že neurofyziologové D´Aquily a Neuberg našli v mozkové oblasti
odpovědné za orientaci v prostoru ve vlastním těle religiózní
(náboženské centrum). Během hluboké meditace buddhistů či modlících se
františkánů byla pozorována snížená činnost v tomto okrsku temenního
laloku, jež měla za následek přechodnou ztrátu vědomí (extázi čili vytržení)
toho, kde naše tělo končí a kde začíná okolní svět. Zmínění autoři
z toho usuzují, že v sobě máme vrozenou náboženskou možnost
(připravenost), resp. metafyzickou potřebu nadsmyslového chápání světa. Mozkové
buňky spolu od počátku života konkurují, bojují o přístup k podnětům.
Ty, kterým se to podaří, přežijí, rozvětvují se a vytváří v závislosti
na zkušenostech (učení) nová spojení. Ty, kterým se to nepodaří, odumírají či
zůstávají v latenci (skryté, utajené,
nezjevné). Hlad po podnětech, po informacích, po novém, což má za následek
zdokonalování naší orientace ve světě, je nám tudíž bytostně vlastní. Tak
vede i ztráta podnětů, ať již pokusně v deprivační (oddělovací) komoře
či v podobě emočního stažení se, nebo dokonce odnětím významovosti okolního
světa při rozvoji schizofrenie, k vytváření náhradních podnětů
v podobě denního snění, přeludů (halucinací) a bludů. Tým profesora Maria Beauregarda z Montreal University odhalil,
že při vnímání bezpodmínečné lásky se aktivuje sedm různých oblastí v mozku
vytvářejících tak složitou souhru. Bezpodmínečná láska
vychází z nás za každou cenu, bez ohledu na okolnosti, nic neočekává. Pokud
tomu tak není a my za naši lásku očekáváme vděčnost, věrnost, poděkování a
lásku, vytváříme sami v sobě pocit strachu, žárlivosti nebo dokonce nenávisti
v okamžiku, kdy je nedostáváme. Profesorův
tým pečlivě vybíral osoby, které prokazatelně dokáží pociťovat bezpodmínečnou
lásku vůči druhým. Vhodné kandidáty nalezl mezi špatně placenými asistenty a
pečovateli o osoby s těžkými vadami učení. Během pokusu si vybraní
dobrovolníci vybavovali pocity bezpodmínečné lásky, zatímco vědci sledovali
aktivitu jejich mozku pomocí magnetické rezonance. Aktivních bylo přitom sedm
center, přičemž jen tři byly shodné jako u romantické lásky. Čtyři další centra ale byla zcela odlišná,
takže se podle všeho jedná o výjimečný druh lásky. Některá centra souvisela
také s produkcí dopaminu, neuropřenašeče, který se účastní vnímání pocitů
potěšení, odměny a dokonce i euforie. „Užitečnost a hodnotnost bezpodmínečné
lásky umocňuje vznik silného emocionálního pouta. Takové nezlomné pouto může
kriticky přispět k přežití lidského druhu,“ věří profesor Beauregard. Z výše uvedeného plyne, že výše uvedený
oceánický pocit všeobecné lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život
a na smrt nelze umístit do jediné oblasti našeho mozku a jeho prožívání
vyžaduje činnost všech, resp. velkého množství mozkových center (středisek),
čímž umožňuje smíření, život a rozvoj všech mozkových buněk, a to jak
mozkových středisek jáství (egoismu) tak bezpodmínečné lásky (altruismu),
protože obsahuje jak lásku, tedy celistvost tak smrt, tedy spornost. Podle starobylé myšlenky, mozek, resp. jím zastoupené tělo živého
člověka před smrtí představuje mikrokosmos, který je věrným obrazem
makrokosmu, tedy našeho Vesmíru. Podle mé Filosofie rovnováhy živí lidé po
smrti vytváří jakési společné osoby, které jdou napříč neživou a živou
přírodou a slučují všechny spřátelené živé organismy, např. katolíky,
muslimy, židy, ateisty, dravce, býložravce apod., jinými slovy potlačují
jinakost. Společným průsečíkem těchto společných Bytostí je pak živý člověk
před smrtí, resp. jeho mozkové buňky, které ztělesňují živé lidi po smrti a
jako takové se snaží ovládnout mozek člověka sdružené do těchto společných
bytostí, a úkolem živého člověka před smrtí je pokusit se smířit všechny své
mozkové buňky, resp. tělo, své bližní v rámci souladného mozku, psychiky či
duše, resp. těla. (viz kapitola 2.2. O Bohu (metafyzika),
oddíl Posmrtný život). Individuaci,
tedy zjedinštění jsme se naučili teprve v rámci našeho dospívání, podle
mne se to týká novorozeňat všech živých tvorů. Psychoanalýza předpokládá
v člověku a podle mne i v mladých jedincích jiných živých tvorů
schopnost se do druhého vcítit, např. kdy má dítě sklon vidět příčinu své
frustrace v matce a vylije si na ní zlost, posléze tohoto lituje a matku
si udobřuje (mezi prvním a druhým rokem života dítěte) a dále pouze připravenost
k vytvoření nadjá, čímž je míněna schopnost zvnitřnění příkazů rodičů na
jedné straně a k nápodobě vhodných příkladů na straně druhé (okolo
třetího roku života dítěte). Literatura: Jan
Poněšický a kol., Člověk a jeho postavení ve světě, TRITON, Praha 2006 s. 33
a násl., 50, 65 Bezpodmínečná láska může být hodnotnější než ta milostná, http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/177057-bezpodminecna-laska-muze-byt-hodnotnejsi-nez-ta-milostna.html : 24.8.2009, 10:52 – Montreal, Famous Otázka krásna (estetika) Má Filosofie rovnováhy vymezuje krásu
záporně tedy jako pohyb ničeho (absolutního vakua) a něčeho (hmoty a vlnění)
téměř beze srážek, jde o postupně
vyvíjející se uspořádání bodů časoprostoru tvořících náš svět o nenulové
hmotnosti po vzoru nehmotného souladného, celistvého a jednoduchého světa
bodů časoprostoru o nulové hmotnosti, kdy prostor je plynulý, souvislý a
souladný, zásadně se nebortí. Vedle krásy všeho (něčeho i ničeho) lze umělecky i jinak zobrazit rovněž
čisté něco a čisté nic, čisté tvoření a čisté ničení, dokonalá krása však
podle mne představuje soulad, co nejdokonalejší rovnováhu něčeho a ničeho,
tedy tvoření zahrnující čisté tvoření i čisté ničení. Krása tak podle mne
představuje trvale udržitelné maximální dobro a minimální zlo v každém
časovém okamžiku. Přesto
lze podle mne tuto rovnováhu něčeho
(vlnění a hmoty) a ničeho (absolutního vakua) přesně vymezit pouze záporně,
jinými slovy tam, kde je zbytečná smrt a bolest živých organismů, tam není
ona rovnovážná krása, proto lze říci, že dokonalý estetický cit podle mne
vyžaduje nejdříve působit co možná nejmenší smrt a bolest ostatních živých
tvorů. Nyní tedy již víme, co krása přesně není v jednotlivém případě,
není jí zbytečná smrt a bolest, ale pouze nezbytná smrt a bolest, tedy co
možná nejméně srážek v naší skutečnosti. Kladně
přesně vymezit krásu podle mne nelze, na tom ztroskotala většina
estetiků-filosofů, když se pokusili vymezit přesně krásu. Jejich odlišným
přesným vymezením krásy jako předmětu filosofické estetiky se nikdy nedostalo
a nemohlo dostat všeobecného přijetí. Obecně
vymezil krásu ve shrnutí středověké filosofie Tomáše Akvinského současný
italský filosof Umberto Eco jako integritas,
consonantia, et claritas, tedy celistvost, soulad a světlost, nebo také
jednoduchost. Na to navázala moderní informatika představovaná
Jüregnem Schmidhuberem, který v 90. letech popsal onu jednoduchost jako
věrné zobrazení skutečnosti s co nejstručnějším popisem, tedy jako co
nejmenší rozsah bitů počítačového souboru daného zobrazení. Výše
uvedená celistvost neboli celkovost krásy znamená rovnovážné zobrazení
celkového ničení a tvoření, tedy přírody jako celku, resp. Boha v mém
pojetí, které se rovněž jako příroda jako celek, resp. jako Bůh vyznačuje
nezměrnou silou, věčností, všudypřítomností, všeobecnou láskou, všemocností,
vševědoucností, neomeznou svobodou, jedním slovem dokonalostí. Tato dokonalost na rozdíl od skutečnosti
v případě dokonalého obrazu nespočívá ve skutečné avšak v duchovní
síle, kterou je rovnováha. Dokonalý obraz je sám o sobě slabý, nebo-li
jej tvořící hmota má nízkou energii i hybnost, avšak přesto je stálý, ne pro
svoji hmotnou sílu, ale pro svoji vyváženost. Lze si jej představit jako jazýčky vahy, které jsou neustále na
svém místě v rovonováze, ačkoliv se neustále přeskupuje zatížení obou misek
této váhy. Jednoduše, pozměnním-li trochu píseň flašinetáře z filmu
Tři veteráni Jana Wericha, fyzická krása pomine, síla pomine, mládí pomine,
peníze pominou, ale rovnováha nepomine,
neboť je věčná stejně jako příroda (viz fyzikální zákon zachování energie),
resp. Bůh v mém pojetí. Tato rovnováha pak podle mne vyžaduje stálou povinnost
každého živého tvora způsobit co možná nejméně smrti a bolesti živým tvorům
včetně sebe. Každý živý tvor se tak může být stále dokonaleji krásným, čili stále
rovnovážnějším jedinečným obrazem přírody jako celku, resp. Boha v mém
pojetí, pokud bude plnit tuto povinnost, co možná nejméně zabíjet živé tvory. Proč však krása, tedy rovnovážné zobrazení tvoření a
ničení nelze přesně vymezit. To plyne z vlastnosti přírody (resp. Boha
jako tvůrce této přírody či totožného, všudypřítomného v této přírodě),
která je podle mne schopna nastolit vývojově (evolučně) tuto rovnováhu ničeho
a něčeho podle obrazu biblického ráje, kde bylo dokonale spojeno ničení a
tvoření v obrazu stromu poznání dobrého a zlého, nejlákavějšího a
jediného, přesto však přítomného stromu se zlem v ráji (např. jako
dobrého vtipu z důvodu vyhnutí se nudě). Příroda je totiž podle mne nekonečně
složitá, obsahuje podle mne nekonečný počet skutečně jsoucích bodů
časoprostoru, přičemž pohyb mikročástic nelze dle fyzikálních Heisenbergových
vztahů neurčitosti přesně předem
určit, je náhodný. Tudíž i krása jako
projev přírody je více či méně náhodná a vyvarujeme-li se zbytečné smrti a
bolesti jako záporného vymezení krásy, pak je především záležitostí náhodných
citů, emocí, které přesně neovládáme, ale které v každý jedinečný
okamžik ovládají nás. Přesné
poznání krásy lze tedy podle mne získat záporně rozumem, a kladně rozvojem
emocí. Proto je nutno při výchově vedle rozumových
předmětů jako matematika, fyzika, chemie, biologie, popř. historie, mateřský
jazyk apod. rozvíjet také citové předměty jako je hudba, malířství apod.
Dokonalý cit však podle mne vyžaduje nepřítomnost jak záporných podmínek,
tedy zbytečné smrti a bolesti tak
splnění kladných podmínek krásy v životě jedince. Citem chápu vnímání vlnění, hmoty a absolutního vakua, tedy něčeho a ničeho,
zejména jejich jemných odstínů. Jako příklad lze uvést zobrazení shora
uvedené skutečnosti něčeho a ničeho v hudbě. I když se důkladně
seznámíme s hudební naukou, nebudeme schopni zaznamenávat poslechnutou
hudbu v notovém zápise, pokud nebudeme mít rozvinut hudební cit, tedy
nerozlišíme sluchem jednotlivé tóny, jejich výšku, délku, sílu a barvu včetně
pomlk a jejich délky bez toho, abychom si je museli odpočítávat. Rozvíjením
výše uvedených citových předmětů dáváme
tak možnost se rozvinout nervovým buňkám (neuronům) tvořících citový, resp.
emocionální operátor (podle Antonia Damasia, 1999) z podkorové strany
našeho mozku, a to vždy na základě sledování shora uvedené záporné rozumové
podmínky krásy, tedy vyhnutí se zbytečné smrti a bolesti, která je podle mne
vždy výchozím zdrojem každé kladné změny emocí, resp. citů jedince k jejich
schopnosti vnímat krásu. Základním pocitem krásy jako důsledek
rozumového plnění výše uvedené záporné podmínky krásy, tedy stálého vyhýbání
se zbytečné smrti a bolesti jedincem, je pak psychologům dobře známý oceánický pocit dávné touhy po bezstarostnosti bez nutnosti
ohraničení, bez nutnosti korigovat své fantazie přání možnostmi v realitě, se
kterými jsme se narodili, mnou
vymezený jako touha a pocit všeobecné
lásky, resp. přátelství všech živých tvorů na život a na smrt. Literatura:
-
Všeobecná
hudební nauka, http://www.konzervator.brno.indos.cz/Projekty/Finale/M/v%C5%A1eobecn%C3%A1%20hud.nauka.htm#Takt%20a%20rytmus - Aestetics, http://en.wikipedia.org/wiki/Aestethics
- Jan Poněšický a kol.,
Člověk a jeho postavení ve světě, TRITON, Praha 2006 s. 33 a násl., 50, 65 Subjektivní idealismus z exaktního pohledu
Filosofie rovnováhy V mozku člověka existuje „redukcionistický
operátor“ levé hemisféry našeho mozku, který je odpovědný za analytické
myšlení, a „emocionální operátor“ našeho mozku (podle Antonia Damasia, 1999)
z podkorové strany našeho mozku. U lidí má amygdala
(řecky "mandle") podobu nakupení vzájemně propojených buněčných
struktur ve tvaru mandle, umístěných nad mozkovým kmenem v blízkosti dolní
části limbického okruhu. Amygdala je párovým orgánem, je centrem především
citů. Oba tyto operátory se
skládají z nervových buněk, neuronů, které spolu bojují o přístup k
podnětům. Ty, kterým se to podaří, přežijí, rozvětvují se a vytváří v
závislosti na zkušenostech (učení) nová spojení. Ty, kterým se to nepodaří,
odumírají či zůstávají v latenci (skryté, utajené, nezjevné). Člověk po smrti podle mne vytváří jakési společné
osoby, které jdou napříč neživou a živou přírodou a slučují všechny
spřátelené živé organismy, např. katolíky, muslimy, židy, ateisty, dravce,
býložravce apod., jinými slovy potlačují jinakost. Společným průsečíkem
těchto společných bytostí je pak živý člověk před smrtí, resp. jeho mozkové
buňky, které ztělesňují člověka po smrti. Člověk před smrtí má tak svět
před sebou jako předmět (makrokosmos) a zároveň ho má ve svém mozku
(mikrokosmos), resp. svém těle jde o jedno a to samé (totožnost makrokosmu a
mikrokosmu). U mužů před smrtí převládají a rozvíjejí se
především analytické mozkové buňky a u žen citové mozkové buňky.
V mozku člověka před smrtí tak dochází k rozvoji tohoto mužského
prvku, analytických mozkových buněk na úkor citových mozkových buněk, jde-li
o může, a opačně, jde-li o ženu před smrtí. Analytické mozkové buňky mají podle mne schopnost
rozkladu celku předmětné skutečnosti na dílčí části, tento rozklad však nikdy
není konečný, tedy dokonalý, protože skutečnost se podle mne skládá
z nekonečna bodů časoprostoru, proto byť sebevětší konečná analýza,
resp. rozklad celku skutečnosti nikdy nemůže popsat předmětnou skutečnost
jako celek a určit její náhodný, resp. nekonečně možnostní vývoj (viz
Heisenbergovi vztahy neurčitosti). Citové mozkové buňky vnímají skutečnost
jako něco a nic, hmotu a vlnění na jedné straně a absolutní vakuum na druhé
straně, tedy by měli v dokonalém případě vnímat každý bod časoprostoru. Dokonalá
(ideální) analýza nekonečna bodů časoprostoru či dokonalý (ideální) cit
skutečnosti, resp. nekonečna podle mne skutečně jsoucích bodů časoprostoru je
podle mne možný pouze při spojení, rovnováze či souladu analytických a
citových mozkových buněk v mozku člověka před smrtí, tedy postupného
dělení nekonečna (schopnost analytických mozkových buněk) a zvětšování
konečna (schopnost citových, emocionálních mozkových buněk). Citové mozkové buňky cítí každý bod (zřejmě foton
v klidu) časoprostoru o nulové hmotnosti, v mikrosvětě působí
zásadně relativně velké síly na krátké vzdálenosti (viz fyzikální silná
interakce má dosah 10-15m a relativní velikost 1038 a
působí jaderné síly atomů, slabá interakce má dosah 10-18m a
relativní velikost 1025 a působí na elektricky nenabité částice,
jako jsou neutrina. Slabá jaderná síla způsobuje při β rozpadu
přeměnu neutronu na proton, elektron a antineutrino uvnitř jádra. To je
děj, který se nemůže stát vlivem žádné jiné síly. Silná interakce drží
protony a neutrony v jádře pohromadě, elektromagnetická interakce
se snaží protony od sebe oddálit, ale ani jedna z nich nemůže změnit typ těchto částic. A gravitační síla to
v žádném případě neudělá také.), čímž citové mozkové buňky téměř vždy vědí co dělat, protože u mikročástic
existují relativně velké vazebné sily a relativně velké energie, resp. pohyb,
citové mozkové buňky mají tudíž malý prostor pro svobodné rozhodování, avšak
nechápou, proč to dělají, protože velké vazebné síly na malé vzdálenosti
a velké energie jim zatemňují pochopení celku, citové buňky jsou charakteristickou vlastností pravé mozkové
hemisféry a samičího, tj. u lidí ženského pohlaví živých jedinců. Analytické
(rozumové) mozkové buňky cítí celek Vesmíru, v makrosvětě působí zásadně
relativně slabé síly na velké vzdálenosti (gravitace má relativní velikost 100
a nekonečný dosah), čímž rozumové mozkové buňky téměř nikdy nevědí co dělat, avšak téměř vždy
vědí proč to dělat, z důvodu slabé vazebné síly na velké vzdálenosti a malé
energie chápou celý Vesmír, zároveň jim však zatemňují cítění mikročástic
Vesmíru, a protože u makrotěles existují relativně slabé vazebné sily a
relativně malé energie, resp. pohyb,
rozumové mozkové buňky mají téměř nekonečný prostor pro svobodné rozhodování,
rozumové buňky jsou
charakteristickou vlastností levé mozkové hemisféry a samčího, tj. u lidí
mužského pohlaví živých jedinců. Průsečíkem
mezi citem a rozumem je člověk před smrtí, jehož mozek obsahuje jak citové
mozkové buňky pravé poloviny mozku, tak rozumové buňky levé poloviny mozku,
ztělesněné zřejmě elektromagnetickou interakcí, která má rovněž nekonečný
dosah a dále velkou relativní sílu 1036 a která působí jak
přitažlivě na opačně nabité částice, tak i odpudivě na shodně nabité částice,
účinek přitažlivých a odpudivých sil se vzájemně však nuluje, podle
převládajícího současného názoru exaktní přírodovědy elektromagnetická interakce se ve stavbě Vesmíru neuplatňuje (celkový
elektrický náboj Vesmíru je nulový). Vlastností citových mozkových buněk je ustupování
analytickým mozkovým buňkám, umožnění rozvoje analytických mozkových buněk
v případě muže před smrtí a opačně umožnění rozvoje citových mozkových
buněk v případě ženy před smrtí. Toto ustupování je však možné pouze do určité
míry, od určitého stupně smrti citových, resp. analytických mozkových
buněk dochází k jejich zvýšenému bojovému nasazení, které má za cíl
uchránit muže před zánikem jejich schopností citů, resp. ženy před zánikem
jejich schopnosti analýzy, rozkladu. V případě zániku mezního
množství citových, resp. rozumových mozkových buněk nutných k dalšímu
přežití jednoho z těchto druhů mozkových buněk přichází u dosud nezemřelého
muže, resp. ženy vzápětí smrt. Muž po smrti tak ztrácí city a žena po smrti tak ztrácí
analytickou schopnost a dále žijí pouze v podobě mozkových buněk jejich
živých příbuzných jako součást jejich genetické informace (přesun
software-programů na jiný hardware-počítač), která podle současných
vědeckých poznatků zahrnuje celý vývoj života v dějinách Vesmíru, dalo
by se říci ve vzpomínkách či nevědomí živého příbuzného člověka, popř. lidí. Stávají se součástí mozku, resp. těla člověka,
resp. lidí před smrtí, jejich mozkových, resp. tělesných buněk. Vytváří tak
po smrti s ostatními mozkovými a jimi zastoupenými tělesnými buňkami člověka,
popř. lidí před smrtí jakési uskupení, organismy, výše uvedené společné
osoby, které jsou přátelé na život a na smrt, při konkurenčním boji o přežití
s ostatními mozkovými buňkami člověka před smrtí jsou schopny takřka
dokonalého soucítění a obětování se pro druhého. Člověk před smrtí je povinen co možná nejvíce
chránit všechny živé buňky svého mozku a těla, které vnímá jako svoje okolí,
jako všechny živé buňky jeho okolí, tj. především jeho těla, ale i ostatních
lidí, živočichů, rostlin, hub, živých buněk, bakterii a virů apod., tj.
docilovat souladu, rovnováhy jeho mozkových buněk, které spolu neustále
bojují o ovládnutí mozku člověka před smrtí o to, aby mohli se dále větvit,
vytvářet mozkové spoje na úkor jiných mozkových buněk, např. analytické (rozumové) mozkové buňky na úkor
citových mozkových buněk u muže před smrtí, resp. opačně u ženy před smrtí. Člověk před smrtí, který docílí oné rovnováhy jeho
mozkových buněk, resp. těla má zaručen dlouhý život, protože smrt člověka,
resp. smrt jeho mozku nastává až ve chvíli, kdy určitému druhu mozkových
buněk např. citových u muže před smrtí či analytických u ženy před smrtí
neodvratně hrozí jejich úplné vyhynutí. Pak dochází ke smrti mozku jako
orgánu člověka před smrtí a ztělesňujícího vnější svět tohoto člověka (Boha
v mé pojetí) vnímaného lidskými smysly a jeho přesunu do oblasti života
po smrti, tedy do výše uvedené oblasti vzpomínek příbuzného živého člověka
před smrtí, např. potomka. Po své smrti tak člověk ožívá jako mozková či
tělesná buňka jiného člověka před smrtí, kterou tento jiný člověk před smrtí
svými smysly vnímá jako svého bližního člověka, živočicha, rostlinu, houbu,
živou buňku, bakterii či vir či jiného živého tvora ve vnějším světě. Tyto obživlé
mrtvoly lidí ztělesněné mozkovými buňkami živého člověka před smrtí se ve
skutečnosti zřejmě takřka vůbec pohlavně nemnoží s výjimkou příčného
dělení živých buněk těla člověka před smrtí a s výjimkou opakovaného
pohlavního početí zřejmě jediného existujícího člověka před smrtí, i když se
člověku před smrtí zdá, že dochází k nespočetnému pohlavnímu množení
lidí a ostatních živých tvorů v jeho vnějším světě. Ve skutečnosti
však zásadně dochází pouze k přeskupení stávající veškeré živé hmoty,
kdy ze zpracované ji ztělesňující živé, organické hmoty mozkových buněk
zřejmě vznikají jejich stále nové spoje a člověk před smrtí to vnímá jako
stálé nové zrození živých tvorů ve vnějším světě. Člověk před smrtí podle mne bezprostředně a
nejsilněji vnímá svým citem umírající a jim blízké mozkové, resp. jimi
zastoupené tělesné buňky a zároveň svými smysly ve svém okolí jako živé tvory
či věci ztělesňující tyto buňky (jde o zrcadlový projev jednoho a téhož
děje), které se mu v daný okamžik mstí za tuto smrt podle toho, jakého
se dožili věku (tj., zda umřely mladé či staré) a jakou cítí při této smrti
bolest (tuto pomstu může člověk před smrtí vnímat jako svou nemoc, sexuální
úchylku či jiné neštěstí, resp. útok proti sobě). Toto umírání buněk se projevuje v předmětném světě člověka
před smrtí jako jeho hlad a jídlo, člověk tak ve skutečnosti jí a tráví své
mozkové, resp. jimi zastoupené tělesné buňky, které umírají, aby mohli být
přeměněny na nové mozkové spoje či špatně na tuk v mozku či tělesné
buňky člověka před smrtí. Člověk před smrtí tak nemůže žít věčně ve smyslu
věčného života všech jeho mozkových, resp. tělesných buněk, může však co
nejvíce umenšit jejich umírání (obdobně jako Vesmír zabraňuje přitažlivostí entropii Vesmíru, tedy jeho přeměně na stejnorodou kaši o stejné
teplotě výměnou tepla mezi chladnějším a teplejším prostředím, viz kapitola
Dodatky, oddíl Filosofie rovnováhy
proti zániku-entropii Vesmíru) a nahrazováním vědění uloženém
v mrtvých mozkových buňkách novými spoji stávajících živých mozkových
buněk. Děje se tak podle mne dodržováním shora uvedeného stálé povinnosti
každého živého tvora způsobit co možná nejméně smrti a bolesti jiných živých
tvorů (viz kapitola I.) Sloučení
duchovních a přírodních (exaktních) věd). Děkuji mé druhé matce Marii Grůzové za podnětné rady
při napsání tohoto článku. Literatura: Sídlo emocí, http://www.gymfry.cz/zmp0506/stara/ZMP/stranka1.html : Gymnázium Frýdlant, RŮST MOZKU, fyzikalniolympiada.cz/texty/elstat.pdf : ELEKTROSTATIKA, Studijní text pro řešitele FO a
ostatní zájemce o fyziku, Bohumil
Vybíral, http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD_interakce
, http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/894-ctyri-silove-interakce-v-prehledu : Encyklopedie fyziky, Jaroslav Reichl, Martin Všetička, http://ireferaty.cz/315/4339/Elektricky-naboj : Elektrický náboj, 24.3.2008 Proč
nemít, popř. kdy mít děti Jestliže platí (viz výše kapitola Dodatky, oddíl Subjektivní idealismus z exaktního pohledu Filosofie rovnováhy) totožnost mé osoby a předmětné skutečnosti tedy, že mé mozkové, resp. jimi zastoupené tělesné buňky jsou ztělesněním Vesmíru a že každý živý tvor představuje jednu či více mých mozkových, resp. tělesných buněk, pak budu-li mít děti, tak mozkové buňky těchto mých dětí budou vytvářet nové mozkové spoje v rámci jejich poznávání světa či špatně tuk v mozku požíváním potravy z mého Vesmíru, tedy vlastně jezením mých mozkových, resp. tělesných buněk. Protože mých mozkových buněk stejně jako celkové energie Vesmíru je zřejmě omezené konečné množství, což plyne z poznatků exaktní vědy o zřejmé nemožnosti příčného dělení mozkových buněk stejně jako mého poznatku o konečné energii Vesmíru (vzhledem k maximální rychlosti světla ve Vesmíru), bude tak rovněž zřejmě předurčena dříve nebo později moje smrt vyhubením, resp. snězením všech mých mozkových buněk mým dítětem. Zjednodušeně řečeno rodiče musí zřejmě zemřít, aby dítě mohlo žít, aby mělo dostatek potravy. Jaké je východisko z tohoto stavu, podle mne jsou možná tři řešení. Prvé je co možná nejvíce zbrzdit snězení mozkových buněk rodiče dítětem tak, aby se dítě i rodič po jeho narození mohli dožít co nejdelšího věku, druhá možnost je nesmrtelnost dětí i rodičů, třetí možnost je vstání z mrtvých. Co největší prodloužení věku, tedy doby, než dítě sní mozkové buňky rodiče, je věcí správného stravování rodiče a dítěte. Druhá možnost, která by vyžadovala neustálý přísun nové energie, resp. pohybu do Vesmíru zřejmě o konečné energii, neustálý růst počtu mozkových buněk rodiče i dítěte příčným dělením těchto mozkových buněk (jde zrcadlově o tentýž děj), je věcí zázraku, kdy by příroda, resp. Bůh začala plynule doplňovat množství energie, resp. pohybu ve Vesmíru. Třetí možnost vstání z mrtvých je rovněž zázrak, ale více pravděpodobný. Ve Vesmíru v tomto případě jde o vratné děje vzhledem k tomu, že podle mé teorie Vesmíru je Vesmír oddělený v absolutním vakuu čili dokonalém nic a platí v něm zákon zachování energie, resp. hybnosti či pohybu (viz kapitola VI.) Vznik Vesmíru ). Vratné děje ve Vesmíru by se tak musely vyznačovat tím, že, jestliže někde ve Vesmíru poklesne tepelnou výměnou schopnost Vesmíru konat práci vymezenou jako W=Fs, kde F je síla a s dráha, tak jinde ve Vesmíru stoupne tepelnou výměnou tato schopnost konat práci, takže ve skutečnosti nedojde k žádné změně této schopnosti (entropie), z hlediska člověka jde o to, aby veškerá energie uvolněná spalováním byla použita na zachování či množení života na Zemi či na zmoudření živých tvorů vytvářením spojů mozkových buněk na úkor jejich množství (jde o exotermický, teplouvolňující rozklad provázený endotermickou, teplopohlcující skladbou) a nikoliv na tloustnutí živých tvorů (jde o exotermický, teplouvolňující rozklad provázený endotermickým, teplopohlcujícím rozkladem potravin na tuky). Z hlediska vědomí by se tak vstání z mrtvých vyznačovalo tím, že by se lidé po smrti střídavě rodili jako složitější popřípadě jednodušší živí tvorové nebo-li jako je více či méně je ztělesňujících mozkových, resp. tělesných buněk. Úkolem člověka před smrtí je pak co možná nejvíce zjednodušit své vědomí do několika málo slov, slabik či písmen nebo početních znaků, aby se mohl v příštím životě narodit jako člověk po smrti jako mozkové buňky či mozková buňka člověka před smrtí zastupující co nejjednodušší živé tvory a poté opět co nejsložitější živé tvory. Poté, co se narodí opět jako člověk po smrti zastupující co nejjednodušší živé tvory, by byl schopen velice rychle obnovit své původní vědomí člověka před smrtí z těchto několika mála znaků a dále se zdokonalovat. Dokonalý živý tvor se pak bude rodit střídavě jako rostlinná semínka nebo rostlinné plody, které při své smrti cítí co možná nejméně bolesti, ale zároveň jsou ztělesněny nejmenším počtem mozkových buněk ve vědomí neboli mozku či duši člověka před smrtí potomka rodiče jako člověka po smrti. Šlo by tak o výše uvedený vratný děj z hlediska Vesmíru, který je ztělesněn vědomím neboli duší neboli mozkem člověka před smrtí, a střídavé příčné dělení a smrt mozkových buněk člověka před smrtí.
Jednejme užitečně a doufejme ve výše uvedenou zejména třetí možnost vstání z mrtvých. Užitečné jednání znamená správné stravování dítěte i rodiče tak, aby trvalo co nejdelší dobu, než dítě sní všechny mozkové buňky svého rodiče. Podle mne jde o pravidlo stravování obou způsobit co možná nejméně smrti a bolesti živých tvorů při tomto stravování. Dokonalý člověk pak jí ze všech živých tvorů pouze rostlinné plody a rostlinná semínka (viz kapitola I.) Sloučení duchovních a přírodních (exaktních) věd). Fyzikálně je tomu tak, protože velké množství mozkových buněk v mozku rodiče ztělesňuje v s nimi totožném Vesmíru velkou hustotu časoprostorových bodů v čase, takže čas běží pro rodiče pomaleji, dožívá se tudíž delšího věku a opačně při malém množství mozkových buněk v mozku rodiče (viz kapitola VII.) Fyzikální teorie relativistické energie, bod 2.2). Biologicky je tomu tak, protože dítě sní při výše uvedeném způsobu stravování co možná nejméně mozkových buněk rodiče a rodiči tak mozkové buňky ubývají, resp. umírají pomaleji a dožije se tak dlouhého věku.
Obdobné ústrojí pracuje ve Vesmíru, který je možná totožný s mozkem, resp. tělem člověka před smrtí, kdy Vesmír zabraňuje přitažlivostí dokonalému srovnání všech teplot ve Vesmíru trvale probíhající tepelnou výměnou (tepelné smrti, entropii Vesmíru viz kapitola Dodatky oddíl Filosofie rovnováhy proti zániku-entropii Vesmíru). Tím je prodloužena doba trvání Vesmíru možná totožného s mozkem, resp. tělem rodiče na co nejdelší, možná nekonečnou dobu.
Nyní k otázce, zda mít děti. Vzájemné jezení živých tvorů, resp. vzájemné pojídání mých mozkových buněk je na jedné straně obrovské nebezpečí, na druhé straně jde o mou obrovskou zodpovědnost a pro všechny živé tvory o obrovský dar. Kdy je sama příroda, Vesmír či Bůh stále nutí si uvědomit, že nežijí sami pro sebe ale jeden pro druhého, za kterého se musí milosrdně obětovat, a to ať chtějí nebo nechtějí. Proto výše uvedené správné, tedy především milosrdné stravování obou rodičů je nezbytnou podmínkou, aby se oba po narození dítěte nebo dětí dožili dlouhého věku.
Na závěr bych chtěl říci, že obdobně přemýšlí hinduismus a buddhismus, jejich jednota světa (Bráhma) a duše (átman), svět jako utrpení a převtělování, já bych se chtěl po smrti jako případný rodič stát člověkem po smrti zastupujícím rostlinná semínka nebo rostlinné plody, abych jim s mou co možná nejmenší bolestí vrátil jako strava jiného živého tvora, že mne po celý život živily a poté bych se chtěl narodit opět jako člověk. Jde o exaktní, vědecké možná pravdivé zobrazení jejich náboženství. (viz kapitola Dodatky, oddíl Subjektivní idealismus z exaktního pohledu Filosofie rovnováhy).
Literatura: 2) Jan Poněšický a kol., Člověk a jeho postavení ve světě, TRITON, Praha 2006 s. 33 a násl., 50, 65 3) Aestetics, http://en.wikipedie.org/wiki/Aestethics 4) Entropie, http://cs.wikipedia.org/wiki/Entropie 5.) Druhý termodynamický zákon, http://cs.wikipedia.org/wiki/Druh%C3%BD_termodynamick%C3%BD_z%C3%A1kon 6.) http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1262 : Entropie, resp. tepelná smrt Vesmíru, ano či ne?
pak
1=konecnenicneconejvice Výpočty s dokonalým nekonečnem a dokonalou
nulou:
=x Nebo == Author:
Dalibor Grůza quoted: Post of Bolševik Pane doktore, zajímalo by mě, co byste
řekl Vašemu klientovi, kdybyste mu vystavil účet za právní servis řekněme
10000,- Kč a on by Vám nic nezaplatil s odůvodněním, že podle Filosofie
rovnováhy 1=0 a tedy 10000 = 10000 x 1 = 10000 x 0 (substituce dle Filosofie
rovnováhy) = 0 ? Bolševiku, Matematický systém založený na výše uvedených
axiomech jednotkového nekonečna, které lze dále zvětšovat, a dokonalého
nekonečna, které již nelze dále zvětšovat, podle mne zobrazuje v našem
hmotném světě rozpor fyziky mikročástic, resp. nejznámější platné
Schrödingerovy rovnice jako pohybová rovnice nerelativistické kvantové teorie
či Heisenbergovy relace (též vztahy či princip) neurčitosti, a fyziky
makrosvěta dle Speciální teorie relativity , resp. nekonečné dilatace času a
kontrakce délek při maximální dosažitelné rychlosti světla ve světě, resp. ve
Vesmíru. Dokonalé nekonečno v makrosvětě představované součtem jednotkových
nekonečen složených v konečném důsledku ze součtu dokonalého nekonečna
dokonalých nul, tedy absolutního vakua podle mne vysvětluje jev kolapsu
vlnové funkce, kdy z hlediska mikrosvěta neumíme tento součet dokonalého
nekonečna dokonalých nul provést, vždy se jedná pouze o větší či menší
pravděpodobnost daných výsledků a z hlediska makrosvěta vidíme již pouze
výsledky daného součtu dokonalého nekonečna dokonalých nul, tedy jen jeden z
možných výsledků.
Filosofie rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér
: Rozhovor: Masná daň - utopie nebo řešení? : Rozhovor II. Masná daň - utopie nebo řešení? : Vegetarian.cz představuje : JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1311 : Filosofie rovnovahy z pohledu mozkových hemisfér)
Spása světa jako výlučná apoptóza
Mozek člověka před smrtí, tedy můj mozek, ztělesňuje celý svět. Jeho jednotlivé mozkové buňky-neurony, pak ztělesňují všechny živé tvory v předmětném světě tohoto člověka. Člověk před smrtí, tedy já, pojídá organickou hmotu, tedy mrtvé živé tvory vnějšího světa, ztělesněné jeho mozkovými buňkami, tedy vlastně svůj mozek a tělo. Člověk před smrtí a jeho potrava tak ztělesňuje veškerou smrt ve vnějším světě a zároveň veškerou smrt nervových a tělesných buněk jeho mozku-neuronů a těla. Člověk před smrtí a jeho potrava, tedy já osobně, tak určuje svým chováním, tedy množstvím jím zabitých živých tvorů jeho vnějšího světa, především tedy svou potravou, mírovou nebo válečnou podobu tohoto jeho vnějšího světa. Člověk před smrtí, tedy já osobně, jako ztělesnění celého vnějšího světa, tak svou potravou zajišťuje potravu pro svůj mozek a tělo, tedy celý vnější svět. Zabíjení živí tvorové a jejich příbuzní, tedy mozkové a tělesné buňky člověka před smrtí, se pak v jeho vnějším světě jeho mozkovou činností zobrazují v jeho bezprostředním okolí, buď jako jeho přátelé, pokud zemřeli po dlouhém, šťastném, důstojném životě, téměř bez duševní a tělesné bolesti (apoptóza), nebo jako jeho nepřátelé v opačném případě (nekróza), kteří způsobují duševní a tělesnou bolest člověka před smrtí, tedy mně osobně. Mozkové
a tělesné buňky člověka před smrtí, tedy i jimi ztělesnění živí tvorové ve
vnějším světě, pak mohou z hlediska biologie umírat dvěma základními způsoby:
Nekrózou (z řecky Νεκρός = mrtvý) a
Apoptózou (z řec. apoptosis — padání). John F. R. Kerr a jeho kolegové v
roce 1972 poprvé použili termínu apoptóza. Samotné slovo apoptóza je totiž
inspirováno skutečností, že při padání listů na podzim musí dojít k apoptotickému
odumření vrstvy buněk v řapíku Není však bez zajímavosti, že termínu apoptóza
již ve starověku používali Hippokratés či Galénos ve smyslu „plešatění“,
„řídnutí kostí“ nebo „odpadávání strupů“. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Apopt%C3%B3za
, http://cs.wikipedia.org/wiki/Nekr%C3%B3za
) Apoptóza tedy představuje
smrt živých tvorů, se kterou tito živí tvorové souhlasí, jsou s ní zcela
smířeni, protože prožili dlouhý, šťastný a důstojný život a umírají téměř bez
duševní a tělesné bolesti. Apoptózou tak dochází k dobrovolné téměř
bezbolestné oběti-smrti živých tvorů, kteří jsou nejméně potřební či nejvíce
škodliví, tedy k dobrovolné oběti největších škůdců či nejméně
potřebných živých tvorů, resp. jimi ztělesněných tělesných a mozkových buněk
člověka před smrtí. V dokonalé společnosti umírají nakonec všichni živí
tvorové i člověk před smrtí, tedy i já osobně, pouze apoptózou nikdy
násilnou-smrtí nekrózou, čímž zároveň dochází k postupnému
zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují svých ničivých
součástí. Rozhodujícím prvkem
apoptózy-přirozené smrti je teorie, co se děje po smrti se svéprávným živým
tvorem, v současnosti zřejmě pouze s člověkem, resp. jiným živým
tvorem, tedy jím ztělesněnou
mozkovou, resp. jinou tělesnou buňkou či buňkami člověka před smrtí, tedy mně
osobně. Člověk před smrtí používá pouze malou část svého mozku, zbytek podle
mne tvoří informace neboli duše zemřelých svéprávných živých tvorů, které sem
byly přesunuty po jejich smrti. Umírají tedy nejméně potřební či škodlivý
živí tvorové, resp. jimi představované tělesné a mozkové buňky člověka před
smrtí, avšak jejich geneticky hodnotné (neničivé) myšlenky, duše jsou
přesouvány na jiné nosiče těchto informací čili jiné mozkové buňky člověka
před smrtí ve zjednodušené, stlačené podobě. Dochází tak
k postupnému zušlechťování, tříbení živých tvorů, kteří se tak zbavují
svých ničivých součástí. Tento přesun se děje v podobě příbuzného
potomstva zemřelého člověka před smrtí, jehož nevyužité mozkové buňky
obsahují rovněž zjednodušené, stlačené informace, duše všech jeho předků a
příbuzných (lidí, zvířat aj. živých tvorů viz evoluce života na Zemi), kteří
tak podle mne znovu ožívají. Narození nového živého tvora ve vnějším světě
člověka před smrtí tak není nic jiného než oživení zemřelého živého tvora se
zjednodušenou-potomkovou duší, informací. Toto se děje v době spánku
člověka před smrtí, kdy se střídají v mozku tzv. fáze REM (tzv. rychlé
pohyb očí), které odpovídají snění, a fáze NonREM, kdy je mozek celkově
utlumen a elektroencelograficky se vyznačuje pomalými vlnami delta. Výrazně
delší doby NonREM vzbuzují vzpomínky a zřejmě zesilují paměťové stopy. Během
následné doby REM, velmi krátké se spouštějí geny k ukládání informací,
během ní totiž mozek vytváří nová spojení, aniž by byl vyrušován vedlejšími
vjemy, jak je tomu vždy při bdělém stavu. Mozek se ale během spánku zřejmě
neomezuje jen na ukládání informací, které jsme přes den načerpali,
z dočasného úložiště hippokampu do mozkových center trvalé paměti
v zadní části čelního laloku mozkové kůry. Je zřejmé, že s těmito
informacemi mozek ještě dále pracuje. Tato činnost podle amerických vědců
spadá do krátkých „snových“ fází REM. (viz Petrželka Alexandr, článek
Spát či nespat? To je otázka, Magazín práva, 20.3.2010) Ve spánku člověka před smrtí v dlouhé době
NonREM tak podle mne dochází k obnovení duše, myšlenek, informace
zemřelých a snězených živých tvorů, resp. jimi zastoupených nebo jejich mozkových
buněk člověka před smrtí a ve snové době REM pak dochází ke zpracování, resp.
zjednodušení či stlačení této zaniklé duše a jejímu přesunu uložením v živých
mozkových buňkách člověka před smrtí, tedy k jakémusi vstání
z mrtvých. Při apoptóze-přirozené smrti dochází k oživení jen
dobrých myšlenek duše, při nekróze-násilné smrti i ničivých myšlenek duše
živého tvora. Chce-li člověk před
smrtí zachránit jeho vnější svět totožný či zastoupený či zastupující či
představovaný či představující (tzn. ztělesňující) jeho tělo, tedy sám sebe před
svými ničivými myšlenkami ztělesňujícími ničivé děje v jeho vnějším
světě, musí se až do konce své života působit co možná nejméně smrti a
bolesti jiných živých tvorů, tedy především jíst pouze rostlinné plody a
rostlinná semena a v krajní nouzi (zejména z vážných zdravotních důvodů) jíst postupně milosrdné mléko, neoplodněná vajíčka, mršiny, co
nejméně evolučně dokonalé živé tvory jako houby a rostliny, v nejhorším
případě zvířata a výrobky výhradně z nich. Tím omezí smrt svých tělesných buněk a jimi ztělesňěných
živých tvorů pouze na apoptózu-přirozenou smrt a vyloučí jejich
nekrózu-násilnou smrt. Tím dojde k postupnému úplnému zušlechtění
člověka před smrtí, jeho mozkových, resp. ostatních tělesných buněk a jimi ztělesněného
vnějšího světa, tj. i ostatních živých tvorů od ničivých myšlenek, resp.
svéprávných živých tvorů, v současnosti zřejmě pouze lidí a mozku
člověka před smrtí ve vnějším světě člověka před smrtí. Žena člověka před smrtí
ztělesňuje jím zabité živé tvory, resp. jimi ztělesněné zabité mozkové buňky
pravé mozkové hemisféry a chová se k němu podle toho, zda tito živí
tvorové zemřeli apoptózou-přirozenou smrtí nebo nekrózou-násilnou smrtí.
Člověk před smrtí se tak celý život usmiřuje se svou ženou, která od něj
očekává záchranu světa, tedy jeho osvobození od násilné smrti-nekrózy. Teprve
až dojde ke spasení světa, tedy k jeho osvobození od násilné
smrti-nekrózy, tedy přijetí apoptózy-přirozené smrti mozkovými buňkami levé mozkové
hemisféry, resp. jimi ztělesněnými svéprávnými především samčími živými
tvory, v současnosti zřejmě pouze lidmi, mohou být muži a jejich ženy zcela
šťastní. Teprve tehdy může mít člověk před smrtí a jeho žena dokonalé, tedy
zcela zdravé a spravedlivé děti bez ničivých myšlenek jejich mozkových buněk
a jimi ztělesněného ničivého světa. (viz tato kapitola oddíl Filosofie rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér) Mé frutariánství dle Filosofie rovnováhy - Frutariánská
strava by se měla skládat výlučně více z rostlinných plodů a méně (kvůli obezitě) z rostlinných
semen (jako v biblickém ráji), jejichž oddělení od rostliny ji nemůže usmrtit a jejichž požívání
slouží k rozmnožování těchto rostlin šířením těchto rostlinných plodů a
rostlinných semen v prostoru, spolu se zdravím nepoškozujícím
množstvím minerálů (tj. zejména pít minerálky) zejména soli, tj. zdravé
je "pro dospělé a děti ve věku nad 11 let maximální denní dávku šesti
gramů soli, pro menší děti pět gramů, pro kojence jediný gram" (viz: http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2005111825 : Život za čtvrt kila soli). - Frutariánská
strava by měla být zásadně založena na požívání výše uvedených rostlinných
semen a rostlinných plodů např. jako slané či sladké, popř. vařené kaše. Příklady
možných rostlinných plodů a rostlinných semen: 1)
luštěniny (sója-zejména sojové mléko, hrách, čočka, fazole
apod.), 2) ořechy (vlašské, mandle, pistácie, lískové, para ořechy,
arašidy apod.), 3) obiloviny (pšenice, ječmen, žito apod. -
zejména těstoviny a pečivo zejména celozrnné, a to pouze nekvašené-kvasnice
nejsou rostlinné plody ani rostlinná semena, nikoliv ovesné vločky,
které vznikají klíčením semen obilovin-obilek v přiměřeném vlhku, otruby,
kroupy, pohanku) 4) rýže-zejména naturální neloupaná ale i
loupaná, 5) slunečnicová semena a olej, 6) pohanka 7) jáhly,
8) tykve a dýně-semena, cukety, baklažán apod., 9) šípky,
10) paprika, 11) rajčata-zejména čistý rajčatový protlak
pouze osolený, 12) okurky, 13) kukuřice, 14) lněná semínka,
15) mák, 16) sezamová semínka, 17) řepkový olej, 18) olivy
a olivový olej, 19) jedlé kaštany, 20) všechno ovoce-banány
(nejlépe
bio banány bez chemických postříků, protože četné a silné chemické postřiky
používané zásadně při pěstování banánů poškozují pravidelně vážně zdraví
chudých námezdních zěmědělských dělníků pracujících v rozvojových zemích
pracujících obvykle z důvodu co nejnižších nákladů bez ochraných pracovních
pomůcek. Viz is.muni.cz/th/274045/fss_b/Finalni_podoba_bakalarske_prace.doc
), hrozny apod., rovněž tak čisté, zejména
neslazené sušené ovoce, zejména datle místo cukru, který není vyráběn
z rostlinných plodů ani rostlinných semen, 21) kakaové boby-kakao,
22) karob nebo-li svatojánský chléb místo kakaa, apod. Následující
zdravotní problémy s výše uvedenou dlouhodobou výlučně frutariánskou
stravou řeším následovně: 1) Hrozí následující příznaky: silné
nadýmání či plynatost provázené bolestmi břicha a zvracením a posléze život
ohrožujícím alergickým šokem (svědění a vyrážka po celém těle). Tyto
příznaky začínají silným nadýmáním či plynatostí (rozumněji „prděním“), kdy
je nutno v krajní nouzi (tj. tak, aby přestalo nadýmání či plynatost)
sníst tři nebo dvě vejce výhradně od domácích slepic nebo malých
bio chovů na úrovni domácích chovů, nikoliv slepic z klecových chovů, kde
slepice nepřiměřeně trpí, a nikoliv biovejce z velkých biochovů, kdy slepice
z bio průmyslových velkochovů mají zřejmě větší úmrtnost než slepice z
klecových chovů (http://www.magazinzdravi.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=1481 : Máme rádi zvířata?, organizace "Svoboda zvířat".,). 2) Bolest kostí (hrozí
zlomeniny), nutno tělu dodat vápník. Hlavní zdroj vápníku by mělo
v krajní nouzi představovat milosrdné mléko, tedy mléko zvířat
s volným výběhem, kravské, kozí, ovčí apod, kde maldí samečci nejsou
poráženi. Nikoliv jogurtové výrobky (lactobacillus není rostlinné semeno ani
rostlinný plod) ani sýry (kde živočišné sýřiště používané při srážení mléka
na sýry se získává z žaludků zabitých mláďat zvířat). Na množství
vápníku, které byste do sebe měly denně dostat se vědci, ani výzkumy prozatím
shodnout nedokážou. Podle mne je mléko v krajní nouzi nutné pít ve větší
míře pouze při pociťování bolestí kostí, než přestanou. Mléko vzniká u zvířat
pouze v rámci laktačního období, tj. při kojení mláďat a je tudíž určeno
převážně pro tyto mláďata a nemůže být tudíž součástí denního jídelníčku,
protože bychom způsobovali smrt či zdravotní problémy těchto mláďat
z nedostatku mléka. Vápník lze také získat z různých druhů
zeleniny. Ne každý dokáže pít ve větším množství mléko. Problém se zeleninou
je, že vápník z ní je hůře vstřebatelný jak ten z mléka. Také je
třeba většího množství například takové brokolice, aby pokryla hodnotu
získaného vápníku ze sklenice mléka. Vaše potřeby podle mé zkušenosti dočasně
uspokojí např. sojové mléko, které je mnohem lepší než požívání samotné
zeleniny. (viz http://www.zeny.cz/magazin/hubnuti/hubnete-pomoci-mlecnych-vyrobku--.aspx : Hubněte pomocí mléčných výrobků!, ZDROJ: Ženy - E15, Josef Krausm, 28.7.2008). 3) Bolest kloubu a
kloubní chrupavky. Při bolesti kloubů a kloubní chrupavky je nutno jíst ořechy nebo slunečnicová semena (zdroj vitaminu E), celozrnné
výrobky nebo obiloviny (tělu dodávají klouby chránící selen), ovoce (broskve, melouny, mango) nebo zeleninu (tykev,
dýně, rajčata) pro betakaroten (viz http://www.bolestkloubu.cz/co-je-to-revmatoidni-artritida/novinky-a-aktuality/chrupavku-ochrani-spravna-vyziva.aspx
), lněné semeno (nikoliv pro těhotné a kojící, viz http://www.prozeny.cz/poradny/deti-a-rodina/18-tehotenska-poradna/900-dotaz
), slunečnicová semena, sóju, mák, vlašské ořechy nebo obilí, řepkový
olej (dodávají tělu omega-3 nenasycené
mastné kyseliny, viz http://www.reiki-energie.estranky.cz/stranka/zazracny-let : Jirka Svoboda, Praha, http://cs.wikipedia.org/wiki/Omega-3_nenasycen%C3%A9_mastn%C3%A9_kyseliny
) 4) Vyčerpanost či únava,
např. při jakékoliv větší námaze, silné nadýmání či plynatost
provázené bolestmi břicha. Tělu chybí vitamín
B1, thiamin, jeho bohatým zdrojem jsou neloupané obiloviny, ořechy či med
(med bychom měli jíst pouze v krajní nouzi, protože slouží především pro
výživu včel, nejedná se o rostlinný plod ani rostlinná semínka). (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Vitam%C3%ADn_B1
) Příp. tělu chybí vitamín B2, riboflavin obsažený zejména v kakau,
ořeších, v krajní nouzi viz výše v mléce a vejcích. (viz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vitam%C3%ADn_B2
). Zkusit lze rovněž brambory, jejichž hlízy obsahují významná množství vitamínů B1, B2
(avšak pouze v krajní nouzi nejedná se o rostlinný plod ani rostlinné
semínko) (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Brambory
). Příprava sojového mléka, tvarohu a sýra. 100g sojových bobů namočíme do vody na 8-10 hodin.
Potom vodu slijeme, sóju zalijeme trochou čisté vody a rozmixujeme na kaši.
Kaši rozředíme vodou na hustotu mléka a za stálého míchání vaříme na mírném
ohni 10 minut. Vytvářející se pěnu odstraňujeme. Po uvaření přecedíme přes
husté kovové sítko a potom ještě jednou přes plátno vyhrazené jen
k tomuto účelu. Získali jsme dvě suroviny-základní sojové mléko a
sojovou drť(„okaru“) na přípravu pomazánek apod. Pro přípravu sojového
tvarohu a sojového sýra základní sojové mléko zahřejeme na teplotu lidského
těla a vmícháme do něho šťávu z citrónu zředěnou vodou. Z mléka
vznikne sraženina (sedlina). Do dřezu na umývání nádobí postavíme hrnec se
sítkem vyloženým čistou plenou, která je vyhrazena jen k tomuto účelu.
Sraženinu nalijeme do sítka a dáme odkapat. Potom všechny čtyři konce pleny
svážeme motouzem. Namísto sítka dáme na hrnec destičku, položíme na ní
uzlíček, přikryjeme druhou destičkou a zatížíme. Po vytlačení syrovátky
získáme chutný sojový tvaroh, z něhož můžeme připravovat pomazánky.
Jestliže necháme tvaroh zatížený dlouho, získáme z něho tvrdý sojový
sýr. Syrovátku vylijeme, není vhodná k ničemu. Tofu-sojový sýr i
sojové mléko lze koupit rovněž hotové v prodejnách zdravé výživy. (Literatura:
Červený Karel, Červená Drahomíra, Vegetariánská kuchařka, Práca, Bratislava
1991, s. 130-131) Závěr Závěr dodatků můžeme shrnout jako: Přechodně nemocní ale přeživší a spravedlivý rodiče
a zdravé a spravedlivé děti***, nebo-li kritických 21 měsíců (tedy 9 měsíců těhotenství a
prvních 12 měsíců po narození dítěte)** v životě obou rodičů a dítěte, nebo-li těchto 21 měsíců nefrutariánského* i masitého**
stravování otce stravou připravenou pro otce matkou dítěte !!! * Otec jako člověk před smrtí by
se zásadně měl stravovat výše uvedeným frutariánským způsobem (viz
Filosofie rovnováhy, díl Dodatky, kapitola Mé frutariánství dle
Filosofie rovnováhy ), aby zajistil přirozenou, nenásilnou
smrt (apoptózu) svých mozkových buněk a jimi ztělesněného vnějšího
světa (viz Filosofie
rovnováhy, díl Dodatky, kapitola Spása světa jako výlučná
apoptóza ). ** Ani dítě ani matka masožravých
lidí se nemohou v prvních 21 měsících od početí dítěte stravovat výše
uvedeným frutariánským způsobem, protože matka v těhotenství potřebuje značné
množství živin, které masožravá matka a její nenarozené dítě mohou
získat pouze z masa a po narození dítěte prvních 12 měsíců jejich dítě zřejmě
není schopno přijímat tyto živiny v krajní nouzi z kravského (a zřejmě ani z jiného zvířecího mléka,
pozn. autora) mléka a vajec a často je alergické také na arašídy,
ořechy, sóju, ryby a pšenici, tedy se stravovat výše uvedeným frutariánským
způsobem.(viz str. 253 a 260 knihy Průvodce začínajícího vegetariána, Vesanto
Melinová a Brenda Davisová, vydala Ing. Andrea Komínková, Radňovice,
2008). ***
V případě početí dítěte otcem, kterým je člověk před smrtí, tedy stvoření
jeho dítěte, dojde k přerozdělení mozkových buněk otce a matky jako
ztělesnění vnějšího světa v mozcích rodičů a dítěte, protože všichni jsou zřejmě
člověkem před smrtí. Jestliže je otec méně citlivý, tj. více rozumový než
matka, která je tak více citlivá a méně rozumová než otec, tak otec zřejmě
odevzdá dítěti v rámci dědičnosti a vývoje dítěte většinu svých citových
mozkových buněk, zůstanou mu pouze rozumové mozkové buňky a matka odevzdá
dítěti většinu svých rozumových buněk, zůstanou ji pouze citové buňky. Při
řešení životních úkolů je však potřeba cit i rozum, proto se matka bude muset
spolehnout na rozumové mozkové buňky tvořící levou mozkovou hemisféru (polovinu)
otce a dítě a otec na citové mozkové buňky tvořící pravou mozkovou hemisféru
(polovinu) matky a dítěte. Jinak řečeno takovýto otec ztratí city a takováto
matka zase ztratí rozum po porodu dítěte nebo dětí, na jehož nebo jejichž
mozek se budou muset oba spoléhat. K přežití dítěte a obou rodičů je tak
nutné, aby toto dítě před smrtí jedlo mateřské mléko ženy živené masem a jím
ztělesněnými mozkovými buňkami nejenom pravé (citové) hemisféry (poloviny)
mozku ztělesňované a ztělesňující matku ale i levé (rozumové)
hemisféry mozku, která bude ztělesňovat otce dítěte, resp. dětí jako
lidí před smrtí, jehož či jejichž mozek obsahuje mozkové buňky jak pravé tak
levé hemisféry. Jinak musí zemřít buď matka, nebo otec, jejichž mozkové buňky
budou zcela snězeny dítětem, popřípadě dítě před smrtí, aby nesnědlo všechny
mozkové buňky ztělesňující matku nebo otce. Proto otec a matka onemocní v
prvých 21 měsících od početí dítěte, protože dítě bude v případě i masité
nefrutariánské stravy otce pojídat mozkové buňky ztělesňující jak otce, tak i
matku, avšak otec, matka i dítě, resp. děti přežijí v případě, že po uplynutí
12 měsíců po narození dítěte přejde otec opět na výše uvedenou frutariánskou
stravu. Tím dojde k obnovení mozkových buněk otce, jeho levé i matku
ztělesňující její pravé hemisféry mozku. (viz Filosofie rovnováhy, díl
Dodatky, kapitoly Subjektivní idealismus z
exaktního pohledu Filosofie rovnováhy, Proč nemít
popř., kdy mít děti, Filosofie
rovnováhy z pohledu mozkových hemisfér, Spása
světa jako výlučná apoptóza ) V případě přímé hrozby úmrtí nebo
nemoci je možné s tímto bojovat půstem za účelem zhubnutí na mou ideální
váhu při mé výšce cca 1,72m od 53-54 kg do 73 kg (viz BMI index kapitola I.) Sloučení
duchovních a přírodních (exaktních) věd ), a to omezením stravy buď na
slanou vodu ze zdravotních důvodů pouze jedenkrát v životě, nebo (jako
já v roce 2012) pouze pitím pouze džusů-pouze z ovocných plodů, např.
pomerančového, jablečného či citronového s vodou. Důvodem je, že dojde
k omezení spalování v lidském těle, které podle mé Racionální
mystiky může ztělesňovat celý Vesmír i jiné rozměry, např. o rychlosti světla,
tj. Božský rozměr zřejmě o nekonečné energii nebo o rychlosti větší než
rychlost světla a tím dojde k poklesu spalování a teploty na přehřátých
místech a k růstu teploty a spalování na přechlazených místech Vesmíru a
zřejmě i v těchto jiných rozměrech, jinými slovy energie nahromaděná na
jednom místě časoprostoru začne proudit rovnoměrněji v časoprostoru, čímž
dojde k celkovému zmenšení smrti a bolesti v těchto rozměrech.
Příkladem v dějinách nám mohou být usmiřující hladovky Mahátmy Gándhiho
při krvavých bojích muslimů a hinduistů v Indii a neúspěšný půst krále
Davida pro záchranu jeho novorozeného dítěte s Bat-šebou, které nechal zabít
manžela, aby se s ní mohl oženit. za
přijetí níže uvedeného návrhu zákona o porážkové dani Níže uvedený zákon o porážkové dani se zabývá
skutečným řešením tří hlavních současných nedostatků západních demokratických
států a západní civilizace, která v minulosti uzákonila na svém území
základní přirozená lidská práva a svobody. Tyto tři nedostatky jsou
následující. Za prvé je třeba, aby demokratické západní státy zajistily, aby v
rozvojových státech nikdo nemusel umřít z důvodu hladu, žízně, chladu či
nedostatku zdravotní péče. Druhým z těchto nedostatků západní civilizace je,
jestliže rovněž na jejich územích umírají lidé hladem, žízní, chladem nebo
nedostatkem běžné zdravotní péče. Třetím nedostatkem západní civilizace je vztah lidí k jiným živým
tvorům, v současnosti zejména ke zvířatům. Níže uvedený zákon o porážkové dani stojí na
základě přirozeného práva každého živého tvora na důstojný, šťastný a dlouhý
život a smrt téměř bez duševní a tělesné bolesti, na základě spravedlivého
práva, které místo boje o život ve společnosti živých tvorů nastoluje jejich
přátelství na život a na smrt. Návrh
zákona č. ... o
porážkové dani Preambule Účelem tohoto zákona je převzetí
skutečné odpovědnosti člověka za porážku (usmrcení) zvířat vůči těmto
zvířatům a skutečné postupné omezení zbytečného zabíjení zvířat člověkem.
Účelem tohoto zákona je rovněž převzetí další odpovědnosti za osud lidí
ohrožených smrtí hladem a vážnými nemocemi z podvýživy, a to jak v České
republice, tak i v zahraničí. Účelem tohoto zákona je rovněž skutečné
zlepšení životních podmínek chovaných hospodářských zvířat v zájmu lidskosti. §1 Předmět
daně (1) Následující zdanitelné zboží podléhá
porážkové dani: těla či části těl včetně krve z poražených (usmrcených)
zvířat za tímto účelem, případně obsažené v jakýchkoliv potravinách pro účely
tohoto zákona ve smyslu zákona o
potravinách a tabákových výrobcích 1) či
nepotravinářském zboží z usmrcených zvířat, které nebyly dosud řádně zdaněny
porážkovou daní. Dále podléhají porážkové dani jako zdanitelné zboží zvířata,
která nepodléhají porážkové dani (§1 odst. 2 tohoto zákona), určená k
pozdějšímu usmrcení dodaná jinými osobami fyzickým osobám nepodnikatelům.
Nepotravinářským zbožím se pro účely tohoto zákona rozumí všechny výrobky a
zboží vyjma potravin. (2) Porážkové dani nepodléhají domácí zvířata poražená v domácích
chovech fyzických osob nepodnikatelů, jestliže tyto chovy celkem nezahrnují
více jak 84 kg obvyklé živé hmotnosti zvířat při porážce na člena rodiny za
kalendářní rok, jsou-li jejich maso a
orgány určeny pouze pro spotřebu v domácnosti chovatele. Za rodinu se pro
účely tohoto zákona považuje rodina tak, jak je vymezená zákonem o státní
sociální podpoře 4). §2 Osvobození od porážkové daně. (1) Od porážkové daně jsou osvobozeny léčivé přípravky ve smyslu
zákona o léčivech 2). (2) Od
porážkové daně jsou dále osvobozeny za kalendářní rok 63 kg zdanitelného zboží-potravin na osobu-člena
rodiny,
pokud rozhodný příjem rodiny dosahuje
částky životního minima rodiny či méně, 42 kg zdanitelného zboží-potravin na
osobu-člena rodiny, pokud rozhodný příjem rodiny je vyšší než jeden násobek a
menší nebo roven dvojnásobku částky životního minima rodiny, 21 kg
zdanitelného zboží-potravin na osobu-člena rodiny, pokud rozhodný příjem
rodiny je vyšší než dvojnásobek a menší nebo roven trojnásobku částky
životního minima rodiny. V případě kratšího období než kalendářní rok se
uplatní výše uvedené osvobození od porážkové daně u poměrné části výše
uvedené hmotnosti. Částkou životního minima se rozumí částka životního minima
stanovená zákonem o životním a existenčním minimu 3). Rozhodný příjem rodiny
vymezuje zákon o státní sociální podpoře 4). (3) Osvobozená osoba může u příslušného finančního
úřadu uplatnit písemně osvobození od porážkové daně, na které se vztahuje
odst. 1 tohoto ustanovení, nejdříve po uplynutí 1 kalendářního měsíce, a, na
které se vztahuje odst. 2 tohoto ustanovení, nejdříve po uplynutí
kalendářního čtvrtletí. Nejpozději lze uplatnit písemně osvobození od
porážkové daně ve všech případech do uplynutí následujícího kalendářního
roku. Příslušný finanční úřad je povinen vrátit osvobozené osobě zaplacenou
porážkovou daň do 30 dnů od tohoto řádného uplatnění jeho nároku zejména
doloženého účetními doklady o koupi osvobozeného zdanitelného zboží a výše zaplacené
porážkové daně. §3 Registrované osoby (1) Podnikatelskou porážku (usmrcení) zvířat
mohou provádět pouze právnické a fyzické osoby, které jsou registrovány u
příslušného finančního úřadu jako plátci porážkové daně. (2)
Osoby, které v rámci svého podnikání dovážejí na území České republiky
zdanitelné zboží z jiného daňového území Evropského společenství, musí být
registrovány u příslušného finančního úřadu jako plátci daně před dodáním
zboží. (3)
Osoby, které do České republiky ze zahraničí prodávají zdanitelné zboží
formou prodeje na dálku, se musí registrovat u celních orgánů do 15 dnů od
prodeje zboží, i když nejsou plátci daně. §4 Sazba porážkové daně (1) Sazba porážkové daně u zdanitelného
zboží-potravin je 100 procent zaplacené ceny
včetně daně z přidané hodnoty zdanitelného zboží tvořícího potraviny. Sazba porážkové daně u nepotravinářského zdanitelného zboží je 200 procent zaplacené ceny včetně daně z přidané hodnoty
zdanitelného zboží tvořícího nepotravinářské zboží. Sazba porážkové daně u zvířat, která nepodléhají porážkové dani (§1 odst. 2 tohoto zákona),
určená k pozdějšímu usmrcení dodaná jinými osobami fyzickým osobám
nepodnikatelům je 100% jejich zaplacené ceny (2) Zaplacená cena zdanitelného zboží se nesmí lišit více jak o 10 procent od obvyklé ceny ve smyslu zákona o
oceňování majetku 5). Zaplacená cena 1 kg masa u skotu, drůbeže a selat a
prasat je u skotu cena JUT za studena, cena u chlazené a mražené drůbeže a u
prasat a selat cena JUT za studena vyhlašovaná v cenových hlášeních Státního zemědělského
intervenčního fondu na základě příslušných právních předpisů 6). (3) Povinně
zdanitelná hmotnost je netto hmotnost v kilogramech při teplotě nižší
než 2 stupně Celsia u usmrcených zvířat a 20 stupňů Celsia u živých zvířat. §5 Zdaňovací období Zdaňovacím
obdobím pro zdanitelné zboží je kalendářní měsíc. §6 Vznik povinnosti porážkovou daň přiznat a
zaplatit (1)
Povinnost porážkovou daň přiznat a zaplatit vzniká porážkou (usmrcením)
zvířete na území České republiky nebo dovozem zdanitelného zboží na území
České republiky. (2)
Povinnost porážkovou daň přiznat a zaplatit vzniká také a) dnem
zjištění překročení stanovených norem ztrát zdanitelného zboží při porážce
zvířat a oběhu nezdaněného zdanitelného zboží, b) dnem
zjištění neoprávněně odejmutého nezdaněného zdanitelného zboží při porážce
zvířat, ze zásob nebo při dopravě, c) dnem
nabytí, prodeje nebo zjištění nezdaněného zdanitelného zboží právnickými nebo
fyzickými osobami, které skladují nebo převádí nebo jinak nakládají s
nezdaněným zdanitelným zbožím, které je předmětem porážkové daně s výjimkou
zdanitelného zboží osvobozeného od porážkové daně nebo nepodléhajícího
porážkové dani (§1 odst. 2), nebo zjištění nezdaněného zdanitelného zboží,
které právnické nebo fyzické osoby vyrobily bez povolení, a to tím dnem,
který nastal dříve, nebo d) v
případě ukončení činnosti nejpozději jeden den před podáním žádosti o výmaz z
obchodního rejstříku nebo žádosti o zrušení živnostenského oprávnění; daňová
povinnost se týká nezdaněného zdanitelného zboží a všech výrobků obsahujících
nezdaněné zdanitelné zboží podléhajících dani, jež jsou k tomuto dni ve
vlastnictví plátce, který uvedené výrobky vyrobil, nakoupil nebo dovezl, s
výjimkou nezdaněného zdanitelného zboží osvobozeného od porážkové daně nebo
nepodléhajícího porážkové dani (§1 odst. 2). §7 Daňové přiznání k porážkové dani a splatnost této daně (1)
Plátci daně mají povinnost po uplynutí zdaňovacího období a nejpozději do 25.
dne následujícího měsíce porážkovou daň přiznat a zaplatit za množství tohoto
zdanitelného zboží, jež plátce daně dle § 3 odst. 1 tohoto zákona vyrobil
porážkou zvířat během kalendářního měsíce a dále, jež plátce daně dle § 3
odst. 2 tohoto zákona obdržel během kalendářního měsíce. Jiní výrobci a
dovozci tohoto zdanitelného zboží mají povinnost daň přiznat a zaplatit před
porážkou (usmrcením) zvířete nebo před dodáním tohoto zboží na území České
republiky. Podání musí být podepsané touto osobou nebo osobami jako plátcem
daně. (2)
Příslušný finanční úřad může uložit plátci daně, který opakovaně nezaplatil
porážkovou daň včas, povinnost daň přiznat v kratší lhůtě. Příslušný celní
úřad či finanční úřad může dále uložit tomuto plátci daně, aby platil
porážkovou daň v kratší lhůtě nebo požadovat poskytnutí přiměřené jistiny za zaplacení
porážkové daně (3)
Příslušný celní úřad či finanční úřad mohou uložit plátci daně, odběrateli
dovezeného zdanitelného zboží uvedeném v §3 odst. 2 tohoto zákona, který
opakovaně nezaplatil porážkovou daň včas, povinnost daň přiznat před dodáním
tohoto zboží na území České republiky. Příslušný celní úřad či finanční úřad
může dále uložit tomuto plátci daně, odběrateli tohoto zboží uvedeném v §3
odst. 2 tohoto zákona, aby platil porážkovou daň před dodáním tohoto zboží na
území České republiky. (4) Neodevzdá-li
se daňové přiznání do uvedeného termínu, mohou příslušný celní úřad nebo
finanční úřad pozastavit registraci osoby do doby, než chybějící oznámení
bude doručeno příslušným státním orgánům. Nezaplatí-li se splatná porážková
daň nejpozději 14. den po uplynutí platebního termínu mohou příslušný celní
úřad nebo finanční úřad pozastavit registraci osoby do doby, než příslušná
porážková daň bude uhrazena. (5)
Ministerstvo financí může stanovit bližší pravidla pro přiznání a placení
porážkové daně. §8 Stanovení zdanitelné hmotnosti (1) V podnicích osob registrovaných dle § 3,
odst. 1, se stanovuje zdanitelná hmotnost pro platební období na základě
vydání z prostor plátce daně v období, ve kterém bylo zboží vyrobeno plátcem
daně. Pokud stávající nezdaněné zdanitelné zboží na skladě vyrobené plátcem
daně nebo sem dodané pro další prodej je menší než rozdíl mezi množstvím
vyrobeným nebo takto dodaným nezdaněným zdanitelným zbožím a množstvím
vydaného nezdaněného zdanitelného zboží, zaúčtuje se chybějící množství do
výdeje. (2)
V podnicích osob, které jsou registrovány dle § 3, odst. 2, se provádí
stanovení zdanitelné hmotnosti na základě množství přísunu nezdaněného
zdanitelného zboží do podniku v období, kdy toto zboží ze zahraničí mimo
území České republiky přichází do podniku, bez zaplacení porážkové daně. §9 Porážková daň na zboží ze zahraničí (1) Za zdanitelné zboží dovezené z míst mimo
daňové území Evropského společenství se zaplatí porážková daň. Porážková daň
se účtuje dle pravidel celního zákona 7). (2) V
jiných případech se porážková daň uskuteční v souvislosti s dodáním
dovezeného zdanitelného zboží zde v České republice. §10 Osoby, které požívají výsad a imunit
podle mezinárodních smluv Pro
osvobození od porážkové daně zdanitelného zboží požívající
ochrany podle mezinárodního práva a zboží dováženého osobami se sídlem nebo
trvalým pobytem mimo území České republiky, které požívají výsad a imunit
podle mezinárodních smluv se použijí ustanovení celního zákona 7). Pro
vrácení porážkové daně osobám požívajícím výsad a imunit se použije obdobně
zákona o spotřebních daních 8). §11 Ustanovení pro účetnictví (1) Plátci daně musí vést účetnictví přísunu
zdanitelného zboží a výdaje zdanitelného zboží. Podniky, které vyrábí
zdanitelné zboží, musí také vést účetnictví surovin a výroby zdanitelného
zboží. (2)
Zdanitelné zboží, které plátce daně obdrží, u kterého byla již zaplacena
porážková daň, musí tento skladově oddělit od zásob zdanitelného zboží
podniku, ze kterých porážková daň nebyla ještě zaplacena. (3) Při
každém převodu zdanitelného zboží je nutné vystavit doklad s údajem o jménu a
adrese plátce příp. osvobození od porážkové daně, ceně a druhu zdanitelného
zboží, množství a zdanitelné hmotnosti. Kopie dokladu se uschová u dodavatele
5 let po převodu nebo výdeji zboží. (4)
Obal jakéhokoliv výrobku 10) uváděného na trh musí v případě, že tento
výrobek obsahuje jakýkoliv podíl zdanitelného zboží, obsahovat viditelné
označení podílu zdanitelného zboží v procentech, tj. o poměru hmotnosti
zdanitelného zboží obsaženého v tomto výrobku uváděném na trh k celkové
hmotnosti tohoto jakéhokoliv výrobku v procentech. (5)
Ministerstvo financí může blíže stanovit pravidla týkající se vedení
účetnictví plátců porážkové daně a o dokladech o převodu zdanitelného zboží
jak je uvedeno v tomto ustanovení. §12 Porážková daň za vyrovnání. (1) Za
zboží pod celní tarifovou hodnotou, které samy o sobě jsou zdanitelné dle
tohoto zákona nebo které obsahují zdanitelné zboží, se platí při dovozu z
míst mimo daňové území Evropského společenství porážková daň za vyrovnání.
Porážková daň za vyrovnání se účtuje dle pravidel celního zákona 7). (2) Při
odběru zboží z jiných zemí z daňového území Evropského společenství se
platí porážková daň za vyrovnání v souvislosti s příjmem zdanitelného zboží
zde v České republice. (3) Při
proclívání, výdeji nebo příjmu zboží je nutné uvést hmotnost zdanitelného
zboží (prohlášení o tomto od výrobce je nutné předložit), a dále výši
zaplacené ceny a druh zdanitelného zboží. (4) V
případě, že se zaplacená cena zdanitelného zboží liší více jak o 10 procent od
obvyklé ceny ve smyslu zákona o oceňování majetku 5), vypočítá se porážková daň na základě celního a daňového stanovení
hmotnosti a této obvyklé ceny týkající se zdanitelného zboží. (5)
Nepředloží-li se prohlášení výrobce, vypočítá se porážková daň na základě
obsahu zdanitelného zboží ve výši 50 procent hmotnosti zboží a použitím sazby
nejvýše zdanitelné části povinně zdanitelného obsahu zboží. Posoudí-li státní
celní a daňové úřady, že porážková daň, vypočítaná na základě skutečného
obsahu povinně zdanitelného zboží by činila vyšší částku než takto
stanovenou, vypočítá se porážková daň státními celními a finančními orgány na
základě provedení stanovení hmotnosti, druhu a obvyklé ceny zdanitelného zboží. §13 Kontrolní ustanovení (1) Státní celní a finanční orgány jsou
oprávněny k provádění kontrol v těch podnicích a u těch osob, které jsou
povinny dodržovat povinnosti stanovené tímto zákonem, a k prohlídkám
skladových zásob, účetních knih, ostatních účetních materiálů a korespendence
aj. podniků. (2)
Osoby dotčené kontrolou, majitelé podniků a zaměstnané osoby podniku musí
poskytovat státním celním a finančním orgánům potřebnou součinnost při
provádění kontroly uvedené v odst. 1. (3)
Materiál uvedený v odst. 1 je nutné na požádání vydat nebo zaslat státním
celním a finančním orgánům. (4)
Dodavatelé surovin a obalů pro osoby vyrábějící zdanitelné zboží, kteří mají
povinnost platit porážkovou daň dle tohoto zákona, musí na požádání oznámit
státním celním a finančním orgánům údaj o jejich dodávkách zboží podnikům,
které vyrábějí zdanitelné zboží. (5)
Podnikatelé musí na požádání oznámit státním celním a finančním orgánům údaje
o jejich nákupu zdanitelného zboží pro podniky. (6)
Státní celní a finanční orgány mají oprávnění k provádění kontrol zboží během
přepravy, pokud se toto zboží v rámci podnikání prodává ze zahraničí nebo
přepravuje jiným než registrovaným plátcům daně. (7)
Státní celní a finanční orgány mají oprávnění k provádění kontrol skladů zboží
a účetnictví aj. u podniků uvedených v odst. 3 – 5. (8)
Policie České republiky poskytuje státním celním a daňovým orgánům pomoc při
výkonu kontroly. (9) Při
kontrole dle tohoto zákona se postupuje jako při ostatní kontrolní činnosti
vykonávané příslušnými orgány podle zvláštních právních předpisů, které
stanoví jejich působnost. (10)
Ministerstvo financí může stanovit taková pravidla týkající se kontrolních
úkonů, která jsou nezbytná k provedení zákona. Správní delikty §14 Je
zakázáno vyrábět, dovážet, prodávat či jinak převádět, nabízet k prodeji či
převodu nezdaněné zdanitelné zboží jinými osobami než registrovanými plátci
daně, a to vyjma zboží nepodléhajícího porážkové dani (§1 odst.
2) či od této daně osvobozené. §15 (1) Fyzická osoba se dopustí přestupku
tím, že na daňovém území České republiky nabude nebo vyrobí nebo na toto
území doveze nezdaněné zdanitelné
zboží vyjma zboží nepodléhajícího porážkové dani (§1 odst. 2) či od této daně osvobozené. Za
tento přestupek lze uložit pokutu do 25 000 Kč. (2) Fyzická
osoba se dopustí přestupku tím, že na daňovém území České republiky nabude
nebo vyrobí nebo na toto území doveze v rámci činnosti vykazující znaky
neoprávněného podnikání nezdaněné
zdanitelné zboží vyjma zboží nepodléhajícího porážkové dani či od této daně
osvobozené. Za tento přestupek lze uložit pokutu do 5 000 000 Kč. §16 (1) Právnická
nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že: a) podá
nesprávné nebo zmatené údaje nebo utají údaje pro potřebu zdanitelné
kontroly, b)
poruší § 3 odst. 1, 2, § 7 odst. 1, § 9 odst. 1, 2, § 11 odst. 1 – 4, § 13
odst. 2, 3, 4 nebo 5 a §14, c)
nerespektuje se podřídit uděleným příkazům v souvislosti s § 7 odst. 2,3, d)
pokračuje v provozování podniku spadajícího pod povinnost zdanění, kdy
registrace je neplatná nebo pozastavená dle § 7, odst. 4, a státní celní a
daňové orgány osobě toto oznámily, e)
převezme, zajistí si nebo si přisvojí zboží v obvyklé ceně alespoň půl
miliónu korun českých, z kterého není zaplacena porážková daň, která měla být
zaplacena dle zákona nebo se o to pokusí. (2) Za správní delikt podle odstavce 1 písm. a) až d) se uloží
pokuta do 1 000 000 Kč. (3) Za
správní delikt podle odstavce 1 písm. e) se uloží pokuta od 1 000 000 Kč
do 50 000 000 Kč. §17 (1) Právnická
osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré
úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. (2) Při
určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního
deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za
nichž byl spáchán. (3) Odpovědnost
právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm
nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do
3 let ode dne, kdy byl spáchán. (4) Správní
delikty projednávají příslušné územní finanční orgány, správní delikty při
dovozu protiprávně nezdaněného zdanitelného zboží příslušné celní úřady a
celní ředitelství. Je-li k projednání správního deliktu příslušných více
správních orgánů, správní delikt projedná ten z nich, který porušení
povinnosti nebo zákazu zjistí jako první, a je-li zahájeno správní řízení,
tak ten správní orgán, který správní řízení zahájil nejdříve. (5) Na
odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v
přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a
postihu právnické osoby. (6) Pokuta
je splatná do 30 dní ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla
uložena. Pokuty vybírá orgán, který je uložil. Pokuty vymáhá finanční úřad.
Příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu. Rozhodnutí o uložení pokuty lze
vykonat do 5 let po uplynutí lhůty určené pro její zaplacení. §18 Propadnutí
a zabrání zajištěného zdanitelného zboží (1) Správní
orgán příslušný k projednání správního deliktu uloží propadnutí protiprávně
nezdaněného zdanitelného zboží zjištěného při kontrole podle tohoto zákona,
jestliže a) náleží
pachateli správního deliktu a b) byly
ke spáchání správního deliktu užity nebo určeny. (2) Nebylo-li
uloženo propadnutí věcí uvedených v odstavci 1, rozhodne se o jejich zabrání,
jestliže a) náleží
pachateli, kterého nelze za správní delikt stíhat, b) nenáleží
pachateli správního deliktu nebo mu nenáleží zcela, nebo c) vlastník
není znám,
(3) Pachateli
správního deliktu, kterému bylo uloženo propadnutí, nebo osobě, u které bylo
zabrané protiprávně nezdaněné zdanitelné zboží, se uloží povinnost nahradit
státu náklady spojené se správou a zcizením či zničením propadlého nebo
zabraného protiprávně nezdaněného zdanitelného zboží. (4) Proti
rozhodnutí o zabrání věci a o povinnosti nahradit státu náklady spojené se
správou a zcizením či zničením protiprávně nezdaněného zdanitelného zboží se
nelze odvolat. (5) Vlastníkem
propadlého nebo zabraného protiprávně nezdaněného zdanitelného zboží se stává
stát. Celní či finanční úřad propadlé nebo zabrané protiprávně nezdaněné
zdanitelné zboží prodá či zničí, nepodaří-li se mu je zcizit. Na zcizení a
zničení dohlíží tříčlenná komise, kterou určí ředitel celního či finančního
úřadu ze zaměstnanců, kteří pracují v tomto úřadu. (6) Nebudou-li
zajištěné protiprávně nezdaněné zdanitelné zboží prohlášeno za propadlé nebo
zabrané, musí být bez zbytečného odkladu vráceno tomu, komu nepochybně patří,
jinak tomu, u koho bylo zajištěno. §19 Použití finančních prostředků z
porážkové daně (1)
Finanční prostředky získané výběrem porážkové daně po odečtení nákladů státu
spojených se správou a výběrem porážkové daně náleží výlučně Státnímu
zemědělskému intervenčnímu fondu 6), který je povinen tyto prostředky použít
následujícím způsobem. (2)
Polovinu těchto finančních prostředků použije Státní zemědělský intervenční
fond na dotace na financování programu 9), který bude zvlášť zřízen za účelem
přechodu výrobců a poskytovatelů služeb z podnikání souvisejícího s porážkou
(usmrcováním) zvířat na jiné způsoby podnikání a za účelem zlepšení životních
podmínek chovaných hospodářských zvířat v zájmu lidskosti. (3)
Polovinu těchto finančních prostředků použije Státní zemědělský intervenční
fond k provedení intervenčních nákupů
zemědělských potravin rostlinné zemědělské výroby a živočišné zemědělské
výroby, která není spojena s porážkou zvířat, a zajištění skladování,
případně zpracování takto nakoupených zemědělských potravin. Při
prodeji nebo jiném způsobu převodu
takto intervenčně nakoupených zemědělských potravin, případně výrobků, které
vznikly zpracováním takto intervenčně nakoupených zemědělských potravin, je Státní
zemědělský intervenční fond povinen
vždy upřednostnit potravinovou pomoc osobám ohrožených smrtí hladem nebo
vážnými nemocemi z podvýživy, ať již na území České republiky (bezdomovci)
nebo na území jiných států. Tyto prodeje a převody je Státní
zemědělský intervenční fond oprávněn s odbornou péčí uskutečňovat za
zvýhodněných cenových podmínek nebo bezplatně. Společná a závěrečná ustanovení §20 Za
platbu porážkové daně dle ustanovení tohoto zákona ručí ten, kdo jako
vlastník, pronajimatel nebo podobně provozuje podnik na vlastní náklady,
včetně jmenovaných dovozů zboží dle § 9, a ten, kdo zboží vlastní. §21 Pro
účely tohoto zákona se rozumí daňovým územím Evropského společenství území
stanovené příslušným právním předpisem Evropských společenství. 11) Území Monackého knížectví se považuje za území
Francouzské republiky, území Jungholzu a Mittelbergu (KleinesWalsertal) se
považuje za území Spolkové republiky Německo, území ostrova Man se považuje
za území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a území San
Marina se považuje za území Italské republiky. §22 Ministerstvo financí vydá
vyhlášku k provedení příslušných odkazujících ustanovení tohoto zákona. §23 Tento
zákon nabývá účinnost dne ... 1)
zákon č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích 2)
zákon č. 378/2007 Sb.o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o
léčivech) 3) zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním
minimu 4)
zákon č. 117/1995 Sb. o státní sociální podpoře 5)
zákon. č.
151/1997 Sb.o oceňování majetku 6) Nařízení Komise 1249/2008, zákona č. 256/2000 Sb. o Státním zemědělském
intervenčním fondu a nařízení vlády ČR č. 249/2004 Sb. 7) zákon č.
13/1993 Sb. celní zákon 8) zákon č.
353/2003 Sb. o spotřebních daních 9) zákon č.
218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech 10) zákon č. 477/2001 Sb. o
obalech 11) Směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února o obecné
úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, ve
znění směrnic 92/108/EHS, 94/74/ES, 96/99/ES, 2000/44/ES a 2000/47/ES Důvodová
zpráva k návrhu zákona o porážkové dani K
preambuli a §19 zákona Zákon o porážkové dani směřuje k
nápravě tří hlavních současných nedostatků západních demokratických států a
západní civilizace, která v minulosti uzákonila na svém území základní
přirozená lidská práva a svobody. Tyto tři nedostatky jsou následující. Za prvé je třeba, aby demokratické západní státy zajistily, aby v rozvojových státech nikdo
nemusel umřít z důvodu hladu, žízně, chladu či nedostatku zdravotní péče.
Druhým z těchto nedostatků západní civilizace je, jestliže rovněž na jejich územích umírají lidé
hladem, žízní, chladem nebo nedostatkem běžné zdravotní péče. Třetím nedostatkem západní civilizace je
vztah lidí k jiným živým tvorům, v současnosti zejména ke zvířatům. Vůdčí
zásadou zákona o porážkové dani je, aby člověk a jiné právní subjekty
působili co možná nejméně zbytečné smrti a bolesti jiných živých tvorů,
v daném případě zvířat. Rozporné názory vlivu vegetariánství na zdraví
člověka, zejména dětí a těhotných žen, nám však nedovolují přímý zákaz zboží
pocházejícího z poražených zvířat. Je potřeba se vydat cestou postupných
kroků, kdy bude ověřován vliv postupného omezování spotřeby zboží, resp.
potravin z poražených zvířat vlivem zvyšujících se sazeb porážkové daně na
zdraví lidské populace. Jako
příklad nám může sloužit Indie, kde je průměrný věk 67,5-70 let (viz CIA
World Factbook 2008 Estimates for Life Expectancy at birth (years) , http://en.wikipedia.org/wiki/Life_expectancy
), většina lidí zde zároveň nemá peníze na základní zdravotní ošetření a
umírá se zde údajně např. na zápal slepého střeva. Jaký by zde byl průměrný
věk, kdyby zde fungovalo zdravotnictví a zdravotní pojištění jako
v západním světě. Indie nám tudíž může sloužit jako příklad vysokého
průměrného věku v případě vegetariánství a genetického přizpůsobení
vegetariánství po mnohé generace v důsledku zde převládajícího hinduismu
(Podle zprávy Organizace pro výživu a zemědělství při OSN-FAO, viz http://www.fao.org/DOCREP/005/Y4252E/y4252e05c.htm : 3.3.2 Prospects for the livestock sector, India's meat consumption is very low - currently 4.5 kg per capita -
and it has grown by only 1 kg in the last 20 years./ 3.3.2 Vyhlídky živočišného sektoru, indická spotřeba masa je velmi nízká-v
současnosti 4,5 kg na hlavu-a
vzrostla pouze o 1 kg v posledních 20 letech) Spojením
vegetariánství a západního zdravotnictví by tak zřejmě bylo možno
v budoucnu s postupným genetickým přizpůsobením západních obyvatel
vegetariánství dosáhnout mnohem vyššího průměrného věku než dnes, a to jak na
západě, tak i v rozvojovém světě. A tak nastolit mnohem spravedlivější
společnost jak pro lidi na západě tak i v rozvojovém světě, tak i pro
chovaná hospodářská zvířata. Intenzivní
"živočišná výroba" vyžaduje přibližně 25-krát víc půdy na výrobu
jednotky jídla v porovnání s tím, když stejná jednotka jídla se získá z
rostlinných zdrojů. (Fr. John Dear, S.J. Cesta za Ježíšovým nenásilím,
vegetarián.cz). Denně zemře ve světě 15 tisíc dětí v důsledku
podvýživy. To je mnohem více, než kolik zabijí války a přírodní katastrofy. Počet těchto dětí stále stoupá,
informuje organizace UNICEF, která se pomocí dětem v bezprostředním ohrožení
života zabývá. Mezi země s nejvyšším výskytem podvýživy dětí patří Severní
Korea, Zambie, Burundi, Nepál, Afghánistán, Jemen a Etiopie. Všechny tyto země
mají výskyt dětské podvýživy u dětí do pěti let nad 50 procent. (viz http://aktualne.centrum.cz/clanek.phtml?id=159572 : Aktuálně.cz. Přebytek a podvýživa na jedné planetě. 2006 [online]. 2005. )
Podle Jean Ziegler, viz http://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Ziegler
, "Právo na výživu: zpráva zvláštního zpravodaje pro právo na potraviny
Jean Ziegler, předložené v souladu s Komisí pro lidská práva Rezoluce
2000/10", viz http://hei.unige.ch/~clapham/hrdoc/docs/foodrep2001.pdf
. Organizace spojených národů 7. února 2001, s. 5:
"V průměru 62 milionů lidí umírá každý rok, z nichž asi 36 milionů (58
procent) přímo nebo nepřímo v důsledku nedostatků ve výživě, infekce,
epidemie či nemocí, které napadají tělo poté, co jeho odolnost a imunita byla
oslabena podvýživou a hladem "Dané problematice se věnuje Světový
potravinový program (World Food Programm), který je největší světovou
humanitární organizací pro boj proti hladu. WFP je součástí systému
Organizace spojených národů a je financován dobrovolně. Působí v Africe
(Alžírsko, Angola, Benin, Burkina Faso, Burundi, Kamerun, Kapverdy,
Středoafrická republika, Čad, Kongo, Demokratická republika, Konžská
republika, Pobřeží slonoviny, Džibuti, Egypt, Eritrea, Etiopie, Ghana,
Guinea, Guinea-Bissau, Keňa, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauritánie,
Mosambik, Namibie, Niger, Rwanda, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Senegal,
Sierra Leone, Somálsko, Súdán, Svazijsko, Gambie, Togo, Uganda, Zambie,
Zimbabwe), v Americe (Bolívie, Kolumbie, Kuba, Ekvádor, Guatemala, Haiti,
Honduras, Nikaragua, Peru), v Asii (Afghánistán, Arménie, Ázerbájdžán,
Bangladéš, Bhútán, Kambodža, Gruzie, Indie, Indonésie, Korejská lidově
demokratická republika, Laoská lidově demokratická republika, Myanmar, Nepál, Pákistán, Filipíny, Srí
Lanka, Tádžikistán, Timoru-Leste) a na Blízkém východě (Írán, Irák,
Jordánsko, okupované palestinské území, Sýrie, Jemen). (viz www.wfp.org
) 50% vybraných finančních prostředků z porážkové daně určených na
potravinovou pomoc je tak možné směřovat např. ve spolupráci s UNICEF a WFP
zejména do výše uvedených států. Člověk
spotřebovávající živočišné výrobky ze zabitých zvířat by byl zaplacením
porážkové daně zároveň mravně ospravedlněn před vlastním svědomím a též
společností, protože vybraná porážková daň by sloužila k záchraně života
hladovějících lidí. A zároveň by se lidé naučili vážit si a šetřit život
jiných živých tvorů a přijali by tak i skutečnou právní odpovědnost vůči všem
ostatním lidem a živým tvorům. K
§1 odst. 2 a k §2 zákona Nedostatek masa aj. potravin z
poražených zvířat může podle odpůrců vegetariánství vyvolat následující
nemoci u lidí přizpůsobených na příjem těchto potravin: Kwashiorkor, Endemická
struma, Nutriční anémie, Křivice (rachitis), Osteomalacie, Osteoporóza (viz
Vegetariánství a sport Bakalářská práce Martina Niederle pod vedením Ing. Ivy
Hrnčiříkové, MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra
podpory zdraví, Brno 2008), proto je třeba lidem přizpůsobeným na příjem
těchto potravin z poražených zvířat do vyřešení tohoto rozporu postupným
omezováním spotřeby těchto potravin ze zvířat vlivem zvyšujících se sazeb
porážkové daně umožnit jejich příjem mimo jné vyloučením, případně
osvobozením od porážkové daně v závislosti na jejich finančním příjmu
v případě, že nemají dostatečný finanční příjem. K
§6 odst. 1 a §9 zákona Podle
článku 1 bodu 3. Směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné
úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS členské
státy mohou vybírat daně a) z výrobků jiných než zboží podléhající spotřební
dani; b) z poskytnutí služeb, včetně těch, která se týkají zboží
podléhajícího spotřební dani, jestliže tyto daně nemají povahu daní z obratu.
Výběr těchto daní však nesmí vést k formalitám při přechodu hranice v rámci
obchodu mezi členskými státy. Proto není možné vázat vznik povinnosti
porážkovou daň přiznat a zaplatit na přechod zdanitelného zboží přes hranice
České republiky v případě jeho dovozu z jiných států daňového území
Evropského společenství. Rozhovor: Masná daň - utopie nebo řešení? Je myšlenka masné daně utopie nebo řešení? Bude
zdaněna bolest a utrpení, které jsou skryty v každém hamburgru, či talíři s
řízečkem? Tak po přečtení následujícího rozhovoru, kde na otázky redakce
Vegetarian.cz odpovídá JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., právník, filozof - autor myšlenky takzvané masné daně, se možná
dovíme více. první část rozhovoru Vegetarian.cz: Masná daň, to je nějaká
legrace, ne? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Legrace znamená
napětí, které střídá uvolnění. V tomhle případě však to není možné, protože
dnes umírají živí tvorové, kteří umírat vůbec nemusejí. Dnes se například
zvířata z právního hlediska považují za pouhé věci a s tím souvisí naše kruté
zacházení s jinými živými tvory. Proč by měl nějaký živý tvor beztrestně
umírat, když to není naprosto nezbytné. Proto masná daň, proto ať každý, kdo
zabije nějaké zvíře, ať za to zaplatí, ať se lidé učí vážit si a šetřit život
jiných živých tvorů. Vegetarian.cz: Hm... mohl byste to
blíže vysvětlit? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Jednalo
by se zřejmě o nepřímou daň, kde zdanitelným plněním by zcela určitě byl
především prodej masa a jiných výrobků z usmrcených zvířat, jako krve, kostí,
kůže, kožešin apod. Dalším zdanitelným plněním by byl prodej živých zvířat za
účelem jejich usmrcování (např. selat za účelem domácího a průmyslového
výkrmu prasat), zvířat na lékařské pokusy farmaceutických firem, příp. zvířat
na pokusy kosmetických firem, i když já bych v tomto posledním případě dal
přednost úplnému zákazu.
Vegetarian.cz: Co by přesně mělo být
cílem daně? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Cílem
masné daně by bylo omezení spotřeby výrobků ze zabitých zvířat. Živočišná
výroba způsobuje větší podíl na tvorbě skleníkových plynů na naší planetě,
zatěžuje tudíž značnou měrou životní prostředí. Zvýšená spotřeba masa má
podle současných výzkumů záporný dopad na zdraví a délku lidského života,
zatěžuje tak svými výdaji rovněž sociální a zdravotní soustavu každého státu.
Vegetarian.cz: Jaká je Vaše odpověď
na tuto otázku? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Odpověď
zní podle mne, že každá zbytečná smrt jakéhokoliv živého tvora v našem světě,
zvyšuje nenávist a konfliktnost v našem světě. Masná dań tak představuje
platbu za výše uvedené externí náklady usmrcování jiných živých tvorů, které
jinak zůstávají neuhrazeny a představují do budoucnosti, z hlediska
ekonomiky, i finanční zátěž. Vegetarian.cz: Děkujeme za první
část zajímavého rozhovoru. RED http://www.vegetarian.cz/rozhovor/dgmdan.html Rozhovor II. Masná daň - utopie nebo řešení? Je myšlenka masné daně utopie nebo řešení? Bude
zdaněna bolest a utrpení, které jsou skryty v každém hamburgru, či talíři s
řízečkem? Tak po přečtení následujícího rozhovoru, kde na otázky redakce
Vegetarian.cz odpovídá JUDr. Dalibor Grůza
Ph.D., právník, filozof - autor myšlenky takzvané masné daně, se možná
dovíme více. druhá část rozhovoru Vegetarian.cz: Myslíte, že Váš návrh
bude správně pochopen? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: V
předchozím příspěvku jsem se věnoval masné dani z pohledu předcházení škodám,
tedy jako platby za způsobené externí náklady vůči životnímu prostředí a
společnosti v podobě značného uvolňování skleníkových plynů ze živočišné
výroby, zhoršování zdraví lidí, kteří jedí příliš masných výrobků, a
zvyšování agresivity a bezohlednosti lidí uvyklých zbytečné smrti živých
tvorů. Znovu bych chtěl zdůraznit, že cílem masné daně není zakázat maso, což
by bylo nelidské vůči masožravcům, kteří maso potřebují ke svému přežití, ale
jejím účelem je omezení zbytečného zabíjení zvířat a navazující spotřeby. Vegetarian.cz: Mohl byste vysvětlit
kladné hospodařské dopady masné daně na život naší společnosti? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D:
Vegetarian.cz: Jak by to fungovalo v
reálném životě? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Z výše
uvedeného pohledu je třeba vidět masnou daň jako prorůstové hospodářské
opatření, jehož cílem je zabránit opakovaným krizím kapitalistického
hospodářství, a to za podmínky, že výnos z masné daně bude použit v podobě
státních dotací (tzn. příspěvků) zemědělcům a jiným podnikatelům postižených
omezením živočišné výroby za účelem její přeměny na rostlinnou výrobu a
prodej rostlinných výrobků a hospodářské chovy zvířat za účelem výroby mrtvol
zvířat, která nebyla zabita úmyslně
žádným člověkem a tedy umřou zásadně na stáří, které by mohly být pod
zdravotním dohledem při dodržování platných zákonů proti týrání zvířat ve
velkém produkovány zemědělskou velkovýrobou.
(provedena autorská korektura předchozích dvou
odstavců textu 26.1.2012) Vegetarian.cz: Myslíte, že peníze z
daně mohou vyvážit bolest a utrpení? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Díky
masné dani by tak byla nejenom udržena stávající pracovní místa v západním
světě, ale došlo by k trvalému nárůstu zaměstnanosti v těchto zemích a k
jejich nepřetržitému hospodářskému růstu bez krizí a válek. Zároveň by člověk
spotřebovávající maso a živočišné výrobky byl mravně ospravedlněn před
vlastním svědomím a též společností, protože vybraná masná daň by sloužila k
záchraně života hladovějících lidí. A zároveň by se lidé naučili vážit si a
šetřit život jiných živých tvorů a přijali by tak i skutečnou právní
odpovědnost vůči všem ostatním lidem a živým tvorům. Vegetarian.cz: Máte nějaký vzkaz pro
naše čtenáře, mohou se nějak aktivně podílet, pokud by Vás chtěli podpořit?
JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Pokud mi
budou chtít napsat k masné daňi, mohout tak učinit na ak-gruza@seznam.cz
Vegetarian.cz: Děkujeme za rozhovor
a k přání se připojujeme :-) RED http://www.vegetarian.cz/rozhovor/dgmdan1.html
Rozhovor: Masná daň - změna názvu na porážkovou Vegetarian.cz: Rádi bychom se zeptali
na pokračování vaší aktivity "tak zvané" masné daně? … Potvrdil se tak můj původní záměr, že není možno
spolupracovat na tomto návrhu zákona jen s vegetariány, kterých je v české
společnosti menšina, ale je nutno obrátit se i na nevegetariány a brát zřetel
i na stanovisko odpůrců vegetariánství, že úplný nedostatek masa může
poškodit u některých jedinců jejich zdraví. Proto je podle mne třeba u porážkové (masné) daně
postupovat obdobně jako v případě lékařství, tedy omezovat spotřebu potravin
ze zabitých zvířat postupnými legislativními kroky s tím, že nepotvrdí-li se
obavy odpůrců vegetariánství ze záporných dopadů na zdraví naší populace, pak
je možné postupně zvyšovat sazby porážkové daně, a to až na takovou úroveň, která
povede k úplnému vyloučení potravin ze zabitých zvířat ze stravy. Obdobně se
postupuje při zkoušení nového léku v medicíně, kdy tento nový lék je nejdříve
vyzkoušen na malé skupince dobrovolníků, poté jsou provedeny rozsáhlejší
studie, nakonec je registrován jako nové léčivo pro nejširší populace, stále
se však sledují jeho nepříznivé účinky na zdraví lidí. Vegetariánství já
osobně považuji za takovýto lék na mravní, zdravotní a ekologické potíže naší
společnosti (viz mé předchozí rozhovory k
porážkové dani). Proto jsem zformuloval na základě obdržených
připomínek konkrétní návrh zákona a důvodovou
zprávu k zákonu o porážkové daňi , který vychází z dánského
zákona č. 616 z 30. června 1994 týkajícího se zdanění čokolády a cukrovinek
aj. (tj. nezdravých potravin) ve znění pozdějších změn (viz zejména https://www.retsinformation.dk/Forms/R0710.aspx?id=13209 : LBK nr 567 af 03/08/1998 Skatteministeriet Chokoladeafgiftsloven Yderligere oplysninger Bekendtgorelse af lov om afgift af chokolade- og sukkervarer m.m.,
jehož soudní překlad z dánštiny jsem měl k dispozici) s tím, že jsem za
zdanitelné zboží nepovažoval čokoládu aj., ale zboží ze zabitých zvířat. Dále
jsem vyhotovil anglický překlad návrhu zákona o porážkové (masné) dani a
úvodního rozhovoru k tomuto zákonu. Vegetarian.cz: Proč jste upravil
název a jaké vás k tomu vedly důvody? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Základní
důvody jsou tři. Za první - zřejmě není možné vázat porážkovou (masnou) daň
na každý prodej masa od jatek, velkoobchodníka, maloobchodníka až po
konečného zákazníka jako v případě DPH, ale je třeba použít koncept spotřební
daně. Povinnost odvést daň tak bude existovat pouze v případě prvého prodeje
po porážce zvířete, proto porážková daň. Za druhé předmětem porážkové (masné)
daně nebude pouze maso, ale veškeré zboží ze zabitých zvířat, s vyjímkou
registrovaných léčiv při prodeji v lékárnách, proto také porážková daň.
Zároveň jsem reagoval na možný vývoj současného vědeckého poznání, kdy se
možná podaří vypěstovat maso uměle bez porážky a utrpení zvířat, kdy
předmětem porážkové daně bude jen maso a ostatní zboží z poražených zvířat,
nikoliv takovéto umělé maso (v současnosti se pro výrobu syntetického masa
používá nejčastěji tzv. fetální telecí sérum, pro jehož výrobu je nutno zabít
krávu viz ). Vegetarian.cz: Proč jste pro podporu
daně zvolil formu petice a ostatní možnosti podpoření vašeho zákona jste
vyloučil? JUDr. Dalibor Grůza Ph.D: Uvědomuji si, že
přesvědčit obyvatele o potřebě vydání se cestou porážkové daně je dlouhodobá
záležitost, je to běh na dlouhou trať. A to jak v případě konzumentů masa,
tak v případě vegetariánů, např. politiků-vegetariánů ve Straně zelených,
kteří se musejí ohlížet na své voliče, z nichž většina se stravuje konvenčně.
I mezi vegetariány - politiky Strany zelených převládá názor, že je třeba
počkat s tímto projektem, až bude po parlamentních a komunálních volbách, a
pak se uvidí. Problémem je, že mnou sestavený zákon o porážkové dani
neznamená finanční ani jiné zvýhodnění žádné lobbistické skupiny, opravdu
těžit z něj budou jen zvířata, jejichž zabíjení a utrpení se má postupně
zamezit. Zvířata však nemají volební právo a nelze tak ve volbách počítat s
jejich hlasy. Politici dnes u nás nejsou zvyklí prosazovat a obhajovat
altruistické zákony, které přinášejí výhody až z dlouhodobého hlediska a
které neznamenají pro jejich voliče z krátkodobého hlediska žádné hmotné
výhody, spíše hmotné nevýhody. Proto jsem zvolil jako první krok formu
petice, abych si ověřil, zda podstatná část lidí bude vůbec ochotna něco
udělat pro zvířata, bez krátkodobého osobního prospěchu. … http://www.vegetarian.cz/rozhovor/dgmdan3.html JUDr. Dalibor
Grůza Ph.D. JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. se narodil v Hustopečích u
Brna v České republice v roce 1973. Absolvoval matematické gymnázium v Brně
na třídě kpt. Jaroše a právnickou fakultu Karlovy University v Praze, kde
získal titul Magistr.
RED http://www.vegetarian.cz/predstav/dgruza.html II. kniha Použití Filosofie rovnováhy v hmotném světě FILOSOFIE
LÁSKY ANEB ŘÁD VÍTĚZNÉ ARMÁDY: "Všichni
živí tvorové ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde se budou mít
všichni rádi, proto
je každý stále povinen působit co možná nejméně smrti a bolesti." Vše
ostatní jsou více názory(spekulace). (tj. maximálního souladu dobrých a zlých, resp.
dobra a zla) JUDr. Dalibor Grůza Ph.D. Vlastním nákladem, Hustopeče, Česká republika,
copyleft 2010-2012. Na podporu politické Strany za práva všech živých tvorů www.spvzt.cz
. Tato kniha je licencována
za podmínek http://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/deed.cs
, licence Creative Commons Uveďte autora/Zachovejte licenci 3.0. e-mail: ak-gruza@seznam.cz , viz též: www.filosofierovnovahy.sweb.cz , www.e-polis.cz
, http://youtu.be/YhOv47fQlRU : Můj film česky: Zahájí radikální
muslimové brzy atomovou válku? Je evoluce
přírody milosrdná?
Porážková daň. , http://youtu.be/ibV-Fwh4sUc : Můj film anglicky s multilingual titulky: Will radical Muslims soon start atomic war? Is nature's evolution merciful? Slaughter tax. , www.filosofie.cz/forum/forum.asp?FORUM_ID=3 (2. vydání)
Obhajoba Ďábla jako smrti a zla
Proč chce Ďábel do ráje a zda-li bude pokračovat
rozpínání Vesmíru? Neabsolutní
vakuum je energie-pohyb přelitá, rozprostřená do prostoru a světlo je
energie, pohyb přelitá, rozprostřená v čase v našem Vesmíru čili
časoprostoru. Jde o dvě misky vah, kde nelze stanovit, jestli více váží
energie-pohyb neabsolutního vakua nebo energie-pohyb světla a dochází k
neustálému přelívání energie-pohybu z jedné misky na druhou. A zároveň platí,
že všichni živí tvorové, ať jsou na kterékoliv misce vah této energie-pohybu,
ve skutečnosti nejvíc chtějí žít ve světě, kde by se měli všichni rádi, tj.
byli přátelé na život a na smrt.
-
podle mě zákon zachování energie představuje zachování množství
časoprostoru-pohybu v čase, zákon zachování hybnosti představuje zachování
množství časoprostoru-pohybu v prostoru, a zákon zachování momentu hybnosti
představuje zachování množství časoprostoru-pohybu při jeho kmitání-oscilaci
mezi prostorem-neabsolutním vakuem a časem-vlněním o rychlosti světla, např.
světlem Děkuji
své tetě-druhé matce Marii Grůzové za spolupráci při sepisu tohoto a
předchozího textu. Děkuji všem dalším a zejména Neronisovi a Miloslavovi
Bažantovi za cenné podněty při diskusi na toto téma v topicu na http://www.filosofie.cz/forum/topic.asp?TOPIC_ID=1370
-
Ještě bych chtěl učinit poznámku, že mé absolutní vakuum je něco jiného
jako pravé vakuum ve shora uvedeném článku (Literatura: http://hp.ujf.cas.cz/~wagner/popclan/vakuum/vakuum.html
). Pravým vakuem je zde podle mne míněno jakési entropické
(energeticky-pohybově stejnorodé)-vyhořelé vakuum v prostoru a čase, ze
kterého již není možno získat žádný další novou práci (tj. změnu pohybu). Absolutním
vakuem však chápu dokonalé nic, tedy vakuum bez jakéhokoliv
pohybu, tedy i bez prostoru a času jako vlastnostmi pohybu.
Exaktní
popis uspání hypnózou z hlediska
Filosofie rovnováhy
|
||||||||||||||||||||||||||||||
|
|
Filosofie rovnováhy aneb ŘÁD
VÍTĚZNÉ ARMÁDY jako biblický ráj ve světě pro všechny živé tvory našimi
vlastními silami jako komentář Bible, Genesis, kapitola 1-4
Genesis 1-4:26
Bible kralická
1
1. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
2. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad
propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami.
3. I řekl Bůh: Buď
světlo! I bylo světlo.
4. A viděl Bůh světlo,
že bylo dobré; i oddělil Bůh světlo od tmy.
5. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu
nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první.
6. Řekl také Bůh: Buď obloha u prostřed
vod, a děl vody od vod!
7. I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil
vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak.
8. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl
večer a bylo jitro, den druhý.
9. Řekl také Bůh: Shromažďte se vody, kteréž
jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se
tak.
10. I nazval Bůh místo suché
zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
11. Potom řekl Bůh: Zploď země trávu, a
bylinu vydávající símě, a strom plodný, nesoucí ovoce podlé pokolení
svého, v němž by bylo símě jeho na zemi. A stalo se tak.
12. Nebo země vydala trávu, a
bylinu nesoucí semeno podlé pokolení svého, i strom přinášející ovoce, v němž bylo
símě jeho, podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
13. I byl večer a bylo jitro, den třetí.
14. Opět řekl Bůh:
Buďte světla na obloze nebeské, aby oddělovala den od noci, a byla na znamení a
rozměření časů, dnů a let.
15. A aby svítila na obloze nebeské, a
osvěcovala zemi. A stalo se tak.
16. I učinil Bůh dvě
světla veliká, světlo větší, aby správu drželo nade dnem, a světlo menší, aby
správu drželo nad nocí; též i hvězdy.
17. A postavil je Bůh
na obloze nebeské, aby osvěcovala zemi;
18. A aby správu
držela nade dnem a nocí, a oddělovala světlo od tmy. A viděl Bůh, že to bylo
dobré.
19. I byl večer a bylo
jitro, den čtvrtý.
20. Řekl ještě Bůh:
Vydejte vody hmyz duše živé v hojnosti, a ptactvo, kteréž by létalo nad
zemí pod oblohou nebeskou!
21. I stvořil Bůh
velryby veliké a všelijakou duši živou, hýbající se, kteroužto v hojnosti
vydaly vody podlé pokolení jejich, a všeliké ptactvo křídla mající, podlé
pokolení jeho. A viděl Bůh, že to bylo dobré.
22.
I požehnal jim Bůh, řka: Ploďtež se a množte se, a naplňte vody mořské; též
ptactvo ať se rozmnožuje na zemi!
23. I byl večer a bylo
jitro, den pátý.
24. Řekl též Bůh:
Vydej země duši živou, jednu každou podlé pokolení jejího, hovada a
zeměplazy, i zvěř zemskou, podlé pokolení jejího. A stalo se tak.
25. I učinil Bůh zvěř
zemskou podlé pokolení jejího, též hovada vedlé pokolení jejich, i všeliký
zeměplaz podlé pokolení jeho. A viděl Bůh, že bylo dobré.
26. Řekl opět Bůh: Učiňme
člověka k obrazu našemu, podlé podobenství našeho, a ať panují nad rybami mořskými, a
nad ptactvem nebeským, i nad hovady, a nade vší zemí, i nad všelikým zeměplazem
hýbajícím se na zemi.
27. I stvořil Bůh člověka k obrazu
svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.
28. A požehnal jim
Bůh, a řekl jim Bůh: Ploďtež se a rozmnožujte se, a naplňte zemi, a podmaňte
ji, a panujte nad rybami mořskými, a nad ptactvem nebeským, i nad všelikým
živočichem hýbajícím se na zemi.
29. Řekl ještě
Bůh: Aj, dal jsem vám všelikou bylinu, vydávající símě, kteráž jest na
tváři vší země, a všeliké stromoví, (na němž jest ovoce stromu), nesoucí
símě; to bude vám za pokrm.
30. Všechněm pak
živočichům zemským, i všemu ptactvu nebeskému, a všemu tomu, což se hýbe na
zemi, v čemž jest duše živá, všelikou bylinu zelenou dal jsem ku
pokrmu. I stalo se tak.
31. A viděl Bůh
vše, což učinil, a aj, bylo velmi dobré. I byl večer a bylo jitro, den
šestý.
2
1. A tak dokonána jsou nebesa a
země, i všecko vojsko jejich.
2. A dokonal Bůh
dne sedmého dílo své, kteréž dělal; a odpočinul v den sedmý ode všeho díla
svého, kteréž byl dělal.
3. I požehnal Bůh
dni sedmému a posvětil ho; nebo v něm odpočinul Bůh ode všeho díla svého,
kteréž byl stvořil, aby učiněno bylo.
4. Tiť jsou rodové nebes a země,
(když stvořena jsou v den, v němž učinil Hospodin Bůh zemi i nebe),
5. I každé chrastiny polní, dříve než
byla na zemi, i všeliké byliny polní, prvé než vzcházela; nebo ještě byl
nedštil Hospodin Bůh na zemi, aniž byl který člověk, ješto by dělal zemi.
6. A aniž pára vystupovala z
země, aby svlažovala všecken svrchek země.
7. I učinil
Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i
byl člověk v duši živou.
8. Štípil pak byl
Hospodin Bůh ráj v Eden na východ, a postavil tam člověka, jehož byl učinil.
9. A vyvedl
Hospodin Bůh z země všeliký strom na pohledění libý, a ovoce k jídlu
chutné; též strom života u prostřed ráje, i strom vědění dobrého a zlého.
10. (A řeka vycházela z Eden, k
svlažování ráje, a odtud dělila se, a byla ve čtyři hlavní řeky.
11. Jméno jedné Píson, ta obchází všecku
zemi Hevilah, kdež jest zlato.
12. A zlato země té jest výborné;
tam jest i bdelium, a kámen onychin.
13. Jméno pak druhé řeky Gihon, ta
obchází všecku zemi Chus.
14. A jméno řeky třetí Hiddekel, kteráž
teče k východní straně Assyrské země. A řeka čtvrtá jest Eufrates).
15. Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v
zemi Eden, aby jej dělal a ostříhal ho.
16. I zapověděl Hospodin Bůh člověku,
řka: Z každého stromu rajského svobodně jísti budeš;
17. Ale z stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v
který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš.
18. Řekl byl také
Hospodin Bůh: Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, kteráž by
při něm byla.
19. (Nebo když byl učinil
Hospodin Bůh z země všelikou zvěř polní, i všecko ptactvo nebeské, přivedl je
k Adamovi, aby pohleděl na ně, jaké by jméno kterému dáti měl; a jak by
koli nazval Adam kterou duši živou, tak aby jmenována byla.
20. I dal Adam jména
všechněm hovadům, i ptactvu nebeskému, a všeliké zvěři polní; Adamovi pak není
nalezena pomoc, kteráž by při něm byla.)
21. Protož uvedl Hospodin Bůh tvrdý
sen na Adama, i usnul; a vyňal jedno z žeber jeho, a to místo vyplnil tělem.
22. A z toho žebra, kteréž vyňal z Adama, vzdělal Hospodin
Bůh ženu, a přivedl ji k Adamovi.
23. I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a
tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, nebo z muže vzata jest.
24. Z té příčiny opustí
muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno
tělo.
25. Byli pak oba dva nazí, Adam i žena jeho, a nestyděli se.
3
1. Had pak byl nejchytřejší ze všech
živočichů polních, kteréž byl učinil Hospodin Bůh. A ten řekl ženě:
Tak-liž jest, že vám Bůh řekl: Nebudete jísti z každého stromu rajského?
2. I řekla žena hadu: Ovoce stromů rajských jíme;
3. Ale o ovoci stromu,
kterýž jest u prostřed ráje, řekl Bůh: Nebudete ho jísti, aniž se ho dotknete,
abyste nezemřeli.
4. I řekl had ženě:
Nikoli nezemřete smrtí!
5. Ale ví Bůh, že v
kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše; a budete jako bohové,
vědouce dobré i zlé.
6. Viduci tedy žena, že
dobrý jest strom k jídlu i příjemný očima, a k nabytí rozumnosti strom
žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on
jedl.
7. Tedy otevříny
jsou oči obou dvou, a poznali, že jsou nazí; i navázali lístí fíkového a
nadělali sobě věníků.
8. A v tom
uslyšeli hlas Hospodina Boha chodícího po ráji k větru dennímu; i skryl se Adam
a žena jeho před tváří Hospodina Boha, u prostřed stromoví rajského.
9. I povolal
Hospodin Bůh Adama, a řekl jemu: Kdež jsi?
10. Kterýžto řekl:
Hlas tvůj slyšel jsem v ráji a bál jsem se, že jsem nahý; protož skryl jsem se.
11. I řekl Bůh:
Kdožť oznámil, že jsi nahý? Nejedl-lis ale z toho stromu, z něhožť jsem jísti
zapověděl?
12. I řekl Adam:
Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, a
jedl jsem.
13. I řekl
Hospodin Bůh ženě: Což jsi to učinila? I řekla žena: Had mne podvedl, i jedla
jsem.
14. Tedy řekl Hospodin Bůh hadu: Že jsi to učinil, zlořečený
budeš nade všecka hovada a nade všecky živočichy polní;
po břiše svém plaziti se budeš, a prach žráti budeš po všecky dny života svého.
15. Nad to, nepřátelství položím
mezi tebou a mezi ženou, i mezi
semenem tvým a semenem jejím; ono potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.
16. Ženě pak
řekl: Velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti,
a pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou.
17. Adamovi také
řekl: Že jsi uposlechl hlasu ženy své, a jedl jsi z stromu toho, kterýžť jsem
zapověděl, řka: Nebudeš jísti z něho; zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti
budeš z ní po všecky dny života svého.
18. Trní a bodláčí
tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní.
19. V potu tváři
své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat.
Nebo prach jsi a v prach se navrátíš.
20. Dal pak byl
Adam jméno ženě své Eva, proto že ona byla mátě všech živých.
21. I zdělal
Hospodin Bůh Adamovi a ženě jeho oděv
kožený, a přioděl je.
22. Tedy řekl Hospodin Bůh: Aj, člověk učiněn jest jako
jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal
také z stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej.
23.
I vypustil jej Hospodin Bůh z zahrady Eden, aby dělal zemi, z níž vzat byl.
24. A tak
vyhnal člověka a osadil zahradu Eden cherubíny k východní straně s mečem
plamenným blýskajícím se, aby ostříhali cesty k stromu života.
4
1.
Adam pak poznal Evu ženu svou, kterážto
počavši, porodila Kaina a řekla: Obdržela jsem muže na Hospodinu.
2. A opět porodila bratra jeho Abele. I byl Abel pastýř
ovcí, a Kain byl oráč.
3. Po mnohých pak dnech stalo se, že obětoval Kain z úrody
zemské obět Hospodinu.
4. Ano i Abel také
obětoval z prvorozených věcí stáda svého, a z tuku jejich.
I vzhlédl Hospodin na Abele a na obět jeho.
5. Na Kaina pak a na obět jeho
nevzhlédl. Protož rozlítil se Kain náramně, a opadla tvář jeho.
6. I řekl Hospodin Kainovi: Proč jsi se
tak rozpálil hněvem? A proč jest opadla tvář tvá?
7. Zdaliž nebudeš příjemný, budeš-li
dobře činiti? Pakli nebudeš dobře činiti, hřích ve dveřích leží; a pod mocí
tvou bude žádost jeho, a ty panovati budeš nad ním.
8. I mluvil Kain
k Abelovi bratru svému. Stalo se pak, když byli na poli, že povstav Kain proti Abelovi bratru svému, zabil
jej.
9. I řekl
Hospodin Kainovi: Kdež jest Abel bratr tvůj? Kterýž odpověděl: Nevím. Zdaliž
jsem já strážným bratra svého?
10. I řekl Bůh:
Co jsi učinil? Hlas krve bratra tvého volá ke mně z země.
11. Protož nyní
zlořečený budeš i od té země, kteráž otevřela ústa svá, aby přijala krev
bratra tvého z ruky tvé.
12. Když budeš
dělati zemi, nebude více vydávati moci své tobě; tulákem a běhounem budeš na
zemi.
13. I řekl Kain
Hospodinu: Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.
14. Aj, vyháníš
mne dnes z země této, a před tváří tvou skrývati se budu, a budu tulákem a
běhounem na zemi. I přijde na to, že kdo mne koli nalezne, zabije mne.
15. I řekl mu
Hospodin: Zajisté kdo by koli zabil Kaina, nad tím sedmnásobně mštěno
bude. Pročež vložil Hospodin znamení na Kaina, aby ho žádný nezabil, kdo by jej
koli nalezl.
16. Tedy odšed
Kain od tváři Hospodinovy, bydlil v zemi Nód, k východní straně naproti
Eden.
17. Poznal pak Kain ženu svou, kterážto počala a porodila
Enocha. I stavěl město, a nazval jméno města toho jménem syna svého Enoch.
18. I narodil se Enochovi Irád, a Irád
zplodil Maviaele, Maviael pak zplodil Matuzaele, a Matuzael zplodil Lámecha.
19. Vzal sobě pak Lámech dvě ženy; jméno
jedné Ada, a jméno druhé Zilla.
20. I porodila Ada Jábale, kterýž byl
otec přebývajících v staních a stádo pasoucích.
21. A jméno bratra jeho Jubal; ten byl
otec všech hrajících na harfu a nástroje hudebné.
22. A Zilla také porodila Tubalkaina,
kterýž byl řemeslník všelikého díla od mědi a od železa. Sestra pak
Tubalkainova byla Noéma.
23. I řekl Lámech ženám svým, Adě a
Zille: Slyšte hlas můj, ženy Lámechovy, poslouchejte řeči mé, že jsem zabil
muže k ráně své a mládence k zsinalosti své.
24. Jestližeť sedmnásobně pomštěno bude
pro Kaina, tedy pro Lámecha sedmdesátekrát sedmkrát.
25. Poznal pak ještě Adam ženu svou, i
porodila syna a nazvala jméno jeho Set; nebo řekla: Dal mi Bůh jiné símě
místo Abele, kteréhož zabil Kain.
26. Setovi pak také narodil se syn, a
nazval jméno jeho Enos. Tehdáž začalo se vzývání jména Hospodinova.
http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/k/Gn4.php : Bible kralická, Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy, Praha